OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 10. kapitola (2/2)

27.04.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 364×

Když vyšly na zahradu, Agnes pochopila, co Harry myslel tím, jaká je škoda, že přiletěli v noci. Lokace Útočiště byla naprosto dokonalá. Těžko si dovedla představit, že by mohlo existovat krásnější místo, než bylo tohle. Kam jen oko dohlédlo, vlnila se hladina řeky – a v jejích průzračných vodách rozeseté mrňavé ostrůvky, někdy jen tak malé, že na nich rostlo jen pár stromů, jindy dost velké na to, aby na nich stál celý hrad. Odevšad vyzařoval klid a mír. Možná, že v Denním věštci měli pravdu. Možná, že jsou opravdu všichni mrtví a tohle je prostě jen nebe.

„Je to stará pověst,“ ozval se najednou Angelinin hlas. „Víte, o tom, jak vzniklo tohle místo. Že prý pánbůh kdysi odnášel nebe někam, kam by na něj lidi nemohli, ale nějak zakopl a to nebe mu sem spadlo. Roztříštilo se na tisíc kusů. A na ty se právě díváte,“ vysvětlila, jako by jí četla myšlenky. Agnes si uvědomila, že je to dost možná pravda – Jean přece říkala, že je Roxanina pěstounka přirozeně nadaná na nitrozpyt.

„Nesedneme si na chvilku?“ otázala se Angeline a kývla ke staré lavičce pod vysokou vrbou, jejíž větve se nebezpečně nakláněly nad hladinu řekly. Agnes pokrčila rameny, neměla námitek. Vlastně byla zvědavá, co jí Angeline chce říct, a bylo jí jasné, že stařenka velice dobře ví, jak moc zvědavá je.

Posadily se. Lavička zapraskala, zřejmě na ní příliš často nesedávalo víc než jedna osoba. Angeline se dívala před sebe, někam do dálky. „Chtěla jsem vám poděkovat,“ poznamenala tiše po chvíli mlčení.

„Poděkovat?“ nechápala Agnes. Vždyť to ona by měla být vděčná – že Angeline jí a její rodině poskytuje azyl. Pokud to správně pochopila, Útočiště patřilo jí, ne Potterovým.

„Ach, ale za to není třeba děkovat, zlatíčko, já jsem jen ráda, že tu mám o jedno dítko navíc… a o dvou párech rukou, které mi pomůžou s těmi ostatními dětmi, ani nemluvím,“ mávla nad její myšlenkou tetička rukou a Agnes se trochu ošila. Bylo jí to poněkud nepříjemné, začínala chápat, proč se Roxana odmala učila nitrobranu.

„Vlastně jsem ji nitrobranu učila já sama, přišlo mi to důležité… Ale Roxanka předčila všechna má očekávání,“ pravila tetička. „Omlouvám se. Budu se snažit ctít vaše soukromí a nečíst vám myšlenky, ovšem, je to pro mě náročné… vaše mysl je jako otevřená kniha, drahá.“

Agnes se znovu začervenala. „V Bradavicích se nitrobrana běžně nevyučuje,“ řekla trochu zahanbeně a přitáhla si půjčený kabát, který jí byl trochu moc velký – nejspíš patřil Roxaně a ta byla podstatně vyšší a ramenatější než ona – víc ke krku.

„Já vím, vždycky jsem Albusovi říkala, že by s tím měl něco udělat,“ poznamenala Angeline. „Ale hádám, že on považoval bezpečnost školy jako celku za důležitější než soukromí jednotlivců.“

„Vy jste znala profesora Brumbála?“ zeptala se Agnes se zájmem. Vždycky ji mrzelo, že jednoho z nejvýznamnějších kouzelníků dvacátého století nemohla poznat osobně – zemřel necelé dva roky před tím, než nastoupila do Bradavic.

„Ale ovšem,“ zasmála se tetička. „Vždyť jsme stejný ročník. Chodili jsme spolu na všechny předměty, já, on a Elfi Dóžé… byli jsme nerozlučná trojka. I když jsme se později na mnoho věcích neshodli. Ale zpátky k děkování, Agnes,“ vrátila se konečně k původnímu tématu hovoru. „Chtěla jsem jen, abyste věděla, že jsem vám velice vděčná, že jste před těmi sedmi lety šla a zazvonila u Roxaniných dveří. Díky tomu, co jste udělala, díky vaší zvědavosti a novinářskému nosu… mám dnes rodinu. Děti, které mě oslovují babičko. Bez vás by se to nestalo.“

Agnes to zahřálo u srdce. „Je to zvláštní,“ pokračovala Angeline v toku myšlenek. „Nečekala jsem, že ze mě jednou bude babička. Roxanu jsem vychovala, ale nikdy mě nepovažovala za svou matku. Když byla malá, byla doslova posedlá tou myšlenkou, že její skuteční rodiče někde jsou a přijdou si pro ni… ale nikdy se to nestalo. Voldemort je nejspíš oba zabil, když ji unesl.“

„Myslím, že jí tvrdil, že její rodiče žijí,“ poznamenala Agnes. „Dokonce jí vyprávěl i o jejím původu… matka čistokrevná, otec smíšené krve.“

Angeline přikývla. „Velká bláznivá láska, kterou překazil někdo třetí, manžel Roxaniny matky, ano. Tuhle historku jsem taky slyšela, Roxana mi o ní říkala, ale pochybuju, že by na tom bylo jen zbla pravdy – Voldemort byl vynikající lhář a manipulátor, nejspíš jí to všechno namluvil jen proto, aby ji dostal na svou stranu. Zahrál na tu správnou strunu a potom se jí držel. Rox si celý život vyčítá, že mu na to skočila.“

Tomu Agnes věřila, věděla, že Roxana bere svou minulost jako nesmazatelné bolestné stigma. Nebyla si ovšem jistá, jestli opravdu na nabídku spolupráce se smrtijedy opravdu kývla jen kvůli touze poznat svou skutečnou rodinu… viděla její vzpomínky, kouzla, kterých byla ochotná použít…

„V Roxaně vždycky bylo něco temného,“ poznamenala Angeline, jako by už úplně zapomněla, že se zavázala nečíst Agnesiny myšlenky. „Od malička. Měla jsem hrůzu z toho, že se dostane do Zmijozelu a přičichne k temné magii… ale ona s tím vždycky bojovala, prala se s tím a nakonec všechnu tu temnotu proměnila ve světlo. V touhu léčit. Napravovat, co je zkažené.“

Agnes proletěla hlavou vzpomínka na tři oběšence houpající se v mírném větru na lampách v Prasinkách. Co když to Roxana skutečně udělala? Právě proto, aby napravila, co bylo zkažené?

„Trochu se děsím, co se z těch třech vražd vyklube,“ pravila tetička tiše. „Ale moje holčička to neudělala, Agnes. Určitě ne.“

Neodpověděla na to. Vlastně by tomu hrozně chtěla věřit, ale nějak nemohla. Byla to rovnice o mnoha neznámých, a i když se nad ní Agnes snažila uvažovat ze všech možných pohledů, nikdy se jí Roxanino zapletení do celé věci nepodařilo vyvrátit. V tu dobu, kdy se to muselo stát, byla mimo dosah odboje. Úmyslně se vzdala svého prstenu, jediné věci, podle níž bylo možné ji vysledovat. Neodvedla Harryho na centrálu, i když byl vážně zraněný, místo toho pokračovala v pronásledování bystrozorů, které údajně slyšela, jak se baví o Lee Parsonsovi. Co když ve skutečnosti nic takového neslyšela – a byla to jen zástěrka, aby mohla zmizet, protože už dávno tušila, že se Lee schovává u Malfoyových, a věděla, že Harry by jí nikdy nedovolil se pomstít?

Jenže proč vlastně Parsons udělal, co udělal? Byla to jen chyba, nebo se vážně rozhodl odboj zradit? Pokud ano, proč? Co tím sledoval? Pokud pracoval pro Ministerstvo nebo přímo pro Rowlingovou – nebylo by mnohem jednodušší prostě prozradit lokaci centrály a naservírovat tak odboj nepříteli na stříbrném podnose?

„Víte, je to moc odvážné, co děláte,“ poznamenala Angeline zničehonic.

Agnes zmateně zamrkala, ta věta ji vytrhla z přemýšlení. „Prosím?“

„Myslím… to, že jste se přidala k odboji. Zachraňujete svět, který jste nepoznala… a víte, že při tom musíte zničit ten jediný, který znáte. Jste skutečný Nebelvír, Agnes,“ řekla tetička.

Potřásla hlavou. „Mýlíte se,“ řekla. „Připletla jsem se k tomu všemu spíš omylem. Moje jediná zásluha je to, že jsem před sedmi lety dala Roxaně pár fotek a diktafon. Já k odboji nepatřím.“

Angeline se k ní maličko naklonila a svou vrásčitou rukou stiskla její dlaň. „Ale ovšemže k němu patříte, Agnes. Přemýšlejte o tom… myslím, že máte jen strach říct to nahlas.“

Stařenka ji pustila a vstala. Vypadala ještě křehčí a drobnější, než když ji včera Agnes viděla poprvé. Až teď si všimla, jak moc má křivá kolena, jak ztěžka vstává a špatně chodí. Přesto měla nejspíš mnohem víc odvahy než ona samotná. Skutečný Nebelvír? To sotva.

Přemýšlejte o tom. Přemýšlela. Hledala svoje místo. Nebyla spokojená s tím, kde ho našla. Vezmeme Emily a utečeme… schováme se, někam daleko. Vlastně to nechtěla udělat. Vlastně nechtěla být ani tady v Útočišti. Ať se tomu bránila sebevíc, její mysl zůstávala v centrále – s odbojem. Angeline měla pravdu, ale Agnes ještě neměla odvahu si to přiznat.

***

Byl to ve výsledku velmi příjemný den. Angeline neustále běhala kolem plotny, v čemž se jí snažil Tom všemožně zabránit („no tak, tetičko, já to uvařím sám, sedněte se si na chvilku přece…“) a Agnes se seznamovala s Potterovými dětmi.

Emily si zjevně nejvíce oblíbila Sophii, která byla, alespoň povětšinou, tím klidnějším z dvojčat. Většinu času se bavila tím, že se s Emily předháněla v tom, kdo předvede lepší kouzlo. Ani jedna z nich ještě nebyla schopná své nadání ukočírovat, takže si většinou spíš na kouzlení jen hrály, ale občas se přece jen něco stalo, k Martině nesmírné nelibosti.

Marta sice na rozdíl své sestry ještě nebyla schopná používat magii, ale co jí chybělo v kouzlech, to doháněla svou hyperaktivitou. Marta byla všude. Agnes chvílemi přišlo, že byla i na dvou místech zároveň, někdy i na třech. Vážně uvažovala o tom, jestli si po Emily chce pořizovat ještě druhé dítě – teď, když viděla, jak vypadá vícečlenná domácnost, jí to najednou přestalo připadat jako lákavá vyhlídka. Nechápala, jak je Angeline schopná tu smečku ukočírovat, když nejsou Potterovi doma. Zdálo se však, že s tím stařičká čarodějka nemá sebemenší problém.

Z celé té Potterovic trojičky se ovšem Agnes nejvíc zamlouval Josh. Tichý klučina, který si většinu času četl, a pokud ne, byl s Agnes ochoten vést dlouhé hovory na komplikovaná témata (možná až moc komplikovaná na to, že mu bylo teprve šest), zdědil otcův šarm i laskavou povahu. Vyzařovala z něj taková zvláštní klidná síla a Agnes byla přesvědčená, že to ten kluk jednou dotáhne zatraceně daleko.

Trochu jí trhalo srdce, že Emily trávila většinu času s dvojčaty a na svou mámu si ani nevzpomněla. Bylo to v podstatě poprvé, co mohla být nějaký delší čas s vrstevníky a zjevně si to nesmírně užívala. Zrovna teď si se Sophií hrála na vyčištěném kanapi se sadou autíček, která jezdila úplně sama sem a tam a vesele se smála něčemu, co jí černovláska velice důležitě pošeptala. Agnes na to hleděla s trochu smutným úsměvem na rtu.

„Není to báječné, že má naše Emily kamarádku?“ otázal se Tom, který celou scénku pozoroval taky. „Už jsem si nějakou dobu říkal, jestli ji neokrádáme o celé dětství, když ji držíme doma…“

„Umí nechat věci levitovat, Tome,“ poznamenala Agnes. „Kdybychom ji poslali do školky, učitelky z ní zešílí… a zavolají na ni exorcistu.“

„Ale prosím tě, exorcistu? Jsme anglikánská země. Exorcisty mají katolíci,“ prohlásil.

„Jo, a katolíci mají zatraceně dlouhé prsty,“ odpověděla na to Agnes.

„S tím můžu jenom souhlasit,“ pravila Angeline. „S jedním jsem totiž kdysi… ach, to byla jen metafora, zapomeňte na to!“ zazubila se tetička a s tichým zachichotáním se šla věnovat rozdělané činnosti – zřejmě pražení oříšků k večernímu posezení u rádia.

Tom a Agnes se na sebe trochu rozpačitě podívali, oba přemýšleli nad významem toho, co tetička řekla, a oba se cítili stejně nekomfortně z toho, jak to pochopili.

„Takže… co přesně je rádiový večer?“ zeptala se Agnes, aby zahnala všechny znepokojivě dvojsmyslné myšlenky. „Ještě pořád jste mi to nevysvětlili.“

„No,“ řekl Tom. „Je to jednoduché. Prostě pošleme děti spát a potom si pustíme rádio s ranním vysíláním z Británie. Tetička to tak dělá každý večer.“

„Je to nejjednodušší způsob, jak zjistit, co se doma děje,“ poznamenala k tomu Angeline. „Víte, Roxanka s Harrym mi sice občas tefalonují nebo se ozvou přes letax, ale bez rádia se neobejdu. Je podstatně méně kontrolované než Denní věštec a nezřídka se v něm dozvím víc, než by mi Roxanka byla ochotná říct.“

„Jmenuje se to telefon, ne tefalon, babi,“ poznamenal Josh, který si už zase četl, tentokrát dětskou verzi Nejstarších dějin čar a kouzel. „Už by sis to mohla zapamatovat… po všech těch letech.“

„Po všech těch letech to pro mě navždy bude tefalon,“ zazubila se na něj Angeline. „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“

„Ale ty přece nejsi žádný pes, babičko,“ odpověděl na to Josh.

„Ale zuby mám dost velké, chramst!“ štípla ho do žeber tetička. Josh vyjekl, sbalil si svoji knížku a s poznámkou o „nemožných prarodičích“ se odporoučel do svého pokoje.

Angeline dopražila oříšky a sesypala je do mísy. „Ještě nejspíš nakrájím nějaké sýry a zajdu pro olivy,“ oznámila jim. „Pak naženeme tu drobotinu do vany, uspíme je a zapneme rádio.“

Olivy zněly trochu strašidelně. Agnes ani Tom je nejedli, ale zdálo se, že tady se tomu nevyhnou. Nemohli přece tetičku urazit. „Co se mě týče, tak si s olivami vůbec nemusíte dělat škodu,“ poznamenal Tom.

„Ach, ale já se přece moc ráda podělím, když tu mám konečně zase jednou hosty,“ zazubila se na něj tetička a šouravým krokem se vydala do spíže.

„Na to, že umí číst myšlenky, jí teda některé věci dochází dost pomalu,“ špitnul Tom směrem k Agnes.

„Ráno jsem ji žádala, aby se s tím nitrozpytem mírnila,“ odpověděla mu na to Agnes. „Takže dost možná vážně neví, že ty olivy nechceme. Mimochodem, jak jsi zjistil, že je nitrozpytka?“ zeptala se ho.

„Znala moje jméno, aniž bych se představil,“ odtušil Tom. „A odpovídala na otázky, o kterých jsem si byl jistý, že jsem je zaručeně neřekl nahlas. Bylo to… strašidelné. Ještě nikdy jsem nikoho takového nepotkal. Agnes, já si myslím… myslím, že bychom odsud vážně měli vypadnout co nejdřív. Nechci, aby se Angeline starala o Emily. Nemůže to být pro děti škodlivé, když jim někdo neustále čte myšlenky?“

„Dirkovi by se Angeline určitě líbila. Konečně by mohl zjistit, jestli ty jeho alobalové čapky fungují,“ zasmála se Agnes. Krátce, trochu přiškrceně.

Nikam se jí odcházet nechtělo, alespoň prozatím. Angeline jí připadala jako celkem příjemná společnice a až dosud ji nenapadlo, že by s ní Tom mohl mít nějaký problém.

„Jsem z ní trochu nervózní,“ řekl Tom. „Prostě… byl bych rád, kdybychom tu netrávili víc času, než je bezpodmínečně nutné.“

„Nesu ty olivy! Tome, pomůžeš mi s těmi sýry?“ ozvalo se – to se vracela tetička Angeline ze spíže.

Tom okamžitě nahodil šarmantní bezstarostný úsměv. Agnes překvapilo, jak rychle byl schopný znovu předstírat, že mu tetiččina přítomnost ani trochu nenahání husí kůži. „Jistě, Angeline! Víte, že na mě se můžete spolehnout. Počkejte, já to vezmu, ať se s tím netaháte,“ přiskočil k ní, aby od ní převzal několik plechovek.

Večer se příjemně vlekl. Marta se Sophií se sice pohádaly o to, kdo půjde jako první do vany, ale Angeline vyřešila situaci tím, že jim koupel ve vaně oběma zatrhla a poslala je do sprchy. Tom potom všem čtyřem dětem vyprávěl pohádku („Bajky Barda Beedleho jsou pro mimina, děcka… slyšely jste někdy o Hvězdných válkách? Ne? Ježiš, kde to žijete… Tak pozor. Před dávnými lety v jedné předaleké galaxii…“), u čehož Agnes usnula dřív než většina dětí. Když se podařilo uspat i dvojčata, Tom ji velice šetrně probral a přiměl ji, aby se spolu s ním přesunula zpátky do přízemí, k přichystanému občerstvení a rádiu.

Vysílání z Británie (pořad pro ranní ptáčata) začínal až v jedenáct hodin večer, takže do té doby si povídali. Angeline přinesla ze spíže sladké bílé víno a všem třem nalila skleničku. Tom vyprávěl historky z Bradavic („A potom si Dirk usmyslel, že je profesorka Trelawneyová upírka a strávil půl roku tím, že se to snažil dokázat“) a Agnes bavila tetičku tím, že vyprávěla, jak se její rodiče srovnávali s tím, že mají doma čarodějku.

V deset padesát zapnuli rádio a sedli si k němu blíž, aby ho nemuseli pouštět moc nahlas a nerušili tak spící děti. Většina reportáží se zabývala těmi vraždami v Prasinkách – nějaká čarodějka s trochu skřípavým hlasem jim oznámila, co už Agnes věděla, tedy že se jedná o Narcissu a Luciuse Malfoyovy, bývalé spolupracovníky Toho-jehož-jméno-se-nevyslovuje, soudem ovšem osvobozené a nikdy netrestané, a jistého Leroye Parsonse, dělníka z tiskárny Denního věštce, který byl před několika lety zapleten do nehody s tiskařským lisem, při níž byl málem zraněn ministr kouzel Weasley. Stejně jako Malfoyovi i Parsons byl za války na straně Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, ovšem na rozdíl od nich strávil do svého podmínečného propuštění několik měsíců v Azkabanu (tahle informace byla pro Agnes nová).

Kvůli celé kauze ministr Weasley opět svolal tiskovou konferenci, na níž ubezpečoval kouzelnický lid, že má situaci plně pod kontrolou a není třeba se obávat. Po tomto sdělení na něj někdo z davu hodil bombu hnojůvku, které se ministr kouzel vyhnul. Fotografie Weasleye uhýbajícího před páchnoucí náloží ovšem otiskly všechny noviny.

Celou Británii sevře listopadový mráz, který povolí až kolem třetího prosince. Dá se očekávat, že místy bude docházet ke zdržení soví pošty vzhledem k ostrým poryvům větru. Cestování na košťatech se nedoporučuje nezkušeným letcům a majitelům těch košťat, které nejsou řádně vybaveny pro létání v mlze.

„Doufám, že tady bude slušněji, chtěla jsem zítra s dětmi zaletět na výlet,“ poznamenala Angeline.

Tomovu odpověď „ale Emily ještě na koštěti nikdy nelétala, tetičko…“ slyšela Agnes už jen tak napůl ucha, protože zabalená do stejné vyšívané deky co včera na kanapi usnula. Stejně jako předchozího dne i dnes měla velice živý sen – procházela se v něm po zahradě nějakého velikého panského sídla a pozorovala stříbřitě bílé pávy-albíny.

***

Následujícího rána nebylo ani trochu slušně, k Angelininu nesmírnému zklamání a Tomově úlevě – vůbec se mu totiž nezamlouvala představa, že by měl svou sotva čtyřletou dcerku posadit na koště a nechat létat vysoko nad řekou. Nebe bylo ocelově šedé, nad vodami se vznášely chuchvalce mlh a kolem deváté dopoledne začalo silně pršet, takže se nedalo jít ani na zahradu. Děti byly otrávené a protivné.

Tom prohledal dům a odkudsi vyštrachal několik kouzelnických deskových her. Přestože na vysvětlování pravidel šachu tak malým dětem si úplně netroufal, podařilo se mu čtveřici nadchnout pro turnaj v tchoříčcích, který následně moderoval s takovým zapálením, že se děti co chvíli válely po zemi v záchvatech smíchu.

Agnes si v patře prohlížela fotografie na stěnách. Mnoho z nich ukazovalo Potterovy s dětmi, jiné zase nepatrně mladší verzi tetičky Angeline s malým děvčátkem, v němž Agnes rozpoznala malou Rox. Na většině obrázků se zarytě mračila do kamery a na některých se vyloženě snažila utéct ze záběru.

„Roxanka se nerada fotila, když byla malá,“ poznamenala Angeline. Objevila se za Agnes zničehonic, skoro jako by se jí za záda přemístila – což ostatně bylo klidně možné, protože tetiččina kolena nevypadala, že by zvládla takhle rychle vyjít schody do patra.

„To vidím,“ odpověděla na to Agnes. „Ale tady vypadá celkem spokojeně,“ kývla k jedné z fotografií, na které už byla Roxana starší – v havraspárském hábitu, s černými kudrnami z čela staženými modrou čelenkou, ne nepodobnou té, kterou nosila malá Sophie.

„To jí bylo patnáct,“ řekla Angeline. „Ten rok se stala prefektkou,“ vysvětlila. A Agnes si všimla, že na Roxanině hábitu se opravdu leskne stříbrný prefektský odznak. Musel to být ten rok, kdy se společně s takzvanou Brumbálovou armádou vloupala na Ministerstvo pod falešnou záminkou, kterou sama navrhla lordu Voldemortovi – ten rok, kdy zemřel kmotr Harryho Pottera a Roxana se definitivně rozhodla, na kterou stranu patří. Pro Angeline bylo ovšem nejdůležitější, že se její malá holčička stala prefektkou havraspárské koleje.

„A kdo je tohle?“ zeptala se Agnes a kývla k velmi staré černobílé fotografii, na němž byla zachycená Angeline s malým chlapcem, asi v Joshově věku, na klíně. Četla mu z nějaké knihy a ten klučina se jí přitom držel jako klíště.

„Můj syn,“ odpověděla Angeline a Agnes si nemohla nevšimnout, s jak smutným výrazem to říká. „Adoptivní, přirozeně – byl to žák z mé školy. Padli jsme si do oka hned první den, co jsme se poznali… převezli ho ke mně z mudlovského sirotčince po nějaké ošklivé nehodě s magií. Když mu bylo jedenáct a nastupoval do Bradavic, hrozilo, že se k mudlům bude muset vrátit, to jsem ale nemohla dovolit, prožil si tam ošklivé věci, moc ošklivé, viděla jsem to v jeho vzpomínkách… tak jsem ho vzala k sobě. Byl to šikovný chlapec, moc nadaný… měl trochu problémy se zvládáním vzteku, ale potom, čím si prošel, se nebylo čemu divit…“

Z nějakého důvodu Agnes tušila, že příběh Angelinina syna nebude mít šťastný konec, přesto však stařenku nechala mluvit. Kdo ví, jak dlouho neměla příležitost si o tom popovídat. Agnes byla trpělivý posluchač; byla zvyklá, že si z ní lidé dělají svoji vrbu. „V Bradavicích ho zařadili do Zmijozelu a to byl začátek konce,“ řekla Angeline. „Studoval vždycky s vynikajícím průměrem, ale chytil se party… A od jeho plnoletosti jsem ho neviděla. Umřel mi ve válce… na té špatné straně barikády.“

Angeline zamyšleně přejela po fotografii toho chlapce prsty. „Vždycky jsem přemýšlela, co jsem mohla udělat jinak… kde jsem udělala chybu…“

„Myslím, že jste žádnou neudělala,“ uklidňovala ji Agnes. „Určitě jste byla skvělá máma. Babička jste rozhodně vynikající.“

„Nebyl to zlý člověk, jen se mu stalo příliš mnoho zlých věcí, víte? A to někdy stačí… Jenže když se pak i Roxana… Vím, bylo to jen na chvíli, ale když se stala smrtijedkou… říkala jsem si… že jsem třeba těm dětem dala nějaký základ…“ vzlykla Angeline.

Vypadala, že to potřebovala říct nahlas. Že potřebovala od někoho ujištění, že to není a nikdy nebyla její vina. Měla dvě děti a vychovala je v nejlepším vědomí a svědomí – a obě dvě se daly na stezku černé magie. Bylo by pro ni naprosto devastující, kdyby se ukázalo, že ty tři vraždy v Prasinkách spáchala Roxana. Ale co když to skutečně udělala?

„Nemůžete za to,“ zdůraznila Agnes a jemně stiskla Angelininu ruku.

Stařičká čarodějka ještě jednou tiše vzlykla a vysmrkala se do hedvábného kapesníčku, který vytáhla z kapsy. Potom se na Agnes vděčně usmála.

Z obývacího pokoje se ozval vítězný ryk – to Marta, vítězka tchoříčkového turnaje, porazila i samotného komentátora Toma. „Nepůjdeme dolů za nimi?“ navrhla Agnes.

„To je dobrý nápad, drahá,“ odpověděla Angeline.

Agnes se rozhodla držet se poblíž tetičky celý den, dala si za úkol ji rozptylovat. Kolem poledne přestalo pršet a Josh s Martou a Sophií vytáhli košťata. Emily brečela, protože chtěla létat taky; Tom o tom ze začátku nechtěl ani slyšet, ale když Angeline v komoře objevila maličké košťátko, které se umělo vznášet maximálně metr nad zemí, nakonec svolil. I tak však Tom za Emily pro jistotu pořád běhal a hlídal, aby se nedostala příliš blízko ke břehu řeky.

K obědu byly sendviče s krůtím masem, kterých Josh snědl příliš moc a pak mu bylo celé odpoledne špatně; jinak se toho dne žádná větší katastrofa nestala. Tetička Angeline pomohla Agnes zmenšit Roxanin kabát tak, aby seděl na její velikost a taky jí půjčila nějaké další oblečení. Kolem čtvrté si šla Agnes na chvíli lehnout. Kdyby věděla, co všechno se během následujících hodin semele, určitě by se zkusila prospat mnohem důkladněji. Do budoucnosti však nikdo z obyvatel Útočiště neviděl.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 10. kapitola (2/2):