OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (7. kapitola: Duchové jsou na draka, 1. část)



Tentokrát Květoslav musí pomoci jednomu mlynáři, který by mu rád provdal dceru, a dvěma duchům, kteří nestraší. Neumí to, nebo jsou jen tak líní?

Květoslav Dobromysl Stehýnko byl známý tím, že neměl rád cestování a každý to o něm věděl. Ještě víc ale nesnášel cestování za deště a v zimě. Mnoho dní to vypadalo, že slunce hodlá zemi totálně usmažit ve svých paprscích, ale poslední dny se situace úplně obrátila. Od chvíle, kdy se čaroděj vrátil od Halpaky Dobráckého, pršelo. Vlastně doslova lilo jako z konve. Cestou od obra ještě naposledy zasvítilo slunce, ale pak další týden v kuse nepoznalo nebe nic jiného než dešťové kapky a černá mračna.

Květoslav by rád zařídil kouzlem jiné počasí, jenže to mělo několik nevýhod. Předně bylo takové kouzlo nesmírně náročné na provedení. Dalším problémem byla spokojenost místních lidí. Ti po mnoha horkých dnech uvítali pořádný déšť, i když trval už týden v kuse. Navíc se společně s ním dostavila i zima. Půda byla vyprahlá a pole schlo, tím pádem i mnozí farmáři déšť ocenili.

A právě v takovém počasí musel Květoslav cestovat. Halpaka ho sice zásobil dostatečným množstvím ovoce a zeleniny, ale čaroději chyběla mouka, z které by mohl nechat upéct pečivo anebo sladké koláče. Čaroděj měl pochopitelně možnosti, aby svým čarováním vykouzlil pečivo z ničeho sám, a tím pádem se vyhnul cestování v takové slotě, jenže jakékoli potraviny, které pocházely z kouzel, neměly tu správnou chuť. Chutnaly zkrátka trochu uměle. Květoslav nevěděl, jak by to jinak vyjádřil. Přikládal to tomu, že potravinám zkrátka chyběla ta láska, s kterou byly upečeny, uvařeny nebo vypěstovány. Láska, kterou každý kuchař do pokrmu dával, alespoň většinou. V mnoha hostincích si raději jídlo vyčaroval, protože kuchaři na přípravu spěchali a často krmi odbyli. Ale po týdnu domácí konzumace vyčarovaných potravin už zkrátka toužil po klasické přípravě.

Stále odjezd do mlýna odkládal, protože doufal, že alespoň na malou chvíli přestane pršet nebo se déšť zmírní, ale to se nestalo. A tak musel vyrazit v lijáku. Vzal si na pomoc Lotra a alespoň zařídil, stejně jako při posledním deštivém cestování, aby se jim kapky vyhýbaly a létající koberec zůstal suchý.

Mlynář jej přivítal s nadšením a Květoslav okamžitě poznal, že po něm něco bude chtít. A nespletl se. Mlynář si odmítl nechat za mouku zaplatit.

„Posaďte se, čaroději. Jsem rád, že tu jste. Potřeboval bych od vás malou službičku. Pro takového čaroděje, jako jste vy, to nebude problém.“

Květoslav si sedl na dřevěnou lavici a napil se pálenky, kterou mu mlynář nalil. Když se znovu mohl nadechnout, pálenka byla neobyčejně silná, zeptal se: „A co to bude, mlynáři. Nějaké problémy s mlýnem?“

„Přesně, to jste trefil.“

„Někdo vám krade mouku? Nebo tam snad straší?“

„Kéž by,“ sepjal ruce mlynář.

„Co prosím? Asi vám nerozumím.“

„Bohužel, právě, že nestraší.“

„Moment, vy byste chtěl, aby vám strašilo ve mlýně?“

„Asi mu straší ve věži,“ zašeptal Lotr.

„Kušuj.“

„No dovolte, slušně jsem vás požádal o radu, ale když nechcete, jde to říct i slušně, sousede,“ urazil se mlynář.

„Ale vás jsem nemyslel, mlynáři. Já mluvím tady se svým kobercem,“ vysvětlil rychle Květoslav.

„On mluví?“ ukázal mlynář na Lotra a prohlížel si ho.

„Jo, protože je to kouzelná bytost, ale běžný člověk jeho řeči nerozumí.“

„Aha, tedy abychom se vrátili k našemu problému. Já vám to vysvětlím. Ty dvě věci, které jste zmiňoval – tedy krádeže mouky a strašení, je třeba spojit dohromady,“ vysvětloval mlynář a znovu Květoslavovi nalil. „Venku je zima, je třeba se zahřát,“ mrkl na něj.

Květoslav přikývl, proti takovému zahřívání rozhodně nic neměl.

„Aby mi mouku nikdo nekradl, tak je dobré, když má mlýn svá strašidla. Taková, která budou výrobky z mlýna chránit. Pokud se ví, že v mlýně straší, tak se jen těžko najde odvážlivec, který sebere odvahu a půjde do mlýna krást. Jenže před časem vypršelo dvě stě sedmdesát let, po kterých tady musel strašit původní duch, a ti noví, kteří se mi tu usadili, nestojí za nic. A už to mělo i své následky. Čtyři pytle mouky jsou fuč.“

„Jo takhle, víte, že mě to nikdy nenapadlo.“

Mlynář se posadil a bezmocně rozhodil rukama. „Víte, jak je těžké najít v dnešní době spolehlivá strašidla? Jen se flákají, žerou a chlastají na můj účet, ale hlídat a strašit? To ne!“

„Ano, ano,“ přemítal čaroděj. Ale ať uvažoval, jak chtěl, nemohl za nic na světě přijít na kouzlo, kterým by naučil duchy správnému chování.

„To nebude jednoduché, abych pravdu řekl.“

„Chápu,“ přikývl mlynář a znovu nalil. „Dneska si odpočinete, přece se v té slotě nepotáhnete domů, a zítra na to vlítnete. Jak se říká – ráno moudřejší večera. V troubě je čerstvě upečená husička, abychom to měli čím zajídat,“ usmál se mlynář a přiťukl si s Květoslavem.

Čaroděj se podíval na lahev, ve které už bylo na dně. „Nebojte, mám ještě malinovici, třešňovici, bezovici, jalovici, smrkovici a lípovici. To si dáme.“

Květoslav neprotestoval, a tak postupně ochutnali ze všech lahví. Tím pádem čaroděj poznal, že tentokrát známé pořekadlo neplatilo. Ráno nebylo moudřejší, protože ráno se probudil s neskutečným bolehlavem. Ale něco na ránu bylo přeci jen příjemné. Když se posadil, mnul si spánky a prosil všechny svaté, aby bolest ustoupila, vstoupila do pokoje mlynářova dcera. Oblečena v bílých praktických šatech pro práci čaroděje zaujaly především její bujné přednosti.

„Tady se mi bude líbit,“ pomyslel si.

„Uvařila jsem vám bylinkový čaj, ten vám pomůže na bolest. A ke snídani nachystala domácí špek.“

„Děkuji, hned přijdu.“

Květoslav se umyl a usedl ke stolu, aby si vypil čaj, který měl hroznou chuť, ale pokud mu měl pomoci, byl ochoten ho vypít mnoho. Tím spíše, když se mu nabízel pohled na tu sličnou dívku.

„Jak se jmenuješ?“

„Já jsem Tereza.“

„To je krásné jméno,“ pokyvoval čaroděj hlavou, když se dívka natáhla přes stůl, aby před Květoslava položila chléb, čímž se mu nabídl opravdu božský pohled. „Krásné jméno patří ke krásné dívce.“

Tereza se na Květoslava podívala a zarděla se. „Děkuji,“ špitla.

„Až se napiju, půjdu se podívat do mlýna.“

„Tak to jsem rád,“ zamnul si ruce mlynář, který právě vstoupil. „Slunce svítí, tak snad dneska nebude ani pršet.“

Pak si všiml, jak Květoslav neustále pokukuje po jeho mladé dceři. „Terezko, ty máš dneska volno, budeš k ruce panu čaroději, kdyby cokoli potřeboval.“

Tereza přikývla. „Dobře, ale nechci vám překážet, pane Květoslave, a taky mám spoustu svých povinností. Kdyby cokoli, najdete mne zde. Zatím musím dát dobytku a vyčistit dvůr.“

„Samozřejmě. Vím, kde tě najít a to je důležité.“

Jakmile oba opustili dům, přitočila se k mlynáři jeho žena. „Ty ses zbláznil. To mu ji chceš strčit rovnou do postele, nebo co?“

„A proč ne? Víš, jaké by to bylo mít za zeťáka čaroděje? Každý rok skvělá úroda, žádné náklady na opravy, všechno by zařídil čarováním.“

„Ty jsi ale květák hloupý, copak nevíš, jaká pověst o něm jde? Je to děvkař a opilec. Však jste se včera zase zlili jako prasata.“

„Ty mlč, huso hloupá, ničemu nerozumíš. Já už se postarám o to, aby si ji vzal. A vůbec, nepleť se do mých záležitostí a běž si po svých,“ přikázal mlynář rozezleně a opustil místnost.

„O to už se pokoušeli jiní, blbečku, a čaroděj si žádnou nevzal,“ řekla si žena a pustila se do vaření.

Mlynář počkal, až čaroděj zmizí ve mlýně, a pak spěchal za Terezou do chlíva. Zastihl ji ve chvíli, kdy hřebelcovala koně.

„Terezko, máš na mě chvilku, musím s tebou mluvit.“

„Jistě, tatínku, na tebe přece vždycky.“

„Víš, Terezko, co ty si vlastně myslíš o tom čaroději?“

„Asi ti nerozumím, tatínku, co bych si o něm měla myslet?“

„No jestli se ti líbí a jestli ti je sympatický,“ pokračoval mlynář a sladce se usmíval.

„Ano, přiznávám, je to hezký muž. Sympatický.“

„Takže se ti líbí,“ udeřil na dceru.

Tereza pokývala hlavou. „Není mi na pohled nepříjemný.“

Mlynář vzal svou dceru kolem ramen. „Pokud tomu je tak, pak mé srdce doslova plesá. Já už taky musím myslet na budoucnost. Sám to tady neutáhnu věčně a ty jsi děvče na vdávání.“

Tereza chtěla něco namítnout, ale otec ji rukou zastavil. „Nic neříkej, je to tak. Holka jako lusk se má dívat po chlapcích a ne pořád stát u plotny. Zkrátka, takový čaroděj, víš, holka, ten by se nám hodil do baráku. Já si všiml, jak po tobě taky kouká, nemysli si.“

„Dobře, tatínku, ale pořád nevím, kam tím míříš. Mám se k němu víc mít? Vždyť ani on se nevyjádřil.“

„To víš, takový čaroděj, ten se bojí, že bych ho hnal holí, třeba. To není žádný kluk ze vsi. U něj to funguje opačně, tady musíš ten první krok – jak se tak říká, udělat sama. Prostě by bylo dobré… ale ne, já po tobě nic takového nemůžu chtít,“ odmítavě kroutil hlavou mlynář, ale jen naoko.

„Jen povídej, tatínku, v zájmu mlýna udělám, co bude třeba. Když nám to pomůže. A jak jsem říkala, docela se mi líbí.“

„Tak dobrá, ty jsi tak hodné děvče, to si ani nezasloužím. Dobře, tak já bych potřeboval…,“ mlynář se spiklenecky rozhlédl. Tereza, která absolutně nechápala, proč to dělá, ho následovala. Mlynář podstatně ztišil hlas: „Kdyby ses k němu prostě měla. Třeba za ním večer zajdi, popovídejte si, však víš, jak to chodí, ne?“

Tereza chvíli mlčky na otce hleděla a pak ho dokonale zaskočila: „Tati, ty chceš, abych s ním vlezla do lože?“

Mlynář se nejprve trochu zakoktal, ale pak rychle řekl: „Ehm… no… v podstatě… asi tak, no.“

Tereza zakroutila hlavou. „Tak proč to neřekneš rovnou. To je přece to nejmenší.“

Mlynář se držel za bradu a stále nevěřil tomu, co jeho dcera řekla. „To by člověk neřekl… ta dnešní mládež.“

Květoslav vstoupil do mlýna, který byl skvěle udržovaný. Pro strašidla ideální prostředí. Čisté, útulné a pohodlné. Jak mu mlynář sdělil, po dobu jeho přítomnosti, a dokud nevyřeší problém s duchy, bude mlýn zastavený. K čemu vyrábět mouku, když mu ji pořád někdo krade. Ve mlýně tak bylo ticho. Nepohnula se ani myš. Čaroděj se pořádně rozhlédl. Pátral po tom, kde by se duchové mohli ukrývat. Samozřejmě, že většina duchů přes den spala. Ale to bylo proto, že v noci strašili. A protože tihle duchové svou práci nevykonávali, neměli důvod odpočívat. Každopádně mu bylo jasné, že oni asi s tímhle tvrzením souhlasit nebudou.

Květoslav si odkašlal. „Je tu někdo?“

Odpovědí mu bylo absolutní ticho. „Haló, já jsem čaroděj Květoslav a hledám duchy, kteří obývají tento mlýn.“

Ticho, které následovalo, by se dalo krájet.

„Tak a dost. Vím, že tu jste. Okamžitě se mi ukažte, nebo si vás dám kouzlem vyčarovat.“

„Jen to né, jen to né…,“ ozval se pisklavý hlásek následovaný dalším.

„Jo, to prosím ne. To nemáme rádi.“

Konečně se před Květoslavem začalo něco dít. Jemné vzduchové povlaky se shlukovaly do bublin a ty se spojovaly dohromady, až se před očima čaroděje objevily dvě průsvitné postavy. Oba celkem mladého zevnějšku ač na první pohled prostého původu. Svědčily o tom hadry, které měli na sobě.

„Konečně. A příště si tu komedii nechte. Na čaroděje to neplatí. Tuhle frašku s bublinami používejte, až budete strašit cizí lidi.“

„Tak pardón,“ řekl baculatější z dvojice.

„Jak se jmenujete?“

„Já jsem Tim a to je Tom,“ představil dvojici ten štíhlejší a oba se uklonili.

„Dobrá, teď, když znám i vaše jména, bych rád znal důvod vaší lenosti. Nebo tomu mám říkat neschopnost? Přebýváte zde, krmíte se mlynářovými pokrmy, naléváte se jeho kořalkou, ale nehlídáte. Víte, že mu ukradli už několik pytlů mouky?“ řekl důrazně Květoslav.

„Vážně?“ dal si ruku na srdce Tim. „To je hrozné.“

„Opravdu hrozné, ti lidi jsou ale nenechavé potvory,“ přitakal Tom.

„Máte bohužel pravdu, ale vy nejste o nic lepší. Zadarmo se tu nacpáváte a nestrašíte.“

Oba duchové si hlasitě povzdychli.

„Co vzdycháte, nemám pravdu?“ káral je Květoslav přísným pohledem a intonací v hlase.

„Když my strašit neumíme,“ řekl tiše Tim.

„To jsem jako neslyšel.“ Založil si Květoslav ruce na prsou.

„Ale my to vážně neumíme,“ podpořil kamaráda Tom.

„Děláte si ze mě legraci?“

„Vyhodili nás i z hradu krále Hluponě.“

„Kdo vás vyhodil?“

„Bezhlavý, bezruký a beznohý rytíř a bílo-šedá paní,“ odpověděl zahanbeně Tim.

„Každý mrtvý prochází kurzem strašení před tím, než je vyslán zpět na zemi, tak ze mě nedělejte vola.“

„Tak to moment, čaroději. My z tebe nic neděláme,“ mával odmítavě ukazováčkem Tim, „každý má talent na něco a my prostě na strašení talent nemáme. Samozřejmě, že jsme tím kurzem prošli, ale s odřenýma ušima.“

„Div, že jsme nepropadli,“ přidal se Tom.

„To je mi pěkné,“ rozčílil se Květoslav s vidinou dalšího neuvěřitelného úkolu. A to si myslel, že bude stačit duchům pohrozit, že jsou zkrátka jen moc líní. „Tak vy na strašení nemáte talent. A mohu se tedy, s vaším dovolením zeptat, na co tedy máte talent?“

Tim si poodstoupil o několik kroků dozadu. „Tak já mám talent třeba na herectví.“

„Vážně?“ žasl čaroděj. „Tak něco předveď.“

„Tušil jsem, že budete chtít něco vidět. Tady je malá ukázka.“

Tim rozpažil ruce, aby se ujistil, že má dost místa a pak si odkašlal.

Tak začíná se tragédie,

zlo vyhrává a dobro nedožije.

Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští,

že chodí to tak pouze na bojišti.

Tim si ukázal na oko. Pak začal vesele poskakovat a pokračoval:

V životě našem smůla chudákům zpívá.

Tak žebrák úpí, když mu schází skýva.

Jak ale cvrlikají na každém stromě ptáci:

kdo žere zlo, tomu se ústy vrací.

Tentokrát Tim nejprve ukázal oknem ven na hejno ptáků na nebi, poté ústy naznačoval žvýkání a následně zvracení.

Je marné utíkat, modliti se k bohu,

vše záleží jen na tom, zda vám… za trest neufiknou nohu.

Po řeči o běhu Tim začal na místě naznačovat běh, následně si kleknul a sepjal ruce a pak zalomil nohu dozadu, čímž naznačoval její absenci. Své představení ukončil hlubokým úklonem. „Tak co? Jak mi to šlo?“ a aby ukázal, jak má dobrou náladu, udělal ještě pukrle.

Květoslav se chytil za bradu a přemýšlel. Létavice mu několikrát řekla, že neumí být moc taktní.

„Ale ten text neodpovídá tomu původnímu, co?“

Tim však jeho poznámku nepochopil, sklonil hlavu a zarděl se.

„Kdepák,“ mávl rukou, „chtěl jsem ukázat, že jsem i kvalitní dramatik. Ten text jsem si sepsal sám,“ řekl hrdě.

„Jo, dobře.“ Čaroděj se otočil na Toma. „A ty máš jaký talent?“

„Já umím zpívat. A navážu-li tady na Tima, tak já si zase píšu sám písničky.“

Květoslav spráskl ruce. „Vážně? Tak to je milé. Dva duchové, co neumí strašit, ale umí zpívat a hrát. Tak co kdybyste místo strašení založili hudebně-dramatickou skupinu a můžu vám zaručit, že tím vystrašíte mnoho lidí.“

„Ty jsi ale ošklivý. Náhodou, to je to jediné, co nám jde,“ ohradil se Tim.

„A to vám řekl kdo?“

„Bílo-šedá paní,“ odpověděl Tom.

„A ta se v tom vyzná, protože před svou smrtí kočovala s divadelníky,“ doplnil kamaráda Tim. „Může ti Tom zazpívat?“

„Nepomůže mi, když řeknu ne, že?“ zeptal se čaroděj s nadějí v hlase.

„A jak bys asi jinak mohl posoudit, zda má talent, nebo ne?“ plácl se do čela Tim.

Květoslav si našel nejbližší křeslo a posadil se. „Snad to přežiju.“

Tom udělal pár kroků vpřed směrem k čaroději, pohodil hlavou dozadu, jako by odhazoval bujnou kštici, kterou neměl, a spustil.

 

Stěžuji si svému dýmu,

že mám z kouření rakovinu,

kdo mi plíce vyléčí,

mají život jepičí.

Déšť smývá špínu,

já dostal navíc rýmu,

vlaštovka se mi směje,

přímo do obličeje,

kruci písek a co já,

kruci písek jsem duše nevinná.

Žena doma není,

je s milencem ve spojení,

rozvodem mi mává,

nebyla ta pravá,

kruci písek proč zrovna já,

kruci písek proč zrovna já?

Tělo už tlí v hrobě,

žena s milencem zas v sobě,

kdo mě asi oživí,

když patřím mezi neživý.

 

I Tom se uklonil a Květoslav skryl své zívnutí.

„Dobře, dobře, určitý talent v sobě snad máte. Ale jste především duchové, a pokud chcete i nadále zůstat zde, musíte strašit.“

„Jenže my na tom kurzu opravdu byli, ale zkrátka nám to nějak nejde,“ pokrčil rameny Tim.

„Já vám to věřím. Ale to přece neznamená, že to tak lehce vzdáte. Musíme začít pěkně od začátku. Když se tak na vás dívám, mám pocit, že jste zemřeli dost mladí. Jak se vám to vůbec stalo?“

„To je složitý příběh, čaroději.“

„Věřte mi, že to říkám nerad, ale máme hodně času.“

„Řekni to ty, Time, ty umíš moc hezky vyprávět. Taky není divu, když má ten talent na herectví, že jo.“

„Ale tak nech toho, ty lichotníku,“ zachichotal se Tim. „Když jinak nedáš, tak já to teda odvyprávím. To bylo takhle. My jsme se narodili kdysi dávno na hradě. Ještě v dobách, kdy nevládl král Hlupoň. Jeho rodina se zde usadila až poté, co náš rod zde v kraji tak slavně vymřel.“

„Váš rod vymřel slavně?“ podivil se čaroděj.

„Jistě, copak jsi neslyšel historii rodu Buráčkovů?“

Květoslav si unaveně povzdechl a promnul oči. „Já jsem se v tomto kraji nenarodil. Přistěhoval jsem se, takže neslyšel. Upřímně řečeno jsem se ani po žádné historii moc nepídil.“

„Chyba!“ poučil ho Tom.

„Veliká. Ale nevadí. Teď se ji dozvíš. Takže… kdysi dávno zde žil náš otec král a matka královna. Otec si matku vybojoval v souboji.“

„Zabil draka nebo obra nebo tak něco?“ zeptal se Květoslav a začínal si myslet, že to možná přeci jen bude zajímavá historie.

„Ale vůbec ne. Zabil svého soka v lásce!“

Čaroděj se usadil v křesle pohodlněji. „To zní vážně zajímavě. Takže o vaši matku bojovali dva princové?“

„Ale houbeles, ubodal ho ve spánku mečem. Kde by měl na to, aby takovou horu sádla mohl porazit normálně v boji.“

„Velmi férový souboj.“

„Kde to žiješ, čaroději. Bavíme se o době, kdy to byl běžný jev.“

„Pokračuj, prosím, k něčemu důležitému. Tvůj otec prostě zmasakroval všechny své soky v lásce, chápu.“

„Jednoho, jen jednoho,“ upozornil Tim a doplnil to zvednutým ukazováčkem. „Ale pochopitelně, že tohle se zrovna nelíbilo rodičům toho mrtvého, takže uprchli z jejich země sem na hrad. A tady měli v plánu žít navěky.“

„Ale něco se zvrtlo,“ poznamenal otráveně Květoslav.

„První ne. Narodili jsme se my a rostli…“

„Jako dříví v lese,“ doplnil Květoslav.

„Když ty mě pořád přerušuješ. Žádné dříví v lese, ale jako z vody. Je pravdou, že jsme trochu zlobili.“

„Time,“ sykl Tom.

„Co je, Tome?“

„Na tom kurzu nám přece říkali, že se máme kát, jinak z nás budou duchové navždy.“

Tim pokýval souhlasně hlavou. „To je pravda. Dobře, tak já řeknu pravdu. Zlobili jsme tak moc, že prvních osm chův spáchalo sebevraždu. Další čtyři z hradu uprchly a pouze jedna vydržela až do naší smrti.“

„Konečně se dostáváme k tomu podstatnému. Jak jste vlastně zemřeli?“

„To je jednoduché. Našim chůvám jsme chystali různé pasti a pak jsme se bavili tím, jak se potlučou nebo jak na ně něco spadne a tak.“

Tom vyprskl smíchy. „Jo, jak se ta jedna chůva celá od mýdlové pěny skutálela ze čtvrtého patra až do přízemí.“

„Jo a taky si vzpomínám, jak jsme jednou do marmelády, na kterou tajně chodila ta mladá, přimíchali projímadlo,“ chechtal se Tim.

„Vám to připadá směšné?“ zeptal se Květoslav a měl co dělat, aby udržel vážnou tvář.

„Pardon, my víme, že máme svých hříchů litovat, ale někdy si nemůžeme pomoci.“

„Nebo jak ta jedna šla po zlaťácích až do bažiny a ta ji nakonec celá pohltila,“ řehtal se Tom.

„A ta nejstarší jak spadla do močůvky, protože jsme jí nařezali prkýnko od záchodu.“ To už se oba váleli po zemi a Timovi navíc tekly slzy.

