Když je všechno jinak - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dostala jsem takový nápad a možná by se vám mohl líbit. Odehrává se to zhruba po čtvrté sérii. Derek se nikdy neseznámil s Braeden a stále zůstává v Beacon Hills společně se Scottem a ostatními. Nebude to sedět s pátou sérií, která se právě chystá, ale to mi snad prominete. Berte to, prosím, s rezervou. Komentář potěší! :)

09.05.2015 (18:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 2× • zobrazeno 1745×

1. kapitola

Seděl jsem před svým domem, jak jsem to dělával často. Uklidňoval mě pohled na les. Vnímal jsem jen přírodu…

„Dereku!“ Slyšel jsem Scottův hlas ještě dříve, než jsem ho spatřil. Ke svému vlastnímu znepokojení jsem ucítil pach. Byla to krev. Muselo jít o něco naléhavého. Vyskočil jsem na nohy. Zpoza stromu se vyhnal Scott a držel v náručí Stilese, který byl bledý jako stěna a vypadal, že je v bezvědomí. Krev, kterou jsem cítil, byla jeho. Z nohy mu trčel dlouhý šíp. Otevřel jsem pusu a chtěl jsem se zeptat, co se sakra stalo, ale Scott mě předběhl.

„Vysvětlím ti to potom! Teď ho musíme ošetřit!“ Kývl jsem. Vyběhl jsem schody a Scott mě následoval. Přidržel jsem mu velké kovové dveře. Scott vběhl do místnosti a položil Stilese na gauč. Prohlédl jsem si tu ránu. Šíp nebyl až zase tak hluboko, ale byl jsem si jist, že zasáhl kost.

„Měli bychom ho odvézt do nemocnice!“ vykřikl Scott. Zavrtěl jsem hlavou.

„To v žádném případě. Jak bys jim to asi vysvětlil? Že jen tak omylem upadl na šíp? Prober se a radši zavolej mámě!“ Scott rychle přikývl, vytáhl mobil a vstal. Chytil jsem šíp a zkusil jsem za něj zatáhnout. Držel pevně, mrcha. Nechal jsem ho být, abych mu neublížil ještě více. Scott mezitím domluvil s matkou a znovu si klekl vedle mě.

„Bude tady za chvilku,“ řekl tiše a díval se na Stilese, který mručel ze spánku, zřejmě bolestí.

Mohlo uběhnout pět minut, víc ne, a rozezněl se alarm ohlašující vetřelce. Přiskočil jsem k ovládání a alarm vypnul. Potom jsem otevřel kovové dveře. Stála za nimi Melissa McCallová. Tahle ženština mi zvláštní způsobem přirostla k srdci. Obdivoval jsem její odvahu i to, jak přijala fakt, že její syn je krvelačná zrůda, a nakonec i její ochotu pomáhat nám, dalším krvelačným zrůdám. Měl jsem ji opravdu upřímně rád.

„Nemůžeš si pořídit místo téhle hrůzy normální zvonek jako každý jiný člověk?“ štěkla na mě, sotva mě spatřila.

„Nejsem člověk, Melisso,“ uchechtl jsem se a pustil jsem ji dál. Věnovala mi nevrlý pohled, ale v jejích očích pobaveně jiskřilo. Potom spatřila Stilese, rozplácnutého na mé pohovce, bledého jako smrt s šípem v noze.

„Bože můj, Stilesi!“ vykřikla a přeběhla k němu. Klekla si vedle pohovky a otevřela svůj lékařský kufřík. Začala pomalu zkoumat Stilesovu nohu.

„Vypadá to, že zasáhl kost.“ … Mám dobrý lékařský posudek…

„Možná by měl do nemocnice,“ řekl Scott opatrně.

„A co bys jim tak asi řekl. Že omylem upadl na šíp?“ odbyla ho matka a dále se věnovala Stilesově noze. Vrhl jsem na Scotta významný pohled. Jako bych to neříkal.

„Co že se mu to vlastně stalo?“ zeptala se Melissa.

„To bych taky rád věděl,“ řekl jsem a obrátil se na Scotta. Ten se pustil do vyprávění.

„Střelili ho lovci…“

„To mi došlo,“ odbyl jsem ho, ale Melissa se nechápavě zeptala.

„Lovci? Myslela jsem si, že od doby, co odešli Argentovi, tady žádní nebyli.“

„Jsou to jen malé amatérské skupinky. Čas od času sem zavítají. Nemají ani zdaleka takovou taktiku a vymoženosti, jaké měli Argentovi. Nesahají jim ani po kotníky,“ odpověděl jsem jí ve zkratce a pobídl Scotta, aby pokračoval.

„Byli to tihle. Chytil jsem se do jedné z jejich pastí a ta mě pověsila za kotník na strom. Stiles se mi snažil pomoct a oni po něm vystřelili ten šíp. Z nějakého důvodu si mysleli, že je jeden z nás. No každopádně, Stiles se vybulil a oni se blížili ke mně. Myslel jsem si, že je po mně, když se tam najednou objevila nějaká žena. Neznal jsem ji, ale byla stejná jako my. Omráčila ty lovce a potom mě uvolnila. No a pak zmizela stejně rychle, jako se objevila.“

„Cože? A to ti nic neřekla?“ zeptal jsem se.

„Ne… Ale bylo na ní něco zvláštního. Ona totiž měla zelené oči. Myslím tím ve své vlčí podobě.“

„Zelené?“ nechápala Melissa. „Myslela jsem, že můžete mít jen zlaté, modré nebo rudé oči. Co znamená zelená?“

„Je to… no… někteří tomu říkají genetická odchylka. Je to hrozně vzácné. Tenhle zelenookej je nucen žít sám. Nemůže se z něj stát alfa a téměř nikdy nepatří do žádné smečky. Musí žít životem omegy navždy. Je ale mnohem silnější i než většina bet, takže ani smečku nepotřebuje. Má už tu sílu v sobě… Potkal jsem jen jednoho takového…“

Chvíli bylo ticho. Pořád jsem musel přemýšlet nad tou vlčicí. Co byla zač? Potom jsem ucítil neuvěřitelný zápach a zatočila se mi hlava.

„Tak a šíp je venku,“ řekla Melissa spokojeně. Zaměřil jsem se na hrot šípu. Ve Stilesově krvi se něco lesklo. Poznal bych to svinstvo kdekoliv.

„Oměj,“ vykřikl jsem a přikryl si rukou ústa. Scott se vrhnul k oknu a prudce ho otevřel. Melissa se na nás chvíli dívala jako na blázny.

„Okamžitě to někde schovej!“ okřikl jsem ji. Melissa pochopila a strčila šíp do jednoho z lékařských sáčků a uzavřela ho.

„Lepší?“ zeptala se opatrně.

„Mnohem,“ zahučel Scott a já si sundal ruku z obličeje. Ten smrad budu z bytu větrat ještě pěkně dlouho…

Chvíli nato se znovu rozezněl alarm a pak se otevřely kovové dveře. Za nimi stály Banshee, kojotodlak a Kitsune. Jsme to ale zvláštní parta…

„Stilesi!“ vyjekla Lydie a přeběhla k němu. Malia ji následovala a Kira přešla za Scottem.

„Klid, Lydie, bude v pohodě!“ utěšovala Melissa vzlykající Lydii. „Teď ho ale už musíme odvézt do nemocnice.“ Kývl jsem a vzal Stilesovo bezvládné tělo do náruče. Odnesl jsem ho k Melissinu autu a položil na zadní sedačky. Dopředu si sedl Scott a Melissa za volant. Sledoval jsem je, dokud nezmizeli za zatáčkou. Pak jsem se vrátil nahoru do toho babince…

Chtěly vědět, co se stalo, a já jim řekl vše, co jsem slyšel od Scotta. Kladly úplně ty samé otázky co Melissa. Když jsem domluvil, bylo ticho. Viděl jsem, jak si každá pečlivě prochází, co se teď dozvěděla. Po chvíli se však ozvala Malia.

„Je mi nějak divně,“ šeptla.

„Je toho na tebe moc, tak se nediv,“ řekla jí Lydie. „A navíc ten průvan ti taky moc nepomůže.“ Zvedla se a šla k oknu, aby ho zavřela.

„Šáhni na to okno a můžeš předpovědět smrt sama sobě,“ zavrčel jsem na ni. Zarazila se uprostřed kroku a vyděšeně na mě zírala. Až po chvíli mi došlo, že mé oči změnily barvu a že mám místo nehtů ostré drápy. „Promiň,“ dodal jsem honem, „to ta oměj. Byla na hrotu toho šípu, co zasáhl Stilese.“

Všechny chápavě přikývly. Kam vlastně Melissa ten šíp strčila? Začichal jsem ve vzduchu. Největší zápach byl pod pohovkou. Sklonil jsem se a ucítil jsem na sobě tři nechápavé pohledy. „S dovolením, dámy.“ Uhnuly s nohama a já vytáhl zpod sedačky šíp, který už protrhl sáček, takže se zápach oměje nesl vzduchem dál. Taktně jsem se šípu zbavil…

Druhý den za mnou přišel Scott. Šli jsme spolu na místo, kde se to včera stalo. Za každou cenu jsem chtěl zjistit, kdo byla ta omega.

„Odběhla myslím někam támhle,“ řekl Scott a ukázal mezi dva stromy na kraji lesa. Přiblížil jsem se k tomu místu a ten pach mě udeřil do nosu okamžitě. Byl mi povědomý. Našel jsem tam dokonce i otisky bot. Dřepl jsem si a znovu nasál pach.

„Můžeme ji stopovat a… Dereku, co je?“ zeptal se Scott, když viděl, jak se tvářím.

„Ten pach, je mi povědomý. Já myslím, že ji znám,“ šeptl jsem. Ano, musela to být ona. Jen jsem nevěděl, jestli ji chci vidět, anebo ne. Možná by bylo hezké ji znovu chytit do náruče, dotknout se její tváře a políbit její rty. Vzpomněl jsem si, jaké to všechno bylo úžasné… Rozhodl jsem se. Musel jsem ji najít za každou cenu…

Následující díl »

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf