Back up to the bottom - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Do školy se mi opravdu, ale opravdu nechtělo. Vědomí, že budu ve třídě s naprosto cizími lidmi, kteří navíc blekotají v jazyce, kterému se učíte teprve od čtvrté třídy, je pro mě jak hororová scéna. Na druhou stranu to nemusí být zas tak zlé. Možná, kdyby mi nebránila moje paličatost, bych se i trochu těšila. Na nový začátek, nové zázemí, čistý štít. No vždycky je dobré poznat nové lidi. Správné lidi. A tam bude asi ten problém. Já poznala ty „špatné“.

10.02.2012 (13:00) • Christush • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 929×

Do mého přemítání vjel známý žlutý autobus. Rozdíl mezi ním a tím ve filmech byl asi jen ten, že tenhle měl veškerá okna otevřená a řidič vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt. Dnes bylo fakt horko. Na září dost nezvyklé. I když tady asi ne. Podle řidičova přízvuku jsem pochopila, že taky není zdejší. Trochu ukrajinský, nebo ruský. Nevím, v tom se nevyznám, ale stavěn na takové podmínky asi není. Já ano, milovala bych taková vedra, kdybych se v nich ale nemusela plazit do školy a nebyla vystresovaná jak prvňáček před vysvědčením.

Lidé v autobuse ale vypadali v pohodě. Bylo jich tu celkem málo, takže jsme místa sehnali lehce. Povyku ale nadělali víc než dost. A jsem si jistá, že tamta čtveřice se po mně neustále otáčí.

„Nevšímej si toho. Jsi jako atrakce. Nikdo tě tu nikdy neviděl, takže jsi překvapením v tak nudné ulici,“ usmála se na mě Jade, ale já se jen zasouvala hlouběji a hlouběji pod sedačku. Tohle nepřežiju. Jsem vcelku skromný člověk. Nepotřebuji nutně být středem pozornosti, stačí mi parta přátel a jsem šťastná.

Autobus se začínal plnit neuvěřitelným tempem. Čím blíž ke škole jsme byli, tím více lidí nastupovalo, tím větší hluk tu byl a tím více pohledů na mě směřovalo. Někteří se jen podívali, kdo to tu vlastně sedí, jiní s pubertálním úsměvem na rtu své pohledy opakovaly.

To ale nebylo to, co mě děsilo nejvíc. Šest zastávek uběhlo a začaly nastupovat Jadiny kamarádky. Abby, Monica a nakonec Nina. Doufala jsem, že budou tak v pohodě jako Jade. Vlastně taky byly. Dívkám jako Abby jsme říkali s holkama „ťunťa“. Vypadala jako strašně hodná holka, ale stydlivá a v rozpacích. Asi se bála, že udělá špatný první dojem. Neboj, Abby, ten pocit znám. Monica zase byla živel. Celou cestu nám vyprávěla různé příběhy, smála se jim na celý autobus a i mě dokonce donutila se kolikrát rozesmát. Okomentovala mi každého v autobuse a s každým se asi také znala. Nina byla fajn. Jo, to je asi tak vše, co o ní mohu říct. Ta holka vypadala úplně jinak než její kamarádky.

Vystylovaná, značkové hadříky, určitě drahé a kdo si bere do školy tak vysoké jehly? No což o to, ty botky byly fakt krásné, černé s vysokým podpatkem, odkrývaly pouze špičky noh, ale asi bych se takhle do školy nevydala. Už jen proto, že jakýkoliv kamínek by mě porazil ve hře na padanou na zadek.

Byla vlastně takovou tou typickou slečnou z amerických komedií. Byla krásná, všichni ji znali a hned po vystoupení z autobusu se rozeběhla ke svému klukovi. Ale nebyl to fotbalový hráč, jak bývá zvykem. I když pěkný docela byl, ale působil příliš... Uměle.

„Sean je fajn. Je s ním sranda, ale nikdy si nesmíš utahovat z jeho vlasů. Jednou jsem mu řekla, že škodí životnímu prostředí se svou potřebou dvě tuby laku za den. Týden se mnou nemluvil,“ zubila se Monica, „těm dvěma to ale dlouho nevydrží. Nina je hrozně rozmarná. Její rodiče jsou strašně zazobaní a její brácha dělá v jednom klubu kousek odsud. Nina není schopná udržet si kluka déle jak čtyři měsíce. Jsou spolu tři, takže sama uvidíš rozpad nadějeného vztahu.“

Můj pohled ale dávno nesměřoval k Nině nýbrž ke škole. Byla strašně obrovská. Vážně, do takové by se vešel trojnásobek studentů na těch českých. Moničino vyprávění jsem ale vnímala a mám pocit, že jsem trochu pochopila, jaká asi Nina je.

No ale co, nemusím se tu přece kamarádit s každým. A princezny rozmazlené penězi, i když za to nemůžou, nejsou zrovna ty, které bych vyhledávala.

Jade mi vysvětlila, že Abby s Ninou chodí do vedlejší třídy a já s Monicou budeme ve třídě pana Wava, té její. Super, to mi vyhovuje.

Monie, jak jí všechny říkaly, mi byla totiž hrozně sympatická a vzhledem k tomu, že Jade letos slíbila laborky někomu jinému, dohodli jsme se, že pitvat zvěrstvo budem s Monie spolu.

Krom laborek a odborných učeben sedíme v takových těch malých stolečcích po jednom. Počkala jsem, až se všichni usadí a sama si vybrala jedno ze tří volných míst. Pochopitelně, že v zadní části třídy, ale asi jsem nebyla jediná, kdo netoužil po blízkém kontaktu s učitelem.

Vedle mě se totiž posadil můj nový spolužák, kterého jsem ještě neznala. Usmáli jsme se na sebe a já už myslela, že se z té dobré nálady okolo zcvoknu. Je to normální, jak se všichni smějí? Né že by mi dobrá nálada vadila, ale tohle bylo jako nemoc.

Než přišel třídní, pustili jsme se s klukem vedle do řeči. Byl to ten druhý nový žák tady, takže se mi s ním povídalo mnohem lépe než s ostatními. Jmenoval se Alex a vyhodili ho z umělecké, kvůli špatnému prospěchu a flákání, jak řekl on sám. Vypadal v pohodě, vůbec se nezdál nesvůj. Náš rozhovor přerušil příchod učitele.

„Zdravím studenti. Letos, stejně jako v loňském roce, budu i nadále vaším třídním. Proto bych byl rád, kdybyste pochopili, že toto vám k lepšímu prospěchu nepomůže,“ ukázal list růžového papíru, „ pokud mi nutně potřebujete něco sdělit, stačí přijít a nemusíte mi nechávat vzkazy za autem, že slečno Lenderová?“ třídou se neslo chichotání všech studentů a zarudlý obličej brunetky v přední lavici. Není nad lásku k učiteli, zvlášť když je to výjimečně mladý ročník.

„Hmm... Koho to tu máme,“ musím uznat, že přece jen trochu pohledný byl, když tak zmateně přebíhal očima po papírech, „dva noví studenti. Pan Alexander Stobbart a slečna Victoria Mayer. Budu hádat, Britka?“ uculil se učiteskej jako děd Vševěd.

„Ani náhodou, Češka,“ sarkasticky jsem na něj mrkla a doufala, že to nebude řešit dál.

„No dobrá, tak tedy těsně vedle. Vítám vás na téhle škole a rád bych se představil. Jmenuji se John Wave, původem z Británie,“ to vše vysvětluje, „během dnešního dne se u mě oba zastavte, vyzvednete si papíry pro rodiče. Ostatní si samozřejmě zaběhnete do kanceláře a vyřešíte si volitelné předměty. Budu velice rád, pokud někoho uvidím na mém předmětu, kdy si přidáme hodinu angličtiny a literatury.“ Bla bla bla. Znáte to. Všechny ty třídnické kecy zabraly snad celou hodinu.

O přestávce se celá třída vyvalila na chodbu, jen co se zazvonilo. Zůstali jsme ve třídě jen Jade, Monie, Alex, já a pan Wave. Sesbírala jsem si svoje věci a u toho prohodila pár slov s Alexem, kterému jsem následně na požádání představila holky.
„Uhm... Slečno Mayer? Můžete na chvíli?“ měla bych si začít zvykat na to, že už nejsem Mayerová. Došla jsem ke katedře a tázavě se podívala na pana Wava: „Ano, prosím?“- „Vím, že jste se před dvěma týdny přistěhovali, a protože jsem měl podezření, že jste Britka, nenachystal jsem si žádnou řeč, ale zkrátka, pokud budete mít jakýkoliv problém, jakékoliv nejasnosti, nebojte se přijít. Je mi jasné, že se to tu dost liší od evropských zvyků. Sám jsem byl překvapen, jak je tu ta kultura rozdílná. Jade, Monico,“ zavolal na dívky, které klábosily s Alexem, „protože se vám tu očividně líbí více než ostatním studentům, právě jsem vám přidělil nový domácí úkol. Provedete tady pana Stobbarta a slečnu Mayer, vše jim ukážete a žádné vtípky, Monie.“ Holky se zachichotaly a Monica navíc ještě zasalutovala. Musela jsem se tomu usmát. Když už nic jiného, tak s třídním asi problémy mít nebudu. Poděkovala jsem a spolu s holkami a Alexem se vydali na další hodinu.

Ještě dalších pět hodin to samé. Seznámení s učiteli, předměty a vším tím ruchem. S Alexem jsme se od sebe nehnuli, přece jen byl z toho trochu zmatený. Holky nás zase odmítly nechat samotné a tak jsme v jídelně zabrali celý stůl jen pro sebe, neboť se k nám připojili i Nina se Seanem a Abby.

Viděli jste někdy Muzikál ze střední? A tu jejich načančanou jídelnu? Tahle taková doopravdy byla. A upřímně? Chtělo se mi z ní zvracet ještě víc, než z té filmové. Tolik lidí na jednom místě se zákonitě musí ušlapat.

„Hej Alexi, proč, že tu vlastně jsi, když jsi tak talentovanej?“ zeptala se drze Nina, ale Alex se jen usmál: „Hrál jsem si na zlýho kluka, kašlal na školu i na tréninky a když jsem se vybodl na tři zkoušky za sebou, tak mi sdělili, že flákači tam nemají co dělat. Škoda, měl jsem v plánu se polepšit.“ Dívky hltaly každé jeho slovo. Nebo možná jen jeho tělo. Já se spíš týrala představou dalších let v tomto zmatku.

Při obědě bylo veselo a po něm vlastně také. Seděli jsme před školou na trávníku a holky si dělaly legraci z učitelů, zatímco Sean s Alexem něco řešili stranou od nás.

Pochopila jsem, že Maia Lenderová je z pana Wava naprosto vedle, prý o něm píše i básničky. Tomu se nedalo nezasmát. Psát básničky svému třídnímu učiteli, to je jak z páté třídy. Ale každý jsme nějaký a krom své lásky k o patnáct let staršímu muži, byla Maia docela hezká. Vždy jsem brunetám záviděla výrazné a pěkné obličeje a Maia své tmavé oči podtrhla ještě dioptrickými brýlemi s černými obroučkami.

Stejně tak Nina moc dobře věděla, jak zvýraznit svou krásu. Vlasy měla černé jako uhel, nevím, jak dlouho musela kulmovat, ale takhle je přirozené rozhodně nemá. Nejsem moc fanouškem blyštivých věciček a doplňků, ale stříbrný baretek, který měla Nina na hlavě, jí opravdu slušel.

Za to Monica je asi úplně z jiného soudku. V zrzavých vlasech se vyjímala zelená čelenka a oblečení asi namíchala z duhy nebo co... Nikdy by mě nenapadlo, že taková směs barev může vypadat dobře. My s Jade zůstávaly ale raději při zemi. Obě v úzkých džínách a jednoduchém tričku jsme byly nejspokojenější. Abbyna špinavá blond spíš připomínala hnědou, než sluníčkovou a Jadiny vlasy? Netřeba komentáře, nepřestane mě udivovat, že se mi tak šílená kombinace líbí.
„Spěcháš domů, Vicki?“ otočila se na mě Jade. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem se opravdu domů netěšila. Co tam? Nudit se u telky? Né díky. Radši budu tady s novými známými, kterým občas mám přes jazykovou bariéru problém rozumět. Po chvíli soustředění se na to, co říkají, zvlášť když Sean začal něco blekotat rychlostí kulového blesku, mi ale přestala sloužit vlastní mysl. Mozek mě zklamal a sám od sebe vypnul. Rozhodl se, že takový příval anglických slovíček a citoslovcí už nevydrží a přestane reagovat a překládat. A všichni víme, že mozek se má poslouchat, takže jsem jen tak seděla, usmála se, když se někdo začal řehtat nějakému vtipu a sledovala okolí.

Bylo to zvláštní, jak moc různorodí tu jsou studenti. Basketbalisté, roztleskávačky, školská rada to všechno tu bylo. Určitě tu je spousta šikanovaných dětí kvůli dobrým známkám, nebo silným brýlím. Vsadila bych se, že tato škola má i své problémové studenty, kteří i se přes svůj potenciál dostávají do problémů neustále. Nedivila bych se, kdyby se tu objevilo trio Plastics, jak v jednom filmu s Lindsay Lohan.

Kolem nás chodily desítky studentů, zvlášť, když přijížděl autobus. Pár dalších skupinek tu také zahnízdilo na trávě. Co se musí nechat, i přes mou zatrpklost je tu nádherně. Sluníčko opaluje jako divé a při sezení v lehce mokré trávě od postřikovačů je to takové idylické. Včera mi přišel e-mail od Dejdý, kterou prý zajímá, jak to tu vypadá, jaké tu je počasí a jestli tu jsou nějací kluci. Jak ji znám, tak ji nejvíc zajímají ti kluci. Ale i těch pár větiček, které napsala, zakončených tím, jak jí chybím, udělá radost. A zároveň se mi trochu zastesklo.

Jade se přisunula o něco blíž ke mně. Asi tušila, že jsem myšlenkami zase doma v Čechách, a tak mě chtěla rozptýlit.

„Nasaď si brýle,“ šibalsky se usmála. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale pro jistotu si hned nasadila sluneční brýle, které se do teď schovávaly v mých vlasech.

„Támhle, ta partička u vchodu, to jsou lidi ze školního basketbalovýho týmu. Jsou docela v pohodě, ale ta menší blondýnka. Nedívej se na mě tak, není to žádná hlavní roztleskávačka nebo něco takového, jen jde prostě za svým. Když něco chce, tak jí je jedno, kdo a čím na to doplatí. Jen tak mimochodem, hlavní roztleskávačka je ta bruneta vedle ní a je fajn, takže žádnou americkou romantickou komedii za tím nehledej,“ ano, musela jsem se zasmát, protože mě přesně tohle napadlo, nicméně Jade pokračovala dál, „vidíš ty holky tam? To je Maia Lender, je strašně hodná a chudinka na to doplácí, když někdo z druháku něco potřebuje, jde za ní. Je zblázněná do Johna a všichni to vědí. Chudák chlap neví, co s ní má dělat,“ zasmála se a já také, ale spíše tomu, jak učitele nazývají křestním jménem, „ale jednou šel učit na střední plnou holek, které trpí neléčitelnou idealizací svých protějšků, tak se musí se zájmem svých studentek smířit. Možná kdyby se přestal furt tak roztomile usmívat, tak jenom možná by jich bylo míň. Ale o Maie se říká, že měla něco s Danem z třeťáku. Je fakt, že se kolem ní chvíli motal, ale ukázalo se, že mu na ní ani trochu nezáleželo. Dan je parchant, nebo aspoň k lidem, které nepotřebuje. To je ten nagelovanej trouba támhle u tý audiny. Jeho otec je fakt zazobanej a Danovi to stoupá do hlavy čím dál víc, znala jsem ho, když mu bylo deset. Čím je starší, tím se jeho marnivost stupňuje.“

Dobře na tom klukovi se mí líbila možná tak ta jeho mikina. Taková ta vysokoškolácká, vypadala fakt suprově, ale jinak mě nějak nezajímal. Zvlášť proto, že vypadal, jako by mu nezáleželo na ničem jiném než na vzhledu. Za dobu, co jsem se dívala jeho směrem, si rovnal vlasy pětkrát. Pár kluků a holek, co stáli okolo, na tom asi byli stejně. Nějak jsem pořád nemohla najít skupinu lidí, s kterými bych si rozuměla. Myslím, že lidé, se kterými strávím tenhle ročník, sedí právě vedle mě. Podívala jsem se na hodinky zatímco v tu samou chvíli Jade všem oznámila, že jede domů.

„Yop pojedu s tebou, nevadí?“ Jade se jen zakřenila a mně to bylo jasné. Přidala se k nám ještě Monie, která prý musí pohlídat mladšího bráchu. Rozloučily jsme se a posbíraly se z trávy.

Cestou k autobusu mi Jade popisovala studenty, kteří kolem nás procházeli. Monie zase ke každému měla svůj dodatek, kterému jsem se snad pokaždé musela zasmát. Tamtomu se vylilo pivo na triko a učitelům pak tvrdil, že ho poprskal jeho děda, tamta sjížděla školní schody na skateboardu a srazila výchovnou poradkyni, které potom řekla, že se při té srážce uhodila do hlavy, takže tam ve skutečnosti žádný skateboard nebyl a támhleti dva, na těch je prý nejzábavnější to, jak vůbec zábavní nejsou. Došli jsme až na místo, kam by měl přijet autobus a Monie pokračovala v historkách z třídních lavic: „Bože Dave, minulý rok jsem s ním seděla na laborkách z chemie a to bylo něco... Podpálil stůl. Vážně. Nudil se, tak to prostě na stůl vylil líh a shodil kahan. Pako jedno. Ale byla to sranda, když bylo po ohni.“ Nejsem si jistá jak dlouho budu zvládat její historky a zvlášť ty ksichtíky, které u toho hází.

„Sakra dávej pozor, ne?“ zavolala na kluka, který do nás vrazil. Vysmátě se otočila na svého kamaráda, který také svou bránici nešetřil: „Sorry, kotě, neměl jsem v plánu ti pocuchat tvé čakry. Co takhle je srovnat někde v klubu?“ Jeho jasně ironický tón mě pobavil a vypadalo to, že všechny zúčastněné také. Tedy, krom Monie.

„Paule Jacobe, táhni se svejma návrhama k čertu, protože na to, abys mi srovnal moje čakry, nemáš dostatečně vyvinutý mozek,“ usmála se Monie sladce a poslala mu pusu, která doslova praskala sarkasmem. Je fakt, že ten kluk nevypadal na středoškoláka, zato jeho kamarád, který k nám se smíchem doběhl, by mu svou výškou a vůbec vzhledem mohl dělat staršího bratra než spolužáka.

„Promiňte dámy, P. J. Už to víckrát neudělá,“ jeho omluva se nedala brát vážně, zvlášť když se tak vychytrale zubil, „propustíte ho ze svých nápravných spárů? Má totiž ještě nějakou práci,“ kývl k přijíždějícímu autu, které zaparkovalo kousek od nás. Jade se jen zasmála: „No nevím, možná bychom ho měli chvíli týrat za tu drzost.“ - „Ale kuš!“ uculil se s pohledem štěněte, „pohlídám ho, aby z toho nevyšel bez problémů, osobně!“ Nevím, kdy se Moničin pohled změnil z naštvaného na pobavený. Rukou naznačila gesto popravčího, který propouští popravovaného.

Z auta k nám mezitím doznívali beaty hip hopu a z míst řidiče a spolujezdce se vynořili dva další kluci, kteří určitě nebyli studenty střední školy. Jeden z nich, pravděpodobně ten, co řídil, se opřel o střechu svého auta a pobaveně se na nás culil.

„Hej, Westová, kde jsi nechala jednorožce, duhová vílo?“ zavolal na Monie. Když ho uslyšela, veškerý přátelský úsměv byl pryč.

„Čeká na vhodný okamžik, aby ti mohl svůj roh zabodnout do zadku, Bennette!“ křivě se usmála a otočila se na Jade a mě, „jestli někdy budu mít chuť někoho zmlátit, sežeňte mi jeho!“ - „Rozkaz, kapitáne,“ zasalutovala jsem jako ona ráno ve třídě. P. J. s tím druhým klukem mezitím začali okupovat auto a snažili se namačkat dovnitř.

„Ty vole! Zkus mi těma botama zničit sedačky a zabiju tě!“ zavolal na ně řidič a pravděpodobný majitel auta, „jinak, Westová, až někdy půjdeš okolo, stav se,“ široce se na Monie usmál, sedl na místo řidiče, zesílil beaty alespoň trojnásobně a odjel, když zrovna přijížděl náš autobus.

„Uhm, co to bylo?“ zmateně jsem se podívala na obě dívky. Monie si jen odfrkla a nastoupila do autobusu. Podívala jsem se na Jade.

„To byly problémové články této školy. Je s nimi sranda, ale jsou trochu z jiných poměrů, než je tu zvyklost. Takže se tu moc s nikým nepaktují a raději tráví čas s Marcem Bennettem a tou partou hoperů,“ nastoupili jsme do autobusu, „je to složitý. Spousta lidí je má za feťáky, kteří jsou jen na obtíž, ale kdo ví, proč dělají to, co dělají. Jiní k nim vzhlížejí, protože jsou součástí něčeho, čeho se většina teenagerů děsí. Stejně se jich ale valná většina spíš bojí. Bude to znít hrozně ohraně, ale jsou prostě tvrdí. A upřímně, já se jim vlastně taky radši vyhýbám. Jsou navezení v průšvizích, do kterých by se nikdo nechtěl dostat.“ Víc jsem asi slyšet nepotřebovala. Kdo mohl tenkrát tušit, jak moc se do těch průšvihů zamotám zrovna já...

2. kapitola < Shrnutí > 4. kapitola

Autor: Christush (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování