OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Za svým snem - 9. část

12.05.2023 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 401×

Zbytek večeře už proběhl v poklidu. Gabriel vystačil za nás nové tváře v sedmém ročníku a já se mohla mlčky porýpat ve svém talíři a jen obezřetně sledovat okolí. Ne že by jídlo nebylo dobré. Bylo výtečné. Ovšem můj žaludek byl stažený nervozitou, kterou jsem si nechtěla připustit.

Jen pomalu jsem se seznamovala, kdo vedle mě seděl a kdo tedy byl mým spolužákem v ročníku. Kromě Gabriela, který se ihned vloudil všem do přízně a podle všeho tedy přestoupil z Kruvalu, a Jane, která se zdála celkem dobrácká, i když si musím dát pozor na její herdy do zad. Při poslední mi zaskočil ten proklatě dobrý sirupový košíček.

A pak jsem postupně odhalila další jména. Do našeho ročníku patřil ještě David, brunet, trochu pohublý na to, že hrál také ve famfrpálovém týmu. Neustále sázel vtípek za vtípkem a měla jsem dojem, že chce v atraktivnosti předčít Gabriela. Dva kohouti na jednom smetišti. Vedle něj seděl statný černý mladík Kevin. Ovšem on nejspíš famfrpál nehrál, tedy nezmínil ho. S Davidem si nejspíš dost rozuměl, ale působil příjemněji. Kousek dál ještě seděla menší buclatá dívka Eve. Mluvila také hodně a často, ale nejen s námi. Jak se zdálo, dokázala hovořit s kdekým přes celý stůl. A nakonec Chris, tmavovlasý prefekt, který byl ale na svou pozici vlastně docela tichý a spíš jen sledoval okolí. A mě, což bylo dost nepříjemné. Raději jsem sklopila oči a dál uzobávala po troškách večeři.

Když už jsem asi přes půl hodiny usrkávala vodu, přišlo očekávané slovo od ředitelky: „Jsem ráda, že jsme se zde všichni znovu sešli po letních prázdninách. Od zítřka začíná běžná výuka podle vašich rozvrhů, které obdržíte ráno při snídani. Nyní prosím v doprovodu vašich prefektů jděte do svých ložnic. Přeji všem hezké sny!“ McGonagallová se dokonce krátce usmála. A pak, opravdu, nevymýšlím si, její pohled spočinul na mně. Ale její úsměv zmizel v nenávratnu.

Copak jsem si mohla udělat nepřátele po několika hodinách v Bradavicích? To snad je i na mě příliš!

Raději jsem vstala hned mezi prvními a snažila se uprchnout svým spolužákům. Tedy spíš nalepit se na záda Chrise, který byl jako prefekt vpředu, aby odvedl prváky.

Po spletitých cestách hradem jsme konečně dorazili před obraz jakési obtloustlé dámy. Ta žena se rozhýbala a měřila si nás ne příliš přátelským pohledem. 

„Buclatá dámo, dobrý večer!“ oslovil ji Chris.

„No, no, dobrý bude, pokud znáte heslo,“ prohlásila dáma s nakrčeným nosíkem. 

„Rumová pralinka.“ 

Zakroutila jsem očima. Kdo toto pro Merlinovy blechy vymyslel?

Ovšem obraz se otevřel a studenti se začali hrnout dovnitř.

„Dobře si to heslo zapamatuj. A každý měsíc se mění!“ Chytl mě kdosi za zápěstí. Rychle jsem se ohlédla. Jane. Nejistě jsem se pousmála. Myslela to dobře, i když její chvat mě vyděsil. 

„Dobře, díky.“ Vykroutila jsem se. Nechtěla jsem se sbližovat. Neměla jsem vůbec v úmyslu se s někým sbližovat. Jenže to jsem si asi měla dřív rozmyslet, než jsem zatoužila po tom dostat se do této koleje se lvem ve znaku.

Když jsme vstoupili do společenské místnosti, jak to Jane nazvala, uvítal mě příjemný okrouhlý prostor, kterému vévodil krb, různě posazená křesla, stolečky, některé dokonce s hrami jako kouzelnické šachy a podobně. Bylo to až k nevíře, že se sem vešli všichni. Vlastně ne. Byla tu hlava na hlavě.

„A kde jsou ložnice?“ Otočila jsem se na Jane, když už se mi nejspíš rozhodla dělat doprovod.

„Jen počkej chvíli,“ usmála se spiklenecky.

V tu chvíli se ozval prefekt: „První a druhý ročník na kutě! Večerka!“ 

Ozvalo se sice nesouhlasné mručení, ale nikdo mu neodporoval. Postupně se po schodišti, které se po chvíli rozdvojovalo, vydaly skupinky dětí, aby se uložily ke spánku. Dobrá, nyní už vím, kde jsou ložnice. 

Zamýšlela jsem se tam co nejdříve vydat, ale znovu ten dotyk. Opět Jane. Táhla mě ke skupině křesílek, která se uvolnila a která prozíravě zabral, ehm, náš ročník. Na toto si nezvyknu.

„Přeci nám neutečeš, musíme se seznámit!“ zašveholila zvesela rusovláska a donutila mě dosednout na pohovku, kde už se uvelebila černovlasá Eve a nyní se na mě srdečně smála. 

„No, jsem docela utahaná,“ zkusila jsem namítnout, jenže to by po mé pravici nemohl sedět ten ničema Gabriel.

„Bože, Daphné, vezla sis zadek ve vlaku a nacpala sis břicho k prasknutí, z čeho můžeš být unavená?“

Všichni se začali smát. Nahlas. Křečovitě jsem se ušklíbla a složila ruce do klína. Seděla jsem jak školačka, zatímco Gabriel se pohodlně rozvaloval. Vedle něho blíž ke stolku seděl na zemi Kevin a na křesle proti pohovoce David, který se sice smál, ale měřil si mě vcelku nepřátelsky. 

Za chvíli se k nám připojil i Chris, když se ujistil, že prváci ví, co kde je. 

„Tak tě ještě jednou vítám u nás,“ podal mi obřadně ruku a mírně se usmál.

„A tebe samozřejmě taky, Gabrieli,“ přivítal se i s hlasitým mladíkem. Gabriel na chvíli vstal a oplatil mu stisknutí dlaně. 

„Co kdybyste se nám trochu představili?” usadil se Chris na opěradlo Davidova křesla.

„Křížový výslech?” ušklíbl se pobaveně Gabriel, zatímco já se ošila. Proč jsem jen nešla spát?!

„Jo, tak nějak, a co neřeknete dobrovolně, to z vás vypáčíme.” Blýskl po něm pohledem David. I když se smál, neměla jsem z toho dobrý pocit. Na rozdíl od ostatních příliš dobrosrdečně nepůsobil.

„Ale no tak, Dave, neděs Daph,” usmála se Eve, která mi už pohotově familiérně zkrátila jméno.

„No, Daphné toho moc nenamluví, tak já negalantně začnu,” mrkl na mě Gabriel, jako kdyby mi prokazoval kdovíjaký dobrý skutek. Jen jsem protočila oči. 

„Máma je Britka, ale vzala si Rusa. Narodil jsem se tady, ale tátu brzy práce odvedla zpět do kruvalské školy. Proto jsem nastoupil i tam. Jenže minulý rok se naši rozvedli a já se rozhodl vrátit s mámou do Anglie. V Kruvalu se říká, že v Bradavicích jsou samí měkějši, tak to jdu otestovat,” zazubil se suverénně na své okolí.

Nechápala jsem ho. Okatě je tu urážel a ještě se u toho smál. Ale jak to tak vypadalo, vážně jsem to brala jen já. Ostatní se začali smát a Kevin po Gabrielovi hodil hrst oříšků. 

„Ti dám měkejše, ty zmrzlý nedochůdče!”

„Ale, Jane, do týmu rozhodně chci!” hodil Gabriel obratem psí oči na mou sousedku na pohovce.

„Uvidí se, co předvedeš na náboru,” mrkla na něj rusovláska. 

„A co ty, Daphné, taky hraješ famfrpál?” obrátila na mě pozornost Eve.

„Ne.” Stroze jsem zavrtěla hlavou. Neušlo mi ale, jak ostatní napjatě vyčkávali, co bude dál. Povzdechla jsem si a zkusila pokračovat, pohled zabodnutý do svých dlaní. „Je to nejspíš k popukání, ale z výšek a kolotočů se mi dělá blbě. A to oboje koště dost dobře splňuje.”

Chvíli bylo ticho a nato se začala Jane nahlas smát: „Škoda, ale naprosto to chápu!” 

Načež mi ta bodrá kapitánka uštědřila další herdu do zad. Ještě chvíli a budu jak řešeto. 

„A ty jsi teda přišla z Krásnohůlek? Ale jsi taky původem z Anglie?” zajímal se dál Chris.

„Jo… Mamka byla Francouzka. Táta se narodil tady,” přikývla jsem. Nezabíhala jsem do podrobností, táta nikdy moc o svém původu nemluvil, tušila jsem ale, že jednoduché to nebylo. 

„Naši ale zemřeli dost brzy, takže jsem se odstěhovala k prarodičům do Francie. A teď zase po jejich smrti jsem u Malfoyových,” pokrčila jsem rameny lehce znuděně. 

„Jej, to mě moc mrzí,” špitla hned na to Eve.

„Jo…” hlesla jsem jen a netušila, co na to říct. Vyjádření lítosti z úst někoho, kdo to myslel opravdu vážně, aniž by znal mé rodinné poměry… Bylo to více než zvláštní.

„Tak Malfoy…” zabručel David. Zdvihla jsem k němu oči. Nedíval se na mě přátelsky. „To se divím, žes skončila u nás. Jak to, že ses dostala zrovna k nim?”

Chris mu obratem stiskl rameno. Bylo to varování? Měl něco proti Malfoyovým? Historii jsem ve škole měla, znala jsem válku s Voldemortem, věděla jsem, jakou roli v ní měl Malfoy, aspoň co se dle oficiálních pramenů ví. A ještě víc se toho napovídalo. 

„Tak rozhodl Moudrý klobouk,” opáčila jsem chladně. 

„A ten má přece vždy pravdu. Nebo ne? Spletl se snad někdy?” Vyzývavě jsem se rozhlédla po svém okolí. Všichni mlčeli a někteří zamítavě zavrtěli hlavou. „Půjdu spát, dobrou.” Vstala jsem a zamířila ke schodišti. Jakmile se stočilo a já se ztratila ostatním z dohledu, na moment jsem se přitiskla ke chladné kamenné stěně. 

Nevěří mi. Vidí to, co já. Že jsem ve špatné koleji. Ale je to opravdu tak? I Moudrý klobouk váhal.

Ke mně stále doléhal tichý hovor ze společenky. Některé útržky bylo ještě slyšet.

„Je unavená…”

„Nemusel jsi do toho šťourat, Dave.”

„A co když se klobouk fakt spletl… Co? Chrisi, ty se rád babráš v historii. Co je ta jejich rodina zač, že po smrti všech skončí zrovna u zmijozelských?” 

Už jsem to nechtěla poslouchat. Vyběhla jsem do patra a v rychlosti vyhledala ložnici sedmého ročníku. Najít svou postel nebyl problém. Zapadla jsem do peřin a pro jistotu zatáhla i závěsy kolem lůžka. Už jsem tomu dál nechtěla čelit. 

Zase až zítra. Až naberu síly.

***

Já vím, hrozně mi to trvalo. 

Několik let.

Nejsem si jistá, jestli si ještě vůbec někdo vzpomene. Ale já sesbírala poznámky, síly a mám chuť ten příběh nějak posunout. :)
Tak budu ráda, když se tu ještě nějaký čtenář najde! :) 

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Za svým snem - 9. část: