OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (2. kapitola: Miss Princezna, 2. část)



Princezna se musí změnit nejen vzhledem, ale i chováním. A holubář zase hoří láskou k princezně, o jejíž současné podobně nemá ani potuchy. Soutěž Miss Princezna je na spadnutí, a to musí Květoslav ještě odčarovat jednu protivnou žábu!

O pár hodin později, když Květoslav uléhal do postele značně unavený, byl spokojený sám se sebou. Problém s princeznou vyřešil. Ráno natrhá byliny, princezna se za týden naučí chování a odměnu si tím pádem zaslouží. Ještě mu zbývá posvítit si na místního holubáře, který evidentně nezvládá svou práci. A s těmito myšlenkami usnul.

Hned po snídani se Květoslav pustil do práce. Nejprve se vydal za královským holubářem. Sídlil v nejvyšší věži. Když čaroděj vystoupal po točitých schodech a přešel přes vrátka, která už měla co dělat, aby se nevyvrátila, ocitl se v prostoru, který ze všeho nejvíc připomínal půdu. Na trámech, na oknech, na několika židlích, zkrátka všude, kde to bylo možné, seděli holubi. Holubáře však nikde neviděl.

„Je zde někdo?“ zvolal Květoslav, ale kromě pár holubů, kteří poplašeně vzlétli, se nic nestalo. Když už byl čaroděj na odchodu, postavil se mu do cesty mladík. „Co tady děláte, pane? Sem nikdo nesmí.“

„A to je mi hezké,“ dal si Květoslav ruce v bok, „sem nikdo nesmí, a přesto tady jsi.“

„Já zde patřím.“

„Cože? Jak patříš? Co to plácáš?“

„Já jsem zdejší holubář a co vy?“ trval si na svém a ani nemusel dokazovat pravdu, na jeho rameni opravdu seděl pár holubů a romanticky se dotýkal zobáčky.

„Ty? Takový mladý? V tom případě máš štěstí. Omlouvá tě nedostatek zkušeností.“

„Pane, nevím, kdo jste, ale ocenil bych, kdybyste se mi představil, jako jsem to učinil já. Vůbec totiž netuším, o jakých zkušenostech to mluvíte.“

„Tak ty nevíš? Já jsem čaroděj Květoslav a pozval mě sem král, abych mu pomohl s princeznou. Ostatně ty sám jsi mi posílal dopis. Tvou vinou jsem nemohl králi odpovědět, protože holub, kterého jsi mi poslal, byl téměř mrtvý, když ke mně dorazil. Poslal jsi starého a na cestu slabého holuba. Málem jsi ho zabil!“

Na tváři holubáře se zračilo zděšení. „Můj pane, to se omlouvám, to jsem vážně nechtěl. Mám holuby moc rád, nikdy bych jim neublížil.“

„Tvůj skutek ale svědčí o opaku. Vysvětlíš mi to? A jak to, že děláš holubáře ty? Tak mladého holubáře jsem jaktěživ neviděl.“

„Vysvětlím vám všechno, pane. Posaďte se a já vám to celé odvyprávím. Třeba mi pak pomůžete.“

Květoslav se posadil a založil si ruce na prsou.

„Víte, tohle řemeslo jsem zdědil po otci. To on byl vrchním holubářem a už od dětství mě učil lásce k přírodě a holubům zvláště. A podařilo se mu to. Odmala jsem chtěl být jako on. Sypat jim zrníčka, lít jim vodičku, ty staré si upéct na česneku, ach, jaký by to byl krásný život. Leč, zasáhla zlá událost. Král s mým otcem byli nejlepší přátelé. Znali se již od dětství. Když se otec rozhodl, že mi své řemeslo definitivně předá a stráví zbytek života na penzi, začal více času trávit s králem. Bohužel to znamenalo, že často končívali v pitkách v hradním sklepení. Opájeli se pivem, vínem i lacinou kořalkou. Ale zatímco králi to postupně zakázala královna, má matka už nežila a já na něj příliš velký vliv neměl. A tak se jednou stalo, že můj otec v opilosti královně pochválil… no, já vlastně dosud nevím co. Mělo to být nějaké vodní zvíře, ale hlavně chlupaté, něco jako vydra nebo kachna, nebo tak něco. Hlavní je, že to král – taky v opilosti, své ženě vyžvanil a ta se urazila. Přitom já si nejsem vědom, že by královna někdy nějaké zvíře chovala, takže vůbec nechápu, co tím otec myslel,“ rozhodil bezradně rukama holubář.

„Já asi tuším, a pokud vím, královna vskutku žádné vodní zvíře nechová. Vlastně má jen kozy a ty jsou…“ Květoslav se zarazil, neboť si uvědomil, co právě řekl.

„Kozy? A královna? Ale prosím vás,“ mávl mladý holubář rukou a začal se smát, „vždyť ta se štítí i myší, natož aby chovala kozy, vadí jí všechno chlupaté.“

„To leccos vysvětluje,“ řekl si pro sebe čaroděj.

„Docela trvalo, než jsem jí vysvětlil, že holubi nejsou chlupatí, ale že to je peří. No, a když to tedy chápete, vysvětlíte mi to?“

„Nezlob se, chlapče, ale na to jsi ještě příliš mladý. Stejně bys to nepochopil. Tvůj otec prostě královnu urazil, tam jsi skončil. Pokračuj.“

Mladík ještě chvíli mlčel ve snaze zvrátit čarodějův názor, ale když mu došlo, že se nezmění, chopil se opět slova. „Královna byla uražená a král, ještě než stačil vystřízlivět, dal mého otce ulechtat. Pořídil si na to speciální mučící stroj zvaný lechtadlo. Nejnovější výkvět francouzské mučící módy. Tady se vůbec všechno dělá ve stylu této země.“

„Ano, i o tom jsem se v noci přesvědčil,“ zavzpomínal Květoslav.

„Co prosím?“

„Nic, pokračuj. Takže král tvého otce umučil.“

„Přesně tak,“ pokyvoval smutně chlapec, „ale ráno, když konečně vystřízlivěl, si uvědomil, co udělal a jako omluvu mi dal tuhle funkci s pověřením do konce života. To bylo naposled, co jsem krále viděl. Já odtud neodcházím, sluhové mi nosí jídlo. A král? Fakticky za něj vládne královna. Po tom, co popravil nejlepšího přítele, se z toho zhroutil a rezignoval na všechno. Proto se rozhodl Růženku provdat a předat trůn.“

Chlapec přešel k oknu a dlouze se zadíval ven. „Víte, jaké to je žít bez otce i matky? Tak brzy jsem o ně přišel.“

Květoslav zvážněl. Přistoupil k hochovi a položil mu ruku na rameno. „Věř mi, že vím. Má matka byla pomatená a otec spáchal v dětství sebevraždu. Také jsem vyrůstal bez rodičů. Všemožně jsem se pak protloukal světem.“

„Hrozně mi chybí. Hlavně maminka,“ řekl chlapec a zlomil se mu hlas, v očích se zalesklo.

„Mně též. Je tolik věcí, o čem bych si s ní rád promluvil. Vyčítám jí, že se kvůli ní otec zabil, ale v duši mi velmi chybí. Takže tě chápu.“

Hodnou chvíli oba mlčeli. První prolomil mlčení mladý holubář.

„Děkuji vám, pane. Nikdo si neumí představit, co to je žít zde celý rok zavřený a být už odmala bez rodičů.“

„Nemáš to lehké. A opravdu ti rozumím. Čemu ale nerozumím, proč jsi poslal tak starého holuba na tak dlouhou cestu? Z toho, co jsi mi vyprávěl, mi došlo, že jsi musel moc dobře vědět, že nemusí taky doletět.“

Mladík se otočil, odstoupil od Květoslava, na chvíli na něj pohlédl, utřel slzy a pak sklopil hlavu a zčervenal. „Moc se omlouvám, neměl jsem svou lásku upřednostňovat před zdravím mých holubů.“

„Asi ti nerozumím. Jakou lásku?“

„Já… já… totiž…“

„No, vymáčkni se.“

„Já miluji Růženku,“ vydechl holubář a vypadal, jak by byl rád, že to konečně vyslovil. Jako by se zbavil balvanu, který mu ležel na srdci.

„Cože?“ skoro vykřikl čaroděj a vytřeštil oči. „To nemůžeš myslet vážně?“

„Vím, je to nemyslitelné, aby obyčejný holubář myslel na královskou dceru. Ale nechtěl jsem, abyste jezdil.“

„Ale to přece… vždyť ona je… Moment, říkal jsi, že odtud neodcházíš. Takže ty jsi ji dlouho neviděl. Víš vůbec, jak vypadá?“

„Jistě, je krásná. Štíhlá jako proutek…“

„Spíš svazek prutů.“

„Pleť bílá jako měsíční zář.“

„A taky měsíční povrch.“

„Vlasy hebké jako mech v lese.“

„Ještě lépe by to vyjadřovalo spojení otep na podpal.“

„Čaroději, proč tak princeznu urážíte?“

„Já ji neurážím. Přijel jsem, abych jí pomohl. Rok nevyšla z pokoje a rozhodně není tak krásná, jak o ní sníš. Dost se změnila. A vlastně mi není jasné, proč jsi nechtěl, abych přijel já. Měl jsem přece vyřešit její blíže nespecifikované problémy.“

„Když já netušil, jak to s princeznou momentálně je,“ pokrčil rameny holubář, „jen jsem věděl, že se zúčastní té soutěže a tam si vybere prince, nebo princ ji.“

Květoslav radostí tleskl. „Tak, už rozumím všemu. Princezna bude opět krásná a já ti možná pomůžu, ale musíš mi slíbit, že už nikdy nebudeš pokoušet život holubů. Dělají moc užitečnou práci a zaslouží si uznání,“ zvedl prst čaroděj.

„To ti slibuju.“

„Mimochodem, dávat si staré holuby na česneku není zrovna humánní.“

„Víte, za ty roky už holubům rozumím, jako bych mluvil jejich řečí. A ne každý chce dožít život v domově důchodců. Někteří chtějí skončit na pekáči, aby i po smrti byli užiteční.“

Květoslav si dal ruce v bok. Sám řečí zvířat mluvil, ale téhle teorii moc nevěřil.

„Když jsem se naposled ptal jednoho starého holuba, zda chce jít do domova, divoce kroutil hlavou a významně pomrkával po pekáči. Mladí holubi tuhle techniku od těch starých odkoukají a pak už si umí říct, jak chtějí ukončit svůj život.“

Na druhé straně musel Květoslav přiznat, že s holuby nikdy delší čas nespolupracoval.

„A vy byste mi opravdu pomohl?“

„Uvidím, co se dá dělat, to ti mohu slíbit. Lepší jako manžel schopný holubář než neschopný princ. Navíc ti král něco dluží.“

A s těmito slovy opustil Květoslav věž. Vydal se do lesa na kouzelné byliny. Hlavou mu přitom běželo, kolik nesmyslů se například o sbírání bylin povídá. Že se musí sbírat za úplňku měsíce. Taková pitomost. Copak by nějaká čarodějka na byliny viděla, když by šla v noci? A při takové práci se člověk nemůže splést, přehmátnout se a nasbírat něco jiného. To by byl malér rychle na světě. A co teprve vyhánět jakoukoli čarodějku v noci z postele. Všichni čarodějové i čarodějky rádi spí a při představě nočního bloudění krajinou, díky špatné viditelnosti i padání a zakopávání o kořeny, jim vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Kdepak v noci. To se musí za dne, aby člověk na to, co sbírá, dobře viděl a vyznal se v terénu. A samozřejmě, aby se v krajině neztratil. Kde ty lidi na ty nesmysly chodí, kroutil hlavou. Z myšlenek ho vytrhl mladý holubář, který ho doběhl. Volal na něj už z dálky. Květoslav se otočil.

„Co se děje? Řveš, jako kdyby hořel hrad.“

„Omlouvám se, čaroději,“ vydechoval holubář prohnutý v kolenou, „musím s tebou mluvit.“

„To už děláš. Tak o co jde.“

„Když já nevím, jak bych ti to normálně řekl. Prostě jde o to… o to, že…“

„Vykoktáš se ještě dneska, že ano?“

Holubář se rozhlédl, jako by je snad mohl někdo poslouchat, přistoupil blíž k čaroději, nahnul se k němu a zašeptal: „Neumím to se ženami.“

Květoslav na něj chvíli zíral naprosto ohromeně, nevěděl, co na takové oznámení říct, a když viděl, že holubář čeká na nějakou reakci, řekl jen: „No, to je teda… opravdu… Co na to říct?“

„Nemůžu si přece Růženku brát, když ani nevím, jak ji správně políbit. A co teprve to druhé. Víte, co myslím, ne?“ zahleděl se čaroději do očí.

„Asi tuším,“ odpověděl Květoslav. „Ale nechápu, co chceš po mně? Abych tě to snad učil, nebo co?“

„Ne, myslel jsem, že bys mohl provést nějaké kouzlo, díky kterému by se ze mě stal skvělý milenec a líbač.“

„Co že mám udělat?“ Květoslav byl překvapenější čím dál víc.

„No, jako, abych byl úžasný milenec a skvěle líbal. Existuje na to nějaké kouzlo, nebo ne?“

„Kouzla existují skoro na všechno, kromě pár výjimek, ale tohle přece nechceš. Růženka taky nemá žádné zkušenosti s muži. Bude vás to bavit se učit spolu, to mi věř.“

„Myslíš?“ podíval se holubář na Květoslava nedůvěřivě.

„Vím to jistě. Tak to prostě chodí. Budete se společně poznávat a objevovat a učit taky.“

„Ale co když se jí to nebude líbit?“

„To je riziko povolání.“

„Takže ji klidně můžu zklamat,“ sedl si holubář na zem s hlavou v dlaních.

Květoslav tiše zaklel. „Určitě ji nezklameš.“

Z rozhovoru je vytrhl kvákavý hlas.

„Už jste se vykecali?“

Květoslav byl sehnutý, takže se narovnal a rozhlédl se. Nikoho však neviděl.

„Tady dole, dej mi pusu.“

Teprve, když pohlédl k prvním vodním stopám močálu, spatřil malou zelenou žabičku, která na něj upřeně zírala.

„Dej mi pusu,“ zakvákala.

„Proč? Žáby nelíbám.“

„Nekecej a dej mi pusu. Jsem zakletá princezna.“

Čaroděj dost pochyboval, že by se v blízkosti jednoho království nacházela další princezna, notabene zakletá. Král s královnou se o žádné jiné dceři nezmiňovali. Holubář zíral na žábu stejně překvapeně jako on.

„Hezký pokus. Ale zdejší království už jednu princeznu má.“

„Já nejsem odtud. Já jsem tu doskákala odjinud. Jsi čaroděj, přece nenecháš princeznu v nouzi,“ kvákala žalostně.

„Jak víš, že jsem čaroděj?“

„Byliny sbírají jen čarodějové, obyčejní lidé jim nerozumí. A taky jsem slyšela váš rozhovor.“

Její předchozí slova byla ale něco, na co Květoslav slyšel. Pomoc člověku v nouzi nikdy neodmítl. Co když to opravdu byla zakletá princezna? Nemohl riskovat, že by čarodějnické řemeslo zneuctil tím, že by ji snad neodklel. A tak zaklel, poklekl a vzal ji do ruky. Žába zavřela oči, našpulila pusu a on se její vlhké a slizké tlamy, též se zavřenýma očima, dotkl rty. Když je opět otevřel, žábu v dlani neměl. Její hlava trčila z vody ven.

„Skočil na to, skočil na to,“ chechtala se a vzápětí zmizela pod hladinou, jak uhýbala před čarodějovým kouzlem.

„Zmije,“ křičel za ní Květoslav.

„Já nejsem zmije, ale žába, vole,“ smála se dál.

Ale znovu se už neobjevila, neboť Květoslav zvolal: „Ještě jednou se vynoř a já nechám tenhle močál celý zamrznout.“

„A teď já,“ zvolala temně zelená ropucha.

„Tak, a mám toho právě dost!“ vybuchl Květoslav. „Další odpornou žábu, která si ze mě dělá prču, nesnesu.“

„Ale já jsem fakt zakletá princezna. Tamta žába to dělá schválně. Vždycky se objeví jako první a tohle provede, takže mě už pak nikdo nechce odklít,“ postěžovala si.

„Jo?“ Dal si čaroděj ruce v bok. „A proč by to asi tak dělala?“

„Protože tady nechce být sama. Má ráda společnost.“

„Já tě zkusím odklít, ale jestli nejsi zakletá osoba, tak přísahám, že tě zakleju sám, ale do takové podoby, že už tě nikdo nikdy neodkleje! Ale líbat tě tentokrát bude on,“ ukázal na holubáře.

„Já? Proč já?“

„Před chvílí sis stěžoval, že ses ještě nelíbal. Právě jsi dostal možnost.“

„Se žábou? No fuj,“ otřásl se holubář odporem.

„Jaké fuj, já nejsem žába, já jsem princezna, ty hrubiáne!“ zaječela malá zelená žabička.

„Všichni se uklidníme, ano? Prostě jí dáš pusu a je to.“

„Ať mi dá francouzáka,“ štěkla žába.

„A to je zase co?“ podivil se holubář neznámému výrazu.

„To je způsob líbání, který pochází z Francie. Takhle budeš líbat Růženku, strčíš jí jazyk do pusy,“ vysvětlil Květoslav.

„Fůj, to je nechutné. Tady v tom království se přebírá z Francie fakt každá blbost,“ kroutil hlavou mladík.

„Je to příjemné a bude se ti to líbit. Ale upřímně bych to zrovna nepraktikoval se žábou,“ řekl směrem k němu a pak se otočil na zakletou princeznu. „Té bude bohatě stačit pusa, hlavní je, že už nebude zakletá, že?“

„Tak fajn, fajn, nebudu si vymýšlet. Hlavně ať už je to za námi.“

„Tak na tom se shodneme.“

Holubář si klekl a nechal si vyskočit žábu na dlaň. Ropucha se tvářila nadšeně z líbacího odklínacího rituálu. Holubář se k žábě nahnul a vyšpulil rty. Ta ho svými tlapkami chytila za tvář, přiblížila si ho a věnovala mu pořádně slizkou pusu. Když už to trvalo docela dlouho, Květoslav se rozhodl, že mladíka vysvobodí. Odkašlal si.

„Tak to už by asi stačilo, ne?“

Žába se odtrhla, dopadla na zem a po chvíli mohli oba sledovat, jak se z ní pomalu vytváří opravdu krásná, blonďatá, dlouhonohá princezna. Protáhla si ruce i nohy, zakroutila krkem, až to luplo, udělala několik dřepů, pak se důkladně prohlédla, odhalila si vrchní část šatů, aby mohla pohlédnout do výstřihu a pak ohromeným mužům spokojeně oznámila: „V pořádku. Nic mi nechybí a nic nepřebývá.“

Květoslav s holubářem se na sebe podívali a čaroděj hned dostal nápad.

„Tak mě napadlo, když už jsi ta princezna a tady mladýmu něco dlužíš, nechceš ho naučit líbat?“

„Co prosím?“ zeptala se, ale výraz její tváře svědčil o tom, že byla čarodějovým návrhem šokovaná.

„Mladý by potřeboval zaučit. A to nejen v líbání, ale i v tom druhém, chápeš, ne?“ ztišil čaroděj hlas.

„Čaroději, prosím,“ holubář se začal červenat.

Princezna zírala s otevřenou pusou z jednoho na druhého, a když pochopila, že to myslí naprosto vážně, řekla: „Já se mám líbat s tímhle trhanem jen pro vaše potěšení? Tím spíše, když to vůbec neumí? Tak to ani náhodou. Nejsem žádná….taková… Já jsem princezna, mě musí obletovat jen ti nejkrásnější muži z našeho království, svalnatí a oholení a musí mi dělat, co mi na očích vidí. A musí…,“ ječela tak, že čaroděj koutkem oka zahlédl, jak z nejbližšího okolí utíkají veverky a odlétají ptáci. Zatímco křičela, nahnul se k holubáři. „Už asi vím, proč ji zakleli.“

Ten souhlasně přikývl.

„A vy dva, vy jste nějací úchylové, nebo tak, že ano?“

„Myslím, že půjdeme,“ rozhodl čaroděj a holubář ho následoval.

„No moment, vy mě tu takhle necháte? A kdo mě doveze domů? Přece nebudu šlapat ve svých značkových botičkách. Dovezli mi je až z Francie!“ křičela za nimi, ale čaroděj se ji rozhodl ignorovat.

„Zase ta Francie,“ řekl holubář.

„To víš, tahle země dokázala téměř nemožné. Vytvořila o sobě iluzi, že všechno, co z ní pochází, je úžasné, přitom jediné dobré věci, co kdy Francouzi vymysleli, jsou víno, francouzák a francouzské milování.“

Květoslav se vrátil do hradu s bylinami a s vidinou práce a povinností. V kuchyni uvařil lektvar, předložil ho princezně s doporučeným dávkováním a na odpoledne si nechal domluvit schůzku s králem.

„Pane králi, mám s vámi vážnou řeč.“

Krále čarodějův úvod vyděsil. „Proboha, co se stalo? Udělal jsem snad něco špatně?“

„To se ptáte naprosto správně. Nerad chodím okolo horkého kotlíku, takže přejdu rovnou k věci. Vy jste dal ulechtat otce mladého holubáře.“

„Ježišmarjá a kdy?“ spráskl ruce král.

„Copak vy si nepamatujete? To je dost smutné. Byl to váš nejlepší přítel.“

Král se posadil a sundal si korunu. Pak si přejel hřbetem dlaně přes čelo a smutně vydechl. „Máte pravdu. To jsem bohužel udělal. Bylo to v opilosti,“ vysvětlil své konání, ale hned narovnal pravačku, jako by chtěl čaroděje zastavit, aniž by ten se chystal něco říct. „Vím, vím, to mě neomlouvá. Ale učinil jsem ho doživotním holubářem.“

„To je dost chabá náhrada za otce, nemyslíte? Holubářem by se stal tak jako tak. Řemeslo převzal po otci.“

„Zase máte pravdu. Co tedy navrhujete? Jestli souhlasíte, dám se také ulechtat. Čest je pro mne vším,“ řekl, vstal a pohlédl do dáli.

„Rád bych se zeptal, proč jste to tedy dávno neudělal, ale to by bylo zbytečné. Ostatně, tím byste život holubáři nevrátil a udělal nešťastnou další osobu.“

„Jednu?“ podezřívavě se král na Květoslava podíval.

„Tedy dvě, samozřejmě, dvě osoby.“

„Dobře tedy, čaroději. Řekněte mi, co mám udělat. Jak mám ten hrozný čin napravit?“

„To vám řeknu rád. Dejte holubáři Růženku za ženu.“

Králi vypadla leknutím z rukou koruna. „Vy jste se zbláznil? Královská dcera a syn holubáře? Kdo to kdy slyšel? Vždyť by se nám všichni v okolí smáli. Navíc ženicha si přece bude vybírat na té soutěži.“

Květoslav přistoupil ke králi a položil mu ruku kolem ramen. „Přemýšlejte přece. Kdo se musí dozvědět pravdu? Dáte vyhlásit, že je to princ.“

„Princ? Vždyť se mi každý vysměje. Všichni tady holubáře znají,“ zoufal si král nad chabým nápadem čarodějovým. „Já vám řeknu, slovutný čaroději, vy nám dáváte. Nejprve drak, pak že bude čarodějkou a teď holubář ženichem.“

„A kdo ze služebnictva zná rodokmen holubáře? Jak vy víte, že nějaký strýček z dvacátého pátého kolene nebyl v minulosti princ?“

Tahle slova dopadla, kam měla. Král si mnul bradu a oči mu svítily. Postupně se mu na tváři rodil úsměv. Květoslav kul želízko, dokud bylo žhavé.

„Princezna nic neřekne. Bude ráda, že dostane draka a vyučí se na čarodějku. A pokud mohu soudit, ten holubář je hodný a chytrý kluk. A trochu si to vylepšíte i tam nahoře,“ ukázal prstem k nebi, „když se odvděčíte holubáři za nevinnou smrt jeho otce.“

Král kýval hlavou, ale bylo jasné, že pořád není definitivně přesvědčen. „A co my zmůžeme, když si Růženka postaví hlavu a nebude ho chtít?“

Čaroděj se usmál a vytáhl z náprsní kapsy haleny lahvičku s červeným obsahem. „Tohle jí nalijete do pití. Stačí, aby se napila a už nebude chtít jiného.“

„Jedna kapka pro ni a jedna pro něj,“ díval se král na lahvičku zálibně.

„Jemu dávat nemusíte. Ten už jako by nápoj lásky vypil.“ Pak se ke králi naklonil a zašeptal mu: „A jestli mohu radit, jednu kapku si nechte i pro královnu. Jsem si jistý, že vás pak i bolesti hlavy přejdou.“

Král pečlivě a opatrně zasunul nápoj lásky do měšce na krku a obrátil se na čaroděje. „No, moment. Ostatní princové si budou vybírat z princezen účastnících se soutěže. Jak zařídit, aby nikdo nepoznal, že holubář není princ?“

Květoslav protáhl oči. „Navlíknete ho do kvalitních hadrů, aby vypadal jako princ, a pak už jen stačí, aby se jako princ choval a mluvil. Nikdo nic nepozná. Většina princů bude princeznám hledět do výstřihu a konkurence si nebudou všímat. Zvláště, když Růženka bude mít oči jen pro něj. Ten nápoj do ní musíte dostat ještě před soutěží.“

„Jste hotový kouzelník. Promiňte, vy jste kouzelník. Vyřešil jste tady tolik problémů. Pán bůh zaplať.“

„Žádný pán bůh, zaplatíte mi vy.“

„Jak se vám jen odvděčíme?“

„Prosil bych tři pytle zlata.“

Královo čelo se svraštělo. „No, nejste z nejlevnějšího kraje.“ Ale když viděl výraz čarodějovy tváře, rychle spěchal s omluvami: „Já vím, nezlobte se, drahý čaroději. Zůstat můžete, jak dlouho chcete. Náš hrad je vám plně k dispozici. Dám vám jednoho sluhu k ruce.“

„Děkuji, zůstanu ještě týden, jen pro jistotu, abych se přesvědčil, že kouzlo zabralo. A taky bych rád viděl Miss Princeznu na vlastní oči. Nikdy jsem se žádné soutěže krásy nezúčastnil,“ zalesklo se čaroději v očích. „Mezitím bude princezna chodit na kurzy chování ve vládnoucích kruzích.“

Čaroděj byl skutečně spokojený sám se sebou. Vyřešil vše, co se vyřešit dalo. Účinnost lektvaru podpořil kouzlem, manželství krále bylo zachráněno, holubář dostane Růženku a ta poprvé zažije kouzlo lásky, a navíc osvobodil jednu ropuchu.

Po první noci se princezně změnila pleť. Zatím jí však zůstala váha. „Kdy už nebudu tlustoprdka?“ ptala se princezna.

Královnu nepotěšilo ani to, že u stolu krkala. Třískla do stolu tak, až všichni nadskočili. „Copak se neumíš chovat? Musíš být za každých okolností jako dáma, a ne buran z hospody.“

„A to bych rád podotknul, že i toho burana jsem z ní vyčaroval já.“

První, co po snídani princezna absolvovala, byl kurz mluvy. Růženka se dozvěděla, že nesmí klít, což jí přišlo vůbec nejvíc stresující, protože ji nenapadal žádný způsob, jak si mnohokrát ulevit. Také zjistila, že i když se jí kdokoli nebude líbit, tak ho nemůže nazývat moulou, blbcem, idiotem, hlupákem, oslem, kreténem, kryplem ani budižkničemu. Též nesmí používat vulgarismy, tedy ani „ty vole“. Její námitka, že „vy vole“ je slušnější varianta, byla smetena ze stolu. Nahradit musela ve svém slovníku i výrazy huba, pazoury či fotr.

Květoslav dále varoval, že jízdu na koni by měli nechat až na moment, kdy bude princezna štíhlejší, ale král s královnou se chlubili, že mají koně, kteří unesou obra, o čemž čaroděj silně pochyboval. Když se na nejstatnějšího koně z královských stájí Růženka konečně vyškrábala, samozřejmě s pomocí třinácti mužů, kůň se rozplácl na zem, kopyta zamířila do čtyř různých směrů a Květoslav se začal smát, až se za břicho popadal. Princezna to okomentovala po svém: „Nesměj se mi, parchante.“

„Růženko, to není slušné, říkat taková slova. Ale není ani hezké se smát dámě, čaroději.“

„Jo, nesměj se mi, nebo ti urvu hlavu,“ zakřičela.

Svou si přisadil i kůň samotný. „Směje se ti to, hlupče, co? Chtěl bych vidět tebe s žebřiňákem na zádech.“

Protože ale zvířecí řeči rozuměl výhradně Květoslav, ostatní slyšeli jen bolestné ržání. Když Růženka slezla z rozplácnutých zad koně, a ten byl následně odtažen, král s královnou uznali, že měl čaroděj pravdu a slíbili, že už ho ve všem poslechnou.

Aby mělo kouzlo maximální účinnost, bylo třeba mu trochu pomoci. Květoslav ze svých čarodějných knih až posléze zjistil, že kouzlo prostě nebude tak silné, jak si přál, vzhledem k silnému zanedbání. Když francouzská stylistka chtěla, na čarodějův pokyn, ostříhat Růžence vlasy, obočí a i jiné další ochlupení, jež nebylo, vzhledem ke stadiu růstu, možné poznat odkud vlastně vychází, zlomila několikery nůžky. Květoslav je tedy musel očarovat. „Tyhle mohou stříhat i tašky na střeše.“

„Tašky na střeše? Copak na naši střechu se chodí nakupovat? Doufám, že ne, nesnesu, aby tady byli nějací čumilové,“ prohlásila Růženka.

Horší to bylo s podpažím, ze kterého navíc vylétlo i několik krkavců. Princeznu nebavilo ani líčení. Francouzská stylistka však Růžence představila nejnovější řadu, kterou doporučila používat denně, což se budoucí panovnici ale vůbec nezamlouvalo. Z Francie, tedy rodné země, doporučila nejnovější K´Oral Harys. Na zvlášť problematickou pleť se hodil krém Hubu Panel. Řasy namalovala nejznámějším Raydilline a rty značkou Audior. Na nehty použila lak Mrmmel. Jakmile bylo dílo v podobě Růženky hotovo, stylistka se zmínila i o dalších kvalitních přípravcích značek BobRaptor či Termacool. Růženka si o všem pečlivě dělala poznámky.

 

Týden uplynul jako voda a Růženka byla konečně krásná. Ze všech okolních i vzdálených království se sjížděli princezny na soutěž a princové, kteří doufali, že si ze soutěžících vyberou tu pravou. Do velkého sálu byl postaven dlouhý stůl, ke kterému zasedla porota. Úvodního slova se ujal král.

„Dovolte, vážené princezny a vážení princové, abych vás přivítal na letošní soutěži krásy Miss Princezna, kterou máme tu čest hostit. Každému z vás byl přidělen sluha, dámám služka, pro maximální pohodlí. A teď mi dovolte, abych poděkoval letošním porotcům, kteří vážili tak dlouhou cestu, aby vybrali tu pravou. Letos byli jako porotci vybráni,“ a král rozevřel pergamen, z něhož předčítal jména a stručné charakteristiky porotců, načež ti po přečtení svého jména vstali a za potlesku se uklonili a pokynuli davu rukou.

„Předsedkyní poroty je Anna Jana Hana Mírová. Tato dáma, jejíž úctyhodný věk byste jí jistě nehádali, je sama vítězkou soutěže před pětačtyřiceti lety.“

Předsedkyně Mírová se na krále zamračila a ten se omluvně zazubil.

„Děkuji, děkuji, děkuji. Chtěla bych jen říct, že předsedám této soutěži již léta a mým hlavním posláním v ní, kromě vybrání další tuctové vítězky, která nebude ani náhodou hezčí než já, je vyvrátit mýtus umělého zlepšení zevnějšku. Dámy, ale i pánové. Podívejte na mne,“ a vypnula hrudník, který sám o sobě už byl dost velký. Když se otáčela na všechny strany, porotce na levé straně byl poprsím zasažen a skácel se k zemi. „Čaroděj mi udělal nejen nová prsa, ale i rty, oční víčka, řasy, nehty, stehna, zadek, pupík i uši,“ vypočítávala. „Zkrátka, nemusíte se toho bát. Chcete-li být krásné, musíte potlačit strach. Stejně to všechno děláme pro muže. V dnešní moderní době se prostě bez umělých zásahů již neobejdeme!“

Největší potlesk samozřejmě sklidila od princezen.

„Děkuji předsedkyni poroty. Dalším členem poroty je muž. Je to francouzský módní návrhář a stylista, který má však kořeny v našem království Jean Hubana Frapé,“ oznámil král.

Černošský porotce v barevném hábitu vstal.

„Zajímavá móda,“ poznamenala královna.

„Prosím vás, vždyť to vypadá jako jamajské prostěradlo s dírou uprostřed.“

„Je mnoho věcí, kterým rozumíte, ale móda mezi ně nepatří,“ řekla dotčeně královna, aniž by čaroději věnovala pohled.

„Čaute, čaute, lidi. Já rád, že mezi vás dorazil. Já vám řekl jenom toto. Nezáleží na tom, jak vypadáte, ale co nosíte. Protože sebehnusnější stvoření, když si na sebe vezme moje šaty, bude krásná a super osoba.“

„Děkuji i druhému porotci. Třetí porotce je odborník na všechno kolem módy, líčení a vůbec soutěží krásy, pan Honzíček Zelíček, řečený Zelí, říkám to správně?“

Muž v růžových botách do špičky vyskočil, až mu boty zaklapaly. Na sobě měl temně růžovou košili, světle růžovou vestu a ve vlasech středně velkou růžovou mašli. Harmonii jediné barvy narušovaly pouze těsné kalhoty ve sluníčkově žluté.

„Ahojte, miláčci, říkáš to správně, kocoure.“

Po těch slovech král vysoko pozvedl obočí a popošel pár kroků zpět.

„Mé milované květinky a květináči, mí krásní kaktuskové a tulipánci, všechny vás miluju. Jste úžasní. Krásní lidé jsou vždycky tak úžasníčkově úžasní, až mi srdíčko plesánkuje. Já mám taky jednu motivaci být porotcem této úžasně sluníčkové soutěže. Chcete ji znát?“

„Anó, chceme…,“ křičel dav.

„Ježišičky, vy mě dojímáte, kůzlátka moje. Tak já vám to teda řeknu, když jinak nedáte. Já jsem se rozhodl odstranit ze světa ošklivost. Pryč s ošklivými lidmi!“ zakřičel. „My už chceme jen krásné. Jen krásní lidé vstříc novým zítřkům. Ať žije krása!“

A dav brzy skandoval toto heslo nejen poté, co se výstřední porotce posadil, ale také několikrát během soutěže.

„Děkuji za představení všem porotcům. Nyní budou následovat tři disciplíny. Vítězka totiž musí být nejen krásná, ale i chytrá. Nejprve tedy bude promenáda v šatech následovaná testem obecných znalostí a vše zakončíme disciplínou speciálních dovedností,“ oznámil král a princezny se již začaly řadit.

„Jako číslo jedna pro dnešní den je princezna Leila z marockého království. Její šaty od tamějšího módního návrháře mohou zdánlivě připomínat rybářskou síť, ale ve skutečnosti jsou z velmi vzácné mořské řasy ušité jen pro dnešní den a tím pádem tak jediné na světě.“

Díry v řasách byly jen v určitých místech a to nejzajímavější, alespoň z Květoslavova pohledu, bylo skryto.

„Moc obyčejné. Kdyby tam byly alespoň perly,“ prohodil Frapé.

„Měla si nechat prodloužit nohy,“ podotkla předsedkyně.

„Pochází ze země mocinky silného sluníčka,“ zatleskal Zelí.

„Číslo dvě má princezna z japonského císařství Hunako Jaumako Kiró,“ oznámil král.

Drobná dívka v šatech, které k nelibosti čaroděje Květoslava zakrývaly vše, docupitala doprostřed sálu a začala zvláštním způsobem tančit a všelijak se kroutit.

„Šaty s obrazcem květiny, to je tak divné,“ ušklíbl se Hubana. „Květy patří na louku, ne na oblečení.“

„Měla by si nechat zvětšit prsa,“ poznamenala stroze Anna Jana Hana Mírová.

„Pochází ze země vycházejícího slunce. A sluníčkoví lidé jsou tak milouncí,“ zatleskal opět Honzíček.

„Číslo tři bylo uděleno princezně Svítí jako měsíc a běhá jako zajíc, až z daleké země za mořem.“

Princezna vzbudila skutečný zájem všech. Rozhodně ale ne takový, v jaký určitě doufala. Její jednoduché plátěné kalhoty s barevnými fleky neurčitých tvarů a čelenkou s třemi pery, na nichž byla vyobrazena společně se svou rodinou, byly pro porotu zkrátka moc obyčejné.

„Co to za šaty? To, že princezna? Toto nějaká poběhlice?“ rozčílil se Jean.

„Měla by si nechat vybělit pleť,“ prohlásila Anna Mírová a dál se věnovala úpravě svých nehtů.

„Pero na hlavě, no fujiky fuj. Kdo to kdy viděl strkat si na hlavu něco tak odporného, jako jsou pera ptáků, kteří lítají všude možně,“ otřásl se odporem Honzíček Zelíček. „A taky to jméníčko. Jestli svítí jako měsíc, tak teda moc často nesvítí. A jestli běhá jako zajíc, tak možná i stejně zapáchánkuje.“

„Číslo čtyři dnes vlastní má dcera, princezna Růženka,“ významně na porotce mrkl král a ti mu to oplatili.

Růženka na sobě měla vcelku jednoduché růžové šaty splývající až ke kotníkům a, samozřejmě s pomocí Květoslava, byla krásná, až oči princům přecházely. Květoslav Dobromysl Stehýnko se dmul pýchou a královna jej za tuto nelehkou práci, kterou si s princeznou dal, ocenila intenzivní masáží stehna. Pokud bylo čaroději dovoleno soustředit se na něco jiného, hledal mezi princi holubáře. A po chvilce pátrání po místnosti jej skutečně nalezl. Dle čarodějovy rady si dali záležet a mladík byl od princů, alespoň co se honosnosti oděvu týkalo, k nerozeznání. Jeho vzrušení samozřejmě narostlo, když Růženka přišla na řadu, a pak také, když se zintenzivnila masáž jeho stehna. A že už v sobě měla princezna lektvar lásky, poznal Květoslav podle toho, že i ona holubáře očima hledala.

„No prosím, výkvět francouzské módy, to se hned pozná,“ křičel nadšeně Jean Hubana Frapé a podporoval dav ve výkřicích „bravó“.

„Určitě by něco potřebovala zvětšit, zmenšit nebo odstranit, jen to přes ty šaty nejde vidět,“ procedila mezi zuby závistivě Jana Mírová.

„Růžovoučká barvička je prostě fajnovoučká. Kdo má rád růžovou, ten nemůže být špatný člověk,“ tleskal divoce Zelíček řečený Zelí.

„A poslední číslo pět má dnes princezna Megera Angel, která přijela z bavorského knížectví.“

Již na první pohled bylo zřejmé, že mládí má tato dáma dávno za sebou. Porotu nezaujala ani jednobarevná sukně, ani stejnobarevná halenka a už vůbec ne krátký střih vlasů, který se na moderní dámu této doby nehodil.

„Jéžiši, stará panna,“ prohlásil Květoslav.

„Nebuďte zlý, čaroději. Třeba je to jen dáma, která dosud neměla štěstí a zrovna na našem hradě se na ni usměje,“ ohradila se proti jeho slovům královna.

„Stará panna a má na sobě staropanenské šaty, jak nechutné,“ prohlásil Hubana Frapé.

„Výčet toho, co by potřebovala vylepšit, by mi zabral celý den.“

„Já z ní pociťuju moc pozitivní energii. Možná je to stará panna, ale má moc ráda cizí lidi. Ovšem na soutěž krásy to nepostačinkuje.“

„Tím jsem vám dnes představil všechny dívky. Nyní následuje druhá disciplína, kterou je test obecných znalostí,“ vyhlásil král.

Princezny se seřadily tvářemi k porotcům i divákům a král je počal oslovovat.

„Princezna Leila se prý moc ráda projíždí na velbloudech, a kdyby si mohla něco přát, byl by to světový mír. Řekněte mi, prosím, co je to krajka.“

„Tak to vím moc dobře. To je totiž had,“ odpověděla sebevědomě princezna, ale její sebevědomí bylo rázem zmrazeno hurónským smíchem davu a porotců nevyjímaje.

„Princezna Hunako Jaumako Kiró má mnoho rozličných zálib. Ráda rybaří a obírá drobné kostičky z ryb, to je vůbec její nejoblíbenější zábava. Aktivně se věnuje bojovým uměním, především sumó, a to i když na to nevypadá. Kdyby mohla mít jakékoli přání, chtěla by ulovit za život sto tisíc ryb a překonat tak životní rekord jejího bratra, který jej drží od svých dvacátých narozenin, a také by ráda ulovila světoznámou, dosud nepolapitelnou velrybu Boby Flíčka. Na vás bych měl dotaz, princezno, zdali pak víte, při jaké příležitosti jíme tady v našem království kapra. Jako znalkyně ryb to pro vás jistě bude snadná otázka.“

Princezna se dlouze zamyslela. „Před harakiri?“ odpověděla s úsměvem, ale protože tento pojem byl všem v sále neznámý, nikdo nehnul ani brvou. Král jen zakroutil hlavou a pokračoval.

„Princezna Svítí jako měsíc a běhá jako zajíc má ráda jízdu na bizonovi. Vlastní cennou sbírku skalpů a jejich získávání je jedním z jejích koníčků. Její přání je vcelku jednoduché. Prozradila mi, že by ráda vyhladila všechny rudochy, ať už to znamená cokoli,“ rozhodil král ruce s úsměvem. „Princezno, vy znalá přírody a zvířectva všeho druhu mi jistě řeknete, co je zmije jedovatá.“

Princezna pokývala hlavou, jako že ví, a pak vyštěkla: „Vy znát moje sestra? To být ona. Ona přebrat mi muže, proto já být tady.“

„Tak toto skutečně nemůžu uznat jako správnou odpověď. Tím pádem přejdeme k mé dceři, princezně Růžence,“ a král opět významně pomrkával na porotu a oni mu stejnou měrou opláceli.

„Růženka má v obdivu všechny čaroděje a ve volném čase se věnuje chovu draků, že?“

V davu to obdivně zahučelo. „Jejím přáním je zaměstnávat všechny světové cukráře. Řekni mi, prosím tě, co to jsou Schumbartovy koule,“ dmul se pýchou král, protože snazší otázku už princezna nemohla dostat. Ještě, že otázky sám vymýšlel. Je to přece její oblíbená laskomina. Najednou v něm hrklo. Princezna zhltla, co jí přišlo pod ruku, ale názvy jednotlivých sladkých pochutin možná vůbec nezná.

Princezna se poškrábala za uchem. „Sakra, já neznám koule každého chlapa bůhví odkud,“ vypadlo z ní.

Naštěstí všechny rozesmála a porotě připadala její odpověď roztomilá. Usoudili, že to alespoň svědčí o její nevinnosti.

„Princezna Megera Angel z Bavorska nejraději sedí u piva s pořádnou klobásou v ruce.“

„To se teda divím, že ještě nemá žádného chlapa.“

„Ale kuš, čaroději, nebuďte vulgární.“

Také má v oblibě pořádání honů na sousední knížectví. Její přání je poněkud zvláštní, ale přednesu jej. Ráda by v budoucnosti vytvořila jednotné celoevropské bavorské knížectví, kterému by pochopitelně vládla. Princezno Megero, povězte, jak přesně se jmenuje naše království?“

Megera Angel se zhoupla na patách, srazila černé holínky k sobě a řekla direktorsky: „Ať se jmenuje, jak se jmenuje, jednou bude součástí Bavorské unie. Smiřte se s tím!“

„No, porotci si jistě udělali obrázek. A pokud stále nemají jasno, přesvědčí je snad poslední disciplína, ve které princezny předvedou speciální dovednosti.“

Porotci měli celkem jasno od začátku. Nejen proto, že je hřály zlaté měšce u nohou, ale také proto, že pohostinnost krále byla velkolepá a oni cítili povinnost titul Miss udělit právě Růžence. Na druhé straně příliš složitý výběr neměli, vzhledem k tomu, jaké princezny se přihlásily a jakým způsobem se prezentovaly. Přesto se na závěrečnou disciplínu těšili.

Princezna Leila obřadně připravila čaj a na barevné dečce pak předvedla správný postup kouření vodní dýmky.

„To je hnus. Všechny šaty načichnou dýmem.“

„Kouření škodí pleti. A nehtům.“

„Fujiky, člověk pak odporně páchne. A jak to škodí zdraví.“

Princezna Hunako Jaumako Kiró obratně vykostila sedm ryb, než se přesypaly středně velké přesýpací hodiny a porota ani po dlouhém hledání žádnou, byť jen drobounkou kost nenašla.

„Nesnášinkuju, jak mi páchnou prsty rybinou.“

„To se hodí. Takto vykostěné ryby lze používat na unavená oční víčka a podle nejnovějších výzkumů odstraní i vrásky.“

To princezna Svítí jako měsíc a běhá jako zajíc měla se svou dovedností problém. Když jí zakázali zkusmo skalpovat náhodného diváka z publika, obratně předvedla stavbu teepee.

„K čemu je toto dobré,“ kroutila hlavou předsedkyně poroty. „Takováhle práce ničí nehty.“

„Hlavně si při tom může roztrhat šaty.“

„K přežití divošků v přírodě je to asi dobré, ale pro všechny ostatní je to krajinkovaně nepodstatné.“

Princezna Růženka se rozhodla zazpívat, čímž sklidila skutečně bouřlivý potlesk publika i poroty, neboť její hlas byl kouzlem vylepšen a zpívala tedy nádherně, jak musel uznat každý a Květoslav se opět dmul pýchou.

 Bledá ve tváři, woodoo vytvářím, to mě nejvíc baví,

za nic neručím, celý den učím aportovat draka, co mám.

Otec se za hlavu chytá, jsem čarodějka zarytá,

když si postavím hlavu, postavím hlavu, jsem vždy v právu.

 

Dám si inzerci, že všichni bezvěrci ať se ke mně hlásí,

všechny přijmout dám, pak se nadšeně ptám, co mě zajímá.

Každý looser mi tleská, neboť jsem ošklivá a nehezká,

když tvrdě trénuju, kouzla piluju, podmínky si diktuju.

 

Já chci, já chci miminko dračí,

já chci, já chci být ošklivá a zlá,

ta, která naučí draka hačí a k vládnutí jí stačí,

když tvrdě trénuju, kouzla piluju, ksicht si černou zmaluju.

 

Jak se naučím sítím pavoučím, abych oběti chytala?

Čarodějku nehledej, já jsem ze všech nej, kouzla veškerá znám.

Ať projdu keři či roštím, ať se mi postaví draci obrovští,

já jim na prdel dám, vždyť kouzla znám, já na to mám.

 

Já chci, já chci mimčo netopýří,

já chci, já chci být ošklivá a zlá,

ta, která zlato prohýří a při vládnutí se smíří,

když draci nad hlavou, v moři s piraňou, s upíry za zábavou.

 

Já chci, já chci být hnusná k zblití,

tak prý každá čarodějka vypadá,

ta, která holduje pití a vyžívá se v bití,

když někdo namítá, že kouzla zamítá, to vše se v mém vládnutí promítá.

 „Ta nadsázka mě baví,“ křičel nadšeně Frapé a plácal dlaněmi o sto šest.

„Text nebyl špatný, a hlas si tedy vylepšovat nemusí, jen co je pravda.“

„Zvířátka v písničce sice byly fujiky, fujiky, ale jinak má princezna talentíček. Byla by z ní hvězda světového formátu, kdyby se chtěla zpíváníčku věnovat,“ snažil se Honzíček překřičet dav.

A Megera Angel na závěr ukázala své umění s bičem. Na konci pak také zazpívala, ovšem zdaleka ne tak krásně, do rytmu práskání biče bojovou píseň, při které na místě pochodovala.

Vítězka byla z mnoha důvodů předem jasná. Titul Miss Princezna zůstal doma. Všichni Růžence vítězství přáli a jak Květoslav, který porotce zahlédl přepočítávat pod stolem zlaťáky, musel uznat, i kdyby nebyli podplaceni, bylo právoplatné. Sice ji ke kráse dopomohl kouzly, ale ostatní princezny opravdu byly na soutěži jen do počtu. Jeho plán, že poslední noc stráví na loži s některou z nich, vzal za své. U jedné se bál, že ho bude skalpovat, u další tušil, že má ráda drsnější praktiky, po kterých by mohl akorát počítat jizvy na zádech. To mladý holubář byl na svou lásku pyšný. A byl pyšnější ještě víc, když král oznámil, že se v brzké době bude konat královská svatba. Toto oznámení zbytek princů nepotěšilo. Tím spíš ne, když dle jejich názoru „není z čeho dalšího vybírat“ a „kdo by se stěhoval kamsi daleko“ a také „v jedné zemi je furt horko a v další zase tajfuny“.

Princové se vydali na cesty domů, porota také, a i čaroděj Květoslav si balil své věci. Z této činnosti jej vytrhlo zaklepání na dveře. Stála za nimi Růženka. 

 „Chtěla jsem ti za všechno poděkovat. To díky tobě budu mít brzy draka, budu čarodějkou a teď jsem i nejkrásnější princezna na světě,“ dmula se pýchou.

Květoslav si povzdych. „Růženko, něco ti povím. Zrovna ode mne to bude znít podivně, ale ve skutečnosti nezáleží na tom, jak vypadáme.“

„Nezáleží? Tak proč si ze mě dělal krásnou? Mohla jsem zůstat tak, jak jsem byla.“

„My si nerozumíme. Když jsem přijel, vyznávala jsi jen černou, tedy zlou magii. A vypadala jsi tak, jak jsi vypadala schválně, aby ses přiblížila vzhledu čarodějkám. Teď vypadáš normálně a nebudeš děsit lidi. I když musím přiznat, že ve svém dřívějším vzezření bys děsila i netopýry. Ale ve své podstatě nezáleží na tom, jak vypadáme, ale jací jsme. Proto jsem chtěl, abys dělala jen dobrou magii, když už se ji chceš učit. Znám mnoho čarodějek, které by rozhodně nevyhrály soutěže krásy, ale za to mají dobré srdce.“ Zahleděl se oknem ven. „To naše činy z nás dělají, kdo jsme. Taky znám spousty krásných princezen, ale pyšných, povýšených a krutých. To, že jsi nyní krásná, z tebe dobrou budoucí královnu neudělá, víš?“

Princezna vážně pokývala hlavou. „Aha, děkuji za další tvá chytrá slova, budu si je pamatovat a dodržím slib, který jsem ti dala,“ řekla a objala ho. „A ještě bych měla jednu prosbu.“

„Bojím se zeptat.“

„Chtěla bych pomoci své lásce, holubáři. Nemohl bys nějak oživit jeho otce? Zemřel neprávem, a i mému otci by to pomohlo.“

Květoslav se jí zadíval do očí a pak si povzdychl. „Věř mi, že jsem už viděl umírat nevinné. A kdyby to šlo, hned bych to udělal. Ale mrtvého člověka nelze oživit. Můžeš se spojit pouze s jeho duchem, a to za předpokladu, že o to sám stojí. Kdo jednou zemřel, tomu není pomoci. Je mi to líto.“

„Mně taky. Je jedináček a už nikoho nemá.“

„Jeho rodina jste teď vy. Ty, tvůj otec a matka.“

„Já vím, ale…“

Tentokrát to byl čaroděj, kdo objal princeznu. Pak ji chytil za ramena a hleděl jí přímo do očí. „Přišel o oba rodiče, je to hrozné. Ale teď má tebe a bude s tebou šťastný, tím jsem si jistý. Kdybych mu mohl jakkoli pomoci, tak bych to udělal, věř mi. Nicméně kdybyste cokoli potřebovali, tak se ozvěte.“

Princezna čaroděje doprovodila ven z hradu ke kočáru a naposled zamávala, když nasedl. Tři pytle zlata byly naloženy a královský kočár se vydal na cestu domů. A čaroděj Květoslav Dobromysl Stehýnko marně po celou cestu pátral v paměti, kdy naposled se z jediného úkolu vyklubala celá řada úkolů a kdy toho tolik za tak krátkou dobu vykonal.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (2. kapitola: Miss Princezna, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!