OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 14. kapitola



Mr. Perfect - 14. kapitolaRáno u Mattea doma. Opět dojde na Eminu pověstnou nešikovnost, ale také na dobrou snídani a na chvilku znepokojující a zároveň té nejsladší upřímnosti.
Užijte si kapitolu, přeje Sabienna

Rozevřela jsem od sebe ztěžka víčka, protože se mi přes noc solidně slepila řasenka. Proto jsem včas zadržela prsty, aby to ještě nezhoršily tím, že bych si promnula oči. Žaludek se mi naštěstí již uklidnil a jediné, co mi naznačoval, bylo, že je příšerně vyhladovělý. Teprve pak jsem si uvědomila, že Matteo tu nocoval na zemi se mnou, takže jsem se bleskově naklonila přes hranu postele a zjistila jsem, že už jsem v pokoji pro hosty sama. To jsem bez zaváhání využila a odběhla jsem si do koupelny se trochu zkulturnit, aby se pak Matteo nevyděsil, až se někde v tom jeho velkém, přízemním domě potkáme. V prostorech bungalovu byl naprostý klid, takže jsem usoudila, že byl možná někde venku, nejspíš někde na zahradě, jelikož to úžasně hřejivé slunce přímo zvalo ven. 

Jakmile jsem si trochu upravila v koupelně vlasy, zbavila se nevzhledných zbytků makeupu a přitom jsem se snažila si nepřipouštět, jak jsem včera ke konci večera asi vypadala, zjistila jsem, že krom hladu mě trápila i šílená žízeň. A tak jsem se odvážně vydala na průzkum domu, abych kdesi v útrobách domu našla kuchyň. Cupitala jsem napříč domem, který svým zařízením plně odpovídal Matteově osobnosti, a já jen tiše žasla. Byl stylově a moderně zařízený, v přírodních barvách a tónech a celkově více z přírodních materiálů, až tedy na kuchyň, která byla sněhově bílá a leskla se jako nová. Ten musel mít najatou nějakou uklízečku, protože jsem nevěřila tomu, že by tu mohl mít takový bezchybný pořádek jakožto muž, ale stejně jsem neodolala ukazovákem zkontrolovat stav prachu, který byl téměř nulový i na jedné z vrchních polic. 

V jedné z mnoha skříněk jsem našla naleštěnou skleničku, kterou jsem ihned naplnila vodou a celou ji do sebe v mžiku obrátila. Po tom večerním martyriu jsem byla doslova dehydrovaná, tudíž jsem si vzápětí natočila druhou sklenku, se kterou sem se zvídavě vydala na šmejdění do obýváku. Tam jsem se zastavila u velkých prosklených dveří na vydlážděnou terasu i s krásným dřevěným posezením, přímo vedle něhož se zrcadlil veliký bazén s průzračnou vodou, kolem čehož se rozprostírala rozlehlá, nádherně zelená a nejrůznějšími květinami, keři i stromy prorostlá zahrada. Bylo tu fakt nádherně…

Ptáci zpívali, stromy šuměly, v bazénu šplouchala voda a já se tím momentem naprosto kochala. Dokud se ovšem z bazénu nevynořil Matteo, který z vody vystřelil jako šíp. Instinktivně jsem zalezla víc dovnitř domu a trochu stranou, abych mohla nestydatě zírat dál, když se mi naskytl takový jedinečný pohled pro bohy, který jsem si nesměla nechat ujít. Matteo si několikrát projel dlaněmi vlasy, aby se zbavil vody, která by mu jinak tekla do obličeje a postupně, přes odpor vody se vydal ke schodům. Zírala jsem na tu horu svalů, které měl tak neskutečně vypracované, že působily, jako by byly vytesané z kamene, které se ovšem pohybovaly v takové dokonalé souhře, čímž mě úplně fascinovaly. Navíc jak byl úžasně opálený a pořád po něm stékala voda, která odrážela sluneční paprsky, ty svaly o to víc vynikaly, až mi z toho povolila údivem brada. 

Teo

Najednou se místností rozezněla jakási bláznivá melodie, která mě svou hlasitostí hrozně vylekala, až jsem upustila tu sklenici s vodou rovnou na zem. Vyděšeně jsem vyjekla a ihned jsem se chytila za hrudník, protože se mi z něj právě snažilo skrz prorazit moje bouřlivě bušící srdce. K tomu určitě napomohl i ten pocit, že jsem momentálně šmírovala Mattea, takže se do toho úleku promítlo i moje svědomí.

„No to snad ne!“ zaúpěla jsem bezradně, když se mi povedlo rozbít skleničku asi na tisíc kousků, které se rozletěly všude kolem mě. Z hrudníku jsem ruce přesunula na hlavu, za kterou jsem se bezděčně popadla a chtělo se mi z toho tak akorát brečet, protože jsem nechápala, proč se mi něco takového neustále děje.

„Emo? Stalo se něco? Seš v pohodě?“ houkl na mě Matteo z venku starostlivě, když velmi snadno vydedukoval, že budu původcem toho randálu samozřejmě já.

„Ale jo, jsem, jenom… krucinál,“ ulevila jsem si alespoň částečně a periferním viděním jsem zaregistrovala Mattea, který se ke mně od bazénu kvapně blížil. „P-počkej! Nechoď sem teď, je tu všude sklo,“ varovala jsem ho důrazně, načež jsem si usmyslela, že mu v tom sama aktivně zabráním, a tak jsem větším a asi moc prudkým krokem překročila práh, protože mi nato ujela noha navlečená v ponožce, které mi půjčil v noci Matteo i se svým trikem na spaní. Okamžitě jsem ztratila rovnováhu a klouzala jsem po podlaze naprosto nezřízeně vstříc Matteovi, který to celé s očima až navrch hlavy sledoval, jak i na něj ten sled událostí byl zcela nenadálý. Do toho stále na celý dům vyřvával ten jeho telefon, který tu tragikomedii skvěle podkresloval.

„Matteooo?!“ zavyla jsem jeho jméno ve snaze ho požádat o pomoc, protože jsem sama svou koordinaci těla už ukočírovat nedokázala. I bez mého zvolání by se Matteo jistě snažil zabránit tomu, abych si přímo před ním ukázkově nabila úsměv, ale tím zaskučením jsem ho značně popohnala. Ostře s sebou škubl a s pažemi nataženými mým směrem ke mně přiskočil, jenomže jak měl od té vody stále mokré nohy, tak to naneštěstí podjelo také jemu. Vzápětí jsme se během toho šíleného máchání všech našich končetin kolem sebe střetli a společně jsme jeden druhému v náruči zamířili neúprosně k zemi. Při dopadu se od Mattea ozvala taková tlumená, tupá rána, jak se praštil kdesi zezadu do hlavy, což se neobešlo bez bolestného syknutí. Já jsem ho v tom neprodleně napodobila, protože jsem se přitom dopadu celkem silně praštila do kolene, ve kterém mi podivně křuplo.

„Do háje,“ ulevila jsem si během krátké době již podruhé, protože těch nešťastných náhod na mě začínalo být vážně přespříliš. Jakmile jsem si ale uvědomila, že jsem ležela přímo na betonově pevném hrudníku svého šéfa a pod levou rukou jsem měla jeho bradavku, najednou mi to vůbec nepřipadalo tak špatné. Přistihla jsem se, po téhle úvaze, že se poťouchle culím, ale když jsem se podívala na jeho zkřivený obličej, protože kromě rány do týlu z jedné strany, jsem ho z druhé strany uzemnila ještě já, tak mě ty hříšné myšlenky velmi rychle přešly. Chudák, to musel cítit každé jednotlivé kilo z těch celkových čtyřiceti osmi, které jsem si kupodivu držela už od mládí.

„Seš v pořádku, Matte?“ strachovala jsem se o jeho zdraví a trochu jsem se nad něj nadzvedla, abych na něj viděla líp. Jaksi mátožně vyhledal moje vykulené oči a levý koutek úst mu párkrát zacukal. Pak se ale začal halasně smát, jakmile se rozkoukal a vzpamatoval z toho šoku, až to cloumalo i se mnou, jak u toho celý nadskakoval.

„Nemáš otřes mozku?“ divila jsem se tomu, co mu na tom přišlo tolik k smíchu, ale nevydrželo mi to moc dlouho, jak byl ten jeho zvonivý smích neuvěřitelně nakažlivý, takže jsem se k němu přidala. A tak jsme oba leželi na zemi a řehtali jsme se jako dvě paka, až jsme sotva popadali dech. Během toho jsem si všimla, že mě levou rukou drží těsně nad zadkem, který jsem měla momentálně téměř komplet holý, když se mi při tom pádu vyhrnulo triko o něco výš a právě kvůli jeho bezpečně ukotvené ruce jsem si ho nemohla stáhnout dolů, aby mi ho dál neovíval mírný středomořský vánek. Že já jsem se rovnou nepřevlékla… Ach jo, Emilie…

„Ale ne… I když rána to byla fakt slušná. Každopádně jsem si asi narazil loket,“ zhodnotil svůj stav, když se po tom záchvatu smíchu uklidnil, ale oči měl ještě skleněné, jak je měl plné slz od toho nezřízeného smíchu.

„Já zase koleno,“ přidala jsem se k němu i v tomhle, protože ani u mě se to neobešlo bez úrazu.

„Nějaké jiné vedlejší škody?“ vyptával se starostlivě, jestli jsem si ještě něco nepochroumala při tom našem držkopádu. Zatřepala jsem hlavou, že ne a začínala jsem se v téhle poloze cítit už poměrně nepatřičně. A to asi hlavně kvůli tomu odhalenému zadku, který tedy alespoň částečně zakrývaly krajkové cheeky kalhotky. Jemu to ale nejspíš vůbec nevadilo, protože se tak typicky potutelně culil, asi jako já před chvílí.

„A co ty?“ obávala jsem se toho taktéž já, jestli jsem ho nezmrzačila ještě nějak jinak. On ke mně ale jen natáhl tu druhou volnou ruku, aby mi zkrotil nějaké neposedné prameny vlasů, které mi celkově rušily výhled na něj, protože mi všechny přepadly přes ramena dolů. Matteo to ale vyřešil prostě tak, že mi několik pramenů zastrčil za ucho, zřejmě aby na mě také lépe viděl, ale já měla pocit, že mi vidí snad až do žaludku. „Prosim tě, promiň mi to… a vlastně i tamto. J-já fakt nevím, proč se mi pořád stávají takovýhle věci,“ pípla jsem nešťastně, protože se těch trapasů a nehod v souvislosti s ním doopravdy nezadržitelně množilo. No, jen jestli to nebylo znamení, že bych se právě měla jeho společnosti co nejvíce vyvarovat, protože jsem z něj byla čím dál víc hotová, čím víc jsem ho poznávala, což pochopitelně nebylo dobré, když na mě doma čekal William. A navíc, když jsem vnímala, že ani on vůči mně není zcela lhostejný, o to větší pokušení a riziko to pro mě bylo se s ním dál takhle sbližovat.

„Toť otázka,“ okomentoval tu mou omluvu velice stručně, ale mezitím na mě dlouze hleděl s očima plnýma rozverných jiskřiček. Jako když do mě uhodí, hbitě jsem se posbírala ze země, jako by mě žádné koleno ani nebolelo, přičemž jsem si raději držela ten spodní lem trika, které jsem sice měla až ke kolenům, ale netřeba to podceňovat, když stále ležel pode mnou. A tak jsem mu nastavila pomocnou ruku, abych ho také dostala na nohy, což s mrknutím odmítl a místo toho se švihem vyhoupl na nohy sám, jako to dělají nějací kung-fu nebo capoeira mistři, ať byla podlaha jakkoli kluzká. Odvážné…

„Ehm, no… Půjdu se převléknout a… pak uklidím ten binec, co jsem nadělala vedle,“ oznámila jsem mu jaksi rozpačitě, když jsem zjistila, že mi to vypůjčené triko na několika místech prosvítalo, jak nasáklo vodu z jeho mokrého těla, ale k mému štěstí se to žádných mých diskrétních partií netýkalo.

„Vlastně, možná….“ nakousl větu Matteo s lehce pozdviženým obočím, které následně stáhl naopak trochu k sobě, až se mu čelo zadumaně svraštělo, jak si to nejspíš rozmyslel.

„Hmm?“ pobídla jsem ho, aby se klidně vyjádřil, ať už šlo o cokoliv. 

„Já to uklidím, stejně musím vyřídit hovor, tak to sfouknu najednou, a ty… nemohla bys spíš připravit něco k jídlu, prosím? Už mi docela vyhládlo,“ navrhl mi svůj plán, zatímco se popadl za to pekelně vyrýsované břicho, na kterém měl šest zřetelných cihel, které jasně vystupovaly stejně jako ty jeho prsní svaly, o jejichž pevnosti jsem se již přesvědčila, když jsem si je před malou chvíli sama ohmatala.

„Tak dobře, proč ne,“ souhlasila jsem po několikavteřinové odmlce, kdy mi myslí proběhlo, jestli se chci před ním opravdu předvádět se svými kulinářskými schopnostmi. „Jestli se teda nebojíš, že ti podpálím kuchyň nebo tak něco,“ dodala jsem záhy, abych ho seznámila s možným nebezpečím, které tahle činnost v mém podání mohla skýtat.

„Vidíš to, to mě nenapadlo, tak doufám, že si to teď akorát nezakřikla,“ poznamenal lehkovážně a zazubil se na mě na znamení, že mu to žádné větší starosti skutečně nedělá.

„To já taky,“ přitakala jsem celkem frustrovaně, protože mě tahle moje verze řady nešťastných příhod začínala silně nebavit. Stejně měl můj neutuchající obdiv, že ty mé excesy bral s takovým nadhledem, dokázala se jim i zasmát a zatím se mě pořád nestranil, protože jsem byla přesvědčená, že naprostá většina lidí na jeho místě by se mi začala spíš vyhýbal obloukem v zájmu svého zdraví.

„Jo, jinak… Aby ses nedivila, oblečení máš v koupelně v sušičce. Říkal jsem si, že bys to asi uvítala po tom včerejšku,“ informoval mě o svých prozíravých myšlenkových pochodech, nad čímž jsem dočista užasla. Tohle je skutečně supermuž, naprostý hrdina… Jak to že je nezadaný?!

„Páni, to je úžasný… Díky, Matte.“ Svůj fascinovaný údiv jsem mu dala patřičně najevo a kroutila jsem nad tím nevěřícně hlavou, čímž jsem ho evidentně potěšila, když se na mě mile usmál. Pak jsem jen zvedla oba palce nahoru v gestu ocenění a pořád s takovým vyjeveným výrazem ve tváři jsem se odebrala do koupelny, kde jsem na sebe navlékla krásně voňavé a měkoučké oblečení vyloženě s radostí, protože kdybych si ho měla na sebe obléknout po tom mém prozvraceném večeru, asi by mi to připadalo značně nechutné. To bych si na sobě raději nechala to jeho triko, ačkoliv v tom jsem se před ním taky necítila zrovna dvakrát nejlíp. Nepříliš adekvátní při konverzaci s vlastním šéfem, že….

Pak jsem se odhodlaně přesunula do kuchyně, kde jsem se rozhodla netvořit nic světoborného a spokojit se s jednoduchou klasikou, kterou jsem sama velmi často a ráda po ránu snídala. Během pár minut jsem vytvořila mugcake, pro sebe jeden a pro něj dva, aby se z toho najedl, ale i tak jsem si nebyla jistá, jestli to pro něj nebylo málo. Ty dva nadýchané kopečky jsem pak přelila jogurtem, javorovým sirupem, posypala špetkou kardamomu a dozdobila jsem to ovocem, které jsem u něj našla ve speciání míse. Pak jsem se vrhla na čaj, o němž jsem velmi dobře věděla, že ho nutně potřebuje pro dobrý start dne a tentokrát jsem si ho mínila dát s ním.

„Požární hlásič mlčí a odsud se jen line moc příjemná vůně, takže jde všechno zjevně podle plánu,“ utahoval si ze mě, jakmile se vyřítil zpoza rohu, ale protože jsem byla zabraná do procesu příprav tradičního tureckého čaje, neměla jsem dostatek prostoru na to se leknout a zas něco rozbít.

„Náhodou jo. Snídaně už je a čaj se připravuje,“ prohlásila jsem hrdě a naservírovala jsem mu talíř přímo pod nos, načež zasedl ke kuchyňskému ostrůvku, který z jeho strany představoval také provizorní jídelní stůl.

„To vypadá skvěle, Emo,“ zhodnotil můj gastronomický výtvor obdivně a asi bezděčně si přitom olízl rty.

„Nepřeháněj,“ mírnila jsem jeho chválu, která zajisté pramenila ze snahy mi nějak vykompenzovat ty mé smolné nezdary, kterými byl už tolikrát svědkem. Až děsivě častým svědkem. 

„No vážně… Servis máš v malíku,“ zdůvodnil svůj kompliment a jen se na ten talíř spokojeně uculoval.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu, abychom se v tom víc nepitvali a abych zase po takové chvále nezrudla jako to rajče. Nicméně mě vskutku těšilo, že ocenil mou snahu a můj kuchařský um, který nebyl úplně marný, protože jsem se v kuchyni motala docela často. A Will si moje jídlo většinou vychvaloval, ale takový už býval úděl partnerů. Chválit a povzbuzovat za všech okolností. 

„Počkám na tebe,“ sdělil mi zcela nekompromisně a pozorně sledoval, jak slévám čaj do sklenic tvaru tulipánu. Měl o něco karmínovější barvu, než ten, který jsem dělávala v práci, ale třeba měl nějakou jinou čajovou směs.

„I ten čaj už máš v malíku, abys věděla,“ neustával v tom motivování mě, až jsem se na něj culila stejně jako on na ten svůj talíř. Každému se chvála vždy dobře poslouchá, obzvlášť když přichází od někoho, kdo nám imponuje a koho obdivujeme. Následně jsem mu k snídani přidala ten čaj, z něhož se táhl menší komínek páry, jak byl stále velmi horký a nezapomněla jsem k tomu podat cukr, který chuť čaje značně zvýrazňoval. 

„Jsi až moc hodný a shovívavý vzhledem k tomu, že ti způsobuju jen samé nepříjemnosti,“ poznamenala jsem s nepatrným pokáráním, když to jeho vychvalování bylo neúměrné k těm mým méně povedeným momentům. Záhy jsem se posadila hned vedle něj na středně vysokou barovou židli a opravdu jsem se nemohla dočkat toho, až zaženu ten příšerný hlad.

„Víš…“ načal větu, ale jak rychle začal, tak zase skončil, aby si nejprve řádně promyslel, co chce vlastně nahlas vyslovit. „Je to vlastně dobrý nápad, abys po tom včerejšku něco jedla? Neměla by sis dát raději dietu?“ docvaklo mu, když mě viděl s tím jídlem a jak se mi na něj doslova sbíhaly sliny.

„Už mi je dobře, byla to jen nějaká blesková… nevolnost a byla bych opravdu moc ráda, kdybychom se o tom už… no, asi už vůbec nikdy nebavili, prosím,“ požádala jsem ho s maximální naléhavostí, protože při vzpomínce na včerejší večer jsem okamžitě přicházela do silných rozpaků. On mi na to pouze uvědoměle přikývl, ale beztak se tomu všemu nadále poněkud rozpustile pousmíval.

„Jasně, ani slovo… Ale…“

„Prosím,“ stála jsem si zoufale za svým, protože mě díky tomu pomalu, ale jistě přecházel ten hlad.

„Jen jsem ti chtěl říct, že se kvůli ničemu z toho nemusíš cítit nijak špatně nebo trapně… Možná to bude znít trochu divně, ale pro mě je to docela vítaná změna. Zpravidla mě obklopují lidi, obzvlášť potom ženy, které se snaží vypadat naprosto dokonale a jsou schopné pro to udělat fakt hodně… No a pak seš tu ty, Emo. A všechny ty šílený věci, který se ti stávají a který jsou důkazem toho, že seš prostě jenom člověk. Já chápu, že ty to vnímáš jinak, ale pro mě je to vyloženě osvěžující… To, jak se chováš, co říkáš, jak se u toho tváříš. Jsi tak autentická… Tak opravdová, přímočará, ale hlavně jsi od těch ostatních úplně jiná, naprosto svá. Nic neskrýváš, nic ze sebe neděláš. Když jsem s tebou, tak nemusím nic šifrovat. Nemusím hledat žádný skrytý významy. S tebou je to všechno prostě přímo tak, jak to je… Proto jsem rád ve tvý společnosti, je to pro mě tak trochu úleva, i když na mě často něco vylejváš, nebo ti něco padá… nebo ty sama padáš. Mně nic z toho nevadí, já si jen užívám toho, jaká jsi a… moc rád bych v tom pokračoval, ať už to znamená, že budu riskovat další úrazy nebo… cokoliv jinýho,“ rozpovídal se skutečně velmi obsáhle, když toho měl tolik na srdci, co mi ve skrytu duše toužil říct, a mně se z těch všech nádherných slov málem zamotala hlava, protože jsem ani v nejmenším takovou smršť nečekala. Tupě jsem na něj čučela s povolenou bradou a obočím vysoko zdviženým, jak mě tím proslovem naprosto konsternoval. Ale uvnitř mě totálně převálcovala obří vlna štěstí, které ve mně tím svým okázalým přiznáním vyvolal a která se musela zákonitě dřív nebo později projevit nějak navenek.

„J-já… nevím, co na to říct, což je asi lepší, protože to tak aspoň nemůžu ničím pokazit. J-jenom… heh, taky bych v tom chtěla pokračovat,“ vysoukala jsem ze sebe alespoň něco, co mi znělo alespoň kapku smysluplně, zatímco jsem očima nervózně těkala sem a tam, jak jsem ten jeho neuvěřitelně intenzivní pohled nezvládla vstřebávat zároveň s tím, co mi právě svěřil a z čehož jsem byla stále slušně vedle.

„Přesně tohle se mi na tobě líbí, jak jsem už včera řekl… Samozřejmě vedle toho, že jsi doopravdy překrásná žena s těma nejkrásnějšíma očima, jaký jsem kdy u koho viděl a kterými se umíš tak hezky smát, jen… v nich častěji vidím spíš strach nebo… stud, což přede mnou fakticky není potřeba. Raději bych vídal ten úsměv,“ posteskl si a já se nestačila divit tomu, jak solidně mě má přečtenou, z čehož mě téměř až zamrazilo po páteři. Neměla jsem ponětí, že jsem až takhle průhledná. Pozná taky to, když lžu? Tedy… když jsem lhala. Jednou…

„Vynasnažím se,“ špitla jsem skoupě, přičemž jsem jak již tradičně na lících nabírala barvu křiklavě červenou.

„A zas se tak roztomile červenáš.“ Pochopitelně mu nešel ten můj horoucí ruměnec, a tak jsem si spontánně schovala obličej do dlaní, do kterých jsem se ale ve vší nenápadnosti zubila od ucha k uchu.

„Často jsem z tebe na rozpacích. Nemůžu si nějak pomoct. Já si vlastně většinou vedle tebe připadám dost... nesvá,“ svěřila jsem se mu alespoň s jednou svou tajnůstkou, když on mi ze svého nitra odhalil v podstatě všechno. Nemohla jsem mu jenom tak říct, že jsem z něj jednoduše hotová a že jsem se do něj zabouchla víceméně na první pohled. To by mě měl za blázna tutově…

„Toho jsem si všiml na tý naší večeři,“ využil pohotově té nahrávky, čímž mě znovu uvrhl do spárů zostuzeného rdění se.

„O tom bych taky už raději nikdy nemluvila.“ Přidala jsem na seznam tabu témat taktéž naši první večeři, kde jsem to vzala z úplně opačného konce, než jsem měla. Hrála jsem si na někoho jiného a on to zřejmě snadno prokouknul…

„Tam jsi mě docela dost zmátla, abych pravdu řekl,“ pokračoval ve své původní myšlence, ale mně to nijak dvakrát nevadilo, protože jsme tu přeci jenom dohromady seděli u snídaně a otevřeně spolu mluvili, což pro mě znamenalo úplně nejvíc. Jistěže kdesi vzadu v mém pomateném mozku na mě křičel varovný hlásek, že mu nestoudně lžu a současně s tím taky zrazuju svého snoubence. Jenomže Matteo byl tady a teď a z velké většiny zaměstnával mou mysl on, protože pro mě byl úplně nový a tak proklatě sexy, že mě k sobě přitahoval jako magnet… A to poznávání někoho nového, někoho, s kým to jiskří, tak to bylo nemálo vzrušující… To, že to bylo do jisté míry zakázané, to celé dělalo o mnoho lákavější… „Chvíli jsem váhal, jestli jsem se s tou večeří příliš neunáhlil, ale naštěstí ne,“ podělil se se mnou o své tehdejší obavy, které jsem mu poskytla nechtěně díky svým scestným domněnkám, že nejsem ten typ ženy, o kterou by za běžných okolností mohl mít zájem. Jenže ouha, on evidentně má. Úlet?!

„Mně jen přišlo absurdní, že bys… Prostě jsem si myslela, že se stýkáš obvykle s jinými druhy ženských, než jsem já,“ objasnila jsem mu svoje teze, kterými jsem ze sebe udělala úplnou blbku, ale jeho to kupodivu neodradilo.

„Obvykle jo, proto jsem z toho už celkem unavený… Ty jsi pro mě jako čerstvý závan vzduchu v mém životě a já se ho chci nadechnout z plných plic,“ vyjádřil pomocí metafory svou touhu po tom se se mnou vídat, na což jsem se na něj zeširoka usmála a pod stolem jsem několikrát zakmitala nohama, jak se mnou šili všichni čerti po takové úžasné zprávě, že se mnou Pan Božský chce trávit víc času. Tohle se mi musí zdát! Já určitě s tou otravou z jídla skončila v nemocnici v kómatu a tohle se mi musí jenom zdát!

„Tak aby ses z toho hlavně nezakuckal, musíš po menších dávkách,“ plácla jsem v tom záchvatu veselí první kravinu, která mě napadla, ale on už zajisté pochopil, že to tak holt už mám a výsostně se nad tím pobavil i s tím svým zvonivým smíchem, který mi zněl jako rajská hudba. Hmmm… tohle bude průser... 


 Teo


 Tak, a je to venku! Matteo je jasný, kdyby nad tím snad někdo doteď pochyboval. Co s tím Emma udělá, když to konečně slyšela přímo z jeho úst na vlastní uši? Na to si budete muset počkat až ob tu jednu kapitolu, protože příště dostane prostor opět milý zlatý z Anglie, který tuhle jejich odluku příliš dobře nezvládá, což mu tedy Emma moc neusnadňuje tím, že na něj má jen minimum svého času. 

Vřele Všem děkuji za tu neutuchající přízeň. Jste úžasní čtenáři! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 14. kapitola:

3. Sabienna přispěvatel
Včera [19:20]

SabiennaFlu: No jistě, proč ne! Emoticon občas je rozhodně potřeba vypnout a jen tak se vézt na vlně Emoticon a myslím, že tohle je takový typ povídky, který k tomu může docela dobře posloužit Emoticon alespoň to byl záměr Emoticon Emoticon
O to jsem se vážně snažila! Kdyby to ovšem nestačilo, pro tu naprosto perfektní vizualizaci jsem musela najít animku, já jsem na to fakt ujetá Emoticon Emoticon Emoticon Jinak moc děkuju za tak milá slova chvály, je to pro mě pocta Emoticon

May: To ještě bude chvíli trvat než to všechno jednou zákonitě bouchne,.. možná o to delší dobu, protože jsem se trochu s příběhem zasekla a hlavně mi moje myšlenky okupuje zas úplně ijný nápad, ale já se přes to nějak dostanu Emoticon Emoticon ale až to praskne, tak to bude slušná smršť, to je zaručené Emoticon Emoticon

Moc a moc a moooooc Vám děkuji, dámy.. omílám neustále to stejné dokola, ale jste prostě báječné a já se na ty Vaše krásné komentáře vždycky tak hrozně těším! Jste fakt čtenářky k nezaplacení Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Maya666
16.09.2020 [18:48]

Juuuuu to jsou slaďoušové Emoticon jen se teda děsím toho až se Matteo a Will o sobě dozvědí Emoticon těším se na další Emoticon

1. Fluffy admin
15.09.2020 [22:36]

FluffyAwwwwww. Emoticon
Víš co? Já si tuhle kapitolu prostě jenom užiju. Jak je Matteo sladkej a totálně k sežrání. A nebudu vůbec rozpitvávat všechno možný, ani to, co nás čeká. Nenenene. Prostě se budu rozplývat, jak roztomilý to všechno je. I ty Eminy průsery. Emoticon Tak moc by to těm dvěma slušelo! Emoticon Fakt krása... a tvoje psaní, já už skoro nemám co dodávat. Snad jen to, že jsem ho v těch plavkách, jak leze z bazénu viděla naprosto živě. Emoticon Dobrá práce, Sab. Nemůžu se dočkat dalšího dílku! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!