OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 12.



Dotek temna - 12.Jeden problém utlumený... Druhý tolik ne.

Fungovalo to. I to málo, co se u mě začínalo projevovat, opět vymizelo. Z téhle skutečnosti jsem se ale sotva mohl kdovíjak radovat. Protože cena, za kterou se tak stalo, nebyla zrovna nízká. A hlavně proto, že já možná v pořádku byl, ale o Jess se to nedalo říct ani náhodou.

Záblesky šílenství a zoufalství jí projížděly stále častěji. Jen se to horšilo. Nejspíš i proto, že neviděla cestu ven, že ji mučila představa toho, že nemůže zachránit naše dítě. Zesilovalo to účinek toho všeho. Vždyť se to vlastně i poprvé hůř projevilo, když se o tom, že je v ohrožení nejen ona sama, dozvěděla... Napadla mě jen pár hodin po zjištění, že je těhotná. Že je všechno ještě horší, než jsme mysleli. Jak říkal Raffael, když člověk ztratí všechno, je snadné ho strhnout na špatnou cestu. Tím spíš, když tím jen energie více působí. Když to naléhání, touha udělat jediné, co by mohlo ulevit alespoň něčemu, pokud je všechno ztracené, křičí o tolik hlasitěji. Možná kdyby o tom, co bude, tolik nepřemýšlela, nepůsobilo by to na ni takovou silou. Jenže to dost dobře nešlo, když měla prázdné ruce. Když v nich nikdy neměla pochovat své dítě. Když měla přijít doslova o všechno. Neviděla smysl, čeho by se ještě měla držet. A já vlastně ani nevěděl, jestli z ní mluví to v ní, nebo se tomu opravdu chce sama poddat.

Tohle se nedalo snést. A přesto jsme to snášeli, oba. Už od chvíle, co jsme do tohohle byli uvrhnutí. Jenže ona jako by se přede mnou doslova hroutila, rozpadala se na kusy…

„Nech mě jít!“ vyjekla jednou tak zmučeně, že se mi na vteřinu zastavilo srdce. „Jak mi tohle můžeš dělat?! Nejde to vydržet! Ty sám přece musíš vědět, že to nejde vydržet! Jen na chvíli… jen jeden! Potřebuju to!“

Postavil jsem se jí do cesty, abych jí zabránil vyjít ze dveří. Jen jeden… jen jeden život, co to celé aspoň na chvíli zmírní. Pochyboval jsem, že by to ona sama chtěla, kdyby byla při smyslech. Přitom jsem o tom zároveň pochybovat nemohl, právě proto, že jsem věděl, jak nesnesitelné to je.

Chvíli se se mnou přetahovala, než zakňučela a zacouvala ke stěně, zajela si pěstmi do vlasů. „Zabíjíš mě!“ vyčetla mi.

„Jess, sama jsi říkala, že ať se stane cokoliv, nechceš nikomu ublížit, nemůžeš přece…“

„To je mi ukradený! Proč se mám na někoho ohlížet já?! Proč mají všichni kromě mě mít právo na štěstí?! Nemám už nic a zabíjet budu celou věčnost, bez tebe, bez našeho dítěte. Chápeš, co to znamená?! Dokážeš pochopit, jak mi je?! Všechno je v háji, tak co na tom záleží, jestli někoho zabiju už teď, nebo ne! Tak jako tak jsem odsouzená k zániku!“

„Ale to neznamená, že se sebou musíš strhnout další,“ namítl jsem chabě. Zvedla ke mně roztěkaný pohled, plný neskutečné bolesti, rozčilení a prázdnoty, která ji při tom doteku temnoty v ní začínala ovládat. Když si ji pustila tak blízko k tělu. Když jsem si nebyl jistý, jestli s ní vůbec zkouší bojovat.

„Kdybys mě vážně miloval, tak bys mě nemohl nechat takhle trpět,“ sykla. „Odkdy jsou ti cizí lidi milejší než já?!“

Tohle byla rána pod pás.

„Jess, víš, že bych pro tebe udělal cokoliv. Jenže tohle ti jednoduše nemůžu dovolit, právě kvůli tobě!“

„Krucinál! Tobě do toho tenkrát nikdo nekecal. Proč tu musíš zaclánět? Proč tu kruci jsi?!“

Semkl jsem rty a zhluboka dýchal ve snaze tohle celé ustát. Nikdy to nebylo lehké, ani náhodou. Ale teď se mi to zdálo horší než jindy. Jako by stále více mluvila i za sebe. Tohle byla pochopitelná reakce, znal jsem ji, pocítil jsem ji. Nebýt toho druhého, bylo by o tolik snazší se konečně poddat a vzdát to. Dovolit si úlevu.

„Jess, zkus s tím bojovat, prosím,“ naléhal jsem. O poznání tišeji, než jsem původně chtěl.

Nemůžu!“ ohradila se výkřikem proti té naprosto nemožné věci, co jsem po ní chtěl. „Jsem jenom člověk, zatraceně! Myslíš, že mám neomezené zásoby sil?! Už dávno jsem narazila na dno, lámu se, ty to víš! Víš, že je jen jediný způsob, jak udělat poslední možnou věc a aspoň to zmírnit! Nech mě jít! Prosím!“

Roztřeseně jsem vydechl. Ano, věděl jsem až příliš dobře, jak se cítí. Mohla mít zásady, jaké chtěla, ale k ničemu jí to v tomhle ohledu nebylo.

I ta nejčistší duše snadno podlehne peklu…

Stále zcela nemluvila za sebe, ale věděl jsem, že je k tomu blízko. Stejně tak jsem věděl, že kdybych ji opravdu nechal někoho zabít, kdybych byl tak slabý, přišla by sice úleva, ale potopila by se do ještě větší deprese. Znal jsem to. Až příliš dobře. Ale i později, už s tímhle vědomím, bylo v tu nejhorší chvíli příliš lákavé podlehnout. Jedna z těch chvil, zdá se, právě nastala.

Zachvěla se, přitiskla se zády ke zdi, když znovu uviděla jen můj odmítavý pohled. Opět se chytila za hlavu. A všechno se to smíchalo dohromady. Vraždy, co viděla, touha po krvi, zoufalství z toho, co se dělo, z budoucnosti.

Věděl jsem, že jí hlava třeštila tak, že měla pocit, že pukne, že v každém nádechu a úderu srdce se ozýval ten instinkt ublížit, a že se cítila, jako by bez jeho naplnění měla umřít.

„Udělat to… prostě to udělat, zabít, zranit. Přináší to tak opojně neodolatelný pocit, pokaždé. Vím to. Cítím to. Je to jako oheň proudící žilami, pálící tělo na uhel, ale tak nádherným způsobem. Všechno je v tu chvíli, jak má, konejšivá náruč temnoty vynáší do oblak. Jenže ty ohnivé jazyky nestačí cítit takhle na dálku, odrazem!

Potřebuju to! Jako kyslík! Potřebuju cítit oheň uvnitř!“

„Nech mě shořet!“ vyhrkla. „Víš, jaké to je, víš, že ty sám to chceš, víš, že tomu nejde odporovat! Nech mě shořet! Proč mě nemůžeš nechat shořet?!“ vykřikla jako smyslů zbavená a vrhla se proti mně ve snaze se přese mě dostat. Čekal jsem to, takže jsem ji snadno zachytil, chytil ji za ruce a zabránil jí tak v pohybu. Trhala sebou, zatínala pěsti a nechala je několikrát dopadnout na moji hruď. Uprostřed slz. Uprostřed toho, co na mě křičela výčitky a srdceryvná slova vyjadřující její zoufalství. Namáhavě jsem polkl. Ona nebyla jediná, kdo tu byl slabý.

Věděl jsem, co chce, co snad ještě stále doopravdy chce, ale při pohledu na ni jsem se podle toho zkrátka už nemohl dál řídit. I kdyby mě za to měla nenávidět. I to byla přijatelná cena, pokud jí tím poskytnu další krátkou, nepatrnou úlevu. Vydržel jsem to dlouho, ale už jsem se jednoduše nemohl dál dívat na to, jak trpí.

Pustil jsem její ruce a jediným pohybem jsem jí jemně podtrhl nohy, přitáhl si ji do náruče. Vzpouzela se, stále. Ale držel jsem ji pevně, i když jemně, aby si neublížila.

„Chceš mě někam zavřít? Počkat, až zešílím?!“ Cukala sebou. Neodpověděl jsem. Mlčky jsem s ní došel až do kuchyně, kde jsem se otočil zády ke dveřím a postavil ji na zem. Věnovala mi nechápavý pohled. Jen jsem krátce semkl rty, než jsem otevřel přihrádku a vytáhl z ní nůž. Beze slova jsem jí ho podal.

Zaváhala, její první myšlenka byla, jestli to není nějaký trik. Když jsem zůstal jen naprosto klidně stát, natáhla se pro něj a vzala mi ho z dlaně. Sevřela ho mezi prsty, ztěžka vydechla. Pak udělala první rychlý krok směrem ke dveřím. Zastoupil jsem jí cestu.

Nadzvedla obočí. Myslela, že jsem jí právě dal svolení zabít někoho tam venku. Něco takového jsem jí ale přes to všechno dovolit nemohl. Rozhodně ne, když jsem měl jinou možnost...

Chytil jsem ruku, ve které nůž držela. A pak jsem jeho ostří navedl ke svojí hrudi, kousek nad břicho. Překvapeně zamrkala. „Ty chceš, abych…?“ ujišťovala se. Na tu jedinou vteřinu jsem měl pocit, že v jejích očích problesklo její pravé já, které s tím zásadně nesouhlasilo. Na vteřinu. Jemně jsem obmotal dlaně kolem její ruky a spojil pohled s jejím.

„Prostě to udělej,“ pobídl jsem ji. Vlastní hlas jsem téměř nepoznával. Musela ona, jen tak to mohlo fungovat. Kdybych nožem pohnul já, sotva by to mělo takový účinek. Pokud vůbec nějaký.

Sklopila oči k ostří dotýkajícímu se látky na mojí hrudi a zaváhala. Jen krátce, ale zaváhala, dokonce i teď. Zadrhl se mi dech. Ale to na mém rozhodnutí nic neměnilo. Dalo mi to naději, že se stále dokáže držet sama sebe, i kdyby jen minimálně. Dostat ji z tohohle mučení jsem však hodlal tak jako tak.

„Najednou?“ navrhl jsem a ztěžka polkl. To by nemělo nic zásadně ovlivnit, jen snadněji překonat ten poslední krok. Zachytil jsem v myšlenkách její souhlas. „Dobře…“ Srdce mi divoce bušilo. „Tak teď,“ rozhodl jsem.

Zatlačila a já ve stejnou chvíli zatáhl. Moje tělo okamžitě zaplavila bolest, když ostří projelo kůží. Usykl jsem a skousl zuby, abych udusil výkřik.

Se směsicí prázdného a fascinovaného odlesku v očích sledovala krev prosakující do vláken látky. Pomalu sklouzla dlaní o něco dál, až k okraji rány. Zkusila, jaká je ta rudá na omak, zatímco já ztěžka oddychoval a snažil se potlačit účinky toho všeho.

Zbarvila moje dlaně mojí vlastní krví, když je na rukojeti nože přikryla tou svou. Přes rty jí přelétl ďábelský úsměv. Úsměv plný požitku z téhle chvíle. Ještě chvíli jen pozorovala krev valící se ven, než ruku přesunula k zadní části rukojeti a otevřenou dlaní na ni zatlačila, aby ji zabořila hlouběji do těla.

Zaúpěl jsem, poklesla mi kolena. Sklonila se ke mně, když jsem dopadl na zem a roztřeseně lapal po dechu. Nůž už držela jen ona. Dvěma prsty druhé ruky mi nadzvedla hlavu, abych se na ni podíval. „Nekaž mi zážitek,“ zašklebila se krátce. „Neskrývej to. Chci slyšet tvůj křik…“ Při posledních slovech už její tvář získala tvrdé rysy, řekla je pomalu a důrazně. Opřela se o moje rameno a z plných sil otočila nožem v ráně. Z mého hrdla se vydral výkřik. Zatvářila se, jako by ji ten zvuk hladil po duši. Otřásl jsem se a pevně skousl zuby, rozechvěle stiskl víčka k sobě.

A několik vteřin bylo jen ticho.

Ticho následované těžkým dechem jí samé. Nevěřícným „ne“ opakovaným v její mysli stále dokola. A o pár úderů srdce později jejím vlastním výkřikem.

„Danieli!“ vyhrkla a já ani nebyl schopný vnímat, kolik emocí se v tom jediném slovu skrývalo. Jen něčím jsem si byl naprosto jistý. Nevěřícností. A pocitem zrady. Otevřel jsem oči, v těch jejích se leskly slzy. „Co jsi to zatraceně udělal?“ vzdychla o něco vyšším tónem než normálně, a jediným pohybem mi vytáhla nůž z rány. Trvalo mi několik nádechů skrze skousnuté zuby, než jsem rozdýchal příliv bolesti, co to způsobilo.

Odhodila nůž stranou, jako by byl jedovatý, a nepatrně polkla, když si uvědomila všechnu tu krev kolem. Dávno se jí z ní nechtělo vyloženě zvracet, to prostě dost dobře nešlo, v tom všem. I tak ale pro ni nebyl pohled na ni ani trochu příjemný. Ne když opravdu vnímala jen sama za sebe, bez ovlivnění. Přesně tak, jako tomu bylo teď.

To, co se stalo, jí přineslo opojný pocit, na těch pár vteřin, než přišlo vystřízlivění. Ale hlavně nicotu. Pokrývku, pod kterou se prozatím skrylo to vše zlé, špatné. Která měla opět vydržet alespoň pár dnů…

Tiše vzlykla a stočila hlavu na druhou stranu ode mě.

„Jess,“ šeptl jsem a snažil se, aby mě pochopila. „Já musel…“

„Říkala jsem ti přece, že tohle nechci!“ namítla plačtivě.

„Měla bych být na tebe rozzlobená. Chci být rozzlobená. Jenže ani to nemůžu, když… Kruci, když mi tady kvůli mně krvácíš!“

Pootevřel jsem rty, ale nakonec ze mě nic nevyšlo. Nějak jsem nevěděl co říct.

„Tohle není fér,“ hlesla po chvíli. „Tohle nebylo fér… Tys věděl, že zvlášť v tomhle stavu tomu nedokážu odolat, rozhodně ne, když mi dáš takovou příležitost! Tohle od tebe nebylo fér…“ opakovala a až o pár úderů srdce se odhodlala znovu otočit ke mně. Nabrala do plic další hlubší nádech. „Jak zlé to je?“ Její oči zamířily k ráně. Bolestivě jsem polkl.

„Nijak zvlášť,“ zalhal jsem. Pochopila to, protože nesouhlasně nakrčila obočí a přesunula se blíž ke mně. Nadzvedla mi tričko, dřív, než jsem jí v tom stačil zabránit, a nešťastně zakňučela, když uviděla jí způsobené škody. Už z části vyléčené. I tak dost zlé. To byla dobrá zpráva. Mohlo by jí to koupit minimálně pár hodin navíc…

„Nejsem člověk,“ připomněl jsem. Kdybych byl, každou chvíli by ze mě nejspíš vyprchal život, ale takhle…

„Neopovažuj se zase přijít s tím, že pro tebe to nic neznamená,“ přerušila mě. „Možná tě to nezabije, neohrozí, ale… do háje, tohle musí neskutečně bolet!“

Trpce jsem se ušklíbl. „Ani z poloviny ne tolik jako andělská energie.“

„To je sakra přece jedno!“ ohradila se a rozhodila rukama. Její oči opět získaly ten nešťastný, zrazený, zlomený pohled plný výčitek k nám oběma. „Proč jsi to udělal?“ šeptla.

„Vážně se musíš ptát?“ odpověděl jsem stejně tiše a zamířil dlaní k její tváři, ale uhnula před mým dotekem. Jen nepatrně. Třaslavě nabrala do plic další nádech, když krátce stiskla víčka k sobě, po tvářích jí stekly slzy. „Zlobíš se?“ zaváhal jsem.

„Jo… Ne… Kruci, jak bych mohla. Ale prostě…“ na pár vteřin se odmlčela, aby se pokusila přijít na způsob, jak vyjádřit vlastní myšlenky. Marně. „Tohle jsi neměl dělat…“ vzdychla nakonec místo toho.

„Tohle je to jediné, co pro tebe udělat můžu,“ opravil jsem ji. Tiše zaklela.

„Vážně to nejde jinak, zmírnit to všechno? Proč to kruci nejde jinak…“ Jen jsem smutně zavrtěl hlavou. O tomhle jsme se bavili už tolikrát. Snažila se přijít na nějaké řešení, ale každý z jejích návrhů jsem už dávno bezúspěšně vyzkoušel. Sedmnáct let před koncem mého lidského života na to byla dost dlouhá doba.

Zabít zvíře místo člověka? Některým lidem by se tenhle závěr nelíbil, ale nebylo to to samé. Možná s tím měl něco do činění Raffael, kterému bylo jasné, že je to snaha si to ulehčit. Tak jako tak, prostě to nefungovalo. Ne na dlouho. Ani na polovinu té nejkratší lhůty. Jen vinu jsem přinejmenším já cítil skoro stejnou. Nechat se probrat z transu vlastní bolestí? To se dalo počítat s tím, že přijdete k sobě asi tak na pět minut, po kterých je to všechno jen horší. Cokoliv vás napadne, zkusil jsem to. A selhal. Zkrátka nebyla možnost jak to obejít. Kromě téhle. Protože i když zranění pro mě nebylo smrtelné, bolest byla skutečná. Proto to fungovalo i co se mě samého týče, když jsem vpouštěl energii do Matta. Bolest byla skutečná

„Mohla jsem někoho doopravdy zabít,“ vzdychla po chvíli tiše a znovu spojila pohled s mým. „Danieli, mohla jsem jít ven a někoho zabít, potom, co jsem napadla tebe. Jen ty jsi mi přece bránil v tom, abych odsud odešla.“

„To bych nedovolil.“

Zavrtěla hlavou. „Sotva ses udržel na nohou bolestí, co…“

„Co jsem ti způsobila já.“ Nešťastně rozhodila rukama.

„Pořád jsem se mohl přenést a strhnout tě zpátky,“ namítl jsem. „Nějak bych to skousnul.“ Trpce se zašklebila. Nepatrně jsem poposedl a zaváhal, jen krátce. „Už jsem v pořádku, takže jestli mi chceš pořádně vynadat, tak můžeš,“ oznámil jsem pak. Její oči vyhledaly místo, kde dříve vězela rána, aby si moje slova potvrdila. Byla pryč.

Jenom znovu poraženě zavrtěla hlavou. „Nemůžu být naštvaná na tebe. Ne při tom, co jsi pro mě zrovna vytrpěl. Ne když… když já bych na tvém místě udělala nejspíš úplně to samé.“ Další slzy jí sklouzly po tváři. „Asi jsem neskutečnej sobec.“

„Co to povídáš?“ nevěřil jsem. „Jak jsi na něco takovýho přišla?“

„To proto, že já předtím strávila sledováním tvojí bolesti sotva pár dní oproti těmhle dvěma měsícům. A jednoduše jsem nedokázala sama sobě zabránit v tom tě toho ušetřit, i když jsem věděla, že to tak bude jenom horší. Budila jsem tě z nočních můr, i když jediný výsledek byl, že ses do nich musel o to dřív vracet. Protože jsem to jednoduše nemohla neudělat a prostě se jen dívat na to mučení, kterým jsi procházel. Asi je vážně šílenost to chtít po tobě…“

„To není sobeckost. To je láska.“

„To má k sobě svým způsobem vlastně až obdivuhodně blízko.“ Chtěl jsem se jí zeptat, jak to myslí, ale její myšlenky mi už mezitím odpověděly za ni.

„Láska je vlastně přesně to. Sobeckost a nesobeckost zároveň. A někdy je tak těžké najít hranici… I to, co se zdá na první pohled jako naprosto nesobecký čin, vlastně dokáže tolik ublížit…“

Na několik vteřin se odmlčela. Ale já moc dobře věděl, k čemu tím míří. K tomu, co také tížilo její mysl, kdykoliv o tom dokázala přemýšlet. K tomu, co ji v tu chvíli, kdy pro mě upsala duši, ani nenapadlo, i když mělo. Stejně, jako to kdysi nenapadlo mě.

Jak to všechno ovlivní její rodinu.

Po vypršení lhůty se s nimi už sotva bude moct vidět. Jak zareagují na její zmizení, smrt? Jak jim to kdokoliv dokáže vysvětlit?

Krátce skousla rty, než je opustil o něco těžší výdech. „Udělal bys to znovu?“ šeptla pak. „Kdybys věděl, k čemu to povede… udělal bys to? Zachránil bys Lisabeth, i za takovou cenu?“ Jen jsem naprázdno pootevřel ústa, než jsem zjistil, že vlastně nevím co na to odpovědět. Nad touhle otázkou jsem ještě nepřemýšlel. Možná právě proto, jak těžké bylo dojít k jakémukoliv závěru. Kdyby šlo jen o ni samou, nezáleželo by tolik na tom, že mě opustila. Protože žila. Protože mohla prožít celý život, mít děti, vnoučata… Protože mohla být šťastná. I když beze mě.

Ale nešlo jen o to. Kdyby se nestalo, co se stalo, Cristina by nezemřela. Nespočet životů by nepadl mojí rukou. Dokázal by jeden zachráněný lidský život vyvážit takový zástup zkázy? Ospravedlnit, co jsem měl na svědomí? Pochyboval jsem.

Tohle nebylo správné. Ale lidé se uprostřed tak silných pocitů na to, co je správné, dvakrát neohlíží. Odsuzují druhé ke zkáze pro vlastní štěstí. A až pak si uvědomí, že tím ničí vlastně i sami sebe. Pokud si to vůbec uvědomí. Pokud to nezatlačí někam daleko do podvědomí, aby nemuseli čelit té ošklivé pravdě. Stejně tak, jako já přesně tuhle otázku zahnal do rohu, právě proto, abych si nemusel přiznat něco tak strašného, jako že… Že jsem si vlastně vůbec nebyl jistý, jak na tohle odpovědět.

Samozřejmě bych se všemu, co následovalo, snažil zabránit, pokud bych to věděl. Ale to, že bych to snad i byl ochotný riskovat, rodinu, stovky životů pro lásku… Zřejmě jsem právě já byl naprosto a dokonale sobecký.

„Vím to, že kdybych věděl, k čemu povede být s tebou, tak bych zmizel ze země hned, co bych tě uviděl,“ šeptl jsem na místo odpovědi. Protože tímhle jsem si jistý byl. Víc než čímkoliv.

„To by tě Matt zabil,“ namítla. Jen její přítomnost mu tenkrát zabránila dokončit, co začal. Věděl jsem to. Bylo by to lepší.

Zaváhala, když jsem mlčel. Nejspíš ale z mého výrazu pochopila, co mi proběhlo hlavou. Nepatrně propletla prsty, než ke mně znovu stočila pohled. „Pak je nejspíš lepší, že člověk předem neví, co bude,“ hlesla tiše. Nebyl jsem si jistý, jestli těm slovům sama věří.

Jak se vůbec ještě dalo věřit čemukoliv? Šťastnému konci. Nebo alespoň ne tomu úplně nejhoršímu. Jak, když se naše láska proměnila na bitevní pole… a snad i ona si konečně začínala pokládat tu zásadní otázku, která od začátku vyvstávala: Opravdu to všechno stálo za to?

Dávno jsem věděl, že ne. Nic z tohohle by se nestalo. Kdybych ji nechal včas odejít, násilím ji od sebe odstrčil… Já se o to snažil! Možná jsem se měl ale pokusit o něco víc. I když vzhledem k tomu, že ji neodradilo ani to, když jsem ji chtěl zabít, by ji nejspíš neudrželo dostatečně daleko vůbec nic.

Byla dokonale šílená, pokaždé tvrdohlavě viděla jen to dobré na místě, kde vládla temnota. A já si musel přiznat, že něčemu takovému se zkrátka nedalo odolat. Sobecky jsem ji potřeboval, přesně tohle. Někoho, kdo ze mě sejme alespoň část té nesnesitelné tíhy a ponese ji se mnou. To byly ty důvody, co nás dovedly až sem. Zády ke zdi. V odpočtu posledních minut jsme s prázdnýma rukama hleděli do hlavně zbraně, která měla zakrátko ukončit tuhle parodii na život, do které jsem ji stáhl.

Opravdu, ničím jsem si nebyl tak jistý jako tím, že kdybych věděl, co všechno jí způsobím, raději bych se pod vlastní tíhou nechal rozmačkat na kaši, než ji předat jí, raději bych se nechal rozedrat na kusy a krvácel už na věky než tohle. A udělal bych to i teď, kdyby tu byla jedna jediná zpropadená možnost, sebemenší, jak ji z toho dostat.

Ale co dělat, když se vám všechny cesty pod nohama propadly do neznáma…

V duchu jsem se ušklíbl. Jo, byl jsem si jistý, že ani jí se už být se mnou nezdálo být tak výborný nápad jako dříve. I když si to možná stále opravdu nepřipouštěla ani ona sama. Protože do tohohle všeho vstoupila kvůli lásce – co zbývalo, pokud i ona už ztrácela svůj smysl? Co by zbývalo, pokud by se i tahle jediná touha rozpadla v prach a zůstala jen nutnost nabrat do plic další nádech a udělat ještě jeden další krok v cestě bez cíle, mechanicky, z nutnosti?

Věděl jsem, že to všechno nás oba dávno smetlo jako přílivová vlna, že už jednoduše nedokážeme dál stát. Pohřbení zaživa. Minimálně já si už dávno připadal jako pouhá chodící skořápka bez života. Přitom jsem zároveň věděl, že musím, jednoduše musím být silný, za nás oba. Jenže jak, když se já sám lámal? Jak zůstat oporou jí, když jsem sám žádnou nenalézal? Chytal jsem se vzduchu, beztvaré čiré hmoty, která nedokázala zabránit pádu, a snažil jsem se z toho něco vytřískat, protože ona se zase držela mě. Jediná jistota, která z toho plynula, však bylo to, že na zem tvrdě dopadneme oba.

A teď? Teď nás čekalo opět pár dní, kdy se to všechno bouřící uvnitř ní nebude hlásit o slovo. Iluze klidného, normálního života, který jsme chtěli. Dá se ale iluze vůbec za něco počítat? Tím spíš, když stačila jediná kapka, jediné stéblo navíc a celá se měla zhroutit, když všechno to napětí zůstávalo. Nemyslet na to, odsunout stranou pravou podstatu věcí, to přece neznamenalo, že to přestane existovat. Jen to počká, zahnané do rohu, aby se to posléze mohlo připomenout o to větší, drtivější silou. Když už víš, že přijde pád, proč by ses měl ještě o něco snažit?

Dál vytrvat už se zkrátka dávno nezdálo jakkoliv smysluplné. A to bylo to nejhorší, protože právě proto to na ni působilo o tolik ničivěji. Bez cíle. Bez úniku.

Bez důvodu k dalšímu nádechu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 12.:

2. Withoutalight přispěvatel
22.09.2015 [19:38]

WithoutalightNo na oddech teď momentálně není moc čas Emoticon Děkuji Emoticon

1. susi23
22.09.2015 [18:32]

Ježiššš. To je hrozný. Zasloužej si oddech. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!