OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » I'm the Alpha now - 20. kapitola



I'm the Alpha now - 20. kapitolaPo tom, co Stiles viděl, se odebral ven. Překvapí ho Lydie, se kterou vede rozhovor. Když odejde, čeká ho telefonát s otcem a poté za ním přijde někdo další. Annie a Kola čeká společná chvilka.

Kapitola dvacátá
Tohle není dobré…
 
Stiles

Zůstal jsem jen zírat. Nevěděl jsem, co si mám myslet, tohle bylo něco, co jsem opravdu nečekal. Když jsem byl dole, jen jsem přemýšlel o všem, co se stalo, zda je i Lara v pořádku, a když Scott znovu usnul a já nemohl, šel jsem se podívat za ní. Měl jsem obavy, zda na ty škrábance bude ta krev působit. Derek odešel, ale nevnímal jsem kam a právě teď mi to bylo jedno. Lydia s Kirou byly v jiném pokoji, a tak jsem šel na konec chodby. Slyšel jsem nějaké mumlání, ale nebral jsem to nějak důležitě. Otevřel jsem dveře a ztuhl, když jsem to uviděl. Derek si rozepínal pásek u kalhot, Lara byla nahá. Polkl jsem, protože mi náhle bylo špatně. Vzhlédl jsem k jejich tvářím a setkal se jen s Derekovým úsměvem a pokrčením ramen. Lara se snažila zakrýt a vyhýbala se mému pohledu.

„Nenechte se rušit,“ zamumlal jsem a zavřel dveře, šel jsem rychle pryč, potřeboval jsem čerstvý vzduch.

Nemohl jsem uvěřit, že se tohle opravdu děje. Ano, něco jsem viděl v lese, ale myslel jsem, že to bylo chvilkové pomatení smyslů a ne… tohle. Ona se na mě naštvala, že jsem se zeptal, zda měla něco s Klausem, jako kdyby si myslela, že ji nazývám štětkou, ale to já nenaznačoval. Jenže teď? Líbáme se spolu, myslel jsem, že se jí to líbilo stejně jako mně a ona hned potom líbá Dereka a svléká se pro něj.

„Stilesi? Jsi v pořádku?“ ozval se za mnou hlas a já se otočil.

Moje kamarádka Lydia stála na terase, zatímco já uprostřed zahrady. Větřík jí čechral její dlouhé vlasy a sukni, co měla na sobě. Vždy se mi líbila, vlastně jsem vždy říkal, že ji miluju už snad věčnost. Ona byla dokonalá, byla ta nedosažitelná. Ale teď? Byli jsme přátelé.

„Vlastně ani ne,“ povzdechl jsem si a prohrábl rukou vlasy, přemýšlel jsem nad tím vším. Bylo tohle nutné? Nezažil jsem si toho už dost?

„Co se děje?“ šeptla a já se otočil zády k ní, nevěděl jsem co říct.

Dívala se tak zvláštně, když mě viděla líbat Laru. Slyšel jsem šustění trávy. Šla ke mně.

„To nic, vážně,“ zamumlal jsem a díval se před sebe.

Napnul jsem se, když jsem ucítil ruku na svém rameni. Jemně mě k sobě otočila a já se na ni podíval.

„Můžeš mi to říct, víš,“ řekla mi a já ji pozoroval.

Pak jsem ji jen objal a položil si tvář na její rameno. Zůstal jsem takhle, protože mě to zvláštním způsobem utěšovalo, že mě objímala zpět.

„Lara asi teď nejspíš spí s Derekem. No řekla bys to do něj? Ona mu ublížila a on…“ povzdechl jsem si.

„Tobě ublížila taky,“ zamumlala Lydia a odtáhla se, podívala se na mě.

„Tolik zase ne,“ zamručel jsem a kouknul na ni.

„Ublížila nám všem, Stilesi. Derek si může dělat, co chce, ale ty to, prosím, nech, ona není pro tebe,“ řekla mi a já na ni koukal.

„Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se tiše.

„Stilesi, jsi impulzivní a... neříkám, že je to špatné, ale zamilováváš se do holek, které jsou pro tebe nedosažitelné,“ zamračila se na mě a já ztuhl.

„Co tím říkáš?“ zamračil jsem se.

„Říkám to, že holky, co se ti líbí, nechtějí tebe v tom okamžiku, ale… musí tě poznat, tak jako já, víš?“ pousmála se a já na ni koukal.

Říkejte mi natvrdlý, ale já to nechápal.

„A tím myslíš…“ začal jsem zmateně.

„Že jsi těžký oříšek a na tvoje rozlousknutí je třeba čas a ne okamžik,“ protočila oči a postavil se na špičky. Dala mi lehký polibek na tvář, než se odtáhla. „Přemýšlej o tom, hm?“ usmála se a vydala se zpět do domu.

S povzdechem jsem se otočil zpět a přemýšlel jsem znovu. Nad tím, co řekla Lydia, nad tím, co se všechno stalo. Bylo mi zvláštně. Chtěl jsem prostě domů, lehnout si do své postele a obejmout svůj polštář, díky kterému bych mohl usnout konečně. Promnul jsem si tvář a vzal svůj telefon, vytočil jsem číslo a přiložil si telefon k uchu.

„Stilesi, kde sakra zase-“

„Ahoj, tati,“ řekl jsem unaveně a podíval se na nebe. Slunce začínalo svítit a ozařovalo tak okolí.

„Stilesi,“ povzdechl si můj otec a já si promnul tvář.

„Jak je doma?“ zeptal jsem se ho, snažil jsem se ho zaměstnat něčím, aby se už nezlobil a hlavně se o mě nebál.

„Plno práce, navíc jsem se bál o svého syna a nezměníš to tím, že měníš téma, Stilesi,“ zamračil se a já si povzdechl. To jeho mračení jsem mohl vidět až tady před sebou. Jeho hlas to i naznačoval.

„Mám tě rád, tati,“ odpověděl jsem jen.

„Já tebe taky, Stilesi. A teď mi řekni, kde jsi a co se děje. Tvůj vzkaz byl jen velmi stručný a to bylo: Odjíždím, neboj se. Brzy jsem zpět,“ zavrčel do telefonu.

„Jsem v New Orleans a-“

„V New Orleans?! Sakra, Stilesi Stilinski, co děláš v New Orleans?!“ zakřičel otec do telefonu, až jsem si ho musel oddálit od ucha. Slyšel jsem vrzání židle, takže musel prudce vstát.

„Tati, jeli jsme pro Dereka, protože ho unesli a-“

„Jsi v New Orleans, Stilesi! A neřekl jsi mi to, jakmile dojedeš domů, budeš mít rozhodně domácí vězení do doby, než ti bude padesát, rozumíš?!“ vrčel táta a já se usmál. Sice mě teď pořád přerušoval, ale i tak mi chyběl.

„Taky mi chybíš, tati,“ řekl jsem mu.

Slyšel jsem jeho povzdechnutí a bylo po vzteku. „Ty mi taky chybíš, Stilesi. Prostě jen přijeď v pořádku domů, ano?“ zamumlal a já si promnul krk.

„Jasně, v pořádku a brzy, rozumím,“ povzdechl jsem si.

„Můžeš spát?“ zeptal se po chvíli. Znal mě moc dobře.

„Ne, tati, nedaří se mi to. Prostě to nějak přežiju, nebo usnu ve stoje z únavy jako kůň,“ pousmál jsem se.

„Máš si vzít polštář s sebou,“ zamručel.

„No, na tyhle mise se polštář nebere, tati,“ zasmál jsem se tiše.

„Tak buď hlavně v pořádku. Zavolej mi znovu, platí?“ zeptal se.

„Platí, ahoj, tati,“ rozloučil jsem se s ním a schoval svůj telefon do kapsy.

Přešel jsem ke stromu, o který jsem se opřel, a posadil se do trávy. Opřel jsem si hlavu o kmen a zavřel oči. Možná jsem nemohl usnout bez svého polštáře, ale mohl jsem to zkusit. Bylo toho moc, stýskalo se mi po tátovi, po mém polštáři, po našem městě, po naší pizze. Dokonce i po trenérovi a jeho křiku. Byl jsem daleko od domova a choval jsem se jako bačkora. Na co jsem tu vlastně byl? Scott byl Alfa, mocný pravý Alfa, Kira byla kitsune, která fakticky válela se zbraněmi, a Lydia byla banshee, která když křičela, mohla nám naznačit správný směr a naznačit něco dopředu. A já? Já byl pouhopouhý člověk, který překážel a zakoukal se do nepřítele. Do Lary. A udělal jsem blbost, protože ta chtěla být s Derekem, jak jsem viděl. To opravdu nebyla holka pro mě. Bohužel. Lydia měla pravdu, zakoukal jsem se vždy do těch, na které jsem neměl… Přemýšlel jsem o všem, když jsem uslyšel kroky, jak se brodily trávou. To musela být zase Lydia.

„Lydie, prosím… nech mě teď být, ano?“ povzdechl jsem si a ani se nekouknul na příchozího.

Jen jsem dál odpočíval a měl zavřené oči.

„Nejsem Lydia, Stilesi,“ ozvalo se tiše a já překvapeně vzhlédl, přede mnou stála Lara a nervózně si hrála s vlasy.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se a kouknul se na zem.

„Neměla jsem nic s Derekem, abys věděl… teda… ne teď,“ zamručela.

„Proč mi to říkáš, hm? Může mi to být jedno přece, vždyť co pro tebe jsem? Naivní kluk z Beacon Hills, který tě líbá a myslí si, že by z toho mohlo být něco víc, ale pletl se, protože ty jsi na ty záporáky? Na nadpřirozené hochy?!“ vstal jsem a zamračil se.

„Takhle to není, Stilesi, a vůbec, co ti je po tom, na koho já jsem? Neměla jsem sem chodit,“ zavrčela a rozhodila rukama.

„Ne, to neměla, protože mě nebaví být tím ubohým, tím obyčejným,“ řekl jsem jí naštvaně.

„A mě zase nebaví, že vedeš takový dlouhý řeči,“ zamračila se.

„A mě neba-“ nedokončil jsem, protože mě políbila a přitiskla se ke mně.

Fakt efektivní způsob umlčení člověka. Zavrčel jsem a přitiskl ji k sobě, líbal jsem ji nazpět a hladil ji po zádech, zatímco ona mi přejížděla rukama po hrudi a bocích, tahala za mé tričko a zavrněla mi do rtů. Sakra, já jsem byl opravdu idiot. Odtáhl jsem ji od sebe.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se jí a sledoval její tvář.

„Líbám tě, abys už konečně mlčel, Stilesi,“ zamračila se a založila si paže na prsou.

„A co pak? Vrátíš se k Derekovi? Nebo rovnou někdo nový? Laro, já prostě nechci být jen… jen něco na ukončení dlouhé chvíle,“ zavrtěl jsem hlavou a vydal se do domu.

Šel jsem dovnitř, když jsem byl chycen za ruku a táhnut úplně jinam.

„Co to děláš?“ Kouknul jsem na ni, když nás zatáhla do kůlny.

„Chtěl jsi mluvit, tak mluv,“ vyzvala mě.

„Co tímhle zamýšlíš? Já se… já se v tobě vůbec nevyznám, Laro,“ mračil jsem se.

„To nikdo,“ šeptla. „Stilesi v tom lese… já nevím, prostě… líbilo se mi to a teď tady u toho stromu… taky se mi to líbilo. A Derek? Prostě se to stalo, a i když nechci, neřeknu mu ne, nevím proč,“ řekla, jako kdyby se mi ospravedlňovala. A vypadalo to, že ani neví, proč to udělala.

„A co má být tohle se mnou? Máš o mě vůbec zájem?“ zeptal jsem se jí a pozoroval její tvář.

Výrazy se jí měnily rychle jako počasí. Zatajil jsem dech, ani jsem nevěděl, co jsem čekal. Možná vysvětlení? Nevěděl jsem, jen to bylo prostě těžké. Sledoval jsem, jak se nadechla a prohrábla si rukou vlasy. Napnul jsem se, jak jsem čekal a ničilo mě to. Zatnul jsem ruce v pěst a znovu je rozevřel, přemýšlel jsem, jak budu reagovat, v mysli jsem si přehrával různé scénáře, ale ani jeden mi nepřišel skoro reálný.

„Dobře, fajn…“ zamumlala a začala pochodovat po té malé kůlně sem a tam. Pozoroval jsem každý její pohyb.

„Co?“ zeptal jsem se, když znovu mlčela a neodpovídala.

Zastavila se po chvíli a s povzdechem se na mě konečně podívala. Olízla si rty, jako kdyby je měla suché, a podívala se mi do očí. Její pohled neopustil ten můj, když otevřela rty, aby mi řekla svůj verdikt.

„Stilesi, já…“ začala…

 
 
Annie

Když mě Kol ve sprše objal, moje celé tělo ztuhlo. Byl nahý a já taky. Co to sakra dělal?

„Kole,“ zašeptala jsem, v mém hlase byl náznak strachu a nejistoty, kterou jsem taky cítila.

„Neudělám nic, co bys nechtěla, slibuju,“ zavrněl mi do ucha a přivinul si mě blíž k sobě.

Zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se, vylezla jsem ze sprchy tak, aby mě neviděl nějak víc, a vzala jsem ručník, omotala jsem si ho kolem sebe a vyšla z koupelny do pokoje. Podívala jsem se na ty náramky. Ještě mi je ani nesundal.

„Co se děje, zlato?“ Vylezl za mnou i on a já se na něj podívala, naštěstí si vzal ručník.

„Pořád mám ty náramky,“ řekla jsem tiše.

„No jo,“ zamumlal a přešel ke mně, natáhl ruce, že mi je pomůže sundat, ale pak se zarazil a já zmateně nakrčila obočí, podívala jsem se na něj.

„Na co čekáš? Na písemné povolení?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Co mi zaručí, že mi nevybouchne hlava bolestí, když ti je sundám?“ pozoroval mě zvědavě.

„Když budeš hodný a pomůžeš mi najít mou sestru,“ odpověděla jsem a sledovala ho přemýšlet nad tím.

„Polib mě, sundám ti jeden, polib mě znovu, sundám ti druhý,“ usmíval se spokojeně.

„Víš co? Najdu si Laru i bez tvé pomoci a ty náramky si sundám sama,“ řekla jsem mu a sledovala ho.

Zamračil se.

„Tak jeden polibek,“ navrhl a já protočila oči.

„Ne, nechci tě líbat,“ šeptla jsem.

„Tak proč jsi mě políbila tam dole ve vězení?“ pozdvihl obočí.

„Protože jsi byl spoutaný, nemohl nic dělat a já chtěla, abys zažil něco, co už nezažiješ,“ zamračila jsem se, otočila se k němu zády a zavřela oči, musela jsem přijít na způsob, jak z tohohle nějak proklouznout.

„Vážně? To si opravdu myslíš, Annie?“ Otočil mě k sobě a kouknul mi do očí.

„Ano,“ zašeptala jsem.

„To se pleteš,“ zavrčel na mě a já vyplašeně couvla. Jenže on mě k sobě přitiskl zpátky.

„Nech mě, Kole!“ Strkala jsem ho rukama do hrudi.

„Ne, dokážu ti, že mě chceš líbat,“ zamručel a přiložil své rty na mé. Vytřeštila jsem oči a nehýbala se. On byl však zkušený, přivinul si mě k sobě víc a já podlehla.

Oplatila jsem mu polibek a zavřela oči.

„Kole…“ šeptla jsem do jeho rtů.

„Annie, na tohle jsem čekal moc dlouho, nekaž to,“ zamručel a povalil mě na postel, až jsem vypískla.

„Co to děláš? Říkal jsi, že neuděláš nic, co bych nechtěla,“ šeptla jsem a sledovala ho.

„A ty tohle nechceš?“ Pozoroval mě, dokonce mi tím dával i chvilku času.

„Nechci… já… ty jsi mi ublížil, Kole,“ zamumlala jsem zmateně, najednou jsem si nebyla jistá, zda s ním chci být, nebo ne.

„Jenže jsem ti zachránil život před mým bratrem a Peterem, a to tvůj názor mění, že? To proto jsi mě políbila, když jsem byl spoutaný. Chtěla sis to otestovat,“ řekl a já se zamračila.

„Jsi snad všeználek?“ zavrčela jsem a odstrčila ho ze sebe, vstala jsem a upevnila na sobě ručník.

„Takže mám pravdu,“ zasmál se a vstal taky.

„Možná, ale ten polibek jen ukázal, že mezi námi nic nebude, ne po tom všem, Kole!“ odsekla jsem a dívala se, zda tu mám věci na převlečení.

„Vážně? A co ten polibek teď? Který jsi opětovala?“ Přejel rukama po mých ramenou, dal mi vlasy na stranu a začal mě líbat na krku, až jsem se zachvěla.

Zavřela jsem oči, nechápala jsem, co se to se mnou děje. Tolik mi ublížil, tak moc, ale i tak jsem se najednou cítila zrádcovsky k mému já před pár dny, protože jsem najednou po jeho dotecích toužila.

„Štveš mě,“ zamumlala jsem, než si mě znovu otočil k sobě a přivlastnil si mé rty ve spalujícím a majetnickém polibku.

„A ty jsi jen moje, Annie, rozumíš? Jen moje,“ zavrčel a přitiskl mě k sobě.

Strhl ze mě ručník a ze sebe taky, až jsem zalapala po dechu. Cítit jeho pokožku na mé bylo něco, co jsem snad nikdy nezažila. On byl tvrdý na těch místech, kde já byla měkká. Jeho ruce cestovaly po mém těle, hladil po zádech, bocích, stehnech, až se jeho ruce usadily na mém zadku a vyzdvihnul si mě do náruče. Omotala jsem si nohy kolem jeho pasu a ruce jsem si zapletla do jeho vlasů. Líbal mě a já mu jeho polibky oplácela. Nemohla jsem odolat, jako kdyby si moje tělo dělalo, co chce, a mozek si dával na chvíli pauzu. Co to se mnou jen bylo?

„Jen moje,“ zavrněl mi do rtů a líbal mě dál, zatímco jsem mu oplácela polibky a lehce ho tahala za vlasy.

Zavrněl, což mě jen přimělo zatahat trochu víc, nad čímž požitkářsky zavrčel a já jen cítila padání, než jsem zjistila, že ležím na matraci a Kol mě hladově pozoroval. Celý Kol vyjadřoval jen jediné. SEX.

„Tohle bychom neměli,“ zamumlala jsem, ale to už byl na mně a líbal mě, uložil mě na postel a rukama slídil po mém těle, až jsem slastně vydechla do polibků. Co jsem mohla dělat jiného?

„Měli, rozhodně měli a neměli bychom jedině přestávat. Nikdy,“ zamručel a kladl polibky po mém krku, rameni, klíční kosti a níž.

Kousla jsem se do rtu a zavřela oči, jak jsem proti němu vyklenula záda a zavrněla. Možná jsem pro teď s jeho návrhem souhlasila. Vykřikla jsem překvapením a rozkoší, když jsem ucítila jeho rty v klíně, nečekala jsem to a rozhodně jsem nečekala, že se mi to bude tak líbit. Právě teď mě zajímalo jen to, že nesmí přestat. Protože bych ho jinak určitě pleskla za trest. Rukama jsem drtila přikrývku a vzdychala jsem, jak jsem se blížila k tomu, abych byla na vrcholu jen z jeho rtů. Bylo to naprosto skvělé, a když se mě zmocnil vrchol, vyhoupl se nahoru a políbil mě, než do mě vnikl on sám. Lapla jsem po dechu a zasténala jeho jméno. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I'm the Alpha now - 20. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!