OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 13.

05.06.2015 (11:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 431×

Jessica

Kruci. To mi nikdo nemohl říct, že vypadám… takhle? No dobře, jelikož on byl jediný, kdo by mi to teoreticky říct mohl, nejspíš bylo lepší, že to neudělal. Jako „hej, zrovna jsem se probral, ale musím tě upozornit, že máš na hlavě ptačí hnízdo“… Zavrtěla jsem hlavou sama nad sebou, semkla rty a zkusila neposlušné prameny vlasů sepnuté ve skřipci, nebo respektive právě ty, co jím sepnuté nebyly, nějak dostat do pozice, kdy by ze mě přestaly dělat strašáka do zelí. Takhle jsem vypadala celou dobu, co jsme spolu mluvili… Úžasná představa. A on nehnul ani brvou. Buď si toho nevšiml, nebo se v něm Cleo spletla a náhodou má velký cit pro to rozpoznat, co by neměl s ohledem na slušné chování zmiňovat.

Vzdala jsem to. Zašklebila jsem se do zrcadla a odložila skřipec na skříňku vedle sebe, v předklonu si prohrábla vlasy. To bylo trochu lepší. Než se vrátí z koupelny, třeba budu taky trochu vypadat jako člověk.

„Menší dotaz,“ ozval se za mnou náhle jeho hlas a vytrhl mě z přemýšlení tak prudce, až jsem sebou cukla.

Otočila jsem se jeho směrem, abych naznačila, že poslouchám. A ztuhla jsem. Zbledla díky nedostatku kyslíku. Zčervenala kvůli náhlému horku. Nevím, co všechno zároveň.

Stál sotva pár metrů přede mnou a mně se právě nabízel naprosto neprotizákonný pohled na jeho holou hruď, který byl ještě milionkrát lepší než krátké zkoumavé přelétnutí, co jsem si ukradla dříve. Pár kapek se stále třpytilo na jeho nahé kůži a já se musela napomenout, abych zavřela pusu a sama sobě tak zabránila vypadat jako totální magor postrádající schopnost myslet. Kolem boků měl omotaný ručník. Dobře. To bylo dobře… Jinak bych se asi už vážně složila.

„Ehm… ehe?“ Fajn, tohle pobídnutí, aby mi řekl, co vlastně potřeboval, nevyznělo příliš inteligentně. Na druhou stranu byl úspěch, že jsem ze sebe vůbec něco dostala. Usmál se nad mými rozpaky.

„Nemám se do čeho oblíknout,“ poznamenal pak fakt, který by mi měl být dávno jasný. Pokud na sebe nechtěl zase hodit to propocené oblečení, vážně neměl nic na sebe. Krucinál. Skousla jsem rty, v duchu projížděla svůj šatník. Což jsem zavrhla asi tak po prvních dvou vteřinách, protože to byl fakt pitomý nápad.

„Asi… budu muset něco skočit koupit,“ shrnula jsem tok svých myšlenek.

„Nejspíš,“ pokýval hlavou a jeho vážný výraz záhy vystřídaly uličnické jiskřičky v očích, když dodal: „Nebo tady taky můžu chodit takhle.“

Bez toho ručníku by to bylo lepší… Ne, ne, ne, do háje, co zase blbneš?! Zasmál se. „Nezdá se, že by ti to nějak zvlášť vadilo,“ škádlil mě.

V náhlém popudu jsem popadla polštář a hodila ho po něm. Vyhnul se mu, pokojem znovu zazněl jeho smích. Upřímný, srdečný smích. Došlo mi, že je to poprvé, kdy ho slyším se smát. Jedna z mála chvil, kdy na jeho tváři byl vůbec opravdový úsměv, žádný poloviční úšklebek, který mi vždy přišel tak nějak skrytě tíživý. A pak má jeden třeba i jen zkoušet předstírat, že ho jeho poznámka rozladila.

„Koukám, že už je ti líp, když tolik sršíš vtipem,“ poznamenala jsem. Nemohla jsem popřít, že mě to těšilo.

Naše pohledy se krátce spojily, chvíli jsem se v těch modrých hlubinách utápěla. Stále jsem nedokázala uvěřit tomu, že už se na mě nedívá tak jako dřív. Odměřeně. Téměř nenávistně. Netečně, to minimálně. Tohle… to bylo jiné. Vnímal mě. Pouštěl mě k sobě. On sám, dobrovolně. A já se jen bála toho, že se to zvrátí a on opět zavře brány do svého nitra a nechá mě stát venku na dešti. Bála jsem se o to víc, že teď jsem věděla, jaké to je, když se na mě dívá takhle…

Náhle sykl, rukou se opřel o zeď a kolena mu poklesla. Během několika vteřin jsem byla u něj a zachytila ho v obavě, že se skácí k zemi. Ustál to. Jakmile mi to došlo, měla jsem mnohem větší strach o to, abych já ustála jeho blízkost v téhle podobě.

Moje prsty se dotýkaly jeho nahé kůže. Jasně jsem vnímala jeho vůni, která mě naplnila. Vůni, kterou jsem dobře znala, použil můj šampón. Jenže teď voněl jako nikdy jindy. Voněla jím. Z vlasů mu ještě odkapávala voda, jen si je krátce projel ručníkem a nechal je tak. Vytvořilo to krásný rozcuch a já dostala chuť zabořit prsty mezi ty jemné pramínky. A jeho oči… Takhle zblízka jako by otevíraly ještě mnohem víc…

Zamrkala jsem a lehce ustoupila. „Asi jsem to zakřikla,“ poznamenala jsem s nervózním úsměvem.

„To nic nebylo,“ ujistil mě. Přikývla jsem.

„Já… půjdu se podívat po nějakém tom oblečení,“ řekla jsem pak ve snaze přerušit zvláštní ticho, které nastalo. Když jsem vycházela ze dveří, ještě stále jsem na bříškách prstů cítila teplo jeho kůže…

---

Kdo měl tak geniální nápad? Já. Ovšemže já. Asi jsem sebevrah. Nebo mám pomalý vedení. Až teď, když přede mnou stál oblečený v košili a kalhotách, co jsem mu koupila, mi totiž došlo, že jsem nevědomky provedla centrální útok sama na sebe. Modrá!! Nebylo tam snad dost jiných barev? Tedy, poslední dobou jsem pomalu zastávala názor, že by vypadal úžasně i v pytli od brambor, ale modrá košile?! V kombinaci s jeho očima?! Jako bych nevěděla, co to způsobí! Měla jsem víc přemýšlet. No, teď to, obávám se, už určitě nepůjde.

Roztáhl ruce a lehce se zatočil na místě. „Jak vypadám?“ zeptal se. Jako vážně?

Nabrala jsem do plic hluboký nádech a přiměla se uklidnit natolik, abych s naprostým klidem řekla pouhé: „Ujde to.“ No… aspoň jsem to zkusila říct s klidem.

„Nejspíš máš dobrý vkus,“ mrkl na mě. To jako ohledně oblečení, nebo myslel sebe? Asi začínám být paranoidní. Měla bych jít dělat něco, u čeho se trochu vzpamatuju.

„Já… půjdu uvařit něco k jídlu.“ Ve snaze najít cokoliv, čím by se mezitím zabavil i on, jsem začala ukazovat na věci kolem sebe. „Televize, rádio.“

„Stůl, křeslo,“ následoval pobaveně mého příkladu popisováním dalších věcí.

„Šašku,“ plácla jsem ho jemně do ramene a i mě samotnou překvapilo, jak přirozené to bylo. Cleo měla pravdu v tom, že jsme se v podstatě neznali, ale… každou vteřinou jsem na ten fakt zapomínala.

Stále jsem nevěřila tomu, že se to skutečně děje, po tom, jak vypadala naše minulá setkání. Tohle byl obrat o sto osmdesát stupňů. Neuvěřitelný, nádherný obrat. Uvolněná atmosféra protkaná nitkami nervozity a napětí, ale úplně jiného druhu, než kdykoliv předtím. Snad jen záchvěv neskutečna, závan teplého vánku, než se opět propadnu do chladné reality, která mrazí až do morku kostí. Nedokázala jsem si představit, jak bych ten návrat mohla přežít. A nejspíš proto jsem doufala, že nikdy nepřijde. Stačilo by mi to, takhle, napořád. Lepší byl i letmý záblesk jeho skutečné blízkosti, než nic. Odolávala jsem. Ale právě v tuhle chvíli jsem si nejspíš uvědomila to, co mi mělo dojít dávno. Že se mi dostal pod kůži. Jeho přítomnost prosákla do mých žil, propletla se do mého nitra. Že i kdybych chtěla… už bylo pozdě na to mu zcela nepropadnout…

Ale byla bláhovost myslet si, že by to on vnímal stejně. Takové štěstí jsem neměla. Můj život byl až do teď svým způsobem katastrofa, proč by se to mělo změnit právě v jeho případě? Navíc Lisabeth… v horečkách šeptal její jméno. Bylo jasné, že já tu jsem navíc. Že nemám doufat v příliš. S povzdechem jsem se tedy pokusila odtlačit ty zrádné touhy, které neměly dojít naplnění, kamsi stranou. Jako už několikrát…

Přemýšlela jsem, co mám vlastně vařit, a když jsem vytáhla ze spodní části kuchyně jeden z hrnců a narovnala se, málem jsem lehce zaskočeně vykřikla, protože jsem se ho lekla. Jo, po všech těch myšlenkách se ho normálně leknu. Jenže on se připlížil tak tiše, že jsem ho vůbec neslyšela, a najednou stál přímo přede mnou. To v tom měl snad cvik?!

Stál tam beze slova. Prostě se na mě jen díval, přejížděl po mé tváři pátravým pohledem. V tu chvíli mi hlavou proběhla myšlenka, že je najednou nějak moc v pohodě, dokonce i po modřinách a odřeninách nezůstala jediná stopa, a já marně vzpomínala, kdy přesně zmizely. Myšlenka, že takhle rychlé uzdravení se snad není normální. Že nevím, co se mu honí hlavou, klidně by mě mohl praštit a zdrhnout… No díky, Cleo.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl, jako by věděl, na co myslím, a nepatrně se zamračil, snad proto, že mu to opravdu dělalo starosti.

„Nevyděsils mě…“ začala jsem, ale pak jsem vzdychla. „Fajn, dobře, trochu jsem se lekla, ale to bude tím, že ses sem připlížil jako duch. To to po nocích trénuješ? Jsi tajný vládní agent nebo tak něco?“ Usmál se a tíživý pocit byl pryč stejně rychle, jako se objevil.

„Personalista,“ opravil mě.

„Aha… No, tak to je nejspíš taky velice nebezpečné povolání,“ okomentovala jsem to a on se krátce zasmál. „Neměl bys odpočívat?“ poznamenala jsem po chvíli. To, že jsem měla za to, že jsem paranoidní, neměnilo nic na tom, že se mi nezdálo, aby byl tak rychle v pořádku, když ještě před pár hodinami sotva stál na nohou.

„Cítím se dobře,“ namítl. „A… říkal jsem si, že ti trochu pomůžu... Po tom, co jsi pro mě udělala, by to bylo to nejmenší.“

„To je milý,“ reagovala jsem potěšeně. „Ale to nemusíš. Myslela jsem, že jen dám vařit špagety, nebo tak něco…“ Nehodlala jsem před ním riskovat svoje kuchařské umění. Špagety bych mohla v pohodě zvládnout. Tedy, pokud se mi je nepovede rozvařit, nebo tak něco. Z nějakého důvodu mu po mém výběru zacukaly koutky.

„Předpokládám, že na ně pak hodláš hodit kečup,“ řekl.

„Co je na tom divnýho?“ nechápala jsem.

„Nic,“ ubezpečil mě, „jen že většina Italů by tě za to moc nepochválila. Pravděpodobně by tě umlátili válečky na těsto.“

„Vždyť je to normální kombinace,“ namítla jsem v obraně.

„To jo,“ zašklebil se, „všude kromě Itálie.“ Založila jsem ruce na prsou a kousla se do rtu, abych dokázala udržet aspoň trochu vážný výraz, když mě ten jeho rozesmíval.

„A odkud ty to jako víš?“ zeptala jsem se a nadzvedla obočí. Zaváhal, pak stočil oči stranou.

„Pochází odtamtud mí předci, tak si nemůžu pomoct a sem tam se o Itálii zajímám,“ vysvětlil. Vlastně to skoro zadrmolil, jako by to chtěl mít co nejrychleji za sebou, přejít, nechat to být. Měla jsem pocit, že mi neříká všechno. Že jsem v jeho hlase zaslechla skrytou bolest. Bylo mi ale jasné, že o tom nechce mluvit, tak jsem to nechala být. Krátce jsem si odkašlala, abych prolomila vzniklé ticho.

„Tak mě pouč, s čím tedy správně jedí špagety Italové,“ pobídla jsem ho. Svým způsobem vlastně i proto, aby se moje předchozí otázka zamluvila. Povedlo se.

---

O nějakou dobu později už jsme seděli v obýváku a jedli špagety s jednou z mnoha možných omáček. Konkrétně s rajčatovou, o které jsem se dozvěděla, že je to vlastně něco úplně jiného než kečup. Rozesmála jsem ho, když jsem na to reagovala ironickým „ne, vážně?“

I boloňské špagety jsou prý úplně špatně. Kromě pizzy asi nejznámější italské jídlo a ono prý přitom z Itálie nepochází. A to jsem si myslela, že aspoň chvilku ze sebe budu moct dělat chytrou.

Poznamenala jsem cosi v tom smyslu, že je to na hlavu, a přivedla jsem ho tak k dalšímu záchvatu smíchu. Jelikož by asi nebylo moc dobrý, kdybych ho takhle zákeřně udusila, tak jsem to už radši neřešila a věnovala se jídlu před sebou.

Po chvíli mě ale napadlo, že vlastně stále nevím, co se přesně stalo. Kdo byl ten útočník. Znal ho, nebo to bylo prostě náhodné přepadení? A proč ho napadl? Snažil se ho okrást, nebo šlo o něco úplně jiného? Jakmile jsem nahlas položila alespoň část ze všech těch otázek, zachmuřil se a poté, co stočil oči jinam, řekl, že si nic nepamatuje. Nevím proč, ale zdálo se mi, že mi neříká pravdu. Pokusila jsem se zjistit aspoň něco jiného. Co ty podlitiny, které zmizely, aniž bych si toho všimla? I jestli jsem byla jen nepozorná, je možné, aby se jich zbavil tak brzy? Nebo co to, že v jednu chvíli ho i lehký dotek bolel, a pak najednou nic?

Nic, tak by se v podstatě dalo shrnout i to, co mi na to odpověděl. Další věc, kterou mi odmítal říct. Nakonec jsem díky němu měla skoro pocit, že to já jsem tady blázen, když si myslím, že se stalo něco zvláštního. A já vlastně sama nevěděla. Protože to prostě nedávalo smysl. Možná na mě to všechno už zkrátka bylo moc a já si představovala nesmysly.

Skousla jsem rty. Náhle se kolem rozprostřelo zvláštní ticho. Věděla jsem, že bych to prostě měla nechat být a na nic dalšího se neptat, ale nějak… jsem nedokázala nepoložit ještě tu jednu otázku, která mě vlastně tížila daleko víc.

„Kdo je Lisabeth?“ šeptla jsem tiše. Překvapeně zamrkal a otočil se ke mně. „Opakoval jsi to jméno, uprostřed horeček,“ vysvětlila jsem, než se na to stačil zeptat. Zaváhal. Nepatrně nakrčil obočí, jako by stálo námahu už jen o tom přemýšlet, jako by se nemohl rozhodnout, jestli je dobrý nápad mi to říkat.

„Jedna… dívka, kterou jsem kdysi znal,“ hlesl nakonec. Byla jsem ráda za to, že mi vůbec odpověděl, ale ta odpověď zároveň vyvolala spoustu dalších zmatených otázek. „Nechci o tom mluvit,“ zastavil tok mých myšlenek i slova, která ještě ani nevyšla z mých úst, a opět přerušil oční kontakt.

Vzdychla jsem. Neměla jsem se ptát. Právě jsem si zařídila bolestnou jistotu, že pro něj něco znamenala. Nejspíš stále ještě znamená. Proč by se jinak tak zdráhal každého slova na tohle téma? Ovšem, byla to jeho soukromá věc a on mi nic říkat nemusel. Ale skryté trápení v jeho očích mluvilo dostatečně. Vlastně jsem se nemohla divit tomu, že o tom nechce mluvit. Sama jsem se zdaleka necítila na to řešit s kýmkoliv svoji minulost týkající se Victora. Na to ty rány byly příliš čerstvé. A příliš dlouho mi nejspíš ještě mělo trvat, než se přes to všechno dokážu přenést. Jenže zároveň… jsem se právě teď a tady, s ním, cítila tak nějak… líp. Jako by se mé jizvy uzdravovaly rychleji, když on byl nablízku…

Po chvíli jsem si odkašlala, abych prolomila ticho.

„Už je pozdě. Měli bychom jít spát. Zvlášť ty, abys nabral síly,“ podotkla jsem a vstala, abych se postarala o nádobí. Uprostřed kroku jsem se zastavila. „Nechceš spát u mě v posteli?“ napadlo mě. „Teda… jako… že ty bys spal tam, aby sis odpočinul, a já bych se vyspala tady na gauči,“ dodala jsem, když mi došlo, jak to vyznělo. Což jemu zřejmě taky, protože se mu v očích objevily pobavené jiskřičky. Ještě že mám trénink od Cleo. Ta se taky hned chytí čehokoliv, co řeknu. Jak si ti dva můžou nerozumět? Zavrtěl hlavou.

„Spal jsem tři dny, ty to potřebuješ víc. Navíc, gentleman přece nenechá dámu spát na gauči.“

„Ty jsi gentleman? Odkdy?“ neodolala jsem škádlivé poznámce. Odpovědí mi byla směs lehkého naoko uraženého zamračení, našpulení rtů a štěněčího pohledu, z čehož sotva po vteřině plynule přešel do uličnického pousmání. Musela jsem se smát. A raději jsem už zamířila do kuchyně, aby na mě nepoužil další ze svých pohledů a definitivně mě neodrovnal.

---

Daniel

Nemohl jsem spát. Tentokrát ale z úplně jiného důvodu, než ještě před nedávnem. Nemohl jsem spát, protože jsem musel myslet na ni. Na to všechno, ale hlavně na ni.

Jessica… byla pro mě záhadou a dokonale přečteným vzorcem zároveň. Marně jsem se snažil přijít na to, co tohle všechno vlastně znamená. Co bych měl dělat. Situace, do které jsem byl náhle postaven, mi došla téměř okamžitě po tom, co jsem nad ní po procitnutí z bezvědomí začal uvažovat. Její východisko už mi ale unikalo.

Cítil jsem. Podlehl jsem vlastním pozůstatkům otupělé lidskosti ukryté hluboko uvnitř. Teď vystoupala na povrch, probudila se k životu. Tohle jsem byl opět opravdu já. Pochroumaný, zlomený, ale mé skutečné já. Byl to zvláštní pohled, dívat se na odraz v zrcadle a připadat si sám sobě tak vzdálený a zároveň po tolika staletích opravdu skutečně tady, při plném vědomí. Při vědomí, které nebolelo…

Zamračil jsem se, jak jsem si tu myšlenku přemílal v hlavě už nejmíň posté. Myslel jsem, že by mě všechna ta vina a tíha minulosti rozdrtila, zničila. Místo toho jsem se cítil poprvé po tak dlouhé době lehký, naplněný. Naživu. Byla to její zásluha? V její blízkosti… Všechno se zdálo tak snadné, tak přirozené. Možná jsem ale prostě jen odmítal uvědomit si příval toho špatného, co v mé předchozí existenci číhalo doslova za každým rohem. Odmítal o tom přemýšlet a podvědomě držel tu tíhu probuzenou, ale stále pod zámkem. A možná ji ona nějak dokázala odnést pryč. Možná obojí.

Měl bych se rozhodnout, co budu dělat dál. Nemohl jsem to dlouho odkládat. Můj mobil ležel na stole, už nějakou dobu vybitý. Byl jsem si jistý, že jinak by už jen během mého vnímání několikrát zazvonil. Musel jsem se ozvat. Ne proto, že bych komukoliv scházel, že by se někdo staral o můj osud. Prostě proto, aby věděli, že jim jsem stále k dispozici k jejich službám. Jeden z mnoha. Nebylo by moc dobré, kdyby Raffael zjistil, že jsem to z vlastní vůle neudělal. Nějak jsem se k tomu ale nedokázal přimět. Nechat rozplynout mlžný opar pomíjivého pocitu čehosi tak nedosažitelného, jako… záblesku štěstí. Odejít, i když už jsem mohl. Ne, ještě ne. Alespoň ještě den před návratem do pekla. Odsunoval jsem to a snažil se tu skutečnost vymazat z paměti, i když jsem věděl, že tím to jen zhoršuju. Právě teď ale nebyla ta správná chvíle na to, abych do prvních paprsků slunce tahal stíny reality. Na to to bylo příliš vzácné. Co vlastně? Ona…

I bez čtení myšlenek se mi nakonec začalo dařit ty její uhodnout, z jejích pohledů, jemných gest. Když se mi tyhle schopnosti chvíli po jejím návratu z obchodu vrátily, zůstal jsem přesto stát jako přikovaný, protože její skutečné myšlenky měly ještě stokrát větší sílu, vroucnost, než jsem předpokládal. Než jsem se odvážil doufat. Než jsem z ní vycítil při posledním setkání s ní. Její city… její nepochopitelná náklonnost ke mně byla tak… čistá. Povznášející. Křehká a silná zároveň, jako i ona sama…

Ne, její srdce si rozhodně nevybralo toho správného k tomu, aby mu podobné city věnovalo. Mohla se spálit příliš snadno. Sama to dost dobře věděla. Jednou už se tak navíc v jejím životě stalo. A já… já jí ten pocit nejspíš, bez jakýchkoliv výčitek, také dal už několikrát ochutnat. Teď mi to ale rozhodně jedno nebylo. Už ne. Bolest… už nikdy jsem nechtěl, aby kalila hlubiny jejích očí. Tím spíš, pokud bych to měl mít na svědomí já. Ona si nic z toho nezasloužila…

Při vzpomínce na její pohled, úsměv, její dotek, který dokázal probourat mou necitelnost už ve chvíli, kdy neměl nic znamenat, a který mě od chvíle mého prozření rozkládal svou plnou silou na kousky, jsem pocítil bytostnou touhu mít ji blíž, i když byla hned ve vedlejším pokoji.

Vstal jsem, zamířil ke dveřím od její ložnice. Opatrně jsem je otevřel a nahlédl dovnitř. Ležela tam, jednu nohu přehozenou přes peřinu, a její tichý dech se odrážel v nočním tichu. Uvědomil jsem si něžný úsměv na svých rtech, aniž bych věděl, kdy a jak se tam ocitl. Ne, ona nebyla jediná, kdo tomu druhému propadl. Bez ohledu na pud sebezáchovy, bez ohledu na napůl vyhaslé minulé city, které ale stále dokázaly bodat do srdce. Bez ohledu na cokoliv včetně zdravého rozumu.

Stále jsem zcela nerozuměl tomu, jak se něco takového stalo. Nikdy bych si nepomyslel, že bych po Lisabeth dokázal ještě někoho milovat. Ale jí se nějak podařilo ve mně probudit to, co už dávno zemřelo. Cítil jsem k ní něco už v době, kdy jsem si to já sám ani neuvědomoval. Vytáhla mě z nicoty.

Ale jak bych se teď měl já sám zachovat? Oba jsme v tom byli zřejmě až příliš hluboko, aby se dalo odejít bez jizev. Chtěl jsem vůbec odcházet? Jak šílené by bylo pokusit se zůstat? O kolik šílenější, než zůstávat teď?

Opřel jsem se o rám dveří a mapoval její sny, myšlenky přetvořené v složitější podobu. Zdálo se jí o mně. A já stále žasl nad světlem, ve kterém mě viděla. Jako by jí unikala prázdnota, temnota v mých očích. Nebo spíš… jako by pro ni nebyla tak podstatná, jako by ji každou vteřinou nevědomky rozpouštěla ve svém vlastním hřejivém teple.

Nebesky modrá… jak ironické, že ji napadl právě tento popis při myšlence na mě. Démon s očima anděla. Jako by to dávalo nějaký smysl. Stejně jako tohle všechno. Nebyl jsem anděl. Byl jsem něco zavrženíhodného, stvůra, kterou jsem se nikdy nechtěl stát. Možná sevřený v ostnatých drátech, které časem rozedraly má černá křídla a znetvořily mé nitro do této podoby, ale to stále nic neměnilo na tom, co všechno jsem měl na svědomí. Co jsem způsobil já sám, vlastníma rukama. Stejně jako si já sám zvolil tuhle cestu…

Odehnal jsem ty myšlenky pryč, jakmile jsem pocítil, že mě začínají svírat. Teď ne… Jen dnešek, klidná mořská hladina uprostřed věčně rozbouřených vod. To všechno mohlo, muselo počkat. Dnes. Zítra. Tak dlouho, jak jsem to dokázal udržet.

Vypadala tak… nádherně. A snila o mně, zatímco já sledoval každý jemný záchvěv na její tváři. Naprosto ztracený v její prosté přítomnosti. Teď, právě v tuhle chvíli jsme oba konečně cítili to samé. Jenže zároveň jsme stáli na opačných stranách zdi, která se právě jen teď zdála průhledná a vytvářela představy, kterých jsme se oba zoufale chytali, i když jsme tušili, že se nám rozpadnou pod rukama. Zdání, že by se naše světy snad dokázaly spojit. Slibovala nemožné. Ale přesto to stále byla pevná zeď, která nic takového nemohla dovolit. A my, já si zase nemohl dovolit tomu věřit, pokud jsem nechtěl být o to hůře stržen zpátky na zem.

Znovu jsem se zahleděl do smyšleného světa snů. Světa, který nebyl nic víc, než pouhou fantazií. Jediné místo, kde jsme mohli mít šťastný konec, nebo vůbec nějakou naději. Světa, který se ale zároveň zdál tak hmotný, tak dosažitelný… Lehce jsem se zamračil a snažil se sám sobě připomenout, že nemám být bláhový. Ale proč vlastně? Co konkrétně v tom bránilo? Pokud by se našel způsob, jak vše utajit… A jak asi?! Bláznovství. Šílenost. Ale možná, jen možná…

S povzdechem jsem zavrtěl hlavou. Pak jsem udělal pár kroků vpřed, když už jsem neodolal té touze… po prostém doteku.

Prkno v podlaze pode mnou zavrzalo. Tolik k mému umění neslyšně se připlížit.

Probudila se. Ale nedala to znát. Nebýt jejích myšlenek, nikdy bych si toho nevšiml. Myšlenek plných ochromení, stejně jako ona celá, když si za sotva pootevřenými víčky bez dechu uvědomila, že jsem tady. Že sleduju, jak spí. Že… mé oči směřují k její tváři.

Jeden skrytě těžký výdech, druhý, třetí. Oba jsme byli uvězněni v téhle chvíli. Aniž by kdokoliv dal najevo, že ví o vědomí toho druhého. Zaváhal jsem. Nepatrně semkl rty. Už takhle jsem si bral příliš, když jsem neviděl možnost, jak jí vrátit zpět i to nejmenší. Upustil jsem tedy od původního záměru a stejně potichu, jako jsem sem přišel, jsem za sebou opět zavřel dveře. A aspoň jednou jí tak dal něco, co jsem sám neměl. Možnost předstírat, že neví, co se právě stalo. A já? I přes vlastní snahu jsem se nedokázal zbavit doteku jiné reality, který ve mně vyvolala. O které snila a která byla možná tak blízko, jen na konečcích prstů. Mělo cenu nad tím vůbec i jen uvažovat? Věřit v to, že by se něco tak bláznivého mohlo nějakým způsobem povést?

Věřit… To bylo bolestně zrádné. Proto jsem se toho pocitu kdysi zbavil, jako všeho ostatního. Ale ona mi veškerou ztracenou víru v cokoliv vracela. Vedle ní jsem věřit chtěl. I když jsem příliš dobře věděl, že zlomená naděje bolí daleko víc, než bezmoc od samého začátku…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 13.: