OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 31.

14.07.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 503×

Výkřik se prodral skrze mé hrdlo. Hlavu jako bych měl v jednom ohni. Neviditelné temné bodce mě rychle a trýznivě táhly hlouběji do zajetí vlastní nepříčetnosti. Nemohl jsem dál. Před očima se mi míhaly obrazy omámené záblesky šílenství, které se do mě zabodávaly jako ostré meče. Ztrácel jsem pojem, co je realita a co výplod mé vlastní mysli, stavu, ve kterém jsem se nacházel. A přesto jsem věděl, že tohle je jen další trýznivý sen. Jenže ten fakt to neudělal o nic snesitelnější.

Svíjel jsem se na zemi v bolestech, agonii, utrpení, které se neustále jen stupňovalo. Nespočet tváří útočil na moje podvědomí, stále rychleji, více, důrazněji. A mezi jejich ohlušujícími výkřiky byl nejhlasitější můj vlastní, jak jsem hleděl do tváře Cristiny, postrádající život. Tenhle obraz se vždy opakoval s mučivou pravidelností, prolínal se se vším ostatním.

Jakmile to opět na pár vteřin ustalo, sípavě jsem skrze stažené hrdlo nabral do plic další těžký nádech a rozkašlal se. Ležel jsem tváří k zemi, stále zkroucený tak, jak mě předchozí trhání mého těla zanechalo, a vdechoval těžký černý prach, kterým tu byla země pokrytá. Pevně jsem stiskl víčka k sobě, na tvářích jsem ucítil horkost slz.

„Víš,“ ozval se blízko mě můj vlastní hlas, „tohle mě už přestává bavit. Jak dlouho ještě hodláš vzdorovat?“ Ztěžka jsem nadzvedl víčka a namáhavě zaostřil. Díky tomu jsem zjistil, že se ke mně sklání. Vlastní oči mě sledovaly, provázené chladným úšklebkem. „Poraď mi,“ pobídl mě úlisně, „co tě konečně naplno zlomí, aby ses tomu poddal a přestal mi kecat do toho, co dělám? Co chceme, musíme dělat, my oba?“ Propálil jsem ho nenávistným pohledem, i když s třesem, neměl jsem sílu se ani pořádně nadzvednout na zemi. „Ale,“ našpulil naoko nesouhlasně rty, „nedívej se na mě tak. Za tohle já nemůžu. To, že síla těch nepříjemných vzpomínek narůstá, máš na svědomí sám. Když jsi ke svému vědomí propustil tuhle svou část, uvolnil jsi i vzpomínky, které tě tíží, když plně vnímáš jejich obsah. Jenže jsi je dokázal držet dál, víceméně. Dokud jsi měl dostatek síly z démonských skutků. Dokud jsi byl otupělý a alespoň z malé části se ti tak povedlo to vnímat jako démon, kterému to je jedno. Proto jsi z toho nezešílel. Ale teď už jsi od chvíle posledního uspokojení té touhy příliš vzdálený, proto tě to sžírá, stále víc. A bude to jen horší...“ oznámil a posměšně, chladně se pousmál. „Snažím se ti ušetřit to týrání sebe sama,“ podotkl věcně, jako bych odmítal kdovíjakou laskavost. „A musím připomínat ten fakt, že tíha vzpomínek se s každým naplněním smyslu tvojí současné existence více a více utlumí?“ Semkl jsem rty. S každým zvráceným ukončením cizího života. S každou odpornou vraždou, proč to rovnou nenazve pravým jménem?

„Na to zapomeň,“ procedil jsem namáhavě skrze zuby. Ušklíbl se.

„Ty jsi to nejspíš stále ještě nepochopil,“ poznamenal. „Tady nejde o to jestli, ale kdy. Bojuješ zbytečně. Kdyby ses podvolil, už bys tímhle nemusel procházet.“

Kdybych se podvolil... A pak že jsem tu navíc, že o ničem nerozhoduju. Kdyby to tak bylo, dávno by to dokázal. Jestli jeho páka spočívala v tom, že mě zlomí, tak mu to jednoduše nedovolím.

„Jak ubohé,“ odplivl si. „Ne. Špatně. Tvoje vůle jednou vyprchá, tak to prostě je. Doopravdy nerozhoduješ, protože to se mnou končí všechny možnosti. A ty to víš.“

Ne, dokud do toho mám co mluvit, zatraceně! Uchechtl se.

„Ty si prostě nedáš říct, že ne? Klidně se necháš rozdrásat na nejmenší částečky, i když stejně nemáš na výběr a jen tím oddaluješ nevyhnutelné.“

Ne. Ne, nevzdám to dobrovolně, přese všechno ne. Na to je toho až příliš, co bych mohl ztratit…

„Fascinující,“ zamumlal si a v očích se mu posléze zableskl temný úmysl. „Tak co kdybychom tu hru trochu pozměnili?“ navrhl. „Když ti ozvěny minulosti přijdou málo, co takhle se podívat do možné budoucnosti? Vlastně celkem pravděpodobné. A ani ne tak vzdálené…“ Mávl rukou a přímo přede mnou se z ničeho vynořila kuchyň v Jessičině bytě. Právě něco krájela u pultu. Ležérně se posadil vedle mě.

„Tipneš si, kdy tahle chvíle nastane? Vlastně by se mohla odehrát v tisíci možných variantách,“ začal to prostým tónem komentovat, jako by seděl v kině a diskutoval o filmu na plátně. Vedle Jessicy se náhle objevil obraz mě samého. Přeběhl mi mráz po zádech. V ústech mi vyschlo, když jsem sledoval, jak se pomalu přiblížil ke stojanu s noži napravo od ní. „Někdo se příliš dlouho snažil popírat fakta bijící do očí,“ pokračovalo v poznámkách moje já sedící vedle mě, zatímco prsty obemkly smrtící zbraň. „Schválně, jestli aspoň ohledně téhle scény chápeš, jak bude pokračovat…“

Skousl jsem zuby a z posledních zbytků sil jsem se pokusil vstát, zastavit to… Pevně mě přitlačil k zemi. Jeho tíha na mých zádech mě přišpendlila na místě, nejspíš si na mě sedl. A udělal to tak tvrdě, že jsem až zalapal po dechu.

„Nelíbí se ti to?“ zeptal se posměšně. „Nevíš, že je neslušné vyrušovat uprostřed představení?“ Aniž by zmírnil tlak, který na mě vynakládal, aniž by mi dovolil i jen sebemenší pohyb, naklonil se k mému uchu. „Teď přijde to nejlepší,“ šeptl a vyslal mi tak do kůže tisíce mrazivých jehel. „To je výhoda toho, když se zblázníš i ty sám. Ta nepatrná částečka, která je sotva vidět, mi totiž za normálních okolností přeci jen brání využít skutečný potenciál, alespoň co se lidských obětí týče. Když už smrt, tak rychlá, ne příliš bolestná. Nemáš ponětí, jak by byla sem tam kapka krve osvěžující. Cítil jsi to přece, když jsi pouštěl žilou tomu andílkovi. Představ si, o kolik lepší to je, když to není paradoxně nejméně mučivá cesta, jako v jejím případě. Když to dotyčného může opravdu dovést až ke konci… Odbýval jsi to jako zbytečnost, ve skutečnosti to byl tvůj poslední vzdor. Ale po vyplýtvání sil na tenhle nesmyslný boj mě tím už otravovat nedokážeš. Nedokážeš mi zabránit už vůbec v ničem…“

Sledoval jsem scénu před sebou se zatajeným dechem, srdce mi divoce bušilo a každým jednotlivým úderem rozvádělo do těla děs, bolest a zoufalství z nemožnosti nějak zabránit tomu, co se mělo stát a čemu jsem měl jen bezmocně přihlížet. Jessica se otočila - a v tu chvíli projel nůž její kůží.

Vykřikl jsem a křečovitě sevřel víčka k sobě, strhl hlavu k zemi, abych to alespoň nemusel vidět. Tohle nebyla skutečnost. Probuď se! Do háje, probuď se!!

„Otevři oči,“ pobídl mě klidným hlasem. Sevřel jsem dlaně do pěstí, prsty zaryl do země pode mnou.

Ne…

„Jen se podívej!“ sykl a násilím mi hlavu nadzvedl, vtlačil mi prsty na víčka, aby mě přiměl je otevřít. Ten obraz se mi vypálil do sítnice. Její přidušený výkřik, trhnutí nože o trochu výš pro zvětšení rány uprostřed jejího břicha… Bez jediného záchvěvu zaváhání. Jak zalapala po dechu, chrčivě vydechla mé jméno, zlomeně, bolestně a s pocitem zrady v té nejhorší podobě. Před tím, než poslední dech opustil její rty a kolena jí poklesla. Před tím, než ji její vrah na pár vteřin podepřel. Než jsem ji já podepřel v náručí. A pak rozpažil paže a nechal ji bez známky zájmu tvrdě dopadnout na zem, do kaluže její vlastní krve.

„A ta horká krev stékající v momentě proříznutí kůže po tvé ruce hladila jako to nejvzácnější hedvábí,“ poznamenal můj věznitel. Zatřepal jsem hlavou, snažil jsem se toho zbavit, vytěsnit to z hlavy. Jenže on pokračoval, nechtěl mi dát možnost vydechnout. „Slyšel jsi ten vyděšený tlukot jejího srdce, který tak snadno navěky odezněl do prázdna? Mohl jsi protnout kůži přímo nad ním. Ale to by bylo příliš rychlé a příliš málo uspokojivé. Ne, takhle to bylo o hodně lepší. Takhle ještě vnímala, zatímco z ní pomalu unikal život. A byla si plně vědoma toho, od koho přišel ten útok. Od někoho, komu věřila navzdory tomu, jak si to nezasloužil. Zabita rukou toho, koho milovala…“

Z očí se mi řinuly slzy, zatímco jsem přitiskl čelo k chladné zemi a vdechoval zatuchlý vzduch. Nebylo to skutečné. Musel jsem si to opakovat, abych nezešílel. Nebylo to skutečné…

„A jak dlouho ještě to tak zůstane?“ ozval se a v jeho hlase zaznívalo jízlivé, kruté pobavení. Ucítil jsem v ruce zvláštní tlak, a když jsem opět rozlepil oči, ležel tam. Ten nůž, ta odporná zbraň pokrytá její sotva zaschlou krví. Zbídačeně jsem zařval a odhodil nůž stranou, konečně se mi podařilo ho ze sebe setřást, i když nejspíš jen proto, že mě nechal. Pokusil jsem se zvednout, ale jen jsem se téměř doplazil o kousek dál a opět padl na kolena a posléze tváří k zemi. Neviděl jsem přes slzy, nemohl jsem dýchat skrze stažené hrdlo. Zhroutil jsem se, stočil se do klubíčka a snažil se, aby zející díra v mojí vlastní hrudi přestala krvácet. A třásl jsem se uprostřed nekontrolovatelných vzlyků.

---

Prudce jsem otevřel oči, málem jsem slítl z postele, jak jsem vystřelil do sedu. Zamotal jsem se do peřiny a zakolísal, nějak se mi nakonec podařilo postavit na pevnou zem, to všechno trvalo sotva pár vteřin. Pár vteřin, kdy jsem urychleně stočil pohled k druhé straně postele, kde ležela Jessica. Abych se ujistil, že je v pořádku, zdravá, celá, živá. Už jsem ale nevnímal její vyděšený, starostlivý pohled. Protože jsem musel pryč. Jednoduše jsem musel odtud.

„Danieli!“ uslyšel jsem za sebou, jak zmateně vykřikla mé jméno, ale to už jsem mířil ven z pokoje. Vlastně i z celého bytu. Protože jsem měl strach, že pokud zůstanu… Ne, něco takového bych nikdy neudělal!

Opravdu?!

A co Cristina?! To jsem přeci taky nikdy nechtěl, to… a stačilo pár vteřin, kdy jsem nebyl sám sebou! Zůstávat u Jessicy v tomhle stavu, v tom postupném rozpadu všeho, na čem záleželo, byl obrovský, neospravedlnitelný risk, a já nemohl uvěřit, že jsem byl opět tak slepý a neviděl to.

Musel jsem pryč. To byla jediná možnost. Příliš jsem se bál toho, co bych mohl jinak udělat, jakkoliv nemyslitelné se to zdálo.

Nevnímal jsem její další výkřiky mého jména, jak se vydala po mých stopách. Zamířil jsem ke schodům, začal je sbíhat nejméně po dvou. Byl tu sice i výtah, ale sotva bych dokázal právě teď setrvat i těch pár vteřin v klidu. Někdo jiný ale tuhle možnost využil… Jessica. Sotva jsem se dostal do přízemí, vynořila se z kabiny a postavila se mi do cesty dřív, než jsem stihl zamířit k východu z budovy.

„Danieli,“ oslovila mě znovu, tentokrát o poznání jemněji a starostlivěji zároveň. Zaklesla oči do mých, nepatrně zavrtěla hlavou. O krok jsem ustoupil, abych prohloubil vzdálenost mezi námi.

„Musím zmizet,“ vzdychl jsem v odpověď na její nevyřčené otázky.

„Co se stalo?“ Neodpověděl jsem. „Zmizet před čím?!“ Před sebou… Kéž by to tak šlo. Zamrkala, když si spojila souvislosti. „Co to bylo tentokrát?“ zeptala se tiše. Zaváhal jsem. „Vím, že o tom nejspíš nechceš mluvit, ale mělo by to pomoct, ne? Mluvení… Jsem tady a poslouchám, tak co se ti vlastně zdálo?“ Pevně jsem semkl rty a uhnul očima. Ale vlastně by to měla vědět. Aby mi přestala stát v cestě. Aby pochopila, jak zlé to je.

„Že ty jsi byla další…“ Horko těžko jsem se přiměl ta slova vyslovit nahlas. A ne, nemusel jsem to více specifikovat.

Ztěžka vydechla. Na pár vteřin tam prostě jen stála jako omámená. A já bych čekal jakoukoliv reakci, jen ne tu, která následovala.

„Za jak dlouho se chceš vrátit?“ Jen to. Jen jediná prostá tichá otázka. Zajímala se, kdy se vrátím, po tom, co jsem jí řekl něco takového. Jako by to nutkání, to všechno, co se tlačilo do popředí, hlásilo se ke slovu, stačilo jít rozběhat a všechno by bylo zase v pořádku. Ne, nemohla být tak naivní.

Nebyla.

Šokovaně jsem vytřeštil oči, když jsem si povšiml zárodku váhavé, jí samou proklínané myšlenky v její hlavě. Do tohohle stavu, stavu, který už zkrátka nebyl déle únosný, jsem se dostal naprostou absencí zabíjení, po kterém mé druhé já tolik prahlo. Kdy se hodlám vrátit, až tohle napravím.

„Jess, zatraceně,“ sykl jsem a pevně skousl zuby. To nemohla myslet vážně. Nebo jsem ji už snad tak pošpinil? Opravdu byla schopná uvažovat o tom jako o možnosti, jen tak, a nevnímat přitom, jak je to špatné?

Zatřepala hlavou, aby ten jediný záblesk slabosti odehnala stranou. Pak se mi zadívala do očí, lehce si olízla rty, než je jemně skousla.

„Vrať se domů,“ požádala mě po chvíli tiše. A myslela tím vrátit se k ní. Ano, cítil jsem se tam jako doma. Jenže něco mě opět z mého domova vyhánělo. „Pojď zpátky, nějak… to vyřešíme,“ naléhala dál.

„Jess,“ začal jsem protestovat, ale ona jediným krokem překonala prostor mezi námi, něžně mi přitiskla prst na rty, aby z nich další slova nevyšla.

„Máš to v úmyslu… Máš chuť, nutkání k tomu právě teď?“ Žasl jsem nad tím, jak se na něco takového dokázala prostě zeptat, jen se sotva patrným třesem v hlase. Po pár vteřinách ticha jsem zavrtěl hlavou. „Tak to tě nikam nepustím,“ šeptla. „Na to se až příliš bojím toho, že by ses už nevrátil…“

---

Tohle bylo šílené. A já se právě marně snažil dobrat k odpovědi na otázku, který z nás je větší blázen. Protože mě přiměla vyslyšet její prosbu, jakkoliv sebevražedná pro ni mohla být. Protože pár ani ne příliš pádných argumentů posílených pohledem do jejích očí a jejím dotekem, přestože jsem při každém z nich lehce ucukl v obavě z nejhoršího, mě dokázalo omámit natolik, že zdravý rozum opět ubral na síle na tak dlouho, abych znovu vystoupal schody a nechal za sebou zavřít dveře do jejího bytu. Dveře… Byly blízko, pro případ nouze. Jenže co kdybych nebyl dost rychlý? Co kdybych to jednoduše zastavit nedokázal?!

Nervózně jsem poposedl na gauči o pár milimetrů dál od ní, už po několikáté. Další promnutí dlaní. Jednu jsem tiskl tou druhou a naopak, silně, jako by mi to mohlo nějak pomoci se uklidnit a případně zabránit neštěstí. Na stole před námi stály dva šálky čaje. Káva by byla nejspíš lepší, ale došla. Omluvila se za to. Už asi před půl hodinou.

Tiše mě sledovala a já tam prostě jen seděl, aniž bych se ho dotkl. Nejspíš byl už dávno vychladlý. Nakonec se lehce nadzvedla a posunula ke mně ten můj, opatrně sledujíc moje reakce. Ne ze strachu. Proto, aby mě její náhlá blízkost nevylekala. Protože viděla, jak nervózní jsem. Opět jsem se ani nepohnul, vyjma těch monotónních, opakujících se sevření dlaní.

„Já ti věřím,“ šeptla po další nekonečné chvíli ticha. Bolestně jsem se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Já ale sobě ne, zatraceně! Stiskl jsem víčka k sobě.

„Nevěř mi,“ vzdychl jsem po chvíli a opět stočil oči směrem k ní. „Prosím… žádám tě o to. Kdyby se mělo něco stát, tak…“ Polkl jsem, ale přiměl jsem se tu větu dokončit. „Alespoň mi to neusnadňuj.“ I ona nasucho polkla, beze slova mě pozorovala.

„I kdybych chtěla, tak těžko, neumím ani základy sebeobrany, kruci, nikdy jsem se neprala…“ Zaklel jsem a rychlé vyzvednutí do stoje, pár kroků po místnosti sem a tam byly první znatelnější pohyby za celou tu dobu. Rukou jsem si prohrábl vlasy, pokusil se na tuhle poznámku zapomenout. Bylo by to tak snadné, do háje! Usnadňovala mi to ve všech směrech. Ne, zatím jsem na něco takového, tak odporného, zničujícího pro nás oba, neměl ani pomyšlení, ale… Nemohl jsem riskovat, při ní ne!

„Tak zavolej Matta,“ hlesl jsem prosebně, zoufale se chytal úplně čehokoliv. „Matta nebo Trishu, kohokoliv, kdo by mě případně mohl… mohl zastavit.“

„Když se to dozví, tak ti zůstat nedovolí,“ namítla. Z obavy o její život. Přesně toho, co ona celou dobu tak úspěšně ignorovala. „Navíc, oni nás nemůžou hlídat dvacet čtyři hodin denně, napořád…“

„A co vlastně celkově máme kromě toho, co nevydrží napořád?!“ reagoval jsem podrážděně. Až překvapeně zamrkala z hrubosti mého hlasu. „Promiň,“ hlesl jsem vyčerpaně a sklouzl se k zemi, opřel se o stěnu za mnou spolu s těžkým výdechem.

„Jsi unavený,“ konstatovala. A oba jsme věděli, že nemluví o únavě fyzické.

„Chceš… chceš to vzdát?“

„To jsem neřekl.“ Pátravě se na mě zadívala.

„Ale neřekl jsi ani to, že bojovat nepřestaneš,“ konstatovala prostě. Krátce skousla rty, můj výraz jí zřejmě sám dokonale odpověděl. „Vzdáváš to, i když máš stále ještě možnost neprohrát.“

„Říkal jsem, že to jsem, sakra, neřekl!“ Zaregistroval jsem, jak sebou lehce cukla, než mi zatřeštila hlava. Skousl jsem zuby, dlaní si přejel po čele a s těžkým výdechem se znovu opřel o stěnu. Možná… možná že měla pravdu. Část mě toužila se jednoduše pustit, podvolit se. Protože jsem na tohle už, zatraceně, neměl sílu! Jak jsem mohl dál dávat něco, co jsem dávno postrádal?!

Cítil jsem v žilách tichou připomínku té temné touhy. A dohánělo mě to k šílenství. Jediný dotek ohně… Známá chuť jedu, který jsem měl nutkání hltat plnými doušky. Jako rozbité sklo, jehož střepy se mi zaryly do kůže, a já chtěl dobrovolně zatlačovat další.

„Najdeme řešení,“ šeptla po celé věčnosti. Jen slepý výstřel do tmy. Žádné řešení nebylo, kruci!

„Jess,“ vydechl jsem a za zavřenými víčky zavrtěl hlavou, „my oba víme, že je jen jeden způsob, jak by se to dalo vyřešit. I to, že ani ty, ani já tuhle možnost zkrátka přijmout nemůžeme.“ Nešťastně skousla rty. Nemohl jsem se sebrat a jít ukončit něčí život, ale…

„Ale to se máš jinak rozpadnout na kusy?“ Jen zoufalé, žalostné konstatování. Prostá poznámka, která dokonale popisovala bezvýchodnost situace, ve které jsme se ocitli. Ani jeden jsme s tím nedokázali souhlasit. Ani jeden jsme nedokázali přijmout, co náš nesouhlas znamená. A byli jsme si jasně vědomi všeho, co nás svíralo. Do posledního detailu. To na tom bylo nejhorší. Být vzhůru přitom, když krvácíš…

(Say something - opět plus můj "překlad")

Obě mé stránky byly příliš silné, právě teď. Když jsem tu jednu neměl pod kontrolou vykoupením za cizí život. Záleželo jen na tom, která vyhraje, která pro tuhle krátkou chvíli získá vládu. Bylo to jako nekonečný boj uprostřed plamenů, které hřály a pálily zároveň. A já lhal. Jí. I sám sobě. Jestli jsem si stále snažil namluvit, že bych to mohl zvládnout ještě o trochu déle.

Navíc, tak jako tak bylo dávno po všem. A my oba to věděli. Tak proč jsme to stále dál zkoušeli? Proč ona zůstávala namísto toho, aby zachránila alespoň sebe? Dřív, než ji už definitivně zničím…

Protože se mylně domnívala, že snad stojím za to všechno špatné, co se děje, všechno špatné, co jsem přinesl do jejího života. Protože ona mě nechtěla opustit, tak jako Lisabeth. Rozhodla se zůstat a bojovat.

A já měl pocit, že síla téhle lásky jednoho z nás zabije…

Bojovat… O to jediné, co jsme ještě mohli mít. Tuhle chvíli. Udržet se nad hranicí, po které není návratu. Protože nic jiného už jsme neměli. Jen neúplné peklo proti úplnému. A ona byla jediný důvod, proč jsem vůbec ještě zkoušel vytrvat. Jenže jsem nedokázal nevnímat, jak všechno to špatné pomalu přebírá kontrolu. Jako rána, kterou ani ona nedokázala zcela vyléčit a která o sobě teď znovu dávala vědět. Do háje! Kolik toho ještě musím ztratit, aby byl osud konečně spokojený?!

Topil jsem se v tom, dusil se. Sledoval vše roztříštěné na zemi. A přitom jsem chtěl věřit. Tak strašně moc… Naděje prý umírá poslední. Ale to neznamená, že se neztratí nikdy. A když ano, zanechá tě zoufalého, bez dechu, na dně. Jak jsem mohl věřit v existenci něčeho, co jsem už viděl v troskách?

Opět jsem ztrácel sám sebe... To byl hrozný pocit. Pocit, který byl ale od samého začátku nevyhnutelný.

Když jsem potkal Jess… Její prostá přítomnost prosákla tak hluboko do nitra, že jsem po tak dlouhé době ucítil touhu, aby slovo zázrak nebyl jen prázdný pojem. Dříve jsem neměl důvod pokoušet se vymanit ze svých pout, když jsem neměl kam jít. Teď ano, a právě proto jsem se o to tak zoufale snažil. Jenže to nešlo. Protože ta pouta mě zároveň držela nad propastí, ze které nebyla cesta. A právě proto mě ta naděje dokázala jen ničit. Protože byla planá. Protože to bylo jako viset nad bezednou jámou, která je plná ostrých kamenů. Mohl jsem se pustit, anebo se držet, ale tak jako tak jednoduše nebyla možnost, jak se z ní dostat. A já šílel z toho, že štěstí, které mi nabízela, bylo tak blízko, přímo na jejím okraji. Ale já se mohl jen dívat…

Tohle všechno, to, že jsem zůstával, bylo špatné. Jenže ono to ani nemohlo být správné. Nikdy, od začátku. Tak nemožně daleko od čehokoliv, co by mohlo dávat smysl… Proč jsem právě nalézal největší smysl právě v tom, co bylo nejvíce špatné a vedlo přímo ke zkáze? Ne, já tohle nechtěl. Nechtěl jsem znovu přijít o všechno. Nechtěl jsem přijít o ni. A přitom jsem ji já sám právě teď odrazoval. Svým vlastním jednáním, které jsem nedokázal držet na uzdě, uprostřed toho všeho.

Přesto zůstávala. Trpělivě to snášela. Jako by jednoduše chápala, že ze mě mluví jen ten neskutečný tlak toho všeho, co mě zaplavovalo. Jako by mohla vidět do mých nejniternějších částí a přečíst to, co leželo uvnitř mě, i když to nikdo jiný nedokázal. Vždy byla tak neuvěřitelně vnímavá. Vždy jednoduše chápala. A zároveň nechápala příliš mnoho. Protože jinak by zkrátka nemohla zůstat, rozhodně ne i teď.

Nechápala. To, jak se mi stále bolestivěji zdůrazňovalo, jak palčivá ta potřeba je. Jak jsem bláznil z toho, že zůstávala nenaplněná. A zároveň jsem měl pocit, že bych se zbláznil hned po tom, co bych se k jejímu naplnění dostal. To, co jsem bytostně potřeboval, bylo zároveň to, co mě uvnitř pomalu a tiše zabíjelo. Mě, moje nitro, to, co ze mě ještě zbývalo.

Byl jsem odsouzený k tomu shořet. Prohrával jsem sám se sebou. Držel jsem se už jen kvůli ní. Protože jsem věděl, co je v sázce. A byla to tak nádherná lež, namlouvat si, že by to mohlo fungovat. Jenže vše, co mi mělo od začátku zbýt, bylo jen prázdno, nicota. Měl jsem skončit právě takhle. Jen plný zoufalých otázek, proč jsem nemohl zachránit, co bylo tak neskutečně cenné, i když jsem cítil, jak mi to proklouzává přímo mezi prsty…

Potřeboval jsem tu duši drásající čerň. Protože byla tou jedinou věcí, která mě zřejmě dokázala udržet pohromadě přes to, jak moc jsem ji proklínal.

Cítil jsem na sobě Jessičin pohled, slyšel její starostlivé myšlenky. Myšlenky plné lásky. I po tom všem. Nechápal jsem, marně se snažil pochopit, proč se mnou vlastně stále ještě byla. Přinesl jsem jí jen bolest od chvíle, co mě potkala. Já už bych se asi dávno opustil. A ona… mi místo toho odpouštěla a milovala mě.

Jak mohla být ohledně mě tak slepá?

Jak mohla vidět tolik a neodvrátit se ode mě zády? Nacházela barvy na těch nejtemnějších místech… Zavrtěl jsem hlavou.

„Proč jsi mě ještě nevyhnala?“ vydechl jsem. Zachytil jsem její zmatení. Stočil jsem oči k ní, spojil pohled s jejím. Nasucho jsem při tom polkl, když jsem se zahleděl do těch hlubin před sebou. „Nosím ti jen starosti, bolest. Přitahuju smůlu, nic jiného nedokážu. Stejně jako nedokážu změnit to, co jsem zač, nedokážu, aby to neničilo celou moji existenci. A teď i tvoji…“ Moje slova přerušil vlastní roztřesený povzdech. „Tohle změnit nemůžu. Ale můžu odejít a odnést to pryč alespoň z tvého života…“

„Můžeš?“ zopakovala tiše. A já chápal, co tím myslela. Ne, ne, doopravdy jsem to nedokázal, celou tu dobu, pokaždé, když jsem se o to snažil. Jenže kam až jsme se díky tomu také dostali.

„Neměl bych tu zůstávat. Není to správné.“

„Je to správné,“ odporovala. Krátce se odmlčela, a když jsem nereagoval, zhluboka se nadechla. „Danieli, to, co za něco stojí, nikdy není jednoduché. Život není jednoduchý. Ale to neznamená, že to, co je důležité, můžeš jen tak odsunout stranou, když se objeví překážky. To snad přece víš… To snad přece musíš vědět…“ Měla pocit, že už v podstatě bojuje sama. A trápilo ji to.

„Až teprve v okamžiku, kdy si řekneš, že to nemá cenu, opravdu prohraješ. Ještě jsem tě neztratila. Nejsi na to sám. Nemusíš na to být sám… A já tě samotného nenechám, neopustím tě. Víš, že jsem to slíbila…“

„Nemusíš se ničit jen kvůli pocitu viny a toho, že mi snad něco dlužíš,“ namítl jsem.

„Dělám to proto, že si nedokážu představit svoji budoucnost bez tebe,“ opravila mě s důrazem. Dělala to znovu. Pokoušela se mě vytáhnout z nejhustší temnoty. Problém byl v tom, že já v ní uvízl navěky. Trhala mě proto přitom ve dví.

Bylo pozdě, od začátku. A právě teď jsem bolestně jasně cítil, jak se země pode mnou rozpadá. Právě teď jsem se jen marně snažil alespoň na chvíli vytrvat na mostě uprostřed ničeho, postaveném nad rozbouřenými vodami, který se pode mnou postupně drolil.

Opravdu jsem se chtěl změnit. Jenže se zdálo, že ať jsem dělal cokoliv, vždy to nakonec dopadlo tak, že jsem ji nějak ranil. A ničil ji. Jako vosk svíčky, který mizel pryč pomalým, stravujícím plamenem.

Věděl jsem, že bez ohledu na to, co si myslí ona, jsem a navždy zůstanu ztracený. Ale jen díky ní jsem toužil po tom věřit a doufat v opak.

Věděl jsem, že není možná moje záchrana. Teprve nyní jsem však měl důvod si přát, abych se mýlil… Tak zoufale moc bych se chtěl mýlit…

„Chceš to vzdát?“ šeptla po chvíli znovu sotva slyšitelně.

„Co na tom záleží, když nakonec to všechno stejně vyjde nadarmo, ať se budu snažit, nebo ne…“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Máš mě. Budu tady, podržím tě…“ Bolestně jsem se ušklíbl. „Nebo snad myslíš, že to není dost? Že ta láska není dost?“ vydechla. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem neodpověděl, i když jsem si byl vědom, jakou reakci to v ní vyvolalo. Nepochopila by to. I přesto, že právě ona měla ten největší důvod to dokázat pochopit. Protože i ona už poznala, že síla lásky dokáže příliš snadno zklamat, selhat. Protože i ona byla zlomená… jenže ne tolik, ne tak nenávratně, ne tak, že už se to nedalo nikdy spravit. Ne tak, jako já. A nejspíš i proto dokázala dávat znovu vše v sázku a neočekávat hned to nejhorší.

Její láska byla pro mě víc, než si uvědomovala. Jenže přesto… jednoduše nemohla být dost. Ne v boji proti tomu všemu, co mě stravovalo. Ne, pokud to bylo součástí mě samého.

Nemohl jsem být naivní, bláhový. Láska na to nemohla stačit. I když bych si to já sám přál. Víc než cokoliv jiného…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 31.: