OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (4. kapitola: Dračí mír, 2. část)



Aby ale král získal jistotu, že draci království skutečně opustí, nabídl ruku princezny tomu, kdo draky zabije. A tak se přihlásí třeba princ, který šišlá, nebo dobrovolník, který koktá...

Jakmile Květoslav vstoupil do komnaty, zaujal ho rozvalený Kecal na posteli.

„No to snad nemyslíš vážně. Tak ty se tady jen tak válíš?“ spustil.

„A co mám jako dělat? Chceš, abych tančil s Lotrem tango, či co?“ odpověděl holub, aniž by otevřel jediné oko.

„Mám pro tebe úkol.“

„Úkol? Teď jsme přiletěli. To mě nenecháš ani odpočinout?“ Kecal se posadil.

„Rád bych ti připomněl, že tys odpočíval už během letu. Jednak jsi flirtoval po celou dobu s Karmínou a jednak jsi ani na chvíli nemusel létat. Ale víš co? Právě mě něco napadlo. Myslím, že tenhle úkol se ti bude líbit.“

„To jsem zvědav,“ zívl Kecal.

„Můžeš k jeho splnění využít Karmínu. Potřebuji, abys zjistil, kde sídlí ti draci. Zítra ráno se k nim vydáme.“

Kecal vytřeštil oči. „Vydáme? Ale nepoletíme všichni, že ne? Vydáte se jen vy dva, já tady zůstanu a budu střežit náš majetek…“

„Ty už taky? Zvláštní, že se bojíš letět k drakům s čarodějem. Že mají předsudky tady v království bych ještě pochopil, ale že je máš ty, to mě vytáčí.“

„Ale to nejsou žádné předsudky. V každé druhé pohádce se praví, že hloupý Honza uťal devítihlavé sani hlavy nebo že nějaký drak sežral princeznu. I když,“ Kecal se podrbal křídlem na hlavě a zamyslel se, „jak může hloupý Honza přemoct draka.“

„Vidíš, všechny pohádky jsou na draka. Nemají valného smyslu. Poletíš s námi, nic střežit nemusíš a draků se taky bát nemusíš. Nicméně, možná by ses mohl vydat za Karmínou nahoru do věže. Třeba bude vědět, kde ta dračí sluj je, a hlavně nás tam zítra zavede. No, ale když nechceš letět, tak holt poletí jen ona sama s námi.“

Kecal okamžitě vyskočil na nohy. „A kdo řekl, že nechci letět? Já jen vnímám různá bezpečnostní rizika. Nicméně máš pravdu, zjistit se to musí a je zbytečné nějak déle čekat, takže já ho letím splnit hned,“ zasalutoval Kecal a vyletěl oknem.

„Sláva a máme od něj nějakou dobu pokoj. Chvíli tu bude klid. Já se v klidu najím, prospím a zítra uvidíme, co se dá dělat,“ mumlal si Květoslav.

„Ty vaše průpovídky jsou vážně zábavné,“ zamručel Lotr.

Ale protože po něm čaroděj vrhl ostrým pohledem, už raději nic neříkal.

 

Když se ráno Květoslav vzbudil, posadil se a rozhlédl se po pokoji, zjistil, že Kecal v komnatě není. Bylo mu naprosto jasné, kde je, ale co mu jasné nebylo, proč tam je. Karmína přece dala jasně najevo, že musí Kecal ujít dlouhou cestu, aby s ní mohl strávit noc na loži. Tak jak to, že nyní už s ním strávila noc? Umínil si, že jakmile se ukecaný holub objeví, musí z něho dostat všechno do nejmenších podrobností. Pak se zamyslel. Do podrobností? To radši ne. Do podrobností opravdu všechno, co spolu dělají dva holubi, vědět nepotřebuje.

„Koukám, že Kecal si užíval,“ řekl Lotr.

„No jo, má to tak někdo život, on si užívá a my musíme pracovat.“

„A nemohl bych tu přece jen zůstat?“ Svěsil horní okraj Lotr, aby vypadal zarmouceně a dostatečně žalostně.

„Ty ses asi zbláznil. Za prvé jsem Létavici slíbil, že na tebe dám pozor, za druhé nevím, jak si představuješ, že bychom se do dračí sluje rychle dostali, a za třetí tě tu nemůžu nechat samotného a oba víme proč.“

Pak někdo zaklepal na dveře. Byl to sluha se snídaní. Když ji čaroděj převzal a pustil se do ní, objevil se Kecal.

„No to je dost, že se taky objevíš. Tak co? Zatřásla se země?“

Kecal na něj nechápavě hleděl. „Proč by se třásla země? Copak tady se třásla? V této části se snad zemětřesení nevyskytují, ne?“

„Ale já myslel, jestli bylo jako to…“ Květoslav třikrát za sebou rychle hvízdl.

„Na co ty hned nemyslíš. Karmína je spíše duševně založená.“

„Aha, takže sex až po svatbě, chápu.“

„Nic nechápeš. A vůbec, vždyť jsi ji včera slyšel, co říkala.“

Květoslav zastavil lžíci před ústy. „Moment, tak kde jsi teda byl celou noc?“

„Nóóó… já… totiž,“ Kecal počal nohou hrabat v zemi a kreslit složité obrazce, „řeknu to takhle, já ji hlídal.“

„Hlídal?“ Na čarodějově tváři se začal objevovat úsměv. „Tys stál celou noc za dveřmi, co?“ řekl a začal se chechtat, až prskal kolem jídlo kolem sebe. Lotr ho brzy následoval.

„Takhle bych to zrovna neřekl. Zkrátka jsem jí poskytoval nutnou ochranu před zlosyny a kdejakými lapky,“ vysvětloval Kecal, ale Lotr s Květoslavem se už smáli, až se za břicha popadali.

„Jste posměváčkové a blbci.“

Když se dvojice dost nasmála a čaroděj si utřel těch několik slz z očí, tak se holub i čaroděj pořádně nasnídali a Kecal vysvětlil, že Karmínu přesvědčil, aby je ke dračí sluji doprovodila. Krátce po snídani vlétla oknem dovnitř, všichni nasedli na Lotra a vydali se k drakům.

„Nebude nás král hledat? Ani jsi mu neřekl, že odlétáme tak brzo,“ volal Lotr.

„Myslím, že ne. Pokud se nemýlím, tak jsem ho zahlédl v okně, když jsme prolétali nádvořím,“ odpovídal Květoslav.

Cesta netrvala dlouho. To, co běžnému smrtelníku trvá dny, létající koberec, pokud je silný, dostatečně zralý a zkušený, zvládne za pár hodin nejvíc. Tentokrát se ale i čaroději zdála cesta nějaká moc rychlá a tak, když přistáli před slují a čaroděj se narovnal, otočil se na Karmínu.

„Byli jsme zde nějak moc rychle,“ a než stačil dopovědět, Lotr se urazil, což se dalo poznat podle toho, jak se nahrbil. „Tím chci říct, že ten důchodce, který draky původně objevil, tvrdil, že běžel dva dny,“ vysvětlil rychle čaroděj.

Ale Karmína okamžitě mávla křídlem a řekla: „S tím si nelamte hlavu. Víte, takový starý člověk už běží jinak než mladík. Podle toho, co jsem slyšela od jiných holubů a ti to zase slyšeli od jiných holubů a ti to zase slyšeli od jiných holubů a ti to zase slyšeli od jiných holubů a ti to zase…“

„Slyšeli od jiných holubů, my víme,“ přerušil ji Květoslav.

„… slyšeli od jiných dravců,“ Karmína věnovala čaroději rozezlený pohled, „tak ten starý pán si dělal časté přestávky, často prý zakládal ohníčky a pekl si na nich brambory a drobné dravce a ptactvo, a doslova se ke králi šoural. Běžel jen pár posledních metrů, aby to vypadalo, že spěchá, ale rozhodně nijak nespěchal.“

„Fajn, teď když to máme objasněno, můžeme dovnitř.“

„Jako dovnitř? Bez zaklepání? Jen tak? Prostě vejdeme někomu do baráku, aniž by nás pozval?“ zděsil se Kecal.

„Vy se snad bojíte?“ zajímalo Karmínu. „Já si rozhodně nemůžu nic začít s holubem, který se řadí mezi strašpytly.“

„Ale né, já se nebojím, já jen, že to není slušné.“

„Nevím, na co tady chceš klepat. Sluj nemá dveře, musíme prostě dovnitř,“ rozhodl Květoslav a vstoupil jako první. Ostatní ho následovali. A nemuseli ani příliš hluboko. Z kotlíku na ohni se totiž kouřilo, takže bylo jasné, že obyvatelé jsou doma, nebo ne moc daleko.

„Počkáme tady.“

„Počkáme?“ divila se Karmína.

„Jistě, není slušné se procházet někomu po domě.“

„Aha, tak slušné je vejít jen tak mírnix týrnyx do baráku, ale už není slušné se v něm procházet,“ kroutil hlavou Kecal.

„Pokud dům nemá dveře a nelze zaklepat, zabušit nebo dát jakkoli najevo svou přítomnost, můžeš vejít, ale nemůžeš šmejdit všude okolo. Slušné je se posadit v předpokoji, nebo hale. A vůbec, ty moc nekecej, posaď se a mlč, tím mi nejvíc pomůžeš.“

„Já můžu kecat, mám to ve jméně.“

Zatímco čekali na draka, Květoslav se rozhodl shlédnout jejich knihovničku. Knihy vždycky o člověku hodně prozradí, soudil. A jen párkrát se v tomto úsudku zmýlil. Byly zde zastoupeny všechny žánry. Své místo zde měly knihy zřejmě od dítěte nebo dospívajícího draka, mužské knihy i něžného pohlaví. Květoslav četl:

Nebuď balvan -> vymáčkni beďary a sbal tu nejkrásnější dračici

Nemusíš hulit trávu, abys byl fakt hustý a cool drak

Všechno, co potřebuješ vědět o dračicích tvého věku

Drakobij Černošuk na výpravě za kopím smrti

Eroton – průkaz mračících blbců

Poslední knihy, které jasně patřily nejmladšímu členu nebo členům rodiny, na sebe evidentně navazovaly, protože postavené vedle sebe utvářely obrázek mladého draka s černou holí, hnědou vestou a ještě černější sukní, jak právě vytváří nějaké kouzlo. V jedné natažené pracce drží kontaktní čočky a po celém čele se mu táhla dlouhá jizva ve tvaru vlnovky na obou koncích se šipkami. Po jeho pravé straně stála obézní dračice s hustými vlasy a držela jej za ramena a na druhé se ho za paži držel mladý drak s rozevlátým pláštěm, zrzavými vlasy a dřevěnou pravou nohou. Celou sérii tvořilo osm knih a Květoslav je rychle očima přelétl a bylo mu naprosto jasné, o jaké knihy jde. Sám je nečetl, ale tenhle mladý kouzlící drak, který přežil výbuch v lomu, byl teď mezi mladými velký hit.

Lary Trotl a amen mudrců

Lary Trotl a nájemná mačeta

Lary Trotl a stěžeň vesničanů

Lary Trotl a vířivý pisoár

Lary Trotl a alchymistův smrad

Lary Trotl a sliz se strojí poprvé

Lary Trotl a zmije se vrtí

Lary Trotl a zakleté sítě

Následovala malá mezera a knihy, které evidentně patřily něžné části rodiny. Těch bylo podstatně méně. Nejspíš to bude tím, že si většina žen a feministických hnutí stěžuje, že jsou ženy pouze otrokyně mužských chtíčů a žaludků a na čtení nemají čas.

Tisíc stínů růžové

Tisíc stínů komody

Alfa drak

První a poslední dopis mé nejdražší lásce

Šťastná dračice nejen v kuchyni

100 receptů pro nenažrané draky

Draci v trní

Zatím měl čaroděj pocit, že se toho o dracích, kteří tu žili, zase tak moc nedozvěděl. Promnul si oči a rozhlédl se. Kecal vytrvale hučel do Karmíny a Květoslav poznal, že jí to dělá dobře, i když se tvářila zcela opačně, a Lotr se pohupoval ve vzduchu, protože se nejspíš nechtěl zaprášit a zašpinit na zemi.

Knihy zastoupené mužským či mužskými drakem nebo draky byly taktéž celkem očekávané, nic překvapivého ani odhalujícího v jejich názvech nenašel.

FC Drakojedi – slavná vítězství a ještě slavnější prohry

Strukovice – počátek objevu a výroby nejslavnější dračí pálenky

Stoletý drak anebo život po stovce teprve začíná

Sto devadesát osm důvodů, proč nikdy nepochopíš dračice a proč se o to ani nesnažit

„Našel jsi něco zajímavého?“ vyrušila Karmína čaroděje ze čtení.

„Nic moc. Samé běžné knihy,“ odpověděl, aniž by se otočil.

„To by mě zajímalo, co čteš doma ty,“ řekl neznámý ženský hlas a Květoslav hned obrátil hlavu.

Před ním stála mohutná dračice se založenýma rukama. Na první pohled bylo jasné, že je poněkud rozčílená, a tak se čaroděj pustil do vysvětlování. Prozradil všechno od chvíle, kdy ho doma navštívila Karmína i to, jak vešli bez pozvání dovnitř.

„Ach ti králové. Kdybychom chtěli napadnout království nebo snad zajmout princeznu, tak bychom to již dávno udělali.“

„Přesně to jsem mu říkal. Ale když už jsem tady a abych nevážil zbytečnou cestu… a taky čistě ze zvědavosti… proč jste se vlastně přestěhovali?“

„To by ti vysvětlil můj manžel, ale protože tady není, ujmu se toho já. Dostal echo od jednoho jeho kamaráda, který zde v podzimní slotě přespal, že je zde plno zlata. A tak jsme se do těchto míst vypravili. Nejprve se zdálo, že zde nic není, ale záhy se ukázalo, že to byl vynikající tip.“

„Chápu, chápu, draci pasou po zlatě,“ vysvětlil Květoslav ostatním.

„Přesně takhle bych to tedy neřekla. Draci jsou zkrátka strážci pokladů a rádi je hlídají,“ poučila jej Rionna.

„Ale víš… je to trochu zvláštní, že je tu zlato, které nikomu nepatří. Kde se tu z čista jasna vzalo, že?“ dumal Květoslav naoko, přestože odpověď mu byla předem jasná. V jeskynních si zlato ukládají jen a pouze trpaslíci.

„Já neřekla, že nikomu nepatří. Respektive, že nikomu nepatřilo. Zlato jsme našli a je naše.“

„Aha a všichni s tím souhlasí? Tedy, chci říct, nikdo neprotestuje?“

„Začínáš být velmi rýpavý, čaroději,“ odsekla Rionna.

„Ne, to nejsem. Já jen, že jsem slíbil králi mír a rozhodně bych si nepřál válku mezi draky a trpaslíky.“

„To nikdo, samozřejmě,“ prohlásil Urolon, který se připojil k ostatním doprovázen nejmenším drakem Beztlamkou.

„Koukám, že jsme tu už všichni,“ rozhlédl se Květoslav. „To je dobře, bude se nám lépe jednat, nemusíme všechno opakovat několikrát.“

„Neposadíte se?“ navrhla zdvořile Rionna. Všichni usedli na prostorné sedačky, Kecal s Karmínou si vlétli na skříň a Lotr se rozložil na nedaleké posteli.

„Víte,“ sepjala tlapy Rionna, „já vůbec netuším, o čem chcete jednat. Království napadnout nechceme, tím je vše vyřešeno.“

„Pořád tu máme ve vzduchu visící konflikt mezi vámi a trpaslíky. To zlato není vaše a je evidentní, že ho objevili nebo nastřádali jako první.“

„Nebo také ukradli,“ poznamenala Rionna a dívala se přitom do země.

„Ale no tak, miláčku,“ zašeptal Urolon.

„No co…“

„A vy ho chcete zase ukrást jim,“ podotkl suše Květoslav.

„Takové výrazy bych prosila, aby se zde nepoužívaly,“ rozčílila se ihned Rionna.

„A co je to jiného? Trpaslíky obviňujete z krádeže, ale když jim chcete vzít zlato vy, to není krádež?“

„Nechci být rýpavý, ale nemáte pocit, že se ta debata malinko točí pořád v jednom kruhu?“ vložil se do toho Kecal.

„Mlč!“ zakřičel Květoslav i Rionna současně.

To už nevydržela Karmína a přilétla před sedící dračí rodinu a čaroděje.

„Tentokrát se pana Kecala musím zastat. Nezlobte se, ale takhle se nikam nedostaneme. A já tady nehodlám sedět věčně. Tohle se vyřeší jedině tak, že k diskuzi pozveme i poslední dotčenou skupinu. Trpaslíky.“

„Proboha, Karmíno, trpaslíků může být na jednom místě i několik set,“ namítl Květoslav.

„Stačí, když sem přijdou jejich zástupci. Jinak tu budeme sedět navěky,“ pokrčila rameny holubice.

„Tak dobře,“ rezignoval čaroděj. „Sežeňte trpaslíky. Tohle se musí vyřešit.“

 

Zatímco se Květoslav a jeho družina sháněli po trpaslících, aby mohlo začít vyjednávání, na hrad krále Kohuslava Obecného dorazil první a vlastně i jediný princ, který se přihlásil na výzvu, jež byla rozeslána po okolních, ale i vzdálených královstvích. V ní se psalo, že se hledá princ, který zabije příšerného draka a vyslouží si tím princeznu a žádné království. Princ s fanfárou sesedl z koně a král ho přivítal s tradičně rozevřenou náručí.

„Vítám vás, princi, už jsme na vás čekali. Ani jste nemusel sesedat, váš předvoj už za draky vyrazil. Musíte se rychle vydat na cestu.“

„Já jšem prinč Ajaja a rád byšem še první podíval na tu klásnou princeznu, o kterou mám š tím hrožným drakem bojovať. Ať vím, do čeho ležu, než do toho boje vležu, no né?“

Král nejprve nevěděl co říct. Zaskočen princovou mluvou jen nesrozumitelně koktal a trvalo hodnou chvíli, než se uklidnil. Odůvodnil si to tak, že je princ z cizí země a každá země má jinou řeč.

„Jistě, jistě, hned přijde,“ řekl a otočil se na rádce, který se otočil na sluhu a ten tryskem vyrazil do hradu. Chvíle, kdy se čekalo na princeznu, princ využil.

„Nevím, žda šte ši toho všiml, ale již od narožení trpím malinkou, téměř nepostřehnutělnou vaďou řeči.“

Král divoce mával rukama. „Kdepák, princi. Ani to nejde poznat,“ zasmál se.

„To šem rád, protože se mi za ťo někteří nežbední hoši smějí, ale to není k šmíchu. Mám s tím čeloživotní trápení.“

„To věřím, prinči, chci říct princi. Musím to být hrozné.“

„Ťo ši piště, že je to hrožné. Děti še mi šmály už ve školče, pak ve škole a i poddaní še mi občaš šmějou. Těžko můžu š tímto říkat něčo vážného. Ale vrcholu to došáhlo, když jšem měl přednéšt šmuteční projev na pohřbu. Šiče jedno oko nežůštalo suché, ale žalem to rožhodně něbylo.“

„Chápu, princi Ajajo, každý máme něco.“ Král byl v rozpacích a honem nevěděl, co má princi na jeho vyznání odpovídat a modlil se, aby už konečně dorazila princezna. Netrvalo to moc dlouho a už ji sluhové přiváděli. Drobná dívka v skromných šatech bez jakýchkoli drahých šperků zůstala stát kousek před princem. Počáteční rozpaky dvou mladých lidí, kteří na sebe hleděli, rozčísl král.

„Drahá princezno, tohle je princ Ajaja a přišel tě vysvobodit od draků. Drahý princi Ajajo, tohle je princezna Karmína a pokud draky z království vypudíš, bude tvou ženou.“

„Pěkňá, jen čo je pravda,“ prohlížel si ji princ. Obcházel ji kolem dokola, zkoumal od hlavy až k patě, aby se nakonec opět zastavil na místě, z nějž vycházel a pronesl: „Ždá še mi ťo, nebo má Karmínička křivé nohy?“

„Říká někdo, kdo mluví jako idiot,“ dopálila se princezna. „Já že mám křivé nohy?“

Král svou dceru nejprve zpražil pohledem, pak směrem k ní řekl: „Ale no tak, Karmíno, takhle mluví princezna?“ Přistoupil k princi, prohléhl si pořádně princeznu, a aniž by z ní spustil zrak, řekl: „Zdá se vám? Možná ta levá se malinko vychyluje doprava.“

„A vám še neždá ta pravá, že še ťaky vychyluje?“

„Ani ne, vám se zdá?“

„No a jak. Ťa pravá noha še vychyluje dokonče víč než ťa levá.“

„Ukažte. Možná to špatně vidím, postavím se na vaše místo. Třeba je to z vaší pozice lépe vidět,“ řekl král a princ ustoupil, aby si mohl Kohuslav stoupnout na jeho místo. Princezna tiše zuřila.

„A víte, že máte možná pravdu? To je tím, jak často jezdí na velbloudu. Má na něm pořád roztažené nohy a pak jí jdou do ó. A hlavně, že jsem jí to říkal.“

„Vy vlaštníťe velbloudy?“ podivil se Ajaja.

„To víte, byl tady kdysi na návštěvě nějaký arabský princ, tak nám jich páreček věnoval. A protože jsme zjistili, že se nedají moc jíst, tak toho druhého jsme si nechali,“ zavzpomínal zasněně král na dobu dávno minulou.

„Mám toho velblouda ráda. Jízda na nich je mým koníčkem,“ dupla si princezna.

„Ale, prinčežno, jak ši váš vežmu, ťak je šebou tahať nebuděme. Kdo by še š nimi ťahal.“

„Tak za prvé, nikdo vám ještě nepotvrdil, že si vás vezmu. A za druhé, pokud se budu někdy ve vzdálené budoucnosti vdávat, určitě si svého velblouda vezmu s sebou, to si buďte jistý.“

„A ťo vám nevadí, že vám jdou nohy šejdrem?“

„Každý má svou vadu na kráše, že?“ zašišlala naschvál princezna. „A já si takové šišlavé nemehlo nevezmu. A nevezmu a nevezmu,“ dupala zlostně.

„Ale já dal své královské slovo a to se nedá jen tak vzít zpátky. To je závazek,“ připomněl důležitě král.

„Jak chceš, jestli budu ke sňatku s tímhle…“ Princezna nemohla najít vhodný výraz, kterým by prince označila a zároveň nebyla příliš vulgární, „… přinucena, pak si můžete být jistý, princi Ajajo, že vy mé vady roztažených nohou nikdy nevyužijete ve svůj prospěch!“ zakřičela a běžela zpátky do hradu.

„Ťé pošlední větě jšem nerožuměl, jak to jako myšlela.“

„To neřešte, princi,“ mávl rukou král, „princezna je moc hubatá. Já už si ji srovnám.“

„Máťe pravdu, má i úšťa nějaká křivá.“

„Jistě, Ajajo, máte pravdu, vy teď, prosím vás, sedněte na koně a jeďte k drakům. Tam je teď vaše povinnost. Sluhové vám předají mapu, jak se k drakům dostat, abyste nezabloudil. Hodně štěstí,“ zamával princi král na rozloučenou, ani nečekal na odpověď a zamyšlený se vracel zpět.

Když princ obtížně a s pomocí několika sluhů, z nichž jeden si klekl a princ mu nejprve stoupl na záda, aby se následně dostal na koně, nasedl, zavolal ještě za králem: „A trošku šilhá!“ Pak už se jeho kůň obrátil směrem k lesu a uháněl, seč mu síly stačily.

V trůním sále se setkal král s vrchním rádcem. „Slyšel jste toho blba, jak mluví?“ soptil panovník.

„Bohužel, ale myslím, že je důležité, že se zbavíte princezny, ne?“

„Proboha, copak myslíte, že ten tupec zvládne vyhnat odtud draky?“

„Co my víme? Třeba mluví směšně, ale jinak je schopný.“

„Pochybuji, ale budu doufat.“

„Každopádně, pokud to nezvládne, tak máme ještě další alternativy,“ zašeptal rádce.

„Já vím, myslíte toho čaroděje. Tam bych si naděje nedělal, prý můžeme žít s draky v míru,“ povzdychl si král nad množstvím starostí.

„Toho také, ale jsou zde další dva, kteří se chtějí ucházet o princezninu ručku.“

„Další? Ale je jim, doufám, jasné, že to znamená zbavit nás draků.“

„Jistě, ovšem, je zde malý problémeček,“ usmál se doširoka rádce.

„Proboha jaký? Snad zase nešišlají,“ spráskl ruce král.

„To ne, ale nejsou královského původu.“

Fridrich Valdštejn Kohuslav Obecný svěsil hlavu. „Víte co, to už je jedno. Hlavně, že se zbavíme princezny a nebudeme ji mít na krku. Jestli si má vzít šišlavého prince Ajaju nebo neurozeného mladíka, nad tím tolik nesejde. Hlavně, že máme více možností. Přiveďte je,“ poručil.

Rádce kývl a luskl prsty na sluhu, který hned otevřel dveře. Dovnitř vstoupil mladík v otrhaných šatech a v rukou viditelně něco nesl. Na tu dálku ale Kohuslav nerozeznal, oč by mělo jít. Nad jeho zanedbaným zevnějškem se rozhodl už raději více nepřemýšlet.

„Tak ty si prý, mladíku, chceš vzít naši princeznu,“ spustil král.

„Rád by-by-bych si vz-vz-vz-vzal va-va-va-vaši p-p-p-pri-pri-pri-princez-princez-princez-znu,“ řekl a král vstal a šokovaně zvolal: „Proboha, vždyť on koktá!" Pohlédl na rádce, který jen pokrčil rameny. „To jsem netušil, dosud nepromluvil.“

„Já asi omdlím,“ zapištěl král.

„Hlavní je, že chce vyrazit na draky.“

„Mně už je to jedno,“ řekl rezignovaně král a rozvalil se na trůnu, hlavu podpíraje rukou. „Nechci, aby mi tu už více koktal. Moje uši by už něco takového nevydržely a odešly by si raději po svých. Ať koktá do těch vašich, když jste ho přivedl. Ale šeptem! Budete mi tlumočit, co bude říkat.“

Rádce neprotestoval, neboť bylo na králi patrné, že je na pokraji svých duševních sil, a přistoupil k mladíkovi.

„Tak mi nejprve řekni, jak to, že si troufáš na draka a co to vlastně držíš v rukou? To je nějaký dar pro krále?“

Rádce se nahnul a po dlouhé době spustil: „Mladík se jmenuje Eroton a přinesl dračí vejce, které našel nedaleko hradu. Je přesvědčen, že výměnou za to ještě nenarozené dračí mládě se draci jistě odstěhují pryč. Zřejmě ho ztratili při cestování do své sluje.“

„Fajn, tak mu dejte mapu a ať už jde. Jsem na jeho výkon teda zvědavý.“

Mladík přikývl, uklonil se a zmizel za dveřmi trůnního sálu.

„Pošlete dalšího,“ zvolal Kohuslav a pro sebe si řekl: „Snad nebude mít zase nějakou vadu. To už ani statisticky přece není možné.“

Rádce pokynutím ruky nechal otevřít dveře a dovnitř vstoupili dva muži. Jeden starší a jeden výrazně mladší. Krále napadlo, že by se mohlo jednat o otce a syna.

„Tak rychle, kdo jste a co chcete. Už mě dneska ze všech bolí hlava.“

„Vážený králi,“ spustil ten starší, „já jsem Petr a jsem ve tvém království kovářem. Mí předci byli Vikingové. Máme v krvi boj a v srdci odvahu. Můj syn v rámci zkoušky odvahy z dospělosti půjde a toho draka zabije,“ řekl muž a bil se hrdinně v prsa.

„Tři draky,“ opravil kováře Petra král. „Jsou tři.“

„Žádný problém,“ zvolal nadšeně kovář. „Čím víc tím lépe, alespoň to bude mít tuplovaně,“ zasmál se otec a dal synkovi herdu do zad, až poskočil.

„Ale váš syn nevypadá zrovna nadšeně z takového úkolu.“

„To víte, králi, on se trochu stydí,“ zašeptal kovář, přestože bylo jasné, že ho syn musí slyšet.

„Jak se váš syn jmenuje?“

„Kašlák, je to takové vikingské jméno. To jsem mu dal já,“ zvolal otec a hrdě se pnul na všechny strany.

„Ať jim dají mapu, aby nám předvedli, co umí,“ povzdychl si král. Když oba opustili sál, věnoval rádci vyčerpaný prohled a prohlásil: „Ale princezně je ukazovat nebudeme.“

 

„A já trvám na tom, že poklad je náš, náš a náš!“ vztekle dupal trpaslík.

„Tak tohle nevyřešíme,“ šeptal Kecal a Květoslav začínal být zoufalý. Mnul si unaveně oči a usilovně si lámal hlavu, jak tohle spravedlivě vyřešit. Věděl, že neustoupí ani draci ani trpaslíci.

„Podívejte se, tohle má jen jedno řešení, rozdělit si zlato napůl,“ navrhl.

Rionna i trpaslík se na něj šokovaně a znechuceně zároveň pohlédli.

„Přece se nebudeme vzdávat půlky zlata,“ prohlásila.

„Které vám nepatří,“ dodal rychle čaroděj.

„Přece se nebudeme vzdávat půlky zlata,“ zopakoval trpaslík.

„Které jste nakradli,“ pokračoval Květoslav.

„Tohle prostě nemá řešení,“ spráskla křídla Karmína.

„Tak dost!“ Květoslav vstal a začal přecházet jeskyní sem a tam. „Rád bych vás upozornil, že jestli se nedohodnete, budete to mít ještě složitější. Uvědomte si, že až se král dozví, že zde leží taková hromada zlata, bude vnášet celkem oprávněný požadavek.“

Rionna i trpaslík vytřeštili oči. Zřejmě tahle podstatná věc ani jednoho nenapadla.

„To je bohužel pravda,“ mumlala si pro sebe.

„Krutá pravda,“ potvrdil trpaslík.

Květoslav pocítil závan naděje. „Takže? Co zlato rozdělit napůl? Jsem si jistý, že vám zlato bude stačit, i tak je ho dost,“ obrátil se na dračí rodinu. „A vy si zase nějaké nakra…“ v půlce se čaroděj zarazil, „… chci říct, naleznete nebo vykutáte. Když si ho rozdělíte spravedlivě, zcela jistě se nebudete muset dělit s králem.“

„Aha, a jak víte, že nebudeme muset králi nic dávat, když se teda, jak vy říkáte, spravedlivě rozdělíme?“ zeptal se Urolon.

„To už nechte na mně. Přesvědčím Kohuslava, že je v jeho zájmu, aby vám zlato nechal, a vy tím pádem necháte na pokoji království a jeho lid.“

„Ale my přece lidi nejíme!“ zvolal Beztlamka.

„Jistě, že ne, synku. To jsou jen špatné pověsti, které se o nás šíří,“ přitakala matka. „Copak se dá člověk jíst? Viděl někdo nějakou kuchařku, která by obsahovala byť jen jeden jediný recept obsahující lidské maso? Vždyť bych to ani uvařit neuměla.“

„Fajn, ale musíte mi jednu věc slíbit,“ vztyčil ukazováček Květoslav. „Za prvé, nějakou malou část ze svých půlek dostanu i já. Není totiž snadné s vámi všemi jednat, to musíte uznat. A za druhé, část zlata tak dva… možná tři pytle věnujete těm největším chudákům ve zdejším kraji.“

„Ale,“ chtěla protestovat Rionna, čaroděj ji však přerušil.

„Pomůže to i vám. U zdejších lidí si uděláte očko a ti si o vás nebudou myslet, že žerete lidi anebo jen kradete a hlavně se vás nebudou bát. Po celé generace na vás budou pět jen chvály a pověsti o dracích a trpaslících se možná dost zlepší.“

Rodina se musela poradit, i když to Rionna dělala jen tak naoko, aby nevypadala, že tak snadno na vše přistoupí. Byla totiž dávno rozhodnutá se všemi návrhy, které čaroděj dal, souhlasit. Ať chtěla nebo ne, musela uznat, že má v lecčems pravdu a možná ve všem. Trpaslík se sice trochu cukal, neboť dát byť jen trochu ze svého zlata je pro tyhle bytosti nepředstavitelné, ale nakonec se podvolil. Ono mu totiž ani nic jiného nezbývalo, když vzápětí rodinná dračí rada rozhodla, že všechny návrhy přijímají.

A právě ve chvíli, kdy se zdálo, že jsou všechny problémy vyřešeny a Květoslav si ulehčeně oddechl, se venku před slují ozvalo: „Vylež veň, ty hroživá obluďo. Muším š těbou žápašiť a poražit tě.“

„Ježišmarjá, zas už něco,“ obrátil Květoslav oči v sloup a posadil se. „Já už na to nemám nervy.“

„Já na tam na něj vlítnu a bude hotovo,“ prohlásil Urolon.

„Žádné takové, půjde tam Beztlamka. Třeba se konečně přestane bát ohně. Tohle je jeho příležitost.“

„To nemyslíte vážně, že se váš syn bojí ohně, že ne?“ zeptal se Květoslav nevěřícně.

„Mami, ty jsi vážně hrozná,“ urazil se Beztlamka.

„Ups, promiň, synku, ale jednou se to musí zlomit. Jsi drak a ti se nemohou bát ohně.“

Následoval výbuch smíchu. Kecal se válel po skříni a řehtal se na celé kolo. Lotr se vlnil sem a tam a do toho Karmína opakovala, že si Kecala rozhodně nevezme, protože není hezké se komukoli smát a ještě k tomu dítěti. Smíchy se po zemi válel i trpaslík, který ale vzápětí rychle zmizel, neboť po něm Urolon šlehal plameny. Schválně ale několikrát minul, aby dal trpaslíkovi čas a prostor na úprk.

„Chci mokrý hadr, já už nemůžu,“ sténal Květoslav.

„Můžete toho všichni nechat. Můj syn má asi tak stejnou vadu, jako ten venku, který šišlá, copak ho neslyšíte? To se tak někdy stává, s tím se prostě drak narodí,“ bránil syna Urolon.

Květoslav vstal. „Pravdou je, že máme horší problém. Tam venku s vámi chce někdo bojovat a to my rozhodně nemůžeme připustit.“

„A proč ne, Beztlamka se potřebuje v boji vycvičit a potrénovat chrlení ohně,“ trvala si na svém Rionna.

„Už toho mám tak akorát dost. Slíbil jsem králi, že vše tady proběhne v míru. A mírový proces bude za všech okolností dodržen. Závisí na tom pověst čarodějů. Taky vám záleží na vaší pověsti, takže to jistě chápete.“

„Chápeme, ale je vám snad jasné, čaroději, že právě ten král, kterému jste sliboval mír, toho šaška na nás poslal. Kdo taky jiný, že jo?“ protestovala Rionna.

„Já vím, půjdeme ven všichni a pěkně v klidu to vyřešíme. Král je zarytě přesvědčen, že nemůže mít v sousedství draky, aniž by s nimi žil v míru. Ale víte, co mě teď napadlo? Co kdybych králi slíbil, že kdyby jeho království hrozilo nějaké nebezpečí, že mu pomůžete? Král tak nebude trvat na vystěhování a vám to zaručuje, že vás bude tolerovat. Ostatně, všichni nájezdníci, kteří by se vypořádali s králem, by časem šli i po vás. Sama jste říkala, že se Beztlamka potřebuje cvičit. Takhle bude mít možnost. Nic vám přece nebrání sem tam se zbavit nějakého lapky nebo loupežníků.“

„To by přece šlo, miláčku, to je fér dohoda,“ souhlasil Urolon.

„Ale no dobrá, s tím se dá souhlasit. Jen nevím, jak se s králem případně dorozumíme, on přece nerozumí zvířecí řeči.“

„Tak ať vám překladatele dělají trpaslíci. Je to všechno i v jejich zájmu,“ navrhl Květoslav.

„Ťak čo? Jak dlouho buďu čekať na ťoho draka, který ťady ohrožuje královštví?“ ozvalo se zvenku.   

„Se vším budu souhlasit, jen když nás zbavíš toho otrapy, když teda trváš na mírovém řešení,“ navrhla Rionna.

Květoslav kývl na souhlas a všichni se vydali ven ze sluje.

„Alespoň drobný ohýnek nás nech udělat, dáme tomu lotrovi za vyučenou, neboj, neublížíme mu,“ zaprosila dračice.

„Neškodná lekce mu nemůže ublížit,“ souhlasil čaroděj.

„Já ti dám draka, co ohrožuje království, ty šišlo,“ rozčílila se s tlapama v bok. „Tak tady mě máš. Můžeme si to rozdat jako muž s…“ Rionna se zarazila. „Dračicí,“ dodala po chvilce.

Princ Ajaja si pečlivě změřil pohledem všechny přítomné. Sám přesně nevěděl, čemu se má divit víc. Jestli koberci, který stojí, přestože jej nic nepřidržuje a sám od sebe se vlní, nebo trojici draků, z nichž jeden na něj něco nesrozumitelně řve a ukazuje jeho směrem, nebo snad čaroději, který však nevypadal ani zdaleka jako čaroděj, či dvojici holubů, která… ano, ať se díval, jak se díval, vypadala, že se právě líbá.

Promnul si oči a pečlivě si všechny znovu zkoumavě prohlédl. Zakroutil hlavou. Ať vidí, co vidí a jestli ho neklame zrak, tak má pocit, že snad vidí špatně. Přesně takhle si to Ajaja říkal v duchu.

„Ťak hele, já ťomu drakovi nerožumím, ti aňo, kouželníku? Něčo na mě řve, ale já ža boha nemůžu přijíť na ťo čo.“

„Jen tak mimochodem, jako debil mluvíš od narození?“ zeptal se čaroděj.

„Květoslave, dovoluji si vás upozornit, abyste nebyl příliš hrubý,“ poznamenala Karmína, zatímco Kecal ji líbal na krku. Začala se chichotat. „Ale no tak, Kecálku… nech toho, stejně jsem ti už dovolila víc, než je v holubí etiketě povoleno.“

„Ale jen ho nech, dobře mu to řekl,“ zastala se ho Rionna.

„A já vám hovňo rožumím.“ Sedl si do tureckého sedu rezignovaně princ, když pozoroval, jak se skupina mezi sebou vybavuje, ale on rozuměl jen slovům čaroděje.

„Tak fajn, předvedu mu, co dovede drak,“ zamnula si tlapy Rionna natěšeně. Zaklonila hlavu, zaryčela a pak vychrstla ohnivou skvrnu těsně vedle prince, který okamžitě vyskočil na nohy a zakymácel se. Nebyl ale sám, kdo se lekl, Beztlamka po dopadu ohně na zem vyskočil otci na krk a následně se vydrápal na hlavu.

„No, Beztlamko, to snad nemyslíš vážně?“ zařvala Rionna. Šeptem přes hřbet tlapy pak dodala: „Slez z té hlavy, vždyť je to trapný. Děláš ostudu celé naší rodině.“

„Mami,“ křičel Beztlamka, „to tys tu všem vytroubila, že se bojím ohně. Já za to přece nemůžu, už jsem se s tím narodil.“

„Ano, chápu, a máme tu čaroděje, něco s tím uděláme, ale teď musíš slézt.“

„A opravdu mi čaroděj pomůže?“ zeptal se s nadějí v hlase a už pomalu spouštěl zadní tlapy.

„Rád bych upozornil, že tohle může být i problém někde v minulosti rodiny, zapomenutá kletba, či co… není to jen tak.“

Beztlamka se vydrápal Urolonovi zpět na hlavu a držel se ještě pevněji.

„Díky, čaroději,“ otočila se na něj Rionna.

„A já šem ťu aši pro šranďu králové, či čo,“ rozzlobil se definitivně Ajaja a tasil meč.

„Tebe už mám taky pokrk, ty šašku,“ zařvala Rionna a znovu zaklonila hlavu.

„A to jsem si myslela, že to tady bude nudné,“ poznamenala Karmína.

„Já se tady z toho asi zcvoknu,“ zakřičel Květoslav a zvednul ruce k nebi. „Už toho mám dost. Rionno, řekli jsme, že ho vyděsíme, nic víc,“ zastavil dračici v dalším chrlení ohně. „Ty,“ ukázal na Ajaju, „toho nech. Já slíbil drakům, že se dohodneme v míru a svou dohodu přednesu králi. Do té doby, než s ní bude či nebude souhlasit, bojovat s drakem nebudeš. Pěkně se vrátíš do hradu a počkáš.“

„Ale ťo nejdě. Mám šlíbeňo, že doštaňu prinčežnu, když žabiju draka, a když ťo neudělám, ťak ji neďostaňu.“

„No tebe by si určitě vzala, šišláku,“ poznamenala Rionna.

„Sedí se ti dobře, Beztlamko?“ zeptal se Urolon. „Ne, že by mi to vadilo, že mi sedíš na hlavě, ale říkám si, zda to není pro tebe příliš nepohodlné.“

„Čo ťo říkal teň drak? Určitě mě pomlouval, čo?“ začal se rozčilovat Ajaja.

„Mně asi praskne hlava,“ chytil se za spánky Květoslav.

„Klid, taková rutinní práce, ne? Někdo tvého formátu to v klidu zvládne,“ poznamenal Kecal na čarodějově rameni.

„Ty už taky táhni…“ začal, ale nedokončil.

„Květoslave, nebuďte hrubý,“ upozornila ho Karmína.

Čaroděj si povzdychl. „Uděláme to tahle. Co kdybych ti teoreticky pomohl s tvou vadou řeči? A za to pěkně potáhneš zpět na hrad a vyřídíš, ať počkají, s čím přijdu já,“ navrhl princi. Tahle nabídka ho viditelně zaujala. Po letech výsměchu a utrpení by mohl mluvit jako normální člověk.

„Měl jsi ho nechat tak, jeho řeč je na něm to nejzábavnější,“ zašeptala Rionna, ale čaroděj po ní hodil ostrým pohledem.

„A ti bys opravďu zařídil, abych mluvil normálně a ně jako blb?“

„Dávám ti na to své slovo. Když se domluvíme, zbavím tě tvé řeči, tedy myslím její špatné verze, hned teď.“

Princ Ajaja si povzdychl. Vlastně už věděl, že vnitřně souhlasí. I když to bude znamenat, že se musí vzdát pomyšlení na princeznu. Na malý okamžik ho sice napadlo, že by se nechal čarodějem napravit a pak draka zabil, ale tušil, že by to mohlo zle dopadnout. Čaroděj by to nenechal jen tak a třeba by ho zaklel zpět do původní řeči. A navíc jsou draci tři.

„Ťak jo, ňo, ale udělej to ťeďa hneď.“

„Jistě,“ přikývl čaroděj a přistoupil k princi. Oběma dlaněmi se dotkl princovy hrudi a jako by z ní něco tahal a jako by to bylo hrozně těžké. Pak, když tu hmotu okrové barvy, kterou viděl pouze Květoslav jako čaroděj, vytáhl z hrudi a hodil ji do trávy, ta okamžitě zfialověla, což už viděli všichni a Květoslav si otřel zpocené čelo.

„No… tak mluv, řekni něco.“

„A co mám říct?“ zeptal se Ajaja. V mžiku si uvědomil, že mluví normálně, takže začal skákat a křepčit okolo. „Já mluvím normálně, já mluvím normálně!“

„To je radosti,“ kroutila hlavou Rionna.

„Takže?“ založil si čaroděj ruce na prsou. „Dodržíš své slovo?“

Princ si znovu všechny prohlédl, hned mu bylo jasné, že i kdyby pominul čaroděje, proti ostatním stejně nemá šanci a přikývl. Pak chytil koně za uzdu a vedl ho cestou k lesu. Každý kámen a květinu zdravil. „Ahoj, já mluvím normálně. Ahoj, já mluvím normálně.“

„Už nemluví jako magor, ale je z něho magor,“ řekl Kecal.

„No, tak to ne, Kecálku, dohodli jsme se, že z tebe udělám holuba a já ho z tebe udělám. Budeš slušným a řádným členem společnosti a to zahrnuje, že nebudeš říkat takové výrazy, jako jsi právě řekl,“ spustila na něj Karmína.

Kecal zahanbeně pohlédl do země.

„Tak to bychom měli,“ zamnul si ruce Květoslav.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Urolon a díval se k lesu, z kterého přicházel další člověk.

„Do-do-dobrý de-de-de-den. Já se jme-jmenu-jmenuju Ero-ero-eroto-eroton a nesu….“

„Dost!“ zařval čaroděj. „To se nedá poslouchat. Tebe taky poslal král, abys zbavil království draků?“

Mladík přikývl a Květoslav si povzdychl dvakrát silněji než prve.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (4. kapitola: Dračí mír, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!