OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 27. kapitola

28.09.2026 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 11×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Den osmý – Konec idylky  

Tom

Ráno jsem se probudil jako první. V noci jsme toho s Elisou sice znovu moc nenaspali, ale i těch pár hodinek od svítání mi bohatě stačilo k tomu, abych byl svěží a odpočatý. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že El nakonec neodletěla a vrátila se zpátky za mnou. Že tu teď ležela vedle mě a spokojeně oddychovala. Tohle její gesto pro mě znamenalo mnohem víc, než by mě vůbec napadlo. Sice tím, že nakonec neodletěla, jenom oddálila nevyhnutelné, ale přesto mě to její rozhodnutí hluboce zasáhlo. Taky jsem si díky tomu naplno uvědomil, že jsem se do ní doopravdy zamiloval. Po hodně dlouhé době jsem do toho znovu spadl.

Lehl jsem si na bok a nějakou dobu jsem ji uchváceně sledoval. Její krásnou tvář, zcela klidnou a uvolněnou, na kterou jsem se nemohl dostatečně vynadívat. Nějak jsem stále nechápal, jak se během pouhého týdne mohl náš vztah od ryze pracovního mohl posunout do tak intimní roviny, ale stalo se. A já si to náramně užíval plnými doušky a hodlal jsem si z toho vzít co nejvíc. Stejně jako maximum vracet…

Neudržel jsem se a než jsem se vykutálel ze zahřáté z postele, abych nám připravil nějakou dobrou snídani, tak jsem ji lehce políbil na tvář. Akorát něco nesrozumitelného zamumlala, zavrtěla se pod peřinou a pak se otočila na druhou stranu ode mě. Ještě že tak, jelikož jinak bych asi neodešel a pozoroval ji nerušeně dál.

Připravoval jsem pro nás míchaná vajíčka a poslouchal jsem přitom nějaké ranní zprávy z Londýna, když v tom jsem zaslechl vyzvánět svůj telefon. Rychle jsem pro něj doběhl, jelikož včera v již pokročilý večer jsem poslal svému manažerovi textovku o svých imaginárních střevních obtížích, které mi bohužel dnešní den nedovolí absolvovat naplánovaný program, který měl původně startovat až v pozdní dopoledne, ale David se mi už neozval. Skutečně jsem na displeji smartphonu spatřil jeho jméno, proto jsem hovor neprodleně přijal. 

„Nazdar, Tome, tak jak je? Už si na tom líp?“ zajímal se ihned, ale jeho hlas zněl podivně napjatě.

„No ahoj, Davide. Bohužel, dneska vážně potřebuju sickday. Dám ti včas vědět, jestli to už zítra zvládnu,“ lhal jsem jako když tiskne a neuvěřitelně jsem se za to styděl. Ještě že jsme si klasicky telefonovali, protože jinak by na mě stoprocentně poznal, že si vymýšlím tyhle nehorázné nesmysly. Nikdy jsem nebyl typ, co by lhal, ale proklatě moc jsem toužil zůstat s El doma a užít si s ní ještě nějaký volný čas, než fakticky odletí do Států. Nebylo to ani správné, ani zodpovědné, ale v jednom momentě mé slabosti, jsem tu lživou zprávu odeslal, i přestože jsem Elise tvrdil něco jiného. Řeknu jí to až si spolu dáme tu snídani…

„A… nemá to náhodou něco společného s tím článkem a fotkami, co se objevil na internetu?“ zeptal se mě nejistě a pak mezi námi zavládlo hrobové ticho.

„O čem to mluvíš? Jaký článek?“ zarazil jsem se, protože jsem neměl nejmenší ponětí, na co tím naráží.

„No, ehm… Pošlu ti odkaz, podívej se na to raději sám,“ oznámil mi rozpačitě a záhy mi cinkla přijatá zpráva s vepsaným odkazem. Ani jsem neukončoval telefonát, jenom jsem klikl na odkaz a pak už jen šokovaně civěl. Článek jsem přelétl očima, protože mě okamžitě zaujaly právě zmíněné fotografie.

„Co to kčertu je?!“ vyjekl jsem vyjeveně a musel jsem na chvíli křečovitě sevřít víčka, načež jsem se znovu podíval na displej telefonu. Ne, bohužel nikam nezmizely.

„To mi spíš řekni ty, Tome,“ vyzval mě David a očividně na to vysvětlení čekal.

„Já nevím! Nemám ani ponětí, do háje,“ zaklel jsem znovu a pořád na ty fotky udiveně zíral. Na jedné jsem se usmíval společně s Elisou a přesně jsem si dovedl vybavit moment, kdy ji El pořizovala. Bylo to chvíli potom, co jsme vyrazili na procházku s Bobbym. Na další fotce jsem seděl venku na lavičce a díval se před sebe, zcela jistě na svah se zvířaty. Jenže na poslední fotce jsem ležel nahý v posteli, měl jsem na sobě přehozené bílé prostěradlo a evidentně jsem spal, jelikož o téhle fotce jsem vůbec nevěděl. Co to má znamenat, ksakru?!

„Hele, jestli sis našel novou babu, tak ti jako fakt gratuluju – Elisa je to totální kočka, ale… takhle to pustit do světa není úplně nejšťastnější. Navíc zrovna ty, když si dáváš na svoje soukromí takový pozor. Nemluvě o tom, že na tý poslední fotce kdybys měl to prostěradlo ještě o trochu níž, tak by o to věděli všichni všechno,“ Během jednoho monologu mě zvládl pokárat a současně si ze mě nepokrytě utahovat. Nicméně měl ve všech bodech recht.

„Poslyš, Davide, zavolám ti později, jo?… Já teď… už musím,“ ukončil jsem náhle telefonát, aniž bych se rozloučil, protože jsem tuhle novinku nějak pořád nemohl rozdýchat. Vtom ale mou pozornost upoutal silný nepříjemný zápach spáleného jídla, protože vajíčka na pánvi se úspěšně osmažila až na uhlí. Pohotově jsem přiskočil k plotně, pánev přesunul o několik centimetrů dál a ihned jsem ji vypnul. Hlasitě jsem zanadával, protože se z vajíček už linul poměrně hustý kouř, který celou místnost zahaloval do šedé mlhy. Bobbymu to pochopitelně neušlo a kvůli několika náročným vjemům spustil hysterický štěkot. Přiběhl jsem k oknu a otevřel jsem ho, aby ten štiplavý kouř vyšel co nejrychleji ven. Do toho se navíc spustil požární hlásič, jehož charakteristický zvuk se nedal přeslechnout a nejspíš probudí celý dům.

„Co se to tu, proboha, děje?“ zjevila se na prahu místnosti Elisa a oči ji zběsile kmitaly sem a tam. Záhy pochopila. Akorát jsem němě pozoroval, jak popadla tu kouřící pánev do ruky a prostě ji vyhodila z okna. Tak to jsem nečekal. Jakmile jsem se vzpamatoval z toho jejího radikálního řešení, přesunul jsem se k hlásiči, abych ten protivný randál konečně umlčel. Po vyťukání bezpečnostního kódu hlásič naštěstí definitivně zmlkl. Elisa mezitím vzala do rukou ze stolu prostírání a pokoušela se ten kouř alespoň částečně vyhnat oknem ven.

„Bobby! Bobby, místo!“ zvolal jsem povel, abych psa rozptýlil a poslal ho dál od toho příšerného smradu. Nejdřív nijak nereagoval a štěkal dál, ale když jsem svůj rozkaz zopakoval, otočil se a odběhl si lehnout do klece na kterou jsem ho naučil už jako štěně. Když jsem uznal, že je kritická situace zažehnána, otočil jsem se na patě a zmizel jsem beze slova do obývacího pokoje. Elisu jsem tam nechal, jelikož jsem nutně potřeboval odstup a čas na přemýšlení. Nejdřív nějak zpracovat, co se vlastně během té chvilky všechno stalo. Ten málem požár mě ani tak moc netrápil. Jenomže ten článek s fotkami ano, a to pekelně.

Musela to být neomylně její práce. Těžko se mi tomu věřilo, ale jiná možnost logicky reálně neexistovala. Zaslechl jsem, jak svými bosými nohami vcupitala rovnou do místnosti za mnou a zastavila se až těsně přede mnou, aby si mě mohla zblízka s nefalšovanou starostlivostí prohlídnout.

„Seš  pořádku?“ ubezpečovala se, když na mě na první pohled nic nenašla.

„A-ano… teda, vlastně ne. Nejsem v pořádku, Eliso,“ vykoktal jsem ze sebe, protože nejprve jsem ze sebe automatickou vysoukal odpověď, jak jsem byl pořád poněkud šokovaný vývojem událostí. Elisa na mě vykulila oči.

„Šmarja, a co se děje? Nadýchal ses toho kouře nebo ses popálil?“ tipovala vyděšeně, načež ke mně vztáhla ruce, aby se mi podívala na obě dlaně, ale já jsem intuitivně uhnul. Ten článek s těmi fotkami jsem od ní podvědomě vnímal jako solidní podpásovku. A to bolelo. Jak mohla něco takového udělat, když jsme se jasně dohodli na tom, že zmínka o farmě má být součástí toho jejího článku? A hlavně potom, s čím vším jsem se jí svěřil? No páni!

Místo toho, abych ji cokoliv vysvětloval, pouze jsem odblokoval displej telefonu a podal jí ho. Rozpačitě na mě pohlédla stále vyplašenýma očima a zřejmě nerozuměla té souvislosti mezi nabízeným telefonem a požárem v kuchyni. „Co to má jako být?!“ vyzval jsem ji rázně, načež jsem ji displej vrazil přímo pod nos, když se neměla k tomu, aby si ho ode mě převzala. Elisa přeostřila svoje oči na telefon a po několika sekundách zbledla o několik odstínů.

„No do prdele,“ vypadlo z ní akorát, ale najednou vypadala tak přistiženě, jako by ji něco došlo. 

„Můžeš mi nějak vysvětlit, co na nějakém pochybném internetovém bulváru dělají tyhle fotky?!“ vyzval jsem ji ještě jednou, o něco netrpělivěji než před chvilkou a asi o něco hlasitěji, protože s sebou Elisa celá trhla. Několikrát na prázdno zalapala po dechu, ale z jejích sladkých rtů nakonec nic nevyšlo. Stejně, co ji teď vůbec můžu věřit?

„To já ale… tohle není moje…“ koktala pro změnu zase ona, ale očividně tím pouze naháněla nějaký čas, který by mohla využít pro vymyšlení nějaké lži a na to jsem nemínil přistoupit.

„Tohle jako že nejsou tvoje fotky? Vždyť jsem tam byl taky, pamatuješ?!“ skočil jsem ji do řeči dřív, než by tu prolhanou myšlenku dokončila. Ona ale pouze odmítavě zavrtěla hlavou a vrhla na mě bezradný pohled, který mě v téhle situaci jenom o to víc rozčílil. Nepochyboval jsem o tom, že v tomhle uměla chodit a nehodlal jsem jakýmkoliv emočním manipulacím podlehnout.

„Proč, Eliso?! Co z toho jako máš?“ sykl jsem vyčítavě a telefonem jsem zahodil na velkou pohovkou kousek od nás. Elisa se trochu vyděšeně stáhla, jak ode mě takovou popuzenou reakci zjevně nečekala. Jenže já od ní takovou zradu taky nečekal, a to jsem se jí chystal vyznat, že ji taky miluju. No do hajzlu! „Kolik ti za ty fotky nabídli? Doopravdy máš něco takového zapotřebí?“ neudržel jsem se a na rovinu se jí zeptal. Připadalo mi to neuvěřitelně laciné oproti tomu, co se mezi námi rýsovalo, ale zjevně jsem to tak cítil jenom já. Kruci, fakt to proklatě bolelo…

„Tohle jsem vážně nechtěla, Tome… Je to moje chyba, promiň mi to, prosím,“ požádala mě veskrze kajícně a mrkala na mě tak zoufale, že za běžných okolností by mě zaručeně obměkčila, i kdyby třeba někoho zabila, jenomže teď tím pouze přilila olej do ohně. Moje zrazené ego se doslova svíjelo v hutném bahně ponížení, zklamání a ublížení.

„Tohle ale jenom nějaký promiň nespraví, Eliso! Vždyť jsme se jasně dohodli, jak to s tím víkendem v tom článku bude!“ odpálkoval jsem nešetrně její snahu si mě udobřit a připomněl jsem ji současně naši ústní dohodu, že z našeho romantického pobytu na farmě použije jenom něco málo. Krucinál, kdo ví co za kompromitující materiál ještě má a co je tohle za zasranou hru!

„Tome, prosím,“ zopakovala o něco prosebněji, ale na mě to přesto nemělo vůbec žádný vliv. Překročila tím určité hranice, zradila tím mou důvěru a já vážně netušil, jestli se z tohohle nějak dokážu zmátořit. Takovouhle ránu krátce poté, co jsme se dali dohromady, sotva rozchodím ze dne na den…

„Bude lepší, když do těch Států odletíš co nejdřív,“ doporučil jsem jí nekompromisně, přestože uvnitř mě snad každá buňka křičela, že ji potřebuju mít u sebe a ne na úplně jiném kontinentu. Musel jsem sebrat rozum do hrsti a nenechat se ovlivnit tou záplavou opojných hormonů, které mi její blízkost přinášela.

„Ne, to ne… Já to nějak vyřeším, ano? Zařídím, aby ten článek z toho internetu zmizel, hm?“ navrhla mi s takovou nadějí v hlase, možná i ten problém záměrně vztahovala k téhle špičce ledovce, ačkoli jinak velmi dobře věděla, v čem celý ten svízel tkví.

„Zrovna na tom přece nijak nezáleží, Eliso,“ upozornil jsem ji neústupně a vrtěl jsem nad tím jejím zdánlivě řešením nesouhlasně hlavou. Sice by nejspíš nějak dokázala zařídit, aby ten článek zrušili, ale to mě ani tak moc nedrásalo, jako že mi prostě vrazila dýku do zad. Všiml jsem si, že se jí začaly podezřele lesknout oči a ani se to přede mnou nesnažila nijak skrývat.

„Takhle to mezi náma nemůže skončit,“ pronesla silně se třesoucím hlasem, když jí už začínalo docházet, že se mnou nijak a ničím nehne. Rozhodl jsem se, a hodlal jsem si za tím pevně stát.

„A co sis jako myslela? Že tímhle pitomým způsobem oznámíš světu, že jsme my dva pár a co dál? Příště všem ukážeš můj nahej zadek ve sprše? Copak sis nevšimla, že je pro mě soukromí naprosto zásadní věc?! Jenže ty ses rozhodla to ignorovat a teď ode mě čekáš co? Že i já budu ignorovat, že si mě využila a zradila? Tak to asi těžko, Eliso… Připadám si jako naprostej idiot! Myslela si vůbec něco z toho vážně? Byla si ke mně alespoň v něčem upřímná?!“ dostával jsem se postupně do ráže, až jsem zapomínal na spisovný slovník a nemohl jsem si od toho absolutně pomoct. Ani jsem vlastně nechtěl. Moje jakási primitivní část jí toužila tu nehoráznou bolest oplatit. Jen ať cítí tu samou mizérii jako já…

„Samozřejmě, že jsem to myslela vážně! Úplně všechno. Věř mi to, prosím!“ zaúpěla nešťastně a z koutku oka se jí vykutálela jedna čirá slza. Za ní ovšem stekla hned další, stejně jako se vyhrnula i z druhého oka.

„Jenže já nevím jak bych ti ještě někdy mohl věřit, chápeš to?!“ odsekl jsem vztekle. Brada se jí následně viditelně roztřásla, jak se nejspíš ze všech sil držela, aby se přede mnou nesesypala jako malé děcko.

„Ale já tě miluju, Tome,“ pípla si spíš tak pro sebe a upírala na mě přitom svoje veliké uslzené oči, ve kterých jsem spatřoval rezignaci a zármutek. Částečně mi to přineslo jakési zadostiučinění, jenomže na druhou stranu mě to samotného zevnitř užíralo. Nechtěl jsem ji vidět nešťastnou. A to byl ten kámen úrazu.

„Nejsem si jistý ani tímhle, Eliso. Přece když někoho miluješ, tak se snažíš především o to, aby byl ten druhý šťastný a spokojený. Určitě mu ale nijak vědomě neubližuješ!“ namítl jsem rezolutně a založil jsem si ruce na prsou.

„Ksakru, vždyť jsem ti říkala, že je se mnou něco špatně! Jsem prostě rozbitá, ale tys mě zřejmě neposlouchal, když se tomu teď tak hrozně moc divíš! Neměl si mě přemlouvat, abych tady zůstala! Neměl si mě na tu farmu vůbec brát!“ spustila najednou vyčítavě a doposud její zlomené oči najednou nabraly úplně jiný rozměr. Viditelně se zatvrdila a přešla do protiútoku, který nejspíš působil jako poslední zoufalý pokus, než se definitivně vzdá. Každopádně mě tou svou trefnou připomínkou neskutečně vytočila. Sice měla pravdu, ale hloupější výmluvu už zvolit fakticky nemohla.

„Takže tím mi chceš říct, že si za to můžu já sám?! Že jsem měl vědět, že náš vztah hned na začátku něčím sabotuješ, protože vlastně nevíš, co si máš počít?!“ vykřikl jsem bezmála nepříčetně, což mi nebylo vůbec podobné. V drtivé většině situací jsem dovedl zachovat klidnou hlavu, jenomže ona se mi dostala tak hluboko pod kůži, že mi stačilo tak málo, abych byl doslova bez sebe.

„Tys taky zřejmě nemyslel vážně to, jak si mi sliboval, že na to přijdeme spolu, protože při prvním problému ode mě okamžitě utíkáš!“ vrátila mi pohotově, aby mi nezůstala nic dlužná.

„To, co si udělala, já prostě nedokážu jen tak hodit za hlavu. A vlastně ani po tom všem, co jsem kdy ve vztazích zažil, nechci…“ zopakoval jsem ji, přičemž jsem bezděčně rozhodil ruce do stran, abych tím taktéž poukázal na svoji vlastní neschopnost. Dřív bych možná dovedl tenhle její přešlap nějak skousnout, ale po všech svých zkušenostech a zklamáních už bohužel ne. Můj pohár příkoří už neměl ani zdaleka takový objem, jako když jsem začal randit.

„Tak si to zatraceně neměl slibovat, když si svoje slovo nikdy nehodlal dodržet! To si mě vážně tak moc chtěl dostat jenom do postele?!“ zasyčela kousavě a já cítil, jak se mnou ten jed rozlévá a zatemňuje mi mysl.

„Asi jsem si prostě fakticky nemohl pomoct! Nejspíš jsem se měl předtím nechat prostě jen svést, pak bychom si nejspíš celý tenhle tyjátr nejspíš ušetřili, že?“ opáčil jsem kysele a rádoby lhostejně jsem pokrčil rameny. Na krátko se zarazila a nepatrně zalapala po dechu, jak ji moje drsné tvrzení evidentně ranilo. Uvědomoval jsem si, že jsem to přehnal, ale tahle debata k ničemu nevedla. Musel jsem přistoupit k nějakému ráznému kroku, který ji konečně umlčí a kterým docílím svého. Účel světí prostředky, no ne?

„Běž do háje, Hiddlestone, slyšíš? Běž fakt do hajzlu!“ ucedila skrze zaťaté čelisti, přičemž se jí oči opět podlily slanými slzami. Zrychleně dýchala a doslova mě drtila zlostným pohledem, ale pak se prudce otočila a doslova vlítla do koupelny, kde leželo její oblečení, které jsem dal po jejím včerejším příchodu sušit.

Zůstal jsem tam stát jako solný sloup, jako by moje nohy vrostly do podlahy. Prostě jsem se nemohl ani hnout. Akorát jsem tupě civěl do míst, kde před momentem ještě stála a dohadovala se se mnou. Sotva jsem dýchal, když jsem poslouchal, jak se obléká a přitom tiše vzlyká. Všechno ve mně křičelo, abych za ní šel, vzal ji do své náruče a utěšil ji. Jenomže to nešlo. Potřeboval jsem od ní určitý odstup. Čas si všechno promyslet a vstřebat. Možná mi nakonec bude opět chybět natolik, že to budu ochotný hodit za hlavu a znovu to s ní zkusit. Ale moc šancí jsem tomu nedával.

Nakonec jsem zaslechl velmi hlasité prásknutí dveří, když opustila můj byt. Zničehonic Bobby vylítl ze svého místa, protože jsem jednoznačně slyšel jeho tlapky na podlaze, načež spustil srdceryvný nářek, který umí jenom psi, kteří si myslí, že je někdo opustil. Úzkostí se mi stálo hrdlo, že jsem mohl sotva polknout. Najednou jako by ze mě vyprchalo všechno to napětí a adrenalin, takže jsem se musel nutně posadit, než by mi nohy vypověděly definitivně službu. Pořád jsem hypnotizoval to stejné místo, kde sotva před pár minutami ještě stála. Zhluboka jsem vdechoval zbytky jejího parfému a dokola si opakoval, že je nadobro pryč. Musel jsem zavřít oči, než by se mi do nich stačily vlít slzy prohry, protože mi bylo nevyslovitelně líto, že to mezi námi nedopadlo. Takhle to být rozhodně nemělo. Nás dva měl přece čekat spokojený vztah. Místo toho jsme si prošli nečekaně rychlým, ale přesto intenzivně bolestivým rozchodem. Někdy prostě nestačí se do někoho zamilovat. Do hajzlu, že jsem se nedržel těch svých pitomých pravidel!

 Čauky mňauky všem! No... tak je po idylce. Kdo stojí při Tomovi a kdo spíš při Elise? Myslíte, že to ti dva dokáží nějak vyřešit nebo to bude nepřekonatelný problém, obzvlášť takhle hned zpočátku jejich vztahu? 

Moc všem čtenářům, kteří se pročetli až sem, vřele a srdečně děkuji a velmi si toho cením!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 27. kapitola: