OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 23. kapitola 2/2



StarGate:Atlantis - Dva životy - 23. kapitola 2/2Mia je vrátila na Atlantidu i se svou verzí z jiného vesmíru, kterou je potřeba vrátit zpět. Přesto stále hrozí nebezpečí, které se ukrýva ve zdech města, jež rozhodne o budoucnosti všech.

Tak je to tady, poslední díl povídky. Po sedmi letech se loučím s příběhem Mii a Johna. Všem čtenářům, kteří vydrželi až do konce nebo se připojili v průběhu moc děkuji a přeji, abyste si čtení užili.

Vaše Nikol18

Kapitola mapuje díly:

5x18 - Totožnost

5x19 - Las Vegas

5x20 - Nepřítel před branami

 23. kapitola - Nepřítel mezi námi 2/2

 

https://www.youtube.com/watch?v=orJSJGHjBLI

Ed Sheeran - Bad Habits [Official Video]

 

Několik dní jsem s Johnem a kapitánem Collinsovou nepromluvila. Potřebovala jsem čas na přemýšlení, nebo jsem spíš očekávala nějaký další sen a byla naštvaná, že měl John pravdu.

Nejlepší zašívána byla u Rodneyho, kam se Collinsová neodvážila a já toho zneužila. Rodův prsten mě pálil na hrudní kosti, protože jsem věděla, že jí ho musím vrátit.

„Možná vím, jak to udělat.“ Zvedla jsem pohled k Rodneymu, který se tvářil udiveně a zaskočený sám sebou. „ Je to vlastně jednoduché.“

„Jak tedy?“

„Použije pro návrat přesně to, co pro co ten experiment byl určený.“

„Využijeme pouze energii z jiného vesmíru?“

„Ano, ale tentokrát můžu už najít ten správný, díky druhému McKayovi mám data, která mohu použít pro zjištění, jestli je vybraný vesmír obydlený.“

„Pokud se data budou shodovat nebo budou podobná, tak bude obydlený.“ Rodney přikývnul. „Páni,“ vydechla jsem. Bylo to skutečně jednoduché a celou dobu na očích.

„Teď to musím jen vyzkoušet.“ Stále zíral nevěřícně před sebe a měl pootevřená ústa. Znovu se na mě otočil, jakoby snad čekal, že mu to vyvrátím.

„Tak na co čekáš?

***

Ještě to trvalo pár dní a několik testů, než Rodney svoji teorii potvrdil, ale když to fungovalo, došlo mi, že kapitán Collinsová konečně odejde, vrátí se domů.

„Ani nevyplýtváme ZPM či naquadahové generátory,“ vysvětloval Rodney a pobíhal s Radkem po laboratoři, zatímco zbytek Johnova týmu postával u dveří do laboratoře s panem Woolsym a já s Collinsovou a Samem byli u okna.

„Nemůžu tomu uvěřit.“ Sam byl vzrušený a celý se ošíval.

„Tak snad se nevypaříme,“ podotkla Collinsová sarkasticky a šla si prohlédnout přechodovou komoru a snažila se i přes to vyhýbat Rodneymu.

„Něco pro tebe mám, Same.“ Společník mé vojenské verze se ke mně otočil. V natažené ruce jsem držela psí známky s jeho jménem. Vzal si je a chvíli na ně zíral.

„To si nemůžu vzít, Mio.“

„Ale můžeš. Ani nevíš, jak ráda jsem tě zase viděla.“ Přikývnul a přetáhnul si známky přes hlavu.

„Je to divný,“ zašeptal, když se díval na známky na svojí hrudi. „Moc ti děkuju.“ Roztáhl ruce a já se nechala od něj obejmout. „Je hezký vědět, že někomu záleželo na tom, aby pomstil moji smrt.“ Stiskla jsem rty, abych se nerozbrečela.

„Zasloužil sis to.“

„Evansi!“ vykřikla Collinsová a přišla k nám. „Chci s ní ještě mluvit.“ Sam přikývnul, na mě se usmál a už se nadšeně hrnul ke komoře.

„Ještě nějaká rada na závěr?“

„Neboj se svým snů.“

„To je všechno?“ zeptala jsem se otráveně.

„Ano. Možná jsem ti to měla říct dřív, ale nikdo tě nemůže donutit, abys je akceptovala.“ Otevřela jsem překvapením.

„To jsi mi mohla říct jako první,“ obvinila ji a ona jen pokrčila rameny.

„To ano, ale mně nepřísluší ti ovlivňovat úsudek. Sama jsem udělala tolik chyb, že jsem se z nich snad už poučila. Záleží na tobě, jak s tím naložíš, tady nad tebou nikdo nestojí a nenutí tě to řešit, je to pouze tvoje rozhodnutí.“ Sáhnula jsem do kapsy a vytáhla z ní prsten, který jsem Collinsové mezi palcem a ukazovákem strčila před oči.

„Snad ses poučila dost.“ Hypnotizovala prsten do té doby, dokud jsem jí ho nepoložila do nastavené dlaně. Celá se roztřásla, když ho prsty zakryla a stiskla. Viděla jsem na ní, že poprvé za celou tu dobu, má slzy na krajíčku.

Bylo uspokojující vidět, jak odcházejí, ale na druhou stranu jsem se bála, co se bude dít teď. Kdo mi pomůže, když budu potřebovat radu, protože jsem stále myslela na ten sen o Johnovi. Proč se mi musel zdát, co to mělo společného s naším vesmírem. Jenže jsem si uvědomila, že se musím postavit na vlastní nohy, věřit si a nechat si poradit hlavně od lidí kolem sebe.

***

„Máme tu poděkování.“ Přišel za několik dní Rodney do jídelny a postavil doprostřed stolu láhev šampaňského. Teyla s Rononem si láhev prohlíželi. Já s Johnem jsme se na ni dívali dosti nedůvěřivě, dokud jsem nedostala do ruky papírovou kartičku, kde bylo jen: Díky.

„Dokázali to,“ vydechla jsem spokojeně a Rodney s úsměvem přikývnul.

„Věděl jsem to, ne?“ Spokojeně se na nás usmál a odkráčel, jakoby snad vyhrál celou vědeckou olympiádu.

Pod stolem do mě John strčil a očima mi naznačil, abych s ním šla bokem. Naštěstí nám nikdo nevěnoval přílišnou pozornost, ostatní rozebírali úspěšný návrat kapitána Collinsové a Sama do jejich vesmíru.

John mě odvedl do liduprázdné chodby, kde na mě chvíli zíral. Pak si dal ruce v bok a nevěděl, kam se má najednou dívat.

„O co jde?“ Hlasitě si povzdechl.

„Mluvil jsem s Kerbym.“ Málem jsem na Ryana zapomněla. Hodně mi pomohl a dával na mě pozor, když jsme společně objevili Janusovu laboratoř.

„Snad se má dobře.“ Tušila jsem, že v tom něco bude, proč by jinak s ním teď komunikoval.

„Nemyslela sis doufám, že nechám jen tak, že je tady zase špeh. Mám na starost bezpečnost města.“ Začínala jsem být sebestředná, když jsem si myslela, že se hodně věcí týká mě.

„Samozřejmě že ne.“ Začal mi v hlavě hlodat malý červíček, že čím víc lidí si pouštím k tělu, tím víc na ně spoléhám, i když bych se měla spoléhat především na sebe.

„Už jednou se sem infiltroval Goa'uld. Nemohu to brát na lehkou váhu, a pokud se nechám ovládat emocemi a mým vztahem k tobě, byl bych nerad, kdybych něco přehlédnul. Záleží mi na tvém bezpečí, ale musím především myslet na město a lidi v něm.“

„Já tomu rozumím, Johne.“ Přesto mě jeho slova zabolela a jen mi to ukázalo, jak se i za ty roky stále chovám nedospěle a jak říkala Collinsová, nechávám se ovládat emocemi.

„Vím, že o tom nerada mluvíš, ale nechal jsem si zjistit, kdo byl za tvým únosem a ten Ba'al byl vůdcem TRASTu, který se to tu už jednou pokusil zničit. Je důležité, abychom zjistili, kdo je ten špeh. Protentokrát víme, že je to lidský agent. Nemyslím si ale, že to bude tentokrát o něco lehčí než minule.“

„Myslíš, že o tom ten agent ani neví?“

„Je tu taková možnost. Musím si o tom promluvit s Woolsym a pokusit se přijít na to, jak začít lidi vyslýchat, aby to nevypadalo podezřele.“

„Nebo si vzpomenu. Zase.“ To už se na mě John podíval trochu skepticky.

„Mio…“ trochu si povzdychl a já ho chytila za ruku, kterou měl toporně podél těla.

„Nebude to jako minule.“ Alespoň doufám.

„Stejně si promluvím s Woolsym.“ Přitáhl si mě k sobě a já v duchu úpěnlivě prosila, abych si vzpomněla hodně brzy, protože jsem z možnosti dalšího oživení paměti, měla příšerný strach.

***

Pár nocí potom jsem spala u sebe, spíš se snažila spát, a když už to nešlo, pokoušela jsem se meditovat, abych nastartovala mozek.

Pokud měl John s kapitánem Collinsovou pravdu a někdo mě tu celé měsíce sledoval, potřebovala jsem zjistit kdo. Hluboko v sobě jsem cítila, že až se vyřeší tohle, dost věcí se tím pro mě uzavře. Byla jsem z toho nadšená, chvěla se, ale zároveň z toho měla strach.

Zdvihla jsem hlavu, když se ozvalo zaklepání. Zvedla jsem se z tureckého sedla a šla otevřít. Za dveřmi stál John a rukama v bok.

„Vážně?“ zeptal se mě nazlobeně a vešel dovnitř. Zavřel a zamknul.

„O co jde?“

„Vážně jsi otevřela, aniž by ses zeptala, kdo tam je?“ Tiše jsem si povzdychla a pootočila k němu notebook, na němž jsem si pouštěla meditační hudbu, ale teď tam bylo video prostoru přede dveřmi.

„Požádala jsem Radka, aby mi nainstaloval skrytou kameru.“ Vypadalo to, že si John oddychnul. Přišel ke mně blíž. Zastrčil mi zbloudilý pramen šedivých vlasů za ucho.

„Děkuju,“ zašeptal, já ho s úšklebkem chytila za košili na prsou a přitáhla si ho k polibku.

„A znovu díky.“ Konečně se začal usmívat. To mu slušelo mnohem víc.

„Jsem skvělá, já vím.“ Neubránili jsme se smíchu. „Pojďme raději k tobě,“ zašeptala jsem mu do ucha. Viditelně ho to potěšilo ještě víc než ta kamera. Při odchodu jsem zhasnula ty dvě neúčinné svíčky a notebook jen zavřela a odložila na postel.

***

Otevřela jsem oči do měsíční temnoty. Johna jsem cítila vedle sebe. Spokojeně oddechoval a jednu ruku měl přehozenou přes moje břicho. Zaklonila jsem hlavu a zírala na plakát Johnnyho Cashe, který tu byl celou dobu. Nikdy se mi nelíbil. Což bylo zřejmě způsobeno tím, že jsem jeho tvorbu neznala, jen hodně matně jsem si vzpomínala, že se proslavil díky country, což opravdu nebylo nic pro mě.

Promnula jsem si oči volnou rukou a protočila nad svými myšlenkami očima. Stala jsem se svědkem tak příšerné snové vize a místo toho, abych rychle vymyslela řešení, jsem přemýšlela o Johnnu Cashovi? Jenže mi táhla hlavou i slova kapitána Collinsové. Neboj se svých snů. Jenže po tomhle jsem už nechtěla nikdy zavřít oči.

Opatrně jsem sundala Johnovu ruku a posadila se. Zvedla jsem se, ale chytil mě za ruku. Otočila jsem se k němu. I v přítmí pokoje mi bylo jasné, že je dokonale probuzený.

„Snad mi nechceš zase utéct?“ Byla to jeho mantra od doby, kdy jsme naši vzájemnou nenávist posunuli k fyzické náklonnosti.

„Jen se chci jít projít.“ Pevněji stiskl moji ruku a přitáhl k sobě. To jakým způsobem se na mě díval, mi nedalo šanci mu nijak odporovat. Položil se na záda a já mu položila hlavu na hrudník a zaposlouchala se do tlukotu srdce. Celá jsem se přitom roztřásla a nedokázala zabránit tomu, abych se rozplakala. Ten sen byl horší než cokoliv, na co jsem si pamatovala, a něco mi říkalo, že mi ukázal, jak tohle všechno skončí, a já věděla, že proti tomu musím bojovat, stejně jako se slzami, kterými jsem máčela Johnovo tričko. Musel to cítit, ale nic neřekl, jen mě pevněji objal a tak jsme tam spolu mlčky leželi.

***

Shodou okolností se hned druhý den ozval Wraith Todd, o němž si John myslel, že podlehnul záhadné nemoci, která zachvátila jeho loď před pár měsíci, ale dokázal se vyléčit a potřeboval pomoc.

„Úl ještě nedosáhl svého plného potenciálu. Stále se vyvíjí.“ Poslouchala jsem, jak Todd vysvětloval svoje trable do kamery naší sondy, které mohly mít obrovský dopad na Atlantidu. Vzadu v hlavě se mi spustil jakýsi poplach a nemohla ho vydržet.

Stálo mě dost sil, abych pana Woolsy přemluvila, aby mě k Toddovi pustil, ne že bych po tom prahla, ale potřebovala jsem si něco ověřit.

„Rád tě zase vidím,“ uvítal mě Todd a zdvihnul ruce, jakoby mi nabízel místo na sezení. Zprvu jsem chtěla odmítnout a stát, ale možná nastal čas, abychom si byli rovni.

„Možná jsi měl na mysli tu druhou.“ Zavrtěl hlavou.

„My jsme si blíž, než ona a já.“ Div jsem nezaskřípala zuby, když neopomněl moji wraithskou část.

„Nejsem tu proto, abych si zavzpomínala, ale ráda bych něco věděla.“ Naklonil se blíž. Dalo mi hodně práce, abych sebou necukla.

„Něco za něco, maličká. Dám ti odpověď, ale od tebe chci slib, že až tě požádám, abys mi pomohla, tak to uděláš.“ Jako bych slyšela Johna křičet, ale natáhla jsem ruku a s Toddem si potřásla. Znechutilo mě, když ruku stáhnul a přičichnul si k ní. Slastně zaklonil hlavu a vycenil přitom ty svoje ostré zuby.

„Ani netušíš, jak rád bych se na tobě nakrmil. Antikové jsou daleko chutnější než obyčejní lidé.“

„Přestaň,“ okřikla jsem ho znechuceně a chtěla si tu ruku okamžitě umýt.

„Jen říkám, copak vy nevtipkujete, jaké zvíře je chutnější? Nejste o moc odlišní, ale když ti to přijde nechutné, už to zmiňovat nebudu.“

„Děkuju.“

„Nuže, jaká je tvoje otázka, Mio.“ Moje jméno vyslovil s hlasitým mlasknutím.

„Jak moc mohou být citlivé lodní senzory v této fázi rozvoje?“ Stiskl rty, naklonil hlavu a chvíli si mě prohlížel.

„Velmi.“

„Mohou zachytit signál i z jiné reality?“ To už pozdvihnul obočí a vykulil oči. Nervózně jsem polknula.

„Je to možné, ale v téhle fázi si jist nejsem, záleží na síle signálu. Řekl bych ano, ale musel bych loď vidět.“ To se mi moc nelíbilo. Bez dalšího jsem se zvedla za židle a odešla ven, kde už čekal John na vysvětlení.

„Jaký signál jsi myslela?“ Myšlenky mi utíkaly tolika směry, až se mi zamotala hlava. Musela jsem se zachytit Johna, abych neupadla.

„To ta snová vize. Pořád jsem ji nechápala.“

„Prosím, řekni mi víc.“ Zhluboka jsem se nadechla, než se mi podařilo odpovědět.

„Nemůžu. Nejde to. Sama se tomu snažím porozumět.“ John sklopil hlavu.

„Jasně, já vím. Collinsová mi to vysvětlovala.“

„Podplukovníku, máme souřadnice toho úlu. Daedalus čeká, až se nalodíte se svým týmem,“ vyrušil nás Chuck a já se znovu podívala na Johna.

„Bereme sebou i Todda,“ řekl, aniž by ze mě spustil oči. „Ať se všichni nachystají.“ Chuck přikývnul a odešel. „Slib mi, že se nehneš od Woolsyho. Nesouhlasím s jeho rozhodnutím, že máme počkat, až si vzpomeneš, ale potřebuju, abys měla pořádně otevřené oči.“ Chytil mě pod uchem a přitáhl k sobě. Dotkli jsme se čely a já sledovala, jak odchází. Modlila jsem se, abych se pletla, ale ty vize se doposud nemýlily.

Vyčkávala jsem jako na trní než se Daedalus vrátí. Nebylo to vůbec dobré. Byl silně poškozen, stejně tak jako Sun-Tzu a Apollo, kteří byli vzdáleni od nejbližší planety minimálně měsíc, díky čemuž mezi vylepšeným úlem a Zemí, jejíž polohu získal díky signálu z jiné reality našeho vesmíru, jak se mi zdálo, nestálo nic. Pouze antické křeslo na Zemi, což by nemuselo stačit, až by úl dosáhl svého maxima.

Johna a Rodneyho napadlo, že Zemi poletí na pomoc Atlantida, ale museli získat dvě ZPM od Todda. Sledovala jsem Johna, jak ho přemlouvá, byl v tom vážně dobrý, věděl, kde má zatlačit, aby dosáhl svého.

Děsila jsem se chvíle, kdy za mnou John přijde, aby mi řekl, že musí na Zem do křesla.

„Vůbec mě neposloucháš.“ Jako ve snách jsem zvedla pohled k Therese, za kterou jsem přišla do její laboratoře, abych se trochu rozptýlila.

„Promiň, jsem nějak z toho všeho mimo.“ Pokývala hlavou, až se jí zrzavé vlasy svezly na levé rameno.

„Je Země v ohrožení?“ zeptala se mě opatrně, a i když jsem jí nechtěla odpovědět, přistihla jsem se při odpovědi.

„Ne jenom ona, dokonce celá Mléčná dráha, když se dostanou na velitelství, ale když bude podplukovník v křesle a zasáhne úl dřív, než dokončí stavbu, mělo by to být v pořádku.“ Utěšovala jsem se tím, ale stále nade mnou visela poslední snová vize. Konec všeho, co bylo pro mě drahé.

Bylo to jako rána do ledvin, div jsem se skutečně neprohnula, když se v mém mozku otevřely ty drobná vrátka ke vzpomínkám na moje předchozí vidiny. Trvalo mi to asi jen dvě vteřiny, než jsem se vzpamatovala a zvedla ke své společnici naprosto klidný pohled.

„Určitě se není čeho bát. Podplukovník zase všechno zachrání a bude se tu naparovat jako páv.“ Theresa se zasmála a odložila zkumavku do lednice a konečně si sundala rukavice.

„Snad máš pravdu. Byla bych nerada, kdyby se muselo město zase stěhovat.“ Nadšeně jsem přikývla, ale skrytě jsem se třásla odporem a toužila z té laboratoře odejít. Musela jsem zvracet.

„Půjdu se podívat, jestli někde nechtějí pomoct.“ Theresa mě odmávla, ale držela se mi v patách a jen díky Johnovi, který mě přišel k laboratořím hledat, jsem se jí dokázala zbavit.

„Musím s tebou mluvit,“ začal hned, ale já ho předběhla.

„Vím o tom. Woolsy má pravdu.“  John se na mě chvíli díval, než přikývnul.

„Jde to tak jak má?“ Nepatrně jsem přikývla a musela odolat nutkání se začít třást. „Tak fajn, musíš mi teď něco slíbit.“ Chytil mě za ruce. „Slib mi, že co nejdříve zajdeš za Woolsym a požádáš ho, aby tě poslal k Athosianům nebo na Kerasovu planetu. Slibuju, že až se vypořádáme s úlem, vrátím se zpátky a budeme společně hledat Thomase.“ Zadrhnul se mi dech a měla jsem na krajíčku. John mi slzy svými palci setřel a políbil mě. „Slib mi to.“

„Slibuju.“ Přitáhla si mě do objetí a já měla co dělat, abych nezačala vzlykat.

„Půjdu si zabalit, za chvíli odcházím na Zem, až Rodney zkontroluje ta ZPM a připojí je. Přijdeš mi popřát štěstí?“

„Samozřejmě.“ Dívala jsem se za ním, jak odchází a až pak se hroutila ke stěně a všemocně se snažila, abych nezačala brečet. Už jsem mu nechtěla lhát. Jenže teď to bylo v zájmu všech. Musela jsem se dát rychle dohromady, aby John odcházel na Zem s čistou hlavou, protože měl ve všem pravdu, od doby kdy tu byla kapitán Collinsová, mě začal upřednostňovat a i když mi to lichotilo, nebylo to správné, ne v téhle situaci.

Zhluboka jsem se vydýchala a vyrazila na chvíli k rozvodně, abych si dala poslední kousek naděje, ale to tušení vzadu v hlavě mi jasně říkalo, abych byla realistka.

Chtělo se mi řvát a házet se vším, co by mi přišlo pod ruku, abych ze sebe ten vztek dostala. Ba'alův špeh udělal přesně to, co od něho John očekával. Musela jsem se rozhodnout, jestli zachránit město nebo rodnou planetu, obojí bych naráz nedokázala. Ne Zem jsem stejně nemohla, takže moje místo bylo ve městě a věřila jsem, že John zvládne Zemi ochránit.

Přidala jsem do kroku, téměř běžela, abych ho ještě stihla. Nemohl odejít bez rozloučení. Naštěstí jsem ho zastihla ještě dřív, než vstoupil do operačního.

„Tady jsi,“ přivítal mě a já mu padla do náruče. Měl jen malý vojenský batoh, protože nečekal, že by to mělo trvat dlouho. „Bude to v pohodě,“ zašeptal mi do ucha a já ho stiskla ještě silněji.

„Já vím.“ Bylo mi jedno, že chodí okolo lidé a přitáhla jsem si ho k sobě k dlouhému polibku, kterému se nebránil a i on mě pevně stisknul. Nakonec jsme se museli oba nadechnout.

„Jak projdu bránou, hned jdi za Woolsym. Zůstaň v Pegasu, slibuju, že se co nejdříve vrátím.“ Pohladil mě po tváři.

„Miluju tě a miluju ten tvůj neochvějný optimismus.“ Věnoval mi svůj nekrásnější úsměv a mezi polibky zašeptal: „A já miluju tebe. Vrátím se za tebou, hned jak zachráním Zemi,“ zavtipkoval, ale pro mě to bylo jako bodnutí nože přímo do srdce, přesto mi vrátil trochu optimismu. Nesměla jsem to hned odpískat, musela jsem věřit tomu, že to dokážu změnit, když kapitán Collinsová dokázala měnit moji budoucnost, tak já mohu změnit budoucnost města.

Lidi kolem nás procházeli, zírali, ale já si ten okamžik nechtěla nechat vzít. Jen v Johnově náručí, jsem se cítila skutečně v bezpečí, což po našich začátcích, kdy jsme se nenáviděli, bylo téměř k neuvěření.

Naposledy mě políbil a s posledním úsměvem vstoupil do operačního a já musela utéct, jinak bych ho dotáhla zpět, aby mi pomohl. Zůstala jsem stát až u vazební cely, v níž byl zavřený Todd. Hnusilo se mi, že kus mě je stejná jako on, možná právě díky tomu jsem ucítila, jakoby se mi někdo dobýval do hlavy, tak jako kdysi královna, když se snažila zabít Teylina syna.

„Antikové nedisponovali pouze lepší technologií, ale i jejich fyziologie byla prostě lepší. Vy lidi to v dnešní době považujete za schopnosti. Pro Antiky to byly vrozené dary, které přicházely ruku v ruce s jejich vědomostmi. Nebýt nás nebo povznesení, Antikové by se vlivem evoluce stali žijícími bohy. To co máš ty, nebo co měla ta druhá, je výsledkem tisíců let evoluce našich druhů spojených v jednom experimentu. Posílený touhou napravit chyby vlastního druhu. Můžeš se proti tomu bránit, jak chceš, ale ty bys mohla být ta, která bude naší zhoubou.“ Toddův vnitřní hlas se do mě zakusoval stejně zuřivě jako zuby žraloka, přesto jsem mu dokázala vzdorovat.

„Tak to ses ve mně spletl. Jsem jen další nepodařený experiment.“ Jeho smích v mých myšlenkách rezonoval.

„To možná ano, ale i tak to začíná u tebe, ty jsi matkou zkázy. Popírej si to, jak chceš.“ Rázem se odmlčel, ale dal mi tím novou sílu, abych bojovala. Už kvůli němu a jemu podobným jsem to nechtěla vzdát, i když v mnohém Janus pochybil, jeho myšlenka byla správná a já hodlala jeho odkaz naplnit.

Rozběhla jsem se směrem k rozvodně, kde byl vcelku klid, jen u jednoho z počítačů postával mladý muž, který mi byl povědomý. Patřil k partě pomocných techniků.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a on se s leknutím otočil.

„Tohle mi nedělejte,“ otřásl se a prohlížel si mě od hlavy až k patě. „Já vás znám, jste ta co tu byla dvakrát.“ Vážně si pamatoval tohle?

„Jsem Mia Collinsová, jak se jmenujete vy?“

„Colin, Colin Decker.“ Natáhnul ruku a já si s ním potřásla.

„Coline, chtěla bych vás o něco požádat, mám podezření, že by se mohl někdo pokusit sabotovat město.“  Technik na mě udiveně zíral a já ho odvedla k jednomu z naquadahových generátorů, aby si ho prohlédl. Bylo mi jasné, že jak zesinal, poznal, co je na něm špatně.

„To…“ Zdvihnul ke mně oči.

„Dokážete to odpojit?“ Trhaně přikývnul. „Dobře, tak si musíme pospíšit, protože je musíme zkontrolovat všechny.“

***

Richard Woolsy byl za poslední měsíce zvyklý na ledasco. Velení expedice v jiné galaxii v mimozemském městě musí změnit každého, a i když to nebylo jednoduché, snažil se vždy rozhodovat tak, jak se to zdálo správné. Což mnohokrát nebylo snadné. I přes všechny zkušenosti od prvního otevření brány, by pro mnohé bylo šílené, že se jednoho dne prozradí poloha Země díky signálu z jiné reality.

Woolsy se díval, jak se za týmem majora Lorna, s nímž šli Teyla, Ronon a McKaye zavřela brána. Hned k němu přišel Radek Zelenka, aby ho informoval o možnosti doletět k Zemi během pár vteřin.

„Jsou to hodně složité výpočty,“ nechal se Zelenka slyšet.

„Je to lepší než nic, doktore,“ dal mu souhlas Woolsy a odešel do své kanceláře, kde nemohl být déle než půl hodiny, když ho vyrušilo klepání na dveře.

„Dále,“ vyzval příchozího. Zvednul hlavu. „Doktorko Rileyová, jak vám mohu pomoci?“ Rusovlasá viroložka se usadila do křesla před Woolsyho stůl a trochu se naklonila blíž.

„Přišla jsem se jenom ujistit, že jste si vědom problémů, jaké nastanou, až Atlantida dorazí k Zemi.“ Velící Atlantidy na doktorku překvapeně zíral.

„Zřejmě netuším, co máte na mysli.“ Doktorka k Woolsyho překvapení vytáhla z kapsy své bundy zbraň a namířila jí na něj, ale tak šikovně, že si toho nemohl nikdo jiný všimnout. Trvalo mu jen pár vteřin, aby si uvědomil, o co tady jde. Podplukovník Sheppard ho upozornil, že se tu může nacházet špeh TRUSTu, ale neměl nic potvrzeného, až do této chvíle.

„Doktorko, nechcete raději tu zbraň položit? V klidu si promluvíme.“ Položil ruce na stůl, aby nepřilákal pozornost lidí zvenku. Vlastně pomalu vstal a obešel stůl. Snažil se tím získat trochu času. Město zůstalo uprostřed ničeho, jeho nejlepší lidé byli na wraithském úlu a doktor Zelenka potřeboval čas na výpočty. Město bylo poslední nadějí Země.

Doktorka se postavila také a zbraň stále držela mimo pohled všech ostatních. „Víte jaká je vada lidstva, pane Woolsy?“ Velící Atlantidy pokrčil rameny. „Myslíte si, že mluvením dokážete něco změnit,“ dokončila doktorka a volnou rukou sáhnula do druhé kapsy své bundy a vytáhla spínač. „Nedostal jsem, co jsem chtěl a nedovolím, aby Země dostala další vědmosti a technologie Atlantidy a jediný, koho za to můžete vinit, je ta vaše chráněnka.“

„Vůbec netuším, o čem to mluvíte, doktorko.“ Na vteřinu si Woolsy dovolil pohled za zády rusovlasé doktorky, aby zaznamenal přítomnost Mii, která se blížila ke kanceláři. Stačilo to, aby žena s pistolí se otočila a široce se na příchozí usmála.

„Naše hlavní hvězda se dostavila. Stoupni si vedle něho!“ poručila doktorka prudce, jakmile Mia vstoupila do kanceláře a pistolí ji popohnala směrem k muži, ale ta se však zastavila po jejím boku. „Vedle!“ zakřičela vztekle.

„Tohle nechceš udělat, Thereso.“ Mie z očí sršely blesky opovržení a vzteku a Woolsymu se zdálo, jakoby jméno vyslovovala s nechutí.

„Chceš se o tom přesvědčit, Mio?“ Viroložka přiložila palec na spínač. Woolsy zavrtěl hlavou na ostrahu od brány, kteří si konečně všimli, že se v kanceláři něco děje.

„Když to zmáčkneš, umřeš i ty a to určitě nechceš, že?“ Oslovená se ušklíbla.

„Umřete vy. Já mám pojistku.“ Mia se pomalu přisunula vedle pana Woolsyho.

„Od kdy se klonuješ do jiných těl?“ Viroložka povytáhla obočí.

„Tak už jsi na to konečně přišla?“

„Chvíli to trvalo, ale nebýt tvého vyptávání, jestli je Země v bezpečí, možná bych si nevzpomněla tak rychle.“ Woolsy obrátil svoji pozornost k ženě, když mu došla Miina slova o klonování. To přeci nemohlo být možné.

„Vytvořit Sactor v podmínkách na Zemi není zrovna lehké, bohužel pak musí být podávaný pravidelně, aby se paměť nevrátila. Nebýt Shepparda a té druhé Collinsové, na nic by sis nevzpomněla.“ Woolsymu začalo všechno dávat smysl. John to s kapitánem Collinsovou pochopili mnohem dříve, jen jim scházela totožnost toho špeha a ona to byla ta nejméně uvěřitelná členka expedice.

„Jumper už neexistuje, už jiný nikdy a nikde nebude. Tak proč chceš zničit celou Atlantidu, ta s tím nemá nic společného.“ Viroložka se hořce zasmála.

„Jsi tady ty a to stačí. Nenechám tě zničit vesmír tím, že se znovu setkáš, se svým mladším já.“ Woolsy ztuhnul, když žena stiskla tlačítko. Odtikávaly drahocenné vteřiny, kdy velící Atlantidy očekával, že se město začne otřásat, protože jak jinak by ho chtěla ta žena, nebo kdo to vlastně byl, zničit.

S přibývajícími vteřinami se na Miině tváři pomalu rozšiřoval úsměv a na tváři viroložky se začala odehrávat bouře.

Woolsymu trvalo jen chvíli, než si uvědomil, že hlaveň zbraně míří na něj a očekával, až ho kulky zasáhnou, ale někdo ho odstrčil tak prudce, až spadl do křesla, kde ještě před chvílí seděla viroložka.

V uších mu doznívaly rány ze zbraně. Podíval se na ženu před sebou, která nelítostně střílela, než ji zezadu popadly silné ruce ochranky a srazily ji k zemi. Podíval se na místo, kde před chvílí stál. Na zemi ležela Mia a zděšeně zírala kolem sebe. Rychle vstal a doběhnul k ní. Na několika místech hrudníku začala uniformou prosakovat krev. Nevěděl, kterou ránu má stisknout dřív, aby zastavil krvácení.

Mia ho chytila za ruku. Podívala se na něj naprosto překvapeným pohledem, jakoby nemohla uvěřit, že ji postřelil, chtěla něco říct, ale z úst se jí začala řinout krev. Minimálně jedna kulka musela zasáhnout plíce.

„To bude dobré,“ konejšil ji Woolsy a zakřičel, aby někdo přivedl doktorku Kellerovou. Stiskl jednou rukou nejvíce prosakující ránu a druhou držel Miu za ruku. V její tváři se na chvíli mihnul strach a možná i vzdor, ale když se podívala na Woolsyho, z očí jí začaly téct slzy a v jejím pohledu poznal smíření.

„Kde je ta doktorka?!“ dožadoval se hlasitě, ale Mia mu stiskla ruku. Sklopil k její tváři oči. Pohybovala rty, jakoby se snažila něco říct. Chvíli mu trvalo, než to pochopil. Cítil jak se i jemu hrnou slzy do očí. Takhle to nemohlo skončit.

„Vydrž,“ pošeptal, ale už zíral do vyhaslých očí. Zatnul zuby a pustil její ruku. Pomalu ji položil na zem a opatrně jí zavřel oči. Nebýt krve v koutku jejích úst, mohl by si myslet, že je jen v bezvědomí.

„Jsem tady!“ Do kanceláře vběhla doktorka Kellerová se dvěma zdravotníky. Ihned si klekla a chtěla tisknout rány, ale Woolsy ji chytil za zápěstí a zavrtěl hlavou. Jennifer druhou rukou chytila Miino zápěstí pravé ruku a hledala puls. Zajíkla se, když žádný nenašla. Vyměnila si se svým velícím zděšený pohled, který pak věnovala i zdravotníkům a ochrance, která odváděla rusovlasou ženu, která se usmívala od ucha k uchu.

„Že můžu být u toho, až to budete říkat Sheppardovi.“ Výsměch v jejích slovech rozlítil Woolsyho tak, až vyskočil na nohy a hlasitě zařval, aby ji odvedli do vazební cely. Ticho v řídící místnosti by se dalo krájet. Woolsy se uklidnil a podíval se ženy a muže kolem sebe, dokonce se tu objevil Radek, který zřejmě dokončil výpočty, aby mohli doletět k Zemi.

„Doktorko, mohl bych vás požádat, abyste slečnu Collinsovou odnesla na ošetřovnu?“ Jennifer trvalo pár vteřin, než přikývla a poslala zdravotníky pro nosítka.

Za chvíli se vrátili a opatrně přemístili Miiono tělo na nosítka a pomalu vyšli z kanceláře. Všichni jim ustupovali z cesty, nikdo nevydal jediný zvuk, dokud se neotevřely hlavní dveře do řídící místnost, kterými vběhnul jeden z pomocných techniků. Zarazil se na místě a zděšeně zíral za zdravotníky nesoucí nosítka otevřenými dveřmi do chodby, kterou bylo možné se dostat na ošetřovnu. Průvod uzavírala doktorka Kellerová, která za nimi zavřela.

Woolsy kývnul na pomocného technika, který k němu došel stále zadýchaný. „Pane Woolsy, já… já jsem Colin Decker, pomocný technik pane.“ Zašilhal k doktoru Zelenkovi, který stál hned vedle a kýval na souhlas.

„Co se stalo, pane Deckre?“ oslovil ho Woolsy, přestože si přál jediné, aby mohl odejít a mít chvíli pro sebe, aby zpracoval, co se právě stalo.

„Já…“ technik se otočil ke dveřím, kterými odnesli Miu, a vrátil se pohledem ke kanceláři, kde byla na zemi krev.

„Ano?“

„Doufal jsem…“ hlas se mu zadrhnul, takže nakonec Woolsy musel trochu popojít, aby mu zastínil pohled na kancelář.

„Mluvte, prosím.“

„Doufal jsem, že Mia…“ polknul, tisknul ruce v pěst, aby si dodal odvahy. „Mia mě požádala o pomoc, když pojala podezření, že někdo manipuloval s naqudahovými generátory. Potvrdil jsem jí to po zhlédnutí několika z nich. Někdo je přetížil a obstaral je detonátory s C4, které měly výbuch umocnit. Postupně jsme všechno odpojili, ale na poslední jsem už zůstal sám a Mia vám to běžela říct, protože nám nefungovala komunikace.“

Woolsy se otočil na Radka, jež křečovitě svíral tablet. Poslední věc, které se zdráhal uvěřit, se potvrdila. Mia skutečně měla vize o budoucnosti a její úsměv v kanceláři mohl znamenat jediné, že se jí podařila změnit budoucnost Atlantidy, ale nečekala, že doktorka Rileyová začne střílet.

 „Mnohokrát vám děkujeme za záchranu životů všech ve městě, pane Deckre.“ Mladý muž přikývnul, přesto se nedokázal tvářit vítězně. Sklopil hlavu a raději se otočil, aby odešel z řídící místnosti, kde byla atmosféra rázem ještě těžší, kde si lidé začali uvědomovat, že právě někdo obětoval život, aby oni mohli žít a pomoci Zemi.

„Nuže, doktore?“ oslovil pan Woolsy Radka pevným hlasem. V duchu doufal, že mu nese dobré zprávy.

„Jsme připraveni, pane.“ Radek mu ještě vysvětli pár věcí a hlavně co by se mohlo stát, kdyby se to nepodařilo.

„Dobře, upozorním personál a budeme si přát, aby to dopadlo dobře.“ Poté odešel, aby si umyl ruce od krve a zamířil za doktorku Kellerovou.

Na ošetřovně si všiml, jak dva zdravotníci odvážejí tělo Mii do zadní části. Urovnal si límec uniformy, kterou si narychlo převléknul, aby získal opět sílu mluvit.

„Doktorko Kellerová, přišel jsem vás informovat, že jsme připraveni spustit pohon. Je možné, že vstoupíme přímo do bitvy, takže se raději připravte na zraněné.“

„A kdyby se to nepodařilo?“ zeptala se roztřeseně, bojovala s tím, aby se nepodívala dozadu.

„Tak se vypaříme a celé město s námi.“ Jennifer polknula. Stále byla otřesená, ale tohle ji vrátilo zpět.

„Doufám, že se to podaří, aby Mia nezemřela zbytečně,“ řekla tiše a Woolsy přikývnul.

***

Jakmile John společně s Rodneym, Teylou, Lornem a zraněným Rononem dorazili na Atlantidu, cítil se spokojeně. Zase se podařilo zachránit Zemi před mimozemšťany a město v zamaskování našlo svoje místo v Sanfranciském zálivu s výhledem na Golden Gate Bridge. Chtěl si ten pohled vychutnat, ale prvně se musel ujistit, že se Rononovi dostane zdravotní péče.

„Podplukovníku,“ uvítal je pan Woolsy společně s Jennifer, která byla pobledlá a oči měla zarudlé. Jakmile spatřila Rodneyho, ihned mu padla do náruče.

John se ohlédl po Teyle, která se začala podivně ošívat, i on sám pociťoval nedbytný pocit, že i přes to velké vítězství, se něco stalo.

„Stalo se něco, pane Woolsy?“ zeptal se ho John obezřetně.

„Mohl byste jít se mnou, prosím, Johne?“ I když Woolsy oslovil jeho, šli za ním kromě Ronona všichni, o toho se už začal starat doktor Beckett, který se nikomu z nich nedokázala podívat do očí.

Zamířili do zadní části ošetřovny, kde bylo jediné lůžko překryté bílým prostěradlem a strážili ho dva ozbrojení vojáci a jedna sestra, která se na pokyn pana Woolsyho chytila okraj prostěradla.

„Jeden člen expedice se pokusil sabotovat město a nebýt včasného zásahu, tak bychom k Zemi vůbec nedorazili. Je mi to líto, Johne.“ Kývnul hlavou a sestra odhrnula prostěradlo a John spatřil tvář ženy, o které si myslel, že je v bezpečí u Athosianů a za níž chtěl co nejdříve letět, aby splnil svůj slib, že společně najdou jejich syna.

„Ne,“ zašeptal a zavrtěl přitom hlavou, dal si ruce v bok a ignoroval sborové zalapání po dechu lidí za ním. „Ne, ne, ne!“ Zuřivě se obrátil k Woolsymu a bleskově ho chytil za uniformu jen kousek od krku.

„Co tady, doprdele, dělá! Měla přeci zůstat v Pegasu!“ křičel na svého nadřízeného, který se vůbec nebránil. Jeho pohled mluvil za vše.

„Je mi to líto, Johne. Rozhodla se zůstat tady, protože zjistila, kdo chce sabotovat město.“

„Dohajzlu!“ John pustil Woolsyho a přistoupil k lůžku. Nedokázal se pořádně nadechnout. Pomalu se mu vracely vzpomínky na odchod, když se s ním přišla rozloučit. Chovala se divně, ale v nastalém zmatku tomu nevěnoval takovou pozornost a přeci měl. Collinsová ho upozornila, že až ji přestane ten někdo ovlivňovat, mohla by mít stejné sny o budoucnosti jako její já z alternativního vesmíru. Věděla snad, že umře, proto se s ním tak loučila?

John natáhnul ruku a pohladil ji po tváři, která už byla studená, nebýt toho, myslel by si, že jen spí. „Kdo?“ Otočil se na Woolsyho, jež tu zůstal jako jediný. „Kdo to byl?“

„Pojďte se mnou, podplukovníku.“ Odvedl ho k vazebním cele, kde za silovým polem postávala rusovlasá viroložka, která obývala pokoj mezi ním a Miou.

„Podplukovník Sheppard, jaká to čest. Nemohl jsem se dočkat, až se vítězně vrátíte do města,“ posmívala se mu žena.

„Chtěl mluvit pouze s vámi, Johne,“ prozradil Woolsy.

„Jsem poslední vládce soustavy Ba'al, podplukovníku.“ Žena zdvihla bradu a vypnula hruď, jakoby to snad pro něho mělo něco znamenat.

„To máš pravdu, že poslední.“ John vytáhnul zbraň a nařídil, aby stáhnuli silové pole, ale Woolsy to zamítnul.

„Chápu vaši zlobu, ale musíme ho vyslechnout. Velitelství potřebuje vědět, jakým způsobem se dostal na Atlantidu. Johne, potřebujeme ho živého. Chceme se postarat o to, aby už nepůsobil problémy a zjistit, kam až sahají jeho konexe.“ Woolsy položil Johnovi ruku na předloktí a donutil ho sklonit zbraň.

„Pokud vím o jeho posledního klona se měla postarat loni SG-1.“

„Dobrá poznámka, podplukovníku Shepparde, to zřejmě postarala, ale bohužel jen o klony, které vypadaly jako můj předchozí hostitel. Tohle…“ ukázal na svoje ženské tělo. „Byl prototyp, kdyby náhodou velitelství prohlédlo můj plán. Taková pojistka, kdyby náhodou, a pak díky mým kontaktům na důležitých místech nebyl problém zajistit, abych měl další klony s mými vzpomínkami a vědomostmi.“ To už John málem nevydržel, ale strážní ho zastavili.

„Zabiju tě!“

„To je od vás tak pozorné, podplukovníku, ale Mie tím život nevrátíte. Ta už je mrtvá a mrtvou zůstane, což je ostatně dobře. Vůbec tu stejně neměla být a vy všichni jste byli blázni, když jste ji tu nechávali. Udělal jsem vaši práci, měli byste mi ještě poděkovat,“ šklebila se žena, jež ve skutečnosti byl vládce soustavy, který nepotřeboval hostitele a ani svoje hadí tělo, aby přežil a dělal problémy. Po tom už museli strážní popadnout Johna pod pažemi a táhnout ho od cely násilím.

„Věřte mi, podplukovníku, že u ní jsem jenom začal, ani ta mladinká, co je právě teď někde ve Washingtonu, si nemůže být jistá zítřkem!“ volal Ba'al za Johnem, a jak ho táhli chodbami pryč, do mozku se mu zarýval hlasitý smích vraha, co ho připravil o ženu.

***

Malý hlouček lidí stál na skále, která se tyčila v malé výšce nad hladinou sanfranciského zálivu a voda, která se kolem proháněla, mířila do moře.

Podplukovník John Sheppard v rukou svíral obyčejnou urnu a pomalu z ní odšrouboval víčko, a s pokerovým výrazem, za přítomnosti svých přátel za zády, vysypával popel, který kradl vítr, aby ho odnesl dál na vodu.

Přistoupil k němu jeho nejlepší přítel a trochu neohrabaně si od něho prázdnou urnu vzal. Během cesty zpět vrátil víčko na místo a jeho přítelkyně urnu uklidila do tašky.

„Počkáme na tebe u aut, Johne,“ zavolala snědá žena, pro kterou to bylo poprvé, kdy vstoupila na povrch Země, pro ni cizí planety. Nečekala na odpověď a s ostatními se vydala po úzké pěšině do kopce na vyhlídku, kde zaparkovali.

John si dal ruce v bok a nechal, aby se mu mořský vítr dostal pod koženou bundu. Nedokázal se však znovu podívat do vody, jen sledoval, jak se mu na hrudi kýve nenápadný řetízek s prstenem, který chytil pravou rukou a dlouho dobu přemýšlel, jestli si ho má strhnout z krku a hodit ho do vody nebo ponechat.

„Porušila jsem svůj slib, promiň. - To se mi snažila říct, ale asi to mělo být pro vás, Johne.“ Woolsy to myslel dobře, když mu to řekl, jenže mu to udělal ještě těžší. Musel se rozhodnout.

Ba'al mluvil jasně a on měl obavu, že svoji hrozbu splní. Mia nepoložila život jen za záchranu planety, ale i za život Victorie Collinsové, aby mohla žít normální život. Bohužel tu stále byli lidé, co jí to nechtěli dopřát, a John nemohl dopustit, že by se někdo mohl pokusit ublížit jeho rodině a tou pro něj Viktorie byla, i když si to nepamatovala.

Chytil prsten mezi dva prsty, prohlížel si ho, jakoby ho viděl poprvé, než ho skryl pod košili. Zapnul si bundu a vydal se na stezku za svými nebližšími, které získal díky antickému městu, jenž se skrývalo na hladině zálivu na druhé straně mostu Golden Gate.

Vyšel vstříc novému úkolu, protože jen díky tomu si dokázal udržet zdravý rozum.


Tak je to tady, po těch letech skutečně konec, na začátku psaní jsem netušila, že mi to bude trvat tak dlouho. Začátek první kapitoly se začal rodit někdy během května 2014 a po více než sedmi letech je tu konec. Nemá už cenu se omlouvat nebo vymlouvat, ale je to tak, že musím mít tu správnou náladu na psaní, co nebývá tak často a když je, tak to většinou musím být naštvaná, což se v posledních čtyřech letech změnilo. Za tu dobu, co povídka vznikala, jsem se vdala, narodily se mi dvě děti, po nichž to psaní jde ještě hůř, ale když už ke psaní uteču, dokážu kvůli tomu nespat. Což asi pisatelé znají, ale spíš k tomu překvapení.

Doufám, že jste si nemysleli, že bych takhle celý příběh uzavřela. Ještě několik věcí je nedořešených. Přeci jen, tady se řešila hlavně přítomnost Mii na Atlantidě a proč tam přišla, což už teď víte, ale stále musíte myslet na to, že Janusův experiment nebyl naplněn a i když oficiálně Hvězdná brána Atlantida skončila, pořád existuje spostu pozůstatků, jak mohla pokračovat a já už během psaní věděla, že to bude pokračovat až za seriál. Přeci jen, Atlantida se přeci musí vrátit do Pegasu. Takže o pokračování nepřijdete, mnoho kapitol už je v hlavě, jen je stačí hodit na papír (což nebude tak jednoduché, ale ne neproveditelné). Doufám, že zůstanete dál věrni Johnovi a jeho týmů.

A jedna otázka na závěr, dříve než jsem přišla o mnoho textu chybou vadného počítače, měla jsem rozepsaný bonus pouze o Johnovi a Mie v její době, takovou vizi, v níž mohl John sledovat Miu v její přirozeném prostředí, což značně ovlivnilo jejich vztah, ještě dávno předtím než se dozvěděl pravdu o Thomasovi, dějově spadá do doby, kdy je Thomas ve stázové komoře a Mia v kómatu. Začala jsem to psát znovu a něco už mám, pokud byste měli zájem, určitě bych ji pak vydala.

Teď jen už nashledanou a děkuju za vaši přízeň za ty roky.

Vaše Nikol18


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 23. kapitola 2/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!