OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (8. kapitola: Dlanicova princezna, 2. část)



Princezna Maruška si usmyslela, že nechce nezkušeného prince, a tak se do práce musí pustit Květoslav, jehož úkolem je najít vhodnou ženu a začarovat ji.

„Že se s ní vyspal a nechal ji ladem,“ pronesl Květoslav suše a vysloužil si za to bodavé pohledy Létavice a Hermíny.

Slonbidlo pokyvoval hlavou, jak si zpracovával v hlavě čarodějova slova a následně pokračoval. „Ovšem něco jí zanechal.“

„Bohatství?“ vykřikl Blesk.

„Dřevorubec a bohatství? To se mi nezdá,“ mínila Hermína.

„Milostný dopis na rozloučenou,“ zasnila se Létavice.

„A stálo v něm, že ji sice miluje, ale ona je na něj příliš krásná, chytrá a úžasná, a proto s ní nemůže být,“ zasmál se čaroděj.

„Cyniku,“ supěla Létavice.

„Mohu-li dokončit… všichni se mýlíte. Dřevorubec zplodil s princeznou dítě a zanechal je svému osudu. Dal přednost pijatikám před zodpovědností…“

„A lásce,“ znovu snila Létavice.

„A taky před tím být králem,“ upozornil ze střechy opět ležící Kecal s nasazenými brýlemi.

„Ano, před tím také,“ pokyvoval souhlasně Slonbidlo. „Princezna tak neměla moc možností, jak se vdát. Její rodiče domluvili sňatek s princem Radoslavem. Bohužel se až nyní, těsně před svatbou, zjistilo, že princ má minimální zkušenosti se ženami.“

„To já taky a nevadí mi to,“ zahučel Kecal ze střechy.

„Princ zrovna není ten, komu by to vadilo,“ poznamenal jen tak mimochodem Slonbidlo a doufal, že se ostatní dovtípí.

„Jak tomu mám rozumět? Nelíbí se to snad princezně?“ zeptala se Hermína.

„Ano. A proto jsem vlastně zde. Pan král žádá čaroděje, aby našel ženu, která by…“ Slonbidlo hledal vhodná slova, ale nějak se mu nedařilo žádná najít.

„Která by prince zaučila v posteli a poté jej s velkou slávou předala zpět princezně,“ dokončil za poštovního holuba Květoslav a mávl rezignovaně rukou. Letošní léto jej už opravdu nemohlo nic překvapit.

„Co?“ žasla konsternovaně Hermína.

„Slyšela jste. Důvodem, proč tuto záležitost svěřujeme do rukou čaroděje, je ten, že vše musí zůstat maximálně tajné. Takže Květoslav by měl vybrané dívce následně vymazat paměť, aby nikdy a nikde nemohla mluvit o tom, co se stalo.“

Následovalo dlouhé ticho doprovázené jen pohledy, které si vyměňovali střídavě Květoslav, Hermína a Létavice. „Ty snad tyhle případy přitahuješ, nebo co,“ řekla nejlepšímu příteli Hermína.

„Možná jsem staromódní, ale já stále věřím na lásku. Copak Marie Radoslava nemiluje?“ zděšeně se zeptala Létavice.

„Ne.“

„Ani trochu.“

„Ani trošku.“

„Malinko?“

„Vůůůbec.“

„Ždibíček…“

„Ani ždibíček ze ždibíčku.“

„Ale to je strašné,“ rozhodila cípy Létavice

„Dneska se už lidi neberou jen z lásky,“ řekl Květoslav.

„Bohužel je to tak,“ přitakala Hermína. „Ji by si s dítětem jen tak někdo nevzal a on si asi taky zrovna nemůže vybírat.“

„Kdy máme vyrazit?“ obrátil se čaroděj na Slonbidla.

„Pokud možno ihned, svatba by se měla konat za necelé dva týdny.“

„Kecale, Létavice, šup do práce - sbalte věci! Blesku, ty probuď tatínka. Tentokrát letíme všichni. Letíš přece s námi?“ zeptal se Hermíny.

„To si piš, slíbila jsem ti to. A to zrcátko bereme sebou, myslím, že se bude hodit.“

Když byly koberce naložené – na Létavici Květoslav naložil jako obvykle věci nutné na cestu a pár knih, na Lotra se usadil sám společně s Hermínou, Slonbidlem a Kecalem, vyrazili na cestu. Blesk se pohodlně uvelebil na matce. „Ale nemysli si, že jsme s tréninkem skončili. Nedovolím, aby ze syna vyrostl lempl.“

„Víte, co nechápu?“ dumal Květoslav. „Když je všechno tak tajné, jak se vám podařilo utajit, že má princezna syna?“

„To také nikdo netajil. Oficiální verze zní, že nápadník princezny – princ z daleké orientální země, se zabil pádem z velblouda.“

„Aha, to je velmi zajímavé.“

„Nemůžeme letět níž, nesnáším létání,“ stěžovala si Hermína.

„Ty jsi chtěla cestovat s námi. Koni jsem dal svobodu, tenhle způsob je rychlý a bezpečný.“

„Rychlý možná, bezpečný snad, ale já nesnáším výšky.“

„Minule sis nestěžovala,“ poznamenal Květoslav.

„Protože minule se Lotr tak netřásl.“

„Tak promiňte, ale já se před chvílí probudil. Navíc je vítr a mám co dělat, abych vůbec držel směr,“ vysvětlil otec rodiny.

„Je pravda, že to dneska nějak fouká. Na zemi je o mnoho příjemněji,“ řekl Květoslav a luskl prsty.

„Jo, a mi je zima,“ drkotala zuby Hermína, ale sotva dopověděla poslední slovo, přestala se třást. „ Už ne,“ zaradovala se. „Díky.“

„Není zač. Když jsme teď vyřešili zimu, co vytáhnout to zrcátko a vyzkoušet si ho? Z praxe vím, že je dobré si kouzelné věci vyzkoušet dřív na sobě než je začít používat na někom jiném.“

„Dobře, Květoslave, kdo bude první?“ Vytáhla Hermína zrcátko z vaku a podala příteli.

„Ty, byl to především tvůj nápad a ty jsi ho znovu objevila.“

„To jsem zvědavá, co mi řekne.“

Květoslav otřel rám od prachu lemem rukávu, pak na něj dýchl a stejnou péči věnoval i skleněné ploše. Téměř okamžitě poté se na středně velké ploše objevily modré oči s blonďatou kšticí a zářivým úsměvem plným perfektně bílých zubů. Tvář zrcátka zívla.

„Mohl bys na mě, prosím tě, nedýchat? Cítím z tebe rum.“ Drobný nos zrcátka začichal. „Bude to námořnický rum. Pěkně odleželý, dva až tři roky starý.“

Květoslav žasl.

„Je to blonďák, krasavec,“ zatleskala s téměř až dětinskou radostí Hermína.

„Za to ty vypadáš jako opelichaný a přerostlý medvěd s hustým kožichem.“

Květoslav vyprskl smíchy. „Mě nemůžeš urazit, já už slyšela jinčí.“ Mávla rukou klidně Hermína. „Nikdy jsem nechtěla vypadat jako nějaká překrásná fiflena.“

„I když…“ zrcátko klopilo zrak na všechny strany, „… kdyby ses ostříhala, zhubla, oholila si rašící knír pod nosem a podpaží a zbavila se té příšerné pleti, která se dá nazvat jen a pouze ksichtem, pak bys možná vypadala jako žena.“

Hermína jeho poznámku zcela přešla. „To je výborné zrcátko.“

Květoslav překvapením pozvedl oči. „Opravdu?“

„Jistě, copak to nechápeš? Je to zrcátko pravdy. Každému řekne pravdu do očí, ať je jakkoli nepříjemná. Květoslave,“ zvedla varovný prst, „musíš jej ale užívat s rozumem, ne každý o pravdu stojí a hlavně na ni není každý připraven.“ Pak se obrátila zpět ke kouzelnému předmětu a rychle požádala: „Mohl bys nám říct něco o tvém nynějším majiteli? O Květoslavu Dobromyslu Stehýnkovi?“ Ukázala na něj.

„Ty máš ale debilní jméno. Vlastně není tak debilní jako trapné. Ovšem jsem tvoje zrcátko, takže pokud si to nebudeš přát… aha, takže nebudeš, tak se o něm již nikdy nezmíním. A dál? Co říct, abych neurazil… Žádný tvor s ňadry a kulatým zadkem si před tebou nemůže být jistý. Přefikl bys i vlastní ségru, kdyby měla dlouhé nohy a dva balóny. Taky pěkně chlastáš. Kdyby tvé vnitřní orgány mohly, tak vylezou a dají ti pár facek. Téměř denně jsi zlískaný.“

„Tak já myslím, že by to stačilo. Zakazuji ti se o mně kdykoli a před kýmkoli šířit, i kdyby se tě zeptal. A teď mi řekni něco o tom koberci, na kterém právě letíme – o Lotrovi.“

„Myslím, že to nechci slyšet,“ poodlétla Létavice stranou.

„Tak to je taky pěkný ptáček. Kdyby to nebyl koberec, tak bych řekl, že jste dvojčata. Sice tak nenasává jako ty, za to si před ním nemůže být jistý ani kapesník. Jenže Lotr má přece jen jednu kladnou vlastnost. On se do těch hadrů a ručníků skutečně zamilovává, zatímco tobě jde jen o přefik.“

„Dobře a co nám řekneš o Létavici? To je ten koberec, který odlétl o kousek stranou, je to jeho manželka.“

„Chudák ženská. Stará se o domácnost, o jednoho ochlastu, o jednoho děvkaře a ještě o dítě. Ovšem taky je dost naivní. Věří v bezmeznou lásku a spravedlnost. Jak říkám, chudák.“

„Dobře, další na řadě je Blesk, to je jejich syn.“

Zrcátko se na Bleska zadívalo a pak se začalo chechtat, až mu z očí tekly slzy a mizely na hraně rámu. „Takt to je dobrý pacholek. Létající koberec, co nelétá. Prostě strašpytel, co víc říct.“

„Fajn, jako poslední zůstal Kecal.“

„Strašný vejtaha. Nemůžu s určitostí říct, zda každá jeho historka je pravdivá, tohle totiž zrcátko nedokáže – rozlišit, zda člověk mluví pravdu, nebo lže, můžu zhodnotit pouze jeho pocity. A ty mi říkají, že pokaždé mluví pravdu.“

„Vidíte,“ založil si křídla na prsou a dmul se pýchou.

„Ale to neznamená, že se strašně nevytahuješ. Jinak jsi taky hrozně moc na ženské, ale ty nemáš zase tak velké úspěchy u žen jako ti dva. I tvoje schopnosti doručování jsou dost chabé.“

„Co?“ vyvalil oči Květoslav a Kecal si začal tiše pískat a zírat neznámo kam.

„Vidím, že v minulosti doručil třináctkrát dopis na nesprávné místo, sedmkrát ho nedoručil vůbec a třikrát z toho proto, že ho ztratil, jednou dokonce zapomněl.“

„Ale taky mě jednou přepadli a okradli.“

„Dvakrát. Moc spolehlivá pošta nejsi.“

„O tom si ještě promluvíme,“ zuřil čaroděj.

„Já za to nemůžu, že mi ti pitomci řekli špatnou adresu.“

„To byli všichni z naší skupiny, které mezi sebou známe. Co takhle, kdybys jmenoval tadyhle Slonbidla? U toho to bude zajímavé, když ho vůbec neznáme,“ napadlo Hermínu.

„Nezlobte se, ale já jsem jen doručovatel dopisů, na mně není nic zajímavého.“

„Ale kdepak, že ne. Ty jsi taky pěkný hajzlík. Svého dědečka strčil do domova hned poté, co skončil na vozíčku. Přesto za něj pobíral zob. A spí s holkou svého nejlepšího kamaráda, no pěkné.“

„To všechno vidíš… tak zase takhle to není... úplně… přesné…“ koktal Slonbidlo.

„Ale je,“ trvalo na svém zrcátko, „bylo na to vánočním večírku. Tvůj přítel se zpil do bezvědomí… ne, počkej… ty jsi ho zpil do bezvědomí, aby sis pak mohl užívat s jeho holkou, čím dál lepší.“

„Myslím, že v nejlepším je dobré přestat,“ rozhodla Hermína a chtěla zrcátko schovat, když Květoslav pohnul rukou a ta její sáhla naprázdno.

„Ještě moment. Jak ti máme říkat? Přece tě nebudeme oslovovat zrcátko?“

„Co třeba blonďák?“ navrhla Hermína. „Nebo blondýn s velkou pravdou.“

„Milá dámo, já jsem blonďák jen pro dnešní den. Zítra mohu vypadat jinak. Pravidelně měním svůj vzhled, aby to nebylo tak fádní.“

„Aha,“ pochopila sklesle Hermína.

„Máš nějaké jméno?“ zeptal se napřímo čaroděj.

„Už mi říkali různě. I ty lichotníku, miláčku, čumáčku, hajzle, debile…“ vypočítávalo zrcátko.

„Ano, je nám to jasné,“ zastavila ho Létavice, která se opět připojila ke skupině.

„Ne, stálé jméno nemám.“

Všichni začali přemýšlet nad jménem. „Já bych klidně zůstal u toho hajzla,“ řekl Kecal a probodával zrcátko očima.

„Debil taky nebyl špatný,“ připojil se Slonbidlo.

„Nechte toho oba,“ okřikl je Květoslav.

„A co Pravdomluvák?“ navrhla Létavice.

„Moc dlouhé,“ zamítla Hermína a čaroděj souhlasně přikývl.

„Tak jen Pravdomluv,“ doplnil Lotr.

„Pořád,“ nesouhlasil tentokrát Květoslav a Hermína přikývla.

„Pravák,“ křikl Blesk a čaroděj s přítelkyní na sebe pohlédli a oba současně přikývli.

„Tak přeci jen k něčemu jsi,“ ocenil Pravák nejmenší koberec, který mu vymyslel jméno.

„Výborně, Blesku,“ významně pokýval hlavou Květoslav, „to se ti povedlo. Jméno je úderné, ale zároveň říká vše, Pravák. A teď si odpočiň.“ Zasunul zrcátko zpět do vaku.

„Kdy tam budeme?“ obrátila se Hermína na Slonbidla.

„Copak já vím? Zeptejte se vašeho dopravního prostředku,“ odpověděl stroze stále ještě trochu uražený poštovní holub.

„Už jen chvilku, ten silný vítr má i jednu výhodu, nese nás na tu velkou vzdálenost vážně rychle.“

Netrvalo moc dlouho a skupina přátel zahlédla první obrysy zámku, nad jehož nádvořím se brzy oba koberce vlnily a kde už je čekaly královské páry rodičů.

„Vítám vás, čaroději, koukám, že jste si na cestu vzal početnou výpravu a dokonce jste přiletěl na létajících kobercích. Od čaroděje jsme čekali ledasco, ale létající koberec…“ Kroutil nevěřícně hlavou král. „Dovolte, abych vám všechny představil. Já jsem králem zdejšího království – Utřifous jméno mé,“ uklonil se, „moje žena Madla,“ královna udělala pukrle. „Naše království se jmenuje SYKR – tedy SÝrové KRálovství.“

„Ale brzy se přejmenuje na Radoslavovo vítězné, šťastné a bezpečné království,“ vložil se do králova monologu král Radoslav a postoupil o dva kroky dopředu. Utřifous jen polkl hořkost na jazyku, zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak se usmál. „Ano, to je pravda, po svatbě to tak bude.“

„Já jsem král Radoslav dvacátý pátý, můj syn Radoslav bude svěřen do tvé péče,“ podstatně ztišil hlas. „A má žena Josefka Karolka Petúnie Lenkoslava Svatoslava Radoslavová.“

„Teda, ten snad vyjmenoval celou rodinu,“ poznamenal Kecal.

„Mlč,“ okřikl ho tiše Květoslav, ale král Radoslav to slyšel.

„Co prosím?“

„To nic, mluvím se svým holubem.“

„Váš holub mluví?“ pozvedl obočí v úžas Utřifous.

„Ano, holub i koberce. Na to bych vás chtěl upozornit, vy jim nemůžete rozumět, ale oni vám rozumí každé slovo.“

„Aha, mohli bychom se, prosím, přesunout do sálu? Zde je moc uší k poslouchání,“ navrhl Radoslav.

„Jistě, přece se nebudeme bavit zde,“ přitakal Utřifous a všichni zamířili do zámku, jen Slonbidlo se od nich odpojil. V hlavním sále se posadili k podlouhlému stolu, který byl zaplněn nejrůznějšími pochoutkami, karafami s vínem a vodou.

„Jak vidíte, připravili jsme pro vás malé občerstvení.“

„Děkujeme, vy jste se nám představili, tak bychom to samé měli udělat i my. Můj přítel Květoslav občas na tyto věci zapomíná.“ Čaroděj se nuceně zazubil. „Já se jmenuji Hermína Krasokulová, jsem také čarodějka.“

Utřifous si všiml rozezleného čarodějova pohledu a rychle přispěchal s omluvou. „To já se vám omlouvám, že jsem se prve nezeptal na vaše jméno, ctěná čarodějko, a že jsem vás tak neomale-ně přeh-lédl.“ Král konsternovaně pozoroval Kecala, který se vrhl na tác s husou a přidržujíc si ji křídly do ní zuřivě kloval. Hermína rychle pochopila, kam Utřifous hledí a Kecala okřikla.

„Co je? Mám hlad.“

„A to nemůžeš jíst normálně jako… holub?“

„Ale já jím jako holub.“

„Tady jsi na zámku, copak nevidíš, že tady dodržují určité způsoby?“

„Vidličku s nožem mi v mé velikosti nedodali,“ ohradil se holub a pokračoval.

„Asi nečekali, že přijede holubí žrout,“ poznamenal Květoslav. „Omluvte našeho holuba, příborové nástroje jsou na něj moc velké.“

Kecal právě chlemtal víno z poháru a vzápětí jej na sebe převrhl.

„To je v pořádku, kdo je váš přítel, je i náš,“ řekla královna Madla.

„A vaše koberce nic nepotřebují?“ pohlédl na opodál se vlnící tříčlennou rodinku Radoslav.

„Ne, zatím ne. Později snad,“ ujistil Květoslav.

Kecal si krknul a tomu všichni přítomní rozuměli.

„Ty jsi ale prase,“ řekla mu přísně Hermína, zatímco se s naplněným břichem Kecal svalil na záda a těžce oddychoval.

„Mohli bychom, prosím, už přistoupit k řešení naší situace?“ promluvila manželka Radoslava.

„Ano, to bude nejlepší,“ tleskla radostně Madla a obě ženy se na sebe podívaly.

„Tedy, naše situace je taková…“ ujal se slova Utřifous.

„Slonbidlo nás o všem informoval, tuhle část můžeme přeskočit,“ vložil se do jeho řeči Květoslav. „Já chci jen vědět, která dívka by měla vykonat tento úkol.“

Všichni členové královského rodu se na sebe podívali. „My jsme přirozeně doufali, že tohle bude na vás. Součást vašeho úkolu bude tuto dívku najít,“ řekl Utřifous.

„Aha,“ povzdychl si Květoslav.

Sotva se všichni ubytovali ve svých komnatách, sešli se v té, kterou obývala Hermína. Čaroděj přecházel sem a tam.

„To je mi věc, já myslel, že my se máme postarat jen o tu paměť. A ne že jim budeme hledat holku, která bude ochotná skočit na prince,“ brblal.

„Myslela jsem, že by to mohlo být docela příjemné,“ poznamenala jen tak mimochodem Hermína.

„Jak to myslíš?“ zastavil se Květoslav a věnoval jí tázavý pohled.

„Měl bys přece zjistit, jestli se ta dívka na ten úkol hodí, ne?“

„Tak to v žádném případě,“ mávl Květoslav razantně rukou, což všechny překvapilo, „já nehodlám strávit veškerý svůj čas zde tím, že budu týdny hledat holku dobrou v posteli.“

„V tom případě…“ začala Hermína.

„Co? Co v tom případě?“ zeptal se podrážděně Květoslav.

„Bych měl jeden nápad, jak to vyřešit.“

„Jak?“ nechápal.

„Je to jednoduché řešení našeho problému.“

„Mohla by ses laskavě vyjádřit?“

„Prostě… tak mě napadlo… zkrátka…“

„Už to řekni!“ zařval Květoslav.

„Já! Udělám to já,“ opáčila mu stejným tónem.

Všichni se po sobě podívali.

„Moment,“ zvedla prst varovně, „moment… neříkejte nic… ekla jsem nic neříkat, chci to vysvětlit.“

„Nikdo nic neříká,“ ujistila ji Létavice.

„Vím, že vypadám jako šereda. Vím, že bych si na sebe musela natáhnout pytel na ořechy s dírou uprostřed, ale…“ opět zvedla ukazováček, „jsme přece čarodějové. Stačí udělat lektvar a já budu krasavice.“ Rozpřáhla vítězoslavně ruce.

„Ale ty nechceš být krasavice,“ oponoval jí Kecal.

„Já ne, ale pradlenka Madlenka ano.“

„Kdo?“ podivil se čaroděj.

„Pradlenka Madlenka.“

„Proč zrovna tohle?“ vlnil se tázavě Lotr.

„Někdo být musím a tohle se hezky rýmuje. Ono je to jedno, kdo jsem a co budu, hlavně, že budu mít zase chlapa?“ vykřikla radostně Hermína.

„Ty to myslíš vážně?“

„Jistě, Květíku. Máš snad lepší nápad? Žádnou holku nemáme a ušetříme náklady s přípravou lektvaru zapomnění.“

„Fajn,“ Květoslav si lehl do lůžka a podložil si hlavu rukama, „když o to tak stojíš, proč ne. Ale byliny i lektvar si připravíš sama.“

„To je to nejmenší, stejně jsem v tom lepší než ty.“

„Neodporuju ti.“

Hermína radostně poskakovala po komnatě, až nadskakovaly ozdoby na poličkách. „Já budu mít chlapa, já budu mít chlapa,“ výskala.

„To se mi teda vůbec nelíbí. Myslela jsem, že v tomhle jsi se mnou,“ obořila se na Hermínu Létavice.

„V čem?“

„Že k… no k… k tomu prostě patří láska.“

Hermína k ní přistoupila a objala ji kolem cípů. „Podívej, já se taky lásce nebráním, ale když není, tak není. Co mám dělat? Víš, jak dlouho jsem neměla muže? Tak strašně dlouho, že mi stačí, když bude mít výkonného ptá… chci říct, když bude mužem. Ale taky mi to zase na strašně dlouho vydrží.“

„Já vím, ale jen tak?“

„Každá žena má své potřeby. To je příroda.“

Létavice si povzdechla.

„Já ji chápu,“ řekl Lotr.

„Ajaj,“ sykl Květoslav.

„Co? Být tebou tak mlčím, zrovna ty.“

Lotr se nadechl k odpovědi, ale pak jen mávl cípem a polkl.

Hermína se ihned po obědě vydala na sběr bylin, které nutně potřebovala ke kouzlu, jež by z ní udělalo nesmírnou krasavici. Květoslav mezitím strávil krátkou procházku v zahradě nejprve s princem a poté měl v plánu poznat i princeznu. Jeho praxe mu radila, aby vždy poznal toho, s kým provádí jakákoli kouzla. Nemálokrát se to hodilo.

„Vysvětli mi, princi, jak je možné, že tedy s žádnou ženou nikdy… chápeš, ne?“

„Já… já prostě nevím. Nějak se mi ty ženy vyhýbaly.“

„Copak jste neměli nějakou hezkou služebnou? Pradlenu? Šičku? Učitelku,“ vypočítával Květoslav. „Ty sice bývají přísné, ale moc dobré. Asi proto, že to učení mají v krvi. Ale je pravdou, že mě u toho jedna mlátila ukazovátkem.“

„Všechny vdané.“

„To není nemoc.“

„A všechny morálně silné.“

„To už občas nemoc bývá.“

„A vy myslíte, že se najde nějaká, co by se ujala tak… tak tragického prince, jako jsem já?“

„No… myslím, že už jsme jednu našli,“ poplácal čaroděj Radoslava po zádech.

„Vážně?“ užasl princ.

„Buď bez obav.“

Teprve až princ zmizel v zámku, vykoukla zpoza stromu princezna. „Už je pryč?“

„Ano,“ zkontroloval ještě pohledem pro jistotu čaroděj.

Marie s úlevou přišla blíž. „Řekni sám, čaroději, opravdu si mám vzít takové individuum?“

„A zbývá ti něco jiného? Nezlob se na mě, ale taky jsi tomu přispěla svým dílem,“ vyčetl jí drobně čaroděj.

„To máš pravdu,“ přiznala zkroušeně.

„Nic si z toho nedělej. Tu vhodnou dívku jsme už našli.“

„Opravdu?“ zeptala se Marie a čarodějovi se zdálo, že z toho měla radost.

„Víš… mít o svatební noci v loži dlanice.“

„Koho?“

„Dlanice… ty nevíš, co to je?“

„Teď si nějak nevybavuju…“

„Tak se v našem kraji říká tomu, co neměl ženu. Dlanic – že jako jenom dlaní…“

Květoslav chápavě přikývl.

„Princi už pomáháte, co kdybys taky pomohl mně?“

„Jak to myslíš?“

Princezna se zastavila a obrátila se k čaroději čelem. „Tak, že bychom šli ke mně do komnaty a probrali bychom to… tak nějak… zevrubněji.“

„Aha, zevrubněji,“ opakoval čaroděj.

„Přesně, pořádně do hloubky.“

„Jistě, víš, Maruško, máš si brát Radoslava, co když nás někdo uvidí? To bych nerad riskoval.“

Marie pokynula ukazováčkem, aby ji následoval. Zahrada se mírně svažovala. Princezna došla až k záhonu s fialovými květy a sehnula se. Chvíli trvalo, než nahmatala úchyt, za který zvedla poklop i s květinami.

„Chytré,“ uznale pokyvoval čaroděj.

„Chodba odtud vede až do mého pokoje. Vytvořil mi ji otec v dětství pro případ nebezpečí. Například, kdyby byl hrad obléhán děsivou obludou, abych mohla nepozorovaně uniknout.“

Po třech kamenných schodech vstoupili do vlhké, studené a kameny dlážděné chodby. Princezna za sebou kryt zase zatáhla. Květoslav luskl a celá chodba se ozářila bílým, ale neoslňujícím světlem.

„To jsi nemusel, znám to tu jak své boty. Prošla jsem to tu víc než tisíckrát. Chodím tu i po tmě.“

Dlouho šli chodbou po rovince. Květoslav soudil, že právě přecházejí pod zahradou. Pak následovalo mírné stoupání, což čaroděj přisuzoval pomalému návratu do zámku. A prudce stoupající schodiště bylo vcelku jasným náznakem, že brzy budou v komnatě princezny Marie. A to se také stalo. Celá zadní stěna i s obrazem se otočila a čaroděj s princeznou prošli.

„Takhle jednoduše jsem se dostávala ven i při domácím vězení. Po mnoha letech otec s matkou zapomněli, že mi něco takového vybudovali.“

„Víš, princezno, já mám stále pochyby, zda to, co chceš udělat… teda vlastně chceme, je správné.“

Princezna k němu přistoupila a položila mu ukazováček na rty. „Tak já tvé pochyby hned vyvrátím, ano?“  Pak si svlékla šat.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (8. kapitola: Dlanicova princezna, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!