OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (3. kapitola: Holub Polub a přelétavý koberec, 2. část)



Čaroděj nic nemůže mít tak úplně jednoduché. Zakoupil si totiž poštovního holuba, který je ale řádně ukecaný, a rodinu létajících koberců, z nichž dítě nelétá a otec je přelétavý. A navíc rodinu nelze nikdy rozdělit!

„Vlastně by se vás to vůbec netýkalo. Ani byste to nepoznal.“

„Ven s tím,“ začínal být Květoslav netrpělivý. Kdyby byl na trhu jiný holubář, dávno by se přesunul k němu, ale tenhle stánek byl bohužel jediný.

„Je kapánek…“

„Tak co?“

„Jen malinko…“

„No ták…“

„Drobounce…“

„Proboha už to řekněte…!“

„Ukecaný.“

„Co že je?“

„Ukecaný. Prostě tu klapačku nezavře. Někdy to může být otravné, ale vy nerozumíte zvířecí řeči, takže je to cajk.“

Květoslav pochopitelně zvířecí řečí mluvil, byl však pevně rozhodnut o své schopnosti pomlčet. Hlavně z důvodu bezpečnosti. Nemusí o této jeho schopnosti každý vědět.

Co se ale týkalo koupě, neměl příliš na výběr. Všichni ostatní holubi byli něčím poznamenaní nebo něčím divní, jen tenhle byl relativně v pořádku. Že trochu mluví, snad tak moc vadit nebude.

„To máte pravdu, běžný člověk tyhle schopnosti nemá. Tak já si ho vezmu.“

Obohacený o tři koberce, sbírku roztodivných lektvarů a holuba se vydal Květoslav na cestu z města. Když byl dál od zvídavých pohledů lidí, sesedl z koně a rozbalil exotické zboží.

„No konečně,“ prohlásil kůň.

„Ale no tak, zase tak těžcí nebyli.“

„To se řekne tobě. Hoď si je na hrb a vyzkoušej si to, když jseš tak chytrej,“ zařehtal.

Květoslav si ho nevšímal a posadil se na největší z nich. Koberec se pomalu vznesl a třepotal se ve vzduchu.

„Krása, jsi silný a dostatečně prostorný, na tebe se toho vejde dost. To bude nejspíš otec.“

Pak se postavil na menší a na dotyk jemnější koberec, který pokládal za matku.

„Uneseš toho méně, ale zato poneseš křehčí zboží.“

Posledním, koho si hodlal vyzkoušet, byl nejmenší kobereček. Už na něj došlapoval, když se sborově ozvalo hlasité: „Ne!“

„Ale, ale… tak vám by se nelíbilo, kdybych používal vaše dítě? Ale zaplatit jsem za něj mohl, co?“

„Blbost, vždyť jsi nic neplatil,“ prohlásil otec.

„To je vlastně pravda,“ poškrábal se čaroděj na hlavě. „To je koneckonců jedno. Vzal jsem si vás jako rodinu s tím, že mi značně posloužíte.“

„A dva koberce by ti nestačily?“ špitla máma.

„Ale což o to, bohatě, jenže mi vadí, že by se jen tak doma válel.“

„Vždyť on by se jen tak neválel,“ pohladila matka synáčka cípem po jeho vrchním okraji, „mohl by třeba umývat nádobí…“

„Cože? Nádobí? Vždyť bych se celý promáčel!“

A hned dostal syn od matky herdu do zad.

„Nebo by mohl zametat.“

„Ani náhodou? To bych pak byl celý zaprášený!“

Pohlavek.

„Tak by mohl vařit!“ zoufala si matka.

„Váš syn umí vařit?“

„To teda neumím a nechci být špinavý od omáčky.“

„Můžu si s mým milovaným synáčkem, chovajícím se právě jako natvrdlý, hloupý spratek, promluvit?“

Květoslav si založil ruce a povzdychl si. „Tak a mám toho právě dost. Proč nemůžu lítat na vašem synovi?“

„Totiž… je moc křehký… a slabý, vždyť je to ještě dítě!“ vykřikla zoufalá matka.

„Je to především létající koberec a jako takový má jisté povinnosti. Mám u sebe lektvar, který přiměje každého mluvit pravdu. Jestli mi nepřestanete lhát, pokapu vás jím,“ řekl již značně dopálený čaroděj.

„Můžeme mít alespoň rodinnou poradu? Soukromou,“ dala matka důraz na poslední slovo.

„Proboha, dělejte, jak myslíte, ale krátkou. Už jsem s vámi ztratil dost času.“

Tři koberce odskákaly stranou a chytily se cípy. Bylo vidět, jak o něčem vzrušeně debatují a diskutují. Hlavně matka divoce rozhazovala cípy a místy i do obou šťouchala. Syn stál nehybně a zahanbeně koukal do země. Netrvalo to ani tak dlouho, jak Květoslav čekal, a už zase přihopkaly zpátky.

„Fajn, co jste vydiskutovali?“ zeptal se se zájmem čaroděj.

„Ať už s námi uděláš cokoli, pravdu se stejně dozvíš, to je nezpochybnitelné,“ začala řeč velitelským hlasem matka.

„Jsem rád, že jste to pochopili.“

„Máš lektvary, rozumíš řeči zvířat a magických věcí, jsi jistě čaroděj.“

„Hm, máte postřeh,“ prohlásil Květoslav a dlouze zívl.

 „Takže jsme se rozhodli, že ti nebudeme lhát.“

„Od počátku naší konverzace je to posun,“ zamrkal znuděně.

„Zkrátka, tady náš syn má menší problém.“

Květoslav zpozorněl. Když nic neříkal, pokračovala. „Totiž, myslíme si, že nastal nějaký problém při výrobě. Ale náš syn…“

„Poslouchám.“

„Prostě má strach z výšek.“

Květoslav polkl naprázdno a tiše řekl: „Vy mi chcete říct, že létající koberec se bojí výšek?“

Matka koberec mírně zavlnila horním okrajem, což mělo značit souhlas.

„Létající koberec, který se bojí výšek, to se mi snad zdá,“ opakoval si pro sebe Květoslav s dlaní přes obličej. „Panebože, za co mě trestáš? Proč zase já?“

Pak poodstoupil kousek k lesu, obrátil se do jeho hloubi a začal divoce křičet. Když se dostatečně vykřičel, zhluboka si vydechl.

„Co tu řveš, panáku?“ řekl někdo.

Květoslav se otáčel ze strany na stranu, ale zdroj hlasu nenašel.

„Moc se tu netoč jako kohout na báni. Copak jsi nikdy neslyšel, že v lese má být klid a ticho? Že sem lidé chodí rozjímat?“

Teprve, když vysoká borovice nad ním rozezleně zakývala větvemi, pochopil, kdo s ním mluví.

„Podívej, já jsem čaroděj a můžu si tady řvát, jak se mi zlíbí. Když mám vztek, tak řvu.“

„Tak to jsi teda na omylu, chlapečku. Tohle je náš les, my mu vládneme, a když se ti to nelíbí, tak se nauč něco jiného. Třeba se vyvztekej tak, že budeš metat kozelce nebo dělat stojky, skákat do dálky či kliky, ale hlavně neřvi do lesa. Čaroděj nečaroděj, dobře víš, že les umí odpovědět, když se mu chce. A ne vždy to bývá odpověď příjemná.“

Květoslav se nemínil ještě dohadovat se stromem, protože se říká, že starší jsou moudřejší a mají vždycky pravdu, a tahle borovice nevypadala zrovna jako mladice, a tak jen mávl rukou a obrátil se zpět ke kobercům. Jakmile udělal první krok, ucítil, že ho něco trefilo do hlavy. Druhá šiška mu přistála jen kousek od pravé nohy a na vrchní větvi se chichotala veverka. „Blbečku, blbečku,“ smála se mu. Rozhodl se to velkoryse přejít.

„Vážení, neměl jsem příliš času o tom přemýšlet, ale zatím vím toto. Už tři létající koberce jsou pro mě zbytečný luxus, nicméně beru v potaz, že jsem za vás nic neplatil. Ovšem létající koberec, který nelítá, je totálně na nic! Ještě si rozmyslím, co s vámi udělám. Už chápu, proč měl ten obchodník takový problém s vaším prodejem. A hlavně jsem se zase poučil, že stará pravda platí. Každé zboží si vyzkoušet před tím, než ho koupím. Vím to a stejně jsem vás vzal. Možná ze soucitu, nevím. Asi mám měkké srdce.“

„Spíš proto, že jsme byli gratis,“ podotknul otec.

„Být vámi, tak mlčím. Na vtipné poznámky nejste ve vhodné pozici,“ ukázal prstem na trojici.

„No co, rozdělit nás stejně nemůžeš, prodat taky ne, a když nás pustíš na svobodu, tak poletíme zpátky do našeho domova,“ zasnila se matka.

„Taky vás můžu rozplést, na to nezapomínejte. Nicméně ten problém s létáním budeme muset vyřešit. Určitě nechceš zůstat navždy strašpytlem,“ řekl čaroděj a zadíval se na nejmenšího z rodiny koberců.

Ten začal slyšitelně vzlykat a vlhnout, obrátil se k čaroději zády a celý se třásl. „Ale no tak, čaroději, musíš být citlivější, vždyť je to ještě dítě. Nese to dost těžce, že je takto postižený,“ konejšila ho matka.

Květoslav naposledy v duchu zazoufal nad svou situací a nerozvážností při kupování zboží a obrátil se na koně stojícího opodál, který celou konverzaci tiše poslouchal a řehtal se.

„Myslím, že tě nebudu potřebovat. Chceš-li, můžeš si jít svou cestou. Děkuji ti za věrné služby.“

Kůň si byl dobře vědom, že tahle situace nastane. Bylo zbytečné, aby čaroděj živil koně, když se může přepravovat jinak. Na tuhle chvíli se dobře připravil.

„Fákt? Tak to samozřejmě rád využiju. Budu chvíli svobodně cestovat a pak se usadím u nějakého slušného sedláka, který se o mě dobře postará.“

Květoslav ke koni přistoupil, poplácal ho po hřbetu, podrbal za ušima a řekl: „Byl jsi dobrý kůň, děkuji ti.“

Kůň chvíli kýval hlavou a pak tiše prohlásil: „Ty jsi nebyl moc dobrý pán.“

Oba pokyvovali hlavami, v myšlenkách vzpomínali na společně prožité chvíle, když si najednou Květoslav uvědomil, co právě slyšel. „Cože?“ vyhrkl. „Jak to myslíš?“

„Jak to myslím? Tak já ti teda řeknu, jak to myslím. Jistě, ty jsi mě nikdy nepřetěžoval a vždycky jsem šel polehku, že ano? A krmil jsi mě jen tím nejlepším senem, ne tím, které jsi zrovna někde sehnal a smrdělo od kravských kobylinců. A rozhodně jsem si vždycky užil pohodlí své stáje. Jistě, vlastně v mém pelechu nikdy nepřespávala čarodějka a taky do mé postele nikdy nezvracela nějaká pubertální víla. Voda byla vždy čistá a vyměňoval jsi ji každý den. Pochopitelně jsi mě také často čistil. A jak rád vzpomínám na ty dlouhé cesty, kdy jsi říkával: „Ty ten hřeben ještě zvládneš přejít. Ne, nebojte se, králi, je rychlý jako šíp, on tam zvládne být zítra ráno.“

„Ale zvládl jsi to,“ snažil se čaroděj zastavit příval výčitek.

„Jenže jsi to říkal za úplňku!“ zařval kůň, který si stoupl na zadní a přední si založil.

„Myslím, že přeháníš. Neměl ses u mě tak špatně,“ mávl rukou čaroděj a zasmál se. Rodina koberců a holub totiž koňskou řeč s velkým zájmem poslouchali.

„Neměl“ přiznal kůň a už otvíral tlamu, aby pokračoval, ale čaroděj ho předběhl.

„No tak vidíš.“

„Neměl, protože jsem se o sebe staral sám! Teď jdu, chci vidět na stará kolena moře. Procestuju svět a na stáří se uklidím k nějakému hodnému polnohospodáři,“ oznámil kůň tak, aby to schválně vypadalo, že se urazil a s hlavou hrdě vztyčnou odkráčel.

„Jak myslíš, ale pamatuj si, že se nikde nebudeš mít tak dobře!“ zavolal za ním čaroděj, přestože bylo jasné, že už ho bývalý dopravní prostředek nemůže slyšet. „Ze starých koní totiž dělají salám!“ vysvětlil okolostojícím.

Nastalo ticho, které hned dostalo komentář dvou nejbližších borovic.

„Všiml sis, jaké nádherné ticho tady je, Frede?“

„Jo, přesně takové, jaké tu bylo, než sem dorazila skupina idiotů.“

„Přesně, moje řeč, Frede. Létající koberec, který neumí lítat, věčně nespokojená kobyla a naprosto neschopný čaroděj, který si neumí ty všechny ukočírovat.“

Květoslav sice zuřil, ale rozhodl se, že se pro tentokrát překoná a nechá jejich poznámky být. A takový to byl krásný den, vidina trhu, koupě zboží a zase zpátky domů.

„Jdeme, tady už nejsme moc oblíbení. Pojedeme za mou kamarádkou Hermínou Krasokulovou. Možná nám poradí, co s tebou,“ ukázal na synka, který stále drobně posmrkával.

Květoslav naskládal zakoupené zboží na koberec mužského rodu, dámě položil na hřbet klec s holubem a sám se posadil na otce. Synáček se sroloval na záda matky a koberce se vznesly.

„Hlavně se nedívej dolů,“ upozornila matka syna.

Čaroděj navigoval otce k Hermíně a matka svého muže následovala. Květoslav byl spokojen, protože cestu k nejlepší kamarádce si odbyl s koberci hned první den, čímž měl vlastně hotovo. O létajících kobercích toho zase tolik nevěděl, ale čím si byl jistý určitě, bylo to, že jakmile absolvují nějakou trasu, zapamatují si ji navždy.

Dům Hermíny Krasokulové stál na dvou nohách. Jedné otočené dopředu, druhé dozadu. Tuto zcela nepraktickou chybu způsobili architekti, kteří dům stavěli. Podle toho, co mu Hermína vyprávěla, se během stavby pohádali, a protože se nemohli dohodnout, na kterou stranu Hermína chtěla, aby dům stál, a ona byla zrovna na cestách, každý si postavil svou nohu. Dost jí tato situace komplikovala život. Dům pochopitelně nebyl chodící, což byl původní záměr a požadavek čarodějky, na kterém si trvala. Nerada jezdila na koních a létala v oblacích a nerada se taky rozhodovala, co si vlastně na cesty vzít. Vždycky něco zapomněla. A tak jí tento způsob přišel nejpraktičtější. Jenže po návratu z cesty její nadšení z původně skvělého nápadu bylo to tam. Architekti si navíc nechali zaplatit předem, a když se vrátila, byli už pryč. Hermína neměla peníze ani chuť již cokoli měnit a tak nechala dům stát tak a každý, kdo chtěl, aby někam cestovala, musel pro ni poslat kočár. Nejspíš proto byla jako čarodějka tak málo využívaná. Na straně druhé byla na některé věci vyhlášená odbornice. Třeba na tvorbu lektvarů. 

Koberec přistál před domem na veliké mýtině kryté ze všech stran lesem a za ním horami. Z komína se kouřilo, a tak bylo jasné, že je čarodějka doma.

„Počkejte tady,“ přikázal Květoslav a vystoupal po bytelném žebříku vzhůru na prostornou plošinu. Bez klepání vešel dovnitř. V krbu hořel oheň, kočka se líně rozvalovala nad ním, všude po zemi se válely ponožky a spodní prádlo velikosti nejméně ŠPČ – tedy Široce Prostorný Člověk, o kterouž informaci Květoslav zrovna nestál, a na válendě si spokojeně pochrupovala Hermína Krasokulová.

První, co blesklo čaroději hlavou, bylo, že princezně Růžence lhal. A nelhal jí zrovna málo. I když… dá se to považovat za lhaní, když sám dobře ví, že vzhled Hermíny patří spíše mezi výjimečné?

Hermíniny delší šedočerné vlasy splývaly přes její tvář, měla širokou postavu a docela velká prsa. Brýle, které nosila, byly položeny na stolku před sedačkou. I její tvář působila značně zanedbaně, totéž se dalo říct o nehtech, a bohužel bylo na první pohled jasné, že si ani náhodou neholí nohy.

Všechno, co moderní žena, hlavně se tedy jednalo o princezny, výše postavené dámy, ale i drtivou většinu čarodějek, dodržuje v péči o své tělo, Hermína krutě nedělala. Podle svých slov jsou jí vymydlené, zmalované fuchtle odporné. Chtěla vypadat zanedbaně, aby působila hrůznějším dojmem. A že na své klienty a lidi v širokém okolí dojem dělala, to byla rozhodně pravda. Již od pohledu působila děsivě. Péče o vzhled nebyla její priorita. Květoslav ji měl rád, pro její přátelskou povahu a schopnosti. Pokud se ale jednalo o dívky, s kterými se chtěl sblížit, dával pochopitelně těm fuchtlím přednost, což o něm ale Hermína věděla. S oblibou si Květoslava dobírala, že „kdyby mělo kapradí kozy a bylo zmalované, určitě by je čaroděj přefikl“.

Hermína hlasitě chrápala a čarodějovo odkašlání tak nemohla v žádném případě slyšet. Přistoupil tedy k ní a zlehka s ní zatřásl. Když nepomohlo ani silné zatřesení, ani to, že jí do ucha řval jako pominutý, celý vyčerpaný usedl na zem pod ni.

„To si vzala lektvar na spaní, nebo co?“ říkal si pro sebe.

„Lektvar na spaní ne, nakapala si do uší lektvar hluchu,“ zamňoukal kocour a otočil se líně na krbové římse.

„Super, a co kdyby ji někdo chtěl vykrást?“

„Založila to tu ochranným kouzlem,“ odpověděl kocour.

„Mluvíš nesmysly, mě to kliďánko pustilo dovnitř.“

Kocour se otočil na čaroděje, několikrát zamrkal, olízl si tlapky a pak řekl: „Nechala volný průchod jedinému člověku a hádej, kdo je tím člověkem.“

Pochopil. „No jo, ale jak ji teď probudím?“

„Ty jsi mi ale otravný čaroděj,“ zívl kocour, stočil se do klubíčka a snažil se navázat tam, kde přestal, než jej návštěvník vyrušil.

Konečně dostal Květoslav nápad. Nebyl příliš ohleduplný, za to byl účinný. Zvedl ruce a společně s tím se zvedla i pohovka a obrátil je dlaněmi dolů, takže se i pohovka obrátila a Hermína s žuchnutím dopadla na zem. Když se jí podařilo dostat z očí vlasy, pohlédla na čaroděje.

„Teda, ty máš ale způsoby. Spala jsem.“

„Vím, nedalo se to přeslechnout.“

„Co říkáš?“

Teprve v tu chvíli si Hermína uvědomila, že si nakapala do uší lektvar, a tak vzala ze stolu lahvičku, jejíž obsah si nakapala do obou uší. Pak skákala na jedné a následně na druhé noze s hlavou stočenou k podlaze, aby látka obnovující sluch byla účinná co nejdříve.

„Řekni něco,“ přikázala.

„Co mám říct?“ zeptal se Květoslav.

„Cokoli.“

„Když mě nic nenapadá.“

„Tak si něco vymysli.“

„Dobrá, třeba… třeba… řeknu ti, proč jsem za tebou přišel.“

„Tak povídej.“

„Mám létající koberec, který se bojí výšek.“

„Jo, jo, zapeklitý problém,“ řekla Hermína a chytila se za bradu. „Jo, vidíš a slyším tě,“ vykřikla radostně.

„Jo, to je mi jasné, vždyť už si tu pár minut povídáme.“

„Tak se posaď. Říkáš koberec, který se bojí výšek?“ opakovala zamyšleně.

„Jo, jak říkáš, je to zapeklitý problém, neboť se jedná o celou rodinu koberců.“

„Rodinu?“ vyjekla překvapivě Hermína. „Tak to je úžasné. A všichni se bojí výšek?“

„Ne, všichni ne. A nevím, co je na tom úžasného. Nemůžu je rozdělit, a protože se jedná o magický předmět, navíc z exotického kraje, tak ani netuším, jak tuhle chybu napravit.“

„Úžasné je to proto, že se nestává každý den, aby člověk narazil na celou rodinku magických předmětů.“ Hermína začala chodit po domě, který obsahoval jen jeden pokoj sloužící jako ložnice, obývák i kuchyň zároveň. „Víš, kolik lidí touží vlastnit byť jen jeden létající koberec? A ty máš hned tři. Celé desítky králů, knížat, ale i čarodějů prahnou po kouzelných lampách, amuletech, kamenech a tak dále, a tak dále,“ pokračovala a divoce přitom rozhazovala rukama. „A ty máš hned tři kouzelné předměty naráz.“

„Ano, já mám hned tři kouzelné předměty naráz,“ opakoval otráveně Květoslav. „Uvědom si, že se jedná o stejné magické předměty, takže mám tři, ale jednoho druhu, což není velké bohatství, a navíc jeden z nich neplní své manželské povinnosti… teda, magické povinnosti.“

Hermína jeho přeřek ignorovala. „Víš, já toho o létajících kobercích zase tolik nevím. Vím jen to, že se nesmí jako rodina dělit.“

„Jo, to vím taky.“

„Mohu-li ale čerpat z toho, co jsem o létajících kobercích četla, pak jakkoli porouchaný létající koberec může být opraven tam, kde byl vyroben,“ zalovila Hermína v paměti.

„Děláš si legraci?“ vykřikl Květoslav. „Já nevím, kde byl vyroben, jen vím, že to bylo v nějaké orientální zemi. Myslíš, že by nepomohlo kouzlo nebo lektvar?“

„To je těžké, Květoslave.  Jediný lektvar, který přichází do úvahy, by byl ten, který by mu dodal odvahy. Ale to má vždy jen dočasný účinek.“

„Takže se s tím momentálně moc dělat nedá.“

„Ale jeden příběh ti říct můžu, ne?“

„Nepomůže mi ani to, když řeknu ne, že?“                                                                                       

„Líbí se mi na tobě, jak jsi inteligentní,“ usmála se Hermína a začala vyprávět.

„V tom příběhu, který ti chci vyprávět, dostal jeden kníže dva létající koberce. Jednalo se o zasnoubenou dvojici, která se velmi milovala. Kníže i kněžnu poslouchaly na slovo, ale každou volnou chvilku trávily společně. Radost pohledět byla na tuto dvojici pro nezaujatého romantického člověka. On jí každé ráno nosil květy z louky za hradem, ona mu něžně narovnávala střapce.

Kníže jejich láska nezajímala, ale toleroval ji až do chvíle, kdy měl na návštěvu přijet panovník z velmi daleké země. A bylo o něm známo, že je sběratelem a majitelem mnoha rozličných kouzelných předmětů. Panovník se doslechl, že na knížecím hrádečku se nachází létající koberce, a proto zařídil, aby se ke knížeti doneslo, že po létajícím koberci léta touží a ten jediný kouzelný předmět mu ve sbírce chybí. Kníže se chtěl před panovníkem samozřejmě vytáhnout, a tak rozhodl, že si ponechá koberec a koberčici mu dá darem. Marně oba knížete prosili, plakali, slibovali ještě větší poslušnost a věrnost, zkrátka knížete nic neobměkčilo. V předvečer příjezdu panovníka, když koberec koberčici vykrucoval, aby z ní dostal i poslední zbytečky slz a ona tak nebyla zbytečně vlhká, si slíbili bezmeznou věrnost, kterou ani tisíce mil nerozdělí a jejich láska nikdy nepřestane. Druhý den byla dvojice milenců rozdělena.

První dny po ztrátě své milé koberec lkal, fňukal a létal jako koberec bez duše. Zvláště nebezpečný byl jeho pláč při samotném letu, kdy sebou házel, kroutil se div, že knížete neshodil. Láska mezi takovýmito kouzelnými věcmi je však mnohem silnější než lidská. Koberec takové utrpení nevydržel dlouho. Od smutku přešel postupně ke zlosti, a tak jednoho dne svého pána převrhl do příkopu s močůvkou a výkaly, v nichž se kníže utopil. Když se kněžna dozvěděla informaci o smrti manžela, skočila z hradeb. Dopadla ale tak nešťastně, že se nezabila, ale polámala si jen ruce a nohy a musela čekat dlouhý týden na to, než ji sežrali vlci.

Ani koberčici se nevedlo jinak. Ze samého neustálého sténání, ze kterého panovníka již bolela hlava, ji nechal spráskat bičem. To byla pro ni poslední kapka. Pro pomstu se rozhodla ve chvíli, kdy nesla k lodi, kotvící na pobřeží, krále se svou manželkou, šaška, sluhu, cvičenou opičku Rózu a dva ochránce. Navíc ji také dopálilo to, že aby se na ni všichni vešli, museli strážci viset přes okraj. A tak je všechny zanesla daleko od pobřeží a shodila je do moře. Ve své krutosti se pak kochala pohledem na topící se dav.  Královnu stáhly pod hladinu její šaty, král se utopil rychle, protože vždy odmítal učit se plaveckému umění, což bylo o to zvláštnější, když vládl přímořskému národu. Sluhu sežral žralok jako jediného z celé skupiny, protože jak známo žraloci rádi klasickou rudou krev. Modrá krev má jinou specifickou chuť, která mořským tvorům nešmakuje. O ochráncích se v příběhu nemluví, pravděpodobně se ale zachránili, protože královská ostraha je cvičená nejen v boji s mečem, ale i v různých jiných schopnostech, plavání nevyjímaje. Taktéž přežila Róza, která si to namířila k Africe a údajně tam snad spokojeně dožila u egyptských pyramid. Jediný, o kom není známo, jak to s ním dopadlo, je šašek. Prý se všemu hystericky chechtal plavaje přitom stále nad hladinou. Když ani po sedmi hodinách nezemřel utonutím, sežráním či prochladnutím, koberčici to přestalo bavit a odletěla.

Koberčice si byla jistá, že se se svým milým již nesetká, neboť by tak dlouhou cestu zpátky k němu nezvládla a netrefila by, přestože jinak mají létající koberce výborný orientační smysl. A tak ze samého žalu spáchala sebevraždu. Vrhla se do trnových keřů a po krátkém, ale intenzivním letu skonala.

Koberec hledal svou milovanou celá léta. Putoval od kraje ke kraji a po dlouhých třiceti letech si poslechl tento příběh o zamilované dvojici létajících koberců. Když zjistil, jak jeho milá skončila, spáchal sebevraždu též. Po neúspěšných pokusech, jakými byly skok z Akátové hory, pokus o utopení se v bazénku místního starosty a také vrhnutí se pod stádo koní, se nakonec celý zoufalý vrhnul do tkalcovského stavu z opačného konce, takže byl celý rozmotán.“

„Smutný konec.“

„Smutné, ale pravdivé. Je důležitý. Vím, že chápeš, že nemůžeš tu rodinu rozdělit, ale chtěla jsem, aby sis byl vědom toho, co také může nastat.“

„Uvědomuji si to. Mám zkušenosti i z vlastní rodiny, takže je vlastně rozdělovat nechci. Nemám v úmyslu ničit rodinu.“

„Co kdybys mi ty koberce předvedl? Alespoň ty, co létají,“ navrhla Hermína, aby zahnala smuteční náladu, která s příběhem nastala.

„Jo, zavolám je. A taky jsem si pořídil poštovního holuba.“

„Konečně. Už budeš moci posílat vzkazy a dopisy. A že to trvalo,“ spráskla ruce nadšením Hermína.

Květoslav vyšel na zápraží a snažil se zjistit, jak zahánějí všichni dlouho chvíli. Otec s matkou se honili na louce a syn za nimi vesele běhal. Teď, když čaroděj pozoroval rodinku pohromadě, jim na malou chvilinku záviděl. Ale hned se snažil tyto pocity zahnat, aby na něm nebylo nic vidět. Ostatně, synkovi není co závidět. Nyní je šťastný, ale co až někam pocestují a tam se mu budou děti smát? Děti v tomhle umí být kruté. A až bude větší? Nesbalí žádnou holku jen proto, že bude trpět výrazným handicapem. Květoslav se rozhodl, že to nesmí dopustit. Docela nerad by našel ve svém domě houpající se oběšený koberec nebo na zemi ležící probodnutý koberec. Zkrátka, nesmí dopustit, aby jeho předměty trpěly depresemi nebo smutkem. On jimi taky netrpí… většinou.

„Hej, vy tam,“ zavolal na ně a všichni, včetně holuba v kleci, se po něm ohlédli. Naznačil, aby přilétli. Zatímco Květoslav už pohodlně seděl, slétli se matka se synem na hřbetě a otec s holubem v kleci.

„Tohle je moje kamarádka Hermína Krasokulová, podle toho, co mi řekla, je problém s vaším synem vážnějšího charakteru,“ obrátil se na rodiče. „Můžeme jej totiž napravit pouze v místě, kde byl vytvořen. Museli bychom tedy jet do míst, kde jste byli vyrobeni.“

Matka si povzdychla a tiskla k sobě svého syna.

„Momentálně tedy tento problém odložíme stranou. Ale určitě se k němu vrátíme. Nechci mít doma koberec, který nelítá.“

„Lítá, ale jen nízko,“ zašeptal synek, ale čaroděj po něm vrhl ostrým pohledem.

„Nicméně, vám musím nějak říkat. Nebudu na vás volat: koberče, přileť. Máte nějaká jména?“

„Jména? Jsme věci, létající koberce, nemáme jména,“ odpověděl otec a pokrčil horní cíp, což se mělo nejspíš rovnat pokrčení ramen.

„Dobrá, nějaká vám dám. Začneme matkou. Má někdo nějaké návrhy?“

„Já bych jeden měla,“ přihlásila se Hermína jako ve škole, a když ji čaroděj vyzval, nadšeně řekla: „Létavice, co vy na to?“

Jméno se všem líbilo a Létavice jej přijala za své. „Výborně, tak dál. Jaké jméno vymyslíme tátovi?“

„Hnusný, odporný děvkař,“ řekla matka a Květoslav překvapením pozdvihl obočí. Hermína se na něj nechápavě podívala a syn se plácl pravým rohem do prostředku horního okraje, čemuž čaroděj rozuměl jako plácnutí se do čela. „Už zase,“ řekl tiše nejmladší člen rodiny.

„Je to už dávno a ty to zase připomínáš. Už jsem se změnil,“ řekl otec.

„Bohužel ses nezměnil. Dobře jsem tě viděla, jak jsi ve stanu našeho bývalého pána flirtoval s tou vyfintěnou slepicí. Myslí si, že když je lépe zbarvená a zmalovaná, že je něco víc, tsss.“

„Myslím, že o původně navrženém jméně nemusíme ani dávat hlasovat. Je příliš dlouhé,“ snažil se o smír Květoslav.

„A co hnusný, odporný a směšný děvkař.“

„Tohle jméno je podstatně kratší,“ podotkl suše čaroděj.

„Teď, když už jsme daleko a bavíme se tu jako jedna velká rodina, budu k vám upřímná. On,“ ukázala Létavice levým cípem na manžela, „je přelétavý koberec.“

Květoslav seděl jako zařezaný a po chvíli prohlásil. „Myslím, že jsem velký hříšník, když mě pán Bůh tak trestá. Létající koberec syn, který se bojí létat, a létající koberec otec, který je přelétavý, proboha, to je famílie.“

„Náhodou jsme slušná rodina,“ ohradil se syn.

„Koukám,“ odpověděl s hlavou v dlaních čaroděj.

„A co kdybychom mu říkali Lotr?“

„Děvkař je taky krátké,“ procedila mezi zuby Létavice.

„Myslím, že byste před synem neměli mluvit vulgárně. Navíc se takové jméno nehodí. Jak na vás takto bude Květoslav volat na hradech a zámcích? Co si tam o vás pomyslí?“

„Lotr by celkem šel,“ souhlasila Létavice, ale na manžela se ani nepodívala.

„Lotr je pěkné jméno,“ přitakal syn.

„Co si o tom myslíš ty?“ zeptala se Hermína Květoslava, který měl hlavu stále v dlaních. Když ji konečně zvedl, řekl jen: „Jo, Lotr ujde. Teď jméno pro dítě.“

„A co takhle Blesk? Až budu jednou lítat, budu rychlý jako blesk,“ výskal radostně malý koberec.

„Víte co? Mně je to jedno. Klidně se jmenuj Blesk, ač jediné, co zvládneš, je, že tvrdě udeříš na zem, když letíš z výšky.“

Blesk se opět rozplakal.

„Čaroději, buď prosím citlivý, žádám tě o to podruhé, je to dítě, bere tyhle věci citlivě,“ řekla Létavice pohoršeně a houpala synka v náručí.

„Ona má pravdu, je to vážně ještě dítě a všechno si moc bere,“ přidala se Hermína, „měl bys ho spíše politovat.“

„Politovat? A kdo polituje mě? Já potřebuji politovat, že pracuji s takovým materiálem,“ zakřičel čaroděj někam do stropu.

„Zase tak hrozné to není. Tady Lotr nám všem slíbí, že už to víckrát neudělá a že bude své manželce absolutně věrný, že, Lotře?“ požádala Hermína o slib Lotra a ten přikývl.

„Nevydrží,“ řekla Létavice.

„Slyšíš, nevydrží,“ poukázal na předchozí slova Květoslav.

„Vydržím,“ ohradil se Lotr.

„Vydrží,“ vydechl nadšeně Blesk.

„Nevydrží, vždyť s ním léta žiju.“

„Nevydrží, ona ho musí znát, je to jeho manželka.“

„Já mu věřím, že vydrží, Květoslave.“

„Táta určitě vydrží.“

„Vydržím.“

„Nevydržíš.“

„Vydrží.“

„Nevydrží.“

„Vydržím.“

„Nevydržíš.“

„Vydržím.“

„Nevydrží.“

„Vydrží.“

Všichni se honem začali překřikovat a jako první to ukončila Hermína, když začala hlasitě ječet: „Držte už klapačky, jste u mě doma, tak se chovejte, vy nevychovanci!“

Když konečně nastalo ticho, dodala už podstatně klidněji: „To jste se ke mně přišli hádat? Ještě nemáme jméno pro tvého holuba, Květoslave.“

„Konečně si mě také někdo všiml,“ poznamenal na oko uraženě.

„Květoslave Dobromysle Stehýnko, proč držíš toho holuba v kleci? To jsou teda způsoby,“ zeptala se pohoršeně Hermína a hned holubovi otevřela. Ten vystoupil z klece, protáhl si křídla, nohy, tělo i krk, až to luplo, a poděkoval.

„Řeknu teda rovnou, že poslouchat vás celou cestu a i tady bylo skutečně namáhavé.“

„Myslím, že to nezvládnu,“ řekl Květoslav a vypadalo to, že tentokrát má slzy na krajíčku on.

„Tak je trochu prostořeký, ale zase si budeš mít s kým popovídat,“ uklidňovala ho Hermína.

„Jo, to budu. Tři koberce a jeden ukecaný holub, co jsem komu udělal?“

„Myslím, že bychom měli přejít k tomu hlavnímu, vybrat mu jméno. Máš nějaký návrh, holoubku?“ řekla něžně Hermína.

„Jak se jmenovali tví předci? Oni předky nemají,“ ukázal čaroděj prstem na koberce, aniž by se na ně podíval, „ale ty ano, takže je-li tam ukryté nějaké jméno, které bys chtěl, řekni nám to.“

Holub usilovně přemýšlel, škrábal se na hlavě oběma křídly, zatínal je do sebe a pak řekl: „No, můj otec nevím, jak se jmenoval. To víte, v budce bylo těsno a máma kolikrát nevěděla, z které strany…“

„My chápeme,“ vykřikla Hermína, „je tu dítě,“ zašeptala a výrazně mrkala směrem k Bleskovi.

„Aha, jistě, sorry. Prostě si nejsem jistý, který ze strejdů byl můj otec. Proto jsem jim všem raději říkal strejdo, aby jim to nebylo líto. Zato dědečka znám dobře. Jmenoval se zvláštně – Polub.“

„Polub?“ opakoval Květoslav.

„Polub?“ řekla Hermína.

„Jo, Polub. Náš rod pochází z jižní Moravy. A to jméno vzniklo tak, že jednou řekl mému dědovi čaroděj, u kterého sloužil podobně jako já,“ dmul se pýchou holub, „aby mu zaběhl do hospody pro pivo. A děda mu na to odpověděl: ,Já neběhám, synku, já su holub, tož s běháním si zadek polub.´ A čaroděj se překvapivě neurazil, ale dal mu jméno Polub.“

Hermína i Květoslav zakroutili hlavou současně. „Polub není vhodné jméno. Holub Polub, to by bylo divné.“

„Výjimečně souhlasím s Květoslavem.“

„Tvůj bývalý majitel říkal, že jsi ukecaný, co takhle ti dát jméno Kecal?“ navrhnul čaroděj.

„Znám jednu dívku, ta má zobáky, má zobáky, a domeček a domeček má bohatý,“ zazpíval Kecal. „To znám, jednou s námi cestoval náš pán do nějakého velkého města a tam to zpíval na náměstí nějaký chlápek. Překvapivě s tím měl úspěch,“ podivil se Kecal.

„Já to teda neznám,“ obrátil se na Hermínu čaroděj.

„Taky ne.“

„Jste kulturní barbaři.“

„Nemáme na kulturu čas, jsme čarodějové. A ti plní důležitá poslání,“ bral si výtku Květoslav osobně. „Takže dohodnuto, jsi Kecal.“

„Výborně,“ spráskla ruce Hermína, „teď, když máte všichni jména, co kdyby nám Létavice, Lotr a Kecal předvedli, jak umí výborně létat?“ navrhla a všichni se hrnuli ke dveřím.

„Ano, všichni, kteří zvládnou létat, se mohou přesunout ven, ostatní nechápu, kam se cpou.“

„Květoslave!“ zakřičeli všichni sborem a Blesk už zase nabíral.

Létavice, Lotr i Kecal si poletovali venku. Lotr spíše Létavici naháněl, ale ta se s ním odmítala bavit. Teď už bylo čaroději jasné, proč za celou dobu cesty pořádně nepromluvil. Naštěstí, ač by to veřejně nepřiznal, se mu jak koberce, až na pár drobností, které se snad vyřeší, tak i Kecal, jevili celkem slušně a schopně.

„Jsi rád, co?“ řekla Hermína, když pozorovali trojici letců.

„Ale jo, i když s přelétavým a nelétavým kobercem budou problémy a ne že ne,“ podotknul Květoslav tiše, protože kousek od nich stál Blesk.

„Přepravíš se rychle a bezpečně všude, kam budeš chtít. A holuba jsi už potřeboval jako sůl,“ poplácala přítele po ramenou Hermína. „Mimochodem, musím tě na něco upozornit.“

„Na co?“ zeptal se Květoslav, ale z výrazu tváře kamarádky pochopil, že půjde o něco vážného.

„Král Hlupoň na tebe dostává neustále stížnosti. Včera tu byl královský posel se žádostí, abych tě umravnila.“

„Umravnila? Jakého charakteru jsou ty stížnosti?“ nechápal Květoslav.

„Rušení nočního klidu, nepořádek v lesích po divokých nočních pitkách, dáváš špatný příklad vesnické mládeži a zneužíváš mladistvé.“

„Já že zneužívám mladistvé? To mi prosím tě řekni jak.“

„Chceš mi říct, že všechny ty víly, kterým jsi nalíval a bůhví co jsi s nimi dělal, a já fakt nechci vědět co, byly zletilé?“

Nastalo menší ticho. „Když u víl se to hrozně těžko pozná. Sama víš, že pubertální víla vypadá jako dávno dospělá.“

„Květoslave, to není legrace. O těch holkách z vesnice, kterým jsi naložil od cesty, ani nemluvím.“

„Ale nikdy jsem jim ani nesliboval manželství,“ vysvětloval čaroděj.

„O to je to horší. Copak se nějaká vdá, když se o ní roznese, že u tebe trávila noc?“

„Myslíš, že jsem tak hloupý, abych něco takového roznášel? Kdyby ty holky mlčely, nikdo by se nic nedozvěděl.“

„Holky mlčí, pochopitelně, bojí se, že by je doma otcové ztřískali. Ale to víš, sem tam je vidí přicházet nějaký ten vášnivý houbař, vesničan, co jde na lesní plody….“

„Sem tam mě práskne nějaká veverka, zajíc nebo sýkorka, že?“ zuřil čaroděj nad charaktery živých tvorů.

„Co ty víš. Široko daleko možná nejsi jediný, kdo rozumí řeči zvířat. Aby ses nedivil.“

„Dobrá, a říkal ten posel ještě něco jiného?“

„Ne, jen, abych tě umravnila. Ale to ti říkám ze zkušenosti, chasníci by na tebe už dávno vyrazili a dali ti pár přes hubu, ale jen, že jsi čaroděj, sedí doma a posílají stížnosti ke králi. A král to dlouho nevydrží. To víš, volby se blíží. Jestli budeš takhle pokračovat, dopadne to s tebou špatně.“

„Musím se vykašlat na holky ve vsi. Víl je všude okolo dost,“ umínil si Květoslav.

„Pokud si vážně nemůžeš pomoct, tak to dělej tak, aby tě alespoň u toho nočního řádění vidělo co nejméně lidí. Vidělo a slyšelo a teď nemyslím jenom provozování tamtoho. Myslím i chlastání, hlasitá hudba a podobně.“

„Vždyť jsme daleko od vesnice, to nemůžou slyšet,“ oponoval čaroděj.

„Ale slyší to. Lesem se to strašně nese.“

Mezitím, co se dva čarodějové spolu bavili, přilétl Lotr k synkovi a navázal s ním řeč: „Nechceš to alespoň zkusit?“

„Ne, tati, raději ne.“

„Nesmíš být takový strašpytel. Jen do toho,“ povzbuzoval syna otec, plácal jej po zádech, ale zároveň se už otáčel do domu. A zatímco se nenápadně vlnil u podlahy směrem dovnitř Hermínina obydlí, Blesk zavrávoral a málem by se zřítil z terasy dolů, naštěstí se udržel spodním okrajem, který teď vlastně plnil roli horního. Blesk se snažil vyhoupnout nahoru, takže chvíli vypadal, jako když dělá kliky, než se mu to povedlo, ale nakonec se na terasu vydrápal. Právě v momentu, kdy se Květoslav otočil a spráskl ruce.

„Lotře, co to děláš?“

„Lotře, ty prase!“ zvolala Hermína, když spatřila létající koberec, jak se s něčím vášnivě mazlí. „To je moje rohožka z koupelny!“

„Polož ji, než si toho všimne Létavice a bude zase kravál,“ upozorňoval ho Květoslav.

„Tati, slíbil jsi, už budeš hodný.“

„Ty prasáku, počkej, až se mi dostaneš do rukou,“ zvolala z výšky Létavice a nabrala směr dům.

Květoslav si promnul obličej a zaúpěl: „Já to nevydržím.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (3. kapitola: Holub Polub a přelétavý koberec, 2. část):

2. ostravak30 přispěvatel
26.09.2019 [17:35]

ostravak30Díky...díky

1. Maya666
17.09.2019 [22:48]

Emoticon Emoticon no já mám dost Emoticon Emoticon Emoticon miluju tvé povídky ostravaku Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!