In Flames - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Larius se pokouší ukrýt tělo, je naprostou záhadou, jak se Larius tak dlouho dokázal vyhýbat policistům. Za beta-read znovu moc děkuji Ronnie. :)

07.10.2014 (10:00) • Ashley457 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 566×

Většinou mi nezáleželo na tom, že najdou mrtvolu někoho, koho jsem zavraždil, ale tyhle mé poslední vraždy jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu potřeboval utajit.

No, už tehdy bylo jasné, že se mi stejně nepodaří je utajit po nějakou delší dobu, protože pokud obě ženy zmizely beze stopy, někdo po nich určitě bude pátrat. Pokud neměly příbuzné, budou to aspoň jejich zaměstnavatelé.

V té chvíli jsem si uvědomil, že ani to, že ukryji mrtvoly, mi nepomůže, musel jsem zmizet. Už takhle jsem vypadal opravdu podezřele a myslím, že lidé žijící vedle mě se už pomalu začali mezi sebou vyptávat na to, kam vlastně jejich původní sousedka zmizela.

Zoufale jsem přemýšlel kam ukrýt tělo. Vypracoval jsem plán (to popravdě byl jeden z mých slabších okamžiků, nicméně jak vidíš, tak to vyšlo... kupodivu).

Sbalil jsem si ty nejdůležitější věci (hlavně peníze), počkal do večera, kufr a pytel s mrtvolou (nebo spíš jejími kousky) jsem hodil do auta a vyjel směr Houston. Samozřejmě jsem neplánoval strávit čtyři hodiny v autě s pomalu se rozkládajícím tělem, takže jsem obsah pytle vyprázdnil do kanálu na kraji chodníku (no nedívej se tak na mě, už jsem ti říkal, že mi to v tu chvíli zrovna nemyslelo).

Věděl jsem, že tělo najdou brzy, možná až příliš brzy, takže jsem se rozjel vyšším tempem, než bych nejspíš měl (nehledě na fakt, že bych technicky neměl jet žádným tempem).

Kdybych řekl, že nemám pochybnosti o utajení identity “Řezníka z Dallasu”, zcela určitě bych lhal. Byl jsem dokonce vystrašený. Padlo to na mě, když jsem opouštěl Dallas. Vždyť mi bylo jen sedmnáct a celý svůj život jsem strávil obklopený uječenými spolužačkami, zabedněnými rodiči a i přes moji oblíbenost u dívek se se mnou nikdo doopravdy nebavil. Ale teď. Konečně jsem měl pocit, že někam patřím. A teď jsem to v podstatě znovu ztratil. Znovu jsem svůj život nechával za sebou.

Přesto považuji můj útěk do Houstonu za nejlepší rozhodnutí svého života.

Kdybych se jen tehdy nenechal chytit...”

„Potřebuješ pauzu?” Alex mě vytrhl z mého zamyšlení.

„Promiň, ztratil jsem se ve vzpomínkách až moc.”

Vědoucně se na mě podíval. Kdybys jen věděl, pak by ses na mě neusmíval tím svým křivým úsměvem a ve tvých zlatých očích by se odráželo něco jiného než jen čistá zvědavost.

„Do Houstonu jsem přijel naprosto vyčerpaný. A co víc, byl jsem prakticky znovu bezdomovcem, a protože jsem svoje rodilé městečko opustil až nedávno, nevěděl jsem o Houstonu zhola nic. Nezbývalo mi nic jiného než přečkat noc v autě.

Pokud jsi nikdy v autě nespal, tak to buď rád, měl jsem pocit, že bych znovu potřeboval tu masáž. Ale když jsem se ve vzpomínkách vrátil pár hodin zpět, tak jsem radši na jakoukoliv ztuhlost zapomněl a vydal se hledat nejbližší bistro, ve kterém bych se i zeptal, kde najdu hotel (peněz jsem přeci jenom měl dost a nemínil jsem nikoho zabíjet pro jeho byt, abych se poté zase musel přestěhovat kvůli zvědavosti sousedů). Naštěstí jsem jedno bistro našel hned pár minut cesty od místa, kde jsem parkoval, a dokonce jsem měl i takové štěstí, že mi obsluha dala i mapu města. Tour Houstonem tak mohla začít.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ashley457, v rubrice: Povídky » Na pokračování