OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Intermezzo (7. kap. - 8. kap.)

20.11.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 926×

Intermezzo: Podvědomí

Když za ní zavřel, opřel se čelem o dveře a vydechnul. Zatnul dlaň v pěst tak silně, že se mu nehty bolestivě vryly do kůže. Zvedl ruku a udeřil jí do dveří. U toho bolestí vykřiknul. Hlavou mu hrály myšlenky… vzpomínky. Její zmatené hnědé oči. Nebyly tak plaché jako ty, na které byl zvyklý. Nebyly tak vroucí, bezelstné a tmavé jako Theiny, přesto k nim měly nebezpečně blízko.

Vrátil se do chvíle, kdy jí dal svého medvídka.

„Blásko, ten je tvůj.“ Vtiskla mu jej okamžitě zpátky, jen co nadnesl ideu, že by si jej mohla nechat.

„Teď už ne,“ opáčil tvrdohlavě. „Ségra, říkám ti, nech si ho. Já už jsem na plyšáky moc velkej.“

„A-ale… tenhle je loztomilej!“ Trucovitě našpulila rtíky. „A má tě lád!“ 

Povzdechnul si a snížil se do sedu u její postele. Musel vymyslet jinou taktiku, když logika zcela očividně nebodovala.

„To je fakt,“ chytnul se myšlenky, že medvěd má city. „Jenže tebe má radši. Seš holka, takže se mu líbíš, to je logický.“

„Ja-jak to víš?“ vytřeštila na něj překvapeně očka.

Rádoby laxně pokrčil rameny. „Řekl mi to. A chceš vědět, co ještě říkal?“

Zalapala po dechu a přitáhla si peřinu snad až k bradě. Horečně přikývla.

„Že by si přál být tvůj. Chce tě hlídat, abys v noci necestovala po domě. Rozuměj, normálně bych ti ho nedal ani omylem, ale když slíbil, že mi tě ohlídá…“

Nalomil ji. Poznal to v momentě, kdy se jí na čelíčku objevila vertikální vráska mezi obočími. Tohle měli společné – matčino dědictví. Až na to, že Thea právě uvažovala o možných duševních pochodech plyšových medvědů…

„Nu doblá.“ Tuhle frázi pochytila od otce a Barty se při ní neopomněl zašklebit. Pak už se ale natáhla pro medvěda a láskyplně si ho přivinula k hrudi. „Pojď ke mně, ty moje sluníčko…“ a tuhle frázi zas měla od matky.

„No vidíš, a ani to nebolelo,“ prohlásil rozjařile, přičemž vyskočil na nohy. Když už byl téměř u dveří, ještě ho zastavila.

„Blásko, plecetl bys mi pohádku, plosím?“ požádala ho roztomilým hláskem. Takovým, o kterém věděla, že mu nedokáže odolat.

„Uch, Theo… dneska ne. Běž spát.“

Už se natahoval po vypínači, když začala žadonit: „Plosím, jenom jednu! Fontánu z Beedleho… plosím, blásko, plosím, plosím!“ 

Svěsil ramena a vydechnul z plic přebytečný vzduch.

„Theo?“ špitnul v otázce. Ty oči, které viděl před očima, se zdály být jejími.

Scéna před jeho očima se změnila. Na zemi ležela žena, mladá a blonďatá. Zabralo mu pár sekund, než v ní rozpoznal Arethu. Modrá kukadla měla zavřená, ležela na zádech a tiskla si pořezanou paži. Chtěl vytáhnout hůlku, ale jeden z lapků po něm mrsknul útočnou kletbou.

„NE! Už dost… tohle se neděje! Nejsem magor!“ řval, ale nepomáhalo to. Snížil se do dřepu, zády opřený o dveře. Potil se, chvěl se. Zavřel oči. Přál si, aby to skončilo, aby ho jeho vlastní myšlenky ušetřily toho trápení. Dařilo se mu tomu unikat, takovou dobu. V Azkabanu totiž byly daleko horší věci, na které se musel soustředit - třeba na to, jak ve zdraví přežít polibky mozkomorů. Ale teď…

Ve spáncích mu pulsovala palčivá bolest. Měl rezignovat? Měl se nechat unést svými představami?

Když otevřel oči, znovu se mu naskytl pohled na zraněnou ženu.

Zaúpěl.

Záhy zjistil, že její obličej se změnil… už podruhé. Najednou tu před ním ležela MacDougalová. Nedůvěřivě, lehce se dotknul její tváře, aby se ujistil, že neblouzní.

„MacDougalová? Jsi to ty? Je to…?“ vyhrknul dříve, než si stihnul rozmyslet zbytek věty.

„Skutečné? Ne,“ vyvedla ho nekompromisně z omylu.

„Sním?“

Nespokojeně zavrtěla hlavou. „Kladeš špatné otázky, bráško.“

Tentokrát její zjev neodpovídal oslovení.

„Nejsem tvůj bratr,“ odseknul příkře. „Thea je mrtvá už šestnáct let! Vím to, pohřbil jsem ji!“

Tajemně se usmála – něco takového u ní snad ještě neviděl.

„Když si tím jsi tak jistý, proč jsi to Morag neřekl?“ nadnesla a zvedla se do sedu. U toho natáhla ruku k jeho tváři a opatrně ho po ní pohladila.

Ani se nehnul. To gesto v něm totiž vyvolalo zvláštní, dosud nepoznaný pocit, třebaže si byl vědom, že ho nehladila MacDougalová. Ta by se ho nikdy dobrovolně nedotkla. Muselo se jednat o výplody jeho choré mysli, nic víc, nic míň. Hezké, leč nereálné představy.

Naklonila se k němu, pomalu a smyslně. Zastavila se, až když byla její ústa jen několik centimetrů od těch jeho. Cítil její teplý, svěží dech na svých rtech a napjatě očekával, zda udělá ten jediný krok, který je dělil od polibku.

„Zamiloval ses do ní?“ vznesla svou další otázku do napínavého ticha. 

„Ne!“ Okamžitě to zamítnul, možná až moc razantně. Konečně zareagoval tak, jak měl zareagovat už v momentě, kdy se ho poprvé dotkla. Odtáhnul se od ní, co nejdále to šlo.

Pozdvihla obočí. „Tak proč mám její podobu?“

Vjel si rukama do vlasů, aby nezjistila, že se mu rozklepaly. Nedokázal jí odpovědět, netušil, co to způsobilo. Neměla tu být… jako jeho sestra ani jako jeho parťačka. Vždyť on ani nevěděl, jak je možné, že se tu bavil s vlastním podvědomím.

„Není na ni zrovna nejhorší pohled,“ uvedl jediné možné vysvětlení, které si byl schopen přiznat.

Sklopila hlavu, aby si mohla prohlédnout svou aktuální postavu. Rukama si přejela po bocích až k pasu a pak nahoru po stranách trupu až k prsům. Ta uchopila do dlaní a lehce je nadzvedla.

„Hm, to je fakt. Tentokrát sis vybral dobře,“ pochválila ho s koketním mrknutím. „Jenom jestli ji dokážeš získat. Je jiná než tvoje bývalá.“

„Všimnul jsem si,“ opáčil jízlivě, přičemž před sebe natáhnul nohy a zadkem tak přistál na zemi. Rezignoval na duševní zdraví a taky na kladení odporu. Mluvil tu sám se sebou, takže si nemusel na nic hrát. Chtěl ji, protože byla krásnou ženou – to byl neochvějný fakt. Nemohl s tím nic udělat, tak si přestával nalhávat, že tomu tak nebylo. „Poslouchej, proč jsi vlastně tady?“

„Skvělá otázka!“ nadchla se. „No tak to vyklop. Proč jsem tady, Barty?“

Netrpělivě přimhouřil oči. „Já se ptal první.“

„Ty jsi ale jediný, kdo na tuhle otázku zná odpověď. Já jsem jenom část tvýho podvědomí. Vymyslel sis mě, dal jsi mi podobu a tvoje mysl si mě dokonce i zhmotnila, takže jsem to já, kdo se musí ptát tebe, proč jsem tady.“

Hm, podáno tak, jak to podala, její bytí celkem i dávalo smysl.

„Ty vraždy…“ vydechnul zmučeně. „Asi je potřebuju s někým probrat.“

„Výborně!“ Párkrát tleskla, než se šoupla na místo na zemi vedle něj. Zády se opřela o stěnu  u dveří, přičemž skrčila nohy. „Tak co, už máš nějakou teorii? Scabior mladší to nebyl, ale tos tušil už od chvíle, kdy ti tu myšlenku Morag poprvé podstrčila.“ 

„MacDougalová,“ opravil ji nedůtklivě. Nemohl si dovolit oslovovat ji jménem. Příjmení dle Bartyho znamenalo profesionální odstup, což bylo přesně to, co při kontaktu s bystrozorkou potřeboval.

Protočila očima.

„A ano, bylo mi to jasné hned. Lidé jako Scabior mladší se nikdy nepostaví tyranům z dětství. Obvykle ani potom, co vyrostou ze svého strachu,“ dodal ještě na vysvětlenou.

„Ty myslíš, že ho Scabior starší týral?“ nadhodila přemýšlivě. „Ale vždyť říkal, že měl fotříka rád.“ 

„To proto, že měl,“ osvětlil, jako by to něco vysvětlovalo. „Nebo si to aspoň myslí. Nikdy nezažil lásku a nebyl milovaný, proto usoudil, že to, co k otci cítil, je rovno tomu, co člověk cítí, když někoho miluje. Scabior mladší je vlastně dost politováníhodná existence.“

„Podívejme, najednou!“ ušklíbla se. „Když pořezal MacDougalovou, málem jsi vyskočil z kůže. A teď ho lituješ? Tomu říkám bryskní obrat názorů!“

Uchechtnul se a pokrčil rameny.

„Kromě toho, Scabior mladší to být nemohl taky proto, že se neznal se Selwynovými, Lestrangeovou ani s Urquhartem. I kdyby svého otce zabil, nebyl by tím, po kom jdeme.“

„Aha, takže ty sháníš člověka, který se znal se všemi oběťmi,“ vydechla překvapeně. „Tak to je jednoduchý! Musel to být nějaký smrtijed!“  

„To je právě ten problém, nemusel,“ opáčil suše. „Všichni zavraždění sice měli vazby na Voldemortovy lidi, ale žádný z nich pro něj přímo nepracoval. Mohl to být úplně kdokoli – což nás přivádí zpátky na začátek. Už zase nemám zhola nic.“

S tím se vyhoupnul na nohy.

MacDougalová ho pochopitelně následovala. „Ale no tak! Nevzdávej to! Něco ti přece vrtá hlavou, tak ven s tím! Jsem tvoje vědomí, mně nemůžeš lhát!“

Už podruhé toho dne ztrýzněně vydechnul z plic všechen vzduch. Odporoučel se k baru, kde si plánoval nalít sklenku plnou whiskey. MacDougalová poslušně cupitala za ním.

„Přesvědčoval bych tě, aby sis dala se mnou, ale vzhledem ke skutečnosti, že nepiješ…“ Zdvihnul svou sklenku a naznačil ťuknutí. Pak se z ní napil, tudíž nespatřil, jak si založila ruce na hrudi a vyplázla na něj jazyk.

„A co Thea? Ta ženská ve Scabiorově hlavě ti ji přece připomněla,“ připomněla mu prostě. „A nesnaž se mi lhát, nikdo to neví líp než já... teda, vlastně ty."

Málem se oním lahodným mokem udusil poté, co mu zaskočil.

Ona se dramaticky odmlčela a pobaveně sledovala, jak se Skrk dusí.

„To není možné!“ zavrčel, když dokuckal, odloživ sklenku do bezpečné vzdálenosti dolů na bar. „Moje sestra je mrtvá, rozumíš?! Mrtvá!“

„Hmm..." zamručela nepřesvědčeně. „Jak myslíš.“ 

Rychle dopil sklenku a ještě rychleji si nalil další. Z doby předazkabanové si pamatoval, že alkohol (obzvlášť tvrdý) mu s účinnou platností a poměrně rychlou působností tyhle jeho pošahané představy vyháněl z mysli. Litoval jen toho, že nezačal pít dříve.

Za pár chvil se ztratila. A za dalších pár chvil se ztratil i on, ve víru bezesného spánku.

Odpadnul na gauči, s prázdnou lahví whiskey v ruce.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Intermezzo (7. kap. - 8. kap.):