„Velmi vtipné. Takhle zůstanete duchy navždy.“

„A jak jsme naleštili podlahu tak, že jedna z kuchařek vlítla do korunního sálu a polila tátu omáčkou.“

„Jo, to bylo dobré, a ještě jsme taky jednou namazali tátovy koule, takže…“

„Tak já myslím, že by to stačilo,“ prohlásil Květoslav a vstal. „Všeho moc škodí a některé věci vědět nepotřebuju.“

„Ty jsi vůl, čaroději, my mysleli koule na kuželky. Hrálo se to na chodbě směrem od obrazárny k naší ložnici, protože byla nejdelší,“ vysvětlil Tim a čaroděj se posadil.

„A ta koule tátovi vyletěla z ruky a trefil zahradníka do kebule a ten zase vypíchl vrchnímu rádci oko mrkví a ten zabil kuchařku pomocnou knihou, když mu vyletěla z ruky, trefila ji do hlavy a ona vypadla z okna,“ řval smíchy Tom.

„Máte toho na svědomí dost, ale myslím, že už by to opravdu stačilo. Docela se divím, že jste neskončili dole,“ ukázal čaroděj prstem do země, „ale že musíte strašit.“

„Na peklo jsme prý moc malí,“ vysvětlil Tom, zatímco si utíral slzy.

„Jo, to nám řekli. Navíc prý za naše hříchy nemůžeme my, ale rodiče.“

„Tak rodiče,“ dopálil se Květoslav, „a to je zajímavé.“

„Jo, prý se o nás dostatečně nestarali,“ řekl Tim.

„A taky nám nevěnovali moc pozornosti,“ doplnil Tom.

„A nezapomeň na to, že nás celkově špatně vychovali, Tome."

„Jistě, za každé dítě směřující do pekla vždycky můžou rodiče. Neříkám, někdy ano, ale ve vašem případě… Snad jste museli vědět, že vaše zlobení by mělo mít někde míru.“

„To jsme věděli, ale když my jsme se ukrutně nudili.“

„Jsem opravdu velmi rád, že tady ve mlýně se už nenudíte. Ale já se nudím. Takže na mě okamžitě vybalte, jak jste umřeli!“

„Jo, trochu jsme odbočili, ale právem. Ono to s tím totiž souvisí. Zkrátka nám nevyšla jedna past, kterou jsme měli nachystanou pro někoho jiného,“ pustil se do vysvětlování Tim.

„Pro tu starou rašpli.“

„Ale no tak, jak to mluvíte o té hodné paní, která jediná s váma vydržela po celou dobu.“

„Ve skutečnosti to byly jen dva dny od chvíle, kdy přišla,“ podotknul Tom.

„Měli jsme pro ni nachystanou takovou fajnovou záležitost. V koupelně jsme odstranili celý záchod a nalili na zem olej. Měla se po něm sklouznout a odpadním otvorem sjet až pod hradby.“

„Ááá… dostala vás, co? Mysleli jste, že spadla, jenže ona vaše legrácky předvídala, což nebylo tak těžké, služebnictvo ji určitě muselo dávno varovat, co jste vy dva zač, a tou dírou jste se proletěli vy dva, nemýlím-li se?“

„Kéž by,“ řekl Tom.

„Nějak jsme to špatně vypočítali, matematika nám nikdy moc nešla. Bába se tam natáhla, ale zasekla se v tom otvoru. Byl zkrátka moc malý na její tělo. Třískla se do hlavy a omdlela. A nám už nezbývalo nic jiného než zamést důkazy.“

Slova se ujal Tom. „Takže jsme její tělo chtěli tím otvorem za každou cenu protlačit.“

„Moc to nešlo,“ pokračoval Tim, „a tak jsme se oba zapřeli…“

„A tlačili…“

„A tlačili…“

„Až jsme nakonec tím otvorem vypadli společně všichni tři.“

„Jaksi jsme zapomněli, že každou sudou středu v lichém měsíci se odvážel hnůj s močůvkou. Takže jsme nedopadli do měkkého, ale bylo po nás,“ dodal smutně Tim.

„A bylo po srandě, co? Tak dlouho se chodí s hrncem, až se někdo opaří,“ poučil oba duchy Květoslav. „Kolik jste za to vyfasovali?“

„Tři sta let,“ odpověděl Tom a sklonil hlavu.

„Kolik už máte za sebou?“

„Lehce za půlkou.“

„Podmínečné propuštění?“ zeptal se Květoslav zvědavě.

„Kdepák, my ho prý nedostaneme ani náhodou.“

„Dobře vám tak, to jsou těžké věci, co jste natropili. A pokud se během těch sto padesáti let nenapravíte, tak budete strašit i dál.“

„My víme,“ řekl sklesle Tim.

„Víte, máte za sebou sto padesát let a stejně jste se nenapravili ani o píď. Chechtáte se jako malí kluci, že jste pozabíjeli celou řadu chův,“ řekl vyčítavě Květoslav.

„Vždyť my jsme malí kluci. V době smrti nám bylo deset.“

„Kromě toho, že se musíte napravit a musíte svých hříchů litovat, byste měli konat i dobro. A strašení pro mlynáře je dobrý skutek.“

„Strašení že je dobré?“ divil se Tom.

„Pokud tím ochráníte mlynářovu mouku, pak ano. Když budete strašit jen lapky a zloděje, kteří si to zaslouží, nelze mluvit o hříchu. Ale co s vámi uděláme, když jste prošli kurzem a stejně nejste na strašení moc kloudní?“

„Pomoz nám, čaroději,“ prosil Tom a Tim se přidal. „Jo, jinak tu budeme strašit navěky.“

Čaroděj usilovně přemítal, jak by těm dvěma pomohl. Musel ale uznat, že tohle nejspíš bude nad jeho síly. Bude muset povolat Hermínu.

„Já vám asi nepomůžu, ale mám jednu dobrou kamarádku, která je také skvělá čarodějka. Poradím se s ní. Dosud jsem myslel, že na strašení lidí nic hrozného není. Přeci jde hlavně o to je vylekat.“

„To jsme si mysleli taky, ale nějak to nepůsobí.“

Čaroděj se rozhodl, že si musí ty dva vyzkoušet, aby měl o jejich strašení představu. Aby to ale bylo věrohodné, nesmí nic vědět o tom, že jde pouze o zkoušku. „Do doby než vám pomůžu, budete normálně strašit, jak nejlépe dovedete. Řeknu mlynáři, aby sem navozil mouku a dal rozhlásit po okolí, že jeho problém s mlýnem je vyřešen.“

Bratři se po době podívali. „Tak můžeme to zkusit,“ řekl opatrně Tim.

Květoslav vyšel z mlýna a namířil si to rovnou do pokoje, kde odpočíval Lotr. „Vyrážíme na cestu,“ oznámil.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (7. kapitola: Duchové jsou na draka, 1. část):

4. ostravak30 přispěvatel
29.04.2021 [7:14]

ostravak30Ok, díky

3. Fluffy admin
28.04.2021 [11:19]

FluffyAhoj,
ano, to ona mi do administrace celá přijde, ale jakmile ji naformátuju na čtení na stránkách (příslušné zarovnání a velikost písma, aby se to všem správně zobrazovalo), tak to z nějakého důvodu prostě "neschroustá" víc jak těch 5000 slov. Někdy i lehce přes, samozřejmě, ale pro jistotu doporučuju tuhle hranici na kapitolu.
Díky za pochopení. Emoticon

2. ostravak30 přispěvatel
28.04.2021 [7:11]

ostravak30Zdravíčko, ok, rozdělím, ale vyzkoušel jsem dle návodu, co mi byl kdysi dán jako kontrola právě pro tyhle případy a zobrazilo se mi to celé.

1. Fluffy admin
27.04.2021 [11:56]

FluffyAhoj,
článek bohužel musím vrátit. Stránky nedokáží pojmout tak dlouhou kapitolu (doporučujeme max 5000 slov) a po naformátování ji "useknou".
Prosím, rozděl ji tedy na dvě části.
Vracím i následující kapitolu - tam prosím zaškrtnout, že je ,Článek hotov´ až poté, co předchozí kapitola dostane datum vydání.
Díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!