OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 19.



Dotek temna - 19.Povede se porazit Raffaela? A získat smlouvu? Obojí spolu souvisí, ale ani jedno není jisté...

Napětí by se dalo krájet. Jessica vyslala k Raffaelovi žádost o setkání tak brzy, jak to šlo. Neměli jsme tím pádem moc času na nějaké plány, ale problém byl, že jsme neměli čas vůbec. Dnes už zbývaly jen tři dny do konce lhůty. Nemohli jsme si dovolit čekat. Už ani den.

Tím spíš, že nebylo jasné, jestli se vůbec objeví. Ta myšlenka mi po páteři vyslala nepříjemné mrazení. Měl vůbec ještě důvod? Ano, řekl jí, že až bude chtít, jestli bude chtít, ukáže jí závazný dodatek smlouvy, aby věděla, že ohledně prodloužení po smrti z jejích rukou nelhal. Jenže to bylo vzhledem k tomu, že jinak by už mezi námi nebyla, dávno jasné. Nervozita se proto šířila doslova do celého mého těla, zatímco jsem stál skrytý za zdí domu a s obavou opatrně nahlížel na volné prostranství přede mnou, kde Jess čekala, až dorazí. Sama. Z té skutečnosti jsem nebyl ani trochu nadšený, ale být to tak muselo. On zcela jistě čekal, že sama nebude, takže na první pohled nemělo mé skrývání smysl. Ale bylo to součástí našeho plánu. Určitě mu dojde, že logické by bylo vzít sem Anne, Matta a Trishu, kteří by se znovu pokusili něco udělat bez ohledu na pravděpodobnost výhry. Protože v zoufalství člověk podnikne cokoliv. Aspoň se pokusit. Logické a nepochopitelné zároveň. Právě to, co by nás za normálních okolností napadlo. Takže jsme ho potřebovali přimět alespoň uvažovat o tom, že to je jinak.

Nedělal jsem si iluze, že by nezjistil pravdu, i když naše pohnutky naštěstí zřejmě nemohl odhalit prostřednictvím Jess samotné, jelikož uzavřela spojení ze své strany a sama se i z tohohle důvodu nesnažila k němu přiblížit. Ona se svoje myšlenky navíc už naučila ovládat. I tak mu na to stačilo málo – nahlédnout mi do hlavy. Právě v tu chvíli, kdy se zaměří na tohle, byla ale šance, že nebude tak ostražitý. Jen záblesk, pár vteřin, které by ostatní mohli využít aspoň jako nějakou nepatrnou výhodu.

Pohledem jsem zalétl k domům naproti. Čekali tam. A teď to záleželo na mně… na nás. Na Jess, aby se nepodřekla a dokázala uhlídat své myšlenky, na mně, abych odvedl pozornost pro lepší podmínky první vlny útoku. Výsledek boje pak už byl jen na nich… Semkl jsem rty.

Čekali jsme už dlouho, téměř hmatatelně jsem cítil Jessičinu nervozitu i na tu několikametrovou vzdálenost. Ale neohlédla se. Jen se rozhlížela kolem s tichým přáním. Aby sem dorazil. No tak, ty přece svoje slovo držíš… Trhl jsem sebou a urychleně se skryl za roh celým tělem, jakmile jsem konečně zaregistroval přenosy. I když by si mě nejspíš nevšimli i tak. Opatrně, s bušícím srdcem jsem nahlédl za zeď, abych zjistil, jak jsme na tom. Kromě Raffaela jsem napočítal dalších pět démonů. Musel jsem je přepočítat znovu, protože jsem tomu nemohl uvěřit. Pět. Vesmír k nám jednou byl milosrdný? Měli jsme převahu jednoho anděla… Pokud nebudu počítat to, že Trisha nebyla tak úplně stejně silná, jako všichni ostatní, připomněl jsem sám sobě hořce. I tak… Navíc, dokonce i jsem dokázal nějakou tu chvíli vydržet v boji proti Mattovi. Jo, je tu ta věc s tím, že on kvůli vzteku a zatemnění hlavy bojoval v první chvíli jako začátečník, ale… No tak, ona od jejich sil nebyla tak propastně vzdálená…

Raffael Jessice věnoval svůj obvyklý chladný úšklebek. „Rozhodla ses jen plýtvat mým časem, nebo máš opravdový důvod, proč jsi mě volala?“ zeptal se věcným tónem. Polkla.

„Říkal jsi přece, že mi doneseš důkaz, černé na bílém, že naše dohoda platí,“ poznamenala.

Zacukaly mu koutky. „Neumíš se podívat do kalendáře?“

Přiměla se zpevnit pozici svého těla, aby podpořila svá slova. „Chci dokázat, že to nebylo jen napoprvé,“ řekla, přesně dle našeho plánu. „Chci vědět, že když teď půjdu a budu dál zabíjet, tak se lhůta znovu prodlouží a zbytečně nevyplýtvám nevinné životy. To je přece tvůj záměr, ne? Nechat mě v tom utopit nejvíc, jak to jde…“

Nadzvedl obočí. Pak se pousmál. „Já měl za to, že už jsi to vzdala, když ses tak dlouho neozvala,“ podotkl.

Jess stiskla ruce v pěst. „Asi podceňuješ, co je matka pro své dítě schopná udělat...“ Nemohla tu možnost dostat z hlavy, věděl jsem to. Stejně jako já. Když jsme nedávno měli příležitost to udělat přímo před sebou, nedokázala to, namísto toho právě jeho oběť zachránila. Nemohla si ani představit zabít znovu. Ale to bylo teď. Teď, když stále ještě byl čas. Zvládla by to neudělat i v poslední chvíli? Až bychom cítili poslední zrnka písku proklouzávat mezi prsty? Když přesně to ji k tomu dotlačilo naposledy? Dokázal bych jí to já dovolit?

Už když měla smlouva vypršet poprvé, nemohl jsem na to nemyslet, i když jsem jí to nedal najevo. Zvažoval jsem možnosti. Jak zabránit tomu, aby se to ostatní dozvěděli… Jak jí pomoct zabít. Přemýšlel jsem o tom, ale přesto jsem nedokázal nechtít jí v tom zabránit, když mě předběhla a udělala to. A když jsem viděl, jak ji to zničilo... Nevěděl jsem. Nevěděl jsem nic kromě toho, že bych si přál to alespoň vzít za ni. Co by záleželo na další krvi na mých rukou? Na dalším temném závaží u mých nohou? Já byl zvyklý, i když by to nic neměnilo na tom, jak by mě to následně zničilo, až bych to dokázal vnímat naplno. Všechno by bylo lepší, než aby to trhalo na kusy ji. To ale nešlo. A já doufal, že téhle šílené volbě nebude muset být vystavená. Že tohle vyjde…

Ušklíbl se. „Pokud jsi tak odhodlaná udělat cokoliv, zachránit toho chlápka nebyla zrovna ta nejlepší taktika,“ poznamenal. Polkl jsem. Věděl to... Doufal jsem, že jen to a že jsem se se svým předchozím závěrem, že neví, co plánujeme, nezmýlil. Na tohle přeci mohl přijít i jinak – a kdyby to věděl, neměl by snad důvod sem chodit. „Ale i když chápu, jestli nedostatek času změnil tvůj názor, priority, nejsem si jistý, co si o tomhle celém mám myslet,“ pokračoval mezitím. „Už jen domluvení tohohle místa. Staré opuštěné rekreační středisko... Daleko od lidí, co by si mohli něčeho všimnout... to vůbec není podezřelé,“ dodal ironicky. „Takže kde máš ostatní, které jsi s sebou přivedla i přesto, že jsi měla dorazit sama?“ Když neodpověděla, usmál se. „Zlatíčko, nesnaž se mi namluvit, že, když nic jiného, by tě sem pustili samotnou. Nebo že by se ti znovu podařilo nenápadně se ztratit po tom, co se stalo minule…“ Stiskl jsem víčka k sobě a zhluboka vydechl. Čas, abych se do téhle debaty přidal i já…

Vyšel jsem zpoza rohu. A okamžitě tak na sebe přitáhl jeho pozornost. „Jsem tu jen já,“ prohlásil jsem, když jsem došel k Jess. Viděl jsem, jak se marně snaží skrýt roztřesenost, jemně jsem stiskl její dlaň ve snaze ji uklidnit. Nepatrně se pousmála, vděčně. Ale neodvažovala se odtrhnout oči od něj. Raffael si mě nedůvěřivě prohlédl.

„Mám ti věřit, že jste andílky nechali doma? Žádná past? Snaha mě znovu podrazit? To se vám moc nepodobá. Ani jim, že by vás klidně nechali jít sem bez nich.“

Semkl jsem rty. „Oni o tom neví,“ zalhal jsem. A doufal, že to nepozná. Nepatrně naklonil hlavu na stranu.

„Nějak mi uniká, co byste z téhle skutečnosti mohli mít,“ podotkl.

„Nic,“ vydechl jsem. „Nemáme čas cokoliv riskovat a nemá smysl znovu opakovat stejnou marnou snahu jako minule.“ Kdybychom tentokrát neměli posilu, o čemž ale nesměl vědět. „Vyhrál jsi, a když nemáme jinou možnost, budeme hrát podle tvých pravidel. Jen chceme vědět, že i ty svou část dohody dodržíš.“ Srce mi bušilo jako splašené. Naštěstí, i kdyby to poznal, mohl to přisoudit tomu prostému faktu, čemu se dle svých slov vlastně hodlám podvolit. Vést její ruku na rukojeti nože při jeho zabodávání do něčího těla. Sledovat, jak ji to ničí a zaplavuje rozkoší zároveň, a sám se u toho tříštit na kusy. Dělalo se mi z toho špatně i teď, když jsem nic takového vlastně v plánu neměl. Dokonalá symfonie nejtemnější krvavé temnoty. Ale jeden nikdy neví, čeho by byl schopný, dokud ho osud nepostaví před volbu, která ho roztrhá bez ohledu na to, kterou cestou se dá…

Věnoval mi pátravý pohled, zřejmě ve snaze odhadnout, jestli bych vážně byl schopný něco takového dopustit. Zatížit její duši ještě dalšími hříchy. V podstatě udělat přesně to, co chtěl, a ničit se tím ještě o tolik víc. „Jak řekla, pro naše dítě je schopná udělat cokoliv,“ hlesl jsem. Já vlastně nejspíš taky. I když ve mně se ta skutečnost rvala s vědomím, že svým způsobem by za to za těhle podmínek zaplatila ona. Zavrtěl jsem hlavou. „Když už jsem ji do toho zatáhl, nenechám ji v tom samotnou. Nedivím se, jestli to nechápeš.“

Odfrkl si. A zřejmě přemýšlel, jestli mi to má věřit. To, že jsme se konečně podvolili nezvratitelnému osudu. Že tohle navzdory jeho očekávání není past. Ve skutečnosti ale tomu nejspíš nevěřil o nic víc, než já věřil tomu, že by si to mohl na jedinou vteřinu myslet. Čekal, že něco zkusíme, jediná otázka byla co. A jeho důvod pro příchod sem? Nejspíš jen možnost ještě něco obrátit proti nám. Zvědavost ohledně toho, s čím se vytasíme tentokrát. To, že bychom měli šanci, mu nejspíš po posledním setkání přišlo absurdní. Přesto se pro jistotu pojistil ještě více než předtím. Zbývalo doufat, že díky Karen máme tentokrát alespoň nějakou šanci.

Chvíli mě propaloval pohledem. Pak udělal to, co jsem čekal a na co jsme spoléhali. I bez toho by začal boj. Ale tohle byla ta nejlepší alternativa. Pro nás. To, když se rozhodl sám z mojí mysli zjistit, s čím konkrétně se hodláme vytasit. Pár vteřin, kdy se alespoň částečně soustředil i na něco jiného, než obezřetnost. Stiskl jsem ruce v pěst. Znamení. Rozhodující bitva začala…

Karen se přenesla před Raffaela, a dřív než jsem to stačil zaregistrovat, mu přitiskla dlaň na hruď. Zůstala tam sotva setinu vteřiny, než ji od sebe tvrdě odstrčil. Ale to bylo v plánu. Šlo jen o jediné – zabránit mu v přenosu. Jednak aby odsud nezmizel, jednak aby ho znevýhodnila v boji. Raffael semkl rty, v očích se mu zablesklo. „Jako bych si jen na vteřinu mohl myslet, že nejsi podrazák,“ sykl. Něco z jeho postoje mi říkalo, že nejspíš pochopil, jak silný jeho protivník tentokrát je. Na rozdíl od minule, kdy se nezdálo, že by mu boj s ostatními, stojícími o stupeň níž, dělal nějaké problémy, to vypadalo, že Karen nehodlal podceňovat. V jeho očích se mihl záblesk otázky, kde jsme ji nabrali. Záhy nato však jen vyzývavě nadzvedl koutek úst, rychle z ramen setřásl sako a odhodil ho stranou, aby mu nepřekáželo v pohybu. Sice chtěla znovu využít jeho chvilkové nepozornosti a pokusila se ho napadnout, ale její ránu vykryl. Povedlo se mu zachytit její ruku a sám jí zkusil uštědřit tvrdou ránu do tváře, ale stejně jako on jí, i ona mu dokázala vzdorovat. Nebyl pro ni problém bleskově se vyprostit z jeho sevření a před útokem uhnout. Raffael si jen posměšně odfrkl a znovu vyrazil proti ní.

Odtáhl jsem Jessicu dál, aby nebyla uprostřed té mely. Hned jsem se ale otočil zpět, abych viděl, jaká je situace. Potřeboval jsem sledovat jejich souboj, protože na něm jediném opravdu záleželo, a protože jsem byl jako na trní. Jenže tam nebyli sami a jen o pár vteřin později přitáhlo moji pozornost něco jiného.

Ve stejnou chvíli, jako se na scéně objevila Karen, se přenesli i ostatní andělé ke každému démonovi. Se stejnou taktikou. Obrat je o přenos. Nestihl jsem postřehnout, jak na tom byli ostatní, ale jednomu z nich se to tragicky nepovedlo. Treyovi, útočícímu na démonku, která se účastnila i našeho minulého pokusu. Dokázala zareagovat příliš rychle a pevně sevřela jeho ruku dřív, než se jí vůbec stihl dotknout. Jedinou přesně mířenou ránou loktem do obličeje ho posléze poslala k zemi.

Tohle bylo zlý. Dalo se čekat, že až ho energií začne spalovat, Trey se probere, ale vzhledem k tomu, že přesně z toho důvodu ho vlastní vahou pečlivě přimáčkla k zemi, to pro něj nevypadalo moc nadějně. Zatraceně! Musel jsem ho od ní zkusit aspoň dostat, ovšem byl tu drobný problém. Neschopnost přenosu. A celkem dálka mezi námi, navíc uprostřed několika bojů na život a na smrt. Co bych taky mohl čekat jiného, než že někdy budu nutně potřebovat se přenést, když nebudu moct? Přesto jsem vyběhl vpřed, abych se pokusil mu pomoct. Třeba se k němu dostanu včas… Ještě přede mnou se k němu ale přenesl Šimon.

Jelikož z nějakého záhadného důvodu se nad námi jednou vesmír smiloval v tom ohledu, že jsme měli přesilu a on byl navíc, pomáhal v boji Trishe, která přeci jen nebyla na takové úrovni, jako všichni ostatní. Jakmile však zaslechl Treyův bolestný výkřik, přenesl se namísto toho k němu. Koneckonců, jen jeden z nich se mohl odtrhnout, a Trisha to na těch pár minut mohla zvládnout. Ostatní měli svých problémů dost, proto ani nepostřehli, co se děje v jejich blízkosti. Ovšem ne tak velkých, jako Trey. Ještě štěstí, že si ho Šimon všiml. Nebo respektive, že Treyovi se během svíjení na zemi podařilo na chvíli uvolnit alespoň ústa, na která mu démonka tiskla dlaň, aby si nemohl zavolat o pomoc.

Prudce do ní narazil rukama, až se odkutálela stranou. Neváhal, rozeběhl se a chtěl ji nakopnout do žeber, aby ji otočil na záda a mohl ji zneškodnit, ale ona chytila jeho nohu v pohybu a rychlým kopnutím mu podrazila i tu druhou. Ve chvíli, kdy dopadl na zem, se na něj začala sápat, aby ho mohla zlikvidovat. On však duchapřítomně vykopl nohama a odhodil ji od sebe, vyškrábal se na všechny čtyři a rychle ji sevřel pod krkem.

Navzdory situaci jsem úlevně vydechl. Jenže sice Treye nestihla zabít, ale naše převaha byla v háji. Neřekl bych, že by byl ještě schopný čehokoliv jiného, než těžce dýchat a bolestně tisknout zuby k sobě. Co hůř, zdálo se, že za chvíli naopak budou mít převahu oni. Démonce se totiž nějak podařilo dostat Šimona do úzkých.

Nepostřehl jsem, jak se dokázala vymanit z jeho sevření, když jsem kontroloval, jak je na tom Trey, ale právě v tuhle chvíli ho tiskla ke zdi a vysílala do něj energii. Ne na dlouho. K nim jsem se už dostal celkem rychle, takže mu ani nestihla skoro nic způsobit. Během vteřiny jsem ji pevně chytil za ramena, špičku boty jí vrazil zezadu do kolena, abych ji zbavil rovnováhy, a strhl ji na zem. Tvrdě dopadla k našim nohám.

Šimon mi věnoval pohled, který se nedal nazvat jinak než šokovaný. Jo, chápal jsem. Věděl jsem, že mi nevěří. A rozhodně už vůbec by nečekal, že zrovna já mu pomůžu. „Není zač,“ utrousil jsem, jediným tvrdým kopnutím do ramena jsem znovu poslal k zemi démonku, která se už začala sbírat na nohy. Víc jsem ale udělat nemohl, než strhla na zem ona mě. Nebyl jsem pro ni nejmenší hrozba, vlastně jsem ji vůbec nezajímal. Šimon na nic nečekal, a když se začala znovu sbírat na nohy, odhodil ji stranou. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo nepřekážet jim. Odkutálel jsem se dál a postavil se na nohy. Motat se jim do boje by asi nebyla nejlepší taktika. Se Šimonem jsme nebyli sehraní, nedopadlo by to dobře.

Rozhlédl jsem se kolem. Trey stále ještě ležel na zemi nechráněný. Jediné, s čím bych mohl pomoci, byl on. Zůstával příliš zranitelný. Naprosto logická myšlenka, byl jsem jediný, kdo neměl kupu jiných starostí. Přesto dost absurdní, zaváhal jsem.

„Danieli, udělej něco s Treyem!“ Šimon mi snad četl myšlenky. Nejspíš ve chvíli, kdy měl chvilku času a potřeboval zhodnotit situaci, i on pochopil, že tohle by bylo nejlepší. Jen krátce jsem se ohlédl, ale už mi zase nevěnoval pozornost. Naprosto logický příkaz. Ať hlídám anděla. Příkaz od něj. Buď se praštil do hlavy, nebo snad díky tomu před chvílí pochopil, že já nikoho z nich zabíjet nehodlám. Nebo prostě neměl jinou možnost. Taky vysvětlení. Každopádně jsem neměl důvod ho neposlechnout.

Došel jsem zpět k Treyovi a přehodil si jeho ruku kolem ramen. Myslel jsem, že třeba zvládne aspoň jít, když mu pomůžu, ale jemu se okamžitě podlomila kolena. Tiše zaúpěl, zatímco se díky mojí opoře jen napůl zřítil k zemi, a já vzdychl. Znovu jsem se sklonil, podebral druhou rukou jeho nohy a přitiskl si ho do náruče. Jeho hlava se bezmocně opřela o moji hruď. Někdo by se mu vysmál, že je baba, ale já moc dobře věděl, že něco podobného prostě neměl šanci vydržet s kamennou tváří nikdo. V duchu jsem se ušklíbl. Ještě že nás nikdo kolem neměl čas vnímat. Moct se přenášet, bylo by dostat ho odsud podstatně jednodušší, ale takhle? Nevěděl jsem o žádné lepší možnosti, jak ho odtáhnout z boje, a kdybych si ho hodil na záda jako pytel brambor, asi by mi moc nepoděkoval vzhledem k tomu, jak ho hruď musela bolet i při pouhém doteku. Ostatně jako celé tělo. I to jsem si pamatoval moc dobře.

Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy jsem byl od ostatních v dostatečné vzdálenosti, a opatrně jsem ho položil na zem. Jessica se k němu starostlivě sklonila a Trey tiše vydechl poděkování. Já ho ale příliš nevnímal. Můj pohled se znovu stočil ke Karen a Raffaelovi. Brzy jsem dospěl k nepříjemnému závěru, že jejich síly jsou vyrovnané. Přinejmenším. A ne, rozhodně to nebyl dobrý pocit. Měla výhodu v tom, že ona se přenášet mohla, ale málokdy jí to dovolil. Ti dva předváděli dokonalou ukázku boje s přesným předpovídáním pohybů protivníka. Ať energií, nebo jen obyčejnou ranou při tom jeden toho druhého zasáhl jen málokdy. Ona ho na rozdíl od kohokoliv jiného alespoň v boji jeden na jednoho zasáhnout dokázala.

Skousl jsem si ret. Tohle nemělo smysl. Sama se mu sice vyrovnala, ale porazit ho nemohla, a ostatní měli co dělat, vzal si s sebou silnou ochranu. Ksakru! S tímhle se musí něco provést, jinak to bylo všechno k ničemu!

Ještě jsem vrhl rychlý pohled na Treye, než jsem se nenápadně přiblížil k Šimonovi a jeho démonce. Oni byli nejblíž a oba, stejně jako Raffael a Karen, vyrovnáni. Nevšiml si mě ani jeden z nich, jak se soustředili na boj. Jí jsem ublížit nemohl, ale kdyby se mi podařilo využít momentu překvapení... Sice byla podstatně silnější než já, ale ze zkušenosti jsem věděl, že stačí par vteřin, aby ji Šimon dokázal zasáhnout do hrudi. A ty jsem mu mínil dát.

Vyčkával jsem za jejími zády na vhodný okamžik, a když se rozpřáhla, aby mu zaťatou pěstí mohla vrazit tvrdou ránu, popadl jsem ji jednou rukou za loket, strhl ji dozadu, druhou ji pevně chytil pod krkem. Jen překvapeně vydechla, než hrábla rukou dozadu proti mému obličeji. Stěží jsem uhnul jejím prstům, ale povedlo se jí mě chytit za vlasy a prudce trhnout.

„Tak dělej, sakra!“ procedil jsem skrz sevřené zuby na Šimona. Ten se už vzpamatoval a bleskově přiložil dlaň na její hrudník. Vykřikla bolestí a stiskla moje vlasy ještě pevněji v bolestivé agónii. Snažil jsem se vyprostit. Pustili jsme ji oba, ona se nám zhroutila k nohám a spolu s ní mě opustil chomáč vlasů. Sice nebyla mrtvá, ale dneska už bude nepoužitelná.

Šimon se na mě podíval a škubl koutkem rtů. „Den plný překvapení.“

„To je teď jedno, Karen potřebuje pomoc,“ odfrkl jsem si nevrle a třel si bolavé místo na hlavě.

Jen krátkým pohledem přelétl situaci, velmi rychle pochopil, co jsem chtěl říct. Přenesl se za Raffaelova záda a ihned na něj zaútočil. Dlaň plnou energie mu chtěl prudce vrazit mezi lopatky, ale on snad zaregistroval pohyb, jen se pootočil a popadl ho pevně za předloktí, trhl, aby ho zbavil rovnováhy, jenže mezi tím ho napadla Karen. Nepříliš elegantně a na poslední chvíli její ránu vykryl. Nakopl Šimona do břicha tak silně, že spadl na zem. Zaměřil se opět na Karen, která chtěla znovu využít jeho chvilkové nepozornosti a pěstí ho tvrdě praštit doprostřed hrudi. Chytil ji do dlaně v poslední vteřině. Vztekle zasyčel a odhodil ji od sebe, ale ustoupila jen o pár kroků, přenesla se na druhou stranu, před Šimona, kterému věnovala krátký úsměv. Už se posbíral na nohy.

Raffael si jen prudce vydechl. Boj byl namáhavý pro všechny, přesto se nezdálo, že by mu ubylo příliš energie. Stále byl rychlý až hrůza. Neváhal a znovu zaútočil. Karen ale uhnula jeho ráně a Šimon stojící za ní se ho pokusil chytit za ruku, strhnout dopředu, připravit ho o rovnováhu, aby na něj Karen mohla zaútočit energií. Ale dřív, než to stihl udělat, sevřel Raffael znovu jeho předloktí a tentokrát ho přitáhl k sobě. Strhl ho jako živý štít před sebe Karen přímo do rány, než se do něj zapřel celou vahou a mrštil ho proti ní. Ona se přenesla, Šimon udělal kotrmelec a znovu se rychle postavil na nohy.

Sledoval jsem, jak Karen znovu zaútočila. Šimon jí pomáhal, kde se dalo, a díky tomu dokázala Raffaela zasáhnout podstatně častěji než předtím. Ale stále to vypadalo, že se ubrání. Jen Šimon mu očividně lezl na nervy. Mohl jsem si jen domyslet, že ho považuje za otravnou veš.

Rozhlédl jsem se kolem, jenže ostatní boje byly příliš vyrovnané. Hořce jsem se pousmál. No nic, nezbývá, než využít původní taktiku. Přiblížil jsem se k dalšímu bojujícímu páru. Matt si mě všiml, střelil po mně pohledem, ale tím na mě upozornil i démona. Rychle se ohlédl. O moment překvapení jsem tedy přišel, proto jsem neváhal a napřáhl jsem se, abych mu vrazil tvrdou ránu do obličeje. Jenže ji vykryl. Druhou rukou chytil Mattovu dlaň, která mířila na jeho hruď. Nemohl mu ale zabránit, aby do něj začal pumpovat energii. Dřív, než ho od sebe stačil odhodit, pověsil jsem se mu na paži a tvrdě mu vrazil špičku boty zezadu do kolena. Padl na zem a Matt mu mohl druhou dlaň přiložit na hruď. Za chvilku jsme ho mohli pustit.

Matt se rozhlédl kolem, a dřív než jsem mu stihl cokoliv říct, přenesl se na pomoc Trishe. Protočil jsem oči v sloup a pokusil se dostat k nim, abych jim stejně jako předtím pomohl zdolat jejich démona, kterého ale už dokázali zatlačit ke zdi. Tady jsem byl houby platný. Rozhlédl jsem se kolem, abych mohl zhodnotit situaci, která byla prakticky stále stejná, jako před chvílí. Karen se Šimonem stále dotírali na Raffaela a on se jim více či méně úspěšně bránil. Už se ale zdál unavenější než předtím. Když jsem za sebou zaslechl bolestný výkřik, rychle jsem se ohlédl. Oddechl jsem si, když jsem zaregistroval, jak se démon pod Mattovou energií sesul podél zdi na zem, musel jsem se spokojeně pousmát. Doběhl jsem těch pár kroků k nim, aby mi zase neudělal čáru přes rozpočet.

„Matte!“

Jen se ohlédl. Trhl jsem hlavou dozadu. Podíval se za moje záda a ušklíbl se, pochopil, co tím chci říct. Očividně si tuhle příležitost nenechal jen tak ujít. Přenesl se k Raffaelovi. Trisha se chvilku rozhodovala, nakonec se ale rozeběhla na pomoc Anne. Očividně už i ona přišla o přenos.

Zhluboka jsem vydechl. Aspoň něco jsem byl platný. Znovu jsem se zadíval na Raffaela. Proti třem protivníkům už rozhodně neměl takovou šanci. Měl co dělat, aby stíhal uhýbat před jejich ranami, a útočit už neměl kdy. Moc dobře si to uvědomoval i on. Sledoval jsem, jak vykryl Šimonovu ránu, přehmátl, strhl ho k sobě, a zatímco ho nastavil do cesty Mattovu útoku, pokusil se ho ranou energií do zad zbavit. Jenže dřív, než ho stačil zabít, se Karen přenesla za jeho záda a oběma rukama se mu zapřela mezi lopatky. Začala do něj naplno pumpovat svou energii. Raffael neudržel výkřik, mísil se v něm vztek s bolestí. Tohle nebylo jen tak nějaký šimrání, tohle bolelo, moc dobře jsem věděl jak. Pustil Šimona, který se jen otočil a při tom ho popadl za rameno, vrazil mu nohu zezadu do kolena. To samé udělal z druhé strany Matt. Oba ho svírali pevně, i když se jim v bolestivé agónii snažil vykroutit, zatínal prsty do jejich bund, nepustili ho. Už byl příliš slabý na to, aby je mohl ohrozit. Sledoval jsem, jak se zmítá v jejich sevření, zatíná zuby, a nemohl jsem tomu uvěřit. Opravdu ho máme! Raffaela!

Navíc vzhledem k tomu, že Anne využila zaváhání démona proti sobě, když si toho všiml, a zvládla se ho tak za pomocí Trishy konečně zbavit, než spolu s ní a Dacií porazily i posledního z nich, takže všichni jen bezmocně leželi na zemi, ani mu nikdo nemohl na poslední chvíli přijít na pomoc… Pár vteřin… A už neměl šanci se z toho dostat.

Když jeho odpor ochabl, Karen ustoupila. Nechtěli jsme ho zabít. Zatím.

Jen zhluboka oddechoval, hlavu skloněnou na prsa, vlnité vlasy, které se mu uvolnily z copu, mu padaly do obličeje, než se rozesmál. Už jsem to nevydržel a přiskočil k němu. Prohledal jsem kapsy jeho košile. DO PRDELE, NEMĚL JI! Jen dodatek, jak říkal. Jak jsme vlastně předpokládali. Popadl jsem ho za vlasy a zvedl jeho hlavu. Vysmíval se mi do tváře. Chvilkový triumf se změnil ve vztek.

„Kde je ta zasraná smlouva?!“ křikl jsem na něj. To vědomí, že jsme sice vyhráli, ale nic nezískali, mě sžíralo silou horké lávy, co hrozila prorazit na povrch a spálit všechno v okolí. Neodpověděl, jen se rozesmál ještě víc. Otřásl jsem se odporem. A konečně jsem to udělal, aspoň jednou, když jsem mohl. Napřáhl jsem se a praštil ho pěstí do tváře, nejspíš jsem mu zlomil nos. Objevil se slabý proužek krve, stekl mu k hornímu rtu.

„Posluž si, nulo, jestli ti to udělá dobře,“ zachraptěl a znovu se na mě zašklebil. Bylo mi to jedno, připravil jsem se k další ráně. Ta už na jeho tvář nedopadla.

„Danieli.“ Anne zachytila mou sevřenou pěst a zabránila mi praštit ho znovu. V podstatě mě od něj odtáhla. „Tohle nic neřeší,“ sykla a věnovala mi vážný pohled. Přísný, ale starostlivý zároveň. Přesně ten pohled, kterým se lidé na někoho dívají, když se ho zrovna snaží odradit od něčeho naprosto pitomého. A taky nebezpečného. Přece nechceš ztratit kontrolu, varoval mě odlesk v jejích očích. Ztěžka jsem vydechl, stiskl víčka k sobě. Měla pravdu…

Několik vteřin bylo ticho. Pak Karen znovu převzala velení. „Tak jo, plán B. Doražte ty démony a jeho vezmeme s sebou. Snad z něj něco dostaneme.“ Ozval se další výkřik, jak mu nejspíš vyslala do těla energii, aby ho poslala do bezvědomí. Otevřel jsem oči a vyhledal Jess. Zůstávala s Treyem o pár metrů dál, ale pochopila, že to nešlo zrovna podle plánů. Navíc sledovat to všechno, co se tu dělo…

„Počkejte,“ zarazil jsem ostatní, když se začali přesouvat, aby splnili Karenin příkaz. Tázavě se na mě otočili a já mělce polkl. „U tohohle tu snad být nemusí,“ osvětlil jsem, o co mi jde. I když šlo o démony, co by sami neváhali ji připravit o život, nelíbila se mi představa, že by Jess měla přihlížet pěti úmrtím naráz. Ano, i po tom všem jsem ji chtěl chránit před tím, co tenhle život obnášel. Přestože se mi to tragicky nepodařilo už v celé řadě horších případů. Pochopili.

„Přenesu ji,“ navrhla Anne.

„Díky,“ vydechl jsem vděčně.

„Jdeš taky?“ dodala následně a významně se na mě zadívala, tak, aby to nikdo jiný neviděl. Nejspíš si myslela, že všechno to násilí a smrt přede mnou by mohlo mít nějaký negativní efekt i na mě. Pronesla to jako otázku kvůli ostatním, ale bylo mi jasné, že je to spíš příkaz.

Neměl jsem důvod se s ní hádat. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

P.S.: Opět moc děkuji Mátě, která mi pomohla s bojovou scénou :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 19.:

4. Withoutalight přispěvatel
15.11.2015 [13:30]

WithoutalightJo tak Emoticon No na to třeba ještě někdy v budoucnu dojde Emoticon

3. susi23
14.11.2015 [19:26]

Že tam nějaký anděl umře Emoticon

2. Withoutalight přispěvatel
10.11.2015 [15:51]

WithoutalightSusi, děkuju Emoticon To jsem ráda. A jak jsi to čekala? Emoticon Emoticon

1. susi23
10.11.2015 [15:40]

Ó tady se bojovalo. Skončilo to trošku jinak než jsem čekala, ale i tak spokojenost. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!