OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 11. kapitola

28.08.2015 (09:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 618×

Omlouvám se, že přidávám kapitolu, až po takové době, ale byla jsem na dovolené bez počítače a na telefonu se mi psát nechtělo. Snad se Vám kapitola bude líbit, já osobně jsem se u některý částí pobavila.

Příjemné počtení a díky za jakékoliv komentáře :)

Andre2 

Nemůžu popadnout dech! Běžíme už asi přes hodinu a Isler drží stále to úmorné tempo. Od kostela jsme vyběhli do krásné zasněžené přírody rovnou do lesa. Kdo by si myslel, že běhat ve sněhu je ještě těžší než ve vodě?

Chceš mě uhnat k smrti? vrčím na něj a zastavují se, abych se pořádně nadechla.

„Běžíme teprve dvacet minut! Dělej, Ritterová!" huláká na mě.

Děláš si ze mě srandu? To se ti ty hodinky asi sekly! posílám mu vzkazy do hlavy, protože stále ještě lapám po dechu.

To máš za to, že jsi tátu uprosila, aby ti zrušil domácí vězení, posmívá se mi podvědomí, které si v poklidu sedí na pohodlné pohovce a pojídá popcorn.

Isler se vzápětí otočí a nasupeně na mě zírá. „Při téhle rychlosti nemáš mít žádnou zastávku!"

„Co? Při tomhle sprintu si nedáváš pauzy?" stále oddechuji jak dostihový kůň. Vážně takhle běhá pokaždé?

„I tvůj brácha vydrží víc," kroutí nade mnou hlavou a pomalu si to ke mně štráduje. Vypadá, jak kdyby celou dobu šel, žádná známka zadýchání, nic. Tenhle kluk snad běhá celý hodiny! Mám chuť mu říct, že můj brácha dělá na rozdíl ode mě nějaký sport, ale raději mlčím. „Tak, a teď zpátky." Přikývnu, poslušně se otočím a chůzí zamířím nazpět. Plácne mě rukou přes zadek. „Myslel jsem během, ne procházkovým tempem, to si schovej na Seana," řekne suše, přičemž mám nutkání mu vrazit facku hned za dvě věci.

Zamračím se na něj. „Tak abys věděl, ještě jednou mě pleskneš přes zadek, a…"

Skočí mi do řeči. „Tomuhle ty říkáš zadek?" otáže se s nadzvedlým obočím.

Plesk!

Vrazím mu jednu. S úšklebkem se otočím a rozběhnu se po zasněžené cestě ke kostelu. Po pravdě řečeno, hned je mi líp! Ale stejnak jsem mu dala asi moc malou, protože se tvářil, jako bych se ho pomalu ani nedotkla.

XXXXXX

Ke kostelu jsem přiběhla dřív, ale Isler byl hned za mnou a vyklusával. Uraženě jsem zamířila do schodů, ale ještě než se dveře otevřely, stál vedle mě.

Naklonil se ke mně. „Abys věděla, to s tím zadkem…" odmlčí se, ale neodtáhne se. „Věděl jsem, že tě to naštve a nakonec poběžíš," šeptne mi do ucha a v okamžiku je pryč.

Zmetku! zakřičím na něj v hlavě, aby to mohl slyšet jen on, ale pak už se vydám dovnitř. Musím ale uznat, že to fungovalo! Teď by mě ale zajímalo, jestli to myslel tak, že mám mega zadek, nebo nemám žádný? Zakroutím nad tím hlavou.

Pane jo, co bych teď dala za sprchu! pomyslím si.

„Noemi," objeví se vedle mě Sean.

Ztuhnu. Nevím, co mám dělat! Mám ho odpálkovat nebo být milá? Nakonec se rozhodnu pro něco mezi. „Co chceš?" syknu o něco prudčeji, než jsem chtěla.

Zamračí se nad mým tónem. „Jen jsem ti chtěl ukázat, kde bude tvůj pokoj," pokrčí omluvně rameny „Stalo se něco?"

Vážně se ptáš, co se stalo! vrčí na něj podrážděně hlásek, asi už toho má taky dost. V sobotu jsem mu to odpustila, ale doufala jsem, že se v neděli nebo někdy ozve!

„Seane," začnu a promnu si rukou čelo, ale utne mě.

„Pojď, zavedu tě do tvého pokoje," řekne s dávkou dominanty a chytne mě za ruku.

Okamžitě mu ji vytrhnu z té jeho. „Pokavaď dovolíš, půjdu sama!" Sama nevím, kde se to ve mně bere, ale jen ať si to chlapeček trochu odskáče!

Rukou si prohrábne vlasy, ale bez dalších okolků zamíří do schodů. S povzdechem se vydám za ním. Vede mě dlouhou chodbou, kde je hned několik uzavřených pokojů. Otevře dřevěné zdobené dveře, ale na rozdíl od ostatních nemají vyrytý znak, který ukazuje, jakou kdo schopností oplývá. Naproti mně má dveře Jasper a v čele všech je jakýsi vír vody, což přisuzuji Benjaminovi.

Sean mi rukou naznačí, abych vešla. „Tady budeš bydlet."

Rozhlédnu se po menším pokoji s dvojlůžkovou postelí, psacím stolem, menší knihovničkou a několika poličkami. Nic luxusního a zároveň nic strašného, zkrátka něco jako pokoj v tříhvězdičkovém hotelu. Zkoumavě se podívám na další dveře, která skrývá další místnost, asi koupelna.

Otočím se, když dveře zaklapnou. „Pokoj už mám, takže díky a teď můžeš jít," odpálkuji ho bez jediné známky slušnosti.

Opře se o dveře. „Noemi, můžeš mi říct, co se stalo?" tváří se naštvaně a zároveň nechápavě.

„Já ti řeknu, co se stalo! Nejdřív mě pozveš na rande, pak se ani neozveš a ve škole mě ignoruješ! Víš, jak se cítím? A jediný, kdy se o mě zajímáš, je, když mám být s Islerem, což nechápu!" křičím na něj.

Trochu sebou trhne. „Mrzí mě to, ale Jasper si nepře…"

Přeruším ho. „Nesváděj to na Jaspera!" vyštěknu.

Natáhne se pro mě, ale ucuknu. „Nemám chuť se pořád dohadovat s tvým bráchou a poslouchat neustále kázání od něho a Bena!" zavrčí, čímž mi nahání trochu strach. „A to s Islerem…" odmlčí se, ale v očích mu jiskří. „Noemi, vím, jak se na tebe dívá!"

Bože můj, on žárlí! V normální situaci bych si myslela, že je to roztomilé, ale teď mi to přijde spíše jako přehnaná reakce na někoho, koho vůbec nezajímám. Podle mě je to kvůli tomu, že Chrise pověřili, aby mě učil místo Seana.

Založím si ruce na prsou. „No, pokavaď myslíš ten vražedný pohled, kterým mě provrtává?" zavtipkuji.

Odfrkne si. „Víš co? Tohle nemá cenu," prohlásí a během vteřiny sahá na kliku.

Tentokrát se vrhnu před dveře já. Nevím, ale nechci, aby odešel, ne, když jsme rozhádaní. „Seane, já… promiň, ale přijde mi směšné, že žárlíš na Chrise, nejste náhodou kamarádi?"

Zkoumavě si mě prohlíží. „Ne, to já promiň, měl jsem se ti ozvat nebo se s tebou aspoň bavit ve škole. A Chris… zkrátka to mezi námi trochu skřípe, oba máme odlišné názory na několik věcí." Zakroutí nad tím hlavou, teda aspoň doufám, že nad tou částí s Islerem. Obejme mě, tentokrát se nechám. „Tak já už půjdu, ať se můžeš umýt," pustí mě.

Zamračím se. „Tím chceš říct co?"

Zašklebí se. „Že rychlá sprcha ti neuškodí," řekne škádlivě a lípne mi rychlou pusu na čelo jako nějakému malému dítěti.

Proč mu vždycky všechno tak rychle odpustím? otáži se sama sebe, ale nakonec nad tím zakroutím hlavou a zamířím do koupelny.

Je to o něco menší místnost s mramorovým sprchovým koutem a dalšími věcmi, co do koupelny patří, jediné, co mě tu udivuje, je obrovské zrcadlo přes celou zeď a dřevěná skříň.

Po rychlé sprše zamířím do pokoje, kde jsem zahlédla mé věci a batoh, ve kterém mám schovaný deník, prakticky ho mám stále u sebe, nevím, ale bojím se ho nechat doma pod polštářem od té doby, co ho viděl Jasper a Ben.

V teplákách a tričku s dlouhým rukávem si zalezu do postele. Přitáhnu si batoh a zašmátrám po deníku. S úlevou ho nacházím.

Otevřu ho na založené stránce, kde jsem skončila. Jestli někdo uměl psát v hádankách a o ničem, tak to právě byl Will. Prakticky jsem se za tu dobu ještě nic nedozvěděla, no, snad dnes budu úspěšnější, když mě čeká čtení o tetování.

Neděle 10. října 1824

Celý den jsem strávil s Erin. Má nádherný úsměv, rozzářila mi celý den. Jen díky ní jsem schopen ještě stále tu být. Ale to, co jsem zažil potom, bylo něco neskutečného…

Jeremy trval na dnešní noci, protože nastal krvavý úplněk. Nicholas říkal něco o silnějším propojení s tetováním, ale já tomu moc nepřikládám, dle mého souzení ani on nemá tušení, co se se mnou nebo Marcusem děje.

Když byl úplněk ve svém nejvyšším bodě, začali s obřadem. Hned při prvním slově mnou projela neskutečná bolest, nic takového jsem nikdy snad nezažil, i kulka, která mi proletěla rukou, napáchala menší bolest! Vydržel jsem asi několik minut, než se mi zatmělo před očima a já upadl do neznámého světa. Stačil jsem zahlédnout jen rudý obrys na mé kůži, na rozdíl od ostatních tetování to mé vypadalo jako spálenina od rozžhaveného kovu.

William Moss

To je všechno? zareaguje podrážděně mé podvědomí.

Zaraženě koukám na jeho sdělení, asi si zajdu do knihovny a zjistím si něco bližšího o jeho generaci lovců, doufejme, že tam najdu i pár řádků o něm, ale dost silně o tom pochybuji.

Deník si schovám do batohu, který uklidím pod postel, tam snad bude v bezpečí. Sáhnu na kliku, když někdo zaklepe. Zamračím se, ale otevřu.

Před dveřmi stojí Isler a drží jakýsi papírek. „Tohle je rozvrh tréninků, které budeš mít." Strčí mi lísteček s úhledným rukopisem.

Rychle to přelétnu pohledem. „Jak to mám asi stihnout?" pokrčí rameny.

„To je mi jedno, prostě buď dochvilná," zašklebí se a má namířeno někam do pryč.

A jídelníček by nebyl? rýpne si mé podvědomí, když se podívám znovu na rozvrh tréninků. Pondělí, středa a pátek jsou zasvěceny k běhání a kondičnímu cvičení, zbytek dní je příprava na lov, krom neděle, to mám oddych, protože Chris si zřejmě potřebuje vyřídit svůj „osobní život".

S povzdechem zamířím do knihovny.

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 11. kapitola: