OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love, Gabe: Kapitola pátá



Love, Gabe: Kapitola pátáRaf je v letadle do Bostonu a má další vidinu. Změní se tentokrát jeho přístup k ní? Udělá něco, čím změní budoucnost? Ať se líbí! :)

Metalista, čarodějnice a autobus

Josie Rafa přinutila zabukovat si letenku. Nemohl k tomu říct nic víc, než že jeho sestra dokázala být setsakramentsky přesvědčivá, když jí o něco šlo. Překvapilo ho, že i v brzkém ranním letu z New Orleans do Bostonu následujícího dne byla ještě volná místa, a tím tuplem že byly letenky v přijatelných cenových relacích.

V jedenáct se připojil ke skupince ztřeštěných holek, které byly v baru na rozlučce se svobodou. Pařil s nimi až do tří, nemluvě o rychlovce na záchodech se sestrou budoucí nevěsty. Neplánoval to, prostě se to stalo, jako obvykle. Litoval, že ji nemohl vzít nahoru a užívat si s ní o něco déle… byla dost dobrá. No, lepší než průměr a jemu to kupodivu stačilo.

Poté, co ráno nasednul na letadlo, to téměř okamžitě zalomil. Na letišti si dal dýmku v kuřárně, panáka bourbonu v jednom z mála otevřených barů. Vzhledem k tomu, že hladina alkoholu v jeho krvi byla ještě pořád vysoko nad normálem, odpadnul jako kus omítky. Stačilo se zachumlat do šedivé mikiny a opřít se o plastovou stěnu letadla. Měl před sebou tři hodiny letu a neměl v plánu nechat se vyrušovat.

Bohužel, nepodařilo se mu prospat celý let. V určitém bodě si k němu přisednul rozložitý muž, čehož si nevšimnul. Co už ale nemohl ignorovat, byl moment, kdy se muž loktem dotknul hřbetu jeho dlaně. Natahoval se totiž do kapsy sedadla před tím Rafovým proto, že v ní byl magazín aerolinky, zatímco kapsa sedadla před tím tlusťochovým to privilegium neměla. Raf sebou nespokojeně zašil a pootevřel jedno oko. Pohledem se setkal s omluvně se culícím otesánkem chystajícím se k projevu. Ať už chlap řekl cokoli, Raf to neslyšel. Obraz před jeho očima se totiž dramaticky změnil.

Najednou se nenacházel v letadle, ale v autobuse. Už neseděl, ale stál na schodech v přední části kabiny vedle řidiče. Vozidlo zrovna vjíždělo do zatáčky, tudíž měl co dělat, aby se včas chytil plastového madla za účelem předejít pádu.

„Ugh! Co to zas je?!“ vypotil funivě, než vysoce káravým pohledem vyhledal řidiče onoho vehiklu. Och, jak ho překvapilo, že jím byl ten zavalitý chlap z letadla. Ne, počkat, vlastně ho to nepřekvapilo ani trochu. Jeho vidiny zkrátka přicházely a odcházely i víckrát za den. Co se jejich délky týkalo, různila se od několika sekund po minuty. Nejdéle byl mimo snad pět minut… teda, aspoň tak to říkala ta kočka, s níž tu noc spal.

„Hej, Niki Laudo! Co kdybys zpomalil?! Vezeš člověka s kocovinou!“ křiknul nahněvaně, jelikož cestujícím za jeho zády začaly do uličky padat tašky, termokelímky, berličky, mobily, nebožáci stojící v prostoru mezi dvěma řadami sedadel byli nucení balancovat o sto šest. To vše mělo za důsledek změť přehnaně hlasitých zvuků.

Tak tohle bylo spěchající MHD… Životu nebezpečný, prohnalo se mu hlavou. Zlaté New Orleans se svými ekotramvajemi, které nejezdily rychleji než padesát kilometrů v hodině. Jako pasažera ho jejich maximální rychlost sice vytáčela, ale pochopil, že situace v Orleans byla pořád lepší než tenhle zmatek, v němž lidi padali jako hrušky proto, že si řidič spletl silnici s okruhem Formule 1.

Brzy přišla další zatáčka a s ní i další řidičův prudký pohyb volantem. Rafovy pokusy o nápravu byly zcela očividně marné. Tlusťoch jeho směrem neutrousil ani jediný pohled, z čehož Raf odvodil, že o něm nevěděl. V momentě, kdy byl autobus ze zatáčky úspěšně venku a řidič přeřadil na vyšší rychlostní stupeň, však Donaghue spatřil přímo před čelním sklem člověka. Byl jím nikterak vysoký chlap, jehož autobus srazil a odmrštil několik metrů vpřed. Tlusťoch pak sice hned šlápnul na brzdu, ale to na skutečnosti nic nezměnilo.

„Kriste pane!“ vypravil ze sebe řidič autobusu, zcela očividně v šoku. Ve tvářích byl úplně bledý, oči měl vytřeštěné hrůzou a do toho se ještě začal potit. Teda, ne že by se dosud nepotil; teď už to ale bylo zřetelné i na jeho pažích, které se začaly lesknout onou mízní tekutinou. „J-já jsem… srazil jsem… za-zabil jsem člo-člověka!“

„To není jistý,“ opáčil Raf, přičemž se i on sám zhluboka nadechnul, ve snaze zklidnit se. „Jako, nejspíš jo – přece jenom, bus je bus a lidský tělo je křehký… ale bejt tebou, jdu ho radši ještě očekovat.“

„C-co mám dělat?“ ptal se řidič sám sebe. Víc důkazů o tom, že ho tlusťoch neviděl a neslyšel Donaghue nepotřeboval. „První pomoc… jo! Dám mu první… kurva, jak se dává první pomoc?!“

Raf si povzdechnul, u čehož protočil očima. Usadil se na jeden ze schodů, lokty se opřel o stehna a čekal, co se bude dít. „Nejdřív volej devět jedna jedna, ty idiote.“

„Hej, lidi!“ Řidič autobusu se konečně rozhoupal k akci. Rozepnul si bezpečnostní pás, vyhrabal se do stoje na své prasečí nožičky a vyšel z úkrytu své kabinky. „Je tu nějaký doktor?“ otázal se cestujících dosti zoufale. „Nebo aspoň někdo, kdo ví, jak dát první pomoc?!“

Raf se už už nadechoval k odpovědi, jenže ho svým kvapným přihlášením předběhla jakási žena.

„Ano, tady! Já jsem zdravotní sestra v Bostonské všeobecné,“ houkla hlásící se starší, elegantně oblečená dáma s růžovým melírem. Seděla v páté řadě u okna. „Co se stalo?“ 

„My-myslím, že… já… a-asi jsem srazil člověka,“ přiznal řidič a ona se začala uličkou prodírat jeho směrem. Raf se na moment vyklonil, aby na dotyčnou lépe viděl.

„No to je malér,“ odtušila velmi moudře.

Raf tento její projev neopomněl ohodnotit pohrdlivým odfrknutím. Neměl výčitky svědomí za neuctivost – nikdo ho tu neslyšel ani neviděl. Mohl si beztrestně dělat, co jenom chtěl.

„Volejte devět jedna jedna, já se na něj jdu podívat,“ pokračovala ta paní, a tak ji brunet obdařil ironickým potleskem.

„Bravo! Nobelovku za nejinteligentnější sestru v autobusu získává…“ dramaticky se odmlčel, „paní s růžovým melírem! Gratulujeme, skoro jste zachránila sraženého! Škoda jen, že jste nepohla kostrou a NEPROVEDLA PRVNÍ POMOC VČAS!“ Raf se zdvihnul na nohy, naklonil se k uchu té ženy a z plných plic do něj zařval druhou půlku poslední věty.

Nečekal, že sestřička zareaguje, ona se však zastavila při sestupování z autobusových schůdků a zamračila se. „Prosím? Kdo to řekl?“ zahučela si pro sebe. Nakonec nad tím sice jen mávla rukou a pokračovala v cestě ke zraněném (teď už nejspíš mrtvému), Rafovi to ale stačilo.

Zpozorněl. Slyšela ho? Musel řvát, aby ho v jeho vidinách lidi slyšeli? V tom případě, proč při své včerejší noční můře, v níž hrál první housle jeho bratr, řvát nemusel? Záhada… další.

Následoval zdravotní sestru po vozovce k bezvládnému tělu muže. Trochu ho udivilo, že kolem neprojelo žádné jiné auto – zcela očividně byli v centru Bostonu. Slunce svítilo jako divé, proto tipoval, že byl vrchol odpoledne. Přesto nikde žádný provoz a vlastně… najednou to nebyla jen auta, čeho se tomu místu nedostávalo.

Veškerý pohyb ustal. Zdravotní sestra se zastavila v půli kroku vstříc tělu sraženého. Řidič autobusu znehybněl, když si zvedal čepici, zatímco hlavy zvědavců z řad cestujících bez náznaku změny místa vykukovaly ze dveří autobusu. Raf zdvihnul podezíravě nakrčil obočí. Stálo skutečně všechno – od cyklisty až po školku na nedalekém chodníku. Pohnul se, aby se ujistil, že nebyl jedním z těch zkoprnělých nešťastníků. Kupodivu se mu to podařilo, a tak tuto skutečnost přisoudil faktu, že tu vlastně ani nebyl.

Vedle Donaghua touto změnou netrpěl jen jediný další člověk – sražený chlap.

„Nó, to tu ještě nebylo,“ zhodnotil realisticky, než těknul pohledem k oživlému chlápkovi. Oděn byl do šedivého svetru a černých, potrhaných riflí. Raf si až při bližším pohledu všimnul, že měl divné duhovky… oranžové? Ne! Rudé. Počkat… měnily barvu, tak dlouho, dokud se neustálily na černé.

„Čau, chlape! Tohle… eh, to asi děláš ty, že?“ zkusil se ho zeptat, reakce se však nedočkal. Bývalý sražený pokračoval ve své cestě ke stojící zdravotní sestře, přičemž mu ve tváři hrál podivný výraz. Raf si ho dokázal spojit jen a pouze se slovem nebezpečný. „Hej, metalisto! POČKEJ na mě!“ křiknul, v důsledku čehož se chlápek na moment zatvářil, jako by něco zavětřil. Raf tak dostal příležitost ho dohnat a dále v chůzi pokračoval po jeho boku. „Hele, takže… tohle strnutí, nebo co, je fakt hustý. Něco takovýho jsem ještě neviděl, a to vlastním bar v New Orleans. Ale, no… víš, bylo by skvělý, kdybys mi řekl, co máš teď v plánu.“

Odpovědi na otázku se mu dostalo dříve, než by se mu líbilo. Ten, jehož nazval metalistou, se zastavil těsně před zdravotní sestrou, již si chvíli mlčky prohlížel. Pak natáhnul ruku před sebe a Raf by přísahal, že se mu na dlani objevily plameny. Nejprve drobné, jenže ty se postupně vyvinuly v silný proud ohně. Ten pak narazil zdravotní sestře do hrudi a ona začala hořet.

Rafovi spadla brada, oči měl navrch hlavy. Přitom se snažil přijít na způsob, jak nehybnou bezbrannou ženu uhasit bez hasícího přístroje a vody.

„Ne… TO NE! Cos to udělal, ty hajzle?!“ Sundal si mikinu, jíž se pokoušel plameny udusit. Jenže to nezabralo. Nejen, že ho přítomní neviděli a neslyšeli; v tomhle bludu neexistovalo ani veškeré jeho počínání. Zdvihnul ruku a dal sraženému pravý hák. Nestalo se zhola nic – jeho ruka prošla metalistovou tváří, jako by byla nehmotná. Do očí mu bůhvíproč vhrkly slzy. „Chtěla ti dát první pomoc! Zasranou PRVNÍ POMOC! A TYS JI ZA TO-“

Sakra práce! Byl bezmocný… úplně. Nemohl pro záchranu té ženy vůbec nic udělat. Ty plameny, děs v jejích očích… měl z toho všeho setsakramentsky divný pocit. Tak divný, že mu díky němu došlo, že tohle už se jednou stalo. 

Otočil se kolem své osy, aby se ujistil, že nestál na tomtéž místě jako v minulé noční můře, která byla velmi podobná. Oheň, křik lidí, beznaděj, bezmoc. Zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Snažil se vzpomenout si, kdy a v souvislosti s kým už to jednou zažil, ale… zaboha si to nemohl vybavit.

„Slíbil jsem ti, že se setkáme v pekle, čarodějko. Já své slovo splnil, na rozdíl od tebe,“ špitla bývalá oběť autonehody – ten sražený chlap – s ledovým klidem těsně předtím, než hořící ženu obešel a vydal se ulicí kolem autobusu pryč. Rafael procitnul až v momentě, kdy se do výjevu vrátil pohyb poté, co se ten vrah, žhář, nebo co to bylo, rozplynul v černém kouři.

„Ho-hoří… ta zdravotnice!“ vypravil ze sebe přidušeně Rafael v sérii rychlých výdechů a nádechů. Srdce mu bilo jako splašené, ve tvářích byl rudý. Přál si ji zachránit, nebo jí alespoň nějak pomoct! Jenže to byla jen vidina, s čím měl tu čest. Sundal si kapucu a kouknul kolem, aby zjistil, kde vlastně je. Kabina letadla… dobrý. Nebyl důvod panikařit. Chtělo to jen pořádnou dávku chlastu, jelikož začal střízlivět.

„Cos to říkal?“ otázal se ho jeho rozložitý spolusedící, který si zabukoval dvě sedadla vedle sebe, aby se nemusel omezovat. Raf se musel vyklonit dopředu, aby na řidiče autobusu přes jeho ohromné břicho vůbec viděl. 

„Ehm… že je v Bostonu o hodinu více,“ pokusil se stvořit nějakou alternativu k tomu, co skutečně předtím vyslovil a rychle utekl pohledem k miniaturnímu okýnku. Uslyšel šelest a odvodil, že se tlouštík pohnul. Pro jistotu se tedy natlačil na stěnu, aby předešel případnému kontaktu.

„A jo! To mně nedošlo,“ zahalekal řidič autobusu. „Dík za připomenutí.“

„Není zač.“ Chvíli bylo ticho, to jak si tlouštík upravoval čas na hodinkách.

„Páni, tak to dopadá, když se po dvou měsících v ráji člověk dostane zpátky do reality. Nevím, která bije!“ postesknul si řidič… pokud tedy Rafova vize byla pravdivá a on byl skutečně řidičem autobusu, že jo.

Zkontroloval hodinky a zjistil, že mají před sebou ještě zhruba půl hodiny letu. Vzhlédnul za účelem zjistit, zda náhodou uličkou nekráčela letuška s palubním servisem, ale měl smůlu. Pracovnice téhle nízkonákladové letecké společnosti očividně svou pracovní dobu trávily zašité v zadním kamrlíku.

S výdechem se zapřel do opěrky svého sedadla. Ruce si položil na madla po stranách a natáhnul nohy. Ne moc, protože mu to sedadlo před ním nedovolilo. Prohlédnul si magazín, očekoval jídelní a nápojový lístek. Pak se začal nudit.

„Vracíš se domů?“ otázal se ho směle tlusťoch a Raf k němu trhnul hlavou. 

„Ne, jedu na návštěvu,“ odpověděl upřímně, na což jeho společník přikývnul. „Co vy?“

„Domů. Dva měsíce jsem byl v lázních, teď musím znovu začít makat. Stará by mě hnala, kdyby ne.“

„To chápu, výplata je výplata,“ Raf mu věnoval pokřivený úcul. „Hele, já vás asi odněkud znám. Neřídíte náhodou v Bostonu autobus?“

„Jasná věc! Jak to víte?“ podivil se tlouštík. Raf trhnul rameny.

Dobrá otázka! Skvělý že se ptáte… Měl jsem vidinu, ve které shořela ženská proto, že jezdíte jako blázen a navrch neumíte dávat první pomoc!

„Jezdíte trasu, po který jsem sedm let jezdil do práce,“ zalhal. Měl jedinečnou možnost zjistit, jestli jeho vidina byla pravdivá, nebo ne. Stačilo ji jen chytit za pačesy.

Chlap se zasmál a drcnul do Rafa kyprým loktem. „Tak to je dobrej gól! Svět je malej!“ vykřiknul radostně.

„To je…“ zahučel rádoby nadšeně brunet, „víte, že mě práce řidiče vždycky lákala? Akorát… přijde mi dost nebezpečná a… eh, zodpovědná. Vézt plný autobus lidí s vědomím, že nesmíte nabourat – to chce kuráž.“

„Hm, ani ne. No, možná v prvních letech, ale když tu práci děláš dvacet let, strach zmizí.“ Špekáček pokrčil rameny, v důsledku čehož se Donaghue zašklebil.

Jo, to jsem viděl, pomyslel si kousavě. Už už se nadechoval, že se spolucestujícího zeptá, zda už někdy měl nehodu, ovšem autobusák ho předběhnul: „A co děláš ty, kluku ušatá?“

Ehm, mám… dávám kurzy první pomoci,“ opravil se předtím, než stihnul říct pravdu.

Tlusťoch uznale hvízdnul. „Takže zdravotník… hm, slušný. To seš v balíku, ne?“

„No, ani ne. Ve čtvrťáku jsem nechal školy.“ Tentokrát ani nemusel lhát – skutečně chodil na medicínu a skutečně studium před pěti lety vzdal. Důvod byl prostý, neměl na to. Medina byla zatraceně těžká a on vlastně ani nebyl studijní typ. Zůstával na ní jen proto, že si to přála máma, a když umřela, shrábnul svůj úděl dědictví, koupil za něj bar v New Orleans a vysmahnul z Bostonu jako ohnivá čára.

„Jo tak…“ vydechnul tlouštík, načež neurčitě máchnul rukou. „No, ono stejně není vo co stát. Dneska už má glejt z vejšky každý debil, to nic nedokazuje.“

Z reproduktorů se ozval kapitánův hlas se sdělením, že se bude v nejbližších minutách přistávat a obvyklou sadou příkazů typu uveďte servisní stolek do svislé polohy. Pasažéry to na chvíli rozptýlilo.

„Hele, chlape, ty tvoje kurzy… je to nějak fyzicky náročný, nebo tak?“ otázal se ho tlusťoch.

Donaghue tázavě pozdvihnul obočí přesně tak, jak to dokázal i jeho starší bratr. „Není. Naučíte se na nich hlavní věci – jak zacházet s člověkem v bezvědomí, jak správně dát umělé dýchání, masáž srdce, a tak podobně.“

„Kolik mi to zabere času?“

„Čtyři hodiny ve třech dnech.“ Vařil z vody z toho, co si pamatoval z fakulty. Vedení kurzů první pomoci byla pro studenty medicíny obstojná, dobře placená brigáda.

„A kolik za to chceš?“

„Okolo třiceti dolarů za den, tuším. Neřeknu vám to přesně, ale dám vám číslo na koordinátorku kurzů první pomoci městského úřadu. Ta vás-“

„Takže mě bude učit nějaký papaláš z radnice, co by vzal nohy na ramena jako první, kdyby se náhodou objevil u nehody… Tak to ne, chlape, do toho nejdu,“ dal ruce vzhůru a zavrtěl hlavou.  

Raf si z celého srdce přál, aby mohl kurzy první pomoci bránit. Nejspíš by i stačilo, kdyby řidiče ujistil, že je vedou profesionálové, jenže za to nemohl dát ruku do ohně. Už v dobách, kdy na nich brigádničil, se z něj papaláši z úřadu snažili mediky vyštípat. A to jen proto, že úředníků bylo moc a peněz málo.

Tohle ale byla jedinečná šance, jak toho chlápka připravit na to, co se stalo v jeho bludu. Netušil, zda se to vyplní, nebo zda už se to stalo. Nevěděl ani, zda může věřit sám sobě – svému mozku a už vůbec svým medickým schopnostem. Instinkt mu sice dost nesmlouvavě našeptával, že tuhle věc nemůže nechat být, ale…

„A co kdybych váš kurz vedl já?“ navrhnul, v důsledku čehož tlouštík zpozorněl. „Nedostal byste za něj certifikát a bylo by to na černo, ale měl byste to za deset dolarů za den, plus, nejsem papaláš a znáte mě.“

Chlápek přemýšlivě zamručel. Několik sekund se rozmýšlel, než k Rafovi natáhnul ruku. „To by šlo… dohodnem se.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Love, Gabe: Kapitola pátá:

2. Maya666
11.09.2020 [17:23]

Paráda Emoticon Emoticon

1. Fluffy admin
09.09.2020 [21:29]

FluffyRaf je zpátky na scéně! Emoticon Já nevím proč, ale zatím je mi ze všech nejsympatičtější. Emoticon Takovej průserář, co má všechno na salámu... Emoticon No, i když všechno asi úplně ne, když se nabídnul, že někomu dá kurz první pomoci, že? Co ta vize mohla znamenat? Byla to budoucnost? Minulost? Nebo prostě jen nějaká alternativní realita? A může ji Rafael tímhle nějak ovlivnit? A jaký má vůbec schopnosti? Mám zatím dost otázek, tak doufám, že brzy na ně dostanu odpovědi. Emoticon Jsem zvědavá na příště! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!