OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 20. kapitola

Dnes (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 68×

Den šestý – Ranní rituály

Na sobotu, první volný den po náročném pracovním týdnu, jsem se vzbudila trestuhodně brzy. S Tomem jsme spali každý zvlášť v jiné posteli, raději i v jiné místnosti. V noci ještě než jsem položila hlavu na měkký polštář, tak už jsem zpívala s andělíčky. Ale nějak jsem nemohla dospat. Jednak jsem byla nesnesitelně zvědavá, co si pro mě dneska Tom připravil, ale taky jsem potřebovala dořešit pár věcí s Danielle ohledně toho článku. A v neposlední řadě si taky přehodit ten let. 

A tak jsem asi po necelé hodině civění do stropu a převalování se v posteli vstala a řekla si, že bych pro nás aspoň mohla třeba připravit snídani. Chvíli jsem váhala, jestli to nebude příliš drzé se mu bez svolení hrabat v kuchyni a vybrat mu část ledničky, ale nakonec jsem usoudila, že to spíš ocení. Jakmile jsem otevřela dvoukřídlé dveře lednice a chvíli do ní zadumaně zírala, než jsem z ní vyndala suroviny vhodné pro jednoduchý francouzský toast Croque Madame. Nebo alespoň nějakou podobnou variantu, jelikož Tom neměl například ten druh sýra, který do těch toastů správně patřil. To jsou ale zbytečný detaily, ne?

Když jsem toasty šoupla do trouby ze které se postupně začínala linout neodolatelná vůně, popadla jsem telefon, abych si vyřídila pracovní hovor. Bylo kolem půl osmé, takže jsem příliš nedumala nad tím, jestli je Danielle už vzhůru či není. Má mi být po ruce, a to kdykoliv dokud není projekt oficiálně ukončen, takže není o čem.

„A-ahoj, Eliso. Je všechno v pořádku?“ Telefon mi zvedla až po třetím zvonění. Každopádně zněla docela energicky, když se trochu zděšeně zajímala o moji maličkost.

„No dobré ráno, sluníčko! Jistě, proč by nemělo?“ vychrlila jsem na ni zhurta, abych tu její slyšitelnou svěžest jednoznačně trumfla. Krátce mi myslí proběhlo, že jsem vynechala svoje ranní cigárko, ale reálně jsem vůbec nepocítila to neodkladné nutkání si zapálit. Našla jsem si zajímavější věci na práci…

„Včera ses z té akce zničehonic vypařila… A Tom vlastně taky,“ podělila se se mnou o svůj včerejší postřeh, přičemž mě překvapila svou troufalostí, kdy dodala i to s tím Tomem. Ironicky jsem se nad tím uchechtla tak, aby to slyšela a hlavně pochopila.

„Byla jsem unavená a Tom se nabídl, že mě doprovodí na hotel. Jak si sama řekla, je to prostě gentleman. Snad si ho tam potom moc dlouho nehledala,“ rýpla jsem si do ní zcela nepokrytě, až mi hlavou prolétla jedna vtíravá myšlenka, že jsem zřejmě znovu podvědomě přepnula do svého starého módu, kdy jsem podléhala sklonům se chovat jako mrcha. Nicméně asi ničemu neuškodí, když si Danielle nadobro uvědomí, že na Toma nemá smysl dál cokoliv zkoušet, ani si na něj platonicky myslet. Aby se zbytečně netrápila, samozřejmě.

„Ne, ne, já… pak taky už odjela domů. To jsem ráda, že…. se hlavně nikomu nic nestalo,“ vysoukala ze sebe poněkud zaraženě, protože ta moje příliš přímočará narážka se jí asi dotkla. Teď jsem se spokojeně usmála sama pro sebe.

„Hmm, nestalo. Neboj se nic,“ ubezpečila jsem ji významným tónem, který by dost dobře mohl znamenat přesný opak. Schválně jsem ji nechala u toho. Občas umím bejt fakt šílená potvora.

„Ale teď mi voláš asi kvůli tomu článku, ne?“ změnila téma, protože nejspíš usoudila, že se mnou ohledně Toma raději nic dalšího už nechce probírat.

„No jistě, ty hlavičko. Potřebuju, abys mi sesumírovala všechny podklady do jedné složky a dodala mi to. Jestli se mi podaří přehodit let na zítra, tak na to budeš mít času víc než dost. To ti dám ještě včas vědět,“ zaúkolovala jsem jí lehkovážným tónem hlasu, protože ta moje další podprahová informace pro ni vyznívala absolutně drtivě.

„Ty tu ještě zůstáváš? Nějaký problém?“ vypadlo z ní s neskrývaným údivem.

„Vůbec, to není kvůli práci, ale čistě osobní,“ uvedla jsem na pravou míru a na rtech mi stále pohrával ten ohavně škodolibý úsměv, který se dá běžně vidět u disneyovských padouchů. Proč to dělám?!

„A-aha, tak… dobře. No, heh, takže... je to vše, nebo ode mě ještě něco chceš?“ soukala ze sebe čím dál zaraženěji. Zjevně jsem ji psychicky úplně zdrtila, takže teď bylo na čase ji nechat se s tím poprat. A taky bylo na čase vyndat ty toasty z trouby, abych je nepřipálila, nemluvě o tom, že jsem mezitím žvanění s ní nestihla udělat volská oka.

„Ono toho takhle budeš mít už víc než dost. Snaž se, ať to máš do večera hotové, ano?“ upozornila jsem ji na nutný deadline, abych ten článek mohla už sama dokončit co nejdřív.

„Jistě, Eliso,“ potvrdila mi rezignovaně.

„No nic, musím končit. Dělám snídani a ještě mi chybí usmažit dvě vajíčka. Tak hezký zbytek dne, Elle!“ rozloučila jsem se s ní, jakmile jsem jí naložila poslední nanejvýš výmluvnou dávku faktů. Zaslechla jsem slabé zalapání po dechu, jak ji ta jedna jediná zpropadená číslovka vykolejila. Jestli si dělala nějaké marné naděje, právě jsem je velkolepě rozdrtila. No co, není dobrý žít v nějakých naivních deziluzích, ne?

„Díky, i tobě,“ hlesla sotva slyšitelně a poté mi zavěsila. Jakmile jsem telefon vzdálila od ucha a podívala se již na tmavý displej, ucítila jsem ostré bodnutí svého svědomí. Bylo to ode mě nepopiratelně kruté a rozhodně to nebylo zapotřebí. Jenomže jsem si opět nějak nemohla pomoct. Raději jsem se začala urychleně věnovat zase přípravě snídaně, abych ji nezkazila tím, že jsem nepozorná nebo trpím hloupými výčitkami.

Troubu jsem vypnula, aby ty toasty mezitím došly a zapnula jsem indukční plotýnku, která byla během chvilky rozpálená. Olej na pánvi speciálně určené pro lívance, případně vajíčka, během pár okamžiků stejně tak, takže jsem rozklepla do dvou kruhových výřezů vajíčka a pozorně sledovala, než budou hotová.

„Co to tu provádíš?“ Z dokonalého soustředění mě vyrušil Tomův překvapený, spánkem stále zastřený hlas, který mi způsobil bezmála srdeční zástavu. Nakrátko se mi zatmělo před očima, až jsem se musela opřít o kuchyňskou linku, protože jestli Tom slyšel cokoliv z toho mého telefonátu s mou asistentkou, tak mě pravděpodobně pošle na první letadlo směr Státy přímo on sám… Krucinál, jen to ne! „Krásně to tu voní,“ poznamenal o pár sekund později, načež se mi ulevilo tak jako snad nikdy.

Opět zcela klidná a vyrovnaná jsem se k němu otočila čelem a musela jsem se na něj začít ihned hloupě culit. Tom se na mě potutelně usmíval, evidentně pořád rozespalý a nevídaně roztomilý. Měl na sobě volné pyžamo a vlasy mu trčely do všech stran, což si asi záhy uvědomil, takže se je pokusil zkrotit svými dlouhými prsty s úhledně pěstěnými nehty. Zcela fascinovaně jsem na něj přitom zírala, než mě z toho zasnění vytrhl nenápadně se plížící lehce nepříjemný zápach, když se vajíčka začala pomaličku připalovat.

„Zřejmě právě připaluju vajíčka!“ vyjekla jsem, načež jsem se pohotově vrátila zpátky k pánvičce a zkusila z ní co nejrychleji vysypat obsah. Naštěstí na talíři nevypadala vajíčka až tak zle, že by se nedala jíst, proto jsem je co nejelegantněji přehodila na zlatavé toasty. Následně jsem se vítězoslavně natočila nazpět k Tomovi, se dvěma talíři plnými vydatného jídla, a pak znovu to samé pro skleničky s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem. Tomova kuchyň přímo překypovala všema možnýma vychytávkama pro snadnější přípravu pokrmů. Bylo nepochybně znát, že je Tom velký fanda do vaření.

„Tys pro nás připravila snídani?“ užasl si nad tou mou skromnou ranní hostinou. Absolutně jsem nepochybovala o tom, že by se Tomovi za stejný čas povedlo uspořádat úplně dokonalé opulentní hody, ale já nikdy nebyla kdovíjaká hospodyňka. Vlastně už tenhle kulinářský výtvor pro mě byl v podstatě heroický počin.

„Drobná revanš za ten nocleh,“ objasnila jsem mu motiv mého snažení a doopravdy jsem pevně doufala, že se to vyplatilo. Jenže Tom na mě dál mrkal celý v rozpacích a na jídlo se zatím evidentně nechystal. „Tak dobrou chuť! Snad to nebude tak strašný,“ popřála jsem mu mile a současně ho trochu popíchla, abychom se dali do jídla, než to nadobro vychladne, což už pochopitelně nebude ani zdaleka ono.

„Páni, El… děkuju ti,“ hlesl vděčně a pořád se tak napůl dojatě a napůl potěšeně usmíval. Kolem jeho nebesky modrých očí, které právě zářily bezbřehým nadšením, se při každém šťastném úsměvu rozevřely zřetelné vějířky vrásek. Působilo to neuvěřitelně vřele a hlavně nakažlivě.

„Je to jen maličkost,“ zdůraznila jsem, když to s tou chválou lehce přeháněl, a mávla jsem nad tím ledabyle dlaní.

„Jenže na těch často záleží ze všeho nejvíc,“ opáčil s bohorovným přesvědčením, proti němuž se nedalo příliš namítat. Nemluvě o tom, že tohle motto jsem slyšela nesčetněkrát z nejrůznějších zdrojů. Ovšem slyšet ono upřímné ocenění přímo z jeho úst na mě mělo neskutečně blahodárné účinky. Připadala jsem si najednou o poznání víc důležitá, vnímaná a potřebná. A přitom šlo jenom o pitomou snídani!

„Pro mě samotná snaha, vlastně vůbec celý ten nápad, má svou váhu,“ dodal vlídně a neustále se na mě koutky svých tenkých, ale sladkých rtů usmíval.

„Tu snídani jsem připravila fakt ráda, Tome. Ale moc mě těší, že něco takovýho vůbec říkáš,“ nebránila jsem se přidat svou pravdomluvnou troškou do mlýna, jelikož moje endorfiny přímo jásaly nad tím, že je někdo po proklatě dlouhé době znovu probudil k životu. Cítila jsem k němu stále větší náklonnost a obdiv.

„Víš, nemůžu si pomoct, ale podle mého názoru dobrý vztah tvoří přesně takovéhle zdánlivě bezvýznamné, obyčejné, ale přitom tak pohodové momenty a společně příjemně strávené chvíle,“ vyslovil mírně zadumaně jednu ze svých tezí ohledně partnerských vztahů. Věděla jsem, že tím na nic konkrétního mezi námi nenaráží, ale že se mi regulérně svěřuje se svými niternými myšlenkovými pochody. A to zas mělo svou jistou váhu pro mě.

„Taky záleží na tom, aby spolu partneři uměli mluvit a slyšeli, co ten druhý říká,“ zmínila jsem se o tom, co pro změnu já považuju za jednu z klíčových podmínek dobrého vztahu. Tom souhlasně pozvolna přikývl. Ta moje rádoby moudrá vsuvka, která ho tolik zaujala, mým uším zněla poněkud pokrytecky, protože přesně v otevřeném dialogu jsem většinou tragicky selhávala. „Proto nezapomínej na to, co jsem ti řekla včera, prosím… Možná jsem měla trochu naváto, ale asi jen díky tomu jsem byla schopná to ze sebe všechno dostat a myslela jsem to fakticky vážně,“ pokračovala jsem vzápětí trochu překotně, přičemž mi mírně stoupl adrenalin v žilách, stejně jako horkost do tváří a uší. Tohle bylo i na mě neobvykle upřímné, ale okusila jsem díky tomu nefalšovaný pocit hrdosti a zadostiučinění. A to bylo vskutku vysoce návykový. Mnohem lepší než ranní cigárko…

Tom viditelně zvážněl, což naštěstí bylo nepopiratelné znamení, že to moje včerejší přiznání ani trochu nezlehčuje a naslouchá tomu, co říkám. Přesto jsem nezaznamenala, že by jakkoli poklesl na duchu. Jeho oči se pořád blyštěly živým zájmem a pozitivní náladou.

„No a já ti včera řekl, že bych ti dneska něco rád ukázal, že?“ namítl bezstarostně, načež jsem včas nezarazila svoji pusu, aby se vyhoupla do radostného rohlíku. Od toho věčného šklebení se na něj už mě bolely snad všechny obličejové svaly, jenomže ono se s tím nějak nedalo přestat, jakmile jsem už jednou začala. A Tom zřejmě taky ne.

„Jen co se nasnídáme, tak si zkusím přehodit ten let,“ zopakovala jsem mu svůj slib, který jsem mínila dodržet i ze svého vlastního egoistického rozmaru, kdy jsem si tady očividně procházela určitou osobnostní proměnou a opravdu jsem stála o to, abych došla až k jejímu cíli. Nicméně každá hodina navíc s ním se počítala a byla mi doopravdy drahá. Veškerý čas strávený s ním mi zpětně přišel nebývale cenný a poučný. Tenhle chlap byl natolik výjimečný, že jsem si jen sotva naplno uvědomovala, jak moc. A zjevně si to naplno neuvědomoval ani on sám.

„Výborně, takže tedy…bon appétit,“ vyzval nás oba dva k jídlu, ačkoliv snídaně musela být už dávno studená jak psí čumák. Ani jednomu nám to ovšem chuť nezkazilo.

„Dobrou chuť, Tome,“ zamumlala jsem pořád s tím absurdně širokým úsměvem a pak jsme se oba dali konečně do jídla. Toasty byly opravdu úplně vychladlé. Ale za to moje láska k němu vzplála jako ta pochodeň.

* * * 

„Nazdárek zdárek Richie! Jak je tam za velkou louží?“ vychrlila jsem na kolegu z redakce, jakmile mi vzal telefon. V práci měl na starost přesně takovéhle logistické záležitosti, akorát jsem si nebyla úplně jistá tím, jestli jsem si ten let neměla zařídit soukromě. Na druhou stranu, velice malicherně jsem doufala, že se to nějak nakonec donese i k Marcusovi. Navíc to nebude úplně poprvé, kdy jsem něco takového řešila a nikdy to nebyl žádný problém.

„Čauvec Eliso. Pořád stejně - pracovně, občas přesčasově. Jak v Anglii? Viděla jsi tam už sluníčko?“ rýpl si do mě, ale podle tónu hlasu si ze mě regulérně utahoval.

„Jasně! Asi jednou na pár sekund,“ přistoupila jsem na jeho srandičky, načež se pobaveně zachechtal. „Poslyš, měla bych na tebe prosbičku,“ nakousla jsem pozvolna.

„Nedělal jsem si iluze, že bys mi volala kvůli tomu, jak se má můj kocour,“ vtipkoval si vesele dál, čemuž jsem se tentokrát nenuceně zasmála já. Všichni v kanclu věděli, že na jediné fotce, která mu zdobila desku pracovního stolu, se mračil obrovský mainský mývalí chlupáč Lucifer.

„Tak samozřejmě nepochybuju o tom, že zrovna v tvojí péči jako úplný kočičí král!“ opáčila jsem bleskově, přičemž opět následoval jeho srdečný smích. Richie byl moc fajnový chlapík a v redakci by se s největší pravděpodobností nenašel nikdo, kdo by ho nesnášel. „Prosim tě, mohl bys mi přehodit let až na zítra? Poslední, co půjde,“ požádala jsem ho ve vší slušnosti.

„Vynasnažím se. Business třída?“ přeptal se kontrolně.

„Na tom nezáleží. Jen prostě nejpozději, co to půjde, jo? Díky, Richarde! Jsi fakt poklad,“ zdůraznila jsem svoje požadavky a současně jsem si vychvalovala jeho snahu.

„Já vím, já vím, zlatíčko! To nestojí za řeč, vždyť je to moje práce. Se ti tam za tou louží nějak zalíbilo, ne? Nebo už si zpátky ani nespěcháš?“ zajímal se jenom tak mimochodem, ale vyznělo to přinejmenším podivně. Chtě nechtě jsem se nad tím musela pozastavit a trochu si v tom udělat jasno.

„Neměla bych snad spěchat zpátky?“ vyptávala jsem se zaraženě.

„No to já právě že nevím. Akorát jsem tu zaslechl, že se povídá něco o tom, že tě chce odsud náš velký šéf vylejt ven. Nebo přehodit na jinou pobočku. Podle toho, kdo to zrovna vypráví, znáš to,“ vysypal na mě jako by nic, přestože tu vykládal o tom, že možná přijdu o svou práci. Dala bych klidně ruku do ohně za to, že to měla být Marcusova pomsta. Ať jde do hajzlu, kretén jeden…

„Jo, heh, to znám…. No nic, uvidíme, až se vrátím do států, ne? Musím běžet, ať si ještě pořádně užiju to depresivní anglický počasí! Dej mi pak vědět, jestli se ti to povedlo zařídit, jo?“ Na závěr jsem vypíchla to nejdůležitější a z celé své podstaty jsem v sobě potlačovala jakýkoliv záchvěv emoce k tomu manipulátorskému šmejdovi. Nestál mi za to.

„Hned jdu na to. Tak zatím, Eliso,“ rozloučil se se mnou a vzápětí zavěsil.

„Zatím, Richie,“ hlesla jsem nazpět a až když jsem odtáhla telefon u ucha, uvědomila jsem si, jak ho křečovitě svírám v dlani. Toť tolik k tomu, že se nijak nenechám rozhodit. Ten idiot se ještě bude divit! Asi do čtvrt hodiny mi od Ritchieho přišla zpráva, že mi našel místo v jiném letu, i když teda v klasické třídě. Přesto jsem se přímo zubila na displej jako něčím praštěná a nemohla jsem se dočkat, až o tom povím Tomovi. A ještě víc jsem se těšila na to, co si pro mě Tom přichystal. Ovšem to moje malicherný, poznamenaný a dětinský já kdesi hluboko uvnitř mě mi tu čirou radost zahalovalo plíživým závojem sžíravý touhy se svýmu bývalýmu nějak pomstít. A to mě popravdě dost znepokojovalo…

* * *

Z Toma se mi povedlo vydolovat alespoň to, že pojedeme někam mimo město. Dost možná někam do přírody. Výslovně mi totiž doporučil si sbalit co nejpohodlnější věci s sebou, které se v mém případě zužovaly na pouhý jeden běžecký úbor a pak značkovou teplákovou soupravu na hotelový pokoj. Na nějaké zběsilé nákupy mi nezbýval čas a vlastně jsem ani neměla chuť jít nesmyslně utrácet za něco, co pravděpodobně už nikdy nevyužiju. A den s tím běžeckým setem snad nějak vydržím, ne?

Zatímco jsem si balila veškeré věci, jelikož na apartmá jsem se již vracet neplánovala, vyrušil mě hovorna FaceTimeu. Ani jsem nemusela kontrolovat displej, abych správně odtušila, že mi volá můj šéf. Tamtamy oběhly redakci teda zatraceně rychle. Ritchie je sice moc fajn, ale vykecá úplně všechno…

Několik krátkých sekund jsem váhala, jestli mu to mám vůbec vzít, ale to moje nedospělé ego nade mnou opět převzalo kontrolu a ten zaoceánský videohovor přijalo. Marcus se tvářil přinejlepším naštvaně a přinejhorším úplně nepříčetně. Občas se to u něj těžko rozpoznávalo, když jeho továrním nastavením byl nečitelný poker face. Zaznamenala jsem, že se mi nepatrně zrychlil tep, což mě samo o sobě popudilo. Vůči němu jsem prostě nechtěla cítit absolutně nic, abych si mohla být zcela jistá, že ho mám konečně někde, což evidentně ještě pořád nebyla pravda. Sakra!

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to má znamenat, že sis přesunula ten dnešní let?“ vyjel na mě zhurta, aniž by mě nejprve pozdravil. To mě nijak nepřekvapilo, ani nevykolejilo.

„Taky tě zdravím, Marcusi. Vždyť je ten druhý let levnější než měl být ten dnešní, takže si na tom ještě něco málo ušetřil. V redakci být do pondělí nemusím, takže co že to tu vlastně řešíme?“ spustila jsem na něj s podobnou vervou, jelikož mě ten jeho ofenzivní způsob jednání byl silně proti srsti, a taky jsem si případné argumenty včas nachystala.

„Že si bezohledně děláš, co chceš!“ zaburácel vztekle a hutně se na mě zamračil, až se mu na čele objevily hluboké brázdy vrásek. Kysele jsem se nad tou jeho trefnou poznámkou poušklíbla.

„Není to poprvý, co posouvám let, ne? Přece nesejde na tom z jakýho důvodu, ale jestli je to až takový nepřekonatelný problém, tak si ten let klidně s radostí zaplatím ze svýho. Dřív jak v neděli se prostě nevrátím, hotovo,“ oznámila jsem mu veskrze nekompromisně, což ho jaksi rozhodilo, čehož jsem musela okamžitě využít. „A stejně, o co ti jako jde, když mě podle všeho hodláš vyhodit? Usnadním ti to a odejdu dobrovolně, bude to tak lepší pro nás pro oba,“ zahltila jsem ho mnohem větším přívalem slov, že se nestačil divit. Zřejmě si mě mínil řádně vychutnat, podusit mě ve vlastní šťávě, ale já jsem se nedala. Jakmile jsem sama vyslovila nahlas, že chci z redakce odejít, už teď se mi nevýslovně ulevilo. Přesně to byl ten správný krok!

„Jestli si dobře pamatuju, nikdy si nepřehazovala let kvůli nějakým pofidérním osobním záležitostem! Tohle tvoje chování, který předvádíš celý týden je absolutně nepřijatelný a nevhodný, to snad ani nemusím zmiňovat, hm?!“ zvolil si postoj mravního kárce, aby se nade mnou mohl povyšovat a současně mě ponižovat. Dřív by mě tím alespoň částečně ovlivnil k obrazu svému, ale teď jsem byla schopná pomyslet pouze na to, jak se mi tohle jeho toxické chování hnusí.

„Ještě pořád jsi ten náš rozchod neskousl?“ vysmála jsem mu a tím samozřejmě ťala rovnou do živého, protože se mu viditelně napjaly veškeré obličejové svaly a vystoupla mu dohladka oholená spodní čelist.

„Jediný, co nemůžu skousnout, je, že jedna moje redaktorka se chová jako laciná děvka!“ vyplival ze sebe značně opovržlivě a díval se na mě jako na nějaký obtížný hmyz.

„Heh, tvoje redaktorka, už ne na dlouho. Můžeš mi na pondělí připravit dohodu o ukončení spolupráce,“ instruovala jsem ho s bezbřehým klidem, jelikož jsem se nemohla dočkat toho okamžiku, až budu vyproštěna z okovů tohohle příšerného člověka a zmizím od něj co nejdál.

„Věř mi, že už teď leží na stole,“ odsekl mi podrážděně a krátce tmavýma očima zašilhal kamsi stranou. Nejspíš na onen zmíněný stůl, protože mi volal přímo ze své kanceláře.

„Výborně!“ zvolala jsem s přehnaným nadšením, ačkoliv kdybych mohla ten papír podepsat hned, bez zaváhání to udělám. Najdu si práci kdekoliv jinde, ale s ním už nechci mít nic společného. Marcus se nad tím mým radostným zvoláním nepatrně zarazil a přezíravě přimhouřil oči, když přemítal, jestli s ním nehraju nějakou psychologickou hru. Jistě, ten kdo podvádí, bude vždycky ostatní podezírat z toho, že podvádí taky.

„Vůbec tě nepoznávám, Liso,“ povzdechl si bezděčně a sledoval mě bezradným až zoufalým pohledem, kdy asi nostalgicky vzpomínal nad naším pseudovztahem, který skřípal víceménějiž od samého počátku.

„Nejspíš poprvý ve svým mizerným životě jsem se doopravdy zamilovala! Nemůžeš mi to prostě přát a být rád, že jsem šťastná? Protože já ti opravdu přeju, abys to dal se Sylvií zase všechno do pořádku, aby sis to nemusel kompenzovat tím, že budeš oblbovat mladý holky a slibovat jim něco, co stejně nikdy nesplníš!“ zadupala jsem ho totálně do země, jelikož na mě akorát oněměle zíral s určitým ublížením ve svých pojednou skleněných očích.

„My dva spolu jsme taky mohli bejt šťastný, Liso! Jenomže ty toho asi ani nejseš schopná, ta tvoje věčná nespokojenost všechno akorát ničí. Že držím pěsti tomu dlouhánovi, aby přišel na to, jak tu černou díru v tobě umlčet,“ neušetřil mě svého posledního jedovatého monologu, během kterého se výraz v jeho tvářil proměnil na ryze blahosklonný. Opět si nasadil tu svou povznesenou masku, kdy musel být nutně nad věcí, přestože ho něco přímo sžíralo zevnitř. To si ostatně vždy dost nevybíravě vybíjel na ostatních.

„Na to už jsem přišla sama. Stačilo se odstřihnout od takových lidí, kteří ze mě vysávali všechno to dobrý, co ve mně je. Teď už bude jenom líp, nám všem. Měj se hezky, Marcusi,“ rozloučila jsem se s ním s vítězoslavným tónem hlasu a než stačil jakkoliv reagovat, videohovor jsem s širokým provokativním úsměvem ukončila. Páni, jo. Tak tohle by bylo. A přitom jsem bezmezně věřila tomu, co jsem mu v zápalu slovní přestřelky řekla – že už bude jedině líp. Minimálně až za chvíli uvidím Toma, který si pro mě nachystal překvapení. Asi by bylo fér mu to nějak oplatit, no ne?

 Čauky mňauky všem! Tak co myslíte, má Elisa ještě šanci nebo je nanepravitelně zkažená? Vypadá to, že na ni má Tom vážně dobrý vliv, ale bez něj je to tak trochu bída. A opravdu se Elisa upřímně snaží anebo jen účelově předstírá?

Příběh těch dvou se pomalu dostává do své druhé části, kterou mě bavilo psát podstatně víc a kde přijde menší, snad vítaná změna. 

Jinak užívejte léta, fajn dovolené, opatrujte se a mějte se prostě skvěle! Všem svým vytrvalým čtenářům moc a moc a moc děkuju! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 20. kapitola: