OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 2. kapitola

02.06.2014 (15:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 3102×

Kapitola mapuje díly:

2x14 – Pod tlakem

2x15 – Věž

2. kapitola – Zdravým rozumem

„Nechci vědět o ničem, co se tady děje a nikomu neřeknu, co jsem tady viděla. Klidně vám podepíšu dohodu o mlčenlivosti. Jen bych se ráda vrátila zpátky do Tusconu.“ Dívala jsem se na podplukovníka Shepparda. Z něhož jsem si svým klidem udělala nepřítele. Měla jsem dojem, že pořád čeká na můj kolaps, ale já se snažila uchovat si zdravý rozum.

„Možná jsi to nepochopila. Jsi v jiné galaxii.“ Jeho dobírání se mi přestávalo líbit.

„Johne, prosím.“ Elizabeth obcházela stůl, protože nedokázala unést, že toho vojáka tentokrát nedokázala udržet zkrátka, což se i mně samotné nelíbilo.

„Dá se zavolat taxi?“ zeptala se kousavě a upřela na něj odhodlaný výraz. Zpočátku jsem z něj měla skutečně strach, ale teď jsem nedokázala pochopit, proč se do mě pořád strefuje. V koutku dušičky jsem ho chtěla popichovat, ale bohužel se tu nikdo nesmál.

„Jsi v jiné galaxii,“ opakoval snad posté, byl jak zaseknutá gramofonová deska, „jsi na vojenské základně…“

„Dost, nechci nic slyšet. Nemám nejmenší zájem vědět, co se tady děje, protože pak byste mě nepustili domů.“ Podplukovník se předstíraně zasmál a sednul si na židli vedle mě.

„Tys to asi ještě nepochopila. Ty se prostě nemůžeš vrátit jen tak domů. Jsi v jiné galaxii.“

„Samozřejmě, že to jde,“ ozval se podsaditý muž s povýšeným pohledem, který se k nám přidal, když mi podplukovník Sheppard ukázal Atlantidu. To město z dávných bájí, které se potopilo na dno moře před hodně dlouhou dobou. Jen rozdíl byl v tom, že ta báje se vztahovala na Zemi, ne na jinou planetu v jiné galaxii a mimozemšťany.

„To jsme nepotřebovali slyšet, McKeyi,“ odsekl mu podplukovník a propálil ho nezlobeným pohledem.

„Já jsem jen…“ raději ztichnul a zůstal stát za Elizabeth, která nás sledovala ustaraným pohledem.

„Já chci vědět, jak ses sem dostala, kdo deaktivoval štít brány?!“ Nahnul se ke mně blíž. Odtáhla jsem se od něj.

„Nevím, o čem to mluvíte.“ Což byla pravda a podplukovník Sheppard to nerad slyšel. Otočil se na osazenstvo a stisknul rty. Poklepal na stůl a vstal. Obešel mě a usadil se na druhé židli. Chytil mě za předloktí a já neměla sílu se mu vykroutit a vykasal mi rukáv, zíral přitom na mé ruce. Otisky téměř zmizely, ale ještě stále byly patrné.

„Kdo ti to udělal?“ Setkal se s mým pohledem. Stále mě podezříval, ale něco se změnilo, chtěl mi pomoct, možná cítil vinu nebo touhu pomoct holce, co vypadá jako školačka. Jenže s takovými předsudky jsem se setkávala docela často a bylo docela těžké žít jako dospělý člověk, když se na mě každý díval jako malou holku.

Natáhla jsem se k němu a odtáhla mu prsty a stáhla si rukáv zpátky. Musela jsem vyvinout hodně síly, aby mi ruce neotočil. Jizvy, které jsem měla na vnitřní straně zápěstí, byly horší než ty otisky. Viděl je jenom doktor Beckett a já se za ně neuvěřitelně styděla. Nebyla jsem tak slabá, abych přistoupila k tam radikálnímu řešení situace, abych něco takového udělala, takže mi nezbývalo nic jiného než je skrývat a doufat, že je už nikdy nikdo neuvidí. Už tak jsem měla po těle jizev dost.

„Já nevím,“ procedila jsem skrze zuby a stáhla si ruku do klína a začala si pohrávat s prstýnkem.

„Co si pamatuješ jako poslední?“ Byla to zvláštní povědomá vzpomínka, ale nedokázala jsem ji nikam zařadit a vyvolala ve mně touhu to taky zjistit. Otázku mi položila Elizabeth a došla ke mně. Usadila se po mé pravici a úpěnlivě na mě hleděla. Už se mi z toho vyslýchání dělalo zle.

„Šla jsem spát. To je to poslední, co si pamatuju a nemám nejmenší ponětí, kdo mě zbil, a co dělám v jiný galaxii, a už vůbec nevím, jak jsem se sem dostala!“ Vzdorovitě jsem zdvihla bradu a ruce složila na hrudi. Bylo mi jasné, že se asi jen tak rychle domů nedostanu. Miliony světelných let, byla trochu z ruky a zároveň mě zajímalo, jak se sem dostali oni. Jenže jsem se nechtěla na to zeptat. Dostat na to odpověď, by znamenalo dozvědět se hodně důležitý fakt téhle základny a snížila bych tím svou šanci dostat se domů.

„Nelže.“ Otočila jsem se po Teyle, která postávala opodál s tím vysokým Dredistou, kterému říkali Ronon.

„To jsem nechtěl slyšet,“ vydechl podplukovník zklamaně a vstal.

„Johne…“ Elizabeth taky vstala a společně s ním došli ke stojící čtveřici.

„Musím popřemýšlet, co dál.“ Podplukovník Sheppard byl vojákem každým coulem, ale vypadalo to, že má občas problém poslechnout své nadřízené, protože Elizabeth byla dozajista nad ním, i když podle mě byla civilistka.

„McKayi, zůstaň tu s ní.“ Muž, kterého oslovil, se zatvářil naprosto zděšeně. Hrál oční tenis mezi mnou a podplukovníkem, tak jsem se na něj nakonec zašklebila, což mu evidentně nahnalo větší strach. Podplukovník se ke mně otočil.

„Tak se k ní nepřibližuj,“ doporučil mu a společně s ostatními opustil zasedací místnost. Já se přitom na toho muže usmála a on se raději přesunul naproti mně, aby mezi námi byl volný prostor uprostřed toho půlkruhového stolu a dvě desky. Nevím, co ode mě čekal.

Sheppard a ostatní došli na ochoz naproti Elizabethině kanceláři. Ve věži byl docela klid. Prozatím žádný tým neaktivoval bránu, aby se vrátil. Zbýval ještě nějaký čas, který museli zúročit při řešení problému s novou obyvatelkou Atlantidy.

„Stejně mi připadá, že nám neříká všechno,“ nechal se slyšet Sheppard. Byl si vědom, že jim nelže, ale zároveň jim neprozradila všechno, vlastně jim neprozradila téměř nic.

„Při pohledu na vás, bych si rozmyslela, co řeknu,“ odpověděla mu Elizabeth mírně rozzlobeně. „Johne, musíte si uvědomit, že ta dívka je miliony světelných let od svého domova a nemá ponětí, jak se sem dostala, kdo ji sem dostal a proč ji mučili.“

„Co když je Goa'uld, stejně jako plukovník Caldwell?“Všichni si dobře pamatovali nedávnou událost, kdy se Goa'uld, který byl agentem Trastu, naboural do systému města a chtěl tak vyhodit Atlantidu do vzduchu.

„Udělal jsem veškerá vyšetření. Goa'uld v ní není. Ale teď mě napadá… Není možné, že ji sem poslali právě ti, co ji věznili?“ zeptal se doktor Beckett. Vyslovil tak otázku, kterou nikdo nechtěl vyslovit nahlas.

„Jenže proč?“ Sheppard hleděl na bránu. „Nyní se kontroluje každý člen z Daidala a nemáme záznam, že by na palubě přepravovali nějakého civilistu. Je určitě dost lidí, kteří by dokázali deaktivovat štít, ale to by musel být tady na Atlantidě nebo Daidalu.“ Otočil se k ostatním a lokty se opřel o zábradlí. Věřil jí, že to neví, ale tím veškerá důvěra končila.

„Budeme muset poslat zprávu na velitelství, aby se na ni informovalo a řeklo nám, jak dlouho je nezvěstná.“ Sheppard se na Elizabeth kriticky podíval.

„Pokud nezvěstná je,“ pronesl Ronon.

„Dokud o ní nezjistíme víc, bylo by lepší, kdybychom ji drželi stranou od členů expedice a všech informací o Atlantidě.“

„Přišla bránou,“ podotkla Elizabeth.

„Evidentně si na to nepamatuje.“

„Vy jste voják?“ zeptala jsem se muže, co mě hlídal. Zavrtěl hlavou a snažil se vyhýbat mému pohledu.

„Tak vědec?“ To už zdvihnul hlavu a upřeně se na mě podíval a když poznal, že se nachytal, uraženě otočil hlavu bokem.

„Nemám s tebou mluvit,“ řekl povýšeně. Pohrával si s prsty a snažil se dívat po vybavení místnosti.

„Já vám neublížím.“ Myslela jsem to upřímně. „Nebo snad ano?“ zeptala jsem se vážně. To už mi věnoval plnou pozornost.

„Nemůžu nic říkat.“ Z jeho tónu bylo poznat, že se hodně přemáhá, aby nezačal mluvit. Tenhle typ lidí jsem znala. Sebestřední a zahledění sami do sebe a do své dokonalosti.

„Nemusíme tu sedět potichu. Tohle trapné ticho nemám ráda.“

„Já…“ Stiskl rty a zíral na stůl před sebou. Nesnažila jsem se o nic dalšího. Měla jsem o čem přemýšlet, ale užírat se různými hypotézami se mi nechtělo. Netoužila jsem myslet na svou nejistou budoucnost.

Dveře se otevřely a přišel zbytek mého vyslýchacího kroužku. Kompletně se tvářili, jakoby snědli citrón. Naštěstí se vedle mě posadila Elizabeth a pohledem ode mě držela podplukovníka v dostatečné vzdálenosti.

„Mio,“ začala pomalu, „prozatím tu musíš zůstat, ale potřebujeme od tebe tvoje celé jméno a adresu, abychom to nechali ověřit na Zemi.“

„Když vám to řeknu, pošlete mě domů?“ Nebylo těžké si odvodit, že ani oni sami neví, jestli je to možné. Věděla jsem snad už příliš, aby mě tu někde zamkli a zahodili klíč?

„Pošleme zprávu na Zem a tam to vyšetří, a pak ti dáme vědět.“ Elizabeth se mi začínala líbit, ale ani ona nevěděla jak z téhle situace ven.

„Můžu vám to říct v soukromí?“ zeptala jsem se opatrně a dívala se přitom spíš na podplukovníka, abych mu dala najevo, že před ním už nebudu říkat nic, co se týká mě.

„Samozřejmě.“ Pokynula mi a společně jsme šli do její kanceláře a za sebou nechali zbytek osazenstva.

Usadili jsme se ke stolu a já si potajmu pod deskou stolu začala hrát s prstýnkem.

Když Elizabeth Weirová nechala Miu odvézt do pokoje, který nechala pro jistotu hlídat, zůstala sedět v křesle a zírala do obrazovky svého laptopu. To co jí Mia svěřila a co jí pak ona sama vyvrátila, naprosto měnilo situaci, ale zprávu musela na Zem odeslat tak jako tak. Potřebovala mít jistotu. Věřila dívce, že mluví pravdu, její zděšený pohled toho byl důkazem. Sama si moc dobře uvědomovala, že s tím návratem domů to bude trochu problém.

„Elizabeth?“ Sheppard zaklepal na otevřené dveře.

„Pojďte dál,“ vyzvala ho a uložila zprávu na laptopu, který následně zavřela. Poukázala mu místo na sednutí.

„Co jste se dozvěděla?“

„Při týdenním hlášení Zemi, jim odešlu zprávu, aby to mohli prošetřit, a pak budeme pokračovat v řešení. Zatím nám nezbývá nic jiného než čekat.“ Sheppard se naklonil blíž.

„Co vám řekla, Elizabeth?“ Byla si vědoma, že je podplukovník hodně podezřívavý vůči novým lidem a Mia byla teď v jeho seznamu na prvním místě, ale slíbila jí, že to nikomu jinému neřekne. Dokonce přislíbila, že informace, které jí poskytla, sdělí pouze generálu Landrymu. Třeba někdo ze Země přijde s dobrým nápadem jak to vyřešit.

„Řekla mi vše, o co jsem ji požádala a teď počkáme.“

„Poznám, když vás něco zneklidní. Je nebezpečná, když jste před její pokoj dala stráž?“ Elizabeth zavrtěla hlavou.

„V žádném případě, Johne. Jen nechci, aby neopatrností členů expedice, jakkoliv zmařila svůj návrat na Zem.“ Zachmuřil se.

„Není hloupá.“

„To není a vy jste jí nemusel hned říkat, že je v jiné galaxii.“ Jakmile to vyslovila, uvědomila si, že je dobře, že to ví. Stejně by jí to musela říct sama.

„Nerozhodilo ji to tak, jak jsem předpokládal, takže musí něco tajit.“ A tajemství to nebylo zrovna jednoduché, přiznala si v duchu Elizabeth.

„Za dva dny odesíláme týdenní hlášení na Zem. Určitě nebudeme čekat na odezvu dlouho.“

Nejednou jsem přemýšlela, že by občas bodla dovolená. V práci jsem byla pečená vařená, ale být zavřená v mimozemském městě, v naprosto holé místnosti, kde byla jen postel a koupelna, bylo snad horší než čtrnáct dní v kuse v práci.

Celé hodiny jsem chodila z jedné strany na druhou, zastavovala se u okna, zírala na město pode mnou a nekonečné moře kolem. Celý svůj život jsem prožila v Tusconu v Arizoně, ale nikdy jsem neviděla moře.

Docela smutné, ale nechtěla jsem do jiné galaxie, abych ho viděla, tolik jsem po tom netoužila a teď mě to spíš rozčilovalo, než těšilo.

Přešla jsem ke dveřím a po dvou dnech, kdy mi donášeli jídlo, jsem zaklepala na stráž, která se ze svých míst ani nehnula.

Voják otevřel a zůstal na chodbě a zíral na mě. „Děje se něco?“ Tón, kterým to pronesl, se mi nelíbil, ale nebyla jsem z cukru.

„Pokud má doktorka Weirová čas, mohla bych s ní mluvit?“

Později jsem musela uznat, že i když vyspělost technologií kolem byla vysoká, obyčejná zpráva se tu nese tři dny, po kterých se tu Elizabeth ukázala. V obličeji byla strhaná, jakoby skoro nespala a trápilo ji milión dalších věcí, čemuž jsem se nedivila.

Nabídla jsem jí místo na posteli a sama zůstala stát. „Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, měli jsme tu problém s doktorem McKeyem.“ I když jsem byla zavřená a hlídaná, dveře nebyly zvukotěsné a já zaslechla o tom vědci něco, že byl uvězněný pod vodou, ale řekla jsem si, že nechci nic vědět. Nic co by mi pobyt tady prodloužilo.

„Nic se neděje, doktorko.“ Když si všimla mého zlozvyku s prstýnkem, strčila jsem ruce raději do kapsy.

„Doufám, že tu máš pohodlí.“

„Nechtěla jsem, abyste přišla řešit mé pohodlí, pouze jsem vás chtěla požádat, jestli bych nemohla nějak pomoci. Než na Zemi dojdou nějakému výsledku, nechci tu jen nečinně sedět a zírat do zdi. S takovou se tu brzy zblázním.“ Elizabeth se na mě udiveně podívala.

„No…“ Přecházela jsem před ní v malých půlkruzích.

„Nemusím být génius, aby mi došlo, že můj návrat domů bude větší oříšek, než jen tak nasednout na vesmírný autobus. Jen chci něco dělat. Pomoci třeba i s malichernostmi. Jsou tu určitě desítky lidí, kteří mají svoje potřeby, a nepochybuju, že personálu, který se o ně stará není tolik, aby pokryl jejich nároky v plné výši.“ Zastavila jsem se u okna a kochala se pohledem na nekonečné dálky, které bych doma určitě ocenila.

„Víš, Mio, já si nejsem jistá, jestli to bude možné. Sama jsi řekla, že o tomhle místě nechceš nic vědět, ale takhle… Lidé mluví, hodně mluví…“

„Vím, že byl ten vědec uvězněn pod vodou. Je mi jedno v čem nebo proč, ale vím to. Zavřené dveře lidi neutiší. Měla jsem dost času, abych o tom přemýšlela. Teď jsem tady, a budu tu ještě nějakou dobu, musela bych být hluchá a slepá, abych od toho všeho byla izolovaná. Jedině, kdybych byla ve vězení…“ zbytek věty jsem nechala viset ve vzduchu.

„Nejsi vězeň,“ pronesla Elizabeth rázně a vstala z postele. V odrazu okna jsem si pečlivě prohlédla její obličej. Řekla mi, že než se dostala na Atlantidu, pracovala jako odbornice na mezinárodní politiku a veřejné vztahy.

„A co ta stráž před pokojem?“

„Ta je na tvoji ochranu.“ Před pravdou nebo lidmi? Chtěla jsem se zeptat, ale raději jsem tu otázku spolknula.

„Prosím, popřemýšlejte o tom. Ráda bych pomohla. Klidně i s mytím nádobí.“ Pomalu jsem se otočila a zadívala se jí do unavených očí.

„Proberu to s podplukovníkem Sheppardem.“ No ano, proč ne? Stiskla jsem zuby a zakázala si na to něco říkat. Slušně jsem se rozloučila a opět čekala.

„Doktorko Weirová?“ Elizabeth došla do věže a zastavil ji doktor Zelenka.

„Co se děje, Radku?“

„Právě přišla spěšná zpráva z velitelství určená pouze do vašich rukou.“ Podal jí flash disk. Sevřela ho v dlani a zahleděla se na zbytek lidí. I když se snažili dělat, že se na ni nedívají, bylo ji jasné, že je zajímá, jestli se zpráva týká jejich nové obyvatelky.

„Děkuju, Radku.“ Těžce vystoupala po schodech do své kanceláře a zavřela za sebou dveře. Dosedla do křesla a dlouho dobu zírala na flash disk. Obávala se, co na něm najde, už kvůli Mie.

Zpráva byla jak textová tak obrazová. Generál Landry jí to chtěl říct i z „očí do očí“. Za což mu byla vděčná.

„Doktorko, vše se potvrdilo. Prozatím jsem informace sdělil plukovníku Carterové, jestli by nepřišla na nějaké řešení, ale ve velmi brzké době to budu muset sdělit výše. Rozšíříme vyšetřování i na Mléčnou dráhu, pokud s tím nemají něco společného Goa'uldi, ale pochybuji, že disponují technologií, která by jim pomohla cestovat do jiné galaxie kvůli jediné mladé ženě. Zasílám i průběh vyšetřování, zde na Zemi. Prozatím doporučuji, ji držet dále od členů expedice, než jí budeme moci natolik důvěřovat, abyste jí mohla povědět o programu Hvězdné brány. Je možné, že si díky tomu později vzpomene, jak se dostala na Atlantidu.

Jsem si vědom i toho, že jí tyto informace možná nedovolí se vrátit domů, aniž bychom ji museli stále hlídat, ale IOA podezřívá i vlastní lidi, takže si dokážu živě představit, jak budou jednat s civilistkou. Ale věřím vašemu úsudku, že se o ni postaráte, dokud vám nedám zelenou. Průběžně mě informujte o situaci.“ Elizabeth si ještě pročetla zprávu, ale nebyla z ní o nic moudrá. Tohle nebylo dobré. Chápala, proč ji Mia požádala, aby směla něco dělat.

Zavřela laptop a opřela se zády a ukazováčkem si přejížděla po rtech. Chtěla vyhovět jak Mii, tak generálu Landrymu, ale znala lidi. Byť byla expedice Atlantida sestavena z odborného personálu, každý se po týdnech strávených tady prostě chtěl někomu svěřit, i když by to byl jenom kolega. Všichni lidé tady odešli od svých rodin, přátel a práce, aby věnovali svůj veškerý čas na objevy, o kterých nesmí nikdo vědět.

Z přemýšlení ji vytrhlo zaklepání na dveře. Sheppard. Co mu jenom řekne? Byla přesvědčena, že pravdu by vědět prozatím neměl. Přesto mu něco říct musela.

„Pojďte dál, Johne.“ Opět se usadil před ni.

„Prý přišla zpráva ze Země.“ Pomalu přikývla a přitáhla se ke stolu. Opřela se lokty a propletla prsty.

„Totožnost se prokázala,“ začala obezřetně, „generál doporučuje, aby prozatím zůstala tady, než zjistí, kdo ji sem dostal. Bohužel to bude trvat nějakou dobu a já teď nevím, zda-li a jakým způsobem ji mám zapojit do kolektivu, aby nebyla stále zavřená v pokoji, tak aby nevěděla přesný důvod této expedice.“

„To je jednoduché. Bude v pokoji a občas ji stráž doprovodí při procházce po molu. Není nic jednoduššího.“ Elizabeth se na Shepparda zlobila. Voják v něm nedovoloval vidět v Mie normální lidskou bytost.

„Není náš vězen, abych jí vypsala termín vycházek,“ ohradila se popuzeně. Sheppard se zašklebil.

„Možná si to nechcete připustit, Elizabeth, ale ona vězeň je. Tak či tak odsud nemůže odejít, a pokud nechceme, aby se o Atlantidě dozvěděla něco víc, musí zůstat zavřená.“ Elizabeth si uvolnila prsty a dlaněmi se zapřela o skleněnou desku stolu, když vstala.

„Shepparde, já jsem vaše nadřízená a já rozhodnu, jak s ní naložíme!“ Sheppard se na ni klidně podíval.

„Já mám vojensky zabezpečovat bezpečí města a lidí v něm, pokud v ní vidím nebezpečí, tak bude zavřená!“

„To tedy nebude! Není to voják ani vědec, dokonce ani člen expedice, je naprosto mimo vaši jurisdikci a plně spadá do mé, takže já rozhodnu, co s ní udělám!“

Doktorka Weirová se s podplukovníkem evidentně nedomluvila. Už u mých dveří postávali rovnou dva strážní, kteří mi ani nedovolili se samostatně nadechnout. Toliko k vyjednávacím schopnostem Elizabeth, ale nemohla jsem se na ni za to zlobit. Určitě dělala, co mohla, aby mi alespoň trochu pomohla.

Tak plynuly dny, které se měnily v týdny, a já začala pochybovat, že tahle základna, či expedice, jak bych to celé popsala, byla alespoň trochu zajímavá. Když tenkrát doktor McKay uvízl pod vodou, alespoň si o tom lidé povídali. Dozvěděla jsem se dokonce o druhé „věži“ a slábnoucím genu, ale to už jsem umírala nudou, tak jsem to nechala být.

To pravé povyražení a zábava, která mě měla vytrhnout z letargie, se chystala přijít už zanedlouho, a bylo pozdě modlit se, abych se raději zase dál nudila.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 2. kapitola: