Knocking on Heaven's Door: Kapitola třetí • OurStories.cz ~ naše povídky

Issy čeká nepříjemnost s Theodorem, Draco vyráží na Obrtlou. Ať se líbí. :)

07.02.2019 (16:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1226×

Růže, matky a snoubenky

„Hej! Drž se dál od těch…“ křikla z okna svého pokoje, než však stihla větu dokončit, Theodore vyprázdnil obsah svého žaludku přímo na Luckyho růžové skvosty. „… růží. Do háje!“

Zabouchla okno, vyběhla z pokoje, seběhla dolů ze schodů a následně upalovala ven z domu. Neměla jinou možnost, nebyl nikdo jiný, kdo by se o něj postaral. Jeho zmijozelští přátelé byli, zcela evidentně, na baterky, a kdyby ho v takovém stavu našel jeho otec, Theo by dostal domácí vězení minimálně do konce prázdnin.

„Theodore,“ vydechla poraženecky, sklonivši se ke klečícímu kouzelníkovi. Dala mu papírový kapesník a odhrnula mu z tváře jeho kaštanové vlasy. „Kolik jsi toho zas vypil?“

„Vodku, víno, whisky, Martini-“ kupodivu mluvil k věci.

„Dobrý, já to pochopila,“ Issy protočila očima. „Nechápu ale, proč tohle děláš. Proč se s tím pitím nekrotíš? Vždyť víš, že nic nevydržíš!“

„Ono… pomáhá to, Issy, víš?“ Jazyk se mu pletl, jen co byla pravda. „Když piju, tak… tak zapomínám na-“ To už se otočil a znovu obšťastnil růžový záhon obsahem svého žaludku. Issy odvrátila zrak, vlasy mu však držet nepřestala.

„Dokonči větu, Theodore. Zapomínáš na co?“

„Tak nějak… na všechno. Na školu, na život,“ dostal ze sebe pomalu, když se trochu vzpamatoval. „Víš, co… co mi otec řekl minulej tejden?“

„To teda nevím,“ poznamenala skepticky, jelikož pochybovala, že byl schopen racionálně uvažovat.

„Že mě-“ škytnul, „pošle na Kruval!“ Pak se naprosto nemístně, hystericky rozesmál.

Isobel několikrát zamrkala. „Počkej, to jako fakt?“

Pokýval hlavou, a už to začalo vypadat, že se znovu pozvrací. Tentokrát se nicméně jednalo o planý poplach.

„Theo, soustřeď se.“ Issy mu v určité fázi zvedla bradu a nasměrovala jeho obličej ke svému. „Proč by tě sakra strýc Julian chtěl posílat na Kruval? Ještě k tomu na dva poslední roky? To přece nedává smysl!“

„Kvůli lektvorům… teda lektvarům. Snape si na mě vloni zasedl, sázel mi tam samý háčka,“ prohlásil upřímně.

„To je nesmysl,“ uzavřela to dívka. „V tom musí být něco jinýho. Formule jsi přece ve čtvrťáku taky těžce nedával, na NKÚ jsi z nich dostal péčko, a stejně pořád oxiduješ v Bradavicích.“

„Jo, ale mluvíme tu o mém otci. U toho je možný to… všechno. Úplně,“ vydechnul ztrýzněně, na což se počal škrábat na nohy. Issy zvládla vstát dřív, proto mu pomohla. „Tuhle jsem… já… slyšel jsem ho mluvit s Dolohovem. Bavili se o kouzlech a o lidech, který neznám. Otec zmínil Avadu, a pak řekl, že… že se o to postará.“

Issy vyvalila oči, než se stihla ovládnout. „T-to má určitě nějaký racionální vysvětlení.“

„Jasně. A Merlin s Morganou byli nejlepší kámoši.“ Snažil se udržet rovnováhu, ale v realitě se kolíbal ze strany na stranu. „Můj otec je smrtijed, to je přece jasný!“

„Pšš!“ sykla, rozhlédnuvši se kolem. „Šílíš, Theodore?! Nemůžeš o tom takhle veřejně mluvit! Kdyby tě někdo slyšel, mohli… mohli by ho zavřít!“

Až se svými vlastními slovy pochopila, proč Malfoy nechtěl odpovědět na její otázku o smrtijedství. Neznal ji, nevěřil jí. Byl to moc velký risk. Neměla právo cítit se uraženě, snažil se bránit sám sebe. Navíc, ona svou odpověď i přesto získala, jak si právě uvědomila.

„No a? Ať si ho klidně zavřou! Je to vrah, patří do Azkabanu.“

„Tohle nemyslíš vážně. Až vystřízlivíš, změníš názor.“ Přehodila si bratránkovu paži přes ramena tak, aby se o ni mohl opřít, načež se rozpohybovala směrem k domu. „Tak pojď. Dneska se vyspíš u nás.“

„A-ale-“

„Žádný ale, Theodore.“

„Dáš… dáš vědět otci?“

„Samozřejmě,“ pípla tiše.

„A nepovíš nikomu, co jsem ti řekl?“ Propíchnul ji tak bezelstným pohledem, že se nad ním musela pozastavit a chvíli ho jen tak mlčky pozorovat.

„Jistě že ne. A taky tě nenechám odjet do Bulharska,“ řekla rozhodně. „Jsme rodina, musíme držet při sobě.“

„Familia Ante Omnia,“ Theodore s hořkostí přednesl heslo svého ctihodného rodu.

„Amen. Doufám, že máme dost lektvaru proti kocovině.“

***

Draco se před vstupem k Borginu a Burkovi obezřetně rozhlédnul kolem sebe. Nepotřeboval, aby ho tu někdo spatřil. Stačilo, že dva dny zpátky na Obrtlé s rodinou způsobili dost velké haló, a to k příležitosti přebírání Rozplývací skříně. Stejně za přílišné pozdvižení mohla hlavně Bellatrix, jak už u ní bývalo zvykem. Ani si nevšimnul, že zkroutil obličej do grimasy při vzpomínce na tetin záchvat vzteku (determinovaný především Cruciatem), který přišel poté, co jí Borgin vydal o několik srpců méně, než měl, za jed, který si koupila. Ne, tentokrát musela návštěva obchodu proběhnout tiše, rychle a bez problémů.

Zvonek na dveřích tiše zacinkal. Draco zamířil k pultu bez dalšího zdržování. Potřeboval si promluvit s někým, kdo věděl jak skříň používat, anebo alespoň tušil, jak ji opravit. Nebylo to totiž ani zdaleka tak jednoduché, jak si myslel. Skříň nereagovala na žádná jeho kouzla. Použil veškeré druhy kouzla Reparo, které znal (a dokonce i ty, které se kvůli tomu byl nucen naučit) – od Maximy, přes Armarium, Lignum, Mechanica, Onerariis, a další. Pokoušeli se s otcem najít lektvar, který by dřevo zbavil případných škůdců, jak mudlovských, tak kouzelnických. S matkou strávili hodiny v různých kouzelnických lexikonech nad zaklínadly, která by teoreticky mohla pomoci.

Všechno ale bylo k ničemu.

Když došel k pultu, na moment zvážil, že by na něj položil ruce. S pohledem na pochybné věci, jež se na něm nacházely, však svůj hloupý plán zavrhnul. Pročistil si hrdlo, aby o sobě dal vědět, a vyčkával. Nic se nedělo.

„Borgine?“ ozval se po chvíli. Opět nepřišla žádná odpověď. „Borgine, tady Draco Malfoy. Potřeboval bych s vámi mluvit o Rozplývací skříni.“

Tentokrát se v zadní místnosti něco pohnulo. Draco měl pocit, že ucítil spáleninu, a tak se otočil. Jen co tak učinil, zrak mu padnul na drobného, oplácaného staříka. Ten se zřejmě zvládnul přemístit ze zadní místnosti tak neslyšně, že o tom Malfoy vůbec nevěděl, a tak nebylo divu, že se zleknul.

„Merline!“ Uskočil mladík, vraziv zády do okraje pultu.

„Ale copak, panáčku? Snad nemáš černé svědomí,“ Borgin se škodolibě zazubil, daje na odiv řádku černých zubů, sem tam prozářených hrstkou zlatých. Pak už se rozkulhal směrem za pult.

„Co je vám do t-“ Draco se zarazil. Nemohl si dovolit být nezdvořilý, ne když od prodavače něco potřeboval. „Omlouvám se. Já tu vlastně vůbec nejsem kvůli sobě.“

„Vážně?“ Dědek ho propíchnul pobaveným pohledem svých vodnatých očí. „Mně se ale zdá, že jsi přišel právě kvůli sobě.“

„To není pravda,“ zamračil se mladší z mužů. „Jak už jsem říkal, jsem tu kvůli-“

„Rozplývací skříni, já vím. Ten krám je ale nefunkční, neopravitelný, a tobě přesto dali za úkol ho spravit. Celkem na houby situace, co?“ rýpnul si prodavač. Draca trochu udivilo, že znal detaily jeho mise, avšak hádal, že nebylo těžké logickou úvahou docílit výsledku.

„Se vší úctou, na váš názor jsem se neptal,“ pronesl chladně, přičemž sám sobě připomněl svého otce. „Chci vědět, jestli máte nebo víte něco, co by mi mohlo pomoct tu skříň opravit.“

Borgin se zasmál. „Seš hluchej? Říkám, že je ten krám ne-op-ra-vi-tel-nej! Ale i kdybych o tom něco věděl, proč bych tobě a té tvé povedené famílii ksakru pomáhal? Ta šílená sestra tvojí matky mě mučila!“

„Protože jsme vám vyplatili mnohem víc peněz, než je skutečná hodnota té skříně, a vůbec jakékoli věci v téhle zaprášené díře.“ Malfoy se zhluboka nadechnul, snad ve snaze uklidnit se. „Podívejte, je mi líto, co vám moje teta udělala. Já ale nejsem-“

„To teda nejsi,“ zkonstatoval dědek s pohrdavým šklebem. „Začni si kopat hrob, Malfoyi. I když, až s tebou Temný pán skončí, možná už ani nebude co pohřbívat.“ S tím se k blonďákovi otočil zády a odkulhal do zadní místnosti.

„Počkejte, kam to sakra jdete? Borgine, vraťte se! Borgine!“ Dracovo volání se rozléhalo obchodem jako ozvěna, s výsledkem se však neshledalo. Na cestě z podniku „omylem“ shodil ze stolku skleněnou láhev s naloženým tělem jedovatého hada a rovněž „nešťastnou“ náhodou rozbil terárium se třemi chlupatými, nebezpečně vypadajícími pavouky. Na víc se však nezmohl.

Když se dostal domů, stmívalo se. Přivítal ho skřítek a upozornil ho, že jej matka očekává v čajovém salonu. Přišlo mu to, pravda, trošku divné, zejména s přihlédnutím k faktu, že matka obvykle v pátky okolo šesté hodiny měla soukromé lekce tai-chi. Nicméně neprotestoval a odporoučel se do salonu.

„Draco, konečně. Začínaly jsme se o tebe bát.“ Narcissa se na něj zeširoka usmála, jen co ho spatřila v rámu dveří. Blonďák jí úsměv daleko více uměle opětoval až do doby, než zaznamenal i druhou přítomnou postavu. Nešlo se o nikoho jiného než Astorii.

„Matko. Astorie…“ Máti kývnul na pozdrav, zatímco na snoubence se pohledem zdržel o chvilinku déle. „Co tady děláš?“

„Buď zdvořilý,“ napomenula ho Narcissa okamžitě.

„To je v pořádku, Lady Malfoyová,“ odpověděla Greengrassová s milým, andělským úsměvem, o němž Draco dávno věděl, že byl asi tak svatý jako Jidášův polibek. „Přišla jsem za tebou. Včera večer ses zdál být nesvůj, po tom setkání s Isobel MacDougalovou.“

Měl chuť na ni z plných plic zakřičet, že to nebyla její starost. A vůbec, pletla se. Nebyl nesvůj, byl… zmatený, v dobrém slova smyslu.

„Ach ano. Draco, nikdy ses nezmínil, že se znáš s jednou z děvčat MacDougalových.“ Jeho matka se té myšlenky pochopitelně chytla.

„Jsme ve stejném ročníku, matko, nevím, proč tě to tak udivuje.“

„Jistě, ale Isobel není ve Zmijozelu, nebo ano?“ Narcissa se zrakem přesunula k Astorii.

„Ne, je v Mrzimoru,“ nahlásila, a mladík se sotva ubránil protočení očima. Jak si mohl vzít někoho takového? Proč mu rodiče nevybrali hezčí, chytřejší, všímavější ženu? Měli přeci na výběr z tolika rodin!

„Nevidím sebemenší důvod, proč bychom se měli bavit zrovna o MacDougalové. Než mě včera našla Astorie, prohodil jsem s ní sotva pár zdvořilostních konverzačních frází,“ oznámil Draco suše, ačkoli si moc dobře uvědomoval, že to nebyla pravda.

„Stejně tak ty nemáš důvod se čertit. Jsem jen zvědavá, jako každá žena na této planetě.“ Zaznamenal, že Narcissa mrkla na jeho snoubenku, než se ladně vyhoupla na nohy a odebrala se směrem ke dveřím, tedy k mladíkovi, jehož paže se letmo dotkla. „Draco, postarej se, aby se Astorie nenudila. O půl sedmé se bude podávat večeře, na kterou jste náležitě srdečně zvána, drahoušku,“ pokračovala Lady Malfoyová sametovým tónem. „Teď mne, prosím, omluvte, mám ještě nějaké neodkladné povinnosti.“

Když opustila místnost, blonďák ještě chvíli mlčky obdivoval její schopnost zamluvit úplně cokoli. Pak už se před ním objevila jeho krásná, plavovlasá budoucí žena, a on se tak byl nucen zaměřit na ni.

„Půjdeme nahoru?“ zavrněla Astorie. Dracovi nezbylo než přikývnout.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter