OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 21. kapitola

23.11.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 689×

Na druhý den se mi do práce šlo podstatně veseleji, když jsme včera s Mattem tak nějak zakopali válečnou sekyru, z čehož jsem se těšila doteď. A tak moc, že jsem se prozatím nestačila v myšlenkách dostat k tomu, že na mě v práci čeká slečna Bianca, která naopak mezi námi tu válečnou sekyru vykopala, když jsem jí nejspíš přebrala hlavní roli v kampani na parfém. Navíc se mi povedlo to zavařit v práci i ostatním, kteří si o tomhle šuškali celý den už od rána, kdy za mě bylo rozhodnuto, že budu tváří té kampaně právě já. Stejně jsem počítala s tím, že to případně dá sežrat pouze mně a byla jsem smířená s tím si to prostě nějak vytrpět…

„Dobré ráno, Enzo. Viděl jsi dneska už slečnu Biancu?“ přivítala jsem se s Enzem, který už seděl za svým stolem a soustředěně zíral do velkého monitoru.

„No nazdárek, ty naše nejnovější a nejzářivější hvězdo,“ vrátil mi pozdrav zpátky, tím svým tradičně originálním způsobem.

„Tak to si laskavě nech. Já o to fakt nestála,“ zopakovala jsem mu důrazně, když mi tuhle jobovku takhle hned na první dobrou předhodil, a vrhla jsem na něj dost káravý pohled.

„To bys byla tady asi jediná, Emo. Stejně jako kdybys tvrdila, že tě náš šéf vůbec nebere,“ trefil se do mě znovu i v druhé větě, kterou jsem si od něj vyslechla, a tak jsem se na něj rovnou značně odpudivě zaškaredila. Enzo se na mě pouze rozpustile uculil a pak na mě mrkl s takovým tím podtextem Víme moc dobře, jak to je, že. Nemusíš na mě nic jiného hrát...

„A ten tady už je?“ zajímala jsem se, aniž bych na to jeho rýpání jakkoliv reagovala.

„Zatím ne,“ oznámil mi bez nějakých dalších průpovídek, za což jsem mu byla ve vší tichosti nesmírně vděčná. Očkem jsem přitom sledovala, jestli někde neuvidím zdejší blond vedoucí kreativců, která na mě momentálně musela mít slušnou pifku. A abych ji zbytečně nenahrávala, raději jsem si šla dělat svou vlastní práci, což znamenalo to rozpracované logo pro květinářství, které jsem měla vybrat konečně pro jeho finální verzi, jelikož jsme od zákazníka dostali zcela volnou ruku. 

„A pan Tekin už se řítí,“ upozornil mě po několika minutách Enzo, který stíhal pracovat, sledovat okolní dění a ještě naslouchat klevetění ostatních, čímž mě celkem fascinoval, protože ani já jako žena jsem nezvládala tolik činností najednou. Naplno jsem se zabrala do vybírání toho loga, ale jakmile padla zmínka o Matteovi, najednou mě kromě něj vůbec nic nezajímalo. Zvedla jsem hlavu a kochala jsem se výhledem na toho nejhezčího chlapa, kterého jsem kdy viděla. Energicky si to kráčel napříč studiem s tou jeho typickou chůzí alfasamce, kdy vynikala ta jeho široká ramena, která se plynule střídala v rytmu sebejistých kroků. Vzápětí jsem se přistihla, jak na něj doslova zírám a podepírám si bradu dlaní, přičemž téměř slintám blahem nad tím božským výjevem. Dnes si na sebe totiž vzal nebesky modré triko s výstřihem do V a seprané, potrhané rifle, přičemž se klasicky ověsil nejrůznějšími náhrdelníky s přívěsky, prsteny i náramky, které ho velmi odlišovaly od běžných mužů, kteří tyhle příliš zženštilé doplňky spíš neměli v oblibě. 

„To vypadá, jak kdybys ho chtěla sežrat,“ vytrhl mě z toho transu Enzův hlas, který si ze mě zas utahoval.

„C-co? Ne! Já jen, eeeh… jen jsem se trochu zamyslela,“ zakecávala jsem to, načež jsem se opět zaměřila na svůj monitor, na němž jsem asi posledních dvacet minut přemítala z jednoho loga na druhé a nějak jsem se pořád nemohla rozhodnout, které z těch tří bude nejlepší.

„Jasně, Em... zamyslela ses přesně nad tím samým jako ostatní ženský tady, co?“ bavil se nad tím, jak jsme v podstatě do jedné reagovaly na Mattea totožně, což jsem si vzápětí ověřila rychlým pátravým pohledem, který Enzovi dával vskutku za pravdu. Pouze jsem se nad tím kysele ušklíbla a čekala jsem, která z nich se za ním do kanceláře vydá jako první. Možná asi já, protože Matteo bude opět chtít svou ranní vzpruhu…

„A že tebe stejně žere, že už tady hlavní playboy nejseš ty, že jo?“ strefila jsem se do něj tentokrát já a neubránila jsem se spokojenému úšklebku, když se mi povedlo mu to takhle spočítat dohromady za ty jeho veškeré narážky.

„Seš potvora, víš to?“ okomentoval to s velmi chladným tónem hlasu, který mě vyloženě potěšil.

„Jak ty na mě, znáš to,“ sykla jsem veskrze radostně a nevinně jsem na něj zamrkala řasama. Potom jsem se vrátila k tomu zpropadenému logu, když vtom mě napadlo, že to vyřeším jednoduše a vyberu právě to, u kterého jsem se zastavila, když Matteo právě procházel kolem. A kupodivu to bylo jedno z mých favoritů. Náhoda? Nemyslím si…

„Tady máš podklady pro tu tvoji kampaň, Emo. Až poneseš zas do šéfovy kanceláře čaj, vezmi to tam s sebou, jo? Ty tam přece jenom chodíš nejčastěji,“ zaúkolovala mě slečna Bianca klasicky logistikou složek, čímž jsem vlastně plnila funkci asistentky, ale nehodlala jsem na to znovu jakkoliv poukazovat. Ani jsem neřešila tu její nepřeslechnutelně kousavou poznámku, která měla zase poukazovat na to její nepodložené přesvědčení, že se Matteovi snažím nějak podbízet. Vždyť i pro něj jsem spíš byla víc asistentka než stážistka, když si mě vybral pro tu každodenní donášku čaje.

„Zas tak často ne,“ zabrblala jsem si pod nos, protože jsem si to prostě nedokázala nechat pro sebe, když mi zrovna v tomhle značně křivdila. Beztak to nemělo nejmenší smysl, poněvadž ona měla tu svoji pravdu.

„Co jsi to říkala?“ chytila se toho okamžitě a jakmile se jí obočí narovnalo do příkré linky, které působilo dostatečně varovně a především s jednoznačným nadřazením, jen jsem se zevnitř zakousla do spodního rtu té mé nevymáchané pusy, která mi už tolikrát zavařila v těch nejméně vhodných chvílích, přesně jako teďka.

„Že to tam co nejdřív donesu,“ řekla jsem o něco víc nahlas, ale do očí jsem se jí u toho raději ani nedívala. Ta ledová modř mě poněkud znervózňovala úplně běžně, natož když se mě snažila rozebrat na ty nejmenší molekuly atomu a ty nechat vyhodit do povětří.

„To je mi jasné, když se to týká zrovna tebe,“ ucedila nemálo jízlivě a z jejího výrazu se dalo celkem snadno vyčíst, jak ji to zevnitř docela užírá, že jsem jí tu reklamu vyfoukla já. Nejraději bych jí připomněla, že to nebylo moje rozhodnutí, nýbrž její takzvané kamarádky, která mě za ni bez zaváhání vyměnila, ale to bych si pak ten kalich hořkosti musela vychutnávat o to delší dobu, než by mi bylo milé snášet.

„Tak já půjdu asi hned,“ usoudila jsem trochu zbrkle, když jsem jí tím v podstatě dala zdánlivě za pravdu, ale mně se doopravdy nechtělo s ní přít o každý jednotlivý výrok, a tak jsem raději submisivně sklopila hlavu dolů a obloukem kolem ní jsem odkráčela směrem ke kuchyňskému koutku i se složkou v ruce, kterou jsem tam pak málem nechala ležet na stole, když jsem s hotovým čajem pro Mattea pokračovala do jeho kanceláře. Čaj jsem se naučila si pro jistotu brát na menší tác, v němž se mi šálek nosil daleko lépe. Tenkou složku jsem držela pod tácem, ale nějakým nedopatřením, možná i kvůli tomu hladkému plastovému obalu, mi prostě zpod dlaně centimetr po centimetru klouzala ven, a tak krátce na to, co jsem na Matteovo vyzvání vstoupila dovnitř, tak mi ta pitomá složka spadla na zem a papíry pochopitelně vypadly ven, přičemž se rozlítly do všech stran.

„No to snad ne!“ zaklela jsem ve své čím dál častější hlášce, protože už i tahle prkotina mě dovedla značně roztrpčit. Mattea to vyrušilo od práce, a tak odtrhl oči od monitoru, aby zjistil stávající situaci.

„Asi zas nemáš svůj den, co?“ okomentoval to mírně pobaveně, zatímco jsem došla k jeho stolu a položila jsem mu tam ten čaj i s tácem. Frustrovaně jsem si povzdechla a dívala jsem se na ty rozeseté papíry snad po celé jeho kanceláři. Matteo se aktivně zvedl ze židle, aby se mohl podívat na to, na co jsem se to dívala a především nad čím jsem klela. 

„Takový je tady zatím každý můj den,“ zabrblala jsem trpce a sehnula jsem se dolů, abych se dala do sbírání.

„Počkej, já ti s tím pomůžu,“ nabídl se ochotně Matteo, čímž mě vskutku mile překvapil a vlastně mi tím nepřímo dokázal svůj zájem i snahu konkrétně k mé osobě.

„Děkuju, ale to není zapotřebí. Nenech se rušit do práce,“ zamítla jsem jeho nabídku, zatímco jsem rovnala jednotlivé listy na sebe, když mi pod ruku přišel jeden určitý papír, který ke zbytku dokumentů stoprocentně nepatřil. Jakmile jsem si ho zběžně prohlídla, vyvalila jsem na něj konsternovaně oči, poněvadž to byla jakási fotomontáž mě a Mattea. Ihned jsem rozpoznala, že fotka musela být pořízená dnes ráno, nejspíš když Matteo přišel do studia, protože tomu by asi ten můj zasněný výraz odpovídal. K původní fotce byla narychlo přidaná fotka Mattea, která se vznášela nad mou hlavou v bílé bublině, jako že si na něj myslím. Dost amatérská práce na to, že ji pořídil někdo ze zdejšího personálu a taktéž dost dětinská, protože takovéhle rádoby vtípky odpovídaly spíš základní škole.

„To asi není, ale potřebuju si trochu protáhnout zas nohy,“ nenechal se odradit a zakrátko dřepěl kousek ode mě, aby mi pomohl posbírat ta lejstra, jejichž většinu kolem sebe jsem stačila dát již dohromady. Zaměřil se na papíry dál ode mě, až jsme je dali společnými silami dokupy. Záhy nato jsme proti sobě stanuli tváří tvář a poněvadž on držel v rukou desky, automaticky ke mně natáhl ruku, abych mu podala tu svoji malou kupku. Nemít v levé ruce tu hloupou srandu od mých současných kolegů, normálně bych mu je předala, ale popadla mě zcela nečekaná nervozita. Ty potřebné podklady ke kampani jsem mu přímo vrazila do dlaně a současně jsem díky tomu mému zkratkovitému chování tu inkriminovanou fotomontáž schovala za záda, což mu pochopitelně neušlo. Pádný důvod jsem k tomu ovšem měla, protože jsem ani v nejmenším nestála o to, aby se Matteo jednak domákl, že i pro ostatní je absolutně zjevné, jak jsem z něj hotová, a taky proto, že jsem nechtěla, aby to jakkoliv řešil a obzvlášť ne s ostatními. Aby třeba nepátral po tvůrci té fotomontáže, což by mě tedy vážně zajímalo, ale nechtěla jsem dělat ještě větší dusno, než které už ve studiu kvůli mně bylo skrze dotčenou Biancu.

„Co to tam máš?“ vybídl mě zvídavě, abych mu ten papír ukázala. Pořád jsem se tvářila značně vykuleně, což ho nejspíš muselo podněcovat k tomu, aby si trval na svém.

„Ale nic. To se do té složky dostalo asi omylem, tak to hned vyhodím,“ snažila jsem se to nějak rozumně zamluvit a raději jsem ten papír za zády zmačkala, abych mu tím dala jasně najevo, že mu ten papír prostě neukážu. To ale na Mattea zafungovalo spíš opačným účinkem, protože jeho obočí se hravě vyhouplo o něco výš a levý koutek úst mu tak zvláštně zacukal, jak mu to nejspíš připadalo tak trochu komické.

„Co na tom papíře je, že to přede mnou schováváš?“ odhadl naprosto přesně, že kolem toho papíru nedělám cavyky jenom tak pro nic za nic a já v tu chvíli netušila, jak se zachovat dál, abych ho podvědomě neponoukala ještě víc k tomu, aby se zajímal o ten zpropadený list.

„Neschovávám,“ ohradila jsem se co možná nejneutrálněji, aby to znělo nenuceně a nějak jsem eliminovala to jeho podezření, ale dle jeho zjitřeného výrazu mi to moc nešlo.

„No tak mi to prostě ukaž, ne?“ vyzval mě podobně nenuceně, ale v očích mu šibalsky jiskřilo, jak intuitivně tušil, že tady o něco rozhodně jde a asi jsem ho v tom jen s každým dalším verbálním i nonverbálním popřením jedině utvrzovala. Jenom jsem na to zavrtěla odmítavě hlavou, že to přesně v plánu nemám, a tak ke mně pohotově přistoupil blíž, asi aby měl ten papír lépe na dosah.

„Určitě máš lepší věci na práci, než ztrácet čas tímhle,“ poukázala jsem na jeho pracovní vytíženost, když se tu takhle zbytečně zdržoval něčím naprosto nepodstatným. Chtěla jsem elegantně vycouvat z jeho kanceláře, ale jakmile jsem udělala krok do strany, on mě okamžitě následoval, jak se nechtěl ani za nic vzdát svého cíle. Tak trochu neodbytný, důkaz jeho pevné vůle a cílevědomosti... 

„Vlastně ani ne,“ vymluvil mi mou domněnku záhy, ale tomu jsem taktéž zrovna dvakrát nevěřila. Asi jako on mně ohledně toho papíru. Následovně se po tom papíru natáhl, ale já jsem mu duchapřítomně uhnula, když jsem ukročila vzad, v čemž mě opět hned bezmyšlenkovitě následoval. Nato jsem se na Mattea trochu nesouhlasně podmračila, ale on mi to vrátil pobaveným úsměškem, jak ho tohle slovní přetahování, a také již záhy fyzické, náramně bavilo. O pár sekund později k tomu skutečně došlo, takže já jsem se před ním vykrucovala, natahovala, uhýbala všemi možnými i nemožnými způsoby, aby na ten papír nedosáhl, ale jakmile na mě začal dotírat v podstatě tělo na tělo, přestala jsem se absolutně soustředit na to, co to vlastně dělám a o co se to tu snažím.

„Proč mi to nechceš ukázat?“ položil mi nechápavě otázku se značně ztišeným hlasem, když jsem měla jeho obličej sotva několik desítek centimetrů od toho svého. Soustředěně mi přitom hleděl do očí, až mě jimi nejspíš dočista zhypnotizoval, protože jsem najednou pozbyla veškerého úsilí mu zabránit vidět obsah toho papíru. Jenom jsem na něj užasle možná spíš značně tupě, civěla a vychutnávala si každičkou sekundu, kdy jsem ho měla takhle těsně u sebe. Sálalo z něj takové živočišné teplo, že musela teplota závratně stoupat taktéž mně, ačkoliv mi po zádech přejel několikrát mráz. Kupodivu pokaždé, když mi svým pátravým zrakem zabloudil ke rtům.

„J-já… tohle asi p-prostě nemusíš vidět,“ plácla jsem něco v módu na autopilota, poněvadž jsem momentálně nebyla schopná vnímat nic jiného, než jeho podmanivou vůni a tu zrádnou blízkost, kdy mě doslova držel v hrsti. No co v hrsti, zase v podstatě ve svém medvědím náručí! Aby se lépe dostal k tomu papíru, jednou rukou mě držel velmi pevně kolem pasu a využíval svou těžkou váhu, aby mě víceméně nadlehčil a znevýhodnil mě. Až na to, že já jsem se na té jeho svalnaté hrudi cítila skoro jako v sedmém nebi.

„Právě proto to chci vidět,“ broukl rezolutně, a tak jsem mu záhy rezignovaně vyšla vstříc a vložila jsem mu tu zmačkanou kouli bělostného papíru rovnou do té obří dlaně. Současně s tím jsem se mu přestala vzpírat a celá jsem se rázem uvolnila, až jsem na něj tak nějak klesla a pak pevně patama zas na zem. Matteo ode mě o kousek odstoupil, aby se mohl nerušeně podívat na ten obsah papíru, přičemž se na to zatvářil poněkud rozpačitě. Podle jeho nerozhodného výrazu si nemohl zjevně vybrat, jak se k tomu postavit, protože se nad tím mírně uculoval, protože to bylo poměrně vtipné, a zároveň mračil, protože ta fotomontáž nebyla úplně vhodná a profesionální. Já jsem mezitím nervózně přešlapovala vedle něj a raději bych se odsud okamžitě vypařila.

„Co to jako má být?“ obrátil se na mě udiveně, abych se s ním podělila o svoje informace, kterých jsem taktéž neměla mnoho. Kdyby mi ta složka nevypadla z ruky, tak o tom ani nevím.

„To j-já fakt netuším. Ani jsem nevěděla, že to v té složce je, ale rozhodně by v ní neměla být,“ ujasnila jsem mu, aby si nemyslel, že v tom mám jakkoliv prsty. I když to by stejně nedávalo nejmenší smysl, protože tou obětí fotomontáže jsem byla právě já, protože skrze ní ze mě kdosi udělal naprostou blbku. Ale tu jsem stejně ze sebe mnohdy dokázala udělat sama, takže mě to víceméně nechávalo naprosto v klidu. „Hádám, že je to asi nějaký vtípek někoho z mých kolegů. Asi si někdo všiml, že… eeeeh, to nic…“ zasekla jsem se naštěstí ještě včas, než jsem mu nedopatřením vyžvanila, že lidem ve studiu neušlo mé platonické zalíbení do jejich nového šéfa. Akorát jsem na něj vyjeveně vyvalila oči, protože jsem to měla vážně jen tak tak, a pak jsem nad tím jenom ledabyle mávla rukou. V žádném případě jsem mu nemohla přiznat, že se mi tak proklatě líbí, když jsem mu do očí před pár dny tvrdila úplně něco jiného. Myslel by si pak o mně, že jsem totální cvok, no ale, hm... to už si asi stejně myslí, že jo…

„Všimli si čeho? Že se ti líbím?“ chytil se toho ihned, což jsem samozřejmě mohla očekávat, když jsem si takhle naběhla, ale přesto mě tím značně vykolejil. Především když se tak provokativně zeptal na to, co vyplývalo z té fotomontáže.

„Ale to ne, spíš, že… že se prostě občas vůbec nesoustředím,“ napadlo mě najednou, že by to mohlo znít jako rozumná výmluva a ostatně to byla taktéž pravda. Díky Matteovi jsem se velmi špatně soustředila, ať mi byl na blízku, anebo naproti přes celou místnost.

„Kvůli mně,“ nenechal si to vymluvit a zřejmě se v tom popichováním mě docela vyžíval.

„Ne, ta fotomontáž znamená úplně něco jiného, než si myslíš!“ upozornila jsem ho docela důrazně, protože mě tou svou sebejistotou nesmírně vytáčel. Zase jsme byli u toho, že počítal s tím, že z něj musí být všechny ženské odvařené. Což já z něj teda rozhodně jsem, ale na rovinu to ze mě určitě nedostane.

„A co to teda znamená?“ otázal se s takovým záludným podtónem, kterým mi naznačoval, že odpověď beztak již zná, ale přesto si ji chce u mě ověřit, jestli je jeho domněnka správná.

„No co asi?! Že mám u tebe protekci, když jsem dostala tu reklamu na kosmetiku! Však už jsem o tom s tebou včera mluvila,“ brblala jsem dopáleně, když mě takhle vychytrale donutil znovu zopakovat ten můj úsudek, který jsem tak nějak intuitivně vyvodila z té situace. Jen jsem si nad tím bezradně povzdechla, protože se mi ani v nejmenším nepozdávalo, že jsem se dostala do takové nevýhodné pozice.

„Jo, a já jsem ti říkal, že to je nesmysl, Emo. Ale podle toho, jak to moc řešíš, tak…“

„Už víš, proč jsem skočila pod to auto?“ přerušila jsem ho jaksi neurvale, ale mně se vážně ani trochu nechtělo ho poslouchat, jak opakuje to samé, přičemž já jsem se vlastně sama taky opakovala. Matteo se na mě podíval značně káravě, že jsem něco takhle troufalého vypustila z pusy, protože ten podtext nebyl ani trochu milý. To jsem si velmi rychle uvědomila záhy a pocítila jsem kvůli tomu hutný nával zahanbení, a tak jsem se ně několik okamžiků raději zadívala někam úplně jinam.

„Když s tím máš takový problém, tak to hned teď vyřešíme,“ umínil si, když jsem ho tím svým nedomyšleným, kousavým komentářem jaksi popudila a kterého jsem snad ihned po vyslovení začala litovat. Ta moje nevymáchaná papula je fakt za trest…

„Jako jak?“ vyděsila jsem se, protože těch řešení se nabízelo hned několik, ale nejvíc jsem se obávala toho, že nastoupí na mé kolegy a bude mít nějaké kázání.

„To uvidíš,“ odbyl mě netrpělivě a následně vykročil vstříc dveřím, čemuž jsem bleskově zabránila tím, že jsem ho chytla za ruku, což byl takový můj první reflexivní krok, jak předejít tomu, co si zrovna usmyslel. Matteo se na mě zaskočeně otočil a oči mu neomylně sjely k tomu našemu společnému doteku, který si uvědomoval všemi svými smysly, přesně jako já.

„Nech to být, Matteo,“ požádala jsem ho s opravdu naléhavým tónem hlasu a využila jsem toho, že jsem ho držela za ruku, kterou jsem mu o něco pevněji stiskla, aby lépe pochopil, že mi na tom skutečně záleží.

„Tobě to ale očividně vadí.“ Vyčetl z mého chování takhle snadno, až mě tím vyvedl z míry.

„I tak,“ trvala jsem si neoblomně na svém, ale už jsem se ho raději trochu váhavě pustila, poněvadž ta délka toho doteku se stávala poněkud nepřiměřenou, ačkoliv se mi ho ani za nic nechtělo pouštět. On ale víc neotálel a po krátkém, odmítavém zavrtění hlavy se znovu vydal směrem k jeho dveřím, a proto jsem mu skočila do cesty, když jsem ho předběhla a zatarasila jsem mu přístup ke dveřím svým vlastním drobným muším tělíčkem, které proti tomu jeho nemělo sebemenší šanci, když by přišlo na věc.

„Prosím,“ žadonila jsem, aby to před nikým z mého nového kolektivu, kam jsem zatím ještě zrovna nezapadla, nerozmazával a zkusila jsem na něj svoje smutné oči, jestli zaberou tak jako na Willa.

„Já bych k tomu měl co říct, i kdyby tam byl kdokoliv jiný na té fotomontáži. Není to jenom kvůli tobě, Emo,“ usadil mě vcelku nekompromisně, když na mě použil mou vlastní frázi, čímž se mu povedlo se mě poměrně dotknout. A tak jsem mu ustoupila stranou a doprovodila jsem ho ven s evidentně roztrpčeným pohledem. Záhy mě ovál rozvířený vzduch i s tou jeho podmanivou vůní, která byla vcelku příjemnou tečkou za tímhle naším rozhovorem, ale musela jsem uznat, že mě nemálo namíchnul tím, když nerespektoval moje přání. Kdybych ho v tu sobotu neodmítla, tak by mi možná vyšel vstříc… Přesto mi to nedalo a překročila jsem lehce práh, abych měla na doslech to, co se tam bude odehrávat. Elegantně jsem se opřela o futra a dělala jsem, že si největším zaujetím prohlížím nehty, ale narazila jsem alespoň na menší záděru na ukazováku pravé ruky.

„Haló? Na chvíli mě poslouchejte, nebudu vás dlouho zdržovat… Před chvílí jsem ve složce našel jistou fotomontáž. Musím upřímně říct, že jsem rád, že tu máme lidi se smyslem pro humor, kteří práci dokáží ostatním mnohdy zpříjemnit a… také musím přiznat, že mě ta fotomontáž celkem pobavila. Nicméně si nemyslím, že by bylo vhodné, aby se ke mně dostala takovým způsobem a vážně doufám, že to nebylo myšleno jako nějaký osobní útok, protože to přesně takhle může působit. Skutečně bych uvítal, kdyby se něco takového už neopakovalo a abyste se maximálně soustředili na svou vlastní práci a neztráceli čas takovými vtípky. Snad jsem se vyjádřil jasně, děkuji za vaši pozornost a pokračujte, kde jste skončili,“ promlouval ke svým zaměstnancům pevným, sebevědomým hlasem a vskutku takovým vybíravým způsobem, přičemž nikoho neosočoval a ani neshazoval. Vyřešil to asi tím nejideálnějším způsobem, kterým mohl, ale ani tak tím u mě nezabodoval a nezmírnil tu vlnu pobouření, která se ve mně vzedmula, jakmile zcela ignoroval moji prosbu.

„Fakt díky, Matteo,“ procedila jsem skrz zaťaté čelisti, když kolem mě procházel zpátky do své kanceláře. Matteo se po mně zmateně ohlédl, pak se zastavil a poměrně nevlídně se na mě zachmuřil. Bezděčně rozhodil ruce do stran, jak mu to moje hořké poděkování asi nedávalo smysl.

„Vždyť jsem nikoho přímo nejmenoval,“ podotkl ostentativně, abych mu v jeho řešení takhle nekřivdila.

„Ale ta osoba, která tu fotomontáž dělala, to ví a akorát ji to utvrdí v tom, že mě tu nějak zvýhodňuješ! A pak to už pojede, drby se šíří přímo světelnou rychlostí a navíc, vždyť to znáš… na jedné straně si prdneš a na té druhé už ses pos... podělal!“ vypálila jsem ze sebe jaksi nepříčetně, protože jinak bych si nedovolila říct něco takhle nepatřičného, což ho nefalšovaně zaskočilo. Bylo ale znát, že mu cukají koutky, přestože se ze všech sil pokoušel zachovat kamennou tvář, protože tohle mělo do žertu proklatě daleko. „To ale není k smíchu. Fakt díky, že jsi mě tady odepsal dřív, než jsem se mohla zapojit!“ usadila jsem ho rozmrzele, zatímco jsem se na něj mračila víc než on na mě doposud. Potom jsem důležitě odkráčela pryč, aniž bych mu nechala prostor na to nějak zareagovat, o což jsem ostatně beztak momentálně nestála. Možná jsem to s tím hraním si na Dášu poněkud přeháněla a rozhodně bych si tohle ke svému šéfovi neměla dovolit, ale když on mě tolik namíchnul… A především mě přesvědčil, že není ten typ, který by upozadil správnou věc pro osobní prospěch, což bylo částečně velice imponující, ale ve spojitosti se mnou aktuálně taky značně mrzuté. Každopádně kvůli tomuhle budu teď chvíli mrzutá hlavně já a ať se kvůli tomu Matteo třeba postaví na hlavu. Je mi to fuk. 

 Tak na čí straně byste se v tomhle sporu postavili? I když ono se to asi úplně nedá, protože Matt i Em mají oba tak trochu pravdu v tom svém postoji. Je nutno podotknout i ten menší posun u Emy, která se očividně nebála si to u Mattea rozházet, aby se postavila za svou věc. No, uvidíme, jestli to k něčemu bude, anebo jestli se Matteo o to zásadněji postaví zase na svou stranu barikády. 

Moc všem nevýslovně děkuju za tu neustálou podporu a zájem. Jste absolutně úžasní a báječní! Díky Vám!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 21. kapitola: