OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 4. kapitola

25.12.2021 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 501×

Procházka s Polárkou

„Dobré ráno přeju,“ pozdravila jsem rodiče, když jsem vešla do kuchyně, kde mamka pilně připravovala speciální vánoční snídani. Maminka byla skvělá kuchařka a pekařka, a vlastně i cukrářka, takže se rozhodně bylo na co těšit. Každý rok jsme měli k snídani vánoční muffiny s dokonalou sněhovou polevou a posypané barevnými vločkami, k tomu obdobně zdobené donuty, anebo čokoládové cookies a k tomu kakao s marshmallows. Takové typicky americké jídlo narvané prázdnými kaloriemi. Na Kauai si rozhodně musím naordinovat ovocný a zeleninový detox…

„Krásné ráno, dítě,“ popřála mi mamka a trochu překvapeně na mě pohlédla, že jsem ještě pořád ve flanelovém vánočním pyžamu a károvaném županu. Po ránu se mi úplně nechtělo se ještě převlékat, ale naopak nějakou chvíli zůstat v měkkém, pohodlném nočním úboru, který mi navozoval takový uvolňující pocit. Zažila jsem docela těžkou noc, špatně se mi spalo a celkově jsem si připadala neobyčejně unavená. To se mi ta schůzka s Danem vyplatila.

„Dobré, Jess. Jak se ti spalo?“ staral se taťka, přičemž na něj mamka vrhla takový zvláštní, téměř varovný pohled. Trochu mě to zarazilo, ale zasedla jsem mlčky ke stolu a prohlížela si tu barevnou, lákavou tabuli, kterou nám mamka nachystala a na kterou se mi již sbíhaly sliny.

„Ušlo to… Už jsem si odvykla spát v téhle posteli. Vypadá to fakt skvěle, mami. Nejraději bych si dala všechno, ale to bych se pak nevešla do plavek,“ vypadlo ze mě nekontrolovatelně, jak jsem z toho nevyspání nedopatřením povolila cenzuře svých plánů, o kterých naši prozatím nic nevěděli. Původně jsem jim to chtěla říct až po svátcích, aby pro ně nebyl moc velký šok, že tady na Nový rok nebudu. Což bohužel nevyšlo, že. Přistiženě jsem na ně zakoulela očima, přičemž si mamka s taťkou vyměnili značně zaskočené pohledy.

„Cože? Do jakých plavek?“ vyptávala se mamka ihned horečně, ale především znepokojeně. A dle jejího zarputilého výrazu v obličeji se evidentně dožadovala okamžité odpovědi. Z tohohle se nemám šanci vykroutit.

„Chtěla jsem vám to říct sice o něco později, ale… prostě jde o to, že... za pár dní odlétám na Havaj. Víte, zase se trochu ohřát, odpočinout si, načerpat energii a nějakou inspiraci pro svou novou knihu. Omlouvám se, že jsem vám to neřekla dřív. Nechtěla jsem, abyste byli zklamaní, že tu s vámi nebudu, což ale očividně jste, takže... Nezlobte se, prosím,“ odprošovala jsem je rovnou, abychom si tu snídani mohli co nejdříve všichni v klidu vychutnat. Brácha byl se synovci nejspíš někde venku, pravděpodobně už na ledě, a Hayley balila dárky. Po babičce nebylo ani vidu, ani slechu.

„Takže to tu jako na Nový rok nebudeš?“ ptala se mamka mírně pobouřeně a nesouhlasně se na mě zamračila. Taťka to bral daleko smířlivěji, ačkoliv se tvářil lehce posmutněle. Zakývala jsem hlavou, že ne a slabě jsem si povzdechla. Dokonce mě přešla chuť na to skvělé pečivo, se kterým se mamka tolik pracně chystala. 

„Potřebuju pauzu, mami,“ konstatovala jsem vyčerpaně a přitáhla si k sobě blíž horký hrnek kakaa, kolem nějž jsem obmotala všechny prsty. 

„A to, že jsi potkala Daniela, ti taky moc nepomáhá, viď?“ přeptala se mě opatrně a trochu nejistě pohlédla na taťku, který si diplomaticky vzal hrnek do jedné ruky, donut do druhé, načež raději elegantně zmizel z kuchyně. Velmi rychle jsem se dovtípila, že se mamina chystá na jakousi intervenci podle toho, jak důležitě se tvářila. Ach jo, já bych se chtěla prostě jen nasnídat… „Včera jsme tě s Hankem slyšeli, Jess,“ podělila se se mnou o svůj postřeh, který ji k té docela logické tezi dovedl. Mrzutě jsem se zachmuřila a zavrtěla jsem nad tím odmítavě hlavou.

„Jela bych tak jako tak, ale teď mi to bodne o to víc,“ ujasnila jsem ji, že jsem si ten pobyt v tropech zaplatila dávno předtím, než jsem tady potkala Daniela, což byla poměrně náhoda, když roky předtím se tady po něm slehla zem. 

„No a jak to s ním teda máš? Co se včera stalo?“ vyzvídala zcela nepokrytě a jakoby zázrakem zapomněla na tu bombu s mou dovolenou, kterou jsem na ni před pár minutami shodila, jelikož ji víc zajímaly moje trable s Danem. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že by se mamka již včera nedozvěděla o mém posezení s Danem, pravděpodobně ještě když jsme seděli v té kavárně ji to nějaká dobrá duše dala zaručeně vědět. V tomhle městečku to byla jedna velká drbárna. Nicméně se zatím ještě ovládala a příliš do mě nešila. Možná kvůli tomu, že jsem si včera málem vybrečela oči.

„Beztak o tom už všechno víš,“ pronesla jsem suše a káravě jsem na ni pohlédla, že jí to není ani trochu blbý.

„Vždyť víš, že tady se nic neutají, zlatíčko,“ připomněla mi tónem, který nepřipouštěl její vlastní provinění, ale já se v tom nehodlala pitvat. Vůbec v ničem…

„Jak to že jsi na mě neřvala, že jsem se s ním sešla?“ Nechápala jsem a opravdu ohromeně jsem na ni pohlédla.

„Protože si myslím, že jsi sama pochopila, že to pro tebe bylo spíš za trest. Alespoň podle toho, jak to s tebou potom zamávalo,“ usadila mě s naprostým přehledem a smutně se na mě pousmála. „Pořád jsi to v sobě neuzavřela, Jess. Ještě ses přes ten rozchod nepřenesla,“ jala se laických psychologických rozborů, čímž mě nemálo vůči sobě popudila.

„Vždyť to ani nebyl rozchod! Nikdy mi oficiálně kopačky nedal!“ vybuchla jsem vztekle, ale pravým důvodem byla ta mamky trefná poznámka, že jsem to v sobě prozatím definitivně neukončila. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bohužel to tak bylo. Nějakým nevyhnutelným způsobem jsem se přes to sice přenesla, ale pořád to ve mně vyvolávalo nějaké emoce, což by určitě nemělo, kdyby to bylo celkově úspěšně za mnou. Ne po tak proklatě dlouhé době.

„Když to v sobě nějak nevyřešíš, tak si to s sebou pak poneseš i do dalších vztahů a ani ty ti nevyjdou. Na to už jsi určitě přišla i sama, že?“ poučovala mě, aniž bych se ji o to snad prosila, čímž mě pobouřila zase o to víc. Nemluvě o té zákeřné připomínce, že mi zatím ztroskotaly všechny ostatní vztahy, o které jsem se po Danielovi pokusila. 

„Už to je vyřešený! Konečně vím, co jsem chtěla vědět, takže nemusíš mít strach, mami. S Danem je to konečně uzavřená kapitola,“ zabrblala jsem dotčeně a při vzpomínce na Danovo přiznání jsem ucítila mírně zaštípání v očích, jak mě v nich opět polechtaly slzy. Několikerým zamrkáním jsem je ale bleskově zahnala pryč. Nebo to možná byla bezprostřední reakce na to, že jsem si tím svým tvrzením uvnitř nebyla stoprocentně jistá a že jsem to nejspíš mamce řekla jen proto, abych od ní měla konečně pokoj. Takže jsem jí v zásadě lhala, a to mně vadilo samo o sobě. 

„No a co ti teda řekl, Jess? Že jsi to vzala tak špatně,“ vyptávala se mě obezřetně a v hnědých duhovkách se jí zračily čiré obavy.

„Bylo pro mě trochu drsný slyšet, že se mnou Dan nestál o žádnou budoucnost. Proto zdrhnul, to je celý... A můžeme to už nechat být, hm? Chtěla bych se normálně nasnídat, než mi vystydne to kakao,“ navrhla jsem jí neoblomně a odpudivě jsem se na ni zašklebila, aby ji už nenapadlo se v tom dál vrtat.

„To mě mrzí, holčičko. Jeho smůla,“ okomentovala to stručně, ale výstižně a já se nad tím akorát hořce ušklíbla. „Ale teď už to můžeš konečně všechno hodit za hlavu,“ zaradovala se s neskrývanou úlevou, kterou jsem s ní rozhodně sdílet nemohla. 

„Jo, to jo,“ zabrblala jsem na souhlas a zakousla jsem se konečně do toho výtečného muffinu, čímž jsem tuhle debatu prakticky ukončila. Mamka si nad tím pouze rezignovaně povzdechla a následovala mě v jídle, jak asi doteď čekala na mě, až vstanu a nasnídáme se spolu. Ten přemrštěný přísun cukru mi po té mizerné noci nesmírně přišel vhod. Ostatně i po té vyčerpávající konverzaci s mamkou.

* * *

„Tak, a teď mi řekni, Jess, jak se doopravdy máš?“ vyrukovala na mě moje nejlepší kamarádka Meg, když jsme se procházely po zasněženém okolí. Goodville bylo pod tou sněhovou peřinou a bohatou výzdobou jako dokonalá vánoční vesnička, která jako by vypadla z pohlednic ze Severního pólu a představě domova samotného Santa Clause. Její návštěvu jsem během svátků rozhodně nemohla vynechat, ani náš oblíbený a tradiční okruh napříč osvětleným městečkem. Domluvily jsme se spolu na kratší zdravotní procházku, jelikož se Meggie těšila požehnanému stavu, a to bříško v osmém měsíci ji solidně zatěžovalo. Navíc venku mrzlo, až to praštilo, takže to stejně na žádné extra dlouhé procházení nebylo. Odpoledne městečko čekala na náměstí soutěž o nejchutnější vánoční cukroví a vaječňák, ale v takové zatracené zimě se většinou konala v kavárně a bistru vedle, aby nikdo z účastníků neutržil třeba nějaké omrzliny.

„Vážně se mám dobře, Meg. Daří se mi,“ přesvědčovala jsem ji nenuceně, ale Meg mi to evidentně nebaštila.

„Vidím na tobě, že jsi nějaká smutná. Vím o tom, že je Dan ve městě, takže fakt není těžký si to domyslet,“ namítla mi na to Meg shovívavě a chápavě se na mě pousmála.

„Nechci tě tím nějak zatěžovat. Jsou určitě i lepší témata, o kterých se můžeme bavit. Třeba tvoje těhotenství!“ pokoušela jsem se odlákat její pozornost jinam, ale nezdálo se, že by to zrovna dvakrát zabralo. Stejně se instinktivně chytila za bříško, které se jí krásně rýsovalo pod kabátem a tak bezděčně se na něj s bradou dolů usmála. Působilo to neuvěřitelně dojemně a něžně. Pociťovala jsem za ni a za Jimmyho nesmírnou radost, že je společně potkalo takové ohromné štěstí. Někde ve skrytém koutku duše jsem jim sice nevídaně záviděla, ale takhle otevřeně jsem jim to nezištně přála a tušila jsem, že se stanu šťastnou kmotřičkou, když se mi již dostalo takové pocty být Megiinou svědkyní na jejich svatbě. V jejich životě šlo všechno jako po drátkách. Prostě tak, jak by to jít mělo.

„Věř mi, Jess, že bys měla využít té možnosti se bavit o něčem jiném, než se ta malá narodí, protože pak už nebudu mít kapacitu se bavit o čemkoliv jiném,“ informovala mě s takovým ironicky varovným podtónem, zatímco se u toho tak uchechtávala, že mě tím ihned nakazila. „Navíc jsem fakt příšerně zvědavá. Nemůžeš mě v tom nechat!" 

„No dobře, dobře… Ale co ti mám vlastně povídat, Meg. Prostě mě dostalo, že jsem ho zase potkala.“ Dala jsem na ni a ona okamžitě nasadila vážný výraz, přičemž mi s maximálním soustředěním naslouchala.

„Bylo to hodně zlý?“ odhadovala se zvlněným čelem, jak se nevesele domnívala, že jí to potvrdím.

„Jako že… na první dojem ne, ale jinak mě to slušně sejmulo,“ přiznala jsem bez mučení, jelikož u Meg jsem nepochybovala o tom, že to s jakýmikoliv reakcemi nebude přehánět. Třeba jako moje mamina.

„Ne že bych se s ním nějak mazala, to určitě ne. Tenkrát se ke mně zachoval jako ten největší hulvát, ale… včera jsme se sešli a on mi řekl, proč se tehdy tak zničehonic sebral a zmizel, což… mě solidně odrovnalo. Neposlouchalo se to dobře ani po tolika letech a… tak nějak se mi to všechno zas vybavilo. Ta minulost jako by oživla a znovu mě to všechno tak hrozně štve, Meg,“ vyzpovídala jsem se jí, abych jí alespoň zhruba nastínila to dění uvnitř mé hlavy, anebo spíš v mém srdci, a ona tomu dobromyslně přikyvovala.

„A jak ti to teda vysvětlil?“ vyzvala mě, ať se jí svěřím taktéž s touhle zásadní informací, aby si doplnila chybějící kousky skládačky, protože tehdy tu melodramatickou situaci prožívala celou se mnou.

„Že nás dvě tenkrát slyšel, jak si povídáme o dětech, svatbě a tak… Znáš to, klasický holčičí řeči a ono ho to vyděsilo tak, že vzal nohy na ramena. Hrdina, že jo?“ vypověděla jsem jí v kostce a ona nad tím užasla podobně jako já. Pro ženský mozek to prostě bylo absolutně nepochopitelné. „Říkal, že byl spokojený s naším vztahem tak, jak byl a že na takovéhle zásadní kroky nebyl připravený, a tak to vyřešil tím, že před nimi utekl. Chápeš to?! Místo toho, aby si o tom se mnou promluvil a… To je stejně jedno, jen… mi to prostě hlava nebere,“ parafrázovala jsem jí jeho objasnění a ona se nad tím pohoršeně mračila.

„To jsou chlapi, Jess. Oni někdy uvažují úplně nepochopitelně, alespoň pro nás ženský. Mají to v hlavě jinak než my. Jsem s Jimmem už nějaký ten pátek a pořád jsem si nezvykla. Občas mě dost překvapí, někdy příjemně a někdy ne, ale myslím, že on to se mnou má obdobně. A hlavně teď v těhotenství to se mnou nemá úplně jednoduchý,“ podotkla zcela věcně a zatvářila se u toho jaksi nostalgicky, jak si nejspíš vybavila mnohé zážitky s Jimmym, které by se k tomuto tématu daly použít jako modelový příklad.

„Já vím, já vím. Navíc vy dva jste úžasný pár, ale… kruci, tohle?“ zaúpěla jsem a rozhodila jsem ruce zeširoka do stran, abych výmluvným gestem poukázala na tu nesmyslnost jeho chování.

„Máš ho ještě pořád ráda?“ Zaskočila mě velice ošemetným dotazem, který mi způsobil menší tachykardii. Dlouze jsem se nad tím zamýšlela, abych na tu otázku nalezla upřímnou odpověď, ale moje podvědomí mi ji poměrně rychle podsouvalo a já spíš váhala nad tím, jestli ji skutečně vynášet na světlo světa, anebo ji raději pohřbít někde hluboko v sobě. „To je dlouhé přemýšlení,“ povšimla si s obočím pozdviženým výš, a tak jí zmizelo někde pod lemem žluté pletené čepice.

„Jednu dobu jsem ho fakticky nesnášela, přímo nenáviděla, ale po čase jsem… A hele, Polárka!“ zvolala jsem, když jsem o pár metrů dál, naproti na chodníku, zaregistrovala si zvesela vykračovat fenku huskyho, která patřila rodině Gleesonových. Zřejmě jim omylem utekla, nebylo by to ostatně poprvé. „Asi jim utekla,“ zahuhlala jsem a automaticky jsem se jí vydala vstříc, abych ji odchytila a odvedla ji zpátky domů, což tedy znamenalo se opět vidět s Danem. Anebo jeho maminkou, čerstvou vdovou, takže ani jedna z možností nebyla zrovna ideální.

„Počkej, Jess!“ zahulákala Meg a pustila se hned za mnou, aby mi při tom odchytu alespoň asistovala.

„Polárko, no ahoj, holka! Jak se máš? Vypadáš docela čiperně,“ vítala jsem ji nadšeně u země na kolenou, jelikož jakmile si mě fenka sama všimla, ihned ke mně běžela, aby se se mnou pomazlila. Dřív jsme byly opravdu skvělé kamarádky, znala jsem ji od štěněte a teď už to musela být zasloužilá psí seniorka, čemuž napovídala i ta prošedivělá srst na její hlavě, ačkoliv stále měla energie na rozdávání.

„Musíme ji odvést domů. Půjdeš se mnou, Meg?“ požádala jsem ji téměř škemravě, aby mě tam nenechala jít samotnou, ale když jsem viděla ten její nečekaně mučednický výraz, kdy se asi ten špunt v bříšku velice živě ozýval, bylo mi hned jasné, že se ode mě po cestě zřejmě odpojí.

„Promiň, ale já už asi taky půjdu domů, Jessie. To mrně se tam nějak moc hýbe a tlačí mi na močák,“ sdělila mi omluvně a tak všelijak hekala a funěla, jak si děťátko momentálně hrálo na fotbalistu a mámin močový měchýř považovalo za míč.

„Jasně, jen běž. Já to nějak zvládnu,“ pobídla jsem ji a postavila jsem se zase na nohy, zatímco jsem Polárku držela za obojek, abych ji dovedla k jejím majitelům. Společně jsem s Meg vyrazila směrem ke Gleesonovým, přičemž její a Jimmyho dům byl přímo po cestě, takže se ode mě odpojila. Před domem paní Gleesonové jsem na chvíli zaváhala, jestli fenku nestrčit raději prostě za plot a nenápadně se opět vypařit, ale svědomí mi to nakonec nedovolilo. Navíc jsem, ke své hrůze zjistila, že toužím po tom Dana zase vidět. 

Zazvonila jsem na zvonek přímo vedle dveří a čekala jsem, až mi někdo otevře. Zakrátko jsem se přistihla, jak si v duchu přeju, aby se mezi futry objevil Dan, načež bylo moje přání o pár sekund později vyslyšeno. Jakmile na prahu dveří spatřil mou maličkost, nefalšovaně ho to udivilo. Bleskově jsem ho sjela zrakem, abych zjistila, že je oblečený do domácího, ale že i v obyčejných teplácích a lahvově zelené svetru s copánkovým úpletem opravdu sekne. Na nose mu seděly brýle na čtení s klasickými černými obroučkami, které mu dodávaly takový intelektuální dojem a mě tím přinejmenším zaujal. Ty brýle mu rozhodně přidaly na atraktivitě, alespoň pro mě. Kruci! 

„Ahoj, Danieli. Po cestě jsem narazila na Polárku. Asi vám utekla, tak ji vedu domů,“ oznámila jsem mu důvod svojí návštěvy a on se stejně konsternovaně podíval i na psa. Vpustila jsem ji brankou dovnitř prostoru předzahrádky domku a ona automaticky běžela rovnou domů. „No jen mazej, ty potvoro jedna," zamumlal za ní, ale rozpustile se u toho culil. Potom se zaujatě zadíval opět na mě.

„Ahoj, Jess. No, jo… Musela se nějak dostat ven. Díky ti,“ ocenil mou iniciativu, kdy jsem dobrovolně vstoupila na území, které okupoval právě on a kterému bych se dle jeho očekávání spíš vyhýbala obloukem. Každopádně jak se jednalo o zvířata, neznala jsem přítele ani nepřítele. Cokoliv pro dobro němých tváří.

„Jistě, za málo,“ hlesla jsem a bezmyšlenkovitě jsem se na něj usmála, ačkoliv poněkud rozpačitě. Panovala mezi námi určitá křeč, která se nedala přehlédnout a která tedy spíše vycházela z mojí strany. Jenže ani on se nechoval úplně přirozeně a uvolněně, přestože se o to nanejvýš snažil. „Tak… se zase měj. Pozdravuj ode mě Carolyn.“ Nechala jsem vzkázat a již jsem se otáčela, abych se dala na odchod.

„Jessie?“ oslovil mě zdráhavě a když jsem se na něj nejistě otočila nazpět, podle provinilého výrazu ode mě čekal asi nějakou nepříjemnou reakci. Jenom jsem cosi nekonkrétně broukla, aby věděl, že ho vnímám a že může klidně pokračovat. On ale vyšel ven v domácích papučích rovnou na vyhrnutou cestu, aby ke mně byl o něco blíž, přičemž přivřel dveře sotva na škvíru, aby jednak znovu neutekla Polárka a aby nejspíš nikdo nemohl odposlouchávat zevnitř. Kolem dokola bylo ovšem zaručeně dost nestydatě zvídavých uší. „Jsi v pořádku? To, jak jsi včera odešla, tak…“ odmlčel se a trochu bezradně pokrčil rameny, ale já jsem si snadno domyslela, co mi tím chtěl ve vší slušnosti naznačit, přestože na to jeho slova nestačila. Anebo byl natolik ohleduplný a diskrétní, že to pro jistotu nijak konkrétně nepojmenovával. 

„Popravdě? Ani ne, Dane. Bylo toho na mě trochu moc,“ odpověděla jsem mu ve vší upřímnosti, s níž jsem ostatně započala dnešní ráno, a díky té únavě z nekvalitního spánku jsem ani nemínila nic zbytečně vymýšlet. V našem případě by to stejně nemělo jediný smysl…

„Co kdybych se ti to pokusil vynahradit?“ odvážil se mi navrhnout svůj smělý nápad, kterým mě nemálo vykolejil, že jsem udiveně zalapala po dechu.

„A jak bys mohl, Dane?“ ohradila jsem se nepatrně rozčarovaně. 

„Dej mi k tomu alespoň příležitost, Jess,“ přemlouval mě mírně naléhavým tónem a v očích se mu zračilo opravdové zapálení pro věc. Nepochybně mu na tom záleželo, čímž jsem s každou uběhlou vteřinou pozbývala veškeré vůle k tomu jeho nenucenému nátlaku více odolávat. Na druhou stranu jsem umírala touhou zjistit, jak by mi to chtěl jako vykompenzovat.

„Tohle asi jakýkoli dárky, gesta, lichotky ani nic podobného nespraví,“ srozuměla jsem ho předem, aby nepočítal s tím, že to bude mít v tomhle ohledu snad nějak lehké. Materiální věci pro mě nikdy neměly žádnou valnou hodnotu, natož když jsem utržila takovou ránu na duši. A to ostatní jsem odepsala rovnou, jelikož to prvoplánově působilo, jako že chce ulevit hlavně svému svědomí a nějak zaplácat to, že mi ublížil.

„Neber to nějak zle, ale i přes to, že to bylo moje rozhodnutí, jsi tím netrpěla jenom ty… Vyčítal jsem si to snad úplně každý den. Pořád jsem váhal, jestli to bylo správný nebo ne, protože to bylo zatraceně těžký, Jess. Opustit holku, kterou jsem měl tak moc rád. Bolelo to i mě, nejenom tebe…“ utrhl se na mě z jisté netrpělivosti či ukřivděnosti a vypadal doopravdy ublíženě.

„Tak jsi prostě neměl odcházet,“ odsekla jsem uraženě, ale vzápětí jsem toho litovala, jelikož mu to moje neustálé omílání jeho přešlapu už zřejmě silně vadilo. A já zněla čím dál víc jako zhrzená, pošetilá chudinka, která si mezitím vůbec nevedla tak dobře, jak původně předeslala. Výčitek učiním přítrž, jednou pro vždy. Odteď. 

„Jak jsi sama řekla, Co se stalo, stalo se a s tím už nic nenadělám, ale můžu se to snažit alespoň nějak napravit, když mi to dovolíš,“ zopakoval o něco důrazněji, ale s o to pokornějším výrazem a jistou laskavostí v očích. To mě přimělo se cítit o to trapněji, že jsem se doteď chovala jako zaseknutá páska, když si on sám bezesporu plnohodnotně uvědomoval dosah a rozsah své volby.

„Jenom si od toho nic moc neslibuj, jasné? Spíš to nic než moc,“ varovala jsem ho, aby si ani po mém svolení nedělal nějaké bláhové naděje. Já mínila pouze ukojit svoji vlastní nezdravou ženskou zvídavost a využít příležitost, která se mi zrovna nenadále naskytla. Daniel to uvědoměle odkýval a ze všech sil potlačoval tu ryzí radost, kterou u něj můj souhlas vyvolal. Ten pronikavý pár očí doslova jiskřil a koutky úst mu lehce cukaly, jak se chtěly roztáhnout do širšího úsměvu, ale nakonec je ovládl a mně myslí prolétlo, že je to vlastně škoda. Ten úsměv bych vlastě ráda viděla. Vtom se mezerou ve dveřích protáhla ta chlupatá koule, aby si za mnou přišla o další dávku podrbání, čímž mě skutečně potěšila.

„Tak ty ses přišla pomazlit, holka? No ty seš ale hodná, tak hodná. To víš, že jo. Taky jsi mi chyběla,“ povídala jsem jí, zatímco jsem ji oběma rukama drbala v huňatém kožíšku a ona se u toho neposedně vrtěla, vyplazovala jazyk, kterým se mě pokoušela olizovat a dobrosrdečnou hlavou se o mě intezivně otírala.

„Nejenom jí jsi chyběla,“ vložil se do toho Dan svou kurážnou glosou a když jsem se na něj zaměřila s přezíravě přimhouřenými víčky, že na taková prohlášení je setsakramentsky brzy, raději očima uhnul stranou, když se snadno na to dovtípil, že měl raději pomlčet. Koutky úst mu ovšem stejně rozverně poskakovaly, když se to jemu zdálo přinejmenším úsměvné. 

„Netlač na pilu, hm,“ sykla jsem varovně a rty jsem napnula do příkré linky.

„No ale bylo by to fajn, kdyby ses na mě usmívala tak jako na Polárku,“ podělil se se mnou o své vroucné přání, jenže naprosto mimo kontext, když to považoval jenom jako komentář pro odlehčení atmosféry. Nejprve mi doopravdy začalo cukat ve tvářích, ale jenom tak jsem se nedala.

„Jenže Polárka mi nikdy nijak neu-…“ Najednou jsem se zasekla, jak mi naštěstí včas došlo, že už bych to znovu neměla opakovat. Místo toho jsem si odkašlala, jako že mi zaskočilo, abych to nějak obratně zahrála do outu.

„Nepovídej! Kolikrát ti rozkousala nějaký boty,“ namítl mi nato pohotově, přestože jsem svou větu nedokončila, ale on neměl sebemenší problém si domyslet, co jsem mu znovu hodlala vpálit do očí. Dokázal to navíc velkoryse otočit do žertu a před tímhle gestem se bránit úsměvu už bylo téměř nemožné. 

„Holt si to uměla vždycky dobře vyžehlit,“ zhodnotila jsem prostě a protáhla jsem bezděčně ústa směrem dolů i s ledabylým pokrčením ramen, přičemž jsem Polárku nepřestávala hladit a ona si to náležitě užívala. Vždycky se nakrátko přimotala k Danovi, aby se také u něj pozastavila a nebylo mu snad líto, že ji nemůže taky drbat. „Navíc ty psí oči, těm se nedá odolat,"

„I já umím psí oči,“ prohlásil významně, načež jsem na něj vrhla částečně skeptický pohled a ještě jsem se tomu výsměšně uchechtla.

„Akorát nefungují tak dobře jako ty u Polárky,“ vyvedla jsem ho z omylu vítězoslavně a celkem jsem se u toho bavila.

„Aspoň vím, na čem mám zapracovat… Mimo jiné,“ poukázal na závěr důvtipně, čímž se mě snažil přimět se na něj srdečně usmát, což byla tedy nebojácná vize, ale zřejmě ne neproveditelná, jelikož se mu to podařilo hned vzápětí. Ani na vteřinu nezaváhal a v tom úsměvu mě laskavě následoval, což mě zaplavilo takovým hřejivým pocitem, že se mi zachtělo ještě víc. A čeho? No tak nějak všeho… Daniel se mi opět plíživě vkrádal hluboko pod kůži a já tomu sama ochotně napomáhala.   

 Bohužel jsem se před svátky už nedostala k tomu, abych přidala další kapitolu - tímto taky tolik k tomu, že bych přidávala dvě kapitoly týdně, já to zpravidla prostě nedávám. :D Takže dodatečně přeju, anebo spíš doufám, že jste si užili co nejkrásnější Vánoce, Ježíšek Vám nadělil to, oč jste stáli, a do Nového roku, i po celý jeho zbytek, Vám přeju jenom a jenom to nejlepší!

Tak Jess nakonec svolila s tím Danielovým návrhem, to asi taky mluví samo o sobě, ne? Sice se na první dojem pořád neustále vzteká a dává to Danovi sežrat, ale doopravdy stojí o každou další chvíli s ním. Příště čeká rodinu Wincottových pořádné překvapení, které někoho zaskočí příjemně a někoho velmi nepříjemně. 

Mockrát Vám děkuju! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 4. kapitola: