OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 29. kapitola

30.09.2026 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Den dvanáctý – Uzavření staré kapitoly

„Tak kde jsou ty podělaný papíry?“ Vtrhla jsem do Marcusovi kanceláře jako velká voda. Přesně jak jsem byla odjakživa zvyklá. Ani jsem se neobtěžovala zaklepat, prostě jsem rozrazila dveře a vlítla dovnitř, jako by to byla moje kancelář a ne mého šéfa. Prozatím. Marcus ke mně zaskočeně vzhlédl od nějakých papírů a mírně se zamračil. 

„Taky tě zdravím, Eliso,“ poznamenal důrazně, strnule se narovnal nad deskou svého přehnaně obrovského skleněného stolu, načež se s ironickým úšklebkem opřel o opěradlo ergonomické židle. Pro staroušky.

„Marcusi,“ odbyla jsem si formality v maximální stručnosti, přičemž jsem si založila ruce na prsou, aby se o to snadněji dovtípil, že na nějaké plané řečičky nemám čas a rozhodně ani náladu. On mi akorát gestem ruky pokynul k židli, abych se posadila naproti němu, a tak jsem si ji záměrně se skřípavým zvukem odsunula po podlaze dál od stolu, dál od něj, a posadila se.

„Nerozmyslela sis to?“ přeptal se mě kontrolně, zatímco předstíral, že hledá moji výpovědní smlouvu.

„Měla bych snad?“ odpověděla jsem otázkou, značně arogantně.

„Některé moje zdroje za oceánem mi tvrdí, že ti to s Tomem nevyšlo,“ nadhodil škodolibě a oči se mu u toho zákeřně blyštěly. Trvalo to sotva pár sekund, než mi do sebe všechno nakrásně zapadlo. No to mě poser!

„Ten zasranej článek s fotkama je tvoje práce?!“ procedila jsem mezi zuby, jak pevně jsem svírala čelisti k sobě, jelikož se mě začínal zmocňovat všepohlcující vztek. Musela jsem se ovládat ze všech sil, abych se na něj nevrhla přes ten stůl a nevyškrábala mu obě oči z důlků. Ten parchant odpornej! Co jsem na něm kdy, do prdele, viděla?!

„Nebudu lhát, že na tom nemám žádný podíl,“ objasnil mi s baziliščím úsměškem a zjevně potěšen tím, že na našem rozchodu s Tomem se částečně podepsal i on. Dělalo se mi z pohledu na něj regulérně zle.

„A co mi teď zabrání neříct tvojí ženě o naší aférce?“ zasyčela jsem zlověstně, jelikož mnou cloumala tak silná touha se pomstít, že bych nejraději ihned popadla telefon do ruky a zavolala Sylvii. Důkazů o Marcusově nevěře mám dostatek, nejednou jsem se na podobný scénář připravovala. Doslova mě svrběly prsty, ať ji zavolám a dám hovor na hlasitý odposlech, aby tuhle tragikomedii slyšela na vlastní uši.

„Tak na to zapomeň, kočičko,“ zavrčel varovně, zatímco na mě nekompromisně zíral přes přimhouřená víčka.

„Takže co? Ty můžeš mít všechno a mně nezůstane nic? To fakt nedokážeš skousnout, že jsem tě nechala, když přitom můžeš mi kteroukoliv ženskou z týhle redakce, na kterou si jen ukážeš? Bože, to je tak hrozně ubohý, Marcusi!“ vyčítala jsem mu znechuceně, jelikož bylo až do nebe volající, jak si ho jeho naduté ego vodilo jako nějakou loutku.

„Aspoň si konečně zapamatuješ, že se se mnou rozhodně nevyplácí vyjebávat,“ prohlásil výsměšně, přičemž schválně nereagoval na nic z mého obviňujícího monologu.

„Ne, ne… Na celou tuhle podělanou záležitost s tebou hodlám jednou provždy zapomenout. Byl to jeden obrovský omyl,“ vrátila jsem mu i s úroky a odmítavě nad tím zakroutila hlavou. „Tak kde máš tu výpověď?“

„Doufám, že je ti jasný, že nic nedostaneš,“ pronesl opět takovým neutrálním tónem, který patřil k jeho výhradně profesionálnímu já. Proto se na mě díval s takovým nečitelným pokerfacem, a přestože jsme si doteď neujasnili, kdo komu dal vlastně výpověď, zdálo se, že to vyřešil za mě. Přesně jeho styl.

„Jediný, co chci, je odtud vypadnout a už se sem v životě nevrátit. Nic dalšího od tebe už naštěstí nepotřebuju,“ ubezpečila jsem ho, že s nějakým vyrovnáním si opravdu násilí dělat nemusí. Po poměrně krátké úvaze jsem se navíc rozhodla, že ten článek o Tomovi vůbec nenechám zveřejnit. Už jenom proto, že se to s Tomem tak šeredně podělalo, takže abych tím zbytečně nesypala sůl do rány sobě i Tomovi, ačkoli jsem dost pochybovala o tom, že se k tomu bude jakkoli vracet. Ale hlavně proto, abych tomuhle arogantnímu šmejdovi aspoň trochu zavařila.

„Fajn, tak to se dohodneme,“ odkvitoval mi spokojeně, načež přede mě po době hledání předložil potřebné dokumenty. Bezmyšlenkovitě jsem si je přitáhla blíž k sobě a netrpělivě podepsala.

„Ten článek s Tomem ti mimochodem nedodám,“ oznámila jsem mu s bohorovným klidem a stěží jsem se bránila triumfálnímu úšklebku. Jenomže s ním to absolutně nehnulo. Pouze si zkontroloval můj podpis, zaklapl desky a zastrčil je kamsi mezi jiné složky. Potom se na mě zadíval s takovým blahosklonným výrazem, který mi ihned napověděl, že to pro mě ani zdaleka nebude takové vítězství, jak jsem se domnívala.

„Naštěstí o to se postará nová redaktorka, která nastoupí na tvoje místo,“ utřel mě absolutně bezkonkurenčně, přičemž mě zabralo několik dalších milisekund, než mi docvaklo, kdo to je. Prudce se mi zvedl tlak, a kdybych neseděla na židli, nejspíš by to se mnou seklo, jelikož se mi tím šokem dělaly nefalšované mžitky před očima. Tohle nemůže být pravda, kurvadrát!

Nevěřícně jsem na něj civěla s povolenou bradou, ve spáncích mi tupě bušilo a v uších jsem slyšela šumět rozbouřenou krev. Celá jsem se najednou orosila, jak bylo moje tělo přetíženo tou zdrcující zprávou. Musela jsem se zaměřit na svůj dech, abych se opět zklidnila, přičemž jsem periferně vnímala, že mě Marcus mlčky sleduje a zřejmě se tou mou paralyzující reakcí náramně baví. Kdybych teď dostala infarkt, tak by mě nechal ležet na zemi a ani by mi nezavolal pomoc. Jen by se kochal tím, jak trpím… Nádech, výdech, Eliso.

„A nahradí mě Danielle i v jiných ohledech? Protože se mi vy dva zdáte jako mnohem ideálnější pár, než bysme kdy mohli bejt my dva,“ rýpla jsem si do něj nepokrytě, jakmile jsem ten dvojitý podraz alespoň nepatrně vstřebala. Marcus si nad tím pouze odfrkl a zřejmě to nemínil nijak dál komentovat.

„Ještě něco pro mě máš, nebo se můžu vrátit ke svojí práci?“ přeptal se mě téměř lhostejně, jak se evidentně cítil povznesen tím, jak se mnou parádně vyběhl.

„Tohle už ode mě slyšela Danielle, ale ty mě taky dobře poslouchej… Udělám všechno pro to, abych Toma získala zpátky. Možná to nebude hned, ale nakonec se k sobě vrátíme. A pak pošlu nějaký pěkný fotky i tobě,“ zopakovala jsem svoje nedávná slova, kterými jsem se zapřisáhla před tou proradnou mrchou, která mě profesně i osobně podrazila, že nakonec dosáhnu svého cíle. My dva s Tomem budeme mít svůj happyend, o to se postarám!

„No prosím, jen ať mám další špínu do bulváru,“ pobídl mě Marcus sarkasticky, přestože jsem v jeho očích zahlédla jakýsi bolestný záblesk, snad i osten žárlivosti. Ovšemže, kvůli němu bych se nikdy tolik nesnažila.

„Tom se dozví, že ses mi tím chtěl pomstít,“ slíbila jsem s třesoucím se hlasem, když mnou znovu zmítalo tolik negativních emocí. Rostlo ve mně takové napětí, které hrozilo, že nakonec vyústí v úlevný pláč, jenže to jsem si prozatím nesměla dovolit. Vybrečet se můžu doma do polštáře. Teď ještě musím zatnout zuby a ukázat drápky, protože tenhle šmejd si nic jinýho nezaslouží.

„A k čemu ti to bude? Kdyby na tom nějak záleželo, pořád byste byli spolu,“ nadhodil jízlivě a pozorně na mě upíral svůj rentgenová zrak, aby mu neušla jakákoliv má reakce. Z tohohle tvrzení mi doslova zatrnulo, jelikož jsem podvědomě věděla, že má pravdu.

„Kdyby ti někdy záleželo na mě, tak nejsme tam kde jsme,“ překroutila jsem jeho výrok do úplně odlišného vyznění, ale nechtěla jsem už víc riskovat, že mi bude zasazovat další a další rány a já se před ním doopravdy rozbulím jako malé dítě.

„Byla to tvoje volba, Eliso. Teď si jen užij důsledky svých špatných rozhodnutí,“ vyvedl mě z mého domnělého omylu a díval se na mě téměř soucitně. Ovšem jen kdyby nějakýjo takovýho pocitu byl schopný.

„Nejseš bůh, abys rozhodoval o tom, co je a co není špatný,“ odsekla jsem trpce.

„Zlatíčko, když žiješ v mým světě, tak si piš, že jo,“ poučil mě přespříliš sebevědomě jako hloupého žáčka, který nepochopil danou látku. Pouze jsem tou nebetyčnou frustrací vyrazila vzduch z plic jako naštvaný býk a neskutečně mě štvalo, že se mi tentokrát absolutně nedařilo se mu dostat na kobylku. Musela jsem na to jinak.

„Proč si mě nikdy nebral jako sobě rovnou? Proč jsem si vedle tebe vždycky připadala tak… nedostatečná?“ začala jsem hrát na nostalgickou notu, kdy dva jsme ještě byli spolu, a že to je vlastně pořád dost čerstvá záležitost.

„Nehraj si teď na chudinku,“ odmítl přistoupit na moji hru, přičemž se na mě díval veskrze skepticky.

„Myslela jsem, že tě miluju, Marcu,“ připomněla jsem mu významně, že ještě donedávna byl středobodem mého světa právě on a dlouze jsem na něj pohlédla. Marcus se nad tím nicméně cynicky zasmál, což mě zcela nečekaně hluboce zabolelo. Nejspíš ani ne proto, že mě dle jeho zvyku opět ponižoval a bagatelizoval veškeré moje myšlenky i pocity, ale proto, že už jsem za ty poslední dny měla tolik naloženo, a tak jsem již nedovedla spolehlivě filtrovat, co si mám a nemám brát osobně.

„Zas tak vážný to ale nebylo, co?“ znevažoval moje city vůči němu, ale pochopitelně zapomínal na to, jakou zásadní roli v tom sehrál on sám.

„Od tebe to fakt sedí, Marcusi. Sám si nikdy nedodržel nic, co si mi slíbil! Pořád jsem jen čekala a čekala, jestli se něco konečně nezmění a vydržela jsem to sakra dlouho! Neměl si mi lhát, že manželku opustíš, když si nic takovýho neměl vůbec v plánu,“ pustila jsem se do rozboru našeho stokrát omílaného tématu. Najednou mi došlo, že až odsud vypadnu a přestřihnu poslední pouta s lidmi, se kterými jsem trávila podstatnou část svého času, tak zůstanu sama. Se svým žalem a potupou, se budu muset nějak vypořádat a nebudu mít nikoho, kdo by mi tu tíhu alespoň trochu odlehčil. Na krátký moment jsem zaváhala, zdali chci takhle definitivní krok vážně uskutečnit. Jestli chci přijít i o to minimum, co jsem měla jistý. Jenže… už nemůžu udělat krok zpátky. Teď už to nejde.

„Neodpustíš si ty výčitky ani pro teď?“ zabručel otráveně, když jsem ho v tomhle ohledu zřejmě nezklamala.

„Mohl by ses vykašlat na svou uraženou pýchu a mluvit se mnou? Aspoň pro jednou, naposledy. Ráda bych měla ve všem jasno,“ požádala jsem ho poněkud diktátorsky, jelikož s ním doposud zatím nic nehnulo.

„A divíš se mi? Takovou dobu bojuješ za to, abys mě měla jenom pro sebe a pak si na pouhý týden odjedeš do Anglie a je všechno naprosto jinak! To tě ten dlouhán musel dostat na kolena zatraceně rychle, když ses tý svý umanutý vidiny o nás dvou vzdala takhle snadno,“ popustil uzdu svým emocím, když se mi nějakým zázrakem povedlo přimět ho se mi otevřít. Přitom na mě upřeně zíral svýma temnýma očima, ještě aspoň o odstín tmavšíma než obvykle, jak byl přinejmenším stejně rozhořčený a deprimovaný tou naší výměnou názorů přesně jako já.

„Nechtěla jsem ti nijak ublížit! Ale sama jsem si ubližovala celou dobu, co jsem zůstávala s tebou,“ mluvila jsem pravdu jen částečně, poněvadž zpočátku jsem ten románek s Tomem tak trochu plánovala jako nutný rozptýlení právě od Marcuse. Když jsem to potom začala vnímat o něco vážněji, s Marcusem jsem to definitivně ukončila. Že se s tím neuměl dostatečně vypořádat přece nebyl a není můj problém, no ne?

„Jasně, a jeho péro bylo lékem na vše, co?“ ucedil opovržlivě a tvářil se u toho jako by snědl něco zkaženého.

„Přestaň bejt hnusnej. Copak tys se svou ženou ani jednou nešukal, když už jsme byli spolu?!“ uhodila jsem na něj bez zaváhání, jelikož mě začínalo dost iritovat, jaký mezi námi dělal neustále rozdíly.

„Sylvie má taky bokovku,“ hlesl poněkud neochotně a uhnul přitom svým intenzivním pohledem jinam.

„Tak to mě mrzí,“ řekla jsem jaksi strojeně, přestože mi myslí znovu proběhla ta zrádná myšlenka, že by se to mezi námi třeba nějak dalo zachránit. Nevědomky jsem hlavou zatřepala, abych z ní ty nesmysly vyhnala pryč. Tohle všechno musím nechat za sebou, abych mohla začít znovu s čistým štítem. Sama a úplně od základů.

„Je to zvláštní, že jsme nakonec všichni skončili sami, ne?“ usoudil s takovým podivně teskným tónem, který mě téměř přesvědčil o tom, že si se mnou jako obvykle nehraje. Jako vždycky se se mnou pokoušel manipulovat, aby mě dostal tam, kam chtěl.

„Nejspíš proto, že si to zasloužíme. Ani jeden z nás se nechoval zrovna férově,“ vysoukala jsem ze sebe podobně patetickou větu, v níž se naneštěstí zrcadlil kus pravdy.

„Jak se k tobě on nechoval spravedlivě?“ vyzvídal, aniž by přímo vyslovil Tomovo jméno.

„Slíbil mi něco, co potom nedodržel,“ prozradila jsem mu po chvilce přemýšlení, jestli to s ním doopravdy chci probírat. Marcus se nad tím příznačně zaculil, když si to v té své pošahané makovici automaticky vztáhl i na sebe.

„Pan Dokonalý nebyl zas až tak dokonalý,“ neodpustil si jedovatou poznámku, která mě slušně popíchla.

„Nikdy mi ale nelhal záměrně,“ usadila jsem ho příkře, aby se s ním už raději nesnažil jakkoliv srovnávat.

„Seš si tím nějak moc jistá na to, že ho znáš tak krátce,“ připomenul mi nepopiratelná fakta, ale v tomhle případě zase tolik neznamenala. Tom sice není bez chybičky, jako ostatně nikdo, ale je to bezvadnej chlap.

„Ve svým životě jsem poznala už dost lidí, různejch lidí. Někteří byli fajn a někteří už zase tolik ne. Proto mi věř, když tvrdím, že Tom je slušný člověk,“ prohlásila jsem kategoricky, protože bych za tenhle svůj výrok dala klidně ruku do ohně. A takových lidí bych spočítala sotva na prstech jedný ruky.

„Čímž chceš jinak říct, že já nejsem,“ vydedukoval si s tím svým pokrouceným myšlením právě tuhle domněnku, nad čímž jsem si akorát bezradně povzdechla.

„Ty se pohybuješ někde v šedý zóně, Marcusi,“ opravila jsem ho důležitě, jelikož jsem si o něm nemyslela, že by to byl vyloženě zlý člověk. Nicméně se často potýkal se svými temnými stránkami, které nad ním bohužel čas od času zvítězily. A já jsem to od něj nějakým způsobem zřejmě přejala, protože jsem se sama občas chovala jako totální kráva.

„Stejně jako ty, zlatíčko. Proto byl ten váš románek odsouzený k zániku hned od začátku,“ zasadil mi další podlou ránu, které jsem už raději přestala počítat, jelikož to bylo jako kdyby mě psychicky mučili devítiocasou kočkou. Evidentně jsem se nedovedla vzchopit a vrátit mu to. Možná že jsem to ani doopravdy nechtěla.

„To nemůžeš vědět, protože jste se s Danielle rozhodli mi tu příležitost být někým lepším vzít,“ uvedla jsem na pravou míru s dostatečně obviňujícím tónem, který mu dle jeho kyselého výrazu nebyl ani trochu po chuti.

„A s ním máš jako pocit, že seš něco víc, jo?“ utahoval si ze mě, ale tím jenom odváděl pozornost od toho, že si začínal palčivě uvědomovat ten propastný rozdíl mezi sebou a Tomem. Analyzoval a porovnával, žárlil a zesměšňoval.

„U Toma jsem nepochybovala, že by si snad myslel, že pro něj nejsem dost dobrá. Vím, že mě vidí jako sobě rovnou, jako partnerku. U tebe jsem se toho pocitu nedostatečnosti nemohla zbavit za celou tu dobu, co jsme byli spolu. A ani teď ne, protože se mnou jako vždycky jednáš z tý svý nadřazený pozice, ve který se tak moc vyžíváš. S tebou jsem si připadala jako nějaká loutka, která nesmí mít žádbý svůj vlastní názor,“ vychrlila jsem na něj překotně, když mi s tím jeho posmíváním definitivně došla trpělivost. Celkem jsem ho tím horlivým proslovem zaskočila, jelikož mu šedé obočí vyskočilo vysoko nad nadočnicový oblouk. Nejprve si na své židli nervózně poposedl, jako by ho něco štíplo a pak se zcela napřímil, jak ho to moje tvrzení z ní doslova nadzdvihlo.

„No páni! Tos to se mnou vydržela dost dlouho na to, jak hrozně jsem se k tobě očividně choval,“ okomentoval pouze s teatrálním údivem, zatímco se na mě hutně zamračil. „Fakticky rychle si zapomněla na všechny ty dárky, kterýma jsem na tobě rozhodně nijak nešetřil,“ osvěžil mi paměť se slyšitelným ukřivděním, ale usoudila jsem, že na tenhle jeho dodatek vůbec nebudu reagovat. Beztak si mě jenom kupoval, abych ho pořád neotravovala s tím rozvodem a abych s ním dál šoustala. Nic víc…

„Jen jsem si potřebovala uvědomit, že je někdy menší zlo zůstat raději sama, než bejt s nesprávným člověkem,“ poučila jsem ho tentokrát povýšenecky já, což jsem si taky náramně užila.

„Pořád nějak nechápu, jak ti ten Anglán mohl jen za týden takhle brutálně vymýt mozek,“ uchýlil se znovu k těm svým úsečným poznámkám, protože mu jeho uražená ješitnost ani nic jiného nedovolila. Nedalo se s ním jednat jakkoli konstruktivně, jakmile byl ublížený jako malé děcko. Naopak s Tomem se ani nedalo hádat jinak než s respektem a na jistý úrovni.

„Ne, Tom mi právě pomohl otevřít oči, konečně,“ odporovala jsem mu energicky, přičemž jsem se na něj provokativně ušklíbla. Bylo znát, že Marcus pomalu, ale jistě ztrácí chladnou hlavu.

„Fajn, tak já ti otvírám dveře, abys už odsud konečně mohla vypadnout!“ ucedil téměř nepříčetně, načež prudce vyskočil na nohy, aby mi ty dveře otevřel doslova. Pak se na mě otočil s naprosto kamenným obličejem, pouze oči se mu zlověstně leskly. Sebrala jsem ze stolu svoji kopii výpovědi a poklidně se zvedla. Plavným krokem jsem šla směrem k němu a když jsem za futry jeho kanceláře spatřila několik důvěrně známých tváří v prostorách redakce, s těmi jejich zvídavými a spikleneckými pohledy, něco jako by se ve mně přeplo. A proto když jsem procházela kolem Marcuse, zastavila jsem se přímo naproti němu. Jakmile jsem uviděla ten jeho zmatený, nejistý výraz, přesně jsem věděla, jak tuhle frašku ukončit.

Bez nějakých okolků jsem se mu dravě vrhla na rty, když jsem se k němu těsně přitiskla a ještě se ho zachytila kolem krku, aby mi nikam neuhnul. Cítila jsem, jak totálně ztuhl a svoje ústa stáhl instinktivně k sobě, ale to už jsem se od něj s mlasknutím odtrhla. Vyjeveně na mě civěl, zjevně neschopen slova kvůli tomu, co jsem tu zrovna před ostatními předvedla, přičemž já jsem se na něj drze usmívala.

„Hlavně to tu nedoveď do úplných sraček, jo? Je tu spoustu fajn lidí. Měj se krásně, šéfe,“ rozloučila jsem se s ním o něco víc nahlas, než bylo nutné, ale chtěla jsem, ať to slyší i ostatní. Marcus na mě pořád konsternovaně zíral, načež jsem mu ještě palcem smázla rtěnku z jeho úst, která na nich zůstala jako viditelný důkaz jeho nevěry.

„Ať se vám tu všem daří!“ zvolala jsem ještě kvůli všem ostatním, přičemž jsem se rozpochodovala pryč. Někdo na mě čučel stejně šokovaně jako Marcus, někdo se tím divadlem evidentně dobře bavil a někdo obdivoval mou odvahu. Nebo šílenství, jak se to asi vezme. Svému nejoblíbenějšímu kolegovi Ritchiemu jsem poslala vzdušnou pusu a pak jsem zmizela z redakce. Hned za dveřmi jsem si hlasitě vydechla, jelikož mi spadl kámen ze srdce. Pak jsem se krátce rozesmála nad tím, že jsem se celkem stylově rozloučila, ale potom mě ihned atakovaly jisté výčitky. Nezachovala jsem se zrovna nejlíp, že? Vlastně to ode mě bylo docela krutý, ačkoli si to ten parchant nepochybně zasloužil… Jenže ta změna je o mně, ne o nikom jiným. Krucinál, tak tohle bude ještě zaručeně běh na dlouhou trať!

 Čauky mňauky všem! Tak jo, Elisa udělala za svým starým životem, starým já, které ještě nechala naposledy se vyřádit, tlustou čáru. Přehnala to, nezvládla to, nandala mu to? 

Příště bude "o několik měsíců později" a opět se ukáže Tom, aby si ti dva mohli ověřit, jestli jim ten čas bez sebe prospěl a jestli se někam za tu dobu posunuli. 

Mockrát všem děkuji, kdo mě v tom nenecháváte samotnou a čtete pořád dál a dál - fakt mě to moc těší a vážím si toho!! Pac a pusu do příští kapitoly, mezitím užívejte a opatrujte se!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 29. kapitola: