OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi plachtami - 2. kapitola



Mezi plachtami - 2. kapitolaA je tu druhý díl. :)
Jak si vede Beatrix v klášteře? A co naše kapitánka Trix a nový člen posádky?
Příběh se prolíná s minulostí a současností té samé osoby. :)
Přeji příjemné čtení!

„Tak, posádko, tohle je náš nový přírůstek,“ oznámila všem. Markus stojí vedle ní a jen na všechny kouká a ona pokračuje. Představuje Markusovi svoji nejvyšší důstojnici. „Tohle je Kara. Budeš ji poslouchat na slovo. Karo, postarej se o něj a zauč ho.“ Pak odešla do své kajuty.

*** 

„Tohle je Beatrix Elizabeth Wikrmenová, dcera bohatého obchodníka. Bude tu s námi žít a my ji budeme vyučovat.“ Celá jsem se scvrkla. Všichni na mě koukají jak na monstrum. Nikdo se neusmívá, je to jedna vrásčitá zamračená tvář vedle druhé, až na jednu. Vypadá z nich nejmladší, usmívá se od ucha k uchu jako sluníčko.

„Tvé učitelky ti představím zítra. Teď se běž posadit, ať už můžeme začít,“ řekla a taky se šla posadit. Sedla si na volné místo na začátku prvního stolu. Rozhlížela jsem se po  celé, sálu, ale nikde jsem neviděla volné místo. Šla jsem podél stolů a hledala kam si sednout, ale nikde nic. Pak na mě mávla ta nejmladší jeptiška, ta, co se usmívala. Došla jsem k ní a posadila se. Podívala jsem se na jeptišky sedící kolem mě. Ani jedna se na mě nepodívala. Všichni sledovali otevírající se dveře. Dovnitř vešla skupina opravdu velice starých jeptišek, ani jsem nečekala, že někdo takhle hodně starý žije. Postavily se před stoly a všichni se postavili.

„Prosím, posaďte se. Rada vás tu všechny vidím. Ještě, než se pomodlíme a pustíme se do jídla, ráda bych tu přivítala náš nový přírůstek. Kdepak je?“ Pomalu jsem se postavila. Stará paní si mě hned všimla. 

„Drahoušku, jakpak se jmenuješ?“

„Beatrix, Beatrix Elizabeth Wikrmenová.“ Paní se mile usmála.

„Jsem zdejší matka představená. Vedu tento klášter. Zítra ráno se mnou budeš mít první hodinu.“ Pak jsme se všichni pomodlili. Slova jsem moc neznala, a tak jsem naprázdno otevírala pusu. Pak přinesli jídlo, byla polévka připomínající vodu, v které plavou jakési kusy něčeho neurčitého. Snědla jsem to, ale vůbec mě to nezasytilo. Čekala jsem, kdy přinesou další chod, ale zbytečně nic dalšího už nepřinesli. Pomalu se všichni zvedali a odcházeli. Podívala jsem se vedle sebe, ta usměvavá jeptiška tam pořád seděla.

„Teď se půjdeme všichni pomodlit do kostela. Já jsem Hana, budu tě učit kreslit, a neboj se, brzy si tady na všechno zvykneš.“ Byla vážně moc milá, ale měla jsem pocit, že na všechno si tu jen tak nezvyknu. Společně jsme se zvedli a já ji následovala pryč z místnosti.

*** 

„Karo, máš to pro mě?“ zeptala jsem se, když vešla do mé kajuty. Její velká postava se tyčila jako hora.

„Ano.“

„Musel někdo kvůli tomu zemřít?“ 

„Ne,“ odpověděla, a na stůl přede mě položila kovovou truhlu. „Proč jsi nechtěla, aby někdo zemřel?“ Byla vždy poslušná, ale někdy se mě ptala několikrát na tu samou otázku, i když jsem jí už řekla, že na ni neodpovím.

„Nechtěla jsem, aby někdo zemřel, protože jsem to prostě nechtěla, jasný?“ 

„Dobře, kapitáne.“ Už se chystala odejít.

„Zavolej mi sem toho novýho.“

„Ano.“ Teď už odešla. Musím s ním mluvit. Je to hrozně dávno, co jsem ho viděla. Natáhla jsem se po lahvi od rumu. Rum nepiju, ale jako pirát musím dělat, že ano, všichni ho pijí. Uvnitř není rum, ale červené víno. To jsem si naopak velice oblíbila. Nalila jsem si ho do číše a nohy vyhoupla na stůl. Pomalu jsem upíjela a přemýšlela, co dál udělám, co mu řeknu a tak dál, ale nakonec jsem skončila u toho, že jsem vzpomínala, jaký jsme byli oba dřív prevíti. V mém přemýšlení mě přerušilo zaklepání na dveře, dovnitř vstoupila Kara a Markus.

„Je tady. Mám odejít?“ 

„Jo, a vyřiď posádce, ať si pořádně odpočinou, zítra chci už být u Dračího zubu.“ Když odešla, dolila jsem si plnou číši a nalila jsem i do druhé.

„Dáš si?“ zeptala jsem se. Opatrně si číši vzal a trochu upil. „Posaď se.“

Posadil se a číši postavil na stůl. Pořád si nejsem jistá, jestli ví, kdo jsem nebo ne. 

„Tak Markus, že jo?“ Jen přikývl.

„Víš, kdo jsem?“ zeptala jsem se svým povýšeným hlasem, který jsem dlouhá léta pilovala, abych si získala respekt.

„Ne, ale jste mi povědomá.“

Vůbec neví, kdo jsem. To je zvláštní, já ho poznala na první pohled.

„Jsem kapitánka lodi Margarita, zkráceně jí říkáme Stará Rita. Moje jméno je Trix. Ty mi budeš říkat kapitánko nebo kapitáne. Zítra dorazíme na Dračí zub, rozhodne se, jestli se k nám doopravdy přidáš. Nějaké otázky?“

Chvilku přemýšlel, tak jako to dělal vždy, když měl na něco odpovědět. „Co tu budu dělat?“

Napila jsem se plnými doušky vína a dopila ho do dna. „No, jsi tu nový, takže budeš taková podpalubní krysa. Zítra tě k někomu přidělím, aby tě zaučil. Budeš drhnout podlahu, pomáhat v kuchyni, časem se dostaneš třeba nahoru do koše, no a budeš s námi samozřejmě drancovat, loupit a krást.“

„Dobře, a je to svobodný život? Vždycky jsem si myslel, že být pirátem znamená dělat si, co chceš a kdy chceš.“ Dolila jsem si znovu plnou číši. Je stejný jako já. Taky jsem si to myslela.

„Jak se to vezme, ale v podstatě ano. Podepíšeš vlastní krví smlouvu a z ní je těžké se vyvázat, ale když prostě skočíš do vody a odplaveš, nikdo tě honit nebude, ale dokud budeš na téhle lodi, budeš dělat to, co řeknu, jasný?“

„Ano.“

„Ano co?“

„Ano, kapitáne,“ řekl s úsměvem a já se taky musela usmát.

***

„Beatrix, piš a nedívej se pořád z okna!“ Odtrhla jsem pohled od okna a dala se opět do opisování Starého zákona. Jednu stránku po druhé. Už jen pět minut a budu mít hodinu s Hanou. Jsem zvědavá, kam mě tentokrát vezme. Pokaždé spolu jdeme jinam a kreslíme. Jednou jsme si sedly k jezírku, nohy si máchaly ve vodě a malovaly kachny plující na hladině. Jindy mě zase vzala na střechu. Seděly jsme úplně nahoře a viděly do dálky, malovala jsem město v dálce a za ním ještě moře. Hodiny s ní jsou to jediné, co tu mám ráda. 

„Tak to už stačí, budeš psát zase zítra,“ řekla sestra Alma. Prý je tu ze všech nejstarší. Pamatuje si, i jak tenhle klášter stavěli. Je přísná, ale když se potkáme v zahradách nebo na modlitbě, usmívá se na mě.

Vystřelila jsem ven z místnosti a běžela ven na zahradu. Dostala jsem tu obyčejné plátěné šaty, stejné jako mají ostatní. Neměla bych utíkat, já to dobře vím, ale matka představená není nikde poblíž, tak proč ne. Doběhla jsem do altánku, tam už seděla Hana. Dneska sebou neměla žádné čtvrtky, podložky ani štětce. Sedí tam dívá se do země.

„Co se děje, Hano?“

„Nic,“ řekla, ale já postřehla tu malou slzičku stékající jí po tváři dřív, než ji stačila setřít.

„Řekni mi, co se děje?“ naléhala jsem stále.

„Musím odejít,“ řekla potichu. „Tohle je naše poslední hodina,“ pokračovala ještě tišeji.

„Jak to? Proč? Já tě nenechám!“ Pevně jsem se k ní přitiskla. Také mě pevně objala.

„Já ale musím. Víš, jak jsem se sem dostala?“

„Ne, nikdy jsi mi to nevyprávěla.“

„Můj otec mě sem poslal stejně jako tebe. Abych se učila a vzdělávala, aby ze mě byla dáma a abych zapomněla na hloupé sny jako… být malířkou. Vždycky říkal: Ty budeš žena nějakého lorda, ne pouliční malířka! To je nepřípustné. Maminku jsem už neměla, a tak se mě neměl kdo zastat. Odvezl mě sem a odjel, ani se neloučil.“ Slzy jí teď stékaly volně po tvářích.

„Jak to? To tě neměl rád?“

„Měl, určitě měl… myslím. Tohle se stalo před deseti lety. Nikdy si pro mě nepřijel. Možná mě neměl rád, ale včera přišel dopis. V něm stálo, že můj otec zemřel. Spadl z koně a zlomil si vaz. Vracím se zpět za zbytkem mé rodiny. Nikdy nezapomeň na své sny. Promiň… dneska tu hodinu asi zrušíme, měla bych si jít zabalit a před cestou se ještě pomodlit.“ Zvedala se a já se dívala, jak odchází. Nezastavila jsem ji, nemohla jsem, nebylo by to správné. Nechala jsem ji jít. Zůstala jsem tam sama sedět.

Druhý den ráno odjela. Mávala mi z kočáru, a když zmizel v dálce, rozeběhla jsem se do kláštera a vyběhla nahoru na střechu, tam, jak jsme spolu seděly. V dálce byla vidět loď. Krásná a majestátní. Na ní brzo odejede pryč. Nikdy nezapomenu na to, co mi řekla. Nikdy nezapomeň na své sny. Nikdy na ně nezapomenu. Kvůli ní i kvůli sobě. Seděla jsem tam několik hodin a sledovala tu loď, dokud se nedala do pohybu. Vyplouvala ze zátoky a já si všimla druhé lodi. Byl schovaná za útesem, když Hanina loď proplouvala kolem, vyrazila proti ní. Nabourala jí do boku a i z dálky bylo vidět, jak bok lodi praskl. Na stěžni vlála vlajka černá jak noc.

„Piráti!“ vykřikla jsem.


Tak a je to! Druhá kapitola!

:3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mezi plachtami - 2. kapitola:

5.
Smazat | Upravit | 09.08.2014 [17:50]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. limcyan
17.05.2014 [18:15]

Moooc pěkné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. sisa118 přispěvatel
16.05.2014 [19:00]

sisa118Nadhera! Som fakt rada, ze si pridala novu kapitolku! Je to neskutočne zaujimava poviedka a uz od zaciatku ma chytila za srdce. Tesim sa na pokracovanie a mozem len dufat, ze bude skoro. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nadhera!
Ps. Pisem na mobile, tak sorry za interpunkciu. Emoticon

2. DaniEla22 přispěvatel
16.05.2014 [12:37]

DaniEla22Moc se omlovám příště to bude lepší Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Fluffy admin
15.05.2014 [20:10]

FluffyAhoj,
tentokrát jsem ti článek opravila, ale příště by ses měla zaměřit na následující chyby:
* překlepy. Bylo jich tam doopravdy spousta, takže si po sobě stačí jednou, dvakrát přečíst celý text a určitě bys je hravě odhalila. Emoticon
* čárky, čárky a čárky. Píší se před spojkami jako: ale, aby, proto, protože, že, když. Před příslovci jako: kdy, jak, kde, kdo. A v souvětích - pomáhej si tím, že si budeš počítat slovesa.
* přímá řeč; pokud za přímou řečí následuje věta uvozovací (řekl, zašeptal, zamumlal apod.), končí přímá řeč čárkou a následující věta začíná malým písmenem. Pokud na přímou řeč navazuje něco, co udělal někdo jiný než mluvčí, musíš přímou řeč ukončit tečkou a tu danou větu začít s velkým písmenem (př.: „Beatrix, piš a nedívej se pořád z okna!“ Odtrhla jsem pohled od okna a dala se opět do opisování Starého zákona. ).
* oslovení se vždycky odděluje čárkami z obou stran.

Příště si na to dej, prosím, pozor.
Díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!