OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 32.

28.07.2015 (12:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 386×

Jessica

Bylo ticho. Přemýšlela jsem, co bych měla říct, ale… nějak jsem nevěděla.

Seděli jsme mlčky asi půl hodiny. Já na gauči, on stále skrčený u zdi. Chtěla jsem jít za ním, ale věděla jsem, že by to nejspíš právě teď příliš nepřivítal. Venku se rozednilo. Můj mobil, odložený na stole, o chvíli později náhle krátce zavibroval. Ten zvuk byl tak absurdně normální v tomhle všem, že jsem sebou lehce trhla.

„To byla upomínka,“ sdělila jsem pak tiše, když jsem se zadívala na displej, „kvůli tomu pohovoru…“ Zavrtěla jsem hlavou. Něco takového bylo jako zpráva o otevření nového obchodu ve městě, kde se všechny domy právě hroutily k zemi. Naprosto nemožné, nedůležité. Hloupost v porovnání se vším tím ostatním.

„Běž tam,“ ozval se po pár vteřinách. Nechápavě jsem zamrkala.

„Cože?“

„Dlouho jsi přece čekala, než najdeš nějakou práci,“ připomněl.

„To ale… to bylo před tímhle vším,“ namítla jsem. „Na tom teď přece vůbec nezáleží…“

„Ale záleží,“ odporoval. „Kdo ví, kdy se ti taková šance naskytne znovu.“

„Stejně nemám jistotu, že bych tu práci dostala,“ pousmála jsem se lehce nervózně. Nemohla jsem ho tu přece nechat samotného. Skousl zuby, už po několikáté. Nepříjemně se zašklebil.

„Jo, tak tohle přesně jsem,“ konstatoval, „jenom přítěž, překážka v cestě.“

„Takhle nemluv…“

„Vždyť je to tak, zatraceně!“ odsekl a střelil ke mně pohledem. Nasucho jsem polkla, on s povzdechem stiskl víčka k sobě, po krátkém záblesku omluvy v očích. „Každou jednotlivou pitomou vteřinu svýho života jsem odsouzený k tomu přinášet jen zklamání, nic víc,“ konstatoval pak hořce. „Všechno se mi rozpadá pod rukama, všechno, čeho se dotknu, se nakonec zhroutí jako domeček z karet. A tebe teď do toho táhnu taky. Táhnu tě dolů a ty se necháváš. Opravdu nevím, kdo z nás dvou je větší blázen.“ Zavrtěla jsem hlavou, chtěla něco namítnout. „Nic neříkej,“ zarazil mě, „sama víš, že je to pravda.“ Ne, to nebyla. Milovala jsem ho. Sama jsem si tohle zvolila. A nezklamal mě, ani v nejmenším, naopak. Tohle nebyla jeho vina. Bolestně se ušklíbl.

„Není to tvoje vina,“ zopakovala jsem nahlas, odhodlaně. „A ano, byla bych radši, kdybys nemusel bojovat sám se sebou. Ale byla bych radši za nás za oba. Když to nejde, tak… tak to prostě musím přijmout.“

„Vláčet se s troskou, kterou jsem, jako s koulí na noze,“ utrousil. To už jsem to nevydržela a vstala, abych přešla k němu, naprosto jsem ignorovala tu skutečnost, že se snažil držet dál. Klekla jsem si před něj, zadívala se mu do očí, aby moje slova nabrala ještě více na síle.

„Miluju tě,“ vydechla jsem pak. „A beru tě, s čímkoliv. Nemusíš přede mnou nic skrývat. Miluju tě, úplně se vším. Přesně takového, jaký jsi, ať to znamená cokoliv, se vším dobrým, špatným. A to se nikdy nezmění, jasné? Najdeme nějaký způsob, jak to vyřešit, něco tu být musí. A jestli ne… jestli nás čeká pád, tak je mi to jedno. V tom případě si chci jen vychutnat chvíle, které máme… Ale nikdy tě neopustím, to slibuju. Vzpomínáš, co jsem říkala o tom, jaký postoj mám k slibům?“ Ano, věděl to. Zatím jsem svoje slovo vždycky dodržela.

„Tohle je šílený,“ prohodil po chvíli a já nedokázala dost dobře rozpoznat, jestli z jeho hlasu zaznívá smutek z nevyhnutelnosti, kterou blízko sebe cítil a do které jsem se rozhodla dobrovolně také vstoupit, nebo zvláštní vděk, že jsem až do teď zůstala. Možná směs obojího. Bylo to stejné, jako kdybych ho držela za ruku, zatímco se řítil v autě směrem k ostrému okraji útesu, namísto toho, abych z něj vyskočila, dokud byl čas. A já stále ještě věřila tomu, že se mi podaří najít způsob, jak na poslední chvíli strhnout volant stranou…

„Měla bys tam jít,“ hlesl po chvíli, když se dlouze nadechl.

„Nenechám tě tu samotného,“ odmítala jsem.

„Chceš snad, abych si to vyčítal?“

„Už mi na tom nezáleží.“ Skousl zuby, nepatrně si dlaní promnul čelo.

„Do háje, prostě tam běž,“ sykl.

„Danieli…“ začala jsem, ale ztuhla jsem a mimovolně o krok ustoupila, když ke mně zvedl pohled, tak zvláštně zamlžený, utopený v bolesti, ale přesto sám zraňující.

„Zatraceně, je to tak těžký pochopit?! Běž tam a dostaň tu pitomou práci, já si aspoň chvíli odpočinu od toho napětí z tvojí blízkosti!“

Zalapala jsem po dechu, násilím zadržela slzy, náhle pálící v očích, na svém místě. Propletla jsem prsty ve snaze potlačit emoce, co to ve mně vyvolalo, stočila pohled stranou.

„Tak dobře,“ hlesla jsem uprostřed roztřesených nádechů. Dobře…

Popadla jsem kabelku, kabát, a vyšla ze dveří. A slzy už si konečně probojovaly cestu ven, sotva jsem je za sebou zavřela. Bude mu líp. Bude mu líp, když tam nebudu? Alespoň na chvíli… Nebo to tak chtěl napořád? Myslel, že mu bude lépe beze mě, chtěl snad, abych ho nechala na pokoji a opustila ho? Aby si mohl dovolit to vzdát… Aby to bylo snazší, stejně jako když ho v tom nechala Lisabeth… Už ani ten nejmenší důvod se držet nad vodou. Toužil snad tajně po tom nechat se tím zaplavit, pohltit? Toužil po tom mít důvod pustit se posledního záchytného bodu, kterého se ale přesto zatím křečovitě z posledních sil držel? Já mu nedovolovala to vzdát… Ale co jestli to vzdát chtěl? Držel se i kvůli sobě, nebo jen kvůli mně? A co bylo vlastně špatného na tom, jestli jen kvůli mně?

Věděla jsem co. To, že v tom případě by jemu samému bylo to všechno, co by to znamenalo, co by znovu dělal, jedno… Tomu jsem nechtěla věřit. Jenže… já mu do hlavy neviděla. Zaklela jsem a nasála hluboký nádech skrze zuby. Mohla jsem se mu vůbec divit, jestli to chtěl vzdát? Když tak trpěl? Když trpěl, aby mohl být se mnou, milovat mě… Minimálně tak, aniž by za to zaplatil někdo jiný. To byla příliš vysoká cena. Ale mohla jsem po něm opravdu chtít, aby o téhle možnosti, jak to skončit, ani neuvažoval? I mně to přeci už jednou prolétlo hlavou, jakkoliv jsem se tomu bránila, jakkoliv špatné to bylo. Jedno zabití, utlumení bolesti, alespoň na čas… Prudce jsem zavrtěla hlavou. Vykoupit vlastní štěstí štěstím jiných? To prostě nešlo, ne, nemyslitelné. Ale nechtěl to teď udělat kvůli sobě nebo mně? Už jednou něčemu podobnému podlehl, ještě jako člověk. Mohla bych mu to teď opravdu vyčítat? Mohla jsem mu to vyčítat? Co jestli se chtěl zlomit? Co když už to prostě nemohl déle snášet?

Byl blízko mě… ale jako by mě ani dávno nevnímal.

Ničilo mě vidět ho takhle. Trápilo mě to, ale snažila jsem se ty myšlenky zadržet v samotném zárodku, abych jimi netrápila jeho.

Už to jednou vzdal… Tenkrát. A to jsem mu přese všechno nemohla vyčítat. Bylo to příšerné, brát život druhým. Ale při tom nefér tlaku, za který nemohl… po celá léta… to neskutečně spalující utrpení, co musel zažívat ve snaze právě to nedělat… Vydržel dlouho, a ne, nemohla jsem mu vytýkat, že se zlomil. Sama jsem nevěděla, jestli bych na něj křičela, ať se podvolí a přestane se mučit, trhat sám sebe na kusy, prožívat každou vteřinu v agonii… Nebo doufala, že vydrží, že se neztratí sám sobě, i za tu cenu. Ale to bylo tenkrát. Teď tu byla třetí možnost. Protože já byla tady. Protože jsem ho mohla podržet a vzít trochu té tíhy na sebe. Protože jednoduše přijdeme na to, jak tuhle situaci vyřešit. Nějak.

Jenže… nemohla jsem si ani představit, čím musel procházet… Kopal kolem sebe, i vlídné slovo mu v tuhle chvíli lezlo na nervy. A podobné reakce… Ty jsem zkrátka… já…

Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila rozbouřené, zmatené myšlenky.

Nemyslel to tak, určitě. Zatraceně.

Nevěděla jsem, jak mám něco takového dál snášet. Což byl paradox, protože tohle utrpení se tomu jeho nemohlo rovnat. Ale srdce se mi svíralo, cosi ho tížilo, jakkoliv jsem se to snažila nevnímat. Ten nejhorší pocit.

Pocit, že ať jsem se snažila sebevíc, postupně se ode mě vzdaloval a já ho ztrácela…

Daniel

„Do háje!“ procedil jsem mezi zuby a praštil pěstí do zdi, než jsem se podle ní opět vyčerpaně svezl k zemi. Ztěžka jsem oddechoval a snažil se znovu najít pevnou půdu pod nohama. Nechtěl jsem takhle vylítnout. Nechtěl jsem… ji ranit. Právě ji ne. Jenže přesně jen to bylo zřejmě to jediné, co jsem dokázal dělat, celou tu dobu. Bylo nepochopitelné, že zůstávala. Bylo šílené, že já tu zůstal tak dlouho. A jediné štěstí, že se zatím nestalo něco ještě horšího.

Přestával jsem se ovládat. Cítil jsem to příliš jasně. Tohle už dávno nebylo jenom o snech, ztrácel jsem se z dohledu, teď a tady.

„Krucinál.“ Rukou jsem si prohrábl vlasy a snažil se zadržet slzy v očích. Nezáleželo na tom. Opravdu nejspíš pranic nezáleželo na tom, co jsem chtěl já sám. Byl jsem odsouzený strávit věčnost mučený vlastní existencí. Zkoušel jsem se udržet, ale vlastně jsem už snad tady ani doopravdy nebyl. Neměl jsem na výběr. Žádnou jinou možnost, než trhat sám sebe v hlubinách svého nitra, dělat něco, co mě uvnitř zabíjelo, a zoufale žadonit o víc… Ta potřeba, všechny ty hlasy se rozléhaly v mé hlavě, projížděly skrze mé žíly. Co jsem měl, kruci, dělat?!

Vzdát to. No tak, vždyť víš, že je to jediná možnost.

Skousl jsem zuby bolestí a chytil se za hlavu. Ale nejspíš opravdu nebylo jiné cesty. Vzdát to, sebrat se a prostě jít… připravit někoho o život. Kvůli mně. Přestože mě to zničí. A hlavně kvůli ní. Přesto, co to bude znamenat pro ni. Protože nebyla možnost to nakonec neudělat. Už jsem to pochopil. To, co jsem se snažil nevnímat. Že je to nevyhnutelné, ale… ale je způsob, jak si ze dvou hrozných možností vybrat tu lepší. Menší zlo.

Už teď jsem pomalu šílel. Kvůli snaze, aby se ze mě opět nestalo monstrum, jsem se mohl paradoxně stát něčím ještě horším. To bylo to, co se mi to něco uvnitř snažilo říct. Že se buď já sám zvednu, dokud ještě dokážu vnímat, co dělám, a dobrovolně opět ochutnám hořký jed, nebo… nebo už nebudu mít dostatek síly zachovat si u toho alespoň zdání lidskosti, nějaké limity. Protože až podlehnu, až mě to zachvátí, bude má vlastní vůle příliš slabá na to, aby dokázala vzdorovat čemukoliv. Včetně toho ublížit jí…

Kdybych měl žaludek na to udělat to dřív, než za minutu dvanáct, dost možná by to fungovalo způsobem, který jsem přitom tak proklínal. Potěšení a zvrácenost najednou, stejně jako jsem to cítil u Anne. Ale to bylo dobré. Právě v tom ohledu, že jsem byl dostatečně sám sebou, abych to vnímal. To, jak špatné to je. Teď? Teď to bylo už jen padesát na padesát. Mohl jsem se udržet. Mohl jsem za tak drahou cenu vyvážit váhy a opět přechodně získat klid. Mít dokonce možnost ji dál milovat, pokud by vůbec opravdu dokázala mě s touhle skutečností, s touhle nutností stále přijmout. Pokud bych se jí já sám dokázal podívat do očí.

Nebo mě to mohlo smést. Mohl jsem přestat vnímat to, co pro mě tolik znamenalo, a vrátit se do stavu, v jakém jsem byl dříve, možná ještě nepatrně horšího. Ale o to šlo. Tenkrát jsem se dokázal udržet alespoň v jistých mezích. Nezabíjet zbytečně bolestně. A hlavně jsem nemohl zabít ji.

Před staletími jsem vlastní já nechal zahnat do rohu, protože jsem neměl důvod pro to to nedělat, nebylo cesty ven, neměl jsem nic. Celá staletí se krčilo v koutě, bezmocné. Ale jen na první pohled. Protože když se v mém životě objevila ona, podařilo se jí nemožné – dotknout se mě, dostat se až tam. Pouhou svou přítomností mě přiměla zatáhnout za pomyslné řetězy, zvědavě se připlazit blíž. A začít vzdorovat. Tenkrát jsem měl na to sílu, i když jsem byl spoutaný. Teď mi snad stále zůstávala alespoň ta nejmenší, abych si mohl zabránit ublížit jí, i pokud bych se vrátil do předchozího stavu. Ale odešel bych, jako by to neznamenalo nic.

Rozhodnutí jít zabíjet, dobrovolně, zkrátka ve své podstatě znamenalo jedinou jistotu. Ztratit ji. A ztratit sebe. Ale stále daleko lepším způsobem, než kdybych bojoval, dokud bych nepodlehl proti vlastní vůli. Protože zatím jsem měl šanci, že budu mít možnost mluvit do toho, co dělám, i kdyby jen minimálně. S vyčerpanými silami bych už nezvládl zabránit vůbec ničemu…

Bylo pozdě, na všechno. Tohle bylo jediné, co zbývalo. Zničit sebe a tisíce dalších životů… abych ochránil alespoň ji. Naplno jsem vnímal, jak špatné to je, ale jinou volbu jsem jednoduše neměl.

Nebo jsem ji alespoň neviděl.

Zaťal jsem pěsti, skousl zuby. A zvedl se, prudce. Protože jsem to musel udělat rychle, než i to křehké odhodlání k něčemu tak příšernému vyprchá.

Zase jednou jsem si přál raději jednoduše nebýt, přestat existovat. Tahle myšlenka se ale tomu něčemu ve mně nehodila. Snad proto mě až po dalších třech krocích směrem ke dveřím silou uhodilo zjištění, že vlastně mám ještě jednu možnost. To, co já sám za sebe nedokázal, v téhle existenci rozhodně ne. Ale anděl by mohl. Matt nebo Trisha by mohli… ukončit tuhle pouť plnou zoufalství. Jess by to nepochopila. Nemohla by to pochopit, nejspíš. Skok z útesu, když už jsem neměl nic, naději na lepší zítřky. Nic kromě její lásky, která byla vším a zároveň nemohla být dost.

Ne, nepochopila by to a způsobilo by jí to bolest, probdělé noci, proplakané dny. A nejspíš by to ani jednomu z nich nikdy neodpustila. Možná bych je ale zvládl přesvědčit, aby to udělali. Když ne kvůli mně, tak právě kvůli ní. Proto, že pak bych už nikdy nikomu nemohl nic způsobit. Jen já sám bych zmizel ze světa, stejně jako všechny problémy, které mě následovaly, kamkoliv jsem se hnul…

Ta zvrácená část uvnitř mě protestovala, podnícená prostým instinktem přežít. Tím spíš jsem věděl, že právě tohle byla odpověď, na kterou jsem čekal. To, nebo můj původní plán, zabít. Podle toho, která část ze mě to vydrží dost dlouho na to, aby to dovedla ke konci. Stál jsem na rozcestí, a i když mě cosi táhlo na tu horší cestu, jak to něco ve mně předem rozlévalo do těla rozkoš při představě horké krve v dlaních, byl jsem to stále já, kdo rozhodoval o tom, kterou cestou se vydám. A já věděl. Já zatraceně věděl, co je to jediné správné.

Jenže i tahle volba mi měla být vytržena z rukou.

Zarazil jsem se, když se náhle ozvalo vyzvánění, právě když jsem přemýšlel o tom, co těm dvěma řeknu, jak jim sdělím svoji nemyslitelnou žádost. Nechápavě jsem se zamračil. Jessičin mobil. Musela ho zapomenout na stole v rozrušení, ve kterém odtud odcházela. Napadlo mě, že se pro něj možná vrátí. Pak to, že se to třeba rozhodla neřešit, protože to by znamenalo riskovat další nepříjemný rozhovor se mnou, kdyby přišla zpátky tak brzy. A nakonec mi došlo, že brzy není ani v nejmenším správné slovo.

Uplynuly čtyři hodiny od jejího odchodu. Ani jsem si to neuvědomil... Jak dlouho může trvat takový pohovor? Bylo to blízko odsud, to jsem z jejích myšlenek věděl. Neměla by být už zpátky?

Mobil vyzváněl dál a já uvažoval, jestli mám reagovat, nebo ne. Ale vypadalo to naléhavě, protože jinak by dotyčný snad už dávno pochopil, že se nedovolá a má to zkusit později. Zvedl jsem to, nakonec. A z nevysvětlitelného důvodu se mi sevřelo srdce ještě dřív, než volající promluvil. Jako bych předem tušil, že se něco stalo.

Jako bych předem věděl, že se dozvím něco příšerného.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 32.: