OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola sedmá



The Sinnerman: Kapitola sedmáBarty v plné ošetřovací. Co se z něj Morag podaří vymámit a co jemu z ní? Prolomí se konečně ledy?

 Kořínek přátelství

Nebyla v bezvědomí dlouho. Začala přicházet k sobě už při přemístění, a ihned poté, co pod sebou ucítila pevnou zem, se z ní jala zvedat. Barty jí to ale neumožnil. 

„Ne, lež.“ Přidřepnul si k ní dříve, než mu stihla začít fyzicky odporovat. Pohled jejích kaštanových očí, které nyní byly ve výjimečně výrazném kontrastu s její bledou pokožkou, mu nicméně okamžitě připomněl, že jeho pacifikační snahy byly Sisyfovskou prací.

„Kde to… co se… Scabior…?“ vychrlila bezdyšně.

Bartyho to přimělo zdvihnout koutky v drobném úsměvu. Očividně byla dezorientovaná, ale kdo by nebyl po tom, čím si prošla.

Přenesl ji k sobě, jelikož to byla teoreticky i prakticky nejschůdnější cesta. Měl doma veškeré potřebné lektvary, bylinky a lexikony léčivých formulí, kdyby náhodou došlo na nějakou nepříjemnost. Tím dokázal obhájit před sebou samým svou potřebu ujistit se, že Morag bude – na konci toho strašného dne – v pořádku, najezená, napitá a odpočatá. 

„Jen klid, jsme u mě doma. Než začneš šílet, vzal jsem tě sem proto, že očividně potřebuješ okamžitou lékařskou pomoc. Neztratila jsi moc krve, takže odhaduju, že do bezvědomí jsi upadla v důsledku vedlejšího účinku té řezací kletby,“ oznámil jí, přičemž sledoval, jak se jí rozšiřují oči. „S jistotou ti to ale řeknu, až se na tu ránu podívám. Tak měj rozum, MacDougalová, a nech mě tě ošetřit.“

Uvolnila se. Stále byla zamračená, ale už si jím aspoň nechala pomoct od několika vrstev svršků. Když jí chtěl začít odepínat tu nejsvrchnější (tmavě modrý kabát), nedůvěřivě sebou trhla a nevybíravě odtlačila jeho ruce. Po velkém boji si ale nechala vysvětlit, že nejúčinnější jsou léčivá kouzla při nanesení přímo na místě zranění.

„Ne! Jenom přes moji mrtvolu!“ vyjekla, když se dostal k sundávání halenky.

Barty se na ni dost uraženě zašklebil. „Myslíš, že jsi pod svrškem jiná než tři miliardy žen na téhle planetě? Nebo se domníváš, že jsem v životě neviděl ženskou bez trička?“

„To možná jo, každopádně bez něho v životě neuvidíš,“ ujistila ho poněkud sebestředně. Odfrknul si a protočil očima. Přesto si však našel cestu přímo ke zranění, a to dírou v jejím rukávu.

Téměř celou dobu ošetřování tam seděli mlčky, když si tedy kouzelník výjimečně pod vousy nezamumlal nějakou tu složitější formuli. Nejradši pracoval neverbálně – síla zvyku ze smrtijedských dob. Po pobytu v Azkabanu, kde strávil tři roky bez magie, už si ale na některá kouzla provedená neverbálně netroufal. Cítil, že potřebuje trénink.

„Jak to dopadlo se Scabiorem?“ otázala se do ticha. Všimnul si, že hned na začátku odvrátila hlavu pryč od zakrvácené rány a ještě o svou paži nezavadila pohledem. Zvláštní. Osoba, která klidně, až zvědavě, nahlížela do útrob mrtvoly, že měla problém s vlastním zraněním? Bylo něco takového vůbec z psychologického hlediska možné?

Neodpovídal, a tak si neodpustila cynickou poznámku: „Doufám, žes ho nezabil, protože kdyby jo, Yaxley by zabil tebe a já bych zůstala bez partnera.“

„Bez obav, ten parchant nás ještě všechny přežije,“ prohodil neochotně. Nastalo delší ticho, při němž si Morag prohlížela interiér Bartyho nemovitosti. Nemohla říct s jistotou, jestli vlastnil byt, nebo dům; osobně ale sázela spíše na dům, konkrétně na jedno z těch velkolepých, okázalých sídel čistokrevných. Po hmatu zjistila, že leží na jemném, nejspíš perském koberci. Před očima měla vyhaslý krb, na jehož římse se skvělo několik naprosto neosobních předmětů, jako maketa lodě a vonná svíčka. Žádné fotky, ani obrazy kohokoli ze Skrků. I když, na to tady mohli mít zvláštní místnost – čistokrevní byli v tomhle směru všichni stejně marniví.

Naskočila jí husí kůže a ona se otřepala zimou. Zdálo se, že tu nefunguje topení a s ohřívacími kouzly se prozatím nikdo neobtěžoval.

„Hm, hádám, žes měl pravdu, když jsi říkal, že toho o tobě vím málo. Netušila jsem, že ovládáš nitrozpyt.“ Konečně otočila hlavu směrem k Bartymu. Zkoumavě na něj koukala, dokud i on nezdvihnul pohled, překvapen její náhlou upřímností. Možnost, že se při pádu k zemi praštila do hlavy, však zavrhnul v momentě, kdy mu očima zbaběle utekla. „Správně bych ti – za nitrozpytné kouzlo použité na člověka, který ti nedal souhlas s jeho použitím – měla dát pokutu.“ 

Barty se zarazil. Tentokrát to byl on, kdo na ni nevěřícně vejral, než dost naštvaně spustil: „No to snad nemyslíš vážně! Tak ten vůl nás oba uráží a provokuje, tebe málem přizabije a ty tady mluvíš o pokutě? To je snad zlej sen!“

„Šmarjá, uklidni se, Natty Bumppo! Vypisuju ti tu snad pokutu? Ne!“ dodala svým slovům patřičný důraz, což napovídalo, že jí otrnulo. Chvíli přemýšlel, kam má zařadit jméno, které použila pro jeho oslovení, než došel k názoru, že šlo o nějakého literárního hrdinu. Na autora si však nevzpomněl, neboť ho mudlovská literatura nikdy nijak zvláště nezajímala. „A vůbec, kdo myslíš, že byla ta žena, kterou jsi zahlíd ve Scabiorových vzpomínkách? Jak je možné, žes ji neviděl?“

Barty trhnul rameny a pokusil se stvořit co nejklidnější tón. „Nevím. Běžně se to nestává, ale když jde o lidskou mysl, je možné úplně všechno. V současnosti je probádaná jenom špička ledovce.“

Snažil se z nastalé situace co nejrychleji vybruslit. Nechtěl se o tom s ní bavit, rozhodně ne tak za čerstva. Potřeboval tu přírodní hříčku nejdřív zkonzultovat s knihami a esejemi odborníků. Neměl přehled o tom, co způsobilo, že Scabior dokázal zakrýt obličej té tajemné, a to ho iritovalo. Ten pocit bezmoci… pozbytí kontroly nenáviděl.

„Hmm…“ zahučela mdle. „Budeš se snažit tomu přijít na kloub, nebo to necháš tak?“

„Nechám to tak, nemám na to čas,“ prohlásil úsečně. Morag na něj několikrát překvapeně zamrkala. 

„Oukej no, já jenom, že…“ Chtěla mu říct, že na ni doposud působil jako typ člověka, kterému všechno, co zdánlivě nemá řešení, nedalo spát. Přála si mu dát najevo, že v tomhle byli stejní. Jenže nevěděla, jestli to náhodou nevezme za projev její slabosti, a tak to radši nechala vyšumět.  

„Že?“ Zdvihnul obočí, zaujatý jejím nedokončeným projevem.

Frustrovaně si povzdechla: „Ale nic, zapomeň na to.“

Barty ještě provedl na její paži poslední estetické kouzlo, než schoval hůlku.

„Hotovo. Můžeš se začít zvedat, ale co nejpomaleji,“ oznámil jí, než se sám vyhoupnul na nohy.

„Budu mít jizvu?“

„No dovol?“ opáčil okamžitě. „Samozřejmě že ne, nejsem žádný felčar.“

„To posoudím sama, když dovolíš,“ zpražila ho, zdvihla se do sedu, a začala si konečky prstů soustředěně přejíždět po místě, kde byla rána. „Jaké formule jsi na to použil?“

Tergeo k vyčištění, Vulnera Sanetur, Simulio a Tergum Consuo na zacelení. Pak nějaké vstřebávací formule na viditelné pozůstatky,“ odpověděl trpělivě.

Vulnera Sanetur,“ vyslovila opatrně, doslova se přitom mazlila s každou hláskou. „To si musím zapamatovat.“

Na moment ho napadlo, jak by znělo jeho vlastní jméno vyšlé z jejích úst, a jazyk mu k té příležitosti vystřelil z úst. Snad poprvé v životě se za to nutkání zastyděl. Kvapně se otočil kolem své osy a rychlým krokem vyrazil ke dveřím.

Barty, já…“ utnula se v půli věty, neboť nevěděla jak pokračovat.

On se na místě zprudka zastavil, jako by uviděl ducha, nebo něco podobně traumatického. Neotáčel se, za to se přistihnul, jak dodatečně zkoumá tón, kterým vyslovila jeho jméno. Nebyl nepřátelský, zároveň ale neoplýval citem. Z toho odvodil, že si od něj stále cíleně udržovala odstup, ovšem už aspoň byla ochotná ho tolerovat.

„Asi bych ti měla poděkovat za to, cos pro mě dneska v tom lese udělal. Na Scabiora a jeho skupinu bych nestačila sama, takže… hm, díky za pomoc.“

Barty přikývnul na srozuměnou, než přes rameno houknul: „Rádo se stalo. Dneska a nejlépe i zítra by sis měla dát klidový režim. Počkej tu, ještě ti přinesu dokrvovací lektvar.“

S tím ji nechal samotnou v chladné místnosti a odporoučel se do skladu lektvarů.

Přitom mu hlavou proudily myšlenky o tom, proč jí vlastně pomáhal. Byl sám ze sebe značně nesvůj. Ano, MacDougalová sice byla jeho parťačkou, ovšem ani to ho v minulosti nepřimělo ke spolupráci (Ethel Jugsonová by mohla vyprávět). Na druhou stranu, nikdy nepracoval s ženou, která by stála na protějším břehu ideologické řeky.

Něco na ní mu nedalo spát. Ať už to byl její zjev, o kterém byl přesvědčen, že musel nutně imponovat každému muži či ženě se „správnou“ sexuální orientací, nebo skutečnost, že byla symbolem všech zvěrstev, které byly nedílnou součástí jeho minulosti. Kdykoli se na ni podíval, musel bojovat s démony minulosti.

Její přístup k němu navíc napovídal, že pro něj byla zakázaným ovocem.

Myšlenkami zabrouzdal do vzpomínek.

Když byl na škole, studoval s několika pro něj absolutně nezajímavými, čistokrevnými ženami. Nedokázaly se bavit o ničem jiném, než který z hochů přes léto dospěl, který zmužněl, jaký kožich u Malkinové stojí za ty peníze a jaký ne. Občas se zapojil do debaty o lektvaru lásky, neboť měl lektvary rád, a dokonce jim ho několikrát – za ne příliš nízkou úplatu – pomáhal připravit.

Na rozdíl od jiných nejmenovaných členů zmijozelské koleje, Barty ale nikdy nebyl nijak promiskuitní. Vlastně si z něj jeho vrstevníci utahovali proto, že ve školních letech nejevil zájem o dívky. Na druhou stranu, ve většině předmětů byl premiantem, což z jeho strany vyžadovalo určitou námahu. Jinými slovy, na holky neměl čas.

Ihned po škole, v dobách těsně před první kouzelnickou válkou, se osamostatnil a začal se živit jako lektvarista pro lékárnu otce Lucia Malfoye, Abraxase. Tehdy se, díky své sestře Thee, seznámil s její o rok a půl mladší kamarádkou, Matildou Rowle. Slovo dalo slovo, kradmé pohledy přerostly v kradmé doteky a vyklubalo se z toho cosi podobného přátelství s výhodami...

Barty vzal z poličky příslušný lektvar a odkráčel chodbou ke schodišti. Přitom se – poprvé v životě – snažil přijít na to, proč mu to s Matildou nevyšlo.

I přes veškeré intimnosti, které s ní sdílel, si k ní nedokázal najít cestu. Nešlo se mu divit – když se na to podíval s odstupem času, zjišťoval, že si s Matildou – vyjma několika každodenních frází o tom, jak jde život – vlastně neměl co říct. Navíc ho vůbec nepřekvapilo, že se jednou přemístila k němu do bytu s chladným oznámením o zasnoubení se zámožným francouzským podnikatelem. Nemrzelo ho to tehdy a nemrzelo ho to ani teď.

Když se pak, těsně před smrtí své sestry They, přidal k Voldemortovi, neměl na ženy ani pomyšlení. Po Theině smrti se bavil násilím a nacházel potěšení v temné magii, kterou – jako jednu z mála větví kouzel – v té době ještě neměl prozkoumanou.   

„Hezká loď,“ ozvala se MacDougalová kdesi v jeho blízkosti a probrala ho z jeho úvah. Ani si nevšimnul, kdy se dostal zpět do obýváku. „Hulk, karavela nebo galeona?“

„Galeona,“ vypálil, ovšem začal o svém výroku pochybovat, „teda, aspoň myslím. Nejsem expert.“

 Shovívavě se na něj usmála.

„Těsně vedle. Vidíš ten znak?“ Ukázala na drobounký erb na levoboku. Barty se musel nejen naklonit těsně k sošce, ale i přimhouřit oči, aby vůbec něco tak malého zaznamenal.

„Myslím, že ano, ale nemůžu říct, co na něm je.“

„Dvouhlavá orlice na zlatém podkladu. Je to erb Lübecka, jednoho z nejfrekventovanějších severoněmeckých přístavů,“ vysvětlila prostě. „Ve vrcholném středověku patřil celý sever Německa takzvané Hanzovní lize, a ta používala pro boj i obchod plachetnice typu hulk.“ 

„Hm… působivé,“ brouknul uznale. „Neřekl bych do tebe, že se zajímáš o historii lodnictví.“

Zavrtěla hlavou. „Taky že nezajímám… teď už na to není čas, ale kdysi byl. Když jsme byly se ségrou malé, máma s tátou hodně cestovali. Táta nám jednou přivezl z Macaa model dřevěné, portugalské karavely, protože nic jiného nestihnul na poslední chvíli splašit. Když nám ji dával, hrozně se nám omlouval, jenže nám se líbila. Naši nám je začali vozit ze všech svých cest a děda nás postupně naučil jejich jména a taky jak je poznávat.“

„Holky s neholčičími zájmy… proč mě to jenom nepřekvapuje?“

„Počkej, ještě nezazvonil zvonec.“ Stál u ní dost blízko na to, aby do něj mohla drcnout ramenem.

V tu ránu ucítila vůni jeho parfému, který okamžitě probudil všechny její smysly. Voněl moc hezky, mužně, přitom nijak lacině ani vyzývavě. Jeho parfém byl přesně jako jeho majitel - tajemný, pohledný, nebezpečný a plný kontrastů. „Kromě lodiček jsme milovaly taky staré řecké báje. Většinou jsme si hrály na to, že Paris pluje do Řecka pro Helenu a pak spolu plují zpátky do Tróje, ale nikdy nedoplují, takže nikdy nedojde k Trojské válce. Žijí ve svém nekonečném, romantickém snu v Egejském moři.“

„To zní jako Láska za časů cholery,“ nadhodil s úšklebkem. „Co choroby? Je ti doufám jasné, že v realitě by dříve nebo později dostali nějakou smrtelnou nemoc. Minimálně kurděje, v té době možná i-“

„Hele, přestaň mi brát iluze, škarohlíde,“ utnula ho naoko rozhořčeně, „mému Paridovi a Heleně se všechny hnusné bakterie a viry vyhýbaj, maj dostatek vitamínu C a budou tam žít šťastně až do smrti.“  

„Jak myslíš,“ připustil neochotně.

Oběma cukaly koutky.

„No a co ty? S čím si hrál malý Barty Skrk? A neříkej, že s autíčky – to je hrozný klišé!“

Musel se zamyslet, opravdu hluboce a důsledně. Otec jim hračky nikdy nekupoval, a pokoušel se to zakazovat i matce. Barty Skrk starší neměl rád, když se jeho potomci bavili na úkor vzdělávání. Přitom na ně ale neměl čas a doma se mnohdy neukázal celé týdny, neboť nepovažoval za nevhodné trávit noci u své milenky. Barty se naučil číst sám a pak v knihách trávil téměř celé dětství. Ale to nebyly hračky, nebo ano? S matkou – vysloužilou hudebnicí – hráli na violoncello, díky čemuž se neukousali nudou.

Prvního a posledního plyšového medvídka dostal od matky těsně předtím, než se narodila jeho sestra.

„Jednu dobu jsem byl přechodným vlastníkem medvěda z toho profláklého, mudlovského hračkářství Hamleys – to je ale taky dost velké klišé, nezdá se ti?“

Pokrčila rameny. „To záleží na tom, jestli má zajímavý příběh.“

„No, nevím…“

„Ale no tak,“ hodila po něm výmluvným, lehce káravým pohledem. „Povídej, přeháněj, já nikam nespěchám.“  

Stále stáli u krbu a Barty si všimnul, že si zimomřivě promnula paže dlaněmi. Proto vyndal hůlku a máchnul jí směrem ke krbu, v němž neverbálním Incendiem zapálil oheň.

„Tak dobře, ale posaďme se. Tohle bude na dýl,“ vydechnul, přičemž jí dal nataženou rukou přednost v cestě ke gauči. Nebránila se. „Nabídnul bych ti čaj nebo kávu, ale vůbec netuším, jak moc zrezivělé je místní potrubí… Kdybys ale měla zájem, ve sklepě je dost velká zásoba ohnivé whiskey.“

„Ne ne, já nepiju,“ mávla nad tím rukou. „Spíš mi už pověz o tom medvědovi.“

„Medvěd… jo, no, můj otec nebyl zrovna příznivcem hraček. Nekupoval nám je a zakazoval to i matce,“ sledoval, jak nakrčila obočí. „Jednou, když jsem dostal chřipku, nemohl jsem usnout kvůli horečce. Celé noci jsem nespal, tak mámu napadlo, že by mi mohl v usínání pomoct plyšák. Nakukala mi, že je to můj ochránce a zbaví mě bacilu. Od tý doby spím jak mimino a podzimní chřipky se mi vyhýbají velkým obloukem.“

Rozesmála se a smála se ještě dobrých patnáct sekund. Z vrásek, které se jí objevily kolem očí, usoudil, že nic nepředstírala. Pobavil ji a ona se mu za to odvděčila tím neznámým, leč libým zvukem. Jeho samotného její smích donutil se tiše zasmát.

A pak že smích není nakažlivý…

„Takže ho ještě pořád máš?“ otázala se po chvíli.

„Ne, zas tak zoufalý nejsem. Ve dvaceti jsem se naučil usínat sám a Azkaban mě naučil spát bez rosvícené lampičky,“ neodpustil si sarkasmus. Morag se uchechtla. „Toho medvěda jsem dal ségře, jako malá byla náměsíčná. Kupodivu to pomohlo.“

„Páni…“ vydechla ohromeně. „Nó, zdá se, že svým otřepaným medvědem jsi dalece předčil i moje už tak dost originální lodičky.“

Usmál se. Seděli dost blízko sebe a on zaznamenal vůni Moražina parfému. Kupodivu to u něj nevyvolalo potřebu olíznout si rty. Ta totiž byla spojena s frustrací, kterou nyní rozhodně nepociťoval. Vlastně si nepamatoval, kdy se naposledy cítil tak dobře.

Po chvíli ticha promluvila čarodějka: „Takže ty máš mladší ségru, hm?“

Vzápětí své otázky zalitovala. Barty semknul čelisti a výraz v jeho tváři se změnil k nepoznání. Očima mu proběhla jiskra ohromné bolesti, ale on jako by se ji snažil popřít nebo zakrýt. Morag měla pocit, že všechny ty věci, které si dneska řekli, ten kořínek přátelství, který mezi nimi začal klíčit, se pomalu ztrácel ve víru strašného utrpení, o kterém nic nevěděla a netušila, jak z něj parťákovi pomoci.

Měl jsem mladší ségru,“ dal důraz na první slovo a MacDougalová se zarazila.

Minulý čas přece značil, že…

„Proboha, promiň,“ zaskřehotala a přikryla si pusu rukou. „To jsem netušila!“

Barty se prudce postavil. Očima přitom ostentativně vyjel k hodinám na protější zdi. Nechtěl být nezdvořilý, ale v téhle situaci to prostě jinak nešlo. MacDougalová přišla na jedno z mála témat, o kterém nebyl ochoten, schopen ani připraven se bavit.

„Je pozdě, měla bys jít,“ prohlásil strojeně. Najednou reálně pocítila zklamání z toho, že se jí snažil tak nehezky zbavit. Při pohledu na jeho ztuhlé rysy ji bodlo u srdce a ona neměla jinou možnost, než se po jeho vzoru vymrštit na nohy.

„Ehm… jistě,“ pokoušela se o co nejvyrovnanější tón. „Stejně už dost spěchám, Aretha na mě touhle dobou určitě už čeká.“

Lhala. Byl pátek, Aretha seděla u televize a koukala na jeden z těch mudlovských historických seriálů, s miskou plnou popcornu a kelímkem plným koly…

„Odvedu tě ke dveřím,“ nabídnul se.

U hlavních dveří se ale zastavila a otočila se čelem k němu. Svým náhlým pohybem ho překvapila, dokonce ho i lehce ošlehala konečky vlasů. „Ještě jednou, díky… za všechno.“

Netušila, jak by se s ním měla rozloučit, a tak k němu rozpačitě natáhla ruku. Chvíli ji skepticky zkoumal, ale pak si s ní rychle potřásl.

„To nestojí za řeč. Dobrou, MacDougalová,“ s tím jí doslova přibouchnul dveře před nosem a zmizel v útrobách domu.

Whisky. Tu teď potřeboval. Nutně.  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola sedmá:

3. TinkerTailorSoldierSpy přispěvatel
19.11.2019 [11:12]

TinkerTailorSoldierSpyDěkuji Vám za komentáře, holky! Emoticon
Fluf, no jo, čas od času je potřeba si dát voraz. Navíc, je teprve pátek - na vyšetřování mají ještě celý víkend a pondělí, dle Yaxleyho instrukcí. Emoticon
Barty ji vyléčil, tak mu nějak musela dát najevo svůj vděk.Emoticon A jelikož mu nemohla dát to, co chce (protože ona neví, co to je) tak na něj aspoň byla milá. Má prostě srdce na správném místě, třebaže se nám to někdy nemusí zdát. Emoticon
Mayo, jsem ráda, že se kapitola líbila! Snad se bude líbit i ta příští. Emoticon Emoticon

2. Maya666
16.11.2019 [21:11]

To byla tak pěkně napsaná kapitola Emoticon

1. Fluffy admin
15.11.2019 [16:26]

FluffyTo bylo tak milý! Až člověk zapomněl, že se to baví dva Zmijozelové. Emoticon Co navíc právě teď řeší sériové vraždy. Emoticon Morag byla překvapivě miloučká, proti tomu, jak s ním doteď jednala, to byl obrat o sto osmdesát stupňů. A je fuk, že jí zachránil život, taky bych z toho na Bartyho místě byla nesvá. Nečekaný, ale rozkošný Emoticon Vždycky se jim posměvačně chichotám, jak tam popisuješ, jak na sebe vlastně reagují, jak se chtějí; tak uvidíme, jak dlouho jim tohle popírání vzájemný přitažlivosti vydrží. Emoticon A kdo si to přizná nahlas jako první. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!