OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 18. kapitola 3/3

17.10.2016 (13:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1924×

Kapitola se odehrává mezi díly:

4x17 - Přestupní stanice a

4x18 - Příbuzní

18. kapitola – Loajalita 3/3

Kate Sach

Začínala jsem z toho všeho mít divný pocit. Věřila jsem O'Neillovi, ale musel to říct Landrymu a já teď ještě jeho dceři, začínalo to vědět až moc lidí, přesně takhle se zjistilo, že je Mia stále naživu.

Vyplouvalo tolik nezodpovězených otázek, až mě z toho rozbolela hlava, nedokázala jsem pochopit, jak s tolika otázkami dokázala Mia žít celé ty roky na Atlantidě, jenže mi docházelo, že čím víc se tomu snažíme přijít na kloub, tím víc neznámých na nás vyskočí.

Došla jsem na ošetřovnu. Carolyn zrovna vycházela s deskami v rukách a něco do nich zapisovala. Zprvu si mě prohlédla dosti překvapeně, než se vzpamatovala.

„My dvě si musíme promluvit,“ oznámila mi možná až příliš ostře.

„To bychom asi měly.“ Ukázala na dveře do malého kamrlíku, kde měla svoji kancelář s postelí, když měla delší směny.

Usadila jsem se na postel. Carolyn na nic nečekala a podala mi desky, abych si je přečetla.

„Udělala jsem jí testy na všechno možné a tohle z toho vylezlo.“ Nasála jsem vzduch nosem a stiskla rty. Proč se to všechno musí tak komplikovat.

„Tohle musí vědět, třeba ji to donutí bojovat.“ Třeba by tak dokázala přesvědčit Cooligde, aby ji poslal zpátky na Atlantidu.

„Jenže pořád nechápu, proč to u nich má tak rychlý spád.“ Nezbylo mi nic jiného, než jí říct o třetí Collinsové.

„Nu, tím by se to vysvětlovalo. A pokud ta třetí je tady tak dlouho a nemá to na Victorii žádný vliv, musíme Miu odvézt, jinak by to přeci jen mohly odnést všechny tři.“ Přikývla jsem.

„Zajdu za ní, zkus zajistit, aby nás nikdo nerušil.“ Ztěžka jsem se zvedla a se složkami zamířila zpátky na ošetřovnu, do její zadní části, kde byla pouze Mia. Od všech ostatních, jen s jedním strážným, kterého odvolala Carolyn.

Přitáhla jsem si židličku k její posteli a bezradně zírala na dialyzační přístroj na druhé straně. Tohle by měla vidět ta třetí, aby zjistila, co způsobila. Jenže najít ji, by bylo hodně složité, možná nemožné, na což jsem byla expert, jen jsem musela nejprve dostat Miu ze Země.

Jemně jsem s ní zatřásla, když tichounce opakovala Teylo. Překvapeně otevřela oči a chvíli jí trvalo, než mě poznala.

„Jak je na tom?“ zeptala se okamžitě. Ani se neohlédla, když dialyzační přístroj zapípal konec procedury.

Chytila jsem ji za ruku v níž neměla žádnou jehlu a začala pomalu a srozumitelně mluvit, přestože mi jednotlivá slova nešla přes rty. S každým dalším slovem se Miina tvář kabonila, podobala se mi mnohem více, než jsem si uvědomovala, nebo spíš já se podobala jí.

„Už na začátku jsem říkala, že tady nejde o mě,“ pronesla ledově a velmi pomalu se posadila. Zírala na druhou ruku, na niž měla napojené hadičky z dialýzy. Stiskla tlačítko na přivolání sestry, ale na mě se ani nepodívala. Carolyn dorazila hned a odpojila ji. Ta na mě mrkla a já zavrtěla hlavou.

„O co ještě jde?“ Kývla jsem na Carolyn, aby odešla a já mohla říct tu druhou věc.

„Je mi jasné, že už ses rozhodla, co řekneš Cooligovi, když jde o Victorii, ale měla bys ještě něco vědět, než se tak rozhodneš.“ Podala jsem jí složky, aby si to přečetla sama, kdybych jí to řekla, nemusela by mi věřit.

Očima brouzdala po papírech, na kterých nebyly jen její výsledky, ale i Victorie. Chvíli mi připadalo, že jim nerozumí, jak nechápavě přejížděla očima po řádcích, ale jakmile je pročítala znovu, vypadala, že tomu nemůže uvěřit.

„To není mo...“ vydechla překvapeně, „... jak, to přeci...“ Zdvihla oči od složek, údiv z tváře jí vymizel, pohled jí rázem ztvrdnul. Nepoznala jsem, jestli se zlobí, nebo jestli je zklamaná.

„Mohla bys mě nechat o samotě?“ Beze slova jsem se zvedla ze židle a jen koutkem oka zahlédla, jak jeden list ze složek vytrhla a začala ho cupovat na kousky, přitom jí sklouzla jediná slza po tváři.

„Tak co?“ Carolyn čekala u své kanceláře, ruce složené na hrudníku.

„Můžu jen doufat, že se nezachová tak, jak bych se rozhodla já.“

***

Rozběhla jsem se chodbou, abych dostihla Coolidge, který odcházel z ošetřovny, kam ho pozvala před pár hodinami Mia. Trvalo jí celý den, než se pro to rozhodla.

„Ale... slečna Sachová, přejete si něco?“ zastavil se a se škodolibým výrazem se na mě usmál. „Snad nechcete i vy vědět, jak to bude se slečnou Collinsovou, nebyla byste první.“ Mrknul a mně se z toho obrátil žaludek.

„Tak to řekněte,“ pokusila jsem se o co nejnormálnější tón.

„Jen jsem souhlasil s názorem slečny Collinsové.“

„Což je?“

„Že by neměla zabírat místo svému mladšímu já, aby to příliš nenarušilo čas, či nějaké ty věci, co se mi snažili namluvit vaši vědci.“ Cítila jsem, jak mi vyprchala veškerá krev z obličeje a srdce mi vynechalo úder. Ona se skutečně rozhodla pro smrt.

„Nevypadáte dvakrát dobře, slečno Sachová, měla byste si zajít na ošetřovnu. Já už musím jít.“ Hrubě jsem ho chytila za paži a přitáhla k sobě. Kupodivu jsme byli stejně vysocí.

„Varuji vás, abyste neudělala něco, čeho byste potom litovala.“

„O co vám jde, Coolidgi, řekněte? O co jde IOA? Proč Miu celou dobu sledovala na Atlantidě a nic nepodnikla, víte snad něco, co před námi zatajujete?“ Přimhouřil oči a vykroutil se z mého sevření.

„Když dovolíte, vy nejste zrovna osoba, se kterou bych se dělil o důvěrné informace. Dokonce bych neinformoval ani generála Landryho. Ani on nemá takové prověření. To co se bude nadále dít se slečnou Collinsovou je plně v rukou IOA.“ Obličej mu velmi zbrunátněl.

„Se kterou?“ Šlehnul po mně pohledem.

„Pro nás je samozřejmě priorita slečna Collinsová s Tusconu.“

„To jsou obě.“

„Přestaňte mě laskavě chytat za slovo! Mluvím o mladší Collinsové, o Victorii, která s programem nemá nic společného a tak to i zůstane. Musíme eliminovat hrozbu pro Zemi.“

„Což je podle vás Mia Collinsová?“

„Odpověděla jste si sama. Já měl pouze vyhodnotit rizika z její strany. A rizika tu jsou a vážné. Klidně si mě obviňte z vraždy, ale jde pouze o eutanazii člověka, který vlastně bude žít dál.“

„Jenže ona už není jedna. Jsou dvě, žijí dva odlišné životy, vy jste kdo, abyste ji odsoudil k smrti?“

„Nejsem kat, jen plním přání. Mohl bych splnit i jiné, kdyby mi řekla pravdu o tom, jak se dostala na Atlantidu. O nic jiného mi nejde.“

„Ona to neví,“ pokusila jsem se o odpor, ale Coolidge mi mávnul rukou před obličejem.

„Nejsem takový necita jak si myslíte, slečno Sachová, dělám jenom svoji práci. Což je odhalovat lháře a slečna Collinsová je lhářka. Moc dobře ví, jak se na Atlantidu dostala a podle mě to ví i další lidé, ale všichni mlčí. Je mi jedno jestli kvůli loajalitě nebo kvůli něčemu jinému, ale mně je naprosto jasné, proč to dělá ona. Dělá to, co by udělal každý koho se kdy dotkla vojenská výchova - snaží se přijít na to proč a chce tomu zabránit. Jenže si neuvědomuje, že na něco takového není dostatečně cvičená, od toho tu jsou jiní lidé. Odsuďte si mě jak chcete, ale prokazuji jí vlastně službu, když to trápení ukončím teď. Ona si to sice už nedozví, ale my od ní máme dostatek vodítek, které můžeme za sedm let využít, abychom zabránili únosu a zároveň tak odhalili, kdo za tím stojí, takže vlastně jí tím i plním přání. Victorie Collinsová se nikdy nedostane na Atlantidu a nikdy si tohle všechno neprožije. Bude si žít svůj obyčejný život.“ Nenáviděla jsem, když někdo měl pravdu, Coolidge ale mluvil rozumě. Měl to dobře vymyšlené, ale mně připadalo nespravedlivé, aby Miu jen tak odsoudil k smrti jen proto, že si to přeje, byť to bylo ve prospěch jejího mladšího já.

Podle Mii existovaly dvě možnosti řešení. Buď zemře ona a její mladší já má šanci na normální život nebo zemřou obě a všechno pak bude jedno, ale pro mě i pro další existovalo další řešení, dokonce jsem to konzultovala s Atlantidou, i když to byla značně zdlouhavá komunikace.

„Ještě něco, slečno Sachová, pokud mě omluvíte, musím jít podat hlášení,“ vyrušil mě Coolidge z úvah.

„Vlastně ano.“ Sáhnula jsem do hluboké kapsy kalhot a vytáhla malou krabičku s videopáskou. Natáhla jsem ji před sebe, aby si ji Coolidge mohl vzít.

„Co je to?“ zeptal se naoko znuděně, ale viděla jsem mu v očích zájem.

„Než jste dorazil, byla jsem si s Miou promluvit, abyste ji viděl tak, jaká je ve skutečnosti, když nemluví s vámi. Nechci vás tím přemlouvat, že existuje i třetí možnost, jen chci, abyste se na to podíval.“ Nedůvěřivě si ode mě pásek převzal a chvíli ho převracel mezi prsty.

„Můj názor nemůžete změnit.“ Zastrčil pásek do kapsy a beze slova rozloučení se otočil a zamířil pryč.

Ještě dlouho jsem zůstala stát na místě, než jsem se dokázala pohnout a zajít na ošetřovnu. Mia neklidně spala se jménem Teyla na rtech. Vypadala hrozně, mnohem hůř, čas se jí nemilosrdně krátil a nejen jí.

„Zítra večer jí přijedou dát injekci,“ informovala mě Carolyn bezvýrazně. Zírala na její postel stejně jako já. „Ono je to vlastně jedno. Stačila říct Cooligdovi, že musí přežít Victorie, a pak ztratila vědomí.“

Záznam z videopásky

„Dobře, nebudu se tě už pokoušet přemlouvat, je to tvoje rozhodnutí, Mio. Tak se mnou mluv o něčem jiném, o svém životě, jaký tvůj život bude až se uzdravíš.“

„Já se ale neuzdravím, uzdraví se ona,“ pronesla Mia po chvíli zdráhání, kdy zírala na kameru dosti nedůvěřivě. „Proč je tu ta kamera?“ Kate se podívala přímo do objektivu.

„Nevím jak bude IOA postupovat dál, tak potřebuju, abys mi řekla všechno o svém posledním dnu na Zemi, než tě unesli, abych měla za těch pár let možnost tomu předejít, uděláš to pro sebe?“ Mia těkala očima tam a zpět, jenom aby se nemusela podívat na kameru.

„Nemá to cenu říkat dvakrát, Kate, za chvíli přijde pan Coolidge a řeknu mu to, co si pamatuju.“

„Jenže u toho já nebudu a nedostanu se k těm složkám...“

„Nech to prostě být!“ rozkřikla se Mia a rozzlobeně se podívala do kamery. „Stejně to bude všechno jinak!“ Chtěla se otočit na bok, ale množství hadiček jí v tom zabránilo.

„Jak to myslíš?“ Kate k natáhla ruku, ale Mia ji odstrčila. Podívala se na ni, v neostré kvalitě obrazu nebylo poznat, jak přitom zbledla, jen to zvýraznilo její černé kruhy pod očima.

„Mio...“

„Vzpomínám si...“

„Na co?“

„Na teď, jako by se to stalo před chvílí, ale přitom se mi to stalo když mi bylo sedmnáct.“ Nepatrně zvedla hlavu a po tvářích se jí kutálely slzy.

„Nerozumím tomu. Na co si pamatuješ?“

„Jak mi začalo být před pár dny špatně, jak se mi točila hlava a žaludek jsem měla jako na vodě, vzpomínám si, že táta pustil Marka ke kamarádovi a my zůstali sami doma. Vidím ho jak si sedá na křeslo v obýváku a jak si sundává protézu a mne si koleno, jak mě prosí, abych mu donesla mastičku, aby si mohl natřít bolavé místo od protézy.“

„Je na tom něco špatně?“ zeptala se Kate a naklonila se Mie blíž.

„Všechno. Úplně všechno. Vidím datum v kalendáři, prvně jsem si myslela, že se mi to jenom zdá, protože jsem takhle tátu viděla snad tisíckrát a jen mě mate paměť, protože se to stalo před tak dlouho dobou, ale to datum je špatné, takhle to nemělo být. Ten den jsem měla jsem být u kamarádky, vím, že jsem tam šla, ale přitom jsem zůstala doma, Kate.“ Mia k ní naklonila tvář.

„Pamatuju si jeden stejný den dvakrát. Vím, že já jsem se šla učit ke kamarádce na test, ale zároveň si pamatuju, že jsem zůstala doma, protože mi nebylo dobře a pomohla jsem tátovi a pak... nic, jako když to někdo utne, zamotala se mi hlava a... nic, jen tma a nevolnost. Nechápu to,“ rozplakala se. Kate ji pohladila po tváři. Mia si její ruku přitáhla blíž, jakoby se chtěla za ní ztratit.

„Jak si ten den můžu pamatovat dvakrát? Proč si pamatuju to, co se stalo mé mladší verzi, přeci jsem se rozhodla, že raději umřu, aby ona mohla žít, tak co se to děje? Proč se to děje? Změnila jsem svojí přítomností tady snad nějak svoji minulost?“

„A co když to svojí smrtí změníš úplně?“ zeptala se jí Kate opatrně. Mia k ní vzhlédla. „Už jsi ji změnila tím, že tu jsi, jaký by pak mělo smysl zemřít?“

„Nevím,“ odtušila Mia šeptem, že ji nebylo téměř slyšet.

„Co když máš možnost to celé změnit, aniž bys ty musela umřít.“ Mia prudce zavrtěla hlavou a Kate od sebe odstrčila.

„Tohle všechno se stalo kvůli armádě, tak je teď na ní, aby to napravila, když má možnost, nebo budu třetím členem naší rodiny, kdo kvůli armádě umře. I když chci zjistit, proč se to všechno stalo, nemám nejmenší šanci, abych to nějakým způsobem zvládla a prostě musím uvolnit místo tomu, komu tenhle čas patří. A nehodlám riskovat její život, abych dokázala nějakou bláznivou teorii, že svou přítomností tady měním svoji minulost, na tohle nejsem dost chytrá a čas je dost relativní pojem.“

„Mio, je ti jasné, že to co si pamatuješ, je den, kdy Victorie upadla do bezvědomí, když jí začaly selhávat orgány jako tobě?“ Podívala se na ni.

„Myslíš, že mi to nedošlo?“ odsekla a na chvíli spočinula pohledem na kameře.

„Jenže ty mě něco pořád nechceš říct,“ postrčila ji Kate.

„Nepamatuju si to!“ vykřikla nazlobeně. „Nepamatuju si, že bych se probudila, ale Victorie by se měla probudit, když já umřu.“ Zhluboka dýchala a nechala viset význam věty ve vzduchu.

„Co když...“ Kate mrkla.

„Ne! Prostě jsem se rozhodla a taky to panu Cooligdovi řeknu. Umřu.“

o dva týdny později, loď Dadealus, někde v Pegasu

Kate Sach

Strašně moc mě mrzelo, že jsem Mie lhala. Měla právo vědět, že se na Zemi pohybuje i Collinsová z alternativního vesmíru, která ji poslala na Atlantidu. Jenže tak by věci mohly dopadnout úplně jinak.

„Nechtěl s vámi letět i doktor Jackson?“

„Plukovníku Caldwelle,“ ukázala jsem na židli naproti a on se posadil. „Samozřejmě, ale na Zemi ho potřebují víc. Mě na chvíli oželí.“

„Chcete jít IOA z očí.“ Tiše jsem se zasmála.

„Vám to asi vysvětlovat nemusím, že?“ Nepatrně přikývnul. Přestože nebyl vědomým hostitelem a nakonec z něj toho Goa’ulda, pořád ho IOA hlídalo.

„Víte, chápu, proč jste letěla, ale věčně se tomu vyhýbat nemůžete a doktor mi říkal, že už našeho pacienta nemůže dále udržovat v umělém spánku.“ Povzdychla jsem si.

„Vy víte jak donutit člověka konat, co plukovníku?“ kývnul a mně nezbylo nic jiného, než se přeci jen vydat na ošetřovnu. Jen mě mrzelo, že s námi neletí Carolyn, musela jsem do toho zatahovat dalšího doktora.

„Slečno Sachová, plukovník Caldwell říkal, že vás sem pošle. Jsme připraveni ji probudit, musíme...“ Nechtěl to říkat nahlas, vlastně jsem ho o to žádala, tohle muselo zůstat tajné, kdyby se to dozvěděl Coolidge, nikdy by nesouhlasil s tím, aby se Mia vrátila na Atlantidu.

Spadl mi kámen ze srdce, když ta nahrávka zabrala, konečně se ten upjatý chlap ukázal jako člověk.

Usadila jsem se vedle postele a kývla na doktora. Čekala jsem dvě situace, tu dobrou a tu špatnou, teď byla jen otázka, která nastane.

Zdálo se mi, že to buzení trvá až moc dlouho, ale doktor mě ujistil, že je to zcela normální. Tak jsem seděla a čekala až Mia otevře oči.

Vypadala daleko lépe než na Zemi, vrátila se jí barva, přestože měla propadlé tváře a vystupovala jí lícní kosti, nemluvě o klíčních kostech, vypadala předtím jako oživlá kostra, ale čím více jsme se vzdalovali od Země, tím se její stav zlepšoval, stejně jako ten Victoriin, která se probudila už týden potom, co jsme odletěli. Daniel mi to popisoval z druhé ruky, protože u toho byl O'Neill. A teď nás čekalo Miino probuzení, kterou bylo lepší nechat v umělém spánku, aby se ve svém stavu nestresovala.

Což se mělo už každou chvíli změnit.

Mia Collins

Hlavou mi z nepochopitelného důvodu táhla slova písně Follow Me od britských Muse. Bylo to, jako bych ze své paměti vydolovala dávno zapomenutou vzpomínku.

Nikdy se neměla moc dobrou paměť, ale abych si vybavila slova písně, kterou jsem si přečetla před mnoha lety a jenom jednou, to mohlo znamenat jediné, promítal se mi před očima celý můj život, což nebylo dvakrát dlouhé promítání, ale na druhou stranu, nedivila jsem se, že to byla zrovna píseň.

Hudba byla pro mě všechno a neskutečně mě potěšilo, když mi Sheppard dal to CD od Maroon 5, přestože CD vyšla už z dávno z módy, tedy alespoň pro mě. Přesto mi to hodně pomohlo, alespoň chvíli jsem se cítila zase normálně.

Ale...

Rozhodla jsem se správně... odejít? Nebyla jsem trochu sobec, když jsem dala přednost sobě před svým dítětem? Dělalo to ze mě špatného člověka? Tohle nebyla Sophiina volba. Bylo to jasné hned od začátku. Já do tohohle času nepatřila, ani mé dítě, protože kdybych nechala umřít Vicu, odsoudila bych tím k smrti sebe i své dítě, takhle místo tří lidí zemřeli pouze dva, podle mě to tak bylo správné, i když mi to trhalo srdce. Svou hloupostí jsem musela rozhodnout za někoho, kdo si to nezasloužil.

Potkat tak Shepparda za jiných okolností, všechno by bylo jinak, nelitovala bych toho, dokonce bych se z toho dítěte radovala a možná byla ráda, že je právě jeho, ale takhle...

Všechno mě to přemohlo, všechno to lhaní, to nevědomí, ty další a další otázky až jsem se z toho rozbrečela.

Cítila jsem, jak mi tečou slzy po tvářích a svoji cestu končí na ušním lalůčku, kde to tak svědilo, což bylo zvláštní, ale trvalo to jenom chvíli, někdo mi je setřel.

„Jsem tady s tebou,“ zašeptal někdo vedle mě a mně bylo rázem jasné, že asi mrtvá nebudu. Někde se stala chyba, proto jsem si s otevíráním očí dala načas.

Všude bylo světlo a já zírala do nekončící šedé barvy na stropě, kde vedly různé trubky a podobné hlouposti, které jsem v té chvíli nedokázala pojmenovat. Tohle zaručeně nebyl strop na základně.

Na jazyk se mi hrnulo spoustu slov, ale já nevěděla, která vybrat, aby přesně vystihovalo tuhle situaci. Netušila jsem, jestli mám brečet štěstím, radovat se nebo být vzteky bez sebe.

„Asi bychom si měli něco vysvětlit...“ otočila jsem hlavu za hlasem a podívala se do ustarané tváře Kate. Tak ráda jsem ji viděla, ale její slova se mi moc nelíbila. Hromadil se ve mne vztek. Tohle zaručeně nebyl posmrtný život.

„Tak začni od toho, kde to jsme a jak to, že s tebou mluvím,“ vyštěkla jsem na ni rozechvělým hlasem, takže to nebylo ani moc nahlas.

„Pamatuješ si, jak jsem tě natáčela, když jsme spolu naposledy mluvily?“ Přikývla jsem. „Lhala jsem ti, předala jsem to Coolidgovi, kterého to přesvědčilo, pro jiný způsob vyřešení tvé situace.“ Neuhýbala očima, dívala se na mě přímo, tak neochvějně, až mi to začalo být nepříjemné, takže jsem uhnula pohledem sama.

„A jak?“

„Letíme na Atlantidu.“ Srdce mi poskočilo radostí. Letím domů. A i když jsem se chtěla radovat, padla na mě tíha viny a další zloba na Kate.

„Co Vica?“

„Je v pořádku, probudila se jen týden potom, co jsme odletěli. Pro vaše dobro,“ chytila mě za ruku a letmo se mi podívala na břicho, „jsme tě nechali v umělém spánku, aby ses zotavovala v klidu.“ Chvíli mi trvalo, než jsem se donutila k pohledu na břicho. Neviděla jsem na něm žádné změny, pod přikrývkou vypadalo zcela normálně.

„O...ono přežilo?“ zeptala jsem se rozechvěle. Kate s úsměvem přikývla. Bojovala jsem s nutkáním si břicho pohladit. Stálo mě to hodně sil.

„Mio, moc mě to mrzí, že jsem tě takhle obešla, ale musela jsem to udělat, nebylo správné, aby ses nechala zabít. Tvoji situaci by to stejně nevyřešilo, a pokud si vzpomínáš, sama sis nepamatovala, že by se tvé mladší já probudilo, i přes tvoje rozhodnutí, z čehož jsme vyvodili názor, že by to tvoje smrt nevyřešila, ještě tu máš hodně práce. Musíš zjistit, proč tě tvoje alter ego z alternativního vesmíru poslalo takhle na zpět v čase.“ Překvapivě uhnula pohledem, což nedělala moc často. Sice její argumenty byly rozumné, ale já je ještě na Zemi nechtěla vidět, protože jsem byla v šoku z těhotenství, ale zdálo se mi, že je za tím ještě něco.

„Co mi ještě chceš říct?“ Zhluboka se nadechla a krátce se mi podívala do očí.

„Něco jsem ti na Zemi neřekla, z prostého důvodu, chtěla bys to řešit, ale nebyla jsi ve stavu, abys mohla pobíhat po Zemi, nehledě na to, že by tě IOA nechtělo ze základny pustit.“

„Přestaň to okecávat,“ napomenula jsem ji o něco silnějším hlasem.

„Myslíme si, tedy pár lidí ze základny včetně doktorky Lamové, že tak prudké zhoršení stavu vás obou nemělo původ v tom, že byste byly dvě v jednom čase, ale spíš v tom, že jste tam byly tři.“ Obočí mi vyletělo vzhůru.

„Tři?“

„Ty, Victorie a Collinsová z alternativního vesmíru.“ Srdce mi určitě muselo vynechat úder a vlilo mi to do žil kus života.

„Takže jste měli pod nosem toho, kdo to celé způsobil a nechali jste ho jít! Mohli jste to vyřešit už teď a nemuseli jste čekat až do roku 2014!“ Prudce jsem se posadila, přestože mě bolelo celé tělo a chtěla po Kate skočit, ale na první pohled se nezdála, měla v sobě dost síly a zatlačila mě zpátky do postele.

„Mio, počkej, není to tak snadné, jak to vypadá!“ obořila se na mě netrpělivě. Pak pár vteřin vypadala, že horečně uvažuje nad tím, co mi může dalšího říct. Evidentně se rozhodla, že už nebude nic zatajovat.

„Mio, prosím, pochop, že sama sestavuju jednotlivé kousky, které mi nedávají smysl a netušila jsem, kam to zařadit, ale to na co jsem přišla, jsem ti chtěla říct, až bych si byla trochu jistá souvislostmi, dalo by se říct, že tvoje přítomnost na Zemi mi pomohla si jich pár dohromady dát.“ Trochu jsem se uklidnila a nechala ji mluvit dál. Vyprávěla o setkání se třetí Collinsovou už v době, kdy sledovala moje mladší já, od kterého mi donesla ten oválný přívěšek s antickými znaky. Napadla ji a upozornila, aby se od mé rodiny držela dál. Kate od ní získala vzorek krve, ze kterého zjistila, že jsem to vlastně já.

„Setkala se i generálem O'Neillem, když byl navštívit tvého otce, který byl u tvého mladšího já v nemocnici, vyhrožovala, že pokud tě nepropustí, zařídí to sama.“ Hlava mi to brala hodně pomalu, ale přeci ano.

„Proč mám dojem, že i ta třetí je na Zemi uvězněná tak, jak já mimo svůj čas?“ Kate nadšeně usmála.

„To přesně si myslím taky, ale nerozumím její krvi, stejně jako té naší...“

„Teď ti asi nerozumím já.“ Vypadalo to, že to následující nebude lehké ani pro jednu z nás.

„Víš, Mio, shodou okolností jsem právě díky Collinsové zjistila, po letech přesvědčení, že nejsem Antik, ale ani člověk, jak jsem si myslela, ale jsem tvůj klon.“ Nechala mi prostor, abych se s tím trochu srovnala, což nebylo právě lehké.

„Nejsme si podobné.“

„To je pravda, protože moje DNA byla upravena.“

„Jenže jsi i starší než já. Alespoň o několik let.“ Netrpělivě přikývla.

„To je zjevné, ale na to odpověď neznám, ale veškeré krevní testy to potvrdily, nehledě na to, že v naší krvi se objevuje jistý prvek, který u normálních lidí není, každá máme dva, ale problém je v tom, že každý má opačnou koncentraci než u té druhé.“

„Jeden je silnější u tebe a druhý zase u mě?“

„Přesně, ale u třetí Collinsové jsou oba ve stejně koncentraci, což mě vede k domněnce, že já byla naklonovaná proto, aby se u mě tyto dva prvky objevily ve stejné koncentraci, ale něco se pokazilo.“ Myšlenky se mi rozběhly na plné obrátky a já si začala dávat dohromady jednotlivé útržky rozhovorů, které jsem vedla v Pegasu.

„Můj předek to pokazil,“ vysoukala jsem ze sebe udiveně. Kate se na mě překvapeně podívala.

„Jak to myslíš?“

„V Pegasu jsem se o sobě dozvídala jen kusé informace, ale až teprve teď mi dávají smysl. Alespoň trochu. Několik wraithských královen, nezávisle na sobě mi řeklo, že mám v sobě kus Antika, ale i Wraitha, a neustále mluvilo o mém předkovi. Kate, to vysvětluje, i proč jsi starší než já, i když jsi můj napůl klon,“ musela jsem říct napůl, protože ona nevypadala jako já, „nepochybuju o tom, že Antikové měli stroj času a pokud vím, neustále se snažili vyvinout zbraň, kterou by zničily Wraithy a v Pegasu existuje dost lidí, kteří mají v sobě kus Wraitha, takže je dokážou vycítit a i s nimi komunikovat na telepatické úrovni. Takže můj předek musel být z Atlantidy, ale Antikové odešli před desetitisíci lety, takže musel mít stroj času, aby se dostal až do naší doby a pokračoval s pokusy na Zemi, ale asi se někde stala chyba, protože v krvi nemám to, co bych tam měla mít, tak udělal tebe, ale ani to se nepovedlo.“

„Ale v jiném vesmíru se to povedlo.“

„Přesně, to dokazuje třetí Collinsová, ale nevysvětluje to, proč uvízla na Zemi a proč mě poslala na Atlantidu, jedině že by přišla kvůli tomu, že u nás ten výzkum nevyšel.“ Byla jsem z toho nadšená, že tomu konečně přicházím na kloub, ale Kate zavrtěla hlavou.

„To si nemyslím, kdyby tu byla kvůli tomu, už dávno by se ozvala. Její chování tomu neodpovídá, ona nemusí tušit, co má v krvi, naše přístroje to neodhalily, až teprve ty, co máme zapůjčené od mimozemských spojenců.“

„Fajn,“ vykřikla jsem nazlobeně, „už jsem si myslela, že jsem přišla na to, proč mě třetí Collinsová poslala na Atlantidu.“ Kate mě chytila za ruku.

„Už jsme na dobré cestě, Mio, s tvými kousky a mými, jsme daly dohromady velkou část skládanky, co nám odhalila podstatné informace.“

„Jenže nechápu ty prvky v naší krvi, to jsme jako zbraně nebo co?“ Byla to možná odpověď na všechno nebo naprostá hloupost.

„To netuším, Mio. Ráda bych to věděla taky, ale na tohle potřebuje další odpovědi. S tím co máme, můžeme jen hodně dedukovat.“

„Musíš se tedy vrátit na Zem a najít třetí Collinsovou a zeptat se jí na to, protože pochybuju, že najdu toho našeho předka, jestli je to Antik, mohl se povznést nebo prostě umřít, i když měl stroj času.“

„Asi máš pravdu, ale spíš bychom měli začít řešit, jak to uděláme s tvým dítětem.“ Společně jsme se podívali na moje, zatím, normální břicho.

„Trochu to situaci komplikuje, ale budu to muset vyřešit sama, na něco přijdu, ty se musíš soustředit na situaci na Zemi.“ Kate se na mě podívala trochu víc starostlivě, ale co jsem jí na to mohla říct? S tímhle jsem se musela poprat sama, i když to bylo sebevíc těžké. Společně s ní jsem přišla na kus pravdy o sobě a o ní, takže se cesta k cíli začala už trochu rýsovat a já z ní nehodlala sejít jenom proto, že čekám dítě. Dítě by nemělo být překážkou pro nikoho, tak ani pro mě a v Pegasu bylo pár lidí, kterým jsem věřila.

***

Návrat na Atlantidu byl jako splněný sen a taky jsem to skutečně potřebovala. Bylo mi o mnoho lépe, alespoň po fyzické stránce, ale po té psychické... na jednu stranu jsem chtěla běžet za Rodneym a Sam a říct jim, na co jsme s Kate přišli, ale na druhou jsem se na mnoho lidí nedokázala ani podívat.

Díky Kate jsem na chvíli starosti s těhotenstvím nechala stranou a probírala zjištěné informace z jedné strany na druhou, na týden jsem myslela jen na to jak v tom všem figuruje naše krev a třetí Collinsová, ale jakmile jsme doletěli na Atlantidu, rázem to na mě dolehlo.

Zavřela jsem se v pokoji a dlouhé hodiny se přemlouvala, abych nebrečela, ale bylo to silnější než já.

Stočila jsem se do klubíčka a plakala do polštáře. V hlavě mi vířil nekoneční vír myšlenek na to dítě a těhotenství, které se nechtěly ustálit a dát mi pokoj.

Někoho jsem potřebovala. Kate musela s Daedalem zpátky, aby se pustila do pátrání po třetí Collinsová, jenže já nemohla být sama, jinak bych se z těch myšlenek zbláznila.

Nevím, co bylo horší, zvednout se, přestat brečet, nebo se tvářit, že se nic neděje.

Zastavila jsem se před Sheppardovým pokojem s rukou připravenou k zaklepání, ale netušila jsem, co bych mu měla říct a jestli bych mu měla říct, co vzniklo z té naší jediné společné chvíle, po níž jsem mu řekla, že se nestala. Neuvěřil by mi.

Byla jsem na to sama... možná.

Nakonec jsem se raději vydala do Saminy kanceláře s klidnou tváří a ještě klidněji ji požádala, jestli bych nemohla na Kerasovu planetu.

Za deset minut už jsem téměř ve snách kráčela k vesnici. Šedivé vlasy jsem nechala rozpuštěné a jen si je lehce zastrčila za uši, ale tu nekonečnou záplavu jsem tak zkrotit nedokázala, byly už příliš dlouhé.

Keras snad musel vycítit, že přijdu, protože na mě čekal před svou chýší, a po jeho boku stála Oaris, držela se ho za ruku. Bála jsem se na ni podívat, ale chytila mě za bradu a donutila, abych se jí podívala do očí, ve kterých bylo porozumění. Sevřela mě do náruče, ale já nedokázala ani zvednout ruce, abych jí to oplatila.

Keras nás dva odvedl na místo, kam jeho lidé dříve chodili ukončit svůj život, teď z toho bylo posvátné místo, kde se všichni připomínali a on mě usadil na okraj propasti, kde byl nejkrásnější výhled na západ slunce.

K ničemu mě nenutil, jen mě držel a všechno to rázem ze mě muselo ven. Začala jsem mluvit a byla k nezastavení, od smrti mámy, přes příchod na Atlantidu až po výslechy na Zemi a moje těhotenství, potřebovala jsem to někomu říct, musela jsem to říct jemu, jemu jedinému jsem věřila více než sama sobě.

Nevím jak dlouho jsem plakala, abych to ze sebe dostala, ale muselo to být dlouho, protože jsem se probudila na lůžku v chýši, kde už dohoříval oheň a nikdo kromě mě tam nebyl.

Probudil mě znovu ten ošklivý sen o Teyle, který mě trápil už na Zemi a já se na něj bála myslet, neměla jsem na něj tehdy čas, ale tady, na Kerasově planetě jsem to ze sebe všechno dostala a nastal čas, abych už přestala fňukat a konečně se postavila tomu všemu čelem, byť se to zdálo sebetěžší.

Vydala jsem se za hlasy, které po sobě před chýší křičely. Byl to Keras a Sheppard, který když mě uviděl, tak ustoupil a přestal se hádat.

„V pořádku?“ zeptal se Keras a já přikývla. Protáhla jsem se kolem Shepparda, který kupodivu u sebe neměl ani jednu zbraň a vypadalo to, že prošel bránou jakmile vstal.

Doběhnul mě za krátkou chvíli a byl to tentokrát on, kdo se mnou srovnal krok. Nikdo z nás nic neřekl, nešlo to, stačilo by mi pár slov, abych mu všechno o sobě řekla, ale on to nechtěl, ne pod tlakem, jak řekl, když jsem se vrátila a připadalo mi fér, aby se to konečně dozvěděl, nebo spíš mě k tomu nutilo na dálku IOA,  jenže on chtěl, abych mu to řekla tehdy, až mu budu plně důvěřovat a budu mu to skutečně chtít říct a ne když mi bude něco hrozit, nebo mi to někdo přikáže, na to jsem prý až moc dlouho bojovala, abych to tak snadno vzdala.

Proto bylo lepší s ním nemluvit a tentokrát to pochopil a mlčel, ale alespoň bych mu ráda řekla o tom snu s Teylou, ale dokázala jsem si představit, jak by se zachoval a já jsem tohle potřebovala zvládnout, protože se to zdálo pekelně důležité.

Rozhovor s Kerasem mi hodně pomohl a já se rozhodla, že nechám Kate, aby pracovala na Zemi a já si chvíli od toho dám oddych a budu se soustředit jenom na Teylu a jejího syna. Nemohla jsem myslet na vlastní budoucnost, na dítě, které jsem nosila pod srdcem, protože bych se z toho musela zbláznit, musela jsem teď myslet jako voják, přesně tak, jak jsem se chovat nechtěla, ale situace si to vyžadovala a já to musela podstoupit.

Už bych se raději neměla omlouvat, že to trvalo tak dlouho. Jenže na tuhle kapitolu jsem musela být v neveselé náladě, protože její obsah je velmi vážný, smutný a určitě i místy depresivní. Hodně jsem se obávala až tahle kapitola přijde, už tak byla situace Mii vážná a určitě se ptáte, proč jsem tam ještě přidala těhotenství, jako by to už tak nebylo složitý, ale už samého počátku jsem měla koncept v hlavě a těhotenství tam hrálo poměrně důležitou roli, hlavně v nadcházející kapitole, kde je v seriálu unesena těhotná Teyla, ale víc nemohu říct, abych toho moc neprozradila. Miino těhotenství nemá komplikovat děj, ale o mnoho později ho rozuzlit, což je docela daleko, ale určitě na to přijde čas.

Nu, jelikož kapitola je v mnoha místech velmi složitá, když se sbíhají časové roviny a mluví se o mladší a starší verzi Mii a jejím já z alternativního vesmíru, klidně piště do komentářů dotazy a já se je pokusím zodpovědět, v rámci toho, abych neprozradila příliš z budoucího děje.

Je to neuvěřitelné, ale touhle kapitolou jsem už ve Wordu na A4 překonala 200 stranu, trvalo to déle než první stovka, ale snad jsem vám to vynahradila a výše uvedený obrázek je podoba Miina otce - Thomase Collinse.

Jsem neskutečně ráda, že jste tak trpěliví v čekání na další kapitoly a zachováváte mi tak úžasnou přízeň a čtete mé dlouhé kapitoly a jsem za to opravdu vděčná.

Díky! Vaše Nikol18<3

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 18. kapitola 3/3: