OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 21. kapitola

13.08.2026 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 11×

Den šestý – Jako v jiném světě

Tom mě vyzvedl kolem poledne. Objevil se ve středně velkém tmavém SUV, které pochopitelně řídil sám. Bobby ležel rozvalený na zadních sedačkách, bezpečně připoutaný přes postroj k bezpečnostnímu pásu a ukazoval mi všechny zuby v tom zvláštním psím úsměvu. Tom naložil do prostorného kufru veškerá má zavazadla a se záhadným výrazem na tváři vyjel neznámo kam, protože cílová destinace pro mě měla být překvapení. Samozřejmě navigaci neměl zapnutou. Otravně pomalým tempem jsme se z centra dostali na dálnici a zanedlouho jsme za sebou nechali ruch a hluk velkoměsta. Brzy jsme ale opustili M4 a vjeli jsme na idylický anglický venkov, který doslova zářil smaragdově zelenou přírodou, kde se čím dál častěji pásly čtyřnohé bílé chomáčky, bez kterých jsem si tyhle až kýčovité filmové scenérie nedovedla představit. S Tomem jsme si cestou povídali o všem možném, uvolněně jako dva staří dobří přátelé, ale s takovým zápalem, který vůči sobě pociťují dva lidé, kteří se vzájemně přitahují. Po Tomově boku jsem se cítila vážně zatraceně dobře. Nemluvě o tom, že vedle něj jenom takhle sedět v autě, bavit se s ním a smát se, bylo něco tak absurdně obyčejnýho, ale současně taky něco, co mě naplňovalo ryzím štěstím, že jsem si připadala jak hlavní postava nějaký příšerně kýčovitý romanťárny. Navíc s Marcusem tyhle prosťoučký společný okamžiky nepřipadaly v úvahu vzhledem k tomu, že jsem byla jeho milenka, takže o to víc mí tyhle chvíle přišly kouzelný.

„Už jsme skoro na místě,“ prohlásil Tom zvesela, když jsme právě minuli značku Marlow. Pociťovala jsem mírnou nervozitu, která mi rozechvívala žaludek, ale taktéž jsem se nevídaně těšila, což se projevovalo tím, že jsem se v sedadle spolujezdce čím dál víc neposedně vrtěla. To i ten pes seděl víc v klidu. Po téměř hodinové cestě jsem s úlevou vyloučila, že by mě mínil vzít například k jeho rodičům nebo ke komukoliv z rodiny. Tak daleko jsme teda ještě zaručeně nebyli. V úvahu připadali někteří jeho přátelé, anebo potom třeba nějaký společný wellness. Což by se mi líbilo podstatně víc.

Zastavili jsme u menšího anglického venkovského zámečku, který přesto působil neuvěřitelně velkolepě. Obklopovala ho hustá vegetace, která ho oddělovala od ostatních staveb v městečku, i díky asi kilometr dlouhé štěrkové příjezdové cestě. Působilo to na první dojem úplně pohádkově.

„No páni!“ užasla jsem nad tou typickou anglickou architekturou, která na mě okamžitě dýchla svou bohatou historií. „Jak to, že ses doteď nepochlubil, že seš nějaký významný šlechtic a tvoje skutečný sídlo je tady!“ Jenom co jsem to v žertu vyslovila, jsem se zarazila a přemítala jsem nad tím, jestli mi náhodou něco neuniklo. Ale nikde jsem na internetu nenarazila na nějakou takovou informaci, že by měl Tom snad nějaký šlechtický předky nebo mu snad byl přidělen nějaký titul, jako třeba Seanu Connerymu. Na to byl Tom ještě moc mladý...

„Želbohu, můj přínos britské kinematografii ještě nebyl natolik zásadní, abych byl od královny odměněn nějakým titulem. Tenhle pozemek patří už po několik generací naší rodině. Později ti o tom klidně řeknu víc,“ přislíbil mi pobaveně, načež vystoupil z auta a s gentlemanstvím jemu vlastním mi otevřel dveře. Potom odpoutal nedočkavého Bobbyho, který už divoce mlátil ocasem sem a tam a pustil ho ven. Ten začal okamžitě čumákem šmejdit po zemi a lítal od keříku ke keříku, tak jak už to psi obvykle dělávají.

„Takže sem mizíš, když potřebuješ vypnout?“ přeptala jsem se stále s tím příjemným údivem nad géniem loci tohoto místa. Vždycky jsem spíš tíhla k moderně, ale tohle mělo rozhodně něco do sebe.

„To jednak, a potom abych jednou za čas zkontroloval, jak se tu všem daří,“ přitakal mi, načež přešel dozadu ke kufru, aby nám vyndal všechny věci. Mezitím jsem dokonale pochopila význam jeho slov, a přestože tu na venkově chyběla ta neutišitelná kakofonie obřího metropolitního města, na moje uši tu útočily zvuky neodmyslitelně patřící k venkovu – veselé ptačí trylkování, šumění stromů v lehkém vánku, rámusení hospodářských strojů v provozu a pak samotná hospodářská zvířata. Zaslechla jsem štěkání mnoha psů, štěbetání nespočtu drůbeže, bečení ovcí, bučení skotu a řehtání koní. Svým způsobem to bylo stejně ohlušující jako zvuky velkoměsta, ale na druhou stranu mi to přišlo mnohem přirozenější, harmoničtější…

„Takže ty seš ve volným čase farmář Tom!“ utahovala jsem si z něj a v mysli jsem si ho představovala v nějakých montérkách, vysokých holínkách a slaměným kloboukem na hlavě. Musela jsem se hodně ovládat, abych se před ním bezdůvodně nerozchechtala jako nějaký cvok. Ten obrázek v mé hlavě bych označila za naprosto bizarní a k Tomovi mi absolutně nešel. Vidět ho v pohodlným domácím oblečení jsem u něj považovala za maximum.

„Spíš spolumajitel menšího venkovského penzionu,“ opravil mě s pokřiveným úsměvem, načež si hodil svou tašku přes rameno a moje dva obří loďáky vzal do rukou. „Akorát je teď celá kuchyně v rekonstrukci, takže máme na dva měsíce zavřeno,“

„Jinak bys mě sem nevzal,“ odvodila jsem si, že mi tenhle výlet nabídl víceméně shodou všech možných okolností. Tom jednoduše přikývl a já se na něj spokojeně usmála, jelikož jsem cítila pouhou vděčnost, že jsem mohla mít tu možnost se sem podívat. Však jsem měla původně dneska odletět zpátky do Států, ale Tom mě pozval na tohle jedinečné místo, které pro něj zajisté mělo nějaký hlubší význam. Takže to může mít nějaký význam i pro nás dva.

„Bývá tu plno. Agroturistika je poslední roky celkem v módě,“ pronesl s nenápadnou narážkou nad kterou jsem se nepokrytě uchechtla. Těch kravaťáků, kteří se topí v penězích a kteří si potřebují odpočinout od byznysu a stresu, jezdí na venkov kydat hnůj čím dál tím víc. „Pojď, ubytujeme se,“ vyzval mě a vykročil směrem k zámečku. Hned vzápětí vydal povel Bobbymu, aby šel s námi, a ten na poprvé beze všeho poslechl.

Uvnitř to vypadalo podobně, jak jsem očekávala. Interiér se nesl v duchu staré dobré Anglie. Na detailnější pohled se jednalo o všelijakou směs stylů, bylo to nestřídmé a přehnaně dekorativní, ale přesto to v konečném důsledku vyvolávalo dojem nebývalého pohodlí a útulnosti. Ve společenském salonku nechyběl obrovský krb, který se dodnes používal, vysoké stropy s těžkými závěsy u oken padajícím až k zemi, tapety a ozdobné lustry, dřevěné knihovny překypující knihami s ošoupanými širokými hřbety a salónový nábytek s květinovým vzorem, kde se u nízkého stolečku podával čaj o páté. Nevím proč, ale tohle mi k Tomovi sedělo asi o něco víc než jeho byt zařízený v industriálním stylu. Svým chováním mi celkově zapadal do úplně jiný doby než tý dnešní.

„Má to tu rozhodně něco do sebe,“ uznala jsem, jakmile jsem se dostatečně vynadívala na první místnost, kterou mi ukázal.

„Je to už poněkud moc,“ opáčil zcela smířeně, přičemž mě svou nekompromisní přímočarostí rozesmál. „Ale já to beru jako takový jiný svět. A vždycky takhle na skok ho navštívím vážně rád.“

„Díky, že jsi mě sem na skok vzal,“ řekla jsem upřímně, přestože ještě nedávno bych něco takového v žádném případě dobrovolně nevypustila z pusy. Venkov, zvířata a já, to rozhodně nešlo dohromady. Ale venkov, zvířata, já a Tom? Tak v tom byl teda sakra rozdíl!

„Myslel jsem, že…“ Nakrátko se rozpačitě odmlčel, uhnul svým pomněnkově modrým pohledem stranou, přičemž hledal vhodná slova, která mu ale po pár vteřinách stále na jazyk nepřicházela.

„Že by se mi tu mohlo líbit? Jo,… vlastně jo,“ přispěchala jsem mu na pomoc, když doteď netušil, co mi chce říct, anebo spíš jestli mi to má vůbec říct. Na tom mi ale nijak zvlášť nezáleželo. Pro mě bylo důležité, že jsem s ním, a to mi zcela stačilo. S letmým úsměvem se na mě znovu podíval a nepatrně přikývl.

„Fajn, ale teď vážně...Co tu vlastně děláme, Tome?“ nedalo mi to a vyrukovala jsem na něj bez obalu, jelikož mi to celé přišlo svým způsobem až absurdní. A neuvěřitelné. Celý tenhle týden s ním byl neuvěřitelný.

„No přece… odpočíváme po náročném týdnu,“ oznámil mi po krátkém zaváhání, načež rádoby lhostejně pokrčil rameny, ale v jeho očích jsem zahlédla jakousi obezřetnost.

„Ne, tak jsem to nemyslela, spíš… proč jsem tu s tebou já?“ upřesnila jsem poněkud neodbytně, když jsem na svůj první dotaz nedostala kýženou odpověď. Tom velmi dobře věděl, na co se ho ptám, akorát mi nechtěl přímo odpovědět.

„Chtěl jsem ti to tady ukázat,“ zkusil znova, přičemž jeho zrak bloudil po okolí s takovým zvláštním nostalgickým jiskřením. Zahlédla jsem ji náznak hrdosti.

„Proč?“ tlačila jsem na něj dál, když už se částečně nechal nalomit.

„Tohle místo je pro mě hodně důležité, a tak… chtěl jsem, abys poznala i další část mého já než jenom tu profesionální. Tady můžu prostě volně dýchat a nemusím se neustále otáčet přes rameno. Tady si vždycky připadám... tak nějak svobodný,“ rozpovídal se tentokrát o něco obšírněji, přestože bylo znát, že se nemluví zrovna snadno. O to víc jsem si toho cenila.

„Strašně ráda poznám tvoje volný a svobodný já, Tome Hiddlestone,“ pronesla jsem se slyšitelným nadšením, které bylo také určitým povzbuzením, když jsem se na něj přitom zeširoka usmívala. Tom se u toho mého prohlášení viditelně začervenal, ale úsměv mi statečně oplatil, načež se opět začal rozhlížet po místnosti, v čemž jsem ho napodobila.

„Pojď, ukážu ti tvůj apartmán. Říkáme mu růžový pokojík,“ nadhodil téměř provokativně, jakmile jsem se přestala rozhlížet po velké místnosti a jemu po boku stále překážely ty moje dva předimenzované kufry.

„Bože můj! Doufám, že se zítra ráno neprobudím a nebudu si myslet, že jsem jedna z postav Jane Austenové!“ zvolala jsem s teatrální hrůzou, přestože takovou Lizzie Bennetovou jsem nikdy nepovažovala za úplně marnou literární postavu. Za to ti mužští v těch románech nestáli v podstatě za nic.

„No, hmm… tady je všechno možné,“ pravil s takovým tajuplným nádechem a podivným jiskřením v blankytných očích, že to ve mně okamžitě spustilo řetězec dost nepřístojných myšlenek.

„Jen mi slib, že se z tebe nestane někdo jako pan Darcy!“ varovala jsem ho, stále v rámci našeho vzájemného špičkování, kterého jsem se nemohla nabažit. Tom se na mě nevěřícně zadíval, že evidentně opovrhuju jednou z nejslavnějších mužských postav celého období romantismu.

„A co pan Bingley?“ dobíral si mě, přičemž neustále jedním okem sledoval svoje čilé psisko, které citlivým čenichem vytrvale lustrovalo každý centimetr pokoje.

„Ani omylem. Buď prostě pořád sám sebou, tak je to… perfektní,“ hlesla jsem najednou mírně váhavě, protože jsem mu nechtěla jakkoliv prvoplánově lichotit, jenže to ze mě vypadlo naprosto nezřízeně. Tom se na mě ale potěšeně zaculil a potom se mi pátravě zadíval přímo do očí. Ten jeho intenzivní pohled jsem vydržela sotva pár sekund, než jsem před ním musela zbaběle uhnout stranou. Pořád jsem ale vnímala pálení na kůži všude, kam se zadíval.

„Odpoledne mám v plánu vzít Bobbyho na procházku po okolí, když už jsme zase tady. Přidáš se k nám nebo budeš chtít pracovat?“ podělil se se mnou o svůj program a jeho dychtivý hlas mi prozradil, že o mou společnost doopravdy upřímně stojí.

„Budu moc ráda, když mi to tady ukážeš. I když si nejsem jistá, jestli se mi z tolika čerstvýho vzduchu nebude dělat mdlo,“ přijala jsem jeho návrh a nezapomněla jsem k tomu připojit další nejapnou poznámku. Tom nad tím odmítavě a lehkovážně zavrtěl hlavou.

„Marlow je maloměsto plné farmářů, kteří mají spoustu zvířat, takže…“ nechal větu vyznít do ztracena, ale její sdělení bylo přesto naprosto očividné.

„Pro jednou můžu mít oblečení načichlý něčím jiným než výfukovými… zplodinami,“ Ačkoli se mi povedlo zvolit o něco sofistikovanější slovní obrat, výraz plyny beztak stále visel mezi námi, protože Tom se na mě poťouchle usmíval. „Zvířata jsou asi i tady, ne?“ zamluvila jsem to rychle prvním, co se nabízelo.

„Ano, i tady,“ přitakal mi poklidně a mně se okamžitě vybavil ten nepříjemný incident s levhartími mláďaty, který jsem nezvládla úplně s nadhledem. Zpětně mi za to bylo neskutečně trapně, protože jsem to hystericky vyhrotila do nesmyslných otáček, kdy mě i samotný Tom musel uklidňovat. Tentokrát jsem se zapřisáhla, že kvůli zvířatům už žádnou scénu vyvolávat nebudu, i kdyby se dělo cokoliv. Vždyť i toho Bobbyho jsem začínala brát jako Tomovu neoddělitelnou součást, přestože na něj neměl tolik času, jak by si přál. Na tom, že nám neustále živě pobíhal kolem nohou bylo něco uklidňujícího, tak nějak mi to dodávalo pocit bezpečí. Nemusela jsem se s ním pořád muchlat, ale mít ho kolem sebe mi ani trochu nevadilo.

„Mám ještě jeden životně důležitý dotaz,“ rozvzpomněla jsem se, když mi opět hlasitě zakručelo v břiše. Tomovi to pochopitelně neušlo a můj neodkladný dotaz díky tomu snadno vydedukoval.

„Dej mi chvilku, něco připravím,“ ubezpečil mě pevně, že mě hlady umřít nenechá. Samozřejmě bych si poradila jinak, ale jestliže pro nás dva chtěl uvařit, v tom případě jsem byla odhodlaná vydržet, jak dlouho bylo potřeba. Před pár dny, kdy mě k sobě pozval na večeři, jsem si vážně pochutnala. Tom se v kuchyni umí parádně ohánět, což je u chlapa fakticky proklatě sexy.

„A nehodil by se ti třeba další pár rukou navíc? Minule nám to spolu docela šlo, ne?“ nabídla jsem se mu ochotně, když se mi vybavily momenty z našeho společného vystoupení v kulinářském pořadu, kde jsme soupeřili s Tomovým nejlepším přítelem Benedictem Cumberbatchem a jeho sympatickou manželkou. Užili jsme si přitom hodně srandy a vzniklo spoustu nezapomenutelných hlášek.

„Jakoukoliv pomoc samozřejmě rád uvítám. Jestli ti tedy nebude vadit, že tě budu komandovat s tím, co máš dělat,“ upozornil mě zcela bezelstně a nevinně na mě mrkal těma svýma nádhernýma očima.

„Neboj, nedělám si iluze, že bych byla v kuchyni lepší než ty. V tomhle týdnu jsem se o tom přesvědčila hned dvakrát,“ zmírnila jsem jeho obavy, že bych snad mohla mít nějaký problém s tím, že mě bude během vaření navádět krok po kroku. V tomhle případě se nechám komandovat vskutku mileráda.

„Abychom to mohli férově posoudit, tak bys mi musela uvařit něco ty,“ opáčil rozverně vyzývavým tónem, přičemž většinu obsahu jeho věty se dalo snadno domyslet.

„Hele, a to se jako ta dnešní snídaně nepočítá?!“ bránila jsem se vehementně, přestože ten můj ranní výtvor by pravděpodobně zvládlo i dítě na vyšším stupni základní školy.

„Ta byla sice výborná, ale… ne, to se úplně nepočítá,“ potvrdil mi s odmítavým vrtěním hlavy, při kterém se neustále slabě a rozkošně culil.

„No dobře, až budeš někdy ve Státech, tak se mi neváhej ozvat,“ vylítlo ze mě bezmyšlenkovitě a došlo mi, že to vyznělo poněkud hořkosladce až v ten okamžik, kdy Tomovi veselé jiskřičky v očích viditelně pohasly. Můj odjezd ho zjevně tížil víc, než mi doteď dával najevo. Mně se odsud nechce o nic víc. „A co budeme mít dobrýho?“ pokoušela jsem se to zachránit, ale můj hlas byl pojednou úzkostně sešněrovaný.

„Pastýřův koláč,“ hlesl stručně a pokusil se nenuceně usmát, ale i to od něj působilo docela křečovitě. „Typické britské jídlo,“ dodal pro objasnění, když jsem na něj zírala s nejapným výrazem v obličeji.

„Nebo… bych mohla uvařit něco k večeři, hm?“ vrátila jsem se obloukem k zádrhelu v naší doposud nevázané konverzaci. Velmi obezřetně jsem ho přitom pozorovala, načež se na mě mírně rozpačitě zadíval.

„Jsem domluvený s manželkou našeho správce, že se o to postará. Kuchyně je její království, ale teď jak je kuchyně v rekonstrukci, tak vaří většinou pouze pro Henryho. Ten už si mi nejednou stěžoval, že se jí těžko odhadují porce jenom pro dva a že Linda nikdy nic nevyhodí,“ rozpovídal se zničehonic docela obšírně, aby rozhovor mezi námi zase o něco rozproudil.

„Aha, tak to nic… No a, kolik lidí tu zaměstnáváte?“ přepnula jsem opět do módu rádoby investigativní novinářky, přestože jsem psala v podstatě pro bulvární plátek. Ještě že jsem se odhodlala z časopisu odejít, už jsem v tom neviděla nic přínosnýho. Což vlastně ani nikdy nebylo, ať si nic nenalhávám. Jenomže doteď mi to nijak dvakrát nevadilo.

„Vlastně jen rodinu Barkerových. Henryho s Lindou a jejich děti, Percyho a Dorothy. Ti se zvládnou o všechno postarat během běžného provozu,“ odpovídal mi se vší trpělivostí, ale tvářil se podivně vážně.

„A s kým to tu spoluvlastníš? Teda jestli o tom chceš mluvit,“ vyzvídala jsem dál a byla jsem z toho čím dál nadšenější. Přišlo mi jako škoda, abych tuhle Tomovu nečekanou stránku před čtenáři záměrně utajovala. Naopak, podle mě by měli vědět, jaký je Tom neuvěřitelný sympaťák. Spousta jeho fanoušků to samozřejmě věděla, ale pro spoustu našich odběratelů by to mohlo být velmi milé překvapení.

„Zůstalo to jako rodinný podnik. Moje sestra Sarah tu má podíl a potom bratranci James a Charles,“ podělil se se mnou o další majitele tohohle pohádkového místa, které zřejmě solidně vynáší.

„Emma o to neměla zájem?“ přeptala jsem se, proč se tady neangažuje Tomova mladší sestra.

„Přesně tak,“ přitakal mi, aniž by to rozvedl dál, což jsem vypochopila jako signál, abych se v tom raději dál nevrtala. Mě ovšem na jazyku pálilo něco dočista jiného. Dlouho jsem nad tím nedumala a místo toho do toho rovnou vlítla, abych se tím případně už nemusela víc zabývat.

„Poslyš, Tome… vím, že si mě sem pozval výhradně soukromě a že moje práce oficiálně skončila už včera, ale… Já bych mnohem raději ukázala lidem tuhle tvoji část. Podle mě je daleko zajímavější a důležitější než ta profesionální herecká, kterou hodně lidí dobře zná. Tohle všechno okolo…“ odmlčela jsem se, zatímco jsem rozhodila ruce do stran, abych tím gestem obsáhla nejen tuhle místnost, ale celý rozsáhlý pozemek. „Tohle mi k tobě tak nějak sedí víc. Že tě to líp vystihuje. Jestli mi to dovolíš, přidala bych to ještě do toho článku,“ vychrlila jsem na něj téměř jedním dechem, jak jsem z toho nečekaného nápadu byla skoro u vytržení.

Tom na mě zaskočeně s pootevřenými ústy pomrkával a zjevně o tom uvažoval. Zamyšleně si vjel svými dlouhými prsty do jemně kudrnatých vlasů a podrbal se. Obočí se mu přitom zhouplo na vnějších koncích směrem dolů a čelo se mu zvlnilo pod náporem zadumaných vrásek. Vypadal přitom docela ztrápeně, když netušil, jak se má rozhodnout a já od něj přitom požadovala okamžitou odpověď.

„Já nevím, Eliso. Nechci se s ostatními příliš dělit o svoje soukromí. Nikdy jsem to nedělal a nerad bych s tím začínal. Alespoň nějaké minimum bych si chtěl nechat pro sebe,“ přemítal nad svým dosavadním přístupem, který byl přinejmenším vůči médiím zdrženlivý. Je fakt, že na internetu jsem s Tomem narážela na fotky především z filmů a akcí. Ani paparazziové se na něj nijak zvlášť nezaměřovali.

„Šlo by jenom o nějakou menší zmínku. Udělala bych si odsud pár fotek, to by mohla být dobrá reklama pro váš penzion, hm? Samozřejmě ten článek bude především o tvým pracovním týdnu, ale byla by fakt škoda úplně vynechat tohle. Co dělá Tom Hiddleston o víkendu?… Neříkej mi, že když sem přijedeš, tak se hostům vyhýbáš, aby o tobě nevěděli!“ argumentovala jsem horlivě, protože Tom se prozatím definitivně nerozhodl, což mi dávalo šanci k tomu ho přemluvit a já se ji mínila neoblomně chopit.

„Jistěže se hostům nevyhýbám, když tu jsem. To by vůči nim bylo nezdvořilé, ale… myslím si, že každý ze slavných má právo na to si zachovat něco… jen pro sebe, chápeš? Alespoň nějaký kousek sám sebe,“ svěřil se mi rezignovaně s takovým podivně melancholickým podtónem, který mě v té mé úporné snaze značně vykolejil.

„Ovšemže, tomu rozumím. Jen jsem… chtěla ostatním ukázat to, co v tobě vidím já,“ zamumlala jsem mnohem umírněněji a chápavě jsem přikývla, že jeho rozhodnutí plně respektuju.

„A jak mě tedy vidíš?“ otázal se najednou, přičemž se na mě zpříma zahleděl. Neušlo mi, že se v ten moment jeho postoj radikálně změnil. Možná ho přemohla zvědavost, možná mi prostě chtěl nakonec vyhovět. To by ovšem musel umlčet svoje zásady, čemuž se mi věřilo opravdu jen stěží.

„Nech mě napsat ten článek a uvidíš,“ prohlásila jsem kategoricky a sebevědomě jsem na něj mrkla. „Stejně ho dostaneš ke schválení, než bude zveřejněný,“ osvěžila jsem mu duchapřítomně paměť, že s tímhle vůbec nic neriskuje.

„Tak dobrá…“ vyslovil se nakonec pozitivně, načež jsem se ho obdařila širokým úsměvem, který mi ihned spontánně vrátil. „Ale teď už pojď, Šípková Růženko, ještě nás toho hodně čeká,“ popohnal mě vzápětí neústupně.

„Jasně, jen mě veď, princi,“ houkla jsem plná čerstvé energie, kterou mi vlil do žil jeho souhlas. Poslušně jsem za ním cupitala, zatímco mi nesl zavazadla do mého růžového pokojíku. Jeho čiperný, čokoládově hnědý pes ho věrně následoval kamkoliv, kam se jeho zbožňovaný páníček vrtl. Tenhle víkend bude zaručeně stát za to!

 Čauky mňauky všem! Tak kdo si dovede představit Toma jako farmáře Toma? Omlouvám se těm, co nikoliv, já si ale prostě nemohla pomoct. Já teda upřímně taky ne. Za to ten menší anglický zámeček a nějaký titul jako hrabě Hiddleston, to už by šlo, co?  K Tomovi se farmaření tak nějak nehodí, ačkoliv má ke zvířatům reálně velmi kladný vztah, ale ta představa mi přišla vtipná, a tak jsem ji použila. :D 

Opět všem mým báječným čtenářům srdečně děkuji za neutuchající přízeň - jste skvělí!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 21. kapitola: