OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 23. kapitola

02.10.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 289×

„Ty seš naprosto bláznivá ženská,“ utrousil Chris konsternovaně a s určitou dávkou cynismu, který mu taktéž zkroutil tvář do nevzhledného úšklebku. Kriticky si mě prohlížel a ostentativně nade mnou vrtěl hlavou. Vzhledem k tomu, že jsem po několik nesnesitelných vteřin netušila, jaká vlastně bude jeho reakce na moje oznámení, že náš vztah je u konce, po té jeho odpovědi jsem si zlehka oddechla. Ta těžší část byla ovšem pořád přede mnou.

„O-omlouvám se, ale já… prostě nemůžu,“ zamumlala jsem, přičemž jsem se s nehranou úzkostí opět zakoktala.

„Snažíš se mě tímhle nějak potrestat, nebo co? Vyškolit mě za to, jak jsem se rozhodl? Byl to zoufalý čin zoufalého muže, ale aspoň jsem se nějak snažil, kurva! Můžeš ty říct upřímně to samý?!“ spustil na mě se vší horlivostí, která se v něm zničehonic vzbudila, jelikož si nepochybně připadal ukřivděný a zrazený. Jeho oči zrcadlily ohromnou duševní bouři, kterou se mě zcela cíleně chystal naplno zasáhnout.

„O nic z tohohle nejde. To je úplně nepodstatný, vedlejší, protože..“

„Protože co!? Já se neprovinil ničím jiným, než že jsem dodržel to, co jsem ti řekl, že udělám, na rozdíl od tebe! Co sis jako myslela? Že budu nečinně přihlížet tomu, jak si tu vydržuješ toho šmejda, když mi dáš u soudu tak velkolepě najevo, že seš samostatná a nezávislá?!“ zpražil mě rozhořčeně a z jeho temných očí na mě již šlehaly blesky a jeho hlas představoval drsné hromobití. Dobrý postřeh ohledně toho soudu, který byl s největší pravděpodobností spouštěčem tohohle kolosálního průseru. Bože, to jsem absolutně nedomyslela...

„Tím, že jsem odmítla tvou část majetku, která mi stejně nepatří, jsem chtěla říct, že mi na žádných materiálních věcech nezáleží! Že je pro mě důležitější tahle rodina!“ osvětlila jsem mu důrazně svůj původní záměr u soudu, kam jsem poslala tentokrát jen svojí právní zástupkyni. Ta ovšem měla za úkol tyto moje myšlenkové pochody přetlumočit před Chrisem, ale dost možná si to jeho mozek přebral jinak, což ho přimělo urgovat Samanthu.

„Tak proč ji zase ničíš, do háje?!“ osočil se na mě se zaúpěním, přičemž bezděčně rozhodil ruce do stran. To, že řekl zase, se mě nefalšovaně dotklo.

„Protože je všechno jinak! Kdyby sis nemusel nutně dokázat, že seš alfasamec a nechat to být, tohle bychom nemuseli řešit! Peter by odsud nakonec odešel a my si mohli spokojeně žít, ale místo toho jsi proti mně poštval mou nejlepší kamarádku, která musela po všech těch letech s pravdou ven a kvůli tomu už nic nebude jako dřív, rozumíš?!“ uzemnila jsem ho s ubíjejícím monologem, ve kterém jsem ho ani v nejmenším nešetřila. On na mě chvíli jen němě zíral bez hnutí jako opařený, než se nadechl, aby mě vyzval k tomu konečně odhalit ty mé tajuplné narážky.

„S jakou pravdou?“ zamručel skepticky a letmo se ušklíbl.  Nádech, výdech - teď anebo nikdy.

„Peter je tvůj syn,“ zašeptala jsem roztřeseně, kdy jsem svůj zostuzený zrak uvrtávala kamsi k zemi, protože jsem neměla odvahu se na něj dívat zpříma. Tím vyslovení ze mě jako by spadla všechna tíha světa. Jenomže současně jako by ve mně nic nezůstalo.

„Cože jsi to řekla?“ přeptal se zaskočeně a pozorně se přitom narovnal. Udělal několik váhavých kroků blíž, aby mě lépe slyšel, zatímco já před ním chtěla naopak zbaběle utéct a někam se schovat jako malá holka. Přesně jako malá holka jsem se totiž cítila. Malá holka, která provedla něco hodně moc špatného a ví, že za to bude pykat a že ten trest bude opravdu nepřiměřeně krutý.

„Peter je… tvůj syn,“ zopakovala jsem o něco pevněji, ale paradoxně mi před oči vstoupila slzavá hradba. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí, přičemž kdesi v hrudi se mi srdce rozpadalo na malinké, bezvýznamné kousíčky, které postupně odumíraly. Stejně jako veškeré mé vymodlené naděje na to dát znovu dohromady naši rodinu.

„Co to je za nesmysl?“ Odmítal tomu uvěřit z pochopitelných důvodů a rozpačitě si mě prohlížel. Potom několika svéráznými kroky zrušil tu vzdálenost mezi námi, načež mě popadl za obě ramena, aby mě přiměl se na něj podívat a zodpovědět mu takhle zblízka. Jakmile se jeho kůže dotkla mé, bylo to jako by mnou projel elektrický proud. Stejně bolestivé. Byla to krutá připomínka toho, jak jsem pochybila, fatálně selhala. Nedokázala jsem to dál snášet.

„Nesahej na mě,“ sykla jsem varovně a trhla jsem rameny tak, abych ze sebe jeho ruce setřásla. Nesouhlasně se na mě zamračil, ale své ruce nechal pokorně spadnout podél těla a pro jistotu o pár centimetrů ustoupil. To už na moje smysly ovšem úspěšně zaútočila jeho mužná, nevtíravě podmanivá vůně, která na mě měla zvláštní, konejšivý efekt.

„Můžeš mi to ksakru nějak vysvětlit?!“ vybídl mě netrpělivě, značně hlasitě, až jsem se ho lekla.

„Co na tom potřebuješ vysvětlovat? Někdy před necelými třiceti lety sis se Samanthou zjevně užil a vzešel z toho Peter! Nám se stalo to samé s Rosie,“ vmetla jsem mu zachmuřeného obličeje, který se momentálně trochu projasnil tím, že mu překvapeně vyjelo obočí o něco výš.

„To musí být nějaký omyl,“ prohlásil kategoricky po trýznivě dlouhé odmlce, kdy se nad tím důkladně zamyslel, přičemž si založil ruce v bok. Na několik okamžiků se viditelně ztratil ve svých vzpomínkách, protože nepřítomně zíral někam k mému rameni, kterého se předtím dotkl a kde mě ono místo stále intenzivně pálilo. Nejvíc mě ovšem pálilo vědomí, že to byl dost možná poslední dotek, který jsem mu kdy dovolila.

„Takže jsi s ní nespal?“ vyrukovala jsem na něj velmi ostře, víc než jsem zamýšlela.

„Jednou, ale nepodvedl jsem tě,“ vypálil ze sebe bezmyšlenkovitě, čímž potvrdil Samanthina slova. Nemínila jsem se v tom pitvat, i kdyby to snad měla být pravda, jenže o tohle tu beztak nešlo. 

„Na tom nesejde,“ prohodila jsem rádoby lhostejně, ačkoliv mě nějakým způsobem štvalo, že moje nejlepší kamarádka měla pletky s mým manželem. Sice kdysi dávno, ale pro mě to byla čerstvá novinka. Taky mě docela popudilo, že mi tenkrát Sam v podstatě dohodila Chrise hlavně proto, aby se ho sama zbavila, protože pro ni asi nebyl dostatečně velký terno. Já se s ním ale mohla klidně spokojit. A spokojila, jelikož on to odjakživa doopravdy byl solidní mužský. Až tedy na těch pár chyb, které za ty roky nasekal, a některé své nelichotivé vlastnosti, kterým přivykl. Nikdo z nás ale není dokonalý, že... 

„A ty jí to stoprocentně věříš? Můžeš si tím být fakt jistá? Neřekla ti to jen proto, aby za každou cenu zamezila tomu, abys jí ještě někdy ojela syna?“ položil mi logické otázky, které mu jeho mysl sama předkládala především proto, že stále nechtěla uvěřit tomu, že by to mohla být pravda. Kvůli jeho výběru slov jsem se do něj ošklivě zabodla pohledem.

„Já se to vlastně dozvěděla od Petera a Samantha mi to už jen potvrdila. Sama byla zaskočená tím, že to Peter ví, a rozhodně nechtěla, abys to věděl i ty,“ poukázala jsem na veškerá zásadní fakta, která ho ale stejně nepřesvědčila.

„Proč by to přede mnou tolik let tajila?“ přidal další argument, kterým zřejmě podvědomě podporoval svůj umanutý úsudek. Jen jsem nad tím okázale pokrčila rameny na náznak své nevědomosti, přestože jsem díky Samanthě odpovědi již znala, ale neměla jsem sílu na to mu je tady tlumočit.

„A jestli ten zasranej šmejd věděl, že je můj syn a spal přitom s tebou, tak... To je přece naprosto šílený?! Něco takovýho nemůže být pravda!“ vyvracel mi moje tvrzení, když použil vůbec nejtěžkopádnější a nejabsurdnější postřeh, který naopak mě utvrzoval v tom, že to celé byla jen nějaká Peterova zvrácená hra. Nesvedla jsem odhadnout, jestli jsem ji hrála podle jeho pravidel, protože jsem neměla ani potucha, co anebo jestli něco z toho, co říkal, byla pravda. Každopádně já ji s ním dál odmítla hrát a vzhledem k tomu, že jsem díky Jacquesovi třímala v rukávu eso, které jsem na něj již brzy mínila vytasit, jsem už ani nemusela. 

„Je to celý naprosto zvrhlý,“ pozměnila jsem jeho výrok trefně, protože šílený bylo zatraceně málo pro tuhle nepředstavitelnou situaci. Znovu jsem nad sebou samotnou pocítila nesnesitelnou hanbu a znechucení, které to ve mně pořád mohutně vyvolávalo. Od žaludku mi opět nebylo nejlíp a momentálně jsem se Chrisovi ani nedovedla podívat do očí.

„On přece nemůže být můj syn,“ zamumlal veskrze nešťastně, když vtom se prudce rozešel směrem k našemu domácímu baru, který si tenkrát prosadil on, aby si nalil plnou sklenici whiskey.

„Ne že by ti nebyl podobný,“ pronesla jsem mimoděk, přičemž jsem se se značnou sebeironií dovtípila, že jsem se téměř zamilovala do mladší verze svého muže. I to pro mě představovalo určité potvrzení toho Samanthina přiznání. Dávalo to svým způsobem smysl, ne? Sice to bylo celé špatně, ale určitá logika se v tom najít dala... 

„Jako že jsi mě vyměnila za moji mladší verzi?“ reflektoval mé aktuální myšlenky sarkasticky, když mu má kousavá poznámka pochopitelně neušla a vrátil mi to s jistým opovržením ve tváři, hned co se na mě otočil od baru.

„Mělo by to něco do sebe, to musíš uznat,“ namítla jsem uvědoměle a ušklíbla jsem se nad tím. „Máte toho víc společného, než si myslíš,“ dodala jsem zakrátko, když v sobě právě nechával zmizet alespoň polovinu sklenice. Nejdřív to s ním výmluvně trhlo a hned nato začal kuckat, ale snažil se přitom udržet ústa zavřená, aby nic zevnitř nevyprskal ven. Poté s námahou polkl a se skleněnýma očima se na mě zlostně zadíval.

„Tak tohle fakt nehodlám poslouchat, kurva,“ odsekl příkře a záhy do sebe obrátil zbytek sklenky.

„Jenže já na to nemůžu přestat myslet, chápeš?! Když se na tebe podívám, tak vidím automaticky jeho! Tebe a jeho už ve svý hlavě od sebe nikdy neoddělím a s tímhle vědomím s tebou být prostě nemůžu. To nezvládnu,“ nastínila jsem mu ten největší zádrhel, s dramaticky zvýšeným hlasem, s nímž nebylo v mých možnostech ho jakkoliv překonat. To vědomí se mi totiž snad vrylo do šedé kůry mozkové a bylo tragicky nesmazatelné.

„Takže ty se nedokážeš vyrovnat s tím, že díky nějaký zasraně ujetý souhře náhod můžeš porovnat moje péro s tím jeho a kvůli tomu obětuješ naši rodinu?!“ přebral si to po svém, a to pořádně svérázně. Už jen dle jeho volby slov jsem poznala, že je téměř u pokraje naproté nepříčetnosti. Na chvilku mě tím solidně vyvedl z míry, ale ve své primitivní podstatě tím naprosto uhodil hřebíček na hlavičku. Pobouřeně jsem vyfrkla přebytečný vzduch z plic a myslí mi prolétlo, že můžu porovnávat mnohem víc věcí než jen tohle. Proboha! A to je přesně ono! Jak mám od sebe všechny ty věci oddělit?! 

„Až si připustíš, že to je pravda, bude tě to užírat ještě víc než mě a nesnaž se mi namluvit, že je to hloupost! Vždyť se podívej na to, k čemu tě až dohnala ta žárlivá představa, že s ním pořád jsem!“ vychrlila jsem na něj horečně, jak mě nemálo rozčílil, protože sice výstižně shrnul moji mentální zábranu, ale současně to absolutně shodil a podal to jako tu nejstupidnější záminku, kterou kdy slyšel.

„Ty se mi nesnaž namluvit, jak se zachovám, Rebecco! Mě neodradí vůbec nic od toho, abych to s naší rodinou nevzdal. Ani to, že moje manželka šukala mýho syna a zřejmě z toho má nějaký podělaný trauma,“ ohradil se důrazně a sebejistě, přestože bylo patrné, že tu poslední větu vyslovil s určitou dávkou sebezapření. „Stačí, abys to chtěla nějak překonat! Spolu to nějak zvládneme, do prdele."

„Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ zaúpěla jsem bezradně, jelikož se Chris zdál být šíleně zaslepený a tvrdohlavě si stál za něčím, co si možná momentálně nedovedl ani nijak detailně představit. Anebo si nemínil připustit, že by to mohlo fungovat jinak, než jak si naplánoval. Absolutně jsem nepochybovala, že se v našem vztahu nebudu schopná chovat tak, jak by on ode mě očekával a jak by potřeboval. A to by nebylo fér ani k jednomu z nás, a rozhodně ne vůči naší Rosie.

„Podceňuješ mě,“ shrnul stručně a s neskrývaným dotčením, když za něj znovu mluvilo jeho nafouknuté ego.

„A divíš se mi? Když jsi měl o mě a Rosie zabojovat, tak jsi raději odešel se svou mladou milenkou pryč, a když jsi se mnou měl otevřeně, konstruktivně mluvit, tak ses rozhodl sám a přispěl k tomuhle průseru! Nebýt tebe, tak se o tom Samantha nedozví, protože s Peterem jsem to dávno skončila, ale místo toho se mi teď hodlá mstít,“ vysypala jsem ze sebe bezprostředně, přičemž jsem prozradila i víc, než jsem měla. On to okamžitě pochytil a viditelně zpozorněl.

„Jak jako mstít?“ vybídl mě, abych ten svůj náznak dostatečně rozvedla. Bedlivě mě přitom soustředěně sledoval a mlčky vyčkával, zdali mu vyhovím či nikoliv. Horečně jsem přemítala nad tím, jestli se mu svěřit s tím, že mě Peter vydírá a že jsem kvůli tomu učinila jisté kroky, značně nečestné.

„Mám to pod kontrolou,“ zvolila jsem nakonec úhybný manévr, kdy jsem věcně zhodnotila aktuální stav věcí.

„Ty jsi neuvěřitelně pokrytecká, Becco! Vždyť ty sama se mnou nekomunikuješ!“ vmetl mi pohotově do očí a očividně si velmi vychutnával, že mi může něco takového samolibě předhodit.

„Protože se bojím toho, co bys udělal nehledě na ostatní, kdybych ti o tom řekla!“ Nedala jsem se snadno zahnat do kouta a našla jsem si k tomu opravdu neprůstřelný důvod, na nějž nemohl vůbec nic namítnout.

„Tak konečně něco vyřešme společně, hm?“ navrhl mi skutečně snaživě a do obličeje si přitom vtlačil o něco přístupnější výraz, aby jeho verbální vyjádření korespondovalo i s tím neverbálním. Tak jako tak mi to vůbec neznělo jako dobrý nápad, protože se zatraceně lehce mohl obrátit proti mně.

„Asi jsem si už prostě zvykla problémy řešit sama a tohle zvládnu taky,“ rýpla jsem si do něj zcela nepokrytě a současně s tím jsem mu naznačila, že o jeho pomoc nestojím. To se ho zřejmě dotklo, protože se jeho obličej výmluvně, ublíženě stáhl, načež se podíval někam jinam.

„Jak chceš, Rebecco,“ hlesl rezignovaně a nalil si ještě jednu skleničku.

„Prostě ho nech, ať se postará o Rosie, a já až se vrátím, tak se postarám o něj. Hlavně do toho už nijak nezasahuj, prosím tě,“ poprosila jsem ho úzkostně, jelikož jsem měla oprávněné obavy z toho, že by do mohl Chris opět vzít do svých rukou a něco znovu nebetyčně podělat. Střelil ke mně zaskočeným pohledem, protože jsem mu právě k jeho údivu sdělila, že se Petera jen tak snadno nezbaví, i když proti tomu skutečně podnikl všemožné i nemožné.

„A ty nemáš strach ji tady s tím šmejdem nechat?“ vytasil se na mě s velmi záludným dotazem, který se mi příliš nechtělo analyzovat. Prodleva z mojí strany se čím dál víc natahovala, což mluvilo samo za sebe.

„Peter má problém s náma a ne s Rosie. Vždyť je to jeho nevlastní sestra…“ vymáčkla jsem ze sebe alespoň něco, přestože to stejně nemělo valnou hodnotu. Proto se nad tím hodně cynicky ušklíbl.

„No jistě, protože on je taková morální ikona, že,“ vmetl mi rovnou do očí, velmi trefně a dost hořce.

„Bože, Chrisi, já už jsem z toho takhle na prášky a ty mi fakt nepřidáváš!“ postěžovala jsem si nad těmi jeho bezohlednými postřehy, které se mi usazovaly hluboko v žaludku, až mě z toho všeho rozbolel. Nebo to možná byl opravdový vedlejší účinek těch skutečných prášků, které jsem do sebe každý den, od setkání se Samanthou, do sebe sypala. Valium jsem brala i tehdy, když jsem se dozvěděla, že mě Chris podvádí, protože jsem se bezmála psychicky zhroutila, ale kvůli malinké Rosie jsem se musela držet nějak v pochodu.

„Protože mi nedovolíš podpořit tě!“ Ihned shodil vinu výlučně na mě, což mu bylo opravdu podobné.

„Mně naprosto postačí, když mi budeš věřit a nebudeš se do toho už nijak montovat. Tím mě dostatečně podpoříš, Chrisi,“ objasnila jsem mu, co si sama osobně představuju pod pojmem podpora, když mi během posledních několika minut tolikrát předhodil, jak by to vypadlo podle něj.

„Poslední dobou ti fakt nerozumím,“ pronesl bezradně a slabě si nad tím povzdechl.

„Já nerozumím vůbec ničemu,“ přebila jsem jeho beznadějnou stížnost, protože skutečně plakal na špatném hrobě. Můj dosavadní život se mi před očima sypal jako hrad z písku, protože několik nejdůležitějších lidí, kteří pro mě velmi znamenali a platili za jakýsi můj opěrný bod, mě nechutně podrazili nebo mě oklamávali anebo se mnou manipulovali. A kvůli tomu všemu jsem se cítila neskutečně mizerně. Byla jsem pitomá naivní oběť svých pitomých naivních ideí a měla jsem toho fakticky po krk. Potřebovala jsem konečně něco vzít skálopevně do svých rukou, což měl být ten průšvih s Peterem a dotáhnout do konce, který bude v mé stoprocentní režii.

Počítala jsem s tím, že bohatě postačí před Peterem pohrozit tím, že ho čeká vydání do Francie, kde ho stíhají za pojistný podvod. Že ho to přiměje odsud zmizet někam zatraceně daleko a dá nám všem konečně pokoj. Dozajista se mi jeho nepřítomností nesmírně uleví, ale zaručeně tím nezapomenu na nic, co se díky němu odehrálo.

„Až se vrátíš z Kanady, tak to znovu probereme. Dej se tam laskavě trochu dohromady, ano?“ doporučil mi ustaraně a nejistě si mě prohlížel.

„Nečekej, že se něco změní,“ varovala jsem ho, aby si během té doby nehýčkal žádné plané naděje.

„Očekávám, že si alespoň připustíš, že by ses mohla trochu snažit. Kvůli Rosie...“ podělil se se mnou o svoje přání, které se mi ovšem po tom všem, co jsem si v posledních dnech vyslechla, jednoduše protivilo. Především, když mi tak bodře připomněl naši dceru, která prozatím, naštěstí, neměla ani tušení, co se děje. Jak mezi mnou a Peterem, tak mezi mnou a Chrisem. Na druhou stranu, když jsem vzala v potaz ji a její náhled na věc, tak jsem pro ni pochopitelně chtěla, aby zase byla šťastná a spokojená. Jenomže jsem netušila, co všechno jsem ještě ochotná pro to udělat.

* * *

„Ježiš, Rebecco! Musíš se sebou něco udělat. Fakt se na tebe nedá dívat,“ vyrušil mě z mých myšlenek Jacob, který mě docela neurvale loktem dloubl mezi žebra. Rozhořčeně jsem se po něm ohnala vzteklým pohledem a až o pár sekund později mi docvaklo, že jsme v kantýně na jídle během pauzy v natáčení. Pořád jsem byla pod prášky a pořád jsem nedovedla z hlavy vytěsnit to, co mě tak nevybíravě tížilo. Těstoviny mi pod nosem chladly a já na ně vlastně stejně neměla chuť. Odsunula jsem talíř pryč a zatřepala svou otravnou makovicí, abych se trochu probrala.

„Ty mě dokážeš úžasně povzbudit, Jakeu,“ zavrčela jsem jízlivě, nad čímž jen okatě zakoulel očima.

„Vědělas moc dobře, že se to nakonec celý posere, protože tak už to prostě chodí, takže proč ses na to trochu líp psychicky nepřipravila? Seš úplně marná!“ Nemazal se se mnou, protože ho už asi hodně iritovalo dívat se na to, jak jsem totálně nepoužitelná v práci a hlavně neschopná se na cokoliv soustředit. 

„Já chápu, o co se snažíš, ale jsem tak v hajzlu, že mi je to prostě jedno! Seš můj osobní asistent, tak mě přestaň buzerovat a spíš mě trochu podrž! V tý pitomý sázce ses těšil jak malý dítě na to, až si budeš moct zkusit řídit plac a teď s tím máš najednou problém?“ vybíjela jsem si svou zlost a frustraci na něm, když se k tomu nechtěně namanul. Za to jsem si od něj vysloužila tak nakvašený výraz, kdy jsem si byla jistá tím, že by mě nejraději proplesknul.

„Jenže nemůžu dělat všechno za tebe, sakra! Jde o tebe a tvoji profesní pověst, kterou si můžeš hodně snadno zničit! Sandře už dochází trpělivost, to je očividný. Alespoň na pár dní se na to vykašli a dělej to, co umíš nejlíp! Tyhle sračky si vyřeš, až se vrátíš domů, jasný?! Protože jestli budeš takhle pokračovat dál, tak brzo nebudu mít komu dělat podržtašku, protože tě Sandra vymění za někoho schopnějšího, což je momentálně nejspíš naprosto kdokoliv!“ zahltil mě takovým překotným návalem slov, že jsem na něj nestačila zírat. Nicméně jsem takový nekompromisní, plamenný proslov potřebovala slyšet, abych si v co největší míře uvědomila, že se chovám jako úplná ubožačka. Já si v tom snad podvědomě libovala. 

„Jo, já vím… Máš pravdu, Jacobe,“ uznala jsem neochotně, ale zároveň se ve mně vzedmula taková obří vlna odhodlání, abych se konečně vzchopila. Přijít ještě o to jediné, co mě z toho nejhoršího mohlo naopak úspěšně dostat, jsem si skutečně nemohla dovolit. To by mě rozložilo nadobro.

„To bych řekl! Přestaň do sebe cpát ty debilní prášky protože seš z nich v takovým útlumu, že se musím při každý klapce modlit, abys během tý doby neusla a raději se pořádně najez. Sám jsem z tebe přitom v takovým nervu, že bych si je nejraději naordinoval taky, ale aspoň na jedno z nás musí být spoleh! Ale už se kruci seber, jinak to tady balím a nechám tě v tom vykoupat, rozumíš?“ nepřestával mě sekýrovat, kdy dokonce pokročil i k výhrůžkám, ale ty mě vyděsily natolik, že bych mu byla schopná slíbit modrý z nebe, jen aby se na mě nevykašlal. Jacob byl v podstatě ten poslední člověk, který mi ještě zůstal, aniž by mě jakkoliv podrazil. U něj jsem neměla sebemenší nárok si to jakkoliv podělat.

„Nejsem si jistá, jestli to bez těch prášků dám,“ zamumlala jsem zahanbeně, jelikož nám oběma bylo naprosto jasné, že na diazepamu se vytvářela poměrně lehce závislost. S tím jsem měla docela problém, když jsem ho užívala poprvé, protože jsem ho užívala v o něco větším množství než bylo doporučované a po docela dlouhou dobu.

„Já jsem si naopak jistej, že to s těmi prášky nedáš, protože seš po nich jako totální zombie. Máš na víc, Becco,“ poznamenal pokorně a potutelně se na mě pousmál.

„Momentálně? Spíš asi ne,“ odporovala jsem jeho povzbuzování, poněvadž před ním jsem se nemusela jakkoliv přetvařovat a předstírat, že jsem na tom líp, než jak to bylo ve skutečnosti.

„Co tě tak rozložilo?“ zajímal se poněkud ustaraně, když naznal, že mě již dostatečně zpucoval.

„Dozvěděla jsem se, že Peterův biologický otec je Chris,“ řekla jsem polohlasem, abych to neroztrubovala všude kolem, ale všichni ostatní vypadali plně zaměstnaní vlastními rozhovory.

„No to ne-ne,“ zareagoval s vytřeštěnýma očima a s trpkým pobavením se nad tím uchechtl. „To je teda pořádný úlet. Tak to celkem hodně objasňuje,“ dodal záhy, čímž to perfektně vystihnul.

„To bych řekla,“ pronesla jsem s jistým zadostiučiněním, kterým jsem se ale nesměla nechat uchlácholit.

„Jak to prasklo?“ pobídl mě, abych se z toho vyzpovídala, což jsem vděčně přijala. Čím víc jsem o tom mluvila, tím ze mě jako by padala tíha toho všeho, ale stále to nestačilo k tomu, abych se s tím nějak racionálně vyrovnala.

„Když Chris pozval do LA Samanthu, aby se zbavil svý domnělý konkurence, Petera. A pak to bylo jako nějaký pošahaný domino, protože se to začalo všechno totálně sypat… Chris mě sprostě obešel, Samantha mi celý ty roky lhala, Peter se mnou nechutně manipuloval, protože o tom otcovství od začátku věděl… Najednou toho bylo nějak moc. Dost drsná lekce za to, že jsem podlehla pokušení,“ vypovídala jsem se mu v kostce, abych ho zbytečně nezatěžovala nějakými nepodstatnými detaily.

„Je to síla, to každopádně. Ale na druhou stranu… docela slušný materiál na nějaký autobiografický snímek, ne? Určitě by z toho byl kasovní trhák. Tebe by hrála nějaká pořádná kočka, třeba Jessica Chastain, tvýho manžela Johnny Depp a Petera? Třeba takový Timotheé Chalamet, toho neskutečně žeru,“ napadlo ho asi čistě spontánně, protože to byl každým coulem zapálený profesionál. Chtě nechtě jsem se tomu musela zasmát, ačkoliv jinak jeho nápad absolutně nepřipadal v úvahu. Jenom těch pár sekund uvolňujícího smíchu mi ale pomohlo se alespoň částečně vymanit z té apatie. Zřejmě to byl také jeho cíl mě o něco poveselit, což se mu vydařilo.

„Už teď si myslím, že seš lepší režisér než já, ale na tenhle námět honem rychle zapomeň. To je tabu,“ nařídila jsem mu zcela rezolutně, avšak jsem si ho trochu předešla tím velkolepým komplimentem. Jen se na mě neradostně zaškaredil, ale poté s lehkovážně zaculil.

„A je tabu i menší nestydatá srovnávačka otce a syna?“ vyhrkl až s dětinskou zvědavostí, kterou mě nejdřív poněkud vyvedl z rovnováhy. Jenže jeho hnědé oči zářily nedočkavostí jako dvě polárky, čímž mě znovu rozesmál.

„To určitě,“ usoudila jsem se stejnou kategoričností, aby ho nenapadlo moje mínění jakkoliv znevažovat.

„Ale no taaak! Něco tak bizarního musím vědět! Jestli se synáček potatil anebo ještě předčil mistra, protože ta Francie ho určitě něco přiučila,“ přemlouval mě nadějeplně, ale bohužel to na mě ani v nejmenším nezabíralo. Díky dceři jsem na takový psychický nátlak byla maximálně vytrénovaná. Navíc když celou tu absurdní situaci podal s povzneseným výsměchem, pojednou mi to nepřišlo tak tragické, jak jsem to dosud vnímala. Asi bych na to měla zkusit pohlédnout taky z jiného úhlu pohledu.

„Zapomeň,“ zamítla jsem bez zaváhání a blahosklonně se na něj ušklíbla.

„Ježiš, no tak když už se mnou nechceš mluvit, tak se aspoň najez,“ připomněl mi, že přede mnou stále stojí miska s jídlem, přičemž se tvářil nespokojeně kvůli tomu, že jsem mu záměrně nevyhověla.

„Seš můj asistent, ne chůva,“ srozuměla jsem ho s rýpnutím, avšak jsem si uvědomila, jak dokonale se mu povedlo mě rozptýlit. To jsem mu musela obdivně přiznat a z hloubi své trýzněné duše jsem mu za to byla neskonale zavázaná.

„Vážně? Protože občas sám nevím,“ vrátil mi to mé rýpnutí i s úroky, ale já si to znovu převzala s humorem. Přisunula jsem si k sobě ty těstoviny, do kterých jsem se znovu pustila. „A Chris o tý jobovce už ví?“

„Sama jsem mu o tom řekla,“ zabrblala jsem s plnou pusou jídla. Jacob na mě jen vytřeštil oči.

„Proboha proč? Ty ses úplně pomátla, Rebecco,“ nechápal moje zdánlivě iracionální počínání a doslova se chytil oběma rukama za hlavu.

„Ještě aby ne, když jsem si takovou dobu užívala s Chrisovým synem! Přímo před očima Rosie, která je jeho nevlastní sestra a která nás s Peterem načapala, takže jsem o tom našem románku musela kápnout božskou. Ona se s tím nějak popasovala, dokonce si Petera i oblíbila, ale vezmi si, kdyby se teď dozvěděla, že je to její brácha! Chápeš, jak hrozně šílený to je? Nemůžu v ničem z toho pokračovat, nic riskovat… S celým tím blázincem končím,“ rozpovídala jsem se obsáhle, díky němuž si naplno uvědomil ten prekérní svízel, ve kterém jsem se topila až po uši.

„No to se nedivím, protože se tohle se jako... docela děsivě zvrtlo,“ uznal nevesele a soucitně se na mě díval.

„Jenže s Chrisem si taky nějak neumím představit dál být, když… po tom všem s Peterem, který je jeho pokrevní syn, kruci! To se jako hodně děsivě zvrtlo,“ zdůraznila jsem jeho původní průpovídku, která byla hrubě nedostačující a zase se mě téměř jímaly závratě, když jsem se dovtípila, jak šílený to celý bylo.

„Nedělej žádný unáhlený rozhodnutí, jo?“ poradil mi dobromyslně, ale v obličeji se mu zračilo to, že tomu příliš šancí nedává.

„Věděla jsem to hned, jak jsem se o tom dozvěděla...“ obeznámila jsem ho s tím, že se naopak jednalo o zcela příčetný závěr. Velmi rychle jsem vyhodnotila, že přes tuhle propast se nedostanu. Jedinou možností bylo se vrhnout rovnou střemhlav dolů, což jsem slavně provedla před odletem do Kanady.

„Takže jsi to udělala… Ale no tak, vždyť jsi přece předtím věděla, že to s ním chceš znovu zkusit a já si teda skromně myslím, že bys měla,“ osvěžil mi pohotově paměť a okořenil to o špetku škodolibého sarkasmu.

„Já prostě nevím, jak tohle všechno překonat,“ svěřila jsem se mu zoufale s onou zásadní překážkou.

„Krok po kroku, jak jinak. Na K2 taky nemůžeš vyšplhat jen tak… Nejdřív je potřeba nějaká příprava, několik pokusů, ale nakonec se člověk nahoru vyšplhá a potom to kurevsky stojí za to,“ poučil mě a já naprosto zírala, kde se v něm tahle moudra berou. Většinu volného času trávil v notně pohrouženém stavu a nezdálo se, že by mu na čemkoliv nějak významně záleželo, až kromě práce. Kde se ostatně tahle jeho poučka taktéž dala aplikovat.

„Tohle je spíš Everest pro někoho, kdo má astma,“ zabručela jsem si pod nos, což mu ale beztak neušlo a neskrývaně jsem se nad tím rozchechtal.

„Ale ne, Becco, jestli o to fakt stojíš, tak to zvládneš. Zvládneš cokoliv, co si zamaneš. O tom jsem se u tebe už nejednou přesvědčil,“ promlouval mi do duše a já na několik drahných chvil absolutně ztratila řeč, protože mi tím svým proslovem vyrazil dech.

„Tak nejenom můj asistent, chůva, ale taky kouč,“ prohodila jsem rozverně, ale v duchu jsem mu děkovala za jeho neochvějnou snahu mě popostrčit vpřed, zatímco jsem umanutě přešlapovala na místě. Ten kluk měl recht.

„Jo, přesně… Tři úvazky, ale jen jeden plat. Jsem příšerně nedoceněnej,“ postěžoval si, ale jen v rámci žertu.

„Možná ti zvednu osobní příplatky,“ přemítala jsem nahlas a popravdě mi to vůbec nepřišlo jako hloupost. Jenom za to, jak při mně zatvrzele stál, jak mi trpělivě pomáhal a povzbuzoval mě, si zasloužil přinejmenším metál. Bylo by správné, abych ho za to vše adekvátně ohodnotila.

„Tak to bych prosil,“ sykl na oko dotčeně a pak se na mě zazubil. Tímhle vším mi natolik zvedl náladu, že ten elán jsem potřebovala okamžitě zacílit na svou práci. Nejdřív jsem se ale pořádně najedla, slíbila si, že dávkování valia omezím a maximálně se budu soustředit na natáčení. To ostatní budu řešit potom. Jak Jake řekl, krok za krokem…

 Ještě že toho asistenta Becca má, že? Záchranný lano... ale chytí se ho anebo nechytí? 

Děkuji všem za neutuchající přízeň, nesmírně si toho vážím! Jste báječní čtenáři! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 23. kapitola: