OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cena touhy - Primus



Cena touhy - PrimusGabriel přijíždí, velice neochotně, do malého, ledového městečka Fairbanks. Ještě však ani nepřekročil hranice a do cesty mu vběhne dívka v kratičkých kraťáscích a potrhaném tričku. Evelyn je jiná, znuděná stereotypem života. Černé brýle se silnými obroučky skrývají pronikavý temný pohled a snaží se působit co nejnenápadněji. Po příjezdu Gabriela do města se jí to však přestává dařit a na povrch vyplouvají nebezpečná tajemství. Věříte na osud? Eve začne. Nevidí se totiž s Gabrielem poprvé...

 PRIMUS

 „Sen končí probuzením nebo smrtí.“


Mladá dívka se šťastně rozběhla k chlapci, který se k ní blížil. Srdce jí bilo na poplach a nohy rychle mihaly jedna druhou. On na tom nebyl o nic lépe. Spěchal, aby ji zase mohl obejmout v náručí.

Dívka nadšeně vypískla a vrhla se mu kolem krku. Noční oblohou se rozlehl jejich nadšený smích.

Miluji tě!“ vydechla šťastně a prsty přejížděla po konturách jeho rtů.

Trpíme stejnou chorobou, andílku,“ zašeptal a vdechoval její opojnou vůni pivoněk. Jiskřičky v jejich očích prozrazovaly vše. Spustil ji opatrně zpátky na zem. Byla nádherná. Měsíc ozařoval její vlasy a ty modře zářily. Šaty, které měla na sobě, zašustěly při každém pohybu.

Usmál se šťastně na ni a vedl ji ke svému oři. „Utečeme,“ plánoval. „Schováme se a budeme spolu navěky,“ básnil a chytl pevně otěže.

Ach!“ vydechla a přitáhla si ho ke svým rtům. Než se však stihly spojit, její ruka zmizela a rty se začínaly vzdalovat.

Né!“ ozval se přidušený ryk v hrozném poznání. Zachytil ji ve své náruči a vytáhl dýku z jejích zad. „Neumírej!“ Paprsky luny zářily na jeho zmučenou tvář, která byla v mžiku o mnoho let starší. „Prosím, ještě ne!“ Dívka se jako lusknutím prstů změnila v prach a vítr ji ve spirálách odnesl.

Chyťte ho!“ zařval zdálky muž a pochodně zlatě zazářily v dálce.

 

 

Silnice nudně ubíhala kupředu. Motor vrněl obvyklým tónem a vše bylo zelené. Jak šokjící! Černý mercedes brázdil asfalt a bílá čerchovaná čára se měnila v plnou.

Byl červen. Tedy ne červen, na jaký byl zvyklý Gabriel - pouze v mezích dvanácti měsíců, které se už přes stovky let střídaly poslušně ve stejném pořadí a červen tam patřil k teplejším měsícům. Skousával si nepřítomně ret a uvažoval nad zimou na Aljašce. Když bylo teď venku maximálních jednadvacet stupňů, a to je léto, jak bude venku v únoru?

Stočil pohled od silnice, která byla hustě obklopená smrky, probodávajíc pohledem rádio.

Zmetek,“ zabručel si pod lehkým strništěm a párkrát pěstí bouchl do nefunkčního křápu. Pokoušel se, aby mu vztek nezapatlal mozek hned na počátku. „S touhle rachotinou, aby se jeden bál vyject i do New Yorku!“ skřípal zuby, když se něco mihlo na vozovku. Vyděsilo ho to k smrti. Zalápal po dechu. Prudce sešlápl brzdový pedál a setrvačnost ho vymrštila kupředu. Auto hlasitě zaskřípalo a gumy za sebou zanechávaly inkoustově černou stopu. Pás se zařízl bolestně do jeho hrudi a Gabrielova hlava narazila tupě do volantu.

Zachrčel a hlasivky mu skřípaly jako o závod. Srdeční puls vyskočil na maximum.

Co to kruci-“ začal chrlit nadávky a vzhlédl. Oči mu, obrazně řečeno, vypadly z důlku. Nemohl uvěřit vlastním očím.

Venku sotva patnáct stupňů a před ním stála mladá žena s rozcuchanými vlasy v minikraťáscích a potrhaném tričku. Její temné, zdivočelé oči ho propálily pohledem a plné rty byly zamrzlé v nezaujatosti. Vlasy hořké čokolády se jí stáčely volně k pasu a celá mu vlastně připadala... neskutečná.

Párkát zamrkal a narychlo si promnul oči. Jeho tep ještě poskočil o pár příček výš. Kde se tu vzala?! Znovu se podíval na místo, kde stála, ale už byla pryč. Zděšeně se začal otáčet do všech okýnek. „Kde je?“ vyhrkl sám pro sebe. „Přísahám, že tu ještě před chvílí byla!“

Gabriel celý vyděšený vyskočil na sedadle. Narazil hlavou do stropu auta a letěl zpátky dolů. Celým autem začala rozléhat hlasitá hudba. Žuchl zpátky do sedadla a začal si třít bolestně hlavu. „Zatracená práce!“ zavrčel sám pro sebe a mačkal zběsile čudlík, aby ztlumil hudbu.

Zády narazil zpátky do opěrky a mnul mezi prsty volant. „Tohle je fakt šílený a ani jsem ještě nepřejel tu přiblblou značku!“ Sotva dva kroky od čumáku jeho auta se vyjímala krásně zelená – pfůj! - značka, nadšeně hlásající:

Vítejte ve městě Fairbanks.“

Bezva. 


*** *** ***


S třesoucími prsty jsem odemkla těžké masivní dveře. Náš domek byl malý. Vcelku útulný. Na kraji města, kde se držela v malé kotlince – čirou náhodou tam stál i náš domeček – nekončící mlha.

Den nemohl být lepší, když ho člověk stráví ve škole. Nuděním se a zíráním z oken do zelené krásy. Amanda si jako obvykle lakovala nehty o hodině, takže pro mě nebyl problém zabývat se vlastními myšlenkami, zatímco ona měla sálodlouhou přednášku od učitele. Byl to takový druh slečny, které můžete mlátit i pravítkem do hlavy a ona se bude tvářit jako královna. Prostě super barbie. Takže na rozdíl od ní v mé hlavě přes celou tu dobu bylo totálně vygumováno a jen ticho. Nádherné, dokonalé, nenahraditelné ticho.

Jsem doma!“ zavolala jsem do domu a čekala na odpověď. Všude bylo mučivé ticho. Kdyby spadl hřebík na zem, tutově bych ho slyšela. A co teprv, když jsem udělala krok! Celou podlahou se ozvalo zaskřípání staších parket. „Tati? Jsi tu?“ zkoušela jsem to znova a skopla boty z nohou. Proběhla jsem honem předsíně až do kuchyně, kde jsem ho konečně našla. Všude okolo se vznášel pach krevet a mořských potvor. Mňamka.

Ahoj, zlatíčko,“ usmál se na mě táta a šťouchl párkrát do obsahu pánve. „Máš hlad?“ kývl hlavou ke svému kulinářskému úspěchu.

Nazvala bych to spíš faux-pas, ale nechtěla jsem mu kazit radost svou děsivou upřímností. Plus fakt, že jsem si celkem cenila svůj žaludek. „Ne, jedla jsem ve škole. Děkuju,“ špitla jsem a vyběhla schody do pokoje.

Nezapomeň, že máš zavolat Bredovi, jestli ti opravil počítač!“ volal na mě táta, ale množství hormonů udělalo své a neodpustila jsem si prásknutí dveřmi. Strhla jsem ze zad batoh a švihla přes celou délku pokoje.

Booože!“ zabručela jsem a praštila s sebou do peřin. „Světe nudnej! Dneska po mně nic nechtěj!“

 

Další den školy jsem se pokoušela nevláčet nohy za sebou. Šlo to horko-těžko. Sotva ráno zadrnčel celým pokojem budík, měla jsem pocit, že to jde všechno z kopce. Pravda přeci jen nebyla tak daleko.

Zastávka byla zahalená perfektním, mléčným plivajsem, kterýmu říkají mlha. Světe div se! S povzdechem jsem si uvědomila, že se za ty roky, co tu jsme, nic nezměnilo. Stále jsem na téhle zastávce mrzla sama. Žádný nabručený výrostek mi společnost asi dělat nehodlal. Ani teď ani do budoucna. Super.

Vydupávala jsem si morseovku, když mi před nosem zaskřípěly brzdy školního, vězensky žlutého autobusu. „Jedeš Evelyn, nebo tu budeš dál tancovat na místě?“ houkl na mě autobusák. Úchyl jeden! Šedivé splihlé vlasy. Věk okolo čtyřicítky. Modrý zamlžený pohled. Úzké rty. Z těchto informací nám vychází, že tenhle týpek nikdy nezazáří na Brodwayi i kdyby vypustil duši.

Jedu,“ odpověděla jsem. Párkrát zamrkal jako kdyby mu spadlo smítko do oka, ale nejspíš to mělo působit roztomile. „Do školy!“ doplnila jsem. Autobus se s hukotem rozjel.

Vystoupení do poměrně chladného ranního počasí působil jako baseballová pálka. Obratně jsem se vyhnula hloučkům zbytečných třídních znalců 'jak nasrat lidi okolo sebe' a pohledem hypnotizovala schody. Žvýkačkový design na nich působil vážně originálně.

Zahalená v proudu vlastních myšlenek jsem ignorovala celý svět okolo sebe. Vnímat ho byl zbytečný luxus. Vtom jsem ale do něčeho vrazila a moje koordinace selhala. Se směšným zašermováním jsem skončila zadkem na tvrdém, zvlhlém betonu. Z úst mi vyšlo bolestivé zaskučení a zvedla jsem pohled k viníkovi.

Přejela jsem kvalitní kožené boty, černé kalhoty, přeskočila vypouklé místo pod kterým si lze představit vše, přes mohutnou hruď až k ostré hraně čelisti s lehkým strništěm. Zpod hustých řas na mě civěla dvě našedivělá kukadla.
„Moc se ti omlouvám! Neviděl jsem tě a“ začal se shýbat aby mi pomohl, ale ješitná touha po imaginární hrdosti ze mě udělala idiota. Vyskočila jsem na nohy a civěla přímo na jeho hruď.

Vysokej,“zamručela jsem sama pro sebe.

Co jsi říkala?“ shýbl se ke mně a srdce v očekávání poskočilo.

Nic!“ prskla jsem okamžitě.

Koutky rtů mu vyskočily vzhůru. Slyšel to? Neměl by to s těmi koutky dělat! Reakce mého těla bylo okamžité naskočení husiny a pocení rukou. A ta jeho vůně! Nádherná, kořeněná, která ulpí na jazyku a už se jí nelze zbavit. Silné nutkání skousnout si ret bylo úspěšně potlačeno. Mise splněna na dvacet procent.

Jinak, jsem Gabriel,“ usmál se božsky a natáhl slušně ruku. Pocit deja-vu mě doslova převálcoval. Odkud znám sakra to jeho jméno?

Gabriel říkáš?“ přemýšlela jsem nahlas.

V očích mu blísklo. „A ty jsi?“

Evelyn.“ Kývla jsem a neopovažovala natáhnout ruku. Co kdyby mi ji umačkal? Byl divnej. Nebo moje reakce na něj byla divná?

Tak to mě velice těší, Evelyn.“ Stáhl ji a další jiskřička se mihla v temných očích. „Snad tě brzy zase potkám – tedy milejším způsobem, než je vražením do tebe na školním pozemku, před vchodem.“

Unikl mi úšklebek při vzpomínce na předchvilkový pád. „Jo...“ začala jsem a shýbala se pro batoh, „snad někdy-“ nevěřícně jsem se otočila okolo své osy. Kam se poděl? Obočí se mi stáhlo a prstem jsem si pošoupla brýle na nosu blíž ke kořenu. „Příště,“ zabručela jsem prvotní myšlenku a v mrákotách vešla do školy.

 



Můj první příběh ze současnosti. Snad to nebylo tak katastrofální a dalo se to překousnout. Každopádně budu vděčná za jakýkoliv Váš názor. Přeci jen to donutí autora se nad sebou zamyslet, zda to má nabírat nějaký obrátky, nebo radši ne. Další díl bude s názvem: Secundus.

Příjemné počtení
Niki311 

  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Cena touhy - Primus:

3. Laila
18.10.2012 [14:05]

Tak jsem se konečně, vážně mě mrzí, že až po tak dlouhé době, dostala i k této tvojí nové povídce. Emoticon Emoticon
A zatím se mi vážně líbí. Emoticon Emoticon Emoticon Velice sympatické jsou mi obě(snad hlavní) postavy i jejich povahy (jak jsi je zatím nastínila). Emoticon
A už mě napadá spousta otázek - jojo, jsem hold příšerně zvědavá. Emoticon Emoticon Emoticon Tak třeba, kdo to na začátku umřel? Kdo byla ta dívka v lese? Kam Gabriel tak rychle zmizel - jak to dokázal? A další a další. Emoticon Emoticon
Už se těším na další vývoj děje! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A vážně by mě zajímalo, jak to bude pokračovat... Emoticon Emoticon Emoticon

2. Lenis přispěvatel
16.10.2012 [20:02]

LenisSuper :) těším se na další :))

1. AprilYoung přispěvatel
16.10.2012 [17:54]

AprilYoungPútavý príbeh. Emoticon Rada si prečítam ďalší diel. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!