OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Patch VII

18.01.2016 (13:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1017×

Seděl na skládací látkové židli hned po mé levici a v ruce svíral zavařovací sklenici s pálenkou. Oheň, který jsme rozdělali před Buckovým karavanem, se mu třpytil v očích. Věděla jsem, že je myšlenkami hodně daleko, ale byla jsem moc opilá na to řešit to s ním. Teď jsem si jen chtěla užít noc a houpající se hvězdnou oblohu nad hlavou. Ostatní z party uzavírali kolem plamenů kruh.

„Asi půjdu,“ zvedl se Daryl ze židle a hodil zbytek pálenky do ohně. Ten na krátko silně vzplál.

„Kam bys chodil, Dixone? Noc je ještě mladá a máme práci,“ snažil se ho Buck zastavit. Měli jsme v plánu vykrást jednu malou zastavárnu. Nic náročného.

„Nasrat!“ zavrčel Daryl a mizel ve tmě.

„Daryle, počkej,“ doběhla jsem ho a rozverně ho objala kolem krku. „Nemůžeš přece odejít.“ Chtěla jsem ho zastavit, ale něco v jeho pohledu bylo jinak. Už to nechtěl dělat. Jeho modré oči se do mě tak zavrtávaly, že mě ještě dlouho budili ze spaní.

„Tak pojď se mnou,“ zašeptal tiše.

„Nemůžu…“

Vše se stočilo do barevné spirály a najednou jsem byla jinde. Daleko časem i místem.

„Okamžitě mě pusť!“ křičela jsem, ale silná dlaň mi zacpala pusu a mohutné tělo mě přimáčklo na kapotu auta. Viděla jsem odlesk světel v ostří nože. A jediné, co mi běželo hlavou, byla myšlenka stará několik měsíců. Na noc s ohněm a hvězdami a Darylův pohled přemlouvající mě k odchodu. Měla jsem ho tehdy poslechnout.

Nůž se mi hladově zakousl do tváře. Cítila jsem nepříjemný pocit, jak mi krev natekla do ucha. Podařilo se mi mezi mě a toho zrzavého zmetka natlačit nohu a s vypětím sil jej odkopnout stranou. Krev jsem cítila všude. Stékala mi mezi rty a chutnala jako kov. Tvář mě štípala a bolela, ale nejspíš jsem díky šoku necítila její plnou sílu. Ginger se na mě znovu rozběhl s šíleným výrazem ve tváři. Byl úplně bez sebe a tvář měl zbrocenou potem.

„Varuju tě!“ vykřikla jsem, ruce v obranné pozici.

Neposlouchal.

Nebylo to poprvé, co na mě někdo vytáhl nůž. Někdy z legrace, někdy výhružně. Věděla jsem, co dělat. Popadla jsem jej za zápěstí a vykroutila mu ruku. Natlačil mě znovu na auto a nůž uvězněný mezi našimi těly mu zajel do hrudi s jemným rupnutím. Vytřeštil na mě oči plné překvapení a jeho tělo povadlo. Zhroutil se na zem a do minuty byl mrtvý.

Byla to velmi dlouhá minuta. Stála jsem nad jeho tělem s rukama od krve a hlavou mi běželo milion věcí a přitom nic. Nedokázala jsem se v tom úlu zorientovat. Nedokázala jsem vymyslet, co budu dělat. Udělala jsem spoustu hloupostí, ale ještě nikdy jsem nikoho nezabila. Co udělám s tělem? Komu můžu zavolat, aby mi pomohl? Ve starém zakořeněném instinktu jsem roztřesenou rukou popadla mobil a vytočila Darylovo číslo. Nebo alespoň poslední číslo, které jsem na něj měla. Dřív, než stihl vůbec zazvonit, jsem si uvědomila, co dělám, a frustrovaně s ním mrštila o beton. Ten zmetek mě opustil. Odešel a nechal mě tam. Přeci mě znal. Musel vědět, že tam nechci být. Že nechci zůstat s bandou, která se od drobných loupeží přesunula k přepadávání benzínek.

Leda že by odešel kvůli mně. A taky měl důvod. Vždyť jsem právě zabila člověka. Podepsala jsem si ortel.

Slzy se mi rozkutálely po tváři a štípaly v ráně. Krev mi lepila dlaně. Neony nedalekého baru Lazy Joe´s osvětlovaly scénu zeleným světlem. A světlo se najednou odrazilo v zrzkových otevřených očích.

Otevřel ústa a zachrčel. Vyděšeně jsem couvla a znovu narazila do toho pitomého auta. Něco bylo hodně špatně. Jeho oči, dříve jasně hnědé, byly najednou kalně šedé a mrtvé.  

„Gingere?“ couvala jsem před ním, protože tohle bylo hrůzostrašné. Z hrudi mu stále trčel nůž a jemu to zřejmě nevadilo. Šoural se pomalu ke mně a vydával nelidské zvuky.

Nečekala jsem. Instinkt opět vyhrál. Naskočila jsem do jeho auta a odjela. V hlavě mi stále běžela jen jedna myšlenka.

Ginger právě vstal z mrtvých.

Dojela jsem do klubovny a tiskla si k tváři kus hadru, který jsem našla v přihrádce u spolujezdce. Dveře byly pootevřené a zevnitř jen svítilo typické světlo, které vychází ze zapnuté televize.

Našla jsem ostatní namačkané u obrazovky.

„Děje se něco kurva divnýho!“ Odhodila jsem hadr a v umyvadle si opláchla tvář. Pod roztřesenými konečky prstů jsem cítila ošklivě rozšklebenou ránu táhnoucí se od spánku až ke koutku úst. Brandon se na mě otočil s podivným výrazem v očích. Pravděpodobně byl sjetý, ale bylo v tom něco víc.

„Je to tady.“ Přitáhl mě k televizi, na které právě policisté stříleli na skupinku lidí. Ti padali k zemi, ale znovu se zvedali, stejně jako před chvílí Ginger. Zakryla jsem si zděšeně ústa. Sotva skupinka došla k prvnímu policistovi, vrhli se na něj a bez sebemenších problémů jej rozervali na kusy holýma rukama. Zvedl se mi žaludek. Nemohla jsem se dále dívat.

„Ve městech je chaos. Přišel náš čas!“ vykřikl Buck nadšeně a začal se balit.

„O čem to mluvíš?“ polkla jsem pachuť žluči, ale to, co se dělo, mi ježilo chloupky na zátylku. Všichni se balili. Házeli do tašek těch pár zbraní, co jsme měli.

„Policie nemá čas řešit krádeže. Bojují proti nakaženým.“ Popadl mě za ramena a zatřásl se mnou. Ten výraz jeho obličeji byl šílený. „Budeme králové!“

„Sbal si věci!“ hodil po mně Brandon tašku. Nechala jsem ji padnout na zem. Byla jsem póvl, zloděj a výtržník. Jednu dobu, po tom, co odešel Daryl, jsem neměla daleko k obyčejné smažce. Byla jsem gauner, spodina a kriminálník.

Ale odmítala jsem se účastnit rabování. Odmítala jsem zneužít chaosu. Zvlášť když jsem mu právě stála tváří v tvář. Podle všeho byl Ginger nakažený. Mohla jsem to od něj chytit.

„Nejdu!“

„Tak si tu zůstaň!“ vykřikl Buck a vrazil do mě. Ustála jsem to s kamenným výrazem. Nemohl mi ublížit. Věděl, že ho dokážu přeprat.

Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně. Sotva odjeli, vrhla jsem se znovu k umyvadlu a začala ze sebe agresivně drhnout Gingerovu krev. Měla jsem ji mezi prsty a za nehty. Nakaženou krev.

Po několika týdnech jsem se zase ukázala doma. Svítilo se jen v Thomasově pokoji. Našla jsem ho sedět na posteli s brýlemi v ruce.

„Svět se posral, brácho.“ Zhroutila jsem se do křesla, ve kterém jsem sedávala vždy, když jsem do jeho pokoje zavítala.

„Já vím,“ vzdychl.

Srdce mi vynechalo pár úderů, když Thomas odtáhnul tričko z ramene a ukázal mi ránu kruhovitého tvaru typického pro kousnutí. „Viděla jsi, co se děje?“ podíval se mi do očí a v tu chvíli jsem uviděla bratra. Nejen člověka, který se narodil náhodou stejné ženě. „Nesmí tě kousnout. Když tě kousnou, zemřeš. Když zemřeš, vrátíš se.“

„Ne!“      

Trhla jsem sebou a zamrkala. Nakonec jsem na korbě auta musela usnout. Ucítila jsem lehké sevření kolem pasu a teplý dech za krkem. Bušící srdce mi bolestivě naráželo do hrudního koše, až jsem se zadýchala. Dotkla jsem se Darylovy teplé dlaně na mém břiše a konečně se uklidnila. Byl tady se mnou. Věděla jsem, že minulost už nevrátím. Nezměním průběh nákazy a nevrátím zpět bratra. Ale dokážu změnit budoucnost. A pokud budu mít Daryla nablízku, nic nás nezastaví v bránění naši skupiny.

Opatrně jsem se vyprostila z jeho sevření, abych ho nevzbudila, a slezla z korby auta. Bylo pozdní ráno a vzduch byl překvapivě příjemně teplý. Prohlédla jsem si svůj odraz v zrcátku auta a usoudila, že se potřebuji někde umýt. I přes Darylovu snahu jsem měla na tváři povlak zaschlé krve, i vlasy jsem jí měla slepené. Rick seděl na zemi a počítal náboje. Opatrně jsem se dotkla jeho ramene. V odpověď mi přišel malý úsměv, ale i to byla výhra. Dnes už se zdál v pořádku. Opar šílenství byl pryč a zdál se vyrovnaný.

„Musím se zajít někam umýt,“ rozhlédla jsem se kolem.

Rick kývl k lesu. „Támhletím směrem je jezero, ale neměla bys chodit sama.“

„Zvládnu to.“ Zastrčila jsem si za pásek nůž a vytáhla si z batohu čisté tričko a prádlo.

Jezero bylo nedaleko. Bylo malé, ale vypadalo čistě. V okolí jsem neviděla žádného chodce, takže jsem se v klidu vysvlékla a pomalu vešla do vody. Byla od předchozích slunečných dnů příjemně vyhřátá. Udělala jsem pár temp a ponořila se pod hladinu. V tom tichu jsem přemýšlela nad svým snem a bolestivě si uvědomovala každý detail z posledního večera s Thomasem. To díky němu jsem věděla, jak porazit chodce. Věděla jsem, že nakažení jsme všichni. Díky tomu, že to uměl až moc dobře s počítači, zjistil veškeré informace, které mu byly k ničemu. Znalost vám nezachrání zadek, když chodec vyběhne zpoza rohu. Ostražitosti vás naučí jen ulice.

Thomas mi řekl i o kempu v Atlantě. Tehdy tam možná nějaký byl.

Zabrala jsem ještě pár temp a zůstala ležet na hladině. Nebe bylo zamračené, ale nehrozilo deštěm. Mělo dnes jen špatnou náladu. Stejnou jako já.

Dnes jsem silně cítila ten divný pocit, který mi zůstal uložený v dlani. Ten pocit, když nůž prošel bratrovým spánkem. Třela jsem si pod vodou dlaně a snažila se ho marně zbavit, jenže nebyl v dlaních. Byl v hlavě. Doplavala jsem blíž ke břehu a zůstala stát ve vodě a mnula si vlasy, abych z nich dostala všechnu tu krev.

V křoví to zašustilo. Prudce jsem se otočila a spatřila Daryla sedícího na zemi, pohrávajícího si se stéblem trávy. Ta jeho tichá chůze mě jednou dostane do hrobu. Určitě už tam seděl pěknou chvíli. Nepřišel mě špehovat, ale dohlížet.

„Buď se přidej, nebo běž pryč,“ houkla jsem na něj vážně. Čekala jsem, že odejde, i když jsem to v duchu nechtěla. Chtěla jsem, aby zůstal. K mému překvapení se během několika chvil vynořil vedle mě. „Vzbudila jsem tě?“ otočila jsem se na něj a mezi řečí se dotkla šrámu na obočí, kterého jsem si včera nevšimla. Jen zavrtěl hlavou a stále mě zkoumal pohledem. Věděla jsem, že mi vidí až do žaludku. Chtě nechtě mě Daryl znal až moc dobře.

„Zle sny?“

„Zdálo se mi o tom, jak to všechno začalo.“ Vypadalo to, že se dívá na jezero, na tu úžasnou hru odstínů a barev. Ve skutečnosti se spíš toulal v myšlenkách. „Myslíš, že ty vzpomínky někdy zmizí? Že zapomeneme, jaký svět býval, a jediná realita bude ta, ve které se mrtví vracejí?“

„Myslím, že se toho nedožijeme.“ Ponořil se pod vodu, a když se vynořil, mnul si vlasy, takže mu po spáncích tekla načervenalá voda, jak s sebou odplavovala krev. Daryl si sáhl křižmo na záda a tvář se mu zkroutila bolestí. Na několika místech měl ošklivé podlitiny a po celém boku se mu táhl pruh sedřené kůže. Opatrně jsem se dotkla jeho ruky a naznačila mu, aby se ke mně otočil zády. Co nejjemněji jsem mu začala rány omývat a vytahovat drobné kamínky, zadřené pod kůží. Stál velmi klidně, hlavu skloněnou a ramena uvolněná. Čím víc byla jeho záda čistá, tím víc vylézaly na povrch jeho jizvy, o kterých jsem kdysi věděla jen já. Dokonce ani Merle o nich neměl ponětí. Dotkla jsem se první, kterou získal po tom, co po mně hodil nůž. Tehdy neposlechl mé varování a vrátil se domů.

Seděla jsem té noci na okně svého pokoje a pozorovala silný déšť. Ruku pevně ovázanou obvazem jsem měla složenou v klíně a stále v ní cítila pulzující bolest. Víc mě ale bolelo v hrudi. Nezlobila jsem se na něj. Měla jsem o něj příšerný strach.

Dole pod stromem se mihnul stín. Věděla jsem, že je to on. Srdce mi poskočilo a já bez zaváhání vyběhla do lijáku za ním. Mokré tričko, které se mu lepilo na záda, měl na jednom místě protržené a zakrvácené. Viděla jsem jeho tvář plnou emocí.

„Promiň!“ zavzlykal a přitáhl si mě do náruče. Možná mě nechtěl obejmout jako omluvu. Spíš potřeboval cítit blízkost někoho, komu na něm záleží.

Otočil se na mě a sevřel mou dlaň. Přitáhl si mě blíž k sobě a objal mě pažemi kolem nahých zad. Schoulila jsem se mu na hrudi a cítila, jak silně mu buší srdce. Opatrně se dotkl malé hojící se rány na mém rameni. Už jsem ji téměř necítila.

„Včera jsem měl po dlouhé době hrozný strach,“ zašeptal, dotýkajíc se rty mého spánku. Omotala jsem ruce kolem jeho boků a přitiskla se k němu ještě blíž. Do tváří mi postupně začala stoupat horkost a dech se mi zrychloval. Vzal mou tvář do dlaní a hladovým polibkem uvěznil mé rty. Sotva jsem dokázala popadnout dech.

Chtěla jsem ten moment navždy. Žádná pochybná a bolestivá minulost. Žádná nejistá budoucnost. Jen tuhle chvíli. Napořád cítit jeho tělo na mém a jeho rty divoce a hladově uzurpujíc ty mé. Dlaněmi mě více tiskl k sobě, jako kdybych snad měla zmizet. To bylo to poslední, na co jsem myslela. Nebylo možné to nějak rozumně ukončit. Chtěla jsem ho více než cokoliv na světě. Momentálně bych tenhle okamžik nevyměnila ani za lék. V momentě, kdy se můj dech už podobal tichému sténání, se Daryl odtáhl a zkoumal mou tvář. Věděla jsem, že musím vypadat hrozně. Kůži na tváři jsem měla sedřenou, nemluvě o staré jizvě. Bylo po všem. Jsem odporná.

Odvrátila jsem se a pustila ho. Sundala jsem ruce z jeho boků, ustoupila o krok a sklonila hlavu. Daryl byl nemluvný člověk. Raději konal. Chytil mě za ruku a přitáhl si mě zpět. Pohled v jeho očích zjihl. Byl najednou tak plný citu, který mě přesvědčoval, že mu nezáleží na jizvách a šrámech. Znovu uvěznil mé rty a jedním pohybem si mě vyhoupl do náruče. S každým krokem ke břehu byla hladina niž a niž a odhalovala naši nahotu. Třásla jsem se, ale ne zimou. Třásla jsem se šílenou touhou a nedočkavostí. Stáhla jsem ho s sebou do trávy na břehu a koleny si ho přitáhla ještě blíž. Oba dva jsme věděli, co chceme, a oba jsme si to chtěli navzájem dopřát.

Jeho tělo téměř dokonale kopírovalo mé. Stačil jeden pohyb a byli jsme jeden. Prohnula jsem se v zádech a ucítila jeho hrubé ruce, objímající mě kolem pasu a tisknoucí mě k sobě víc a víc. Na bradě mě lechtaly jeho mokré vlasy a na prsou škrábalo trochu přerostlé strniště. Tiskla jsem ho nohama kolem pasu a v pěsti svírala trs trávy. Už to bylo dlouho, co jsem byla s nějakým mužem, a pro Daryla to také nejspíš byla dlouhá doba. Stačilo jen pár přírazů a oba jsme byli na hranici extáze. Cítila jsem, jak ve mně pulzuje a snaží se dostat ven, ale držela jsem jej pevně a nepustila ho. Snažil se s tím bojovat, ale marně. Hluboce zasténal a udeřil pěstí do země těsně vedle mé hlavy.

„Zbláznila ses?!“ vykřikl a vstal. Ten náhlý pocit prázdnoty byl nepříjemný a jeho změna chování ještě víc. Zmateně jsem se posadila a sledovala ho odcházet do vody. Opláchl si kapky potu z čela a hrudi a nevěnoval mi jediný pohled.

„Co se děje?“ došla jsem za ním a chtěla se ho dotknout, ale vytrhl se mi.

„Tohle dělat nemůžem!“ ukázal na mě prstem v obviňujícím gestu. „To nejde!“

Stála jsem před ním ve vodě s podivným pocitem. Co jsem udělala špatně?

„Daryle, prosím…“

„Ne!“ zakřičel a hlas mu balancoval na hraně příčetnosti. „Je to nebezpečné!“

„Sex?“ Musela jsem se zbláznit já, nebo on. Copak je nějaký nový způsob, jak se přeměnit? Umřete - jste chodec, kousnou vás - jste chodec. Budete mít sex - stane se z vás chodec?

„Carlova máma Lori porod nezvládla…“ odmávl mě rukou a otočil se čelem k vodě zády ke mně. „A myslíš, že nevím, proč s vámi není Judith?“ slyšela jsem, jak se mu hlas láme. „Je to nezodpovědné!“ vydechl zlomeně a jednou rukou si zakryl tvář.

Už jsem pochopila, o co tu šlo. Přistoupila jsem blíž a pohladila ho po zádech.

„Daryle…“ políbila jsem ho na lopatku, ale znovu se mi vyškubl.

„Můžu ztratit všechny… stává se to, je přeci konec světa. Ale už nesmím ztratit tebe!“ svěsil hlavu a rychle si otřel tvář. Prudce jsem se k němu zezadu přitiskla, abych zastavila ten bolestivý výlev.

„Nemůžu mít děti,“ řekla jsem dost nahlas, aby to slyšel a přestal se rozčilovat. „Už nejsem tak nezodpovědná, jak si myslíš.“ Otočil se na mě se zmateným výrazem. Neměl v očích lítost nebo smutek. Spíš jen zmatek. „Může za to můj starý životní styl,“ mávla jsem nad tím rukou. Dříve mi to bylo líto. Vlastně jsem si prošla snad všemi fázemi. Lítostí, vztekem, sebeobviňováním… ale po tom, co se svět zhroutil, mi to přišlo jako výhra. Nemusím mít strach. Daryl měl pravdu. Přivést na tenhle svět dítě bylo nezodpovědné.

„Omlouvám se,“ sevřel mě v objetí a políbil na spánek. „Posral jsem to.“

Jen jsem ho s úsměvem odmávla a vydala se na břeh pro své oblečení. Přeci jen bylo dost riskantní tady pobíhat nahá, zvlášť když každou chvíli mohl někdo přijít. Nedejbože Carl.

Natáhla jsem si tričko a spodní prádlo a vydala se zpět do vody, tentokrát jen po kolena. Daryl stál na břehu už oblečený a pozoroval mě s nechápavým výrazem. Když pochopil, že z vody jen tak nevylezu, posadil se do trávy a zapálil si cigaretu.

Stála jsem nehnutě a vyčkávala. Voda mi líně olizovala kolena a jediná má aktivita byla krev, která se mi na chvilku nahrnula do tváří při vzpomínce na Darylovo vlhké tělo na mém a jeho horký rychlý dech šimrající mě na krku.

„Jestli se snažíš rozpustit, tak…“ začal brblat ze břehu.

„Ticho, Dixone!“ sykla jsem a vzápětí mu hodila do klína středně velkou rybu. Leknutím ucukl a hodil ji dál do trávy. Musela jsem se začít smát při pohledu na jeho překvapený výraz. A to jsem si myslela, že Daryla jen tak něco nezaskočí.

„Co tady děláte?“ vynořil se z houští Carl. Správné načasování. Chudák kluk vypadal stále trochu otřeseně. Tvář měl odřenou od silnice stejně jako já.

„Rybaříme,“ mávla jsem na něj, aby se přidal. Trochu neochotně si vyhrnul nohavice a bosky vešel do vody. Daryl na břehu jen vrtěl hlavou, ale neušel mi jeho drobný úsměv.

„Ze zvěřiny je mi už zle,“ zahihňal se po chvíli a vyhodil na břeh malou rybku.

„Nevděčník,“ zamumlal Daryl a po chvíli se k nám přidal.

K mému údivu se panu Dixonovi nepodařilo chytit ani jednu rybu. Byl sice nejlepší stopař a lovec, ale rybaření nebylo jeho silnou stránkou. Netrvalo dlouho a vzdal to a nechal nás s Carlem o samotě.

Chvíli jsme v tichosti lovili, než Carl promluvil.

„Takže ty a Daryl…“ začal opatrně jakoby nic, „znáte se?“

„Známe,“ kývla jsem a chňapla po rybě, která mi ale uplavala.

„Myslím… z dřívějška.“

Všimla jsem si, že přestal lovit.

„Vyrostli jsme spolu.“

„Takže víš, že ho máma opustila,“ nadhodil ledabyle. Něco na jeho chování mi nesedělo. To, jak mluvil, podezřele náhodně.

„Daryl s tebou mluvil o mámě?“ otočila jsem k němu hlavu a všimla si, že mě pozoruje. V tu chvíli mi jeho chování cvaklo. Se smíchem jsem se napřímila a rádoby přísně dala ruce v bok. „Ty si mě proklepáváš jako malej polda, Grimesi!“

Carl se vyděšeně napřímil a zkoumal mě pohledem. Neznal mě. Vlastně nikdo z vězení mě pořádně neznal. Byla jsem cizinec, který se přidal těsně před pádem vězení. Bylo pochopitelné, že mi nevěřil.

„Darylova máma ho neopustila. Uhořela. Byla jsem u toho.“

„Promiň, já jen….“ zakoktal se, ale utnula jsem ho.

„Děláš správně. Neměl bys věřit jen tak někomu.“ Došla jsem k němu a stiskla mu rameno. „V dnešním světě si musíš dávat pozor, ale mě se bát nemusíš. Jsem kámoš.“ Nastavila jsem mu pěst. S rozverným smíchem mi do ní svou pěstí ťuknul a napětí z jeho ramen polevilo. „Pojďme odnést ty ryby.“

„Doufám, že udělali oheň. Nesnáším sushi.“

Pomalu se začínalo stmívat. Přesunuli jsme tábor necelé dvě míle dál od mrtvol Joeovy party a snědli nalovené ryby. Carl na mě občas přes oheň hodil spiklenecký úsměv a později se vydal spát. Měla jsem z toho dne dobrý pocit. Cítila jsem se odpočatě a po dlouhé době dobře. Ten jeden den odpočinku jsme opravdu potřebovali, zvlášť po tom, co se událo předchozí noc. Daryl si vzal první hlídku, a tak jsme se my ostatní uložili ke spánku.

Jenže ke mně nepřicházel. Převalovala jsem se ze strany na stranu, až jsem to vzala a zašla za Darylem, který se opíral o strom a v prstech přetáčel malou větvičku.

„Přemýšlíš tak nahlas, že nemůžu usnout,“ sedla jsem si vedle něj a opřela se o kmen.

„Měla bys odpočívat,“ promluvil potichu.

„Nemůžu,“ zavrtěla jsem hlavou s pohledem upřeným na plameny ohně. „Pamatuješ na ten den…“ nechtěla jsem to vytahovat, ale potřebovala jsem se o ten pocit podělit. „… když tvoje máma…“

„Hmm,“ přikývl.

„To ráno jsem se vzbudila s hodně divným pocitem v žaludku. A teď to cítím taky. Nemám dobrý pocit z cíle naši cesty. Nemyslím si, že Terminus bude bezpečné útočiště.“  

„Rick ví, co dělá.“ Hodil větvičku do ohně a upřel na mě pohled. „Ostatní z vězení tam určitě půjdou taky, takže jestli máš pravdu, budou potřebovat naši pomoc.“ 

Zdravím všechny čtenáře (pokud tu tedy nějací jsou) a znovu prosím o nějaký ten komentář, kritiku, připomínku... cokoliv. Ono totiž ty nuly pod článkem jsou strašně demotivující :( Tak nevím, jestli má smysl v tomhle příběhu pokračovat, nebo ne. 

Díky KORKI

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Patch VII: