OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 19. kapitola 1/2

14.03.2017 (14:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 847×

Kapitola mapuje díly:

4x18 - Příbuzní I.

4x19 - Příbuzní II.

4x20 - Poslední muž

5x1 - Záchranná operace

19. kapitola - Alternativní budoucnost 1/2

I když už tu Kate několik dní nebyla, zařídila, abych nikomu nemusela vysvětlovat svůj stav, sama si promluvila se Sam a Jennifer, za kterou jsem měla právě namířeno. Šlo o drobnou dohodu, chtěla jsem, aby to ona věděla, protože už párkrát jsem jí lhala a znovu jsem už nechtěla, nebylo by to fér, když mi tolikrát pomohla.

Lehce jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila a moc Jennifer nevyděsila. „Jsi tady,“ přikývla spokojeně a odvedla mě dozadu.

Posadila jsem se na postel a natáhla ruku, na které byly znát ještě místa po vpiších. Jennifer se na mě podívala starostlivým pohledem.

„Brali mi jen krev, nic jiného,“ řekla jsem pomalu, ale moc ji to neuklidnilo.

„Mio, nemám ti do čeho mluvit, nikdy jsem to nedělala, ani netuším, kvůli čemu přesně tě drželi na Zemi, ale...“ Po tomhle se mi tak stýskalo, po tak přátelském přístupu, lidi z expedice se stali pro mě rodinou, kterou jsem teď neměla, takže mi nezbylo nic jiného, než se natáhnout a pořádně Jennifer obejmout.

To pro co jsem se na Zemi rozhodla, bylo podle mě správné, ale vůbec jsem nepomyslela na tyhle lidi, kteří se stali nedílnou součástí mého života.

Přemáhala jsem slzy tolik až jsem se rozesmála a vzápětí mi začaly téct slzy, rychle jsem si je stírala, ale Jennifer se usmála.

„To jsou hormony,“ řekla naprosto klidně a pohladila mě po rameni. Přikývla jsem a znovu natáhla ruku k odběru. Panovalo trapné ticho, při kterém mi bylo jasné, že se Jennifer chce zeptat na spoustu věcí.

„Ani nevím, kde mám v testech začít,“ povzdychla si unaveně a nespouštěla oči z mé ruky, která spíš vypadala jak nedokončené plátno abstraktního umělce, který se vyžíval ve žluté a fialové barvě.

Vzala si injekci a já se při pohledu na ni otřásla. Srdce se mi rozběhlo rychleji a já slyšela vlastní tep. Nepatrně jsem se odtáhla a doufala, že si toho Jennifer nevšimla.

„Víš, co? Prvně uděláme výtěr z úst, krev stačí až za pár dní, ano?“ Takže všimla, ale byla jsem za to ráda, přikývla jsem a lehce otevřela ústa. Srdce se mi zklidnilo a když jsem odcházela z ošetřovny, šlo se mi lehčeji.

Na svém oblíbeném místě jsem našla Teylu, jak zírá na moře. Posadila jsem se vedle ní a snažila se ignorovat její velké břicho. Chtěla jsem jí říct o svém snu, ale netušila jsem, jak mám začít, aby to neznělo bláznivě.

„Zdálo se mi o Kananovi.“ Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla o kom mluví.

„S ním čekáš malého?“ Nepatrně přikývla.

„Volal mě ve snu. Chtěl, abych ho hledala.“ Naskočila mi z toho husí kůže. Měla bych jí snad říct o svém snu?

„On umí to co ty? Myslím to spojení...“

„Ano, to nás hodně spojovalo, nikdo jiný nedokázal pochopit jak se cítím.“

„A našla jsi ho?“ Co se teď dělo na Atlantidě šlo mimo mě. Snažila jsem se soustředit hlavně na Teylu a sen, který se mi o ní zdával.

„Nenašla jsem ho,“ zklamaně vzdychla. Takhle smutnou jsem ji neznala, vždy měla v sobě naději, ale bylo mi jasné, že to není jen tím, hledala i své lidi, za které se považovala odpovědná.

Chytila jsem ji za ruku. „Když on se spojil s tebou, pokus se spojit ty s ním. Nefunguje to jen jedním směrem.“ Zvedla ke mně pohled a přikývla.

„Máš pravdu. Meditace mi neuškodí.“

***

Cítila jsem se hrozně, když jsem Teylu navedla, aby se s Kananem pokusila spojit. Několik týdnů se mi zdál o ní sen a místo, abych ji od toho odradila, aby se nestal skutečností, vehnala jsem ji přímo do jámy lvové, takhle se přítelkyně nechovají, jenže na druhou stranu jestli má možnost najít své lidi, bylo by ode mě sobecké, abych ji od toho odrazovala.

Musela jsem se nad tím vším zamyslet. Když jsem tenkrát mluvila s Davosem, naznačil, že i když se pokusíme změnit budoucnost, stane se přesně tak, jak jsme ji viděli, ale tomu jsem prostě nemohla uvěřit, musela jsem doufat, že se dá změnit.

Nemohla jsem v tom Teylu nechat samotnou, slíbila jsem, že jí pomůžu její lidi najít a hlavně, v tom snu jsem sebe neviděla, takže pokud se tam dostanu, mohu to změnit. Na to jsem viděla až moc dílů Doctora, abych tomu nevěřila.

Rozhodnutá a dříve než jsem však stačila vůbec vykročit ze svého pokoje, stála přede dveřmi Teyla s příšerným výrazem.

„Viděla jsem ho znovu. Viděla jsem Kanana.“ Byla rozrušená a já ji mohla jen chytit za ruku, když už se rozešla chodbou pryč. Vlála jsem za ní a byla odhodlaná do toho jít, i přes veškerá proti.

Než jsem se nadála, stála jsem ve zbrojovně s týmem Evana Lorna, kterého jsem požádala o zbraň, když jsme osaměli.

Čekala jsem, že ji přede mě položí nějakou menší, kterou bych si třeba mohla připnout na kotník nebo schovat do kapsy bundy, kterou jsem si ve skladu uniforem vyměnila za větší, abych zakryla lehce vypouklé břicho, které spíš vypadalo, jako bych se přejedla, ale nehodlala jsem riskovat. Lidé na Atlantidě byli velice všímaví.

Evan však místo toho na úzký pult nachystal vestu a stehenní pouzdro na zbraň. S otázkou v očích jsem se na něj podívala.

„Nejdeš na misi poprvé, Mio. Tohle je běžná výstroj, bez které tě tentokrát nepustím.“

„Ale Teyla...“ začala jsem zaskočeně.

„Je těhotná, takové velikosti vest tu nemáme, a proto my ostatní je máme a jsme vyzbrojení, abychom ji ochránili, což podle mě chceš udělat i ty, takže si to vezmi, jinak ti zbraň nedám.“ Postrčil věci ke mně blíž.

„Minule to šlo i bez toho,“ probodla jsem ho pohledem.

„Tohle je taky jiná situace. Už si to uvědom. Tohle je vojenská expedice, a i když se ti to nelíbí, je to pro tvoji ochranu a pokud chceš mít zbraň, vezmeš si vestu a to pouzdro. Máš povolení nosit zbraň, ale vezmeš si k tomu ten zbytek.“

„Vyrostla jsem ve vojenské rodině, Evane, moc dobře znám vojenské postupy, sice jsem o tom mlčela, ale stejně si nemyslím, že by na Atlantidě mělo být zrovna letectvo.“ Probodl mě pohledem.

„To mi došlo dávno, že nebudeš obyčejný civil, ale s tím, kdo tu je nebo není ty nemůžeš udělat, pokud chceš jít, tohle si vezmeš nebo tu můžeš zůstat, nejsi tu den. Tohle je nebezpečný kout vesmíru a ty bys to měla vědět nejlíp, nezapomněla jsi snad, odkud jsem tě se svým týmem dostal...?“ Přeběhl mi mráz po zádech a stáhlo se mi hrdlo. Snažila jsem se to vytěsnit z mysli, ale nešlo to, jen jsem to zahnala do koutu a bála se okamžiků, kde jsem svoji mysl nezaměstnávala.

„Tak dobře,“ přikývla jsem neochotně a rychle si oblékla vestu. Evan mi ji pomohl zapnout a nasadil mi i stehenní pouzdro. Až potom mi předa pistoli a já ji zkontrolovala.

Zbytek Lornova týmu si mě před zbrojovnou neustále pokradmu prohlížel, jakoby mě pořád viděli zlomenou a zmučenou, ale nemohla jsem se jim divit, já sama se obávala toho, kdy to na mě dolehne stejně jako na Zemi a já se zhroutím. Jenže myšlenky na to, že bych mohla pomoct Teyla a vlastně i sama sobě, mě udržovaly alespoň trochu nad vodou.

„Evane?“ Otočil se ke mně a poslal svůj tým napřed. Trochu jsem se na něj zlobila, neochotně jsem však musela přiznat, že měl pravdu, ale i tak bylo těžké ho požádat znovu o laskavost.

„Slibuju, že na vás dvě dám pozor,“ řekl mi tím svým svůdným způsobem jak to uměl jenom on. Pokaždé přitom naklonil hlavu na bok, díval se na mě zespodu skrze záplavu hustých řas a mně pokaždé sjel pohled spíš k jeho rukám složených na zbrani. Choval se, jakoby se před chvíli ve zbrojnici vůbec nic nestalo.

„O tom nepochybuju, ale musím se ještě někam zastavit, za deset minut budu u brány.“ Evan nebyl takový, že by se mě přehnaně vyptával tak jako Sheppard, takže jenom přikývnul a vyrazil k bráně a mně se rázem zdálo těch deset minut jako žalostně krátký čas.

Přidala jsem do kroku, abych si pospíšila k ubikacím a zaklepala na dveře pokoje, který sousedil s mým a v duchu se modlila, aby tu byla. Když ani po půl minutě nikdo neotevíral, byla jsem zklamaná a už se chystala pryč, když se dveře přeci jen otevřely.

Rusovlasá Theresa byla velmi rozespalá. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné a neposedně se jí kroutily kolem obličeje a v nekončící záplavě ji zakrývaly i holá ramena, protože na sobě měla noční košili s úzkými ramínky. Protírala si oči a zívala.

„Stalo se něco? Před pár hodinami jsem se vrátila z noční směny,“ vysoukala ze sebe unaveně a konečně si mě prohlédla. Ještě jsem s ní neměla, od svého návratu, možnost mluvit.

„Mio?“ Rázem byla probuzená.

„Mohly bychom si promluvit mezi čtyřma očima?“ Zaskočeně přikývla a vpustila mě do svého pokoje, který vypadal přesně tak, jak bych u vědkyně čekala, ale neměla jsem čas se příliš rozhlížet.

„Ty někam jdeš?“ Zkoumavě si mě prohlédla od hlavy až k patě a v očích se jí podivně zablesklo.

„Ano, proto si musíme promluvit,“ přešla jsem to rychle, protože mi už moc času nezbývalo a ona za mnou zadumavě zavřela dveře.

***

Běžela jsem do řídící místnosti a snažila se urovnat si myšlenky, nebo spíš vzpomínky na sen, který se mi Teyle zdával, aby se mi vybavilo co nejvíce detailů. Jenže čím usilovněji jsem to chtěla, tím více podrobností se vytrácelo, musela jsem se spolehnout na to málo, co mi v paměti po probuzení uvízlo.

Evan s týmem už stáli u brány, jen Teyla se bavila s Carterou, a kromě Chucka byla řídící místnost nezvykle tichá.

Nikdo pro tuhle chvíli na mě nezíral, jen Chuck mi věnoval úsměv, protože jsem po dlouhé době měla svůj typický drdol, protože copánky nebo rozpuštěné vlasy jsem nedokázala snést, pořád jsem si na novou barvu nezvykla.

Zamířila jsem k Teyle, která mi s každým krokem připadala křehčí než normálně. Téměř na vteřinu mě moje odhodlání málem opustilo.

„Slibte mi, že budete opatrné,“ požádala nás Carterová jakmile jsem k ním došla.

„Dám na ni pozor,“ pronesly jsme s Teylou současně.

„O tom nepochybuju. Můžete počkat u brány s týmem majora Lorna, Teylo? Potřebovala bych si s Miou ještě promluvit.“ Athosianka přikývla a pomalu scházela k bráně, kde se postavila vedle Evana a začala s ním tiše hovořit.

„Není nikdo jiný, s kým bych tě viděla v tuhle chvíli raději a zároveň jsem ti vděčná, že jdeš s Teylou právě ty.“ Na to nebylo potřeba odpovídat. Přikývla jsem a vydala se projít bránou.

***

Na planetě mi naskočila husí kůže, jak mi bylo okolí povědomé, ale nesměla jsem se tím nechat rozhodit.

„Kam půjdeme nejdřív?“ zeptala jsem se opatrně a nepřestávala sledovat okolí.

„Pár minut odsud je vesnice, kde jsem na tržišti koupila Kananovi přívěšek. Athosiané si dávají drobné dárky, kterým vyjadřují svoji úctu k druhému.“ Co říkala potom, jsem moc neposlouchala, ostražitě jsem kontrolovala okolí, jestli tu není někdo skrytý nebo nás nesleduje.

„Mio?“ Otočila jsem se po Lornovi. „Vypadáš, že z toho taky nemáš dobrý pocit.“ Nepatrně jsem přikývla a zírala přitom na Teylu, jestli nás náhodou neslyší. „Asi bude dobré, když se porozhlédneš kolem. My s Teylou půjdeme k tomu obchodníkovi a ty se dívej, jestli nás někdo nesleduje.“ Z kapsy vytáhnul vysílačku a naladil mi stejnou frekvenci.

Možná právě tohle byla chvíle, kdybych měla vyrukovat s pravdou ven, ale pořád se mi na tom něco nezdálo.

Osaměla jsem a zírala za skupinkou, která se proplétala mezi různými stánky, které mi připomněly historické strategické hry, které hrával Mark a já je nemohla vystát, vysedával jenom u nich.

Zamžil se mi pohled, když mě ta vzpomínka dostihla nepřipravenou. Hřbetem ruky jsem si otřela těch pár slz a raději zavrtěla hlavou, abych se té vzpomínky zbavila. Měla jsem přeci úkol, na kterém závisel Teylyn život a život jejího nenarozeného syna. Všechna vodítka mě dovedla až sem, nesměla jsem nic přehlédnout.

Začala jsem obcházet trh a i přes stejné oblečení a vybavení, jaké nosily SG týmy, jsem kupodivu mezi lidi zapadla, nikdo si mě příliš neprohlížel.

„Nemáte zájem o posilující lektvar, děvenko? Vypadáte, že ho potřebujete!“ volala za mnou jedna žena od stánku. Otočila jsem se k ní a zírala na lahvičku s nevalně vypadající tekutinou.

„Jste laskavá, ale ne,“ odmítla jsem ji a ona jen pokrčila rameny a začala pokřikovat dál.

Člověk by v takovém prostředí zapomněl na všechno, co se v jeho životě děje. Bylo to oproti Zemi tak jiné, přátelštější, lidé spolu mluvili, zastavovali se a nezírali jen do obrazovek mobilních telefonů.

Jenže jak jsem mohla v takovém prostředí najít něco nebo někoho podezřelého? Všichni mohli něco skrývat, stačil by jediný pohled bokem a jeden by si myslel, že to jsou právě oni, ale téměř každý obchodník, který mluvil se zákazníkem, pokukoval okolo, jakoby hledal dalšího zákazníka.

Začínala mě z toho bolet hlava a žaludek se mi nepříjemně zhoupnul. Přeběhl mi mráz po zádech a překvapeně jsem s sebou cuknula, když na mě někdo zavolal jménem. Trvalo mi pár vteřin, že je to vysílačka.

„Co se stalo, majore?“ zeptala jsem se hned, jak se mi podařilo schovat za jeden stánek.

„Asi jsme někoho našli. Už pro tebe jde Poulson. Dojdi ke kašně.“

„Rozumím.“ Schovala jsem vysílačku a pohledem vyhledala kašnu, která stála uprostřed trhnu a mířil k ní Poulson. Zrychlila jsem krok, aby mě zahlédl. Kývnul směrem k úzké uličce a já k ní zamířila a on mi byl v patách.

Jakmile jsme zmizeli lidem z očí, zpomalila jsem a nechala Poulsona, aby mě došel.

„Tudy,“ instruoval mě a ukázal na ještě užší uličku, která vedla na konec řady domů. Společně jsme pak vešli do opouštěného domu, kde byl zbytek Lornova týmu a Teyla, která probodávala pohledem muže přivázaného k židli.

Zřejmě tu došlo k nějaké roztržce, protože Teyla měla v očích divoký výraz a tváře zarudlé. Opatrně jsem k ní došla a jemně se jí dotkla. Překvapeně ucukla.

„Neměla by ses rozčilovat,“ zašeptala jsem jí, ale jen zavrtěla hlavou.

„Tenhle...“ zběsile ukázala na muže, „okrádal mrtvé, mé mrtvé lidi!“ Stiskla jsem jí konejšivě ruku a odtáhla trochu dál.

„Hlavně klid, zhluboka se nadechni. To bude dobré. Bude potrestán, slibuju,“ zkusila jsem na ni klidně a ona přikývla.

„Odvedeš nás na to místo,“ vyhrkla Teyla už o něco klidněji a muž horečně přikývnul a nespouštěl ze mě pohled, jakoby se bál na Teylu pohlédnout.

Srdce se mi z toho roztlouklo. Můj sen získával trhliny, přesto jsem se snažila být klidná, mohla jsem některé části zapomenout, což nebylo nic neobvyklého, ale zůstávala jsem na pozoru.

„Tak jdeme!“ zavelel Lorne. Společně jsme vyšli z vesnice a muž šel před námi, aby ukazoval cestu. Teyla se valila za ním a já poslušně klusala v jejím závěsu a vyměňovala jsem si přitom ostražité pohledy s Lornem.

Začínala jsem poznávat okolí. Michael mohl vyskočit z kteréhokoliv křoví nebo zpoza stromu, i když by to k nám měl poměrně daleko, protože jsme šli po rozlehlé louce.

Když už jsem si myslela, že jsem se spletla, přeběhl mi mráz po zádech a já vycítila, že se něco blíží dřív než jsem zaslechla zvuk přilétající šipky.

„Šipka!“ vykřikl někdo a já si všimla, jak se spoutaný muž bleskově otočil, aby přiskočil k Teyle, když se k zemi snesl paprsek. Mohla jsem mít vteřinu na rozhodnutí. Prudce jsem vyrazila vpřed, abych Teylu srazila stranou, ale oslnil mě záblesk paprsku, který ke mně musel dorazit mnohem dřív než jsem očekávala.

***

„A co Mia?“ zeptala se Carterová. Sheppard sebou při té otázce trhnul. Lorne se zatvářil více než výmluvně.

„Nejsem si jistý, plukovníku. Seběhlo se to tak rychle. Soustředili jsme se především na Teylu. Je možné, že ji paprsek taky sebral, šla hned za Teylou.“

„Ale jistý si tím nejste...“ Sheppard se z toho pokusil nějak vykličkovat. Příliš se obával pravdy.

„Prohledali jsme okolí, podplukovníku. Nezaměřili jsme ani její podkožní lokátor.“

„Můžeme se tedy domnívat, že Michael má obě dvě,“ konstatovala Carterová temně.

„Michael chtěl Teylu, ale ne Miu, o té si myslel, že je mrtvá, co když ji zabil?“ Ronon vyslovil nahlas to, co ostatní jen mysleli. Na chvíli nastalo v zasedací místnosti napjaté ticho.

„Musíme doufat, že jsou obě naživu,“ pronesla Carterová opatrně a nespouštěla přitom pohled ze Shepparda, který se zvednul ze svého místa jako první a zamířil k ní. Tohle nebude snadný rozhovor, pomyslela si a zbytek propustila a podplukovníka zavedla do své kanceláře.

„Jak jste Collinsovou s nimi mohla pustit?“ začal Sheppard jakmile ze za nimi zavřely dveře.

„Johne, mise se nejevila jako nebezpečná a Teyla mě o přítomnost Mii výslovně požádala.“

„M... Collinsová nebyla způsobilá opustit Atlantidu a jít na misi. Pořád nebyla v pořádku po návratu ze Země, ať se tam stalo cokoliv.“ Carterová se zhluboka nadechla. Sheppard jí znovu dával důvod k tomu, aby mu o Mie řekla pravdu, o tom kdo ve skutečnosti je, ale byl to právě on, který to odmítl, když se o to pokusila poprvé.

„Johne, neznám Michaela tak dobře jako vy, ale nemyslím si, že by chtěl Miu zabít. Četla jsem zprávu o misi, kde jste společně s Genii udělali na Michaela past, kde jste ho, mimo jiné, přesvědčili, že je Mia mrtvá. Možná ji bude vyslýchat, jak je to možné a co vás k takovému kroku vedlo a ona mu nedá důvod k tomu, aby ji zabil.“

„Tím si nejsem jist,“ pronesl potichu a posadil se do křesla.

„Nerozumím.“

„Donutil jsem Collinsovou, aby mi něco slíbila.“

„Pořád nechápu, jaký by v tom měl být problém.“

„Ručila mi za Teylu vlastním životem.“ Teprve teď mu došlo, jak závazný slib po ní chtěl, nehledě na to, že poprvé se málem nechala zabít wraithskou královnou, aby ochránila Teylu a jejího syna.

„Ah,“ vydechla Carterová a sama se posadila do své židle. „To už by mohl být důvod.“

***

Probrala jsem se celá rozlámaná. Rodney by mi určitě nadšeně řekl, čím jsem si prošla, protože já nedokázala pojmenovat, že mě vcucnul paprsek z wraithské šipky. Určitě to muselo být něco na způsob rozložení molekul nebo podobná hloupost.

Trhaně jsem se zvedla ze země a rozhlížela se okolo sebe. Nebylo těžké přijít na to, že jsem na wraithské lodi, už jsem v podobné cele byla.

Teyla!

Byla to tak silná myšlenka, že jsem s sebou polekaně cukla až jsem zasténala bolestí, jak mi zatrnulo ve svalech.

„Celou dobu jsem si říkal, že by Sheppard nebyl schopný zabít někoho ze svých, ale nečekal jsem, že se do mé pasti chytíš i ty.“ Dech se mi při zvuku toho hlasu zadrhnul v hrdle a já automaticky sáhnula na stehenní pouzdro, kde jsem měla mít zbraň od Lorna.

„Jestli hledáš zbraň, už dávno jsme ti ji odebrali.“ Donutila jsem se zvednout hlavu a pohlédnout svému vězniteli do tváře, která byla o tolik lidská než tváře jeho bratří, ale natolik odporná, že jsem mu měla obrovskou chuť do ní plivnout.

„Kde je Teyla?“ Přistoupila jsem blíž k mříži, která nás dělila a on se usmál.

„O ni se bát nemusíš. Zatím ji potřebuji, takže jí neublížím...“ Pátravě si mě prohlédl. „Což o tobě se říct nedá.“ Konečně jsem si všimla dvou stráží za jeho zády, kteří mu byli hodně podobní, ale měli na sobě oblečení Athosianů. On je nějak změnil. Změnil je na stejné zrůdy jako byl on sám. Proto je nemohla Teyla najít. Tenkrát z jejich planety je unesl on a začala na nich dělat pokusy. Odporné.

Ucouvla jsem, když Michael otevřel vstup mezi námi a vstoupil do mé cely. „Vypadáš jinak,“ a zíral na moje vlasy. „Málo kdo by dokázal přežít mučení wraitshké královny. Jen... s takovým efektem.“ Přistoupil ke mně blíž a já ztuhla na místě. Nemělo cenu proti němu bojovat, musela jsem přijít na to, jak odsud Teylu dostat.

Nehnula jsem ani brvou, když mi rozepnul vestu a bundu a stáhnul halenu. Se zaujetím si prohlížel jizvu na hrudní kosti.

„Pamatuju si doby, kdy jsme ve válce takhle mučili veškeré Antiky, které se nám podařilo chytit. Zbělely jim vlasy jako tobě, ale jen málokterému zůstal zdravý rozum. Většina z nich se zbláznila.“ Ustoupil dál a prohlédl si mě od hlavy až k patě.

„Víš, Mio, celou dobu jsem tě měl za obtížný hmyz...“ To říkal ten pravý, když se jeho druh vyvinul z brouka, „co mi stojí v cestě, ale když jsem z tebe ucítil Antika, začal jsem si říkat, že by ses mi mohla hodit. Tvůj druh je daleko odolnější než ta potrava, kterou jste zaplavili tuto galaxii. Nějakou dobu mi trvalo, než mi došlo, koho mi připomínáš...“

„Koho?“ vyrazila jsem ze sebe nedočkavě. Pokud byl můj předek Antik, potřebovala jsem znát jeho jméno. Mohlo mi to pomoct k pravdě.

„Na to je ještě čas, Mio. Věř ale, že je to jednoho dne dozvíš a určitě mu nebudeš vděčná, protože tě jenom využil. Snad si nemyslíš, že Antik s wraithským DNA je něco obvyklého. Proto budu pokračovat v jeho...“ udělal dramatickou pauzu, aby mi dal prostor k naprosto šíleným myšlenkám, „výzkumu...“ zašeptal mi do ucha, „jsi daleko odolnější než si myslíš, takže než abych něco pokazil u Teyly, raději to pokazím u tebe, jako testovací subjekt se mi hodíš, ty i...“ přistoupil ke mně ještě blíž a položil mi ruku na břicho, „tvoje dítě.“

Zděšeně jsem k němu zvedla pohled. Vysmíval se mi přímo do tváře a já měl chuť mu smáznout ten úsměv z tváře, ale nedostala jsem k tomu příležitost, protože ti dva strážní mě každý chytil z jedné strany a já neměla sílu se jim vykroutit.

„Odveďte ji do laboratoře, začneme s testy.“

***

„Viki?“ Tupě jsem zírala před sebe a na malou tyčinku v prstech a nemohla z hlavy vydolovat jedinou smysluplnou myšlenku.

„Viki?“ Zkusil to ten někdo znovu. Konečně se mi podařilo zaostřit na nepřehlédnutelný nápis, který mi nějak podřád nedával smysl.

Jsem Těhotná.

Těhotná.

TĚHOTNÁ.

Zvedla jsem od těch písmen hlavu a podívala se na muže, který přede mnou poklekal. Poznávala jsem ho. Ten upřímný pohled v šedo-zelených očích a linii jeho rtů a kštici špinavě blond vlasů, které budily dojem, že se s tím chlapeckým rozcuchem nemusí vůbec dělat, ale opak byl pravdou. Strávila jsem hodiny zíráním, když si ten účes dělával.

„Seane?“ vydechla jsem nevěřícně a srdce mi v hrudi poskočilo, jakoby konečně začalo tlouct správným rytmem.

Zírala jsem na něho, když mi bral tyčinku s tím podivným slovem z ruky. Připadala jsem si na míle daleko od téhle chvíle, jako bych do ní vůbec nepatřila.

„Pojď si odpočinout,“ vyzval mě nevinně a nabídl mi ruku, aby mi pomohl ze záchodové mísy, na které jsem seděla. Nepamatovala jsem si, kdo naposledy to řekl takhle upřímně.

„Potřebuju si odpočinout,“ souhlasila jsem s ním a vyšla z koupelny do ložnice, do jejíchž oken dopadaly poslední sluneční paprsky dne.

Usadil mě na postel a pomohl mi se položit. Starostlivě mě přikryl dekou až ke krku a lehce mě líbnul na čelo.

„Prospi se, ráno zavolám do práce, že nepřijdeš, ano?“ Trhaně jsem přikývla a upadla do podivného spánku.

***

Seděli jsme u pozdního oběda, když se Sean vrátil z praxe v nemocnici. Něco mi vykládal, ale já jeho slova neslyšela. Tak nějak jsem se smířila se svým těhotenstvím, i když jsem z něj chtěla být nadšená, nedokázala jsem to, něco mi bránilo a já netušila, co by to mohlo být.

Otočila jsem hlavu ke kalendáři a chvíli nepřítomně zírala na současné datum, protože to býval právě Sean, který posouval každé ráno červený rámeček.

Den po mém únosu.

Ta věta mi nedávala smysl, i když mě napadla v první vteřině.

Jaký únos?

Znovu jsem se podívala na Seana, který nepřestával mluvit a já se musela donutit, abych ho začala poslouchat. Mluvil o nemocnici a o lidech v ní, co dělá a jak ho to baví a jaký názor na to má jeho otec, který mu to dohodil, než ukončí školu a stane se z něj doktor s licencí od lékařské komory.

Jenže mně to nepřišlo důležité, jakoby jeho slova a činy se nemohly vyrovnat tomu, co dělá John pro galaxii.

Kdo je John?

V hlavě se mi to podivně motalo a já cítila obrovskou potřebu křičet a rvát si přitom vlasy, protože nic z toho, co jsem cítila a slyšela se mi nezdálo tak podstatné, abych tomu věnovala pozornost, takže mi to drásalo veškerá nervová zakončení.

Rázem se vše zastavilo a nic se nepohnulo, jakoby někdo stiskl pauzu, ale já se hýbat mohla, rozhlížela se kolem sebe a snažila se přijít na to, co se děje.

„Lidské životy jsou tak fádní.“ Otočila jsem se po hlase a uviděla Michaela v jeho lidské podobě. Rázem mi všechno zapadlo a já se málem praštila dlaní do čela, jak jsem hloupá.

„Tohle není skutečné,“ řekla jsem nahlas, spíš pro ujištění než kvůli němu.

„Samozřejmě, že ne. Chci o tobě zjistit víc, kdo jsi, odkud jsi a nemám zrovna náladu na to, abych poslouchal, jak požaduješ, abych propustil Teylu.“ Zvedla jsem se ze židle a došla k němu.

„Nepostrádá pak takhle virtuální realita smysl, když jsi mi o ní řekl?“

„Ani v nejmenším, Mio. Můžeš být sebesilnější, ale stejně ze tvé mysli dostanu to, co chci vědět.“ Natáhl ruku a pohladil mě hřbetem po tváři. Zaskočilo mě, jak to bylo reálné, stejně jako horko, které jsem pociťovala. Odporem jsem ucukla, ale vzápětí jsem se překvapeně zalkla, když jeho ruka se bleskově přemístila na můj krk a hrubě ho stiskla.

Navzájem jsme si zírali do očí. Nepovoloval ani nezesiloval stisk, jakoby na něco čekal.

„Chceš mi snad naznačit, že bych tu mohla umřít, jako v reálném životě?“ Dostala jsem ze sebe chrčivě. Nepatrně se usmál a zavrtěl hlavou.

„Jediný, kdo tě zabije, budu já,“ pošeptal mi do ucha a násilím mě zpátky natlačil do židle před mého přítele, který byl světelné roky daleko a ne jen to.

„Chci aby sis něco uvědomila, Mio.“ Klekl si vedle mě a zíral mi do očí. Chtěla jsem uhnout, ale zachytil mě za bradu, abych to neudělala. Druhou mi zabořil do vlasů a přitáhl si mě blíž.

„Teď budeš žít v tomhle životě, v téhle realitě, která bude k nerozeznání od té skutečné, aby sis uvědomila, o co všechno jsi přišla, co všechno neprožiješ, takže nebudeš mít čas přemýšlet nad ničím jiným.“

„Nemůžeš mě ovládat,“ zasyčela jsem vztekle a konečně se mu vytrhla a vyskočila ze židle, která se překotila, ale než jsem stihla udělat jediný krok, znovu jsem seděla u stolu.

„Ale ty si nemůžeš vybrat, kde budeš. Prostě budeš tam, kde chci, abys byla. Nemůžeš se prostě sebrat a odejít pryč. Budeš hrát podle mých pravidel,“ šeptal mi škodolibě do ucha, když jsem se nemohla ani hnout. „Budu k tobě upřímný, ať máš nad čím přemýšlet, Mio. Nemám tak dokonalý přístroj, abych ti mohl číst v mysli jako v databázi, ale tahle obyčejná virtuální realita tě donutí, abys musela nad věcmi přemýšlet usilovněji a tím mi veškeré odpovědi dala dobrovolně.“

„To se nikdy nestane,“ sykla jsem.

„Zase se mýlíš. Dáš mi co budu chtít, tady i ve skutečném světě a nebudeš s tím moct nic udělat. Čím víc se budeš bránit, tím snadněji mi to půjde.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 19. kapitola 1/2: