OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 18.



Dotek temna - 18.Takže, povede se přesvědčit ostatní, aby pomohli?

Daniel

 

„Děláš si srandu?!“ Trisha na Matta zůstala šokovaně zírat, když jí už u nich doma ve zkratce vylíčil, co se právě stalo. Výraz Anne, kterou sem zavolal, aby jim to řekl oběma najednou, vypadal dost podobně. „Fíha,“ zavrtěla Trisha hlavou a zacouvala ke gauči, zřejmě si musela sednout, aby to s ní neseklo. „Tak jo, lidi, právě jsme výraz obří klika převedli do extrému. To je… jednoduše neskutečný. Co všechno by… Co by mohla, kdyby… To bylo jako padesát na padesát a… Zatraceně.“ Jo, mluvila všem z duše. Nedokázala sestavit kloudnou větou, ale rozhodně jsem s ní souhlasil.

Tohle bylo zkrátka absolutně neuvěřitelné. Zázrak. Jinak se to nazvat nedalo. A já stále váhal, jestli tomu všemu mám opravdu věřit. Měl jsem strach, že pokud to udělám, něco se opět katastrofálně zkazí a já znovu skončím na dně. Zároveň jsem ale nedokázal nepodlehnout síle okamžiku a to štěstí necítit. Tím spíš, když jsem sledoval Jess, která tomu už podlehla a celá jenom zářila. Když jsem se díval na ni s Lucasem… Anne neměla takhle ráno kde rychle sehnat hlídání, takže ho vzala s sebou. Její čtyřletý syn se s Jess okamžitě nadšeně přivítal tím, že jí skočil kolem krku. Dlouho ji neviděl a „teta“ mu očividně chyběla. On jí taky. Nebyl jsem si jistý, jestli tolik pookřála v jeho přítomnosti, nebo za to mohlo jen to vše předtím. Tak jako tak, při pohledu na ty dva jsem si nezabránil v úsměvu. Vždycky jí to s ním šlo. Nejen tenhle pohled mě přesvědčil o tom, že z ní bude skvělá máma…

Doufal jsem, že tohle vyjde, aby k tomu vůbec dostala příležitost.

---

Karen se ozvala o dva dny později. V tu chvíli už jsem začínal být nervózní, protože nebylo času nazbyt. Na druhou stranu jsem chápal, proč to tak trvalo. Ona nám možná pomoct chtěla, ale přesvědčit ostatní, to nemohlo být snadné. Oddechli jsme si, všichni, když nám oznámila, že byla za dalšími z nejvyšších a ti s ničím z toho sice nechtěli nic mít, ale dokázala je přemluvit, aby nám dali šanci. Jestli všechno dobře dopadne, nikdo z žádné skupiny na světě to malé beztrestně nenapadne, aspoň dokud se neprokáže, kde je pravda. První podstatná věc se podařila… A to přesto, že to muselo dát vážně práci. Měl jsem pocit, že jsem na její tváři zahlédl kruhy pod očima. Tohle se ale nemohlo odkládat. Kdyby se o tom, co se děje, náhodou dozvěděli sami, jen by to snížilo šance, že se naopak nepostaví proti nám, a to jsme opravdu nepotřebovali. Teď, ani v budoucnu. Přišli jsme tak sice o dva dny zbývající do konce smlouvy, kterých jsme teď neměli nazbyt, ale bylo to potřeba. A já cítil vděčnost, že to nějak zvládla. Žádala po nich jen čas a zaručila se, že cokoliv případně padne na její hlavu, to nejspíš hrálo roli.

Co mě překvapilo, bylo to, že se zaručila dokonce i za mě. Protože přesvědčit je, že ví, co dělá, když v blízkosti strpí démona, musel být snad ještě horší úkol, než všechno ostatní. Taky se jí to tak docela nepovedlo, ne za těhle okolností. Ne, když jediný způsob, jak jsem byl pod kontrolou bez zabíjení, bylo občasné vybíjení na jedněch z nich. Musela jim to říct a ne, nedivil jsem se jim, že to nepřijali. Nakonec je přemluvila jen k tomu, aby mě nechali být, než vyřešíme to s Jess. Než bude mít čas zaměřit se pro změnu na řešení tohohle problému. Zdálo se, že ji snad mrzí, že nezvládla nic víc, aspoň prozatím.

Napořád – na tohle snad žádný lék neexistoval. Bylo mi jasné, že v tom případě, až jim to dojde, to se mnou skoncují. Ale snažila se víc, než by musela. Pro něco, na čem absolutně nezáleželo. Až stejně jako já zjistí, že ohledně tohohle nic dělat nejde, sám se jim ochotně postavím do rány.

Až Jess i naše dítě budou v bezpečí.

K tomu jsme ale potřebovali přesvědčit ještě někoho jiného. Aspoň některé z Kareniných nejvyšších podřízených. Protože dokonce ani s ní po boku bychom neměli jistotu výhry. Raffael s největší pravděpodobností taky nepřijde sám. Stejně jako minule, kdy na ně jen Matt, Anne a Trisha nestačili… A tentokrát mohl vzít démonů víc.

A právě to byl další důvod, proč jsem se cítil nesvůj. Jestli se nikdo z nich nerozhodne nám pomoct, sotva byly velké šance, že bychom mohli vyhrát. V tom případě by bylo i schválení nejvyšších k ničemu… Zavrtěl jsem hlavou, nechtěl jsem na to myslet. Napětí se mi ale rozpínalo v hrudi jako tichá výhrůžka. Jestli nikdo nepomůže… jsme v háji. Vlastně žádná novinka.

Trisha zůstala s Jess, aby na ni mezitím dávala pozor. Hodila by se sice co největší podpora, ale ani já ji nechtěl nechat samotnou, přestože se momentálně zdála v pořádku. Nakolik to šlo...

O tom, jak to probíhalo, jsme je měli informovat později. I Trisha měla být součástí týmu. Stejně jako Anne, která se rozhodla jít znovu do boje a už podruhé se ho tak kvůli nám aktivně účastnit navzdory tomu, že s tím skončila už před lety.

Přenesli jsme se na místo setkání, do Karenina domu kdesi na východním pobřeží Států. Mně tam s sebou svezla právě Anne, sám jsem se dle dohody přenášet nemohl. Karen nás zavedla ke dveřím místnosti, kde, jak jsem pochopil, se všichni shromáždili.

„Počkej tady,“ požádala mě pak, „ještě o ničem neví, bude lepší, když je na tebe připravím… A mluvení nech radši na mně.“ Jen jsem přikývl.

Matt a Anne spolu s ní zmizeli uvnitř. A já čekal. Celou věčnost. Raději jsem neodhadoval, jak dlouhá doba už uběhla. Znervózňovalo mě tohle místo, kde i chodba, ve které jsem stál, byla obrovská, to, o co se snažili, a že to tak trvalo. Zkoušel jsem přiložit ucho ke dřevu a zjistit, jestli něco nezaslechnu, ale nestalo se. Semkl jsem rty. Kruci.

Náhle se dveře otevřely, sotva jsem stačil uskočit, aby mě nepraštily do hlavy, jak jsem se k nim nakláněl. Karen se nepatrně pousmála, chápavě, než mi pokynula, abych vstoupil. Zhluboka jsem se nadechl a udělal první krok do jámy lvové.

To přirovnání se hodilo. V prostorné, vkusně zařízené místnosti byly kromě známých tváří čtyři další. A všechny čtyři páry očí si mě důkladně, zamračeně prohlížely. Přátelská atmosféra, jen co je pravda.

„Tohle je Daniel,“ představila mě Karen klidně, jako by si vůbec nevšímala těch spalujících pohledů, co ke mně mířily. Pak postupně ukazovala naopak na ně. „Trey, Dimitrij, Šimon, Dacia,“ vyjmenovala. „Vím, není jich moc, ale patří mezi ty, kterým věřím nejvíce, i co se schopností v boji týče. Navíc, nemyslím, že by druhá strana mohla uvolnit víc lidí, a nikoho dalšího jinde postrádat nemůžu…“

„To není tak docela pravda,“ ozvalo se za námi náhle. Překvapeně se otočila, okamžitě muži před sebou věnovala zamračení. Byl asi metr šedesát vysoký, černovlasý, s latinskoamerickými rysy tváře. A na rtech mu pohrával nepříjemný úšklebek. „Já jsem volný,“ připomněl. „Takže z jakého důvodu jsem sem nebyl oficiálně pozván a musel jsem se jen náhodou doslechnout, že se tu koná nějaké důležité setkání?“

„Vzhledem k tomu, jaký postoj jsi zaujal už k pouhému zachránění něčí duše bez vědomí tohohle všeho kolem, byla by to pro tebe ztráta času, Joshuo,“ odpověděla mu. Její tón přitom rozhodně nebyl vlídný. To ani můj pohled vyslaný k němu, když jsem pochopil, co je zač. Ten anděl, co zabil Raula… Stiskl jsem ruce v pěst. Díky tomuhle zmetkovi jsme to nemohli vyřešit hned na začátku!

„Nebo ses bála přizvat někoho, kdo by ostatním otevřel oči?“ Nadzvedl obočí. „Řekl jsem ti to jednou a řeknu to znovu. Nelituju toho, co jsem udělal. Bylo mi jasné, že kdybys věděla, že chtějí toho chlapa vyměnit, klidně bys jim to dovolila. A měl jsem pravdu.“

„Tvojí povinností bylo mě o tom obeznámit,“ odpověděla přísně.

„A proč? Abys to monstrum vypustila na svobodu? Chápeš vůbec, co by to znamenalo?“

„To tobě nepřísluší hodnotit!“ sykla. „Ty o tom nemáš co rozhodovat za mě!“

„Ale očividně musím, když ty rozhoduješ takhle. Zdá se totiž, že na rozdíl od tebe mám rozum! Pomátla ses snad?“

„Jak se opovažuješ se mě ptát na něco takového?!“ nevěřila.

Odfrkl si. „Tak mi popravdě odpověz: Co bys dělala, kdybych ti o tom, co plánují, tenkrát řekl, hm?“ Zaváhala. Zkřivil ret. „Vidíš? Přesně to jsem tušil. Klidně bys jim vyhověla! Uvědomuješ si, co bys způsobila? Za jednu duši pustit jeho?! Dostali jsme někoho takhle na výši a ty bys tu hrozbu nechala jít! Nechala bys ho dál zabíjet, nejen lidi, ale dokonce i jedny z nás. Vzhledem k jeho postavení, a tím pádem síle, byl nebezpečný v podstatě komukoliv!“

„Mohli jsme ho třeba jen využít, předávku předstírat a dostat rovnou hlavního z nich, to tě nenapadlo?“

Uchechtl se. „Prosím tě, nesnaž se mi tvrdit, že bys něco takového riskovala. Určitě bys viděla jen tu jednu duši, co můžeš zachránit, ale naprosto ignorovala zástupy budoucích mrtvých.“

„Každá duše má svoji cenu,“ ozvala se námitka Anne. Otočil se k ní, ušklíbl se.

„Jistě. A stejně tak má cenu kadá z tisíců duší patřících lidem, co ten chlap díky mně nemohl zabít. Myslíš, že jedna to vyrovná? Neříkej mi, že kdybys byla objektivní, nereagovala bys stejně. Někdy je potřeba přinést oběť pro vyšší dobro. Proč by ostatní měli trpět kvůli jedné? Tím spíš, když si za to může sama. Věděla, co ji čeká, upsala se dobrovolně. Její hloupost, za kterou by neměli platit ostatní.“ Zesílil jsem stisk pěstí. Jeho slova do mě ťala jako do živého. Snad měl zčásti pravdu, ale přál jsem mu, aby si to zkusil na vlastní kůži. Byl by stejně otevřený obětem pro vyšší dobro, kdyby měl obětovat sebe? Snadno se mluví, když jeho se to netýká! Musel jsem se kousnout do jazyka, abych ho neposlal někam. Naštěstí jsem zřejmě nebyl sám, koho rozčiloval.

„Čeká dítě, Joshuo,“ sykl Matt. „Chceš s matkou trestat i to malé, co za nic nemůže?“ Joshua se odmlčel, jeho pohled přelétl ke mně. Uchechtl se, když si to spojil dohromady.

„Jo tak. Takže ono jde ke všemu ještě o tohle. Napůl démonské dítě.“ Otočil se zpátky ke Karen. „Víš, tím spíš jsem rád, že jsem ti to neřekl. Je jasné, že tohle by tvůj úsudek ovlivnilo už úplně. Tvoje slabina, co by zničila nás všechny. Stále trváš na tom, že takové děti nemusí být plné zla? I po tom, co se stalo dvě staletí zpátky? Když jeden z nich vyvraždil rodinu pro pár drobných, než jsme na něj přišli a zlikvidovali ho?!“ Karen pootevřela rty, aby mu něco odsekla, nakonec z toho ale vzešel jen těžký povzdech.

„Ano, to bylo nešťastné… a chápu, že to mojí teorii nepomáhá, ale nemůžeme podle toho soudit všechny! Napůl andělské dítě taky nemusí být od malička bez poskvrnky a chovat se naprosto vzorně.“

Nadzvedl koutek úst. „Asi neznáš Anniina Lucase, co?“ kývl směrem k jmenované, v podstatě se Karen vysmál. Anne semkla rty. Nevěděla, co říct, protože se sotva dalo nesouhlasit s tím, že její syn je andílek ve všech významech toho slova, ale nelíbilo se jí, jak to využíval proti nám.

„To není…“ začala Karen, ale on ji přerušil.

„Co? Není to samé? Není to relevantní?“

„Znám i pár dospělých poloandělů a v podstatě jsou to normální lidi. Nebýt jejich specifického nitra, ani bys je nerozeznal. Když nepočítám to, že od jistého bodu přestanou stárnout, jediný rozdíl je ten, že už odmala vnímají víc věcí a jsou vývojově napřed.“

„Budeš se mi taky snažit vyprávět, že se o okolí nestarají a neorganizují charity a podobné věci, co bys nazvala… já nevím, dobrými?“

Vyskakovat si takhle na naší straně, dávno by se bolestí svíjel na zemi. Vážně jsem začal přemýšlet nad tím, jak andělům celá ta jejich společnost vlastně funguje. Ale co bylo mnohem horší, začínal jsem přemýšlet, že ho k zemi pošlu sám. Každým slovem ve mně kypěla žluč. Mlč, zatraceně! Nemáš ponětí, jaké je být uprostřed toho kolotoče, jaké je sledovat, jak tvoje vlastní viny drtí na prach všechno, na čem ti záleží! Tohle je naše šance a všechno z toho, co říkáš, ji snižuje! Přísahám, jestli budeš ještě dlouho odsuzovat Jess i naše dítě, brát mu šanci a předem ho určovat k likvidaci… Zaryl jsem nehty do dlaní, vší silou se snažil nevnímat stoupající chuť ho zaškrtit, aspoň maličko.

Karen rozhodila rukama. Vnímal jsem to jen matně, stejně jako všechno kolem, ve snaze se udržet, nevylítnout na něj.

„Uvědomuješ si, co to tady srovnáváš?! Ty děti vyrůstali u rodičů, andělských rodičů. Dobrem jsou obklopené celý život, nemůžeš to porovnávat s nechtěnými dětmi, co lásku nikdy nezažily!“

„A ty to vážně chceš riskovat?! Co uděláš, až se prokáže, že ses spletla? Až jeho dítě půjde a někoho zabije? Mávneš nad tím rukou? Řekneš, že je to další náhoda, že ten chudáček za to vlastně nemůže?“

„Tak daleko to zajít nenecháme.“

„Už teď jsi zašla tak daleko, že tu strpíš plnohodnotného démona!“ opáčil nevěřícně. „Vážně ti to nedochází? Dovedeš si představit, kolik životů už na svém kontě může mít on?“ Střelil pohledem ke mně. Prudce jsem oddechoval. A nebýt toho, že sotva jsme si vteřinu hleděli do očí, ucítil jsem na rameni konejšivý dotek Anne, snad bych se vážně neudržel. Nabral jsem do plic hluboký nádech. Klid… Musel jsem se uklidnit. Nemohl jsem si dovolit tady vylítnout. To by si na mě všichni udělali jasný obrázek. A stejně tak na tohle všechno. Jediná odpověď by zůstala ta záporná. Nehodlal jsem mu jeho snahu takhle zjednodušit. Joshua se otočil zpět, zatímco já pomalu, mučivě pomalu znovu nalézal rovnováhu. „Je mi líto, Karen, ale s ničím z toho já jednoduše souhlasit nemůžu,“ dodal rozhodně.

Karen semkla rty, chvíli se na něj jen beze slova dívala. „V tom případě se obávám, že naše názory se příliš liší na to, abychom dál mohli spolupracovat,“ oznámila pak pevně, měl jsem ale pocit, že v jejím hlase zaznívá náznak dobře skrývané lítosti. „Zažádám o tvé přeřazení k někomu jinému.“ Zapomněl jsem, že tohle jde. U nich. No, tím se asi vysvětluje to, že jim se to tímhle stylem zatím nesesypalo. Když si někdo s někým nesedne, prostě ho pošle jinam. To by u démonů neprošlo. Máš problém, tvůj problém. Navíc by nikdo nikoho nepřesvědčil, aby si vzal potížistu, kterého on nezvládá.

Joshua se nepatrně zarazil, jen krátce. Pak ale jen pokýval hlavou. „To bude nejspíš nejlepší řešení.“

„Výborně,“ zhodnotila Karen, ale opět tu byl ten skrytý podtón, co tomuhle vyjádření odporoval. Skoro jako by se navždy loučila s jedním z přátel. Jasně, staletí známosti asi dělají divy, ale to ji to vážně tak vzalo?

Raději jsem to nezkoumal. Spíš jsem se nemohl dočkat, až odsud vypadne. Vítal jsem to na nejvyšší míru. A když se přenesl pryč, zaplavila mě lehká úleva. Jen nepatrná, přesto se všechen vztek, co se ještě bouřil uvnitř mě, postupně definitivně vytratil. Naštěstí.

Karen si povzdechla a odhrnula si pramínek vlasů, co jí při tom spadl do tváře. „Nerad to říkám… Ale s něčím z toho, co řekl, se dá docela souhlasit,“ ozval se v tu chvíli čísi hlas. Když jsem se otočil k ostatním, co celou tu scénu jen beze slova sledovali, snadno jsem odhadl, kdo to promluvil, protože hned pokračoval. „Třeba ohledně toho dítěte. Proč bychom měli věřit tomu, že právě v tomhle případě to bude jiné?“ Šimon, spojil jsem si hned jeho podobu se jménem. Asi sedmatřicetiletý muž s krátkými špinavě blond vlasy, lehkým strništěm a očima zvláštní barvy v odstínu čehosi mezi modrou a hnědou si poposedl dopředu na křesle, zatímco s významným pohledem upřeným směrem k ní čekal na odpověď.

„Protože nemáme důkaz, že jindy to jiné nebylo,“ odpověděla Karen důrazně, když se otočila k němu. Nadzvedl obočí, zřejmě žádal lepší vysvětlení. „I obyčejní lidé se nakloní k dobru nebo zlu. Nemůžeme říct, jestli ty, ze kterých se stali zločinci, ovlivnila jejich podstata, nebo něco jiného.“

„A není trochu naivní tvrdit, že to tak není, když ti, se kterými jsme se setkali v dospělosti, byli všichni do jednoho takoví?“

Zamračila se. Nešťastně a frustrovaně zároveň.

„Těch, kteří dospělosti vůbec dosáhli, nebo alespoň teenagerského věku, bylo, co bys napočítal na prstech. Za celá staletí. A když někdo vyrůstá v pochybné čtvrti a musí se skoro odmala sám o sebe starat, dá se pochopit, když se chytne s nějakým gangem. Všichni to navíc vrazi nebyli. Někteří jen zlodějíčci.“

„Co loupili ozbrojení,“ podotkl.

„Ale nikdy tu zbraň proti nikomu doopravdy nepoužili,“ namítla.

„Možná by bylo fajn jim k tomu ani nedávat příležitost,“ podotkl další z nich, sedící vedle Šimona. Dimitrij, vzpomněl jsem si. I kdyby se tak nestalo, snadno bych to odhadl. Na rozdíl od posledního muže bych ho podle rysů tváře na ruský původ tipoval. Trey na křesle naproti, výrazně mladší oproti němu, protože mu bylo sotva kolem třiceti, zatímco Dimitrij nejspíš před smrtí dosáhl ke čtyřicítce, by mi k jeho jménu ani dvakrát neseděl.

S jednou nohou ležérně přehozenou přes druhou, na kterou si v zamyšlení poklepával prsty, vypadal Trey o dost příjemněji, než ostatní dva. A to i přesto, že doteď neřekl ani slovo. Když už bych si měl vybrat, tipoval bych jako nejukecanějšího jeho…

„Další věc,“ pokračoval Dimitrij, jehož styl sezení vypadal stejně napjatě a nedůvěřivě, jako muže vedle něj, „tomu, že s ním,“ kývl hlavou směrem ke mně, „nebudou problémy, mám věřit jen tak?“

„Souhlas,“ přikývl Šimon. „Tvrdíš nám tady, že dokáže vnímat i něco jiného, než zvrácenou touhu po krvi, ale jak si něco takového můžeme ověřit? Celou tu dobu, co je tady, nás sice nenapadl ani se o to nepokusil, ale to může být způsobené prostě tím, že moc dobře ví, že by se mu nikoho z nás v tomhle počtu zlikvidovat nepodařilo,“ zamračil se na mě.

„To máš pravdu,“ přikývla Karen. „A myslíš, že to nevěděl předem? To, že tu bude přesila? Neporazil by nás, jak jsi sám řekl, musel si toho být vědom, a přesto je tady. Co jiného to dokazuje, než že přišel dobrovolně zkrátka proto, že se opravdu stará?“

„Jen aby to nebyl nějaký trik a v momentě, kdy přesně tomu začneme věřit, nás zákeřně nenapadl,“ ušklíbl se. Nevěřil mi. To bylo naprosto jasné, bijící do očí. Krucinál. Jak bych se taky mohl něčemu takovému divit? Šli jsme na to úplně špatně, jestli jsme po nich chtěli zrovna tohle. Důležitá byla jediná věc.

„Můžu něco říct?“ vydechl jsem, když už jsem to nevydržel, a tak trochu jsem tím Karen skočil do připomínání bezpečnostních opatření, která právě pro klid v tomhle ohledu už zavedla. Všechny páry očí se na mě tázavě zadívaly. Karen zaváhala.

„Jen ať promluví,“ pobídl mě ale Šimon. „Celkem by mě zajímaly jeho argumenty.“ Koutky úst mu nepatrně zacukaly. Jako by si hodlal tuhle chvíli vychutnat. Démona prosícího anděly o pomoc. Ne že bych se mu divil. Být to obráceně, bylo by to ještě horší.

A pak by ho démoni na místě zabili.

Zhluboka jsem se nadechl. „Vím, co jsem zač,“ začal jsem. „Vím, co mám na svědomí, a nebudu to popírat. Stejně tak se nebudu snažit přimět vás, abyste začali tolerovat mě jen kvůli tomu, že se teď snažím chovat jinak, protože mi je naprosto jasné, že mi sotva můžete věřit. Máte k tomu důvod, máte na to právo a selský rozum nic jiného nepřipouští. Ale tady nejde o mě. Na mě se klidně vykašlete, roztrhněte mě vejpůl, cokoliv se vám zlíbí. Jediné, o co vás žádám, je to, abyste pomohli ženě, kterou miluju. Která se obětovala zrovna za mě, i když bych si přitom nezasloužil ani jediný její úsměv, natož lásku. A která má teď platit za to, co je jen moje vina. Neprosím za sebe, ale za to, abyste zachránili duši, která byla čistá, než jsem přišel já a dopustil, aby ji rozdrtila temnota, která mě obklopuje. Ji a to malé, které stejně jako ona přece vůbec za nic nemůže…“ Mé rty zůstaly pootevřené, jako bych chtěl ještě něco říct, ale… Kruci, nikdy jsem nebyl dobrý řečník a jednoduše jsem už nevěděl co. Namísto toho z nich tedy splynul jen hluboký výdech. Sklopil jsem oči, ucítil jsem na dlani lehký dotyk. Nepatrně jsem se pousmál. To by nebyla Anne, aby okamžitě nepřispěchala na pomoc. Dnes už podruhé. Zadíval jsem se na ni, jen na chvíli, než jsem si uvědomil, že ke mně míří další pohledy.

Trey se tvářil stále stejně zamyšleně, ale v jeho tmavě karamelových očích se leskl zájem. Dacia vedle něj mi také věnovala pozornost a nejspíš poprvé ne v tom špatném slova smyslu. Přemýšlivě skousla rty, zatímco si pohrávala s jednou z kudrlin svých polodlouhých tmavě hnědých vlasů, jen o málo světlejších než její kůže. A skenovala mě při tom pohledem. Celkově se zdálo, že ji těch pár slov ode mě celkem zaujalo. Aspoň něco.

Dimitrij a Šimon byli na druhou stranu zřejmě tvrdší oříšek. Podívali se jeden na druhého, jako by zvažovali, jestli démoni po večerech nenavštěvují herecké kurzy pro amatéry, aby dokázali předstírat normální emoce. Pak Šimon stočil pohled k Mattovi.

„Znám tě už dlouho a tohle je poprvý, co chceš dělat něco, nad čím minimálně na první pohled zůstává rozum stát. Tím pádem k tomu asi musíš mít sakra dobrej důvod, ale stejně se musím zeptat. Stojí ta holka vůbec vážně za všechny tyhle problémy?“ Jako bych v tom tónu zaslechl cosi ve smyslu „vážně nevím, ale dám na tvůj úsudek, kámo… možná“. Matt se smutně pousmál.

„Udělala jednu chybu, Šimone. Odkdy právě my někoho odsoudíme za jednu chybu, ke všemu z lásky?“ Ne přesně to, na co se ptal. Ale nejspíš přesně to, co potřeboval slyšet. Vzdychl a opřel se zády o křeslo, dlaní si zajel do vlasů. V místnosti se rozlehlo ticho.

„Koukněte lidi,“ začala po několika vteřinách Karen, „nemůžu a nebudu vás nutit do toho jít s námi. Záleží čistě na vás. Ať se rozhodnete jakkoliv, přijmu to. Takže jestli někdo chce odejít, tak může.“ Ztěžka jsem polkl. No, tady přichází rozsudek celého našeho snažení. Jestli odejde většina… je to ztracené.

Nic jiného jsem vlastně nečekal.

Jako první se postavil Dimitrij. Zadíval se na Karen s náznakem provinění, přesto zavrtěl hlavou. „Promiň, ale… do tohohle nejdu. Respektuju tvůj pohled na věc, jenže se s tím neztotožňuju. Na to jsem už toho asi viděl moc…“ Nepotěšilo ji to, ale nebránila mu.

„Dobře,“ přikývla prostě. A snažila se zakrýt skleslost v hlase. O pár vteřin později už nás v místnosti bylo o jednoho míň. Čekal jsem, kdo se zvedne jako další. Můj osobní typ byl Šimon.

„Počítej se mnou,“ ozvalo se však místo toho jemným ženským hlasem a já překvapeně zamrkal. Dacia se pousmála. „Ani mně se celé to zabíjení malých dětí nikdy nelíbilo. Takže jestli máme možnost to zastavit, jsem pro. Tím spíš, když se zdá, že podmínky jsou v tomhle případě více než žádoucí,“ zhodnotila a letmo mě přelétla pohledem. Ona mi tedy zřejmě to, že jsem svá slova myslel upřímně, věřila. Když jsem toho schopný já… dítě bude taky. Přesně na to sázela i Karen.

Trey si dlaní prohrábl své vlnité kaštanové vlasy a pokýval hlavou. „Předběhla jsi mě,“ zhodnotil, než se otočil na Karen. „Jdu do toho. I kdyby už jen proto, že jsem zvědavý, jak tohle dopadne.“ Nedokázal jsem si zabránit v úsměvu, který se mi začal šířit po tváři. Něco takového jsem ani v nejmenším nečekal.

Jediný Šimon se stále zdál někde mezi, nerozhodnutý. Semkl rty, zavrtěl hlavou. Nešlo o výraz nesouhlasu, spíš rozpolcenosti. A to jsem myslel, že zrovna on bude mít jasno hned. „Doprdele,“ ulevil si konečně nahlas. Česky. Ještě si nezvykl, že i když použije svoji mateřštinu, stejně je skoro stoprocentní pravděpodobnost, že mu ostatní budou rozumět? Včetně mě. I v téhle zemi už jsem za svého života byl. Zhluboka vydechl, promnul si obličej dlaní. „Tohohle nejspíš budu litovat, ale… fajn. Jo, sakra. Jdu toho.“

Matt se zazubil. „Dík, kámo.“

„Ještě mi neděkuj. Jestli mě během týhle šílenosti zabijou, tak tě budu chodit strašit,“ upozornil ho naprosto vážně. Matt přesto musel zakrývat smích. Jen lehce, vzhledem k tomu, že to se vážně mohlo stát. Tím spíš jsem jim byl neskutečně vděčný.

„Děkuju,“ vydechl jsem i já.

„Pro tebe to nedělám,“ ujistil mě Šimon ledově. Jeho názor na mě se nezměnil ani v nejmenším. Na tom ale vůbec nezáleželo. Hlavní bylo, že do toho šel s námi… Všichni z nich.

Když jsme se zhruba dohodli na nějaké strategii, která se tak jako tak dala jen předpokládat, dokud nebudeme na místě a neuvidíme situaci přímo před sebou, Karen se otočila ke mně. „Ještě jedna věc… myslím, že vzhledem ke všemu kolem by bylo lepší, kdybyste se s Jessicou přesunuli ke mně. Nemyslím sem, mám ještě jeden menší domek poblíž New Angeles…“

Jak jinak.

„Moc lidí o něm neví, na rozdíl od tohohle. A budete tam, myslím, ve větším bezpečí, než u Matta a Trishy. Kdyby se někdo náhodou rozhodl, že proti tomuhle všemu něco má, je nižší pravděpodobnost, že něco udělá zrovna u doma, i kdyby na to místo náhodou přišel.“ Pochopil jsem. Obrana pro nás… a obrana před námi. „Ocenila bych, kdybyste na těch pár dnů uvítali moje pozvání i vy ostatní,“ dodala pak směrem k Mattovi s Anne. Jen přikývli, i když Anne lehce váhavě. Zřejmě přemýšlela, co s Lucasem. Nedivil jsem se jí, jestli ho nechtěla brát s sebou. Všude mělo být dost dusno. Navíc bylo jasné, co měli být oni zač – měli nás hlídat. Všichni tři. Pro klid všech. I když to Karen neřekla nahlas. A vemte si malé dítě někam, kde se někdo může každou chvíli proměnit v nemyslícího maniaka. Během dne to ještě šlo, to na něj mohla dávat pozor. Ale v noci, když všichni spali… Ta myšlenka se jí rozhodně nemohla líbit. Přestože jsem neměl ponětí, jak by se někdo, kdo je anděl jen napůl, vlastně mohl zabít. Naštěstí. Ne, tohle jsem ale nemínil riskovat ani já.

Navíc tu ještě stále byla ta věc, že dívat se na něj, když si nemohla být jistá, jestli její vlastní dítě přežije, ještě stále, nemohlo být pro Jessicu příjemné. Minimálně až půjde do tuhého a znovu na to začne myslet…

---

„Danieli?“ oslovila mě Anne, když jsme se o pár hodin později zabydleli v Karenině domě. Šlo o na první pohled běžný domek na předměstí. Zvenku nenápadný, zevnitř prostorný. Dvě patra, půda, sklep. Nahoře ložnice a koupelna, dole obývák, kuchyň, další koupelna a ještě jedna ložnice, kterou jsme si zamluvili my s Jess. V pohodě jsme se sem všichni vešli, až jsem začal uvažovat, na co vůbec Karen potřebuje tolik místností.

Nejspíš pro podobně nečekané případy, jako byl tenhle.

Anne, které se mezitím podařilo zařídit Lucasovi dočasné ubytování u jedné ze známých andělů, na mě váhavě pohlédla, když jsem naznačil, že poslouchám. „Mohla bych s tebou na chvíli mluvit?“

Nejistě jsem přikývl a následoval ji do jiného pokoje. Neměl jsem ponětí, co mi chce, takže jsem byl dost zmatený. Zastavila se, otočila ke mně, když jsem za sebou zavřel dveře. Ze rtů jí posléze unikl těžký povzdech, než se na mě pátravě zadívala.

„Kdy naposledy…?“ začala, ale nejspíš nevěděla, jak to dokončit. Nechápavě jsem zamrkal. Promnula si čelo, nepatrně potřásla hlavou. „Vrací se ti to, že ano?“ stočila pohled zpět ke mně a v jejím hlase zaznívala starost. „To temné já, to nutkání ubližovat… Kdy naposledy jsi ho potlačil? Vím, co pro tebe ti dva dělají, věděla jsem to dávno před tímhle setkáním, kde to Karen všem přiznala.“ Ano, byl jsem si vědom, že jim to řekla. Bylo to sice další obrovské mínus pro naši stranu, jenže o dost bezpečnější, než kdyby se to dozvěděli později spolu s tím, že jsme jim to zatajili. „I když nemůžu uvěřit, že jste to tak dlouho neřekli mně,“ dodala a nepatrně se zamračila, než vzdychla. „Poznám, když mi můj bratr něco tají. Vím, jak to z něj vytáhnout. A kromě toho, kdyby Jess nebyla tolik zaměstnaná vlastními problémy, minimálně po tom, když jste byli u nich, by si snad taky musela všimnout, že po jednom z nich se sem tam na čas slehne zem. Takže jsem si to zjistila. A vážně mi to dělá starosti. To dneska… při tom s Joshuou jsem viděla, jak se musíš držet, vážně jsem se bála, že vylítneš. Víc než jen slovně, na což bys měl právo…“ Zavrtěla hlavou. „Tak povídej, kdy naposledy?“

Poraženě jsem vydechl. Proč musela být tak vnímavá? Proč jí to muselo dojít? Proč jí muselo dojít to, že teď je něco špatně?

Jen na mě trpělivě hleděla, čekala na odpověď. Bylo mi jasné, že před ní nemá zatloukání smysl. „Asi před týdnem,“ přiznal jsem tedy neochotně a stočil oči k zemi. Ohromeně vydechla.

„Věděla jsem sice, že to už nevydrží tak dlouho jako na poprvé, když ses vzdálil od doby, kdy jsi…“ Zarazila se, nedořekla. Nechtěla mi připomínat mé vraždící já, které to všechno tlumilo o tolik déle. Místo toho jen zavrtěla hlavou. „Už i to, že jsi musel způsobovat bolest po pouhých dvou týdnech, není moc dobré…“

„Zase tak přesně ty datumy nedodržujeme,“ poznamenal jsem s trpkým úšklebkem. Jen zavrtěla hlavou, tušila, že odvádím pozornost.

„Danieli, řekni mi pravdu. Zakrýval jsi to před nimi? Nechával to dojít dál, než jsi musel? Bylo to pokaždé takové? Kromě napoprvé? Byl už týden příliš na to, aby se neprojevilo vůbec nic?“ Pootevřel jsem pusu a nejspíš jsem měl na jazyku nějakou lež. Jenže pod jejím pohledem jsem ji nedokázal vyslovit.

Vzdychl jsem. „Jo… vlastně jo… Aspoň poslední dobou. Už po tak krátké době se většinou začalo to všechno ozývat. Noční můry… Vím, že to není dobré znamení, dřív to vystačilo aspoň kolem týdne bez jakéhokoliv náznaku… Ale to je jedno. Zezačátku se to ještě dá vydržet. A je to jen týden navíc. O nic nejde.“

To vlastně stále nebyla tak úplně pravda. Zezačátku se to dalo vydržet… ale zhoršovalo se to. A doba, po kterou jsem necítil nic, byla stále kratší.

Na týdnu to začalo…

Podezřívavě si mě prohlédla. „Ty mi něco neříkáš, že ne?“ šeptla. „Jak moc zlé to doopravdy je?“ Stočil jsem pohled stranou. „Danieli, no tak,“ napomenula mě. Bylo mi jasné, že nebere ne jako odpověď. Povzdechl jsem si.

„Ta doba, kdy se nic neděje, nemá zrovna tendenci zůstávat na stejný úrovni…“ Ztěžka vydechla.

„Zkracuje se to...“ Jen jsem tiše přikývl. Zavrtěla hlavou. „Co to znamená?“

„Znamená to, že ani tohle krajní řešení s vybíjením se na těch dvou nebude fungovat napořád,“ zhodnotil jsem. A co jsem vlastně čekal?! Že tohle částečné mučení mého nitra bude vesmíru stačit? S unaveným výdechem jsem si zajel dlaní do vlasů a opřel se o zeď za sebou. „Nemůže to stačit…“ šeptl jsem. Tak tiše, jako bych snad myslel, že když to neuslyší, když to nebude vyřčené nahlas, něco se změní. Zavrtěl jsem hlavou nad takovou bláhovostí. Nad tím vším. „Bolest je možná skutečná, ale nestačí. Ne mně… Její účinek se ztrácí stále rychlejí, zároveň stále víc sílí ta touha nepřestat. Touha po opravdovém zabití kohokoliv, touha vypít ten hořký pohár až do dna, protože až úplný konec přináší opravdovou slast… Naplnění.“ Neskutečná touha, přímo křicící potřeba shořet uprostřed těch plamenů. I přestože teď jsem vnímal, jak pálí. Další zavrtění hlavou. „Je to, jako bych stál před stolem plným jídla a mohl jen uždibovat. Zažene to hlad, ale povzbudí chuť. Tím spíš, když u toho dýcháš tu lákavou vůni… Je jen otázka času, kdy vydržím sotva pár dní. A na tom se to nejspíš nezasekne. A po nočních můrách… víš, co následuje.“ Nastalo tíživé ticho, a když jsem opět zvedl oči k ní, zjistil jsem, že mě sleduje. Lítostivě. Soucitně. Starostlivě.

„Danieli,“ vzdychla pak nešťastně, „proč jsi to nikomu neřekl?“

„A k čemu?“ ušklíbl jsem se. „Aby snížili rozestupy, což by jim i mně vlastně jen uškodilo? Pochybuju, že by to nepostupovalo ještě rychleji, kdybych se vybíjel častěji.“

„Nechtěl jsi zbytečně přidělávat problémy…“ odtušila. „A Karen jsi to teď neřekl, abys v tomhle všem nepřitahoval pozornost na sebe a nepodporoval ten názor, že vaše dítě se nebude dát zvládat, když dokonce ani tenhle způsob už nefunguje na tebe…“ Další lítostivý pohled. Do háje, proč tohle dělala? Proč se tak starala zrovna o mě, když jsem na to neměl právo? Proč se na mě dívala, jako by nesouhlasila s tím, že sám sebe ničím, a zároveň s pochopením? I kdybych se měl rozedrat na cáry, mělo by jí to být jedno!

Stejně jsem si nic jiného nezasloužil…

„Slib mi, že to nikomu neřekneš,“ hlesl jsem. Pootevřela rty, než zavrtěla hlavou.

„Ale Danieli…“

„Všechno by se tím jen zhoršilo, věř mi. Snažila by ses hájit neubránitelné a vyvarovat se nevyhnutelnému, nikdo z nás nemůže řešit tohle, jestli máme mít šanci zachránit Jess.“

Zaváhala. „Jenže… v tomhle stavu…“

„Já to vydržím, dokud bude potřeba,“ téměř jsem odsekl. „Hlavně z toho Jess, krucinál, dostaňte.“ Nejspíš chtěla něco říct, pak se však zarazila.

„Dokud bude potřeba?“ Zamračila se, věnovala mi pátravý pohled. Ne, vážně jsem nepotřeboval, aby mi domlouvala ještě ona. Stačila mi Trishina reakce. Naprosto popírající všechno zřejmé.

Nezasloužil jsem si žít. Nemohl jsem žít za takových okolností. Jediný důvod, proč jsem už dávno někoho okatě nenapadl, abych na sebe přitáhl některého z andělů a konečně ukončil tuhle bezútěšnou existenci, byla právě Jess. Ne láska, protože právě kvůli ní mi bylo jasné, že by jí beze mě bylo líp.

Ale to, že jsem ji jednoduše nemohl nechat v tom, do čeho jsem ji zatáhl.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 18.:

2. Withoutalight přispěvatel
03.11.2015 [22:12]

WithoutalightJsem ráda, že si to myslíš Emoticon
Děkuji Emoticon

1. susi23
03.11.2015 [21:34]

Ježíš, to je napínavý....... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!