Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hedwika vzpomíná na své zážitky. Rány se znovu na chvíli otevírají...

12.06.2012 (18:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 847×

„Ty nebereš antikoncepci?" zeptal se.

„Ne, neberu," řekla jsem odhodlaně. Bylo mi jedno, co řekne a bylo mi jedno, co se bude dít.

„Co budeš dělat?" zeptal se.

„No, to se dost odvíjí podle toho, jak se do toho budeš zapojovat. Pokud chceš, můžu koupit modrý oblečky, ale víš co, radši bych měla holčičku, tak koupím růžový. Předpokládám, že budu mít ty těhotenský chutě, tak si půjdu koupit cukrovou vatu. Potom se zaregistruju do kurzu pro těhotné," spustila jsem a lehla si vedle něj na postel. Usmívala jsem se a horečně pokračovala: „Potom bych už chtěla vybrat školku a taky jsem přemýšlela, že až se narodí, zaregistruju ho na to plavání pro děti..."

„Počkej! Ty si to chceš nechat?" zeptal se.

„No jasně, že si to chci nechat." Úsměv mi zmizel...

Seděla jsem na posteli. Potom jsem se rozplakala. Rány. Už jsem si vůbec nedokázala představit, že by mě dohnaly vzpomínky, ale teď...

Vzpomínky, které mi to osvětlily... Vzpomínky, které mi ukázaly, že počátek MODELU 0.1 je už v mém narození... Jen já si to nikdy nechtěla připustit. Nechtěla jsem si připustit, že tetování bylo vždy. Jen pod vrstvou kůže...

Seděla jsem u psacího stolu a dělala si domácí úkoly. Byl to běžný den. Holky běhaly někde po domě a rodiče cosi kutili ve sklepě. Dopsalo mi pero, tak jsem vstala. Chtěla jsem jít do Emiliného pokoje pro náhradní. Vyšla jsem na chodbu. Šla jsem na její konec, kde byly dveře do Emiliného pokoje. Omylem jsem ovšem shodila vázu. Vázu, jedinou vázu. Tím to začalo. Táta u mě byl v minutě a byl neskutečně naštvaný. Říkala jsem mu táta, ale jen v duchu. Jinak jsem mu říkala Davide. Nic neříkal, pouze mě vzal a přehodil si mě přes rameno. Nevěděla jsem, co dělá.

„Kam mě neseš??" zeptala jsem se.

„To uvidíš, holka, to uvidíš," řekl. Nikdo v domě už nebyl. Nikoho jsem neviděla. Seběhl se mnou do sklepa a tam jsem to uviděla. Holky připoutané k hákům zaraženým ve zdi a Sandra také. Věděla jsem, že to už není sranda. Hned v tu chvíli jsem věděla, že budu bojovat o život... Od mých dvanácti let. Od dívčího věku do dívčí dospělosti. V tomto období, v období dospívání budu mít hrozivou, bolavou mezeru...

21. 3. 1994 - 12 let - tři týdny po zavření ve sklepě:

Měla jsem hlad. Poslední jídlo jsem měla před dvěma dny. Suchý krajíc chleba. Ovšem moje mysl kašlala na hlad. Měla jsem plné myšlenky Emilky... Zabil ji před třemi dny. Před našima očima. Musely jsme se na to koukat. Doteď jsem se klepala. Ten plápolající oheň, křik, její svíjející se tělo, moje bezmoc...

Otevřely se dveře a v nich se objevil On. Už to není táta, je to On. Mračil se. Hodně se mračil, ale bylo mi to jedno. On mi byl jedno. Jediný zájem jsem směřovala k sestrám. Koukala jsem do země. Nevěnovala jsem mu jediný pohled a to se mi vymstilo.

„Teď jdeš na řadu ty, Radko," řekl a Radka se rozplakala. Všechny tři jsme se rozplakaly. Sandra byla v bezvědomí. Vzal Radku, přivázal ji k trubce a i přes její neskutečný řev a zmítání jí zapálil triko. Cítila jsem neskutečnou bolest na hrudi. Pod kůží, hluboko pod kůží. Jenomže jsem byla připoutaná. Nemohla jsem jí pomoct. To mě trápí nejvíce. Ne moje utrpení, bolest, ale to, že jsem jim nepomohla. Že jsem seděla a brečela. Že jsem se pomstila až pár let na to a to sama sobě.

Po chvíli se přestala cukat. Přestala křičet a On se začal smát. Nahlas, hnusně smát. Smál se tak vždycky...

14. 8. 1995 - 13 let:

Byla jsem sama. Děvčata už byly na pravdě boží. Já jsem neměla daleko. Ovšem stále jsem neumřela. Zase se otevřely dveře. Stejně, jako každý den. Každičký den. Stál tam On a v ruce měl zapalovač.

„Dnes jdeš ty," řekl a usmál se. Čekal, že se rozpláču, ale já byla ocelová. Byla jsem připravená. Každý ten den mě připravil, tak jsem se jen usmívala. Nemělo cenu plakat, je to jen projev slabosti. Povolil mi pouta a vytáhl mě na nohy. Postavila jsem se k tyči. On mě přivázal a rovnou zapálil. Ze začátku to bolelo hrozně, příšerně, nesnesitelně, ale když už jsem chtěla začít řvát, tak bolest ustala. Triko hořelo, ale moje tělo nepopelalo, nic mě nebolelo. Byla jsem „v pohodě“...

Současnost:

Neplakala jsem moc, ani jsem se natřásla. Vzpomínky. Vzpomínky, které mi ukázaly, že počátek MODELU 0.1 je už v mém narození... Jen já si to nikdy nechtěla připustit. Nechtěla jsem si připustit, že tetování bylo vždy. Jen pod vrstvou kůže... A že to, co se narodí bude možná MODEL 0.2... V tu chvíli jsem byla pevně rozhodnuta, že za to dítě budu bojovat...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování