OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 35.



Duše v temnotách - 35.Pohřbi všechny vzpomínky, zakryj je hlínou... Náš osud je nejistý. Proč nevidíš, co jsme měli, necháváš oheň spálit led? Je to všechno jen lež? Stále přemýšlím o tom, proč naše nebe zemřelo. Obloha padá. Dál dýchám, ale proč vlastně… V tichu se dál držím vzpomínky na nás dva. (Within Temptation, Fire and Ice)

 

Byla jsem jako tělo bez duše. Všechna ta klišé ohledně toho, jak špatně se jeden cítí, když přijde o svou druhou půlku, dávala najednou ten nejjasnější smysl. Nevěděla jsem, zkrátka jsem neměla ponětí, jak se z tohohle stavu dostat.

Ale byla tu jediná věc, kterou jsem si byla jistá. Že já… já tohle udělat nemůžu. Nemůžu na něj zapomenout. Nemůžu zapomenout na jeho dotek, jiskřičky v jeho očích, jeho lehký úsměv. To, jak mě dokázal rozesmát. Jak mě vyzvedl do nejvyšších výšek, jak se snažil držet, vytrvat, nevzdat to, i když už se později doslova tříštil na části. Nemohla jsem zapomenout na to, co bylo. To, co se zdálo nenávratně ztracené. A nemohla jsem sama zůstat vcelku, když on nebyl vedle mě.

Snažila jsem se být silná, ale nemělo to smysl. Nic mi nemohlo pomoci, pokud nic nemohlo pomoci jemu. Nemohla jsem jít dál, pokud on zůstával uvězněný. Nemohla jsem žít, pokud… pokud byl opravdu pryč.

Nedokázala jsem tomu věřit. Nejhorší na tom bylo to, že jsem věděla, že stále žije. Jenže byl to ještě on? Tam někde, hluboko uvnitř… Nebo byla moje naděje dávno vyhaslá? Jako hvězda… Hvězda, která je vidět ještě dlouho po tom, co už vlastně není. Hvězda, jejíž světlo dál klamně září uprostřed temnoty na nebi, i když je ve skutečnosti dávno mrtvá, tam uprostřed hlubokého chladného vesmíru. Na tomhle bodě jsme právě teď nejspíš uvízli my. Protože bylo dávno po všem, ale já to nedokázala vidět. Nedokázala jsem to vnímat. Nedokázala jsem to přijmout, pokud mě to nemělo smést z povrchu zemského a rozedrat zevnitř. A už vůbec jsem nedokázala přijmout to, že by měl Raffael pravdu. To, že Daniel, kterého jsem znala a milovala, vlastně ani nikdy doopravdy neexistoval. Nebo přinejmenším ne teď. Ne v tomhle století. Ne tak, aby to bylo opravdové. Nedokázala jsem přijmout, že právě to, co jsem viděla naposledy a co mi způsobovalo noční můry, bylo jeho pravé já.

Stále jsem cítila jeho dotek na své kůži. Stále jsem vnímala jeho vůni, jeho teplo. Ležela jsem v posteli a vyvolávala si ty vzpomínky, jakkoliv ničivé byly. Ostré jehly, které jsem si dobrovolně vpichovala do kůže.

Docházel mi dech. Bez něj jsem byla zkrátka nadobro zlomená. Byl jako kyslík, který mi teď bytostně scházel. A já bych dala cokoliv, kdyby teď stál vedle mě.

Zůstávalo tu příliš vzpomínek, všude kolem. Příliš odrazů krásných chvil, které se mi teď vysmívaly do tváře. Stačil jediný prostý pohyb. Když Matt vstoupil do místnosti. Když zavrzalo prkno v podlaze, se kterým jsem už dávno chtěla něco udělat. A byla jsem zpátky. V tu noc, kdy jsem za sotva pootevřenými víčky sledovala jeho pohled klouzající po mé tváři. Kdy mi srdce začalo divoce tlouct díky tomu náhlému letmému propojení nás dvou. Sotva vteřina, ze které jsem byla následně hrubě vytrhnuta do tvrdé, ledově mrazivé reality. A hysterický pláč zachvátil mé tělo.

Pláč. To bylo v podstatě to jediné, co jsem dokázala dělat. Bylo úžasné, že jsem se ještě zvládla zcela nesesypat, že jsem byla schopná dál přijímat vzduch do plic, udržovat srdeční rytmus. Bez něj. Uvězněná uprostřed bezmoci.

Nemohla jsem spát. Protože krásné sny byly úplně stejně ničivé, jako noční můry. Připomínka toho, co mi proklouzlo mezi prsty, aniž bych byla schopná to zastavit. Toho, co jsem už nikdy neměla mít. Byli jsme šťastní. Konečně, oba, šťastní. Proč, proč to nemohlo vydržet? Proč nám to nějaká šílená síla musela vyrvat z rukou, sotva jsme se toho pocitu stihli dotknout?

Jeho vůně byla stále všude kolem. A já se v ní nechávala utopit přesto, o kolik horší utrpení to přinášelo. Oblékla jsem si jeho košili. Tu, která mě spojila s některými nejkrásnějšími chvílemi. Koupila jsem mu ji, skrývala se v ní připomínka prvních dnů po jeho probuzení, kdy mě od sebe neodháněl. Měla jsem ji na sobě, když jsme se spolu poprvé milovali. A on, ještě několikrát potom, stala se jeho oblíbenou. Stále v ní byla cítit jeho vůně a já se zachumlala do té měkké látky a představovala si jeho teplo. A další slzy opět stékaly po mých tvářích.

Chtěla jsem se přenést pryč. Ztratit se. Vrátit se do těch dní, které se teď zdály tak neskutečně vzdálené. Jako by se ani nikdy nestaly. Jako by to celé nebyla pravda. Jen nádherný sen, který se příliš brzy rozplynul. Toužila jsem se do něj vrátit. Uvíznout v něm, klidně navěky. Ale bohužel to nešlo…

Byl pryč. Ale nezmizel tak, aby to nebolelo, abych měla alespoň i jen pocit, že je opravdu po všem, a o to víc mě to trhalo na kusy. Protože nic doopravdy neskončilo. A přitom vlastně ano…

A já s tím nemohla udělat ani to nejmenší.

---

„Musíš něco sníst,“ napomenul mě Matt. Už poněkolikáté. Zavrtěla jsem hlavou, skousla rty. Bylo mi špatně. Neustále tak špatně, copak to nechápal? Nedokázala bych v sobě udržet snad ani jediné sousto, tak k čemu by to bylo. K čemu bylo tohle všechno…

„Jess,“ vzdychl znovu, „co mám s tebou dělat?“ Co takhle nějak zařídit, aby se to všechno napravilo? Aby to přestalo bolet… Abych se přestala cítit jako pohřbená zaživa. „Jess, víš, že kdybych mohl něco-“ začal, ale já ho přerušila, když jsem zavrtěla hlavou.

„Já vím,“ zachraptěla jsem. Smutně se pousmál, sotva patrně. A nechal mi talíř s toasty položený na posteli přede mnou, kdybych si to rozmyslela. Právě zamířil ven z místnosti, když se z jeho kapsy ozvalo vyzvánění.

„Ne… pořád stejně,“ konstatoval nevesele, když to zvedl a vyslechl otázku volajícího. „Vím, že by bylo bezpečnější, kdyby se přestěhovala jako my, když on tohle místo zná, a vím, že jí ho tu všechno připomíná, Trisho, ale odmítá se odtud hnout. Jednoduše se nechce vzdát posledního spojení s ním, i když ji to ničí. Kdyby něco, tak jsem tady já. Ne, nemůžu ji odtud prostě násilím odtáhnout, jsem rád, že vůbec nějak funguje.“ Dle jeho povzdechu s tímhle postojem nesouhlasila. Otočil se ode mě na druhou stranu, když zachytil můj pohled, a promnul si čelo. „Co Lucas, zvládáš ho?“ zeptal se po chvíli ticha, aby přešel na jiné téma. A následně výrazně ožil. „Cože?“ hlesl nevěřícně. „Ne, počkej, zopakuj mi to,“ naléhal, když se jediným pohybem otočil zpátky ke mně. Jeho výraz poprvé za dlouhou dobu získal nádech váhavé úlevy, lehkého šťastného pousmání. „To snad… Jo, řeknu jí to. Počkej na mě, já… půjdu s tebou.“ Zavěsil, spojil pohled s mým, v očích radostný odlesk. „Možná jsme přišli na způsob, jak najít Anne,“ sdělil mi.

Anne…

„Trisha nemohla přestat myslet na to, co Lucas stále říkal, vrtalo jí to hlavou. Tak se ho zeptala, jak by chtěl za ní jít, když nikdo neví, kde vlastně je. A on… On…“ Rozhodil rukama. „Zdá se, že on ví, jak ji najít. Nevím jak, ale jednoduše . Jsem idiot, že jsem se nad tím nepozastavil dřív… Možná… možná to má něco společného s tím, co je zač. Naše tělo je v podstatě jen zhmotnění duše, dítě přebírá něco po matce, jsou propojeni vlastním nitrem, vztah matky a dítěte je silnější než obvykle…“ mumlal, zatímco přecházel po pokoji sem a tam. A já vlastně pořádně nechápala, o čem to mluví. Ale na tom nezáleželo. „Jess, můžeme ji dostat zpátky,“ vydechl se slzami v očích, když se konečně zastavil.

Cathleen… Po takové době se mohla vrátit k rodině, být volná… Měla bych cítit radost. Úlevu, štěstí. Cokoliv. Proč jsem na to vlastně ani nedokázala doopravdy reagovat? Právě na něco takového? Co to se mnou bylo?

„Nevyčítej si to,“ šeptl Matt, klekl si vedle mě a jemně stiskl moji ruku, zatímco jeho tvář získala zpět starostlivý výraz. „Je toho na tebe prostě jen moc…“ Povzbudivě se na mě pousmál a pak obrátil pozornost zpět ke svému mobilu. „Zavolám Cleo, aby se o tebe postarala.“ Zděšeně jsem vydechla.

Ne, nevěděla nic z toho, co se stalo, nevěděla, že se vůbec něco stalo, nechtěla jsem, aby mě viděla takhle. Zaváhal.

„Jess… já musím za ní. Ale samotnou tě tu nechat nemůžu.“ Omluva v jeho hlase byla více než patrná. Jenže já ho potřebovala… Ať jsem ho jakkoliv odháněla, potřebovala jsem ho, sobecky jsem potřebovala jeho blízkost, to, že on věděl. „Bude to jen na chvíli, slibuju,“ jemně mi odhrnul pramínek vlasů za ucho, zatímco dál tiskl moji dlaň a hebce přejel prsty po mojí kůži. Přiměla jsem se přikývnout, nakonec. Nemohla jsem ho tu držet. Nemohla jsem myslet jen na sebe. A Cathleen… musel ji odtamtud konečně dostat, to bylo jediné správné. Věnoval mi vděčné pousmání a konečně vytočil to číslo.

---

„Proč jsi mi neřekla, že se něco stalo?“ vyčítala mi Cleo. Přesně tyhle otázky jsem čekala. „A když jsem u toho, o co vlastně přesně jde?! A kde je Daniel?“

„Cleo,“ napomenul ji Matt, zatímco já vzlykla a schovala hlavu do dlaní.

„Krucinál,“ reagovala. „Za tohle může on, že jo? Proč jsi mě nevaroval?“

„Protože jsi mě dost dobře nepustila ke slovu a vlítla jsi sem dřív, než jsem ti stačil říct, že ho nemáš zmiňovat.“

„No, ale teď poslouchám, co se, sakra, stalo?“

„To se těžko vysvětluje.“

„Já mám času dost.“

„Jenže já ne. Prostě… prostě tu s ní buď, a hlavně se to z ní nepokoušej vytáhnout, dobře? Nebudu pryč dlouho.“

„Matte, zatraceně!“ Nejspíš vyběhla za ním, když vyšel z místnosti, ale nebylo jí to nic platné. Zaslechla jsem její kroky, když se vrátila, i následné frustrované vydechnutí.

„Jak dlouho už tu ty tousty leží?“ zeptala se pak. Nereagovala jsem. „Jess,“ naléhala a pokud možno jemně odtáhla dlaně z mých očí. „Vždyť ses toho jídla ani nedotkla! To se chceš zničit kvůli…“ Kvůli němu. Nedořekla to, na poslední chvíli skousla rty v napomenutí sebe sama, že mi to nemá připomínat. „Udělám ti kafe, chceš?“ Kristepane…

Z hrdla se mi vydral další vzlyk, nový proud slz vytryskl z očí a mně se stáhlo srdce, zatímco jsem pěstí roztřeseně praštila o okraj postele ve snaze se uklidnit. Proč mi stačila jediná, sebemenší zmínka na ty nejobyčejnější věci, které měly třeba i jen tak hrozně málo společného s ním, abych se znovu začala hroutit?!

Cleo hlasitě zanadávala. Odstrčila talíř a sedla si proti mně, přitáhla si mě do náručí a pevně mě objala.

„Já ho zabiju,“ neudržela syknutí, „přísahám, že jestli ho ještě někdy uvidím, tak mu vážně ublížím!“ Zavrtěla jsem hlavou, zatímco jsem škytala do jejích vlasů. Ne… ne, on za to nemohl, a to na tom bylo to nejhorší. Nedokázala jsem popírat, co mezi námi bylo, nedokázala jsem to ani odsoudit, nedokázala jsem to brát, jako by to všechno byla celou dobu jenom lež, protože jsem tomu nevěřila. Nešlo na to zapomenout, nebyla jsem schopná se přimět k tomu, abych to vůbec chtěla, přesto jak moc to bolelo. Vzpomínky byly příliš vzácné. To poslední, co mi zůstalo… Ale on…

Ne, tohle nemohlo být jeho skutečné já. Jednoduše nemohlo. Byl stále tam, někde uvnitř. Musel být. A já… už jednou se mi podařilo ho přimět vnímat dobro v něm, mohla bych to dokázat, znovu, já… Skousla jsem rty. Ano, to bylo to, co jsem musela udělat. První věc, která dávala smysl, i když byla přitom naprosto šílená. Nakolik šílená jsem v tuhle chvíli vlastně byla já sama? Ale když Cleo odešla do kuchyně, aby mi přinesla alespoň něco teplého k pití, když jsem odmítala zaplnit žaludek jídlem, byla jsem konečně rozhodnutá, co udělám. A ten úmysl, naprosto bláznivý úmysl mi do žil konečně vlil zpět trochu energie, po několika dnech plných netečnosti. Využila jsem příležitosti. A potichu se vyplížila ven.

---

Stála jsem před jeho bytem. Před Danielovým bytem. A během mělkých nádechů přemýšlela, co teď. Měla jsem zazvonit? Hloupost. Sama jsem nevěděla, co tu vlastně dělám. Jakýsi slabý hlásek vzadu v mé hlavě mě napomínal, ať se obrátím a odejdu, teď, dokud je čas. Namísto toho jsem přiložila ruku ke dveřím a slabě zaklepala. Nic. Možná nebyl doma…

Měla jsem odejít. Vážně měla. Jediná rozumná věc. Namísto toho jsem se rozhodla zkusit najít jinou cestu dovnitř. Požární schodiště na straně budovy mě dovedlo až k jeho oknu. Nejprve jsem váhavě nahlédla do místnosti, zdálo se, že je prázdná. Pokusila jsem se okno otevřít. A povedlo se. Zatajil se mi dech. Pomalu jsem postavila nohu na podlahu a prolezla dovnitř. Byla ve mně malá dušička. Ale pokračovala jsem dál.

Chtěla jsem zavolat, nějak zjistit, jestli tu někdo přeci jen není. Skrze hrdlo stažené několika emocemi najednou to ale dost dobře nešlo. Zkusila jsem se podívat do kuchyně, do koupelny. Všechny místnosti byly prázdné. Nebyl tu… Měla bych být ráda, ten šílený risk mě tím pádem nemohl nic stát. Namísto toho další slzy vstoupily do očí.

Měla bych být nešťastná. Namísto toho mě vzpomínky spojené s tímhle místem zaplavily čímsi jako… vzdáleným záchvěvem tepla. I přesto, že mě to mělo zničit. Anebo možná navzdory tomu, že zároveň mě to opravdu zanechávalo bez dechu.

Prsty jsem se dotkla stolu, u kterého jsem se mu svěřila s vlastní tíživou minulostí, když on to samé předtím udělal pro mě. Měkkého povrchu postele, kde jsme se poprvé propojily v jedno i na fyzické úrovni. Do očí mi znovu vstoupily slzy, ale cítila jsem se tak nějak zvláštně… bolestně, hořce, tíživě a zároveň krásně ochromená.

Nebyl tu. Ale vnímala jsem jeho přítomnost ve vzduchu. A hltavě vdechovala kyslík, který byl naplněný jím samým. Jako bych se konečně po takové době dokázala opravdu nadechnout…

Když jsem z chodby zaslechla zaklapnutí dveří, náhle jsem sebou však trhla. Snad až v tu chvíli mi konečně došlo, že to, co dělám, je v podstatě sebevražda. Že mě nesmí vidět…

Nechtěla jsem riskovat, že se nestihnu oknem včas protáhnout ven, takže jsem udělala první věc, která mě napadla, a schovala se v koupelně. Přitiskla jsem se ke dveřím a nestihla je ani úplně zavřít, protože v tu chvíli vstoupil do místnosti za nimi. Daniel…

Srdce vynechalo úder a já ho se zatajeným dechem pozorovala přes sotva patrnou škvíru ve dveřích. Toho, koho jsem milovala a koho jsem se musela zároveň bát, pokud jsem si chtěla zachovat holý život. A bylo to neskutečné. Být sevřená strachem z toho, aby si mě nevšiml dřív, než zase odejde, a touhou běžet k němu a obejmout ho, sevřít ho v náručí a už nikdy nepustit. Do posledního úderu srdce, který by v tom případě přišel nejspíš záhy nato… Jako bych byla sevřená uprostřed svěráku, který ze mě pomalu vymačkával život.

Nemohla jsem nic. Jen se dívat. Na to, jak odhodil kabát na postel, jak si prohrábl vlasy, aby z nich dostal těch několik málo sněhových vloček, které se už při mojí cestě sem začaly snášet z nebe. Na ty jednoduché, prosté pohyby, které v sobě držely zdání toho, že je všechno v pořádku, stejné jako předtím… Náhle se však lehce zamračil a otočil se za sebe. K otevřenému oknu. Do prkýnka!

Skousla jsem rty, a když střelil pohledem směrem ke mně jakožto jedinému možnému místu, kde by se mohl někdo skrývat, pokud by tu stále byl, nejprve jsem sebou prudce trhla dozadu a pak se zapřela o dveře a dovřela je, zatarasila je vlastním tělem. Protože to byla jediná věc, co jsem v tuhle chvíli vlastně ještě mohla udělat.

Ucítila jsem náraz, zatím jen lehký. Nejspíš jen zkoušel, jestli se ve své domněnce nemýlil. Jak dlouho jsem ty dveře mohla takhle udržet? Právě před ním!

Pohledem jsem zalétla ke klíči v zámku, ale když jsem se k němu pokusila natáhnout, okamžitě jsem si zase rychle sedla na podlahu a soustředila veškerou pozornost a sílu na to udržet ty dveře tak, jak jsou, bez pomoci. Nedosáhla jsem tam. A nemohla jsem si dovolit povolit, třeba jen na vteřinu. Navíc mi něco říkalo, že by mi pouhé zamknutí příliš nepomohlo…

„Jessico,“ ozval se jeho hlas. Jeho hlas vyslovující mé jméno, tak stejný a jiný zároveň… Pevně jsem stiskla víčka k sobě. „Mohlo mě napadnout, že jsi to ty. Kdo jiný by se tam tak zbaběle skrýval?“ zeptal se posměšně. Slyšel moje myšlenky, samozřejmě. Musel vědět, jak jsem vyděšená. A ani to s ním nehlo. Spíš zněl, jako by se skvěle bavil. „Nemyslíš si snad, že mě ty dveře udrží,“ pokračoval po chvíli, když jsem neodpověděla. „Co kdybys to přestala komplikovat nám oběma a prostě vyšla ven, abych si tu nemusel ničit vlastní byt?“ Zachvěla jsem se. Krucinál, byla pitomost sem jít! Co jsem si myslela?! Už jednou mě v tomhle stavu málem zabil, to, že nebyl sám sebou, na tom nic neměnilo. A ten úmysl se zřejmě navzdory mému přání opravdu nezměnil.

Zhluboka jsem se nadechla. To bude v pořádku. Zavolám Matta, dostane mě odsud, je silnější, na něj nemůže… Rozesmál se.

„Ty jsi nikdy nebyla dobrá lhářka,“ zavrněl pak. „A ještě horší, když se snažíš lhát ve vlastních myšlenkách a zakrýt v nich strach z toho, jak jsi ve skutečnosti odsouzená k zániku.“ Zatraceně! „Andělská ochrana vyšší úrovně mi vážně bránila skoncovat to s tebou a „poděkovat“ ti tak za to, co jsi se mnou předtím provedla, ale teď jsi sama přišla sem. Nechráněná, bez možnosti úniku, a nikdo nemá ponětí, kde jsi…“ Téměř jsem viděla chladný úšklebek na jeho tváři. Nemýlil se. Neměla jsem u sebe nic, dokonce ani mobil, neměla jsem, jak dát komukoliv vědět, kde jsem, a o tom, kde je tenhle byt, nikdo z nich nevěděl. Ani díky jeho stopě, sotva by se přenášel zrovna sem… Byla jsem v koncích. A nedokázala jsem tu skutečnost nedat najevo, ať jsem se snažila sebevíc. Do háje!

Znovu se zasmál. „Vystrašené malé kuřátko zahnané do rohu… No tak, pojď si hrát.“ Pochopil, že to nevzdám dobrovolně, a tak dalším nárazem ty dveře prostě vyrazil. Narazila jsem na zem před sebou a prudce se otočila směrem k němu s těžkým výdechem. Očima jsem rychle přelétla okolí a pokusila se najít cokoliv, co by mi mohlo pomoci, s čím bych se mohla ubránit, nebo se o to alespoň pokusit. Jenže tu nic nebylo!

Marně jsem zalapala po dechu, když mě chytil pod krkem a jediným prudkým pohybem mě přimáčkl na zrcadlo nad umyvadlem, až jsem uslyšela jeho prasknutí a hlava mi zatřeštila. Nejspíš mi tekla krev, cítila jsem na kůži její horkost. Umyvadlo za mnou mě nepříjemně tlačilo na kůži, ale to byl právě teď ten nejmenší problém.

Nemohla jsem dýchat… A cosi mi říkalo, že tohle přitom není způsob, jak jsem měla skončit. Ne po tom, co jsem viděla, jak krvavě se vypořádal s lidmi, kteří byli jen položkou na jeho seznamu. Byla bych naivní, kdybych si myslela, že právě mě po tom, co řekl, že mi to všechno chce oplatit, čeká jen tahle… celkem mírná a rychlá smrt. Když ztratím vědomí a nebudu se bránit, bude mě ale moct v klidu připravit o veškerou možnost odporu a dělat si se mnou, co chce, jakkoliv dlouho… Jeho lehké ušklíbnutí mi plně potvrdilo, že jsem dospěla ke správnému závěru.

„Jsi chytrá, to se musí uznat… Až je s podivem, že jsi udělala něco tak neskutečně hloupého a přišla až sem. Ale oba koneckonců víme, že jsi taky ohromně naivní. Už by ses mohla naučit, že bláhově věřit v to nejlepší se nikdy nevyplácí.“

Cítila jsem, že už dlouho nevydržím, ale pokusit se od sebe jeho ruku odtáhnout, to byl předem marný boj… Musela jsem přijít na něco jiného. Musela, kruci! V záchvěvu náhlého nápadu jsem nadzvedla ruku a zamířila s ní k zrcadlu za mnou. Zachytila jsem okraj jednoho ze střepů, zkusila, jestli se nedá odlomit. Okamžitě jsem si pořezala kůži na prstech, ale na tom nezáleželo. Podařilo se mi ten kus ostrého skla ulomit a konečně jsem tak měla v ruce něco, co bych mohla použít k obraně. Přimět ho alespoň zakolísat, abych se pokusila dostat z jeho sevření. Hojil se rychle, ale bolest cítil stejně… Třaslavě jsem sevřela v prstech jedinou zbraň, kterou jsem měla, a on se na mě jen chladně, povýšeně pousmál.

„To neuděláš.“ Nebylo to varování. Jen prosté konstatování. Konstatování odvozené z jednoduchého faktu, jediné prosté skutečnosti.

Že mi šlo o život, ale byl to on, kdo mi o něj usiloval.

Snažila jsem se to nevnímat, přesvědčit sama sebe, že to právě teď ve skutečnosti není opravdu on. Jediný pohyb, no tak, vždyť bojuješ o to moct se vůbec nadechnout! Ale ty oči… Ty modré hlubiny byly tak vzdálené čemukoliv, čím byly dříve, a přitom stále stejné.

Milovala jsem ho… Tak zatraceně moc, že jsem se jednoduše nedokázala přimět mu ublížit navzdory tomu, jak on ubližoval mně. Tak moc, že mě zanechávala bez dechu už jen ta skutečnost, že to byl právě on…

Ve chvíli, kdy jsem už pomalu přestávala vnímat okolí, ho náhle jakási síla odtrhla ode mě. Svezla jsem se k zemi, sípavě do sebe nasávala dávky kyslíku. Až po několika vteřinách jsem dokázala rozlepit oči. Nepatrně jsem sebou cukla, když jsem jen chvíli předtím ucítila na kůži čísi dotyk.

„Matte?“ vydechla jsem překvapeně, jakmile jsem zjistila, že patřil jemu. „Co tu děláš?“ Moje slova ukončilo zakašlání.

„Zachraňuju tě. I když mám zároveň chuť tě za tu pitomost, co jsi provedla, zaškrtit sám,“ oznámil mi. Dle jeho výrazu mi bylo jasné, že je na mě opravdu naštvaný. A přitom se mu ulevilo, že přišel včas. Rychle jsem stočila oči k Danielovi, který se právě zvedl poté, co narazil do zdi na druhé straně místnosti. Cítila jsem, jak se Matt napjal, a tak jsem ho hned chytila za ruku, abych ho zadržela na místě.

„Ne, nech ho, prosím.“

„To myslíš vážně?! Vždyť tě právě málem zabil! Jak ho můžeš obhajovat, ještě stále?!“ Protože… protože… ten, koho jsem milovala, byl tam někde uvnitř, musel být…

„Vážně myslíš?“ nadzvedl Daniel koutek úst výsměšně. „Tak proč nejdeš blíž?“ Jeho výraz mluvil za vše. Proč mám za to, že právě tohle není doopravdy on. Při tom, co měl na svědomí už dříve. Při tom, jak ani nezaváhal, když měl ublížit dokonce i mně. Při tom, jak mu zřejmě vyhovuje, jak právě teď věci jsou, že se konečně zbavil nepříjemných pocitů…

Při tom, jak jsem se už jednou zmýlila v někom, o kom jsem si byla jistá, že ho znám.

„Pojď,“ pobídl mě po chvíli Matt a pomohl mi vstát, než se se mnou přenesl pryč. Protože bez ohledu na cokoliv nechtěl riskovat, že bych tam déle zůstávala. Že bych se znovu měla zhroutit…

---

„Vážně, Jess, co sis, sakra, myslela?“ vyčetl mi Matt, jakmile jsme vyšli ven z nemocnice, kam mě vzal, aby mě ošetřili. Měla jsem teď vzadu na hlavě několik stehů. A ani jsem to nevnímala.

Co jsem si myslela? Já vlastně nevěděla. Tohle nebyla pohádka. Nemohla jsem spoléhat na to, že stačí pár slov, dotek, polibek, a on se probere jako z nějakého zlého zakletí. Nejspíš… nebylo zkrátka vůbec nic, co by to mohlo změnit. Už jsem si musela přiznat, že je konec! Jenže to nešlo… nešlo, i když jsem se o to snažila tak moc…

„Jak jsi mě vůbec našel?“ zeptala jsem se tiše.

„Cleo mi zavolala hned, jakmile zjistila, že jsi zmizela. A pak… jsem šel po tvojí stopě.“

„Mojí stopě?“ nechápala jsem. „Jak? A jak to myslíš?“ Vždyť tenkrát, v té továrně, neměl ponětí, kde jsem, musel se ptát…

„No právě. Myslíš, že bych teď prostě jen tak odešel, když na sebe očividně přitahuješ maléry? Aniž bych s tebou měl nějaké spojení? Nechápu, že mě to nenapadlo dřív. Na druhou stranu, celé věky jsem to nemusel použít.“ Moment… Spojení? Před tím, než odešel, stiskl moji ruku, a já cítila takové zvláštní, příjemné teplo… Zastavila jsem se uprostřed kroku a prudce jsem se k němu otočila.

„Ty jsi mi vyslal do těla nějaký magický sledovací zařízení?!“ nevěřila jsem. A ani se mě nezeptal, jestli s tím souhlasím!

„Vlastně šlo o nepatrnou část mojí energie, taková andělská vychytávka. Neublíží ti, jen mě s tebou propojí, podobně jako je propojený Lucas s Anne, nejspíš proto mě to v tu chvíli napadlo. Využívá se to, když někdo z nás dohlíží na člověka, u kterého hrozí napadení démony, dokážeme tak poznat, kde je a jestli je v pořádku, jestli mu nic nehrozí. A být tebou bych si nestěžoval, protože kdybych to neudělal, tak už je po tobě!“

„Ale zeptat ses mě mohl!“ namítla jsem, jenže pak jsem zamrkala, když mi díky jeho předchozím slovům došlo... „Podobně jako Anne… Matte, kde je? Povedlo se to? Našli jste ji?!“ vyhrkla jsem. Po jeho rtech se rozšířil úsměv, a jako by náhle bylo všechno, o čem jsme se předtím bavili, zapomenuto.

„Ano, Jess. Je u nás doma a živá…“ Ze srdce mi spadl obří kámen, o kterém jsem v důsledku tíhy několika dalších už téměř ani nevěděla.

„Chci ji vidět,“ požádala jsem hned. A on neměl nejmenší důvod mi nevyhovět.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 35.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!