OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 33.

29.07.2015 (12:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 349×

„Jessico?“ K mému překvapení se z druhé strany namáhavě ozval Patrick. Sice dávalo smysl, jak to, že má její číslo, koneckonců už jí jednou volal kvůli mému problému s Victorem, ale to bylo dávno a já nechápal, proč by teď...

Ztuhl jsem, když mi došlo, jak ztěžka to jediné slovo vlastně řekl. Když jsem si uvědomil jeho hlasité vdechy a výdechy. To, že nejspíš není úplně v pořádku.

„Ne… tady Daniel,“ povedlo se mi ze sebe po chvíli vysoukat. „Stalo se něco?“

„Jess-“ dostal ze sebe, ale přerušilo ho bolestné syknutí.

„Patricku?!“ vydechl jsem naléhavě a srdce mi divoce bušilo. Měl jsem opravdu špatné tušení. „Mluv, co se děje?!“

„Je… je mi to líto…“ vzdychl.

„Co? Co je ti líto? Tak mluv, zatraceně!“

„Přišli… přišli sem nějací… muži a… a chtěli vědět, s kým ses stýkal…“ Srdce vynechalo úder, vlastní dech se mi zadrhl v hrdle. To ne…

„Nezdá-nezdáli se mi…“ pokračoval, „odmítl jsem… Ale… Ale vyhrožovali Hannah a dětem… Tak jsem… řekl jsem jim, co vím…“ Ztěžka jsem vydechl, roztřeseně sevřel druhou ruku v pěst. Do háje! Krucinál! „Chtěl jsem ji varovat…“ Opět bolestně sykl a pár vteřin to byl jediný zvuk. „Mrzí mě to…“ hlesl pak, „odpusť… odpusť mi to, prosím.“ Zavrtěl jsem hlavou, zatímco jsem si frustrovaně zajel rukou do vlasů a ztěžka polkl.

„Jak se cítíš? Mám k tobě někoho zavolat?“ přiměl jsem se nakonec zeptat. Protože jsem mu to přece nemohl vyčítat. Donutili ho. Pravděpodobně i proto, že kvůli strachu a zmatenosti v jeho myšlenkách si to, co chtěli, nemohli zjistit bez jeho přímého přičinění. A soudě podle toho, jak byl nejspíš zřízenej, se jim povedlo z něj něco vymáčknout, až když začali vyhrožovat jeho rodině. On sám do sebe klidně nechal mlátit. To by snad skoro nikdo neudělal. Ne pro někoho, kdo se k němu choval tak jako já. Ne někdo, kdo by nebyl… přítel.

„To je dobrý… jsem jen potlučenej,“ pokus o krátký odlehčený smích se změnil na další bolestný výdech. „Hannah… se o mě postará,“ ujistil mě.

„Dobře,“ přikývl jsem, i když mě nemohl vidět.

„Danieli…“ začal ztěžka, „co jsou zač?“

„Promiň… to ti nemůžu říct.“ Skoro jsem viděl ten jeho trpce smířený výraz v obličeji, který nasadil pokaždé, když jsem mu oznámil, že o něčem nechci mluvit a poslal ho hledět si svýho. Ani teď na to už dál nereagoval.

„Doufám, že… že bude v pořádku…“ dodal místo toho a lehce sípavě do sebe dostal další nádech. „Vážně… je mi to líto…“

„Nemůžeš za to,“ hlesl jsem, „nemohl jsi jinak, já… to chápu,“ uklidnil jsem ho. Opět jsem polkl. „Díky, že ses snažil,“ dodal jsem pak a raději už zavěsil.

Položil jsem mobil na stůl a udělal pár kroků vzad, pokoušel se přijít na to, co mám teď, sakra, dělat. Raffael. Určitě to byl on. Nebo někdo jiný, koho poslal, ale na tom nezáleželo. Teď nezáleželo na ničem, jen na tom, že ona byla v nebezpečí.

Udělal jsem několik rázných kroků po pokoji ve snaze se uklidnit a uspořádat si myšlenky. Po chvíli mi došlo, co musím udělat. Musím ji najít. Rychle. Teď hned. Dřív než oni.

Zamířil jsem ke dveřím, v tu chvíli však náhle zazvonil můj vlastní mobil. Nový, nedávno jsem si ho obstaral, když jsem se starého pro jistotu zbavil. Zastavil jsem se uprostřed pohybu, pár kroky se znovu dostal až k němu. Kdo by to mohl být? Možná jen Mary, Cleo, Matt nebo Trisha… Ne. Číslo bylo neznámé, opět. Po páteři mi přejelo mrazení. Zíral jsem na něj jako na zjevení několik vteřin. Pak jsem se pro něj natáhl a váhavě ho zvedl.

„Haló?“ Lehce se mi třásl hlas. Když se z druhé strany ozval zvuk pousmání, když volající řekl první slovo, nepříjemné tušení, které jsem měl, se potvrdilo.

„No vida,“ ozval se známý hlas, „a pak, že je kdoví jak těžký se s tebou spojit.“ Ztuhla mi krev v žilách.

„Raffaeli,“ vydechl jsem.

„Věřil bys tomu, že všichni kolem strávili takovou dobu snahou tě najít, bezvýsledně?“ začal prostým konverzačním tónem. „Vážně, to je to tak těžký? Začínám pochybovat o schopnostech svých podřízených. Co si jeden neudělá sám…“

„Co chceš?“

„Není to jasné?“ poznamenal. „Opravdu sis myslel, že ze mě uděláš pitomce a jen tak ti to projde? Že se budeš kamarádíčkovat s anděly, připravovat mě o důležité muže pod mým velením a pak si jen tak odkráčíš a budeš žít šťastně až do smrti? To ses přepočítal.“ Neubránil jsem se polknutí. Jak věděl o andělech? Přišel na to sám, pouhou dedukcí, nebo... Ale i pokud ano, kde by vzal moje číslo?! „Díky tvému bývalému spolupracovníkovi jsem měl možnost seznámit se s jednou milou mladou dámou,“ pokračoval nenuceně a potvrdil tak nejhorší tušení, které mě už dávno předtím stáhlo k zemi. Krucinál. Mělo mě napadnout, že se něco takového může stát! Raul mu zřejmě řekl i o tom, jak u mě narazil na Jessicu, a on se rozhodl mě najít skrze ni, když jsem se já sám ztratil z dohledu. Jakmile už díky Patrickovi znal její jméno, nebylo pro něj tak těžké získat potřebné informace o tom, kde ji hledat. Přerývaně jsem se nadechl.

„Kde je?“

„Je živá, nemusíš mít obavy,“ ujistil mě. „I když záleží jen na tobě, jestli to tak zůstane. Moc se jí tu nelíbí. A přestože na tohle si nestěžuje, myslím, že by jí trocha společnosti přišla vhod. Ocenil bych, kdybys nás svou přítomností poctil i ty.“ V jeho hlase zazníval posměšný podtón. „Dorazíš, dobrovolně a zjednodušíš mi tak práci. A já ji na oplátku nechám jít. Co ty na to?“ Těžký výdech opustil mé rty.

„Dej mi ji k telefonu,“ požádal jsem. Musel jsem slyšet, že je v pořádku.

„Ty mi nevěříš?“ uchechtl se. „To ty jsi tu zrádce, jestli jsi na to zapomněl. Ale dobře, nakonec, proč ne…“ Z druhé strany zaznělo pár neurčitých zvuků.

„Danieli,“ ozval se konečně její roztřesený výdech.

„Jess,“ šeptl jsem a srdce se mi sevřelo a zaplavilo úlevou zároveň. „Jsi v pořádku?“

„Jo… nic mi není, nedělej si starosti.“ Fyzicky možná ne, ale i když jsem takhle nemohl číst její myšlenky, bylo mi jasné, že je vyděšená k smrti. Pár vteřin jsem slyšel jen její dech, náhle nabrala do plic větší dávku vzduchu. „Danieli, nechoď sem!“ vyhrkla. „Měla jsem pravdu, nemohli tě najít, když teď zmizíš, tak-“

„Jess?!“ naléhal jsem, když cosi přerušilo její slova a opět bylo slyšet jen neurčité praskání.

„Má odvahu, to se musí nechat,“ poznamenal Raffael krátce nato. Zavrtěl jsem hlavou.

„Raffaeli, prosím…“

„Blízko Bayview je stará opuštěná továrna,“ přerušil moje slova. „Budu čekat, ale být tebou bych moji trpělivost příliš nepokoušel. Přijď a bude volná, výsledek opačného rozhodnutí je ti nejspíš jasný. A snad nemusím podotýkat, abys přišel sám. Jestli zahlédnu jediného andílka, budu se muset podle toho zařídit. A to by se nelíbilo ani jednomu z vás.“ Nadechl jsem se, abych nějak reagoval, ale zavěsil.

Pár teřin jsem dokázal jen zaraženě stát. Pak jsem sevřel ruce v pěst. „Krucinál!“ ulevil jsem si, než jsem prudce převrhl stůl přede mnou ve snaze trochu vybít všechno to, co mě právě uvnitř zaplavilo. S hlasitou ránou dopadl na podlahu, Jessičin mobil, který na něm byl položený, odlétl stranou a odpadl mu kryt.

Ztěžka jsem oddychoval, zatímco jsem se pokoušel potlačit třes, který mnou právě probíhal. Pevně jsem stiskl víčka k sobě a soustředil se na snahu znovu získat klid. Nemohl jsem se tím nechat přemoct. Nemohl jsem jednat zbrkle, něco takového se nikdy nevyplatilo ani Mattovi, a to byl o tolik silnější. Vztek a rozčilení, stejně jako strach o někoho blízkého, nebyl v podobných případech dobrým rádcem, naopak sám podkopával nohy. Jenže jak jsem se mohl soustředit na to celé jen za pomoci chladného rozumu a přijít na to, co mám dělat, když šlo o ni?!

Ne, nechtělo se mi sázet všechno na to, že dodrží svoje slovo a jednoduše ji propustí, když místo ní dostane mě. Dal bych cokoliv za nějaký lepší nápad, ale nehodlal jsem riskovat tím, že bych o tom kohokoliv informoval, a předně jsem nemohl déle vyčkávat a nechávat ji tam! Už ani o vteřinu déle…

Skrze skouslé zuby jsem procedil několik dalších nadávek, než jsem za sebou práskl dveřmi a vyrazil na místo. Bez plánu. Bez čehokoliv, co bych měl v rukou. To, za co jsem dříve Mattovi nadával, jsem v tuhle chvíli dělal já sám.

---

Přenesl jsem se. Protože jsem jednoduše nemohl ztrácet čas tím, že bych se trmácel na místo normálními lidskými prostředky. Zůstal jsem ale dost daleko na to, abych hned neprozradil svou přítomnost díky mojí stopě, kterou by zachytili.

Nebylo tak těžké to místo najít. Stačilo se zeptat prvního kolemjdoucího. I když se stará nepoužívaná budova stala natolik součástí zdejšího okolí, že ji lidé tady už vlastně ani nevnímali, vzpomněli si, když na ni někdo upozornil a ptal se po ní. Přešel jsem jen o kousek dál a našel jsem ji.

Pomalu a obezřetně, tak abych nevzbudil pozornost, jsem se dostal až k ní. Skryl jsem se za roh, pak jsem zkontroloval nejbližší okolí. Zdálo se, že tu nebyl nikdo, kdo by mě viděl. Rychlostí blesku jsem se přitiskl k polorozpadlým dveřím, ve kterých kdysi bylo zřejmě sklo, ale teď je vyplňovaly jen jeho kusy a stará oprýskaná mříž. Nahlédl jsem skrze ni dovnitř. V prostoru za dveřmi byly holé oprýskané stěny, které sotva tvořily nějaké místnosti. A suť. Ostré úlomky všude po zemi. O trochu dál se dokonce kus stěny tvořící velký otvor bez dveří ulomil a šikmo teď dopadal na zem. A za ním jsem uviděl je.

Zatajil se mi dech a sevřelo srdce, když můj pohled dopadl na Jessicu, která se očividně třásla, to jsem poznal i na takovou dálku. Držel ji na místě jakýsi démon, kterého jsem neznal. Raffaela jsem zahlédl jen o chvíli později.

Semkl jsem rty. A snažil se přijít na to, jak ji mám odtamtud, sakra, dostat. Možná kdybych se přenesl až tam, setřásl toho, kdo ji držel, a dost rychle ji vzal s sebou pryč… To mi ale přece nemohlo vyjít, do háje!

„Hledáš tu něco?“ ozval se za mnou náhle čísi hlas posměšně. Stiskl jsem víčka k sobě. Zatraceně!

Jen o vteřinu později mě dotyčný chytil za rameno a odtáhl dovnitř.

---

„Marnotratný syn se vrací,“ ušklíbl se Raffael, jakmile si všiml mojí přítomnosti. Démon, který mě držel, mě trhnutím popostrčil jeho směrem.

„Danieli,“ vzdychla Jessica a pokusila se vytrhnout jejímu vězniteli. V očích se jí objevil neskutečný smutek.

„Neměl jsi sem chodit…“ Polkl jsem a přelétl z ní pohledem zpět na Raffaela přede mnou.

„Jsem tady… Tak dodrž své slovo a nech ji jít.“ Snažil jsem se, aby se mi do hlasu neprolinul třes. Usmál se.

„To ale moc nevypadalo jako dobrovolná kapitulace, když ses tu skrýval a zamýšlel mě podrazit,“ poznamenal. Chtěl jsem něco urychleně namítnout, ale jednoduchým gestem mi v tom zabránil. „Nebudeme lpět na detailech, tentokrát,“ řekl a pokynul muži za mnou, který, zřejmě dle předchozí dohody, zmizel pryč. Protože už ho nepotřeboval. Stál jsem tam teď bez omezení pohybu. Jenže jsem stejně nemohl dělat vůbec nic. Neměl jsem už ani moment překvapení. Neměl jsem nic. A rozhodně jsem nemínil cokoliv riskovat, když by stačilo, aby démon, který držel Jessicu, udělal jediný rychlý pohyb a… zabil by ji. Raffael se spokojeně pousmál. „Vidím, že už ti konečně došlo, v jak bezvýchodné situaci se nacházíš,“ podotkl. „Celou tu dobu. Nebo sis snad vážně myslel, že se zvládneš skrývat napořád? Přede mnou?“ Zavrtěl hlavou. „To ses spletl. Tím spíš vzhledem k tomu, co máš na svědomí. Dost jsi mě naštval. A víš přece, že to se vzhledem k mojí klidné povaze jen tak někomu nepovede.“ Nasucho jsem polkl. „Neboj,“ uklidnil mě, „na rozdíl od tebe je na mě spolehnutí. Ona může jít. Ale ty…“ Chladně se usmál, než zvážněl a prudce spojil pohled s mým. Udělal něco, co jsem naprosto nečekal. Otevřel mi vlastní mysl, násilím navázal spojení s tou mou. Byl silnější. A já pod jeho velením. Nebyl to pro něj sebemenší problém, on nepotřeboval svolení vůbec k ničemu…

Srdce mi začalo divoce bít pod tíhou těch temných hlubin, které jako by mě vstřebávaly do sebe.

„Tak tobě přišlo, že máš málo svobody?! Nemáš ani ponětí, co tahle slova znamenají. Tvoje srdce možná patří jí, ale tvá duše je stále má. Sice tě nemůžu zabít, ale vážně sis myslel, že nedokážu udělat něco, co právě pro tebe bude ještě daleko horší?“

O vteřinu později povolil vlastní zábrany o trochu více a vtáhl mě dovnitř, aby mi ukázal, co tím prohlášením vlastně myslel. Krucinál. Ztěžka jsem vydechl, na jeho rtech se znovu rozprostřel úsměv.

„Jess, vypadni odsud,“ hlesl jsem po krátkém polknutí.

„Cože?!“

„Prostě odtud zmiz,“ zopakoval jsem naléhavě a tentokrát se otočil směrem k ní, aby pochopila, jak důležité to je. Zaregistroval jsem blízko sebe pohyb, ale nestačil jsem na to reagovat. Cosi mě prudce udeřilo do prsou, zkroutilo kůži na místě dopadu a vyslalo příšernou bolest do mého těla.

„Danieli!“ zaslechl jsem ještě Jessičin vyděšený výkřik. A pak už nebylo nic. Jen tma.

---

Jessica

„Danieli!“ vykřikla jsem znovu, a když mě můj věznitel konečně propustil, rychle jsem přeběhla k němu. Klekla jsem si na zem vedle něj, naprosto při tom ignorovala suť a rozbořené zdivo, které tu byly všude kolem a které mě nepříjemně tlačily do kolen a škrábaly do kůže. Stiskla jsem jeho ruku, úzkostlivě sledovala, jak se jeho hruď zvedá a opět klesá. Jen tahle skutečnost mě udržela pohromadě. Po pár vteřinách jsem zvedla nenávistný pohled směrem k Raffaelovi, který ho před chvílí poslal k zemi. „Co jsi mu udělal?!“ vykřikla jsem rozhořčeně a roztřeseně zároveň. Věnoval mi chladné pousmání.

„Pomohl jsem mu,“ oznámil mi s klidem.

„Cože?!“ To určitě!

„To lidské, co v něm zůstalo, ho táhlo k zemi a ničilo, sama jsi to viděla,“ poznamenal. „Tak jsem ho toho zbavil. Takhle s ním navíc už nebudou problémy. Dvě mouchy jednou ranou.“ Zalapala jsem po dechu. Jen pomalu mi docházelo, co vlastně řekl.

Prudce jsem vylítla do stoje. „Ty parchante!“ vyjela jsem na něj. Nespokojeně mlasknul.

„No no, trochu silná slova, nemyslíš?“ Vzedmul se ve mně vztek. A zaplavila mě touha mu vrazit tak silně, jak jsem dokázala.

Sevřela jsem ruku do pěsti a vystřelila s ní k jeho obličeji. Bez sebemenší námahy ji zastavil na půli cesty. Jeho prsty ji obemkly s možná až zbytečně pevným stiskem, zatímco jeho temné oči ke mně vyslaly pohled, ze kterého mi po páteři přejelo mrazení.

„Umím číst myšlenky a mám nejmíň tisíckrát větší sílu než ty. Vážně myslíš, že je to dobrý nápad?“ upozornil mě.

Pokusila jsem se ho přetlačit. A bylo mi upřímně jedno, jak marné to předem bylo. Nepohnula jsem se ale ani o píď, i když se moje ruka začala třást a svaly na ní bolet, jak jsem po nich vyžadovala nemožný úkol. Nespokojeně jsem usykla a semkla rty do pevné linky. Sledoval mě téměř pobaveně, než mě po chvíli s úšklebkem pustil s lehce zvýšeným tlakem proti mně, aby mě donutil o krok se vzdálit. Frustrovaně jsem vydechla. A několika nádechy se pokusila získat zpět ztracený klid.

„Vrať ho zpátky!“ procedila jsem mezi zuby. Teď už jsem ho zřejmě určitě pobavila.

„Zlatíčko, ale ty nemáš nejmenší právo cokoliv žádat.“ Zlatíčko? On mi řekl zlatíčko?! „Začínám chápat, co na tobě viděl,“ poznamenal. „Na první pohled tak křehká a nudná… Ale očividně v sobě skrýváš i jistou dávku ohnivé jiskry, jen jen vzplanout.“

Jestli chceš to moje vzplanutí vidět v přímém přenosu, tak klidně pokračuj!

Pátravě si mě přeměřil, pak zavrtěl hlavou. „Věř mi, můžeš být ráda, že ses ho zbavila. Ty se budeš mít líp, on se bude mít líp… V podstatě jsem lidumil. Měl bych se sebou něco dělat.“ To snad nemyslel vážně!

„Jak mu může být líp, když-“

„Když jsem ho zbavil toho, co je jeho součástí?“ přerušil mě. „Je to úplně prosté. Jako slepé střevo. Nepotřebná část navíc, která jen zabírá místo, ale toleruješ ji. Když se ale zanítí, jediný logický krok je se jí zbavit.“

„Ale-“

„Jaké ale? Nemůžeš popírat jasné věci jen proto, že se ti nelíbí. Zamilovala ses do odrazu minulosti, něčeho vysněného, nereálného.“ Odmlčel se a krátce se ušklíbl. „Vidím, že s něčím podobným už máš zkušenosti,“ podotkl, když se mi díky jeho slovům na zlomek vteřiny vybavila moje historie s Victorem. O krok se přiblížil, zaklesl pohled do mého. „Daniel je démon. To mluví za všechno. Hodlala jsi snad tuhle skutečnost napořád přehlížet? Snad sis nemyslela, že by to takhle mohlo vydržet napořád. To, na čem tak lpíš, je jen přelud z dávné minulosti, nicotná malá částečka, která se náhodou nešťastně rozhodla ozvat. Je to nic v porovnání s tím, čím skutečně je.“

„Ne…“

„Ale ano. Je to démon. Je stvořený k zabíjení. Je stvořený k tomu milovat to.“

„Ne,“ zopakovala jsem. Lehce nadzvedl koutek úst.

„To se se mnou hádáš?“ ujišťoval se a přimhouřil oči. „On ti to neřekl, že ne?“

„Co?“ nechápala jsem a nevědomě před ním a jeho pohledem o krok ustoupila, ale on udělal stejný krok ke mně.

„To, proč vlastně musí zabíjet,“ řekl. „Protože je to jediná věc, která ho dokáže doopravdy naplnit. Jediná věc, u které se jeho nitro rozechvěje celou smrští opojných pocitů. Cizí křik, cizí bolest, cizí smrt, to je to, pro co žije. A ten pocit miluje,“ zopakoval na konci opět s důrazem na to slovo. Prudce jsem zavrtěla hlavou.

Ne…

„Měla jsi vidět ten slastný výraz na jeho tváři, když mučil a způsoboval trýznivou bolest Anne,“ prohodil jakoby nic. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. „Nelžu,“ ujistil mě dřív, než jsem to stačila vyslovit. „Ale ohledně něj si už tak jistá být nemůžeš. Když ti neřekl tohle, co všechno ještě zatajil? V čem všem ti ještě lhal?“

Ani jsem si neuvědomila, že jsem během jeho slov od něj stále couvala dozadu. Dokud moje záda nenarazila na zeď. Zastavil se jen kousek přede mnou a pousmál se.

„Třeba to, co leží za tím, proč před staletími utekl z domova?“ Nadzvedl obočí. „Pochybuju, že by se podělil zrovna o tohle. Ale ty ses koneckonců ani neptala, proč se tak najednou rozhodl zmizet, že ne?“

„Co tím, sakra, myslíš?“ Navzdory mojí snaze o odseknutí to nakonec vyznělo spíš jako tiché, vyplašené vzdechnutí.

„O svojí malé sestřičce ti říkal? Nebo vynechal i zmínku o její existenci?“ pokračoval běžným konverzačním tónem. „Koneckonců by se to dalo pochopit, když to ani nestojí za řeč. Malá Cristina se totiž dožila sotva šesti let. Předtím, než ji zabil.“ Srdce vynechalo úder, zběsile jsem začala vrtět hlavou ze strany na stranu.

Ne, ne, ne. Neposlouchej ho. Vymýšlí si, neposlouchej ho…

„To on ti lhal,“ ujistil mě klidně. „Ano, zabil ji. Během zatmění mysli, ale co na tom sejde. Byla koneckonců jen jedna z mnoha. Životy, které má na svědomí a které se ty snažíš nevnímat. Cítila ses v bezpečí? Když nedokázal ušetřit ani vlastní sestru? A co to asi tak vypovídá, hm?“

Ne. Ne, to ne. On za to přece nemohl, to… to on. On ho k tomu navedl, on ho k tomu nutil, on ho přivedl do tohohle světa, všechno on! Daniel takový není, sám za sebe ne, nechtěl to… Snažil se tomu vyhnout i teď….

V mysli se mi vynořily vzpomínky na ty sny, ty bezesné noci.

„A proč myslíš, že byla ta bolest tak obrovská?“ chytil se toho Raffael okamžitě. „Desítky, stovky životů… jeden je brzy přestane počítat. Co myslíš, že se mu zdálo? A hlavně proč?“ Další pousmání přelétlo přes jeho rty, když jsem se jemně zachvěla. „Protože tvoje samotná přítomnost ho zabíjela,“ sdělil mi. „Jako bys lila kyselinu přímo do jeho žil. Lidskost v jeho těle nemá co dělat, jen nepotřebný vřed kdesi v nejzazší mysli. Nepatří do téhle existence, do tohohle života. Dvě naprosto protichůdné věci. Kvůli tobě se pokoušel vrátit k tomu, kým byl dříve, ale to je jako by se snažil sám sebe převrátit naruby. Jeho vlastní tělo, tělo démona, ho nepřijmulo, snažilo se ho vypudit ven jako orgán, který se ukázal být nekompatibilní se vším ostatním. Až do té doby ta drobná částečka nedělala sebemenší problém, proto byla prostě jen odložená pryč, ale ty jsi mu podepsala rozsudek nekonečného mučení, rozedranosti mezi tím, kým je, a kým se snažil být. Kvůli tobě. Jako snaha dýchat pod vodou. Bude mi přímo vděčný, že jsem ho toho zbavil.“

„Ne…“ odmítala jsem znovu.

„Každým polibkem, každým dotekem jsi ho pomalu uvnitř rvala na kusy. Láska, kterou jsi mu dávala, byla jako přímý lístek k utrpení, které si ale zároveň nedokázal odepřít. Poskytl jsem mu útočiště temné nicoty, ve které jediné mohlo jeho nitro zůstat pohromadě, ale ty jsi ho vytáhla ven a odsoudila k nepředstavitelným mukám,“ pokračoval.

„Ne…“ zavrtěla jsem hlavou, ale to slovo bylo sotva slyšet.

„Ale ano,“ usmál se a naklonil se až ke mně. Po zádech mi přejel mráz, když se jeho dech odrazil na mojí kůži, zatímco mi přímo do ucha šeptl: „To nejhorší, co ho kdy potkalo, nejsem já, ale ty, zlatíčko…“ Zalapala jsem po dechu. V očích jsem ucítila tlak slz, jen o vteřinu později si první z nich našla cestu ven.

Ne. Ne, tohle všechno… to přece nemůže být pravda!

Ustoupil ode mě stále s tím chladně potěšeným úsměvem. „Být tebou bych odtud zmizel dřív, než se vzbudí,“ upozornil mě prostým tónem. „Mohlo by to být ošklivé.“ To byla poslední slova, která mi řekl, než kývl hlavou směrem k druhému démonovi a oba se přenesli pryč.

Objala jsem si hruď, břicho, ve snaze se nerozpadnout. Ta neskutečná tíha, bolest, která se mi rozprostřela uvnitř, mi bránila v nádechu. Bránila mi zůstat pevně stát.

Podlomila se mi kolena, svezla jsem se k zemi. A snad celou věčnost jsem nedokázala reagovat. Nijak. Jednoduše nijak. Až když slzy vyplavily alespoň sebeméně nepatrnou část toho všeho z nitra, zvedla jsem oči od země a pohlédla směrem k němu.

Vypadal stejně. Jeho tvář, stále v bezvědomí… byla tvář, kterou jsem milovala. Muže, který miloval mě. Nemohla to snad přece být zase jen iluze! Nemohl… Nemohl být ve skutečnosti takový, jaký se on snažil tvrdit, že je. Nesmysl. Přece jsem nemohla věřit víc Raffaelovi než jemu! Lhal mi. Musel mi lhát. Musel. Do háje…

Zavrtěla jsem hlavou, namáhavě se zvedla a přešla blíž k němu. Jedna z mých slz posléze dopadla na jeho zavřená víčka. Co jsem, kruci, měla dělat?! Unikl mi těžký výdech, když mě konečně napadla alespoň jedna věc, co bych udělat mohla. Matt. Zavolám Matta, on... On si bude vědět rady. Jenže jsem neměla mobil... Rychle jsem prohledala Danielovy kapsy a první slabý úlevný výdech opustil mé rty, když jsem v nich našla ten jeho. Vytočila jsem Mattovo číslo, tiše se modlila, aby to zvedl.

„Matte,“ vyhrkla jsem roztřeseně, jakmile se ozval jeho hlas.

„Jess, co se děje?“ zeptal se okamžitě.

„Pomoz mi,“ vzlykla jsem jen. Nějak jsem nedokázala dát dohromady smysluplnou větu.

„Kde jsi?!“ zpozorněl.

„Nevím... V nějaké staré továrně někde kolem Bayview...“

„Vydrž, hned jsem tam,“ pokusil se mě uklidnit. Třaslavě jsem přikývla. Když se tam pak konečně objevil, vrhla jsem se mu kolem krku a slzami mu zmáčela tričko.

„Jess,“ šeptl konejšivě a jemně mě pohladil po vlasech, zatímco zřejmě zkoumal okolí i moje myšlenky ve snaze zjistit, co se stalo. Zmatený nádech mu nadzvedl hruď, když si všiml Daniela na zemi, a já se mu to rozhodla usnadnit a aspoň se pokusit vysvětlit to, co mi v hlavě vířilo až příliš zmateně.

„Našel mě Raffael. Donutil ho přijít sem a pak se ho dotkl a... A řekl mi, že...“ Že mu vzal lidskost. Nedořekla jsem. Ani jsem nemusela.

Odtáhla jsem se od něj a sklonila se k Danielovi. A přitom Matta v duchu doslova prosila, aby mi řekl, že ví, co má dělat, jak to napravit...

„Odstup od něj,“ vydechl však po chvíli.

„Cože?“ Prudce jsem se otočila k němu.

„S ničím takovým jsem se ještě nesetkal, ale to, co jsi řekla, se mi vůbec nelíbí. Běž od něj dál.“

„Ale Matte,“ začala jsem protestovat, „Daniel-“

„Copak to nechápeš? To už není on,“ přerušil mě. „Alespoň ne, jakého ho znáš,“ dodal tiše a já na něj dokázala jen beze slova zírat.

Ne... Ne, to nemyslel vážně! Raffael mu nemohl úplně změnit osobnost, odstranit to dobré... To přece nemohlo zmizet, ne zcela, muselo to zůstat v něm, někde hluboko. Raffael naznačoval, že jsem v něm tu část znovu probudila, jen ji uzamkl, oddálil, aby to bylo jako předtím, určitě, musí to jít přece zase zvrátit, když bude bojovat... Když já ho v tom nenechám!

„Jess,“ začal Matt, ale v tu chvíli jeho slova přerušil Danielův hluboký nádech, po kterém se prudce zvedl do sedu.

„Danieli?“ šeptla jsem, srdce mi bilo jako splašené.

Několik vteřin bylo ticho. Jen ticho, nic víc. Pak nadzvedl hlavu, doteď skloněnou k zemi. Střelil ke mně pohledem, sevřelo se mi srdce. O chvíli později jsem marně lapala po vzduchu a snažila se do sebe dostat sebemenší dávku kyslíku, když rukou stiskl můj krk. Jen pár vteřin, než Matt jeho dlaň odtáhl a odhodil ho ode mě.

Hltavě jsem do plic nabírala nádechy, zatímco jsem se rukama opřela o zem. Suť na ní mě řezala do kůže, vlasy mi spadly do tváře. Roztřeseně jsem hlavu opět nadzvedla, stočila oči k Danielovi pár metrů přede mnou. Sotva jsem na to trochu nabrala síly. I tak jsem se ale stále hroutila. Mnohem víc však kvůli obrazu přede mnou, než kvůli čemukoliv jinému.

Věnoval mi chladný úšklebek. A pak se přenesl pryč bez jediného slova.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 33.: