OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 20.

Jestli jsem přemýšlel o tom, kde konkrétně bude výslech Raffaela probíhat, odpovědi se mi dostalo jen několik desítek minut nato.

Přímo pod našima nohama.

Karen měla ve sklepě svého domu dostatečné vybavení pro snahu získat z někoho informace. Odhlučněnou místnost včetně všemožných mučících nástrojů. Nejspíš tu občas bylo rušno, protože tu stály dokonce dvě vedle sebe. Už jsem to tady dříve proběhl, takže jsem o nich věděl. A jelikož mě tím pádem napadlo, že by to mohli vyřešit takhle, zamířil jsem tam, abych počkal, až se vrátí. Dorazil jsem do místnosti právě ve chvíli, kdy Šimon shodil Raffaelovo tělo ze zad na stůl. Rozhodně se při tom nestaral o to, aby ho nepochroumal. Ten jen z bezvědomí skousl zuby, na kůži se mu perlil pot. Během několika vteřin byly jeho ruce i nohy pevně připoutané na místě, aby se odsud nemohl dostat, až se probere. Jako by to v tomhle stavu vůbec mohl dokázat…

Pátravě jsem se zamračil při zjištění, že je tu kromě něj už jen Matt a Trisha. „Karen tu nemůže celou dobu trčet, má i jiné povinnosti,“ začal pak Šimon odpovídat na můj tázavý pohled, když si všiml mě a Anne ve dveřích. „Momentálně mě taky potřebují jinde. Dacia se zase bude starat o Treye, než se dá do kupy. Takže v tom jste zatím sami. Máš v tomhle volnou ruku, zvládneš to?“ Tohle už mířilo přímo k Mattovi. Ten zamrkal, překvapeně. Jakmile si ale uvědomil, že kromě něj tu jsou už jen Trisha s Anne… jo, nezbývala jiná logická možnost, než aby to řídil on. Anne jsem si nedokázal představit, jak někoho mučí – tím spíš po vlastní zkušenosti s tím. A Trisha byla sice o něco víc od rány než ona, ale stejně… Na druhou stranu mě okamžitě napadla otázka, jestli on bude vědět, co dělat.

Matt jen přikývl. „Jo… nebude to poprvý.“ Tohle překvapilo pro změnu mě. Trochu. Jenže pak mi došlo, že i on sám se nejspíš snažil něco dostat z Raula, ne jen přihlížet. Navíc, i mě kdysi zmlátil docela obstojně. Moc nadšeně se z toho ale netvářil.

Jakmile Šimon zmizel, začal Matt ostatní vyhánět pryč – a pohledem se zastavil na mně. „Ty nejdeš?“ zeptal se. Ušklíbl jsem se. A naprosto ignoroval zamračený pohled Anne, ptající se na to samé. Sledovala mě až sem už od chvíle, co zjistila, že chci být u toho, až to z něj dostaneme. Celou dobu se mi to snažila vymluvit. I teď by nejspíš protestovala proti tomu, abych tu zůstal, o dost hlasitěji, kdyby tím nehrozilo, že se prořekne.

„Jestli myslíš, že jelikož jsem taky démon, tak změknu a budu s ním soucítit, tak se pleteš,“ upozornil jsem ho a mimoděk během těch slov zamířil očima i k Anne. Semkla rty v jasném výrazu nesouhlasu. To jí ale k ničemu nebylo. Prostě jsem nehodlal zůstávat nahoře, když tady dole šlo o všechno. Nemít ponětí, jak jsme na tom. Měla by to chápat… A i když to nechápala, neměl jsem v úmyslu řídit se podle ní.

Matt zavřel dveře, zhluboka se nadechl, než přešel zpět k němu. Po nějakém z nožů, položených na stolku vedle, se natáhl vlastně bez rozmyslu. S klidnou tváří, ve které jestli se něco zračilo, rozhodně to nebylo potěšení z představy toho, co přijde. Jeden z hlavních rozdílů mezi anděly a démony, hádám.

Vzhledem k ohrožení, ve kterém byl, a snad i jeho postavení, se Raffaelovo tělo mělo k vědomí vyburcovat celkem brzy. To bylo jen dobré. Neměli jsme čas čekat.

Jakmile se probral, Matt mu přitiskl nůž k hrudi. Odpovědí mu bylo jen zacukání koutku úst. „Jestli si chceš hrát, tak by sis měl aspoň vybrat něco míň nudného,“ zachraptěl polohlasně. Oči mu klesaly únavou, přesto v nich ale byl rozhodný, neústupný záblesk. Matt zavrtěl hlavou.

„Stačí, abys nám řekl, kde je ta smlouva… Nebo tohle bude teprve začátek,“ upozornil ho. Ozvalo se jen tiché uchechtnutí. Matt skousl zuby a zabodl mu nůž do boku, Raffael se bolestně napjal. Vytrhl ho ven, aniž by se staral o to, jak velké škody tím způsobí. Znovu ho zanořil do kůže, několikrát, na různých místech. A on skoro ani necekl.

„To je všechno, co umíš?“ ucedil posléze jen. Matt rezignovaně nůž odložil.

„Fajn… tak teda něco jinýho,“ škubl koutkem a přešel o kousek dál. Zapálil oheň v malé výhni – která tu byla z jediného důvodu. Když do ní vložil železa, aby se zahřála, vrátil se zpátky, aby čas mezitím nějak využil. Roztrhl mu košili, nejspíš aby všechno na jeho kůži působilo intenzivněji. Pak sáhl pro důtky s ostrými háčky na konci. Středověký nástroj… fungoval pořád stejně dobře. Určený ke šlehání zad, ale kdo by se obtěžoval s obracením. Kůže na zádech sice byla citlivější, ale i na hrudi poslouží dobře.

Vzduchem proletěla první rána. Druhá. Třetí. Každá z nich na kůži zanechala krvavý otisk, při každé z nich se jeho tělo jen nepatrně zachvělo. Někdy se háčky zanořily do jedné z rozšklebených ran a bylo vidět, jak Raffael silněji stiskl zuby k sobě. Cukl sebou a trhl hlavou do strany, když Mattovi ujela ruka a háčky přejely po jeho tváři. Téměř žádná jiná reakce. Až dokud… „Větší ránu dát neumíš?“ Matt pevně sevřel v ruce rukojeť, když se mu vysmál. Raffaelovy oči se mezitím stočily ke mně. „Nechceš si taky praštit? Nebo ses rozhodl jen přihlížet? Přišel sis to snad užít, ne?“ posmíval se i mně, pohrdavě zkřivil rty. „Nebo se bojíš, že by tě to strhlo? Kdyby ses poddal tomu vzteku vůči mně? Ale přiznej se. Umíráš touhou to převzít za něj…“

Stiskl jsem ruce v pěst. A nejvíc mě rozčílilo to, že… měl pravdu. Chtěl jsem být u toho, až to z něj vymáčkne. Stejně tak jsem však chtěl vidět všechnu bolest, kterou před tím zažije. Ucítit zadostiučinění. Zvrácené potěšení nad tím, že platí za to všechno. Jen jsem si to doteď nepřiznal. Nechtěl jsem to tak vnímat…

Matt odložil důtky a znovu sáhl pro nůž. Odložil ho ale jen o pár vteřin později, když mu po těle způsobil dostatečně dlouhé a hluboké rány. Do nich pak přišla sůl. Skousl jsem zuby při představě toho, co tohle muselo způsobit. Jeho k tomu bolest přiměla taky. „Jdeš vařit, nebo zkusíš mučit nějak pořádně?“ prohodil ale hned vzápětí, když tu vlnu bolesti trochu potlačil.

Matt ho ještě jednou zkusil donutit mluvit za pomocí nástrojů tady. Z toho prostého důvodu, že energii v tomhle jeho stavu mohl použít jen omezeně. Když přiložil rozžhavené železo na jeho kůži, zrychlil se mi dech. Zopakoval to tak několikrát, centimetr za centimetrem. Raffaelovi se potem lepily vlasy k čelu. Trhal sebou a horko těžko se snažil nahlas nevykřiknout. Jen násilím zabránil větší reakci, když se rozpálený povrch zahryzl do jedné z otevřených ran, přímo do masa.

„Tak co?“ zeptal se Matt.

Raffaelovi jen škubl koutek úst. „Nemám v úmyslu vám cokoliv říkat,“ upozornil ho ledově, i přes zrychlený dech. „Klidně vyzkoušej větší kalibr… jestli myslíš, že ti to pomůže.“ Matt semkl rty. Ale zřejmě si řekl, proč vlastně ne. Alespoň párkrát už si to dovolit mohl. Odložil železo a přiložil mu dlaň na hruď.

To, že začal vysílat energii, jsem jasně odhadl podle Raffaelova křiku, který se místností rozezněl a naplnil ji. Celou tu dobu neukazoval slabost. A i teď by si nejspíš v bolestném výkřiku zabránil, kdyby to šlo. Kdyby to vůbec bylo možné. Kdyby se ten pocit nedal přirovnat něčemu podobně šílenému, jako vyrvání orgánů z těla a zalití otevřené rány žhavou lávou…

Matt na chvíli přestal. Jakmile však bylo jasné, že se pořád nechystá nic říct, pokračoval. Všiml jsem si, jak se jeho výraz změnil. Způsobování bolesti jakkoliv jinak pro něj na rozdíl od démonů nebyla slast. Teď ale byla jeho tvář klidná – a snad i něco víc. Zdálo se, jako že tuhle část si užívá. Cítil snad u toho stejnou rozkoš, jako my…?

Všude se ozýval Raffaelův křik. Prosakoval do mě, zatímco já do sebe naopak vstřebával obraz před sebou. Mattovu tvář, jeho ruku na cizí hrudi. Z přemýšlení nad tím, co u toho cítí on, jsem se plynule dostal ke vzpomínkám na vlastní prožitek. Hořkosladké dokonalé peklo. Sledoval jsem ho a pomalu jsem přestával dýchat. Bylo to tak dlouho. Opět tak dlouho. Chtěl jsem to zas… Jenže jen on, všichni ostatní, to mohli používat bez viny. Nezdálo se, že by to šlo, ale zřejmě ano. K tomuhle byl přece určený, zabíjet démony. Ničit zlo. V tomhle případě bylo všechno jen správné. Až tu s tím skončí, on nebude muset sám sebe nenávidět. Ten pocit nezhořkne. Zůstane nádherný. Ta vzpomínka, dlouho, tak dlouho, jak si ji uchová. Přál jsem si to všechno také prožívat bez výčitek. Přál jsem si být na jeho místě. Dokázat takhle mučit právě Raffaela… Necítit výčitky svědomí. Jenže já nemohl. Ani jedno z toho.

Snad proto mě to tak fascinovalo. Ruka přiložená na holé kůži, rozkoš a utrpení, pro každého jiné. V duchu jsem ho začal povzbuzovat, jako bych se to všechno snažil zachytit alespoň tímhle prostřednictvím. Víc… dýl… Jen trochu pohni dlaní o trochu víc nahoru. Bolest se vysílá do celého těla, ale je to snad nejintenzivnější na místě, kde ruka spočívá. Co by to dokázalo udělat, kdyby dlaň vyhledala nějakou otevřenou ránu a vyslala miliony ostrých rozpálených jehel přímo do obnaženého svalu… Přimhouřil jsem oči, rozechvěle skousl rty.

Až pak jsem si uvědomil slabý, nutkavě pálivý záchvěv v prstech. Probralo mě to jako hození do ledové vody. Ztěžka jsem vydechl, okamžitě stočil hlavu stranou. A vynadal si do pitomců.

Riskoval jsem. Právě teď, v tuhle chvíli. Anne měla pravdu, i když jsem to odmítal vidět. To, že sledovat bolest způsobovanou přímo přede mnou mi připomene, co bych mohl dělat já. Posune mě dál až k bodu, kdy se přestanu ovládat. Pokusil jsem se to dostat z hlavy, nepřiznat to. Raffaelovi, jí, sobě. Ale rychle jsem pochopil, že to, že tohle vydržím, je padesát na padesát. A já rozhodně nebyl takový blázen, abych to pokoušel. Tím spíš s blízkostí andělů, i když ti snad zůstávali ostražití.

„Počkám nahoře,“ oznámil jsem, jakmile se Matt znovu odtáhl a já byl schopen se pohnout, přemýšlet. Zmizet odsud, dokud byl ten krátký oddychový čas. Přesně to jsem i udělal a ke dveřím jsem zamířil dost rychle na to, abych nestihl vnímat nic jiného. I tak jsem ale na zádech cítil Raffaelův úšklebek dávající mi najevo, že jsem slaboch.

Když jsem za sebou zavřel dveře, opřel jsem se o ně a zhluboka vydechl. Klidnil rozbouřené nitro. Mysli na něco jiného… Semkl jsem rty a vyběhl schody nahoru. Prošel jsem obývákem, zamířil do kuchyně. Naštěstí i andělé si zřejmě sem tam něčeho přihnou, protože jsem v lednici našel láhev... čehosi. Bylo mi jedno, co to bylo. I to, že to chutnalo příšerně. Alkohol. Tupěl smysly. Na pár vteřin, než opět přestal účinkovat. Přesně to jsem teď potřeboval. Asi stejná pomoc, jako zalepit náplastí otevřenou zlomeninu, ale hlavně aspoň něco.

Opřel jsem se o linku a přitiskl si chladnou, už prázdnou skleničku k čelu. Klid… a hlavně nedat nic znát. Vážně jsem nepotřeboval, aby se někdo právě teď staral zrovna o mě. To počká. Všechno počká…

Hlubokými nádechy a výdechy se mi nakonec silou vůle podařilo uklidnit. Dal jsem lahev zpátky do ledničky, umyl skleničku a zbavil se tak důkazů. Měl jsem štěstí v tom, že mě nikdo neviděl. Dokonce ani Anne, která mi pohledy říkala, že se to stane. Nejspíš byla zrovna někde s Trishou a Jess. Aspoň záblesk štěstí, který za nic nestál.

Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem tam byl, ale když jsem vyšel z kuchyně, málem jsem se srazil s Mattem, který právě vyšel ze sklepa. Beze slova zamířil do koupelny. Následoval jsem ho. Stál nad umyvadlem, myl si ruce. Z jeho kůže odtékala narudle zbarvená voda. Ten obraz mi přišel až nepatřičný.

„Tak co?“ zeptal jsem se, když mlčel.

„Nic,“ odpověděl téměř bezvýrazně, automaticky. „Neřekl vůbec nic. Kromě uštěpačných poznámek. Chvíli ho nechám, už bych se daleko nedostal…“ Zastavil vodu, opřel se rukama o umyvadlo, z jeho úst unikl těžký výdech. „Sakra!“ ulevil si náhle, praštil pěstí do zdi. Sklonil hlavu, zhluboka oddechoval. Pak stočil pohled ke mně. „On nic neřekne,“ konstatoval prázdně a nešťastně zároveň. „Věř mi, poznám to. Raul byl to samé. Bez ohledu na to, co jsme s ním prováděli, se nám jen smál do ksichtu. A on bude nejspíš jen horší. Neřekne nic, protože je tak úžasný vidět, jak moc v háji takhle jsme…“

Semkl jsem rty. Věděl jsem, že má pravdu. Ale bylo to to poslední, co jsem potřeboval slyšet. Uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem vidět ten jeho, který mi tu hořkou pravdu křičel do tváře. Znovu jsme uvízli na mrtvém bodě. Viděli cíl nadosah, ale byli zoufale spoutaní na místě. Co teď? Co teď, kruci?!

„Do hajzlu,“ ulevil si nahlas a znovu tak připoutal moji pozornost. „Kdybychom se tak i proti jeho vůli mohli nějak dozvědět, co má ten parchant v hlavě.“

Ožil jsem. Ráz naráz, stačila tahle jediná poznámka. Do háje, já byl takovej vůl!

„Tohle si radši někam zapiš, protože to ode mě už podruhý neuslyšíš, ale jsi génius.“

Věnoval mi zmatený pohled. „Co jsem řekl?“ nechápal.

„Vidět mu do hlavy,“ osvětlil jsem. „Možná přesně tohle můžeme dokázat!“ Narovnal se, zaujatě na mě hleděl.

„Co tím konkrétně myslíš?“ zeptal se, jako by se bál přijmout, že je tu nějaká možnost. „Nemůžeme se napojit na něčí mysl, když ji ten dotyčný předtím neodhalil, to zvládnou jen nadřízení u těch, kterým velí,“ připomněl. Maximálně tak vyslat signál do prázdna kolem. Jako to předtím udělala Anne, když v zajetí potřebovala zjistit, co je s Lucasem. Slyšel jsem její myšlenky, žádost o spojení, ale sám jsem musel otevřít vlastní mysl, aby i ona slyšela mé. „S dostatečnou silou se dá do hlavy probourat i násilím, ale pokud nevíš, kam zamířit, jednoduše to nejde. Dotyčný musí dát najevo svou pozici…“

„Přesně to udělal,“ hlesl jsem. Chtělo se mi rozesmát. Udělal chybu! On! Chybu, co teď dokonale hrála pro nás. „V té továrně, než mi vzal lidskost, se na mě napojil. Aby mi dal naplno vědět, co mě čeká. Nemetal jen mým směrem myšlenky, vtáhl mě k sobě, aby mi ten obraz plánované zkázy mohl vmést do očí plnou silou. Neměl důvod myslet si, že tím něco riskuje, já jsem slabší, chystal se mě dostat pod plnou kontrolu a nenapadlo ho něco tak nepravděpodobnýho, jako že ho chytíme. Prostě to udělal. A to, co využil, aby si mě vychutnal, teď my můžeme použít proti němu.“ Na rozdíl od toho, když pár měsíců zpět zjistil z mojí mysli pravdu o Raulovi, nebo když se snažil vyčíst, jestli je naše poslední setkání past, nebo ne, jsem v tomhle případě navíc i já nahlédl do něj. Já mohl vyhledat jeho. „Byli jsme spojení, Matte! To znamená, že já teď jeho mysl najít dokážu!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. A nebyl jsem sám.

Matt na mě chvíli jen zaskočeně hleděl, pak škubl koutky rtů, jak mu to celé začínalo docházet. „Ty bláho…“ vypadlo z něj. Opřel se zády o stěnu, rukou si prohrábl vlasy. Pokýval hlavou. „Jo, sakra. To by mohlo vyjít. Za normálních okolností by ses do jeho mysli neproboural ani náhodou, ale teď je tak oslabený, že by se ti to mohlo podařit…“ I beze slov jsme oba věděli jedno. Musíme to zkusit.

Jako na povel jsme se otočili, oba zároveň. Do místnosti, kde jsme ho drželi, jsme vešli snad jen minutu nato. Zběžně jsem Raffaela přelétl pohledem, ale vlastně jsem jeho fyzický stav ani moc nevnímal. Ignoroval jsem řezné rány, krev, spálenou kůži. Temný pohled černých očí, který ke mně stočil, úšklebek na tváři. Jak to, že i v tomhle stavu vypadal nebezpečně? Jako šelma, která by vás rozsápala v momentě, co byste jí otevřeli klec, a dávala to dost jasně najevo. Potřásl jsem hlavou a vypustil z ní i to. Byla jen jediná věc, na kterou jsem se musel soutředit.

Přišel jsem blíž k němu, i když vzdálenost těch pár metrů nejspíš neznamenala nic. Jeho mysl jsem nalezl jen chvíli nato. Jako bych tápal v temné místnosti. Jenže jsem ji viděl za světla, a i poslepu jsem tak věděl rozestavění nábytku i kam vést kroky. Semkl rty, když to vycítil a pochopil. Nabral jsem síly, pokusil se dostat přes jeho zábrany. Odrazil mě tak silně, že jsem to byl já, komu málem unikl bolestný výkřik. Snažil jsem se dál probourat dovnitř, ale bránil se. A i v tomhle stavu, oslabení těla, měla jeho mysl ohromnou sílu. Přinejmenším proti mně…

Skousl jsem zuby námahou, ale nezdálo se, že by mi moje snaha k něčemu byla. Vzdychl jsem, otevřel oči. „Asi budu potřebovat trochu pomoct,“ obrátil jsem se na Matta. Pochopil a beze slova přišel k němu. Vyslal do jeho těla energii, aby ho ještě více oslabil a já měl větší šanci se dostat dovnitř. Odvrátil jsem hlavu, abych se na to alespoň nemusel dívat. Příliš pokoušející. Raffael vykřikl, ale i když ho zaplavovala bolest, odváděla pozornost, nestačilo to. Pevně jsem stiskl víčka k sobě. Stále byl moc silný… Až se to najednou zlomilo. „Jsem tam,“ oznámil jsem úlevně, když má snaha konečně přinesla výsledky. Pootevřel jsem oči a zjistil jsem tak proč. Matt právě oddaloval dlaň z jeho hrudi, když jsem oznámil, že už není potřeba pokračovat. Upadl do bezvědomí. Nemohl se bránit tolik jako dřív…

„Fajn,“ přikývl Matt. „Už jsem se bál, že to nepůjde, za chvíli by to začalo být moc nebezpečné… Tak to zkus najít. Kde ukrývá smlouvu, cokoliv, co by nám mohlo pomoct.“

Zamračil jsem se. „Tohle chvíli potrvá…“ Byl jsem sice uvnitř, ale to neznamenalo, že jsem už měl přístup ke všemu. Viděl jsem tu spoustu vzpomínek, které byly blokované, chráněné. V těch volných jsem nenašel nic, co bych potřeboval. Musel jsem prozkoumat ty, které nebyly běžně přístupné...

Zaměřil jsem se na jednu z nejvíce chráněných. Informace, kde ukrývá smlouvy, byla přece tím, co nechtěl, abychom zjistili. Tiše jsem usykl, i na moji mysl při té snaze působil tlak. Konečně jsem ale prorazil zábrany a dostal se dovnitř.

Nepatrně zaúpěl, nejspíš sebou škubl. To už mě ale vzpomínka vtáhla do sebe…