Majitelka mého těla - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lukasz se po dlouhé době konečně dočkal činnosti, která mu nejvíce díky samotě chyběla. Probudilo to ovšem v něm i něco většího - chuť zabíjet.

07.01.2014 (19:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1232×

∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞

Kapitola 4: Hra začíná

„Můžeš to přitáhnout i víc…“ poradil jsem jí, když jsem byl už naprosto celý zabalený ve dvou třímetrových dekách a svázaný hrubší prádelní šňůrou.

Ležel jsem na měkké zemi; tedy koberci s dlouhými metrovými štětinami. Nicol kolem mě poskakovala a plnila má zvrácená přání při bondage. Jelikož to dělala poprvé, jak mi řekla, radil jsem jí, jak na to.

Po konečném utažení šňůry jsem ucítil, jak vzala vždy z jedné a druhé strany jedno vlákno a zamotala je do sebe. Když tak udělala po celé délce mého těla, chytila zacvakávací konstrukci, která byla pod tím vším, a zcvakla ji do sebe. Musel jsem vypadat jako mumie. Byl jsem celý skrytý, až na malou mezírku na dýchání.

„Vyfotím si tě,“ špitla - pro mě slabě – radostně a seskočila ze mě. „Úsměv!“

Fakt vtipná… Vzápětí jsem uslyšel, jak pustila muziku. Vrátila se nazpět ke mně a začala mě hladit po skrytém přirození. Nejprve slabě, potom silněji.

„Je to vtipné… Toto dělám poprvé.“

„Jde… jde ti to ale skvěle,“ vzdychl jsem. Už si ani nepamatuju, kdy jsem byl takhle perfektně naposledy svázaný.

Miloval jsem tuto bezmoc v huňatých věcech. Rukama, které jsem měl svázané v zápěstí k sobě a současně přivázané další stuhou kolem krku, jsem zkoušel spoj roztahoval, avšak marně. Docítil jsem jen toho, že se mi to kolem zápěstí silněji stáhlo. Dobře to udělala, potvůrka.

„Líbí se ti to?“ šeptla mi u hlavy.

Pootevřenými ústy jsem slastně oddechl. To byla má odpověď.

Špičkou svého jazyka olízla můj horní ret a jedním prstem mi zajela na levou tvář, aby si mě jemně pohladila. Usmál jsem se. Následně prst vytáhla a vrátila se k mé skryté chloubě, aby dílo dokončila.

Když mě konečně rozvázala, absolutně jsem necítil své končetiny. Pokud jsem nějaké měl. Bručel jsem slastí z unavenosti. Byl jsem jako malé rozlámané štěně.

„Budu mu říkat Linkíček,“ pronesla zničehonic, když si vzala mezi dva prsty mého ospalce a olízla ho.

„Cože?“ nadzvedl jsem hlavu.

„V jedné mé oblíbené knize byl hlavní hrdina, který se tak jmenoval - Link. A ten měl poměr s jednou starší holkou. Přesně jako ty a já... a prostě chci ho mít tak pojmenovanýho.“ Jen jsem se zasmál a vstal. „Nech to být, uklidím to,“ řekla mi, když jsem začal sbírat věci ze země. „Zajdi si do sprchy.“ Zasmál jsem se, když mé tělo vypadalo, jako bych z ní právě vyšel. Otočil jsem se teda a odešel.

Když jsem se vrátil do pokoje, ležela na posteli. K mému překvapení oblečená.

Prošel jsem kolem ní bez ručníku. Posadila se na postel.

„Od čeho máš tolik jizev na zádech?“ zadivila se.

„To… je dlouhý příběh.“

„Tebe snad někdo mučil, že jsi-“

„- otec mě mučil, tak proto. Vyléval si na mně zlost, že od nás matka utekla. Byl to zmrd!“ Silou jsem otevřel skříň a vytáhl si z ní oblečení. „Zabil jsem je oba!“ A s těmito slovy jsem ji zase zavřel.

Vstala a popošla ke mně. Silně mě opřela o skříň a objala mě kolem krku.

„Promiň mi to. Už se tě nebudu ptát na tvoji minulost. Muselo být těžké, čím sis prošel. Stalo se to. Od teď budeš mít jen šťastný a spokojený život, a ten ti zaručím já…“ usmála se a políbila mě.

„Mohla bys ten stisk povolit?“ zeptal jsem se po chvíli. „I když jsi jako proutek, seš silná.“

Zasmála se a vrátila se nazpět na postel.

„Co bys chtěl teďka dělat? Další nějaké perverzní přání?“ vyplázla na mě jazyk.

„Nene, to ne,“ zasmál jsem se. „Já nevím. Kolik je hodin?“ oložil jsem řečnickou otázku a vytáhl z kapsy mobil. „Už půl čtvrté? Cože?! Jinak… Dala bys mi na tebe číslo, když už-“

„- stalo se,“ skočila mi do řeči. „Jsem tam pod jménem Josef.“ Zasmáli jsme se. „Nevíme, co se dál může stát, takže kdyby náhodou… Jen ty budeš vědět, jaké je mé číslo.“

„To je chytré.“

„No, to ano, taky že jsem to vymyslela,“ zasmála se. „Co teda budeme dělat?“

„Nic moc se mě právě že dneska nechce,“ přiznal jsem. „Co ty?“

„Mně taky popravdě ne. To svazování mi dalo zabrat,“ zasmála se.

Zvenku se ozval štěkot. Koukla po mě. „Možná vím, co bysme mohli dělat. Nezajdeme s nimi na procházku?“

„Jako by už nestačilo, že tady mají velký výběh,“ zakroutil jsem hlavou. Když jsem ale viděl ten její výraz… „Tak dobře, alespoň se rozhlídneme po okolí.“

Suchá hliněná cesta nás vedla lesem k mýtině a jezeru. Černé mraky se nad námi začaly objevovat po hození pár klacků.

„Ať prší až večer,“ začala. „Chci se ještě procházet. Je tu nádherně.“

To měla pravdu. Ani jsem si nevšiml tohoto jezera, když jsem dům kupoval. Je to tu jak v nějaké rezervaci.

Rád bych chtěl déle uvažovat nad hojným pohledem kolem nás, ale jen co jsem se ohlédl za sebe, uviděl jsem na hladině jezera, jak se vytváří malé obloučky, které se se spouštějícími kapkami zvětšovaly.

Náhle se rozpršelo. Nezbývalo nám nic jiného, než běžet nazpět. Tak tak jsem se vyhýbal běžícím psům, kteří si déšť užívali a zároveň si mysleli, že si s nimi hrajeme. Pořád se nám pletli pod nohama.

Doběhli jsme do domu a pořád nás následovali.

„Stát!“ vzkřikla Nicol rázně, až mě to vystrašilo. Všichni jsme poslechli. „A sednout!“

Popošla od nás dále. „Donesl bys mi, prosím, osušky?“ Souhlasně jsem přikývl a pokračoval dále do domu. Zašel jsem do jedné ze spodních koupelen a vrátil se s věcmi.

„Ták, a můžete běžet…“ povolila jim, když jim do sucha otřela packy a lehce mokrou srst. „Od teď budou ty oranžové ručníky jejich, ano?“ usmála se, nechala je položené u dveří a vešla za nimi do obývacího pokoje.

Když jim donesla misky s jídlem a oni se najedli, lehli si k sobě pod okno a usnuli.

Mezitím jsem donesl dřevo a rozložil oheň. Posadil jsem se ke Keče, která seděla na gauči a zírala na obrazovku. Přepnula ji z kamerového systému na televizi a z nabídek filmů vybrala horor – Lidská stonožka.

„Je to dobrý nápad, když jsou tady ti psi?“ zeptal jsem se. Zasmála se.

„Nejsou to děti. Odejdou, když je to bude rušit.“

Přinesla z šatního stolku malé dečky a ještě je přikryla. Starala se o ně líp jak o lidi.

Ráno jsem je pustil ven a nadechl se čerstvého vzduchu.

„Dnes mám chuť zabíjet,“ promluvil mi v hlavě můj chtíč a já vešel do domu.

Ano, to opravdu mám...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování