OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 21.

Raffael ztěžka oddychoval, třásl se. Seděl na zemi, opřený o planou jabloň na mezi v polích patřících k jeho rodnému statku v Anglii. Slunce dávno zapadlo, kolem se proháněl studený vítr. To ale nebyl důvod, proč se jeho tělo chvělo. Nešlo o zimu, ale o strach. Bylo mu asi osm. A zoufale se bál jít domů. Věděl, co by ho čekalo, kdyby udělal jen jednu jedinou drobnost, která by se jeho otčímovi nelíbila. A také věděl, že přesně to se stane. Nemohl mu číst myšlenky, nevěděl, co ho rozčílí tentokrát. Věděl jen, že něco to bude... cokoliv. Že mu nebude odpovídat? Že při pokusu o to řekne něco „nepřípustného“? Nevhodné chování u stolu, kterého si nebyl vědom, protože už dávno poslušně polykal i jídla, ze kterých se mu zvedal žaludek, právě ve snaze nedat mu důvod k tomu, aby… Objal si hruď rukama. Nemohl mu vyhovět, protože jednoduše nevěděl jak. Někdy se mu zdálo, že ho k tomu, aby ho zpráskal jako prašivého psa, stačilo prostě jen to, že dýchal.

A někdy právě proto přemýšlel o tom, jestli by nebylo lepší, kdyby už nedýchal.

Koneckonců, minimálně jednou k tomu už byl dokonce blízko…

Stále nedokázal pochopit, jak se čtyři roky zpátky mohl v den svatby jeho matky s tím mužem radovat. Hádal, že prostě chtěl mít otce. Toho jeho zabil padlý strom v lese dřív, než byl dost velký na to, aby si ho vůbec pamatoval. Ale tohle? Vzpomínal na čas, kdy tu poklidně žil jen se svojí matkou. Nechápal, proč to tak nemohlo zůstat. Dokud se jí na to jednoho dne nezeptal. Zjistil tak, že to tu od smrti jeho otce šlo z kopce. Docházely peníze, proto musela propustit několik čeledínů, a s těmi, kteří zbyli, už opravdu nějaký čas nedokázala hospodářství udržet nad vodou. Ta svatba zkrátka přinesla peníze a pár rukou navíc. Záchrana… A jeho prokletí. Které se projevilo krátce po svatbě. Zřejmě neexistovalo nic, čím by se tomu muži mohl zavděčit. Když chtěl při práci pomoci, okřikl ho, že se plete pod nohama. Když se tedy raději držel zpátky, rozčílil se, že zahálí. Budižkničemu. Jenže i přesto, že se snažil, jednoduše byl ještě příliš malý, aby se jeho síla dala rovnat síle mužských paží. Nemohl odvést tolik práce a rychle se vysílil. Otčím usoudil, že schválně své úkoly odbývá. Nejprve na něj začal křičet a on se pokaždé vyděšeně skrčil. První výprask na sebe nenechal dlouho čekat… A zhoršovalo se to.

Nejdřív obviňoval sám sebe, myslel, že si to zaslouží. I proto ani matce nic neřekl. Pak… pak už si tím nebyl tak jistý. Ale mlčel dál. Zkusil s tím totiž začít jen jednou jedinkrát, a ještě než prozradil, co se děje, pochopil z matčiny reakce, že si nemá stěžovat. Nechtěla vidět a slyšet nic, co by způsobilo problémy. Její manžel byl to, co tenhle statek potřeboval k přežití. Už tak měla spoustu starostí s tím, aby všechno fungovalo, jak má. Ano, neměla ponětí, jak je jeho stížnost závažná. Myslela, že si s ním prostě jen nesedl, že ho chtěl očernit. Nebrala ho vážně, protože nemohla. I tak se cítil zrazený. Ale už s tím nikdy znovu nezačínal.

A ani vlastně nemusel. Nakonec na to totiž přišla sama. Před rokem a půl… Už ani nevěděl, co ho k nepříčetnosti rozčílilo tenkrát, ale matka v tu chvíli vešla do místnosti, právě když už se on sám otřásal vzlyky a rány holí dopadající na záda a zbytek těla dávno přestal počítat. Ne, tohle nebyl obyčejný výprask jako odpověď na neposlušnost. Konečně to zjistila.

Raffael si nebyl jistý, jaký postoj k tomu zaujmout. Měl pocit, že někdy, chvílemi, začal cítit zášť i k ní. Že to dovolila. Že schválně byla slepá. Dřív, než si o tom stačil udělat obrázek, se ale otčím znovu rozpřáhl a on se na zemi přikrčil a kryl si hlavu rukama. Další rána však na jeho tělo nedopadla, protože matka ho zastavila. To se jejímu manželovi ale nelíbilo, a jelikož byl v ráži, prudce trhl rukou, aby ji dostal z jejího sevření. Zavrávorala, ztratila rovnováhu. Zahlédl jen, jak se praštila do hlavy o kus nábytku, proužek krve, který začal vytékat z rány, když dopadla na zem. Jak se muž před ním sklonil k jejímu tělu, aby zjistil, že nedýchá. Další věc, kterou si pamatoval, bylo to, že ho tiskl pod krkem a vyhrožoval, že ho na místě zabije, jestli komukoliv řekne, že to nebyla nehoda. Musel mu odpřisáhnout, že bude jeho špinavé lži krýt… Nikdy v životě neměl takový strach. Ale ve strachu od té doby žil neustále.

Sklopil hlavu do dlaní, po chvíli mu z očí začaly stékat slzy. Snažil se být mimo domov tak často, jak jen dokázal. I když za to mohl očekávat trest, alespoň mu nebyl po ruce. A několikrát se mu podařilo proplížit dovnitř, když už spal, a ráno zmizet dřív, než vstal… Nezdálo se ale, že by se dnes chystal brzy zalehnout. Navíc, z dálky viděl, jak se vrací domů, a už z toho dokázal poznat, že strávil pár hodin v krčmě a obrátil do sebe tolik piva, kolik dokázal. V podobném stavu se ho děsil ještě víc.

Pochopil, že se po něm shání, podle výkřiků zaznívajících ve vzduchu po jeho příchodu. Původně měl nutkání utéct dál, ale očividně ho nenapadlo zajít až sem. Tiše doufal, že ho nakonec dožene alkohol, usne, a on se bude moct bez úhony vplížit dovnitř…

Vystrašeně sebou trhl, když blízko sebe uslyšel nečekaný zvuk. Ze stromu kdosi seskočil. Srdce mu vynechalo úder, tiše zaklel. Vyděsil ho k smrti. Musel být opravdu duchem nepřítomný, když si vůbec neuvědomil, že někdo na jabloň z druhé strany vylezl. Polilo ho horko, jakmile mu došlo, že kdyby se tu místo něj objevil někdo jiný… Musel dávat větší pozor!

Ze tmy kolem na něj chvíli pátravě hleděly stejně překvapené modré oči. Pak ten kluk, asi o dva roky starší než on, nepatrně naklonil hlavu na stranu a nadzvedl koutek úst v úšklebku. „Ty brečíš?“ zeptal se. Raffael semkl rty.

„Nebrečím,“ osočil se hned, ale on se jen uchechtl.

„Kolem je sice tma, ale hluchej nejsem,“ upozornil ho. V reakci na to tiše zavrčel a rychle si rukávem setřel slzy. Co mu měl co říkat. Vždyť ho ani neznal! Zamračil se. Kde se tady vůbec vzal? Kluk se mezitím ležérně opřel o kmen stromu za sebou a o tuniku si očistil jablko, kterého si Raffael všiml až teď. Ale samozřejmě mu okamžitě došlo, kde ho vzal. Jeho zamračení se prohloubilo.

„Ty tu kradeš?!“ sykl. Nevěděl, proč s tím začínal. Stejně tu nic nebylo doopravdy jejich, všechno patřilo šlechtě, včetně nich samých. Asi mu jen potřeboval vynadat. V podstatě mu neodpověděl, jen se zakousl do ovoce a pokrčil rameny. Když ho dál propaloval očima, protočil ty svoje.

„Jedno jablko,“ rozhodil rukama, aby dal najevo, že to nestojí za řeč.

„Jo, ale není tvoje,“ trval na svém.

„Vždyť ten strom roste uprostřed ničeho.“

„To sis vážně nevšiml toho statku támhle?“ utrousil.

„Ale jo, to jo,“ zašklebil se a Raffael si ho pátravě prohlédl.

„Co tu vůbec děláš?“ Nikdy ho tady neviděl… A z jeho úšklebku měl dost zvláštní pocit. Okamžitě vyskočil na nohy. „Nechystáš se u nás náhodou doopravdy krást?“ vyděsil se.

„Z čeho jsi tak usoudil?“ zeptal se bezvýrazně. Když Raffael mlčel, jen s povzdechem zavrtěl hlavou. „Děláš, jako bys ty sám někdy statkáři nevzal třeba něco málo navíc k jídlu, když se naskytla příležitost, jak to zakrýt. I kdyby ne, protože vím, ta hrozba trestu, a tak vůbec… Neříkej mi, že jsi o tom aspoň nepřemýšlel.“ Ne, to teda ani náhodou. Nebyl sebevrah.

„Nejsem tady čeledín,“ opravil špatný závěr, který si zřejmě udělal. Kluk se přemýšlivě zamračil. Pak se však jen uchechtl.

„Jo tak. Takže tvoje rodina to tady spravuje? A co uděláš, i kdybych si chtěl vážně něco vzít? Zavoláš na mě otce nebo někoho? Umím rychle utíkat, zmizím dřív, než se sem dostane.“ Raffael se bezděky otřásl, když tohle zmínil. Náhle ho zachvátila panika, ledové mrazení mu přejelo po páteři. Ne, rozhodně se nechtěl třeba i jen dostat do jeho blízkosti. Ještě by mu vyčetl, že to, že se tady ten kluk vůbec objevil, je jeho vina. Jako ostatně všechno. To on mohl za smrt matky, za to, že celé tohle místo upadalo, za všechny problémy světa.

Z úst mu unikl těžký výdech a on zavrtěl hlavou. Co má dělat? Ne, rozhodně nikam nepůjde. Dostal by výprask, kdyby se otčím dozvěděl, že tu strpěl zloděje a nic mu neřekl. Právě pro možnost, že se to nedozví, ale byla ta volba daleko lákavější, než jistota hole na zádech. Ale jestli tu vážně hodlal něco vzít, co bude dělat, až na to přijde? Možná si toho díky opilosti nevšimne… Stejně, co by s tím asi tak mohl dělat? Sotva by ho zvládl zastavit. Toho si byl příliš dobře vědom.

„Není to můj otec,“ šeptl tedy pouze po chvíli. „Nemám otce... A matku už chvíli taky ne.“ Kluk ho krátce beze slova pozoroval, než se podrbal ve svých tmavě hnědých vlasech.

„Jo… tak v tomhle ohledu jsme na tom stejně,“ poznamenal pak a zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Jsem Pete,“ rozhodl se pak představit. Stočil k němu pohled a tentokrát zaváhal on.

„Raffael,“ prozradil nakonec.

„Fíha,“ pískl Pete. „To je dost zajímavý jméno…“

„Jo, já vím, jmenoval se tak jeden z archandělů,“ přerušil ho prázdně. Další úžasná ironie jeho života. Rodiče si nejspíš představovali, že jednou bude někdo, alespoň co se omezených podmínek jejich společnosti týče. Ctihodný muž. No, zřejmě byl důkazem, že jména nemají vůbec žádný význam. Kromě toho, že mu bylo mimo jiné neustále předhazováno, že svému jmenovci nesahá ani po kotníky, že je toho jména hanbou. Ano, ovšem, ta nejnižší existence na světě, jen červ plazící se v blátě… Zavřel oči.

„Na někoho s takhle vznešeným jménem brečíš jako holka,“ poznamenal Pete. To opět dokonale získalo Raffaelovu pozornost. Ne, vážně nepotřeboval, aby mu to připomínal ještě on.

„Zmlkni, rozumíš?!“ sykl.

„Proč?“ namítl. „Jestli si tu má někdo důvod si stěžovat, tak jsem to já. Už pár let se o sebe starám sám, toulám se a žiju ze dne na den. A ty? Tvoje rodina má střechu nad hlavou, evidentně netrpíš zase takovou nouzi. Proč tu vlastně pofňukáváš, zakázali ti oblíbenou hračku?“

„Mlč!“ zavrčel na něj Raffael. „Ty nemáš ani ponětí, o co jde!“ vykřikl následně dřív, než mu stačilo dojít, že by ho někdo mohl slyšet. Když se o pár vteřin později ozval otčímův hlas, poskočilo mu srdce a krve by se v něm nedořezal.

„Co tam děláš, ty zmetku?! Nevíš, že máš být dávno doma?! Jak ses opovážil nepřijít, když jsem tě volal?! Myslím, že ti budu muset znovu vysvětlit pravidla pod mojí střechou!“ Polkl, když v dálce uviděl svou oživlou noční můru blížit se jeho směrem. S holí v ruce…

Kdosi ho zatahal za rukáv, aby na sebe upoutal jeho pozornost. Pete… Když se k němu otočil, beze slova kývl, aby ho následoval. Nemusel ho pobízet dvakrát. Do háje, věděl, že když se bude výprasku vyhýbat, dostane dvakrát tolik, ale přesto si nemohl pomoci a netoužit odsud jednoduše zmizet.

Oba se rozeběhli tak rychle, jak jen dokázali. Zastavili se až po několika desítkách metrů, když doběhli do lesa a ztratili se mezi stromy. Raffael se opřel o kolena, v předklonu ztěžka rozdýchával všechno, co se právě stalo. Pete byl v podobných úprcích už očividně o dost zběhlejší, takže zůstal stát a jen nabíral o něco hlubší nádechy. Jeho šok ale nic nemírnilo.

„Kdo to byl?!“ vyhrkl.

Raffael zvedl hlavu a kysele se ušklíbl. „Otčím.“

Pete ohromeně zavrtěl hlavou. „Opravdu?“ Bohužel. „Co jsi udělal, že je na tebe takovej?“ Raffael jen semkl rty.

„Taky bych rád věděl.“

„Páni…“ Další zavrtění. „Tak jo, beru to zpátky. Z toho chlapa šla hrůza. Žít s ním pod jednou střechou musí být rozhodně o dost horší, než nemít pár dní co do pusy.“ Tomu docela věřil. Chvíli bylo ticho. „Nikdy tě nenapadlo se třeba… já nevím, bránit?“ ozval se pak Pete.

„Ty jsi ho snad neviděl?“ odpověděl hořce. „Je o dost silnější a větší než já.“

„No, ale rychlejší určitě není,“ poznamenal s úšklebkem. „A mezi námi, alkohol dost převáží váhy ve prospěch protivníka.“ Raffael tázavě nadzvedl obočí. „Jestli se ptáš na to, jak jsem zjistil, že pil, tak to se dalo i za tu chvíli z jeho pohybů vyčíst,“ reagoval Pete na jeho nevyřčenou otázku, „a jestli na to, jak vím, co jsem říkal, tak… řekněme, že jsem se už pár rvaček zúčastnil. Většinou jako přihlížející, ale když žiješ jako já, nevyhneš se ani tomu druhýmu způsobu. Můžu tě něco naučit.“

„Já se neumím prát,“ namítl. Pete si odfrkl.

„Od toho říkám, že tě to naučím, ne? Nebo jsi moc pohodlnej na to, abys s tím vším něco doopravdy začal dělat, jen proto, že by z toho mohl být malér?“ To rozhodně ne. Zase se nechat ztlouct, nebo se sám prát a mít sebemenší možnost, že se tomu vyhne? To stálo za to. Ale pak… Vzdychl a váhavě se na něj zadíval.

„Nevzal bys mě s sebou, prosím?“ To se mu jevilo jako daleko lepší možnost.

„Takže ty před tím opravdu hodláš utýct?“ odpověděl místo prostého ano ne. „Proč jsi to v tom případě neudělal už dávno?“

„Protože bych sám na vlastní pěst nepřežil,“ přiznal. „Ale ty se v tom dost vyznáš.“

Pete se ušklíbl. „A to opravdu dovolíš, aby unikl bez trestu? Raffe, když už chceš začít s nějakou akcí, tak ať to za něco stojí, ne? To mu tady jako všechno necháš, aby si v pohodě dožil a užíval si za peníze, které mu po zaplacení desátků a všeho kolem zbydou, zatímco ty budeš trpět hlady? Ten chlap si zaslouží dostat za vyučenou. Minimálně.“ V zamyšlení skousl rty, než se čertovsky pousmál. „No… co kdybys mu je teda vzal?“ navrhl pak.

„Jako že bych je měl ukrást?“ zajíkl se. Pete si povzdechl.

„Posloucháš mě vůbec? Stejně mu nepatřej. My aspoň budeme mít na nějakou chvíli po starostech. A jemu přibudou. Uznej, že je to dobrej plán.“ Raffael se nepříjemně ošil. Nechtělo se mu tam vracet. „Tak víš, kde je má?“ pobídl ho.

„Přes něj se k nim nedostaneme,“ namítl chabě.

„Tak počkáme, až bude spát,“ oznámil prostě. „Původně jsem chtěl počkat, až ráno někam všichni zmizí, jako vždycky, ale přespávat tu někde v tomhle případě teda vážně riskovat nebudu. Radši se vypaříme hned.“ Až bude spát… Ne, i tak se mu tam nechtělo. Potmě se dovnitř plížil už mnohokrát, zatímco se mu nitro svíralo při každém nepatrném zvuku vlastních kroků. Ale to neplánoval utéct s penězi! Raději si ani nepředstavoval, co by následovalo, kdyby na to přišel… „Co, bojíš se někoho, kdo spí?“ uchechtl se Pete.

„Ne,“ ohradil se hned.

Bál se. Hrozně.

Zaváhal a Pete se na něj významně zadíval. „Máš na výběr,“ řekl. „Buď před problémy budeš do konce života utíkat, nebo se jim postavíš jako chlap.“ Raffael skousl rty. Přemýšlel o tom. Dlouho. Ale peníze by se opravdu hodily, jestli s ním půjde… A on přeci nenaznačil, že proti tomu, že se k němu připojí, něco má. Navíc dokonce sám řekl „radši se vypaříme“. Oba… Nakonec tedy nejistě souhlasil.

Když se začali plížit k domu, měl Raffael pocit, že mu srdce snad prorazí skrz hruď, jak rychle bilo. Potichu otevřel dveře, pátravým pohledem přelétl místnost. Byla tam tma, když nepočítal světlo, které vydávalo otevřené ohniště... Dobrá zpráva. V tom případě nejspíš vážně už spal. Opravdu nevěděl, co by dělal, kdyby to tak nebylo. Stát sám proti němu…Vlastně, nedávno museli kvůli stoupajícím výdajům za alkohol propustit i posledního čeledína, takže tu byli opravdu úplně sami… Při té myšlence ztěžka polkl. Ale namísto toho, aby se vrátil ven, kam ho nohy táhly, nabral odvahu a kývl na Peta, aby ho následoval. I to mu vlastně pomáhalo. Tentokrát zase tak úplně sám nebyl…

Zamířil k truhle na druhé straně místnosti. Opatrně nadzvedl víko a nechal Peta, aby nahmatal a vytáhl váček s penězi, aby ji nemusel otevírat úplně. Už si myslel, že to všechno nakonec nebude tak zlé, jak se bál. Záhy ale pochopil, nakolik se mýlil.

Náhle totiž do dveří vešel obří stín, který se poněkud vrávoravě zastavil na místě. Raffael úplně zapomněl dýchat. On nespal! Proč, zatraceně, nespal?! Hned se přikrčil ke stěně, kam světlo ohně tolik nedosahovalo, doufal, že ho tma ukryje. Roztřeseně se nadechl, okamžitě si za to vynadal a přitiskl si dlaň na ústa. Zatím stále byla slabá možnost, že si jich nevšiml… Měl zastřené smysly, nevnímal… Alespoň v to doufal. Jeho úpěnlivé prosby ale nikdy nedošly naplnění. Dnešek neměl být výjimkou…

„Slyším tě, ty spratku. Myslels, že mi budeš utíkat napořád?“ Netrvalo dlouho, než ho dokázal v tmavé místnosti vypátrat, i v tomhle stavu. „Čekal jsem na tebe,“ oznámil mu úlisně. A právě mu dokonale odřízl cestu ven. Nikdy by neřekl, že by mohl v tomhle stavu přijít na něco podobně podle chytrého. „Myslíš, že unikneš trestu? To se mýlíš, chlapečku. Plížíš se sem jako nějaký zloděj… Co tam vlastně děláš? Co tady dělá on?“ zavrčel. Pete se lehce nervózně pousmál.

„Ale nic… já radši půjdu.“ Mužův výraz ztvrdl, když si všiml váčku v jeho ruce.

„Tys sem přived zloděje?!“ vykřikl. V Raffaelovi při tom trhlo, rozechvěl se a jen na pár vteřin zavřel oči, aby se nemusel dívat na jeho tvář. Ucítil, jak se mu do nich hrnou slzy. Nevěděl, co dělat... Co má dělat? Znovu nadzvedl víčka, musel zůstat ve střehu.

„Já… ne…“ vykoktal chabě, ale tím ho jen více rozčílil.

„Ty mi budeš ještě lhát?!“ Na to, v jakém stavu byl, vyšel jejich směrem obdivuhodně rychle. Pete mu stačil proklouznout, ale Raffaela chytil.

„Ne!“ vzlykl, když ho pevně, surově a bolestivě sevřel kolem ruky. Pokusil se mu vyvlíknout, ale neměl šanci. Vykřikl, když na jeho tělo dopadlo prvních pár ran. Muž s ním následně tvrdě smýkl na zem, až měl na okamžik pocit, že si vyrazil dech. Mnohem spíše ale nedokázal dýchat při pohledu na záblesk v jeho očích a hůl v ruce.

„Plýtvám penězi na to, abych tě uživil. Tebe, nic víc než přítěž, která je úplně k ničemu. A takhle se mi odvděčuješ?!“ zuřil a znovu ho přetáhl. „Celé dny někde lítáš, na práci ani nesáhneš a máš tu drzost si dál žít pod touhle střechou?!“ Raffael pevně skousl zuby. Když se snažil pomáhat, dopadalo to stejně! Další bolestný výkřik zazněl místností, jakmile hůl znovu našla svůj cíl. „Nehnul jsi ani prstem, aby tenhle statek něco získal, a teď si sem dokonce taháš kamarádíčky, co kradou peníze, na které tak tvrdě dřu, abysme vůbec nějak vyšli?!“ Kdyby jich méně prolil hrdlem, takové problémy by neměli. Ale Raffael mlčel, nechtěl ho rozčílit ještě víc. Stejně tak nepoznamenal nic v tom smyslu, že jestli mu na těch penězích tolik záleželo, měl se vydat za tím, kdo je vzal.

I tahle skutečnost mu svírala nitro. Pete zamířil ke dveřím, toho si stačil všimnout, než mu jeho otčím zabránil ve výhledu. Byl hlupák, mohlo mu to dojít. Proč by mu taky mělo záležet na něm. Měl peníze, získal přece, pro co sem přišel. Klidně ho teď mohl nechat jemu napospas. A vzhledem k prudkosti úderů to dost možná bylo úplně naposledy…

Kryl si hlavu rukama, zatímco mu z očí tekly slzy proudem. Ani nevěděl, jestli víc bolestí, nebo zradou. Od někoho, koho vlastně vůbec neznal. Co, sakra, čekal? „Ne, prosím!“ vzdychl uprostřed vzlyků. To a jeho třes zřejmě jen přispěly ke vzteku mířícímu jeho směrem.

„Vždycky jsi byl slaboch,“ oznámil mu úsečně. „Není divu, že nejsi nic jiného, než obyčejný červ!“ Raffael zatajil dech, skrčil se a zavřel oči, když se napřáhl k další ráně.

Najednou ale muž sám vykřikl a klesl na kolena k zemi. Raffael vyděšeně vytřeštil oči, když pochopil proč. Pete trhnutím vytáhl nůž, který mu zabodl do zad. Byl celý od krve a on ho držel v ruce se směsicí údivu a úžasu. Tohle viděl tolikrát, ale ještě nikdy to sám nezkusil… Šlo o sebeobranu, nebo spíše obranu někoho jiného, ano. Jenže jeho výraz dával znát, že to překvapivě vůbec nebyl tak špatný pocit, jaký by čekal. Po chvíli zvedl oči k Raffaelovi před sebou, který na něj stále šokovaně zíral. Nepatrně se pousmál, jako by ho při něčem přistihl. A ne, nemyslel tím napadení jeho otčíma.

„No jo… nějak jsem odsud nedokázal jen tak zmizet… divný co?“ poznamenal jako vysvětlení. Zřejmě mu to nebylo moc příjemné, takže raději stočil oči zpět ke zbrani ve své ruce, kterou si už před nějakou dobu pořídil, kdyby se náhodou při svém způsobu života potřeboval bránit. Tohle bylo poprvé, co ji opravdu použil. Na jeho tváři se posléze opět usadil obvyklý sebevědomý úšklebek a on natočil nůž v dlani tak, aby jeho rukojeť směřovala k Raffaelovi. „Když už jsme u toho…“ prohodil.

„Cože?“ vykoktal Raffael, jakmile mu došlo, co naznačuje. To myslel vážně?

„Čeho se bojíš? Že se ti tím zkomplikuje a zhroutí život? Děláš, jako by to ještě vůbec šlo. A neříkej mi, že ti ho je líto. Zaslouží si to. Můžeš být spravedlnost, která očividně sama o sobě nefunguje.“

Už už chtěl vykoktat, že ne. Že tohle je šílenost. V tu chvíli se však opět ozval muž na zemi. „Ty spratku,“ procedil mezi zuby, zatímco se pokoušel znovu vstát. Snad si uprostřed alkoholového oparu opravdu neuvědomoval, co se děje, nevnímal otevřenou ránu. Snad z něj mluvil i tenhle jed v žilách a posiloval jeho agresivitu. Tak jako vždy. „Za tohle mi zaplatíš! Ty i ten tvůj kamarádíček! Vytluču z tebe duši, slyšíš?! Stejně nejsi dobrý k ničemu jinému! Měl jsem se tě zbavit už dávno! Jsi nic! Budižkničemu! Tvá máma kvůli tobě umřela a ty ani nejsi schopný udělat i tu nejmenší věc, aby její smrt nebyla naprosto zbytečná, když naposledy vydechla kvůli obraně takovýho parchanta, jako jsi ty!“ Raffael celou tu dobu, co naslouchal jeho slovům, ztěžka oddychoval. Nejprve ze strachu, který se ho stále držel a táhl ho k zemi. Ale čím víc nenávistných slov dopadlo jeho směrem, tím větší vlna nenávisti se zvedala v něm samém a pohlcovala cokoliv jiného. A tentokrát měl možnost jenom nemlčet…

Nakonec se mu zatmělo před očima. Snad dokonce přestal ovládat vlastní tělo. V jednu chvíli tam stál – a v další přistihl sám sebe, jak mu zabodává nůž do těla. Znovu a znovu. Jako smyslů zbavený. Teprve po několika vteřinách přestal, trhnutím vytáhl nůž ven, zatímco ztěžka oddychoval. Muž před ním ležel zakrvácený, s několika bodnými ranami, lapal po dechu.

Uvědomoval si, že by ho ten pohled měl vyděsit. Že by si to měl vyčítat, prosit Boha o odpuštění. Ale když se on neozval doteď, proč by se o to měl starat. A on si to zasloužil! Za to všechno… Doufal, že shoří v pekle, a bylo mu upřímně jedno, jestli spadne za ním, když ho tím směrem postrčí. Ano, věděl, že by to mělo být špatné, ale cítil se přesně naopak. Konečně volný. Konečně osvobozený z pout, která ho svazovala. Dívat se na jeho bolest v sobě skrývalo úžasný pocit zadostiučinění. Bolest za bolest. Za to, co on udělal jemu… A právě z toho důvodu nůž odhodil a nezasadil poslední ránu. Když mu Pete věnoval tázavý pohled, semkl rty.

„Zaslouží si smrt, ale kdybych ho teď zabil, tak by přišla moc brzy. Já sám se za život s ním už několikrát bál, když jsem myslel, že jsem blízko toho, abych umřel. Jen ať si ten pocit bezmoci a strachu z konce sám pořádně užije,“ sykl. Teď už měl zemřít tak jako tak. Nikdo mu neměl pomoci, tak jako jemu. Byla jen otázka času, než vykrvácí. Pomalu. Bolestivě. Při tom pomyšlení se mu rty roztáhly do úsměvu.

Rozhodl se vzít si pár svých věcí a spolu s Petem konečně zmizet pryč. Smrt otčíma by mohl shodit na nějakého neznámého zloděje, sotva by někdo podezříval malého kluka. Tím pádem by tu vlastně mohl zůstat. Ale jen těžko mohl tohle místo pokládat za domov. Chtěl odtud pryč. I přesto, kolik práce jeho rodina do statku vložila. Stejně pochyboval, že by jemu něco připadlo. Z peněz, které vzali, mohli nějakou dobu v klidu vyžít. A pak? Nejistá budoucnost se zdála být o hodně lepší vyhlídkou, než zůstávat tady, na místě s tolika odpornými vzpomínkami.

Cestou ven se ještě naposledy ohlédl na muže za sebou, na krvavou louži pod ním. Pochopil, že se jeho konec blíží, a srdce se mu příjemně zachvělo, když to poznání spatřil i v jeho očích. Poznání, strach a snad tichou prosbu. Jemu už nikdo pomoct neměl, a i pokud by to šlo, nehnul by ani prstem. Užíval si myšlenku na to, že z něj každou vteřinou uniká život.

Pete měl ovšem trochu jiné úmysly co se tohohle místa týče, jak záhy pochopil. „Co to děláš?“ vytřeštil na něj Raffael oči, když vzal jedno z polen připravených vedle ohniště a sklonil se k němu, aby ho zapálil. Pete se na něj přes rameno ohlédl. A škubl koutkem rtů.

„Chceš, aby řešili, co se tady stalo? Tohle bude bezpečnější, zahladí se stopy. Prostě to tu chytlo… samo od sebe,“ zašklebil se. „Případně to mohl svou nešikovností způsobit sám, ale tak jako tak se vzhledem k jeho opilecké pověsti nikdo nebude divit, že se odsud včas nedostal. Puf, je po problému.“

„Ale…“ koktal Raffael.

„Co?“ nadzvedl Pete obočí. „Trochu mysli. Já za sebou teda rozzuřené obyvatelstvo mít nechci. I když pochybuju, že zrovna po něm by někomu něco bylo,“ přejel muže na zemi pohrdavým pohledem.

„Nás by snad nikdo nepodezíral…“ poznamenal Raffael chabě. Vlastně netušil proč. Copak mu na tomhle místě záleželo? Ne. Nechat minulost doslova shořet na popel by nakonec snad bylo i lepší, jen… asi toho na něj dneska bylo moc. Přesně z toho důvodu mu ani nedokázal nějak zvlášť odporovat. Pete mu věnoval vševědoucí pohled doprovázený lehkým pousmáním. Pak vyšel ven.

„Neboj, tohle bude chvíli trvat,“ poznamenal jakoby mimochodem, zatímco přiblížil plameny ke stěně, pak dřevo odhodil na střechu. „Než se plameny rozšíří a stráví všechno uvnitř včetně něj, bude mít dost času o tom všem přemýšlet,“ dodal. Raffael uhnul pohledem. Nechtěl to přiznávat ani sobě, ani jemu – to, že i o tohle mu vlastně šlo. Aby z toho nevyšel příliš snadno, příliš rychle… Ne po tom všem. Co to s ním bylo?

Musel o tom neustále přemýšlet, zatímco se s Petem už vypravili na cestu. Dávalo snad přece smysl, že si to nedokázal vyčítat, že cítil úlevu. Jeho otčím si to zasloužil!

Znovu si vzpomněl, jaké bylo nořit čepel do jeho těla. Ten pocit nadvlády, toho, že tentokrát má jeho život v rukách on, byl opojný. Tentokrát se nekrčil strachy, nenechal sebou mávat. A bylo to nádherné. V tu chvíli sám sobě přísahal, že takhle to zůstane napořád. Už nikdy se před nikým sklánět nebude. Už nikdy nebude slabý. Nikdy…

---

Daniel

Ztěžka jsem vydechl a otevřel oči. Dle toho, jak sebou Raffael z bezvědomí trhal, se dalo poznat, že mu to není ani trochu příjemné. Ta bolavá vzpomínka byla pohřbená hluboko. Opravdu hluboko. Tím, že jsem se jí dotkl, jsem ji nejspíš probudil k životu. A upřímně, ani trochu jsem se nedivil, že ji odstrčil tak daleko stranou. Ten děs a hrůza, bezmoc, které jsem z něj vycítil… Polkl jsem. Nikdy jsem nepřemýšlel o jeho minulosti, o tom, jak se k démonům dostal on, o té první jiskře… A tohle… Zavrtěl jsem hlavou.

„Danieli?“ ozval se Matt a věnoval mi tázavý pohled. „Jsi v pohodě?“

„Jo…“ hlesl jsem nejistě a dlaní si prohrábl vlasy. Kruci, tohle přece neměnilo vůbec nic. Nic na tom, jaký byl. Nic na tom, co udělal. Na tom, co jsem musel najít. „Zatím bez úspěchu. Budu pokračovat,“ rozhodl jsem.

„Nechceš si dát chvíli pauzu?“ zeptal se. Starostlivě. To na mně muselo tedy být to, jak mě to zaskočilo, pořádně vidět.

„Ne,“ odpověděl jsem však pevně. „Ne, na to nemáme čas…“ Zhluboka jsem se nadechl a znovu se porozhlédl v jeho mysli. Když už jsem věděl, že naposledy jsem se dostal příliš daleko, zamířil jsem o poznání blíž k současnosti, někam, kde jsem tušil, že by se mohly nacházet události po jeho lidské smrti. V době, kdy už byl démonem. Další vzpomínka, do které jsem musel násilím vtrhnut, protože si ji chránil, na sebe nenechala dlouho čekat…