Alice se vrací do Londýna po návštěvě Burnsall. Co jí po cestě došlo a jaký vliv to na ni bude mít?
23.12.2020 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 807×
Zpátky do Londýna jsem dojela poměrně brzy, na cestách nebyl velký provoz. Ještě z výtahu jsem tátovi poslala zprávu, v níž jsem mu řekla, že odjíždím z Burnsall. Neřekla jsem, že je důvodem máma, ale myslím, že to i tak dokázal odvodit. Za pár minut mi přišla odpověď: Nejsem šťastný, ale naprosto tě chápu. Hodně štěstí, miláčku. Zavoláme si. Tak už je vám jasné, proč mám tátu milionkrát radši než tu dvouhlavou saň z pohádek o unesených, traumatizovaných princeznách?
Moje další zpráva šla Tomovi.
Králice v depresi: Doufám, že jsi měl lepší sobotu než já.
Odpověděl mi až tak za půl hodiny, když jsem byla uprostřed bitvy se strojem na vafle. O nohu se mi otíral Napoleon, který se zájmem sledoval můj Trafalgar a Waterloo v jednom. Aktuální stav byl bohužel 2:0 pro vaflovač proto, že kovová rukojeť mě na první dobrou kopla, a když jsem do stroje lila těsto, spálila jsem se. Jedinou otázkou zůstává, komu z nás kocour fandil…
Volnou, ne úplně ušpiněnou rukou jsem chmátla po telefonu jako správná chobotnice a otočila ho k sobě, abych si mohla přečíst Hiddlyho nově došlou zprávu.
Tom psychologem: Záleží na tom, co považuješ za špatnou sobotu, pampeliško.
Stařeček s rozfoukaným chmýřím: Pohádala jsem se s matkou. Hodně. Tak moc, že jsem to nevydržela a odjela domů.
Naťukala jsem ta slova a doufala, že v nich nechybí žádná písmenka. To se totiž klidně mohlo stát, když jste jednou rukou psali a druhou pekli vafle…
Nečekala jsem na další Tomovu zprávu. Přiznala jsem barvu, což samo o sobě bylo dost ponižující, plus, musela jsem se na rozdíl od něj postarat o svoji večeři. Doufala jsem, že mi zvýšené množství cukru ve vaflích a oříškovém krému pomůže dostat se z neodbytné touhy něco rozbít nebo aspoň nakopnout.
Tom: To snad ne, proč?
Alice: Vyčetla mi, že za tátův infarkt můžu já, protože jsem u něj nebyla, když mě potřeboval.
Tom: Co je to sakra za hovadinu?‼‼‼
Neodpověděla jsem. Přemohl mě smutek, když jsem si zpětně vybavila, co všechno mi máma toho poledne vyčetla. Zachvěla se mi brada a já se musela kousnout do rtu, abych se soustředila na bolest a ne na úpěnlivé nutkání dát průchod emocím.
Podívala jsem se na displej – Tom psal další zprávu. Chvála bohu, aspoň mě rozptýlí.
Tom: Meryl je mimo mísu, nesmíš ji brát vážně. Tohle přepískla.
Tom: Není to tvoje chyba, Elis.
Tom: Je to zoufalý pokus tvojí mámy dostat tě zpátky do Burnsall.
Začala jsem psát, že se bojím, že máma se svými úvahami není tak úplně mimo mísu… Měla jsem za sebou několik hodin cesty z Yorku, přemýšlela jsem o tom víceméně celou dobu a bohužel nedospěla k výsledku, který by se mi zamlouval.
Tátův stav šel zachytit už nějakou dobu před infarktem. Mohla jsem se ho při své poslední návštěvě předtím, než se to stalo, zeptat, jak na tom je. Ani jsem nevěděla, že starý Kirby doordinoval. Mohla jsem se více zajímat o to, kdo má moje rodiče na starost, protože přece jen už nebyli nejmladší. Nic by se mi nestalo, kdybych jim častěji volala, a už vůbec ne kdybych jim psala.
Sakra!
Hodila jsem vafli na malý talíř a rozezleně na ni napatlala Nutellu. Vlastně hodně Nutelly… určitě víc, než by bylo zdrávo. Pak jsem popadla večeři, telefon a odporoučela se na gauč.
Štvalo mě, že měl Hiddleston náladu nimrat se v bolístkách mého soukromí, a štvalo mě, že jsem zase sklouzla k Nutelle!
Alice: Alenka!
Tom: Ani náhodou!
Jak jsem tak psala odpověď, telefon mi začal bzučet a vibrovat v rukách pod náporem příchozího hovoru. Tom očividně neměl náladu na moje realistické postřehy.
„Z tohohle se nevyvlíkneš,“ oznámil mi.
Zachrčela jsem. „Fomafi Filliame,“ pronesla jsem s plnou pusou vaflí jeho jméno.
Nesouhlasně zafuněl. „Co budeš dělat?“
„Pofkej…“ dožvýkala jsem, polkla a až pak jsem se jala vysvětlovat. „No, primárně dojím tuhle vafli, zapnu Sedmilhářky a pak-“
„Alice, přestaň,“ bránil se, „je ti jasný, že infarkt tvýho táty není tvoje vina, že jo? Meryl se jenom snaží-“
„Já vím,“ utnula jsem ho a nevesele se uchechtla. Tady už nešlo jenom o můj incident s mámou. Šlo o hluboký rozhovor – náhled do nejtemnějších koutů mého svědomí a soukromí. Šlo o to, čemu jsem se snažila zuby nehty vyhnout. Kdybych s ním tuhle věc začala řešit, znamenalo by to, že ho pouštím i na výhradně mé soukromé, výsostné území, tedy tam, kam jsem ještě nikdy žádného muže nepustila.
Nevěděla jsem, co by se stalo, kdyby mezi námi padla i tahle hranice, a nebyla jsem si jistá, že to vědět chci.
„Videohovor?“ pípla jsem tiše, skoro až prosebně.
Bylo mi jasné, že vypadám hrozně – vlasy jsem měla mokré a zplihlé, na sobě odbarvené, kdysi modré tílko a odrbané tepláky (poněvadž moje pyžamo si s sebou odvezl Brad, když přijel pro moje věci). Ale bylo mi to jedno, prostě jsem ho potřebovala vidět.
„Proboha, to ne… vypadám příšerně.“
Tak o TOM pochybuju.
Nedbala jsem jeho protestů a klepla na kameru. On to sice poprvé típnul, ale napodruhé svůj vzdor vzdal a mně se naskytnul pohled na jeho ulicí kráčející osobu. Měl na sobě tmavé sluneční brýle, riflovou košili a vypadal božsky (jak taky jinak).
„Máš umytý vlasy?“ To byla v pořadí třetí věc, která mi přišla na mysl, jak jsem ho zmerčila. Víte, když si vlasy umyju já, vypadám jako zmoklá slepice. Když si je umyje on, začnou se mu vlnit, což má za důsledek, že vypadá mlaději a roztomileji.
Můj názor? Zatracená genetika!
„Mám. Proto jsem na procházce – četl jsem, že vlasy se víc lámou, když se suší feném.“
Uculila jsem se. „Ty jo, z tebe je teď lifestylový guru? Ses trochu minul školou, ne?“ neodpustila jsem si narážku na jeho studium.
„A profesí!“ přisadil si na svůj vlastní účet. „Tou hlavně…“
„Hele, naordinuj mi pár rad ze svý nový specializace,“ začala jsem v žertu. „Co mám dělat, abych se chlapům líbila?“
„Nic, Alice. Jsi dokonalá taková, jaká jsi,“ prohlásil pohotově a mně div nespadla brada.
Nebyla jsem dokonalá. Měla jsem moc široká ramena, byla jsem vyšší než většina chlapů, měla jsem tlustá stehna, velké nohy, odstávací uši a krátké prsty. Pihy kolem nosu, které se daly zakrýt jen make-upem od Astoru, který už nevyráběli.
Rozbušilo se mi srdce a já cítila, jak se mi do tváří dere růž. Počínala jsem si jako nějaký trapný, zaláskovaný teenager. Kristova noho, co s tím?
„Díky,“ špitla jsem rozpačitě a radši rychle uhnula pohledem od displeje k vafli.
„Za pravdu se neděkuje.“ Hiddly se na mě ještě pár sekund díval, než sám uhnul pohledem nahoru – zřejmě aby nesrazil nějakého náhodného kolemjdoucího. A já celou tu dobu nedýchala…
Kristova noho, jak z tohohle ven? Já slepice mu ještě poděkovala!
„Za to ty potřebuješ minimálně tunu botoxu a pět plastik,“ prohlásila jsem ironicky, abych odlehčila situaci. On protočil očima, přičemž se poškrábal na nosu.
„Dost už! Odbíháš od původního tématu, jako vždycky,“ zahučel mdle.
„To ty taky,“ bránila jsem se tvrdohlavě.
Ještě pořád jsem si nebyla jistá, že chci před ním zbořit další zeď ve svém soukromém životě. Na to byla příliš široká, vysoká a dlouhá…
„Tak s tím přestaň a pojď se bavit o problému, který zcela evidentně máš se svojí šílenou mámou.“
Zaúpěla jsem a skácela se do lehu s tím, že jsem si hlavu jemně položila na vedle se válejícího Napoleona. Trochu se leknul, ale kupodivu nevzdoroval.
„Parley!“
„Víš, že nemá pravdu, že jo?“ otázal se mě.
„Ne,“ vypálila jsem pravdu dříve, než jsem byla schopná samu sebe zastavit.
Tom zbystřel. „Elis, ona je mimo. Jak jsi asi tak mohla vědět o tom, že má tvůj táta problémy, když nejsi jeho lékařkou?“
Povzdechla jsem si a frustrovaně rozhodila rukama. „No, nemohla, a přesně tohle mi máma vyčítá.“
Zamračil se. „A tobě to připadá v pořádku?“ otázal se mě zděšeně. „Vyčítá ti, že ses dokázala osamostatnit a začít nový život daleko od všeho známého. Že ses nebála ji opustit, když jsi nic neměla, protože jsi chtěla dělat něco jiného, než co z tebe chtěla mít ona. No tak, přece musíš vidět, jak směšné tohle tvoje sebemrskačství je!“
Znovu se mi zachvěl spodní ret. Nekoukala jsem na displej, jen jsem držela telefon v roztřesené dlani. Proč mi sakra tohleto dělal?! Tímhle mi vůbec nepomáhal! Nepotřebovala jsem podporu, potřebovala jsem důvody, proč se – aspoň na nějakou dobu – přestěhovat do Burnsall!
„Ale j-já… mohla… mohla jsem-“
„Nemohla!“ Tom vydal hrdelní zavrčení, ale ne útočné. Spíše jen… frustrované. „Ty jsi začala od nuly, ty jsi hvězda! Vlastní vůlí, krví, potem a hodinami strávenými v knížkách ses dostala na vrchol, tak o sobě přestaň pochybovat! Dokázala ses vypracovat z ničeho, probůh! Co víc potřebuješ, abys pochopila, že Meryl nic nedlužíš?!“
„Jenže tady nejde o ni, ani o mě!“ vzlykla jsem zoufale.
Mlčky mě pozoroval. „Tak o koho?“
„O tátu přece!“
Zase na chvíli vzhlédnul, což jsem využila, abych si otřela oči od slz. No, tak tohle jsem teda nečekala – slzavé údolí způsobené nikoli nejvíce postradatelným, ale nejdražším člověkem v mém životě. To tu ještě nebylo, to je fakt. A taky jsme se nikdy nebavili o něčem tak hlubokém.
„V tom případě,“ začal tiše, „jsi pro něj ochotná opustit to, co tě stálo tolik sil?“
„Jo,“ prohlásila jsem bez zaváhání. Nedocházelo mi, co to znamenalo, dokud se na mě shovívavě neusmál.
Chvíli bylo ticho. Panebože, já to vážně řekla. To, co pro mě taková léta bylo tabu. Vyslovila jsem to nahlas… konečně!
„Tak kdy odjíždíš?“ otázal se mě a já se nevesele uchechtla. Měla jsem spoustu práce se zbavováním se pozůstatků po pláči a on už na mě vyjížděl s takovými otázkami…
„Cože? Netuším!“ vyjekla jsem na svou obranu. „Kristepane, uber plyn, Hiddly! Teprve před pěti sekundama jsem sama před sebou přiznala, že vůbec někam chci jet! Seš na mě moc hr!“
„Fajn,“ uculil se a lehce přimhouřil oči. Zřejmě se zastavil, protože ruch kolem něj ustal a obraz v pozadí se ustálil. „Ale dej mi vědět, až se rozhodneš.“
Přikývla jsem, zhluboka se nadechla a přitáhla si na klín polštář. Chyběl mi… asi nejvíc za celou dobu. Neměl to být ten zpropadený polštář, koho jsem objímala. Měl to být Tom, sakra!
Ale to jsem mu říct nemohla… Vážně jsem se nepotřebovala dostat v tomhle emočním binci ještě hlouběji.
„Nevím, jak ty, ale já jsem za změnu tématu,“ prohlásila jsem, co nejrozhodněji to šlo. Natáhla jsem se po talíři s vaflí, který jsem uložila na polštář na klíně. Tohle mi vyhovovalo, byla jsem tu doma. „Jak se máš?“
„Ehm… nic moc,“ prohlásil a já zaznamenala, že se mu dost výrazně pohnulo Adamovo jablko. Polknul, což ve mně naneštěstí vyvolalo hotové tsunami myšlenek. Nejhlasitější z nich byla ta, která řvala, že ho určitě bolí v krku. Co k tomu říct – profesní deformace.
„Hiddly, ty umíráš,“ vypálila jsem jasně a stručně. Uchechtnul se. „Máš anginu?“
Zdvihnul obočí a tvářil se pobaveně. „To první snad ne – ale kdo ví – a to druhý taky ne.“
„Tak co je špatně?“ Napadlo mě, jestli bylo vůbec něco špatně. U umělců je sice problém vždycky záruka konverzace, protože pro ně není dne, kdy by něco špatně nebylo, ale…
„To je dobrá otázka,“ prohlásil mdle. Mezitím vstoupil do nějaké poměrně spoře osvětlené místnosti, kde se hemžili lidé. Mohla to být recepce nebo banka, úřad nebo pošta. Kdo ví?
„A jaká je odpověď?“
Útrpně si povzdechnul a já v pozadí spatřila zavírající se dveře výtahu. Otočil se a opřel se zády o stěnu. Zavřel oči, zatímco si rukou protřel kořen nosu.
„Ojoj, to je vážný,“ usoudila jsem realisticky a naprosto logicky. „No tak, já ti řekla všechno, Hiddlestone! Teď je řada na tobě,“ zatlačila jsem na pilu. Přikyvoval, ale k řeči se pořád neměl. „Seš zdravej? Máš nějaký problémy? Potřebuješ peníze?“
Napadlo mě, že dluží nepředstavitelnou sumu nějakému dealerovi, s čímž souvisela druhá myšlenka – že je závislý na drogách. Závislost na sexu byla až třetí v pořadí, což znamenalo, že jsem dneska nebyla ve formě.
„Ne, Elis, nic takového. Nejsem smažka a snad ani žádný druh úchyla,“ ujistil mě, jako by mi dokázal číst myšlenky. Nepřekvapovalo mě to, znali jsme se tak dlouho, že zkrátka věděl, co se mi honí hlavou. A já věděla, co se honí tou jeho…
„No, to je pozitivní,“ nechala jsem se slyšet. „Takže jsou dvě možnosti. Buď je něco špatně s tvojí rodinou, nebo se Sárou.“
Pořád měl zavřené oči, čelo si opíral o zatnutou pěst. Přitom se tvářil, jako by trpěl.
„Nejsem si jistý, že je vůbec nějaký problém. A i kdyby byl, nevím, jestli o tom můžu mluvit.“
„V tom případě, skvělý pokec,“ nemohla jsem si odpustit rýpnutí. Unaveně zdvihnul koutky, tvář se mu přitom trochu projasnila.
„Prostě si jenom…“ začal ztěžka, než se odmlčel, hledaje ta správná slova. „Potřebuju si být jistý, že jsi v pořádku, fialko. Máš za sebou setsakramentsky těžkých pár dní… V porovnání s tvými problémy jsou ty mé úplná malichernost.“ Nadechla jsem se k protestu, ale nedal mi možnost promluvit. „Ne, vážně. Jsem v pohodě.“
Chtěla jsem na něj zařvat, že já ne. Chtěla jsem mu říct, že mi na něm záleží. Že mě zajímá, co dneska dělal už od doby, kdy ráno otevřel oči. Chtěla jsem ho přimět mluvit tak, jak mě přiměl mluvit on. Jenže on se omluvil s tím, že má před sebou zkoušku v divadle a že se potřebuje jít učit texty.
Když zavěsil, zachvátil mě smutek. Bylo to, jako bych před ním stála úplně nahá. Nabízela jsem se mu a on mě odmítnul. Přesně tak moc to bolelo.
Přitáhla jsem si nohy k hrudi a snažila se nemyslet na to, že měl můj nejlepší kamarád problémy, ale já zcela očividně nebyla osobou, se kterou se o nich bavil. Popadla jsem vafli a dala se do jídla. Víte, kdyby to byl kdokoli jiný než Hiddly, řekla bych si, že je to blbec, který si mě nezaslouží. U Toma to ale bylo přesně naopak – to já si byla jistá, že si nezasloužím jeho.
S útrpným povzdechem jsem se zvedla, zhasla světlo, zamkla dveře a odploužila se do ložnice. Nemělo smysl mé trápení prodlužovat. Musela jsem se zbavit svojí sobeckosti a vysolit Bradovi pravdu o tom, že jsem se do Londýna vrátila dřív. Když jsem nemohla být oporou Tomovi, byla jsem vcelku odhodlaná jí být aspoň Bradovi.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Diskuse pro článek Tidbits: 8. kapitola:
Sab, děkuji ti za komentář. To je právě ono, ta hranice, za kterou nejsou schopní se dostat. Už snad ani nemůžu říct, že nejsou ochotní, protože ochota už by u Elis i byla. Ale oni jsou prostě telata, a nejsou schopní si to říct. Tom má Sáru, na kterou musí vydělávat (jo, tak to je :'D) v USA, kde má více pracovních příležitostí, než v Londýně, a s níž plánuje budoucnost. Nezapomínejme, že je Elis vdaná žena, která se sice chce rozvést, ale Bradova teti jí v tom zatím úspěšně brání. A pak je tu problém s Burnsall, do kterého mamá chce, aby se Elis přestěhovala. Myslím, že už teď je všem jasné, že si bude muset vybrat mezi Londýnem a Burnsall, a je to jasné i jí, proto se nechce vrhnout do vztahu, který by navíc musel fungovat přes oceán. No, jsem sama zvědavá, jak se tohle všechno ještě vyvrbí..
Je super, že tě (a Fluffy) ti dva ještě neomrzeli. Do konce už zbývá jen pár kapitol, ve kterých se setkáme s teti a všechno se to nějak rozuzlí.
Ještě jednou ti děkuji za komentář, další kapitola bude cobydup.
Tak konečně! (Ne, že si přidala novou kapitolu, ale že jsem se dostala ke komentáři) Už je to chvilku, co jsem četla kapitolku, snad nebudu moc mimo mísu
Ti dva jsou tááák roztomilí, já se nad nimi vždycky totálně rozplývám mě úplně nadzdvihává ze židle, jak moc k sobě mají blízko, ale když se to má z jedné nebo druhé strany přehoupnout ještě o něco dál, či v o něco víc, za ty jakési podvědomé hranice, které oba vnitřně cítí, tak z nich vždycky jeden ucukne zpátky.. teď to byl Tom a odnesla to Elis, docela šeredně, a vůbec se jí nedivím, že je z toho takhle v háji.. já bych byla taky.. chudák holka, je toho na ní teď fakt moc, to s taťkou, mamka ji teda taky kvalitně naložila a pak jak je šíleně zabouchlá do Toma.. však on nějaký zlomový bod určitě přijde, a pak to asi bude slušná smršť já už se na to tak těším!
Fakt se nemůžu dočkat toho, co sis pro nás, nebo spíš pro ně, připravila.. Tak snad přibude další kapitola brzy
Super, super, super!!
Já jsem myslela, že dělá s cévami, že je angioložka, ale možná si to pamatuju špatně. Jestli je obvoďačka, tak to pak je v pohodě. Ale to neva, jsou to roztomilouši, tak jsem zvědavá, co s nimi provedeš dál.
Tom je umělec, ti mají vždycky nějaký problém. Tou praxí úplně nevím, co myslíš? Pokud kardiologii, tak to je svým způsobem její obor... ne úplně, ale dost. Já jsem to, tuším, nikde nespecifikovala, ale je všeobecná (což tak nějak plyne z toho, že má soukromou ordinaci). No, jemu už to tak trochu začíná docházet, a Elis to už došlo, ale odmítá to. Jsou to zabedněnci, ale (snad) jsou aspoň roztomilí. Děkuji ti za komentář.
Joo, rodiče a jejich citový vydírání umí člověkem zamávat. A Alicí to zamávalo pořádně. Jsem zvědavá, jak to holka naše vyřeší - vzhledem k tomu, že si teď udělala praxi, navíc v jiným oboru... A co má Tom za problém? Hm, hm... To, že jí řekl, že je perfektní, ještě nemusí nic znamenat. Může mu trvat, než mu to fakt dojde, páč kamarádi tohle říkají skoro denně. Ale až mu to dojde, tak to bude bomba. Jsem zvědavá na další.
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!