OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 14.

18.06.2015 (11:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 557×

P.S.: Omlouvám se, že jsem tak dlouho nedodala další kapitolu, ale i když jen lehce upravuju už napsané, trochu času to zabere, a nějak se mi ho teď nedostávalo. Pokusím se polepšit :)

-----------------------------

Jessica se probudila jen o chvíli později než já. Vstoupila do místnosti, popřála mi dobré ráno - a její myšlenky okamžitě spustily palbu nevyřčených otázek. Otázek týkajících se nás dvou. A hlavně včerejší noci.

Rozhodla se dělat jakoby nic. Ale nemohla to dostat z hlavy. Stejně jako já. Nedokázal jsem přestat myslet na to, jaké by to bylo. Jaké by to mohlo být. A jakkoliv šílené se to zdálo, vážně jsem nad tím musel uvažovat. Nikdo přece neznal úplně každý můj krok... Nakolik nemyslitelné to všechno vlastně ve skutečnosti bylo? A nakolik možné, jen chtít… Ne, nedokázal jsem o tom přestat přemýšlet, ať už jsem se snažil sebevíc.

Přišlo mi, jako bych se ocitl v ráji. Každá její myšlenka, každý úsměv, který mi věnovala, ať už jako odpověď na nějakou z mých poznámek, nebo jen při pohledu na mě, to všechno nádherně rozechvívalo mé nitro. Láskyplný odlesk v jejích očích, když pohledem přejížděla po mé tváři, očích, rtech, lehkém strništi, které mi za tu dobu tady narostlo… Byl nejvíce čitelný, když si myslela, že nevím o tom, že se dívá. Když nestačila přistiženě uhnout pohledem. Ale i pokud se na mě dívala přímo, nedokázala ho dost dobře zakrýt.

Nechápal jsem to. Čím jsem si zasloužil, aby se na mě dívala takhle?

Nezasloužil. To byla správná odpověď. Ale kdo by něco takového dokázal jen tak odmítnout?

Společnými silami jsme uvařili další oběd. A pak… den utekl tak neskutečně rychle. „Co kdybychom si pustili nějaký film?“ otočila se na mě s úsměvem, když se setmělo. Neviděl jsem důvod, proč ne. Bylo mi vlastně úplně jedno, co budeme dělat, dokud ona bude v mojí blízkosti.

O chvíli později jsem ale přišel na to, že zase tak ideální to zrovna nebylo. Protože… Protože to napětí, když jsme tak dlouho seděli vedle sebe, se dalo přímo krájet. Měla sice tolik rozumu, aby pustila nějakou komedii a ne srdceryvný romantický příběh, takže jsme děj mohli většinu času se smíchem komentovat, ale to na tom nic neměnilo.

Nepatrně skousla rty, když si myslela, že ji nevidím.

„Jak může být, kruci, tak blízko a tak daleko? Nešlo by to nějak… Co já vím. Maličko se posunout, předstírat pád, prostě se nenápadně dostat blíž a opřít se o něj… Bože, to je jako ta stará finta z kina, když si chlapi zívnou a opravdu velice nenápadně přitom holce přehoděj ruku kolem ramen. Geniální, vážně. Zkus taky trochu přemýšlet.“

Kdyby jen věděla, že slyším všechno, co jí běží hlavou. Nejspíš by zrudla a měla chuť propadnout se do země. Mně ale přišly její rozpaky svým způsobem neskutečně roztomilé. A právě v tuhle chvíli jsem její rozpolcenost opravdu chápal.

Sám jsem cítil touhu mít ji blíž, přitisknout si ji k sobě. Jenže mi v tom něco bránilo. Slabý hlásek zdravého rozumu, který mi ještě zbýval. Že by to nebylo správné. Ne teď. Ne, když jsem nevěděl, jak by to mohlo vydržet...

Když film skončil, rozhodli jsme se po chvíli váhání pustit další. Už po prvních vteřinách jsem nevěděl, jestli to byl dobrý nápad. Protože kdoví, jak budu schopný přežít další dvě hodiny v podobném duchu. Tím spíš, když tahle komedie zdaleka nebyla tak vtipná, jako ta předchozí.

Silou vůle jsem se snažil soustředit se na děj a ne na její blízkost. Snad i proto mě tak překvapilo, když se náhle opřela o můj bok a její hlava klesla na moje rameno.

„Jess,“ vzdychl jsem zaskočeně, jak mnou v tu chvíli projela vlna emocí. Až pak jsem si uvědomil, jak jsem jí to řekl. Ne jejím jménem. Jeho zkratkou. Důvěrně… Zamrkal jsem. A s nepatrnou úlevou jsem si uvědomil, že o tom nemá ponětí. Spala. Během spánku se prostě jen instinktivně přesunula ke mně…

Napadlo mě, že bych ji měl přenést do postele. Chtěl jsem ji tedy jemně podepřít, aby sebou nepraštila na gauč, jakmile já opustím své místo, ale sotva jsem nepatrně pohnul rukou, na které mi ležela, sklouzla se po ní a její hlava dopadla do mého klína. Ze rtů se mi prodral přidušený vzdech a já krátce stiskl víčka k sobě, abych do plic nabral vzduch a potlačil reakci vlastního těla. O poznání opatrněji jsem ji nadzvedl a konečně se mi podařilo postavit se na zem. Jednu ruku jsem jí dal pod kolena a druhou pod záda. Zdálo se mi, jako by se ke mně v mém náručí sama přitiskla více, než bylo potřeba. Opět se mi zadrhl dech v hrdle. Cesta do její ložnice byla neskutečně dlouhá a krátká zároveň.

Jemně jsem ji položil na postel a zul jí boty. Zbytek oblečení jsem se raději rozhodl nechat tak, jak je. Spát v riflích sice nejspíš nebylo dvakrát ideální, ale nemohl jsem odhadovat její reakci, až by zjistila, že jsem ji tím pádem logicky viděl bez nich, když bych jí je teď sundal. Ani reakci sebe samého…

Přikryl jsem ji, pak moje oči zalétly k její tváři. Zaváhal jsem. Ale nakonec… co bylo tak špatného na tom ukrást si jeden dotek navíc? Z jejích myšlenek jsem věděl, že i ona dříve využila situace. Ve své podstatě by to tedy bylo jenom fér…

Bříšky prstů jsem se jemně dotkl její tváře, okamžitě jsem ucítil elektrický záchvěv, který mnou v tu chvíli projel. Odhrnul jsem jí pár hebkých pramínků vlasů, které jí spadaly přes zavřená víčka. Moje ruka náhle znejistěla, když se pomalu přiblížila k jejím rtům. Polkl jsem. A stáhl ji zpět podél těla dříve, než jsem se dostal až tak daleko. Všiml jsem si něžného úsměvu na její tváři. Ne, neměla šanci poznat, že to nebylo součástí jejího snu. Nejspíš si po probuzení ani nevzpomene na to, co konkrétně se jí zdálo. A tak to bude nejlepší.

Otočil jsem se a zamířil pryč z místnosti, abych vypnul televizi, a sám šel spát. I když jsem si právě teď nebyl jistý tím, že se mi usnout podaří...

---

Další den ráno Jessica právě smažila na plotně vajíčka, když se náhle ozval zvonek. Odstavila je, aby se jí nespálila, vypla sporák a pak vyšla směrem ke dveřím. Její sestra rázně nakráčela dovnitř - a ztuhla, když si všimla mě. Vzhůru.

Šokovaně přejížděla pohledem ze mě na ni a zřejmě jí vypadlo, jak se vytvářejí slova. Přišla sem s úmyslem donutit ji konečně přestat s touhle domácí péčí, a teď nevěděla, jak reagovat. „Kruci,“ ulevila si po chvíli.

„Taky tě rád vidím,“ sdělil jsem ironicky. Teď teprve se probrala.

„Nějak mi uniklo, odkdy jsme tak dobří známí, abys se mnou mluvil takhle,“ odsekla mi. „Ale nebudu ti odporovat a chovat se slušně, když ty to neděláš. Jinak bys tu, koneckonců, už ani nebyl.“

„Cleo!“ napomenula ji Jessica. „Sakra, probral se teprve předevčírem, je pitomost, aby hned šel pryč.“ Spíš to sama nechtěla.

„Myslíš, aby se cestou nesložil?“ reagovala. „Mně už přijde úplně v pořádku.“ Jessica ji zpražila pohledem.

„Můžu si s tebou promluvit? Vedle?“ zeptala se podrážděně. I když její sestra protočila oči, následovala ji do ložnice a zavřela za nimi dveře. Jenže já je slyšel, stačilo přejít o kousek blíž. A části, které za clonou ze dřeva přeci jen zanikly, jsem si snadno doplnil z myšlenek těch dvou.

„Můžeš mi vysvětlit, co vyvádíš?!“ rozčilovala se právě Jessica.

„Víš, co je zajímavé? Zrovna jsem se tě chtěla zeptat na to samý!“

„To jsem ho měla podle tebe vyrazit hned, jak otevřel oči? Nevidím nic špatného na tom, že-“

„Ne? Tak to jsi v téhle místnosti asi jediná! A když ti to všechno přijde tak děsně v pořádku, že ses mi o tom, že se probral, ani nezmínila!“

„Protože jsem měla dost toho, jak mi pořád opakuješ, že dělám největší pitomost na světě!“

„Musím ti to opakovat, když tobě samotný to ani po stý nedochází!“ vyhrkla naštvaně. Nastalo krátké ticho, pak si Cleo zřejmě povzdechla. „Podívej se na nás,“ šeptla. „Hádáme se. Regulérně se hádáme. Kvůli němu. A proč? Jess, já to s tebou přece myslím dobře! Vím, že je to tvůj život, ale nedokážu jen stát a dívat se na to, jak se vrháš střemhlav z útesu. Nechci, aby sis ublížila, jakkoliv. A, bez urážky, ty jsi na to expert.“

„Já vím,“ hlesla tiše. „Vím, že to myslíš dobře, a vážím si toho. Ale nemůžeš mě pořád chránit úplně přede vším. Navíc, to by snad měla být moje práce, starat se o svoji malou sestřičku.“

„Tvoje malá sestřička se o sebe postará sama. Ty jsi to dělala celý roky. Teď je řada na mně, ochránit tě před tím, abys holou dlaní sahala na rozpálenou plotnu a ošklivě se spálila. Při tom, jak jsi tvrdohlavá, se mi to dost možná nepovede, ale… Můžu to aspoň zkusit...“

Opět se rozhostilo ticho.

„Nemůžeš se mi přece divit, že mám o tebe strach,“ vzdychla pak Cleo. „Zvlášť po tom, co Cathleen tak záhadně zmizela...“

Ztuhl jsem. Doslova jsem zamrzl na místě, naprosto bez dechu. A stačilo mi k tomu to jediné slovo, pouhé vyslovení toho jména. To ne…

Jakmile jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, zaměřil jsem se na Jessičiny myšlenky v marné naději, že je to jen velká shoda náhod. Jenže už v tu chvíli jsem vlastně uvnitř věděl, že to tak není. Ty myšlenky byly trhané, rychlé, jak jí během jedné vteřiny proběhly hlavou jedna přes druhou, ale až příliš jasně všechno potvrzovaly.

Připomínka toho, jakou o ni měla starost už od doby, kdy jí jakási žena sdělila, že její nejlepší kamarádka zmizela beze stopy, když se po ní začala shánět, protože se dlouho neozývala. Výčitka vůči sobě samé, že jen pár dní nato ji převálcovala jiná událost a ona se ve starostech o mě utopila natolik, že o tomhle už zkrátka nedokázala přemýšlet. A víra v to, že i když je nezvěstná, nic se jí nestalo, spojená s lehkou připomínkou jejich zážitků, které díky obsahu její tváře definitivně rozpustily veškeré pochyby.

Cathleen. Byla to ona, doopravdy. Ta žena s dítětem, která mojí zásluhou padla do rukou Raulovi, aby ji démoni zabili až poté, co z ní mučením získají informace. Jejíž existence byla touhle dobou nejspíš dávno u konce. Sestra anděla, který mě kvůli ní napadl. Jak osudovým se ukázal ten jeden úkol z mnoha…

Ne, Jessica neměla ponětí o tomhle světě. Neměla ponětí o existenci andělů, ale jednu z nich znala. Jedna z nich pro ni hodně znamenala a byl jsem to já, kdo zapříčinil její zkázu.

Tahle skutečnost mě dokonale probrala. Roztříštila zdi mého vysněného světa založeného na křehké touze, z iluze ráje mě strhla zpět na tvrdou zem, jakmile mi ho dala krátce ochutnat, aby mě to mohlo dostatečně zničit. Sevřelo se mi srdce, když mi došlo, jak se během vteřiny všechno zaplavilo stínem. Den skončil a opět nastala černočerná noc. Jako náhlé vhození do ledové vody, jejíž hladina se nade mnou zavřela. Ostrý chlad reality se mi zařízl do kůže a já si s těžkým výdechem uvědomil, že mě přímo uprostřed nitra svírají drtivou drásající silou právě ty pocity, které jsem už nikdy nechtěl cítit, kvůli kterým jsem to všechno kdysi uzavřel hluboko uvnitř. Protože jen pokud pro mě něco začalo mít cenu, bolelo to ztratit. A já byl odsouzený k tomu přijít o cokoliv dobrého, co mi kdy zkřížilo cestu. Bylo to jako prokletí. A bolelo to, nesnesitelně. Příliš.

Byl jsem blázen, když jsem si třeba jen na vteřinu myslel, že by se něco mohlo změnit. Mé srdce bylo už před staletími zlomené a jeho roztříštěné části se teď, když jsem se probudil z téhle konejšivé, nereálné iluze světa, kde bych dokázal být snad i opět šťastný, do mě s každým jeho úderem zařezávaly a trhaly mě na kousky.

Jeden by řekl, že už jsem se poučil. Že jsem dostatečně zjistil, kolik stojí jediná pomíjivá jiskřička štěstí a jakým utrpením je záhy vystřídána. Že jsem vzdal touhu někam zase patřit, doopravdy patřit… ale zdálo se, že jsem se nepoučil ani v nejmenším. Cosi mi říkalo, že patřím k ní. Že ona náleží do mého náručí. Celou tu dobu tady mi něco uvnitř našeptávalo tyhle lži. Proč se to zdálo tak správné, když to bylo přitom tak nemyslitelně nemožné a špatné, být s ní?

Ne, já sem nepatřil. Patřil jsem do temnoty, stravující černé díry, tam vězela podstata mého bytí. Existence, která mi už dávno svázala ruce a nedovolila mi jiné možnosti, která se mi právě teď smála do očí. I kdybych před ní mohl skrýt svět, ve kterém jsem žil, a ji skrývat před ním, to, co jsem měl na svědomí, se nedalo skrýt nikde. A o to koneckonců opravdu šlo. To byla ta hlavní překážka, skála na cestě, která se nedala obejít, protože byla součástí mě samého. Nepochopila by to. Nemohla by to pochopit. A já po ní něco takového ani nemohl chtít.

Už teď jsem jí vzal příliš. Víc, než tušila. Jak by reagovala, kdyby to věděla? Ne, vlastně jsem to nechtěl vědět. Láska v očích proměněná v chladné odmítání… ten pohled mi jednou stačil. Pohled, který byl dostatečný i bez toho, aby Lisabeth skutečně věděla, co se děje. Kdyby Jessica ano, bylo by to jen milionkrát horší. To bych nedokázal snést. Tím spíš, že jí samé by to vědomí přineslo bolest…

Musel jsem jít. Zapomenout, nechat tohle vše za sebou. Teď to bylo jasnější než kdykoliv předtím. Jediná správná věc. Jediná možnost. Jediné východisko, které jsme kdy měli.

Vzal jsem mobil položený na stole a vyrazil ke dveřím dřív, než by ty dvě mohly vejít zpátky sem. Až v tu chvíli, kdy jsem se konečně odhodlal k odchodu, mi skrze každý krok docházelo, jak mě to trhá na kusy, jako bych za sebou pokaždé nechával část sebe sama. Jak silné opravdu je to, co jsem k ní cítil, dokonce i za tak krátkou chvíli. A čekal jsem, že… Že budu toužit opět se propadnout do ticha, nicoty. Že budu litovat, že jsem z ní vůbec kdy vycházel. Protože ucítit na kůži i jen jediný hřejivý paprsek štěstí, které bylo tak směšně blízko a daleko zároveň, a přijít o něj, to bylo jako trpké víno kolující mými žilami. Protože dokud někdo nepozná to nejvzácnější, nedokáže si představit, jakou trosku z něj udělá, když to ztratí. Jenže svým způsobem… to bylo příliš vzácné, než abych dokázal toužit po tom, abych nikdy nepoznal alespoň tenhle záblesk, který mi bylo dovoleno pocítit. To jediné, co jsem mohl mít.

Některé osudy jsou horší než smrt. A některá utrpení s sebou nosí příliš nádherného, než aby se jich kdokoliv dokázal vzdát.

Miloval jsem ji. To byla jediná věc, kterou jsem si už byl uprostřed celého toho chaosu jistý.

Miloval jsem ji, do háje!

Natolik, abych ji nechal jít...

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 14.: