OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 22. kapitola



Mr. Perfect - 22. kapitolaEnzo skvěle plní funkci nejlepší kamarádky a Matteo vystrkuje růžky, což Ema samozřejmě nese poněkud nelibě.
Užijte si kapitolu, Vaše marSabienna

Seděla jsem před monitorem a pouze jsem do něj hloupě zírala. Vůbec se mi nedařilo přemýšlet, natož něco nového vymýšlet. Pořád jsem si totiž v myšlenkách přehrávala tu mou přehnanou reakci vůči Matteovi, kterou jsem dnes dopoledne předvedla a díky níž jsem se snad s každou další minutou cítila čím dál trapněji. Jsem se zas pro jednou vyznamenala. Den ode dne nabaluju pouze další trapasy na ten první, který jsem si před ním uřízla ještě než jsem zjistila, že je to zdejší nový šéf. 

Praly se ve mně dvě protichůdné emoce, a to dál si hrát na uraženou, protože je prostě fakt, že mi tím svým proslovem značně ztížil výchozí pozici ve studiu. A pak jsem měla nutkání jít a omluvit se mu, jelikož jsem nesnesla ten pocit, že bych s ním měla být znovu rozhádaná. Neustále jsem nad tím přemítala, které řešení by bylo lepší, ale oboje měla nějaká svoje nepříjemná úskalí. Když zůstanu i nadále dotčená, můžu tím riskovat, že to mezi námi úplně zpackám, a o to jsem pochopitelně ani v nejmenším nestála, ale taky se mi vůbec nechtělo udělat ten vstřícný krok a být rozumná, protože bych se mohla připravit o tu možnost, aby se Matteo trochu snažil. Alespoň by se ukázalo, jestli má doopravdy zájem, anebo jestli jenom předstíral, že má nějaký zájem. V tom je propastný rozdíl…

„Enzo?“ oslovila jsem ho, jelikož jsem pocítila neodkladnou potřebu na to znát také názor někoho jiného, když jsem se sama nedovedla po x hodinách definitivně rozhodnout. Enzo se na mě pohotově natočil díky kancelářské židli přímo čelem a vypadal, že je naprosto připraven si ode mě cokoliv vyslechnout. Přitom se docela mile pousmíval a celkově byl evidentně dobře naložen. Alespoň někdo.

„Měl by podle tebe udělat první krok muž?“ vybalila jsem na něj rovnou, abych zbytečně nechodila kolem horké kaše a neztrácela tím tak čas nás obou. Navíc k Enzovi jsem si mohla být dovolit stoprocentně přímočará.

„Hmm… To asi záleží na situaci,“ usoudil s mírně zachmuřeným obočím a podepřel si bradu dlaní o stůl. „Copak jsi tentokrát zase vyvedla?“ přeptal se mě kontrolně, když se velmi rychle dovtípil, že se ho jistě neptám z dlouhé chvíle. Pouze jsem nad tím jeho podezřením, které bylo již dlouhou praxí podložené, protočila panenky, jelikož mě mírně frustrovalo, jak mě takhle snadno odsoudil a želbohu se taktéž trefil.

„Ale no tak! To musím jako vždycky něco podělat?!“ zaúpěla jsem ukřivděně a dost nevlídně jsem se na něj zaškaredila. Enzo na mě namísto odpovědi vrhl zcela výmluvný pohled, zdali se ho ptám vážně anebo to má být ode mě pouhá řečnická otázka, na niž nemíní marnit čas svou odpovědí. A tak jsem akorát sklopila bradu dolů, načež jsem si opovržlivě odfrkla. „Já jen… mám tu prostě takovou situaci a nevím, jak si s ní poradit,“ zabrblala jsem nespokojeně, protože se mi to nechtělo nějak detailně rozebírat. 

„A jakou situaci?“ zajímal se o něco víc do hloubky, než by mi bylo po vůli, takže jsem si pouze rezignovaně povzdechla, protože bez toho se asi nepohneme dál.

„No prostě takovou, že… nevím, jestli s ní mám sama něco udělat nebo počkat na druhou stranu,“ mlžila jsem s konkrétními informacemi, ale pro nějakou hrubou představu to podle mě naprosto stačilo.

„Jak moc velká feministka seš?“ vyrukoval na mě s důmyslným dotazem a podal to skutečně veledůležitě.

„Proč?“ nechápala jsem tuhle otázku vytrženou z kontextu.

„No to by ti mohlo napovědět, co máš dělat. Tak… jak moc velká feministka seš?“ zopakoval ještě jednou, aby mi připomněl, že čeká na odpověď a že mi to prý napoví, jak se s tou situací vypořádat.

„Vůbec ne, mně feminismus nic neříká, ale… takhle jednoduchý to není,“ odpálkovala jsem jeho pokus mi nějak pomoct, ačkoliv jsem si jeho vysokého nasazení vskutku vážila, ale nepřišlo mi to dostatečně logicky podmíněné, abych k takovému kroku přistoupila. Ale bylo by to celkem jednoznačné rozhodnutí…

„Protože si to nechceš zjednodušit,“ konstatoval věcně a povzneseně na mě mrkl.

„Že nechci? Tak to se koukej, Enzo, jak já si to dokážu zjednodušit!“ vyhecovala jsem se znenadání, když mě tak šikovně vyburcoval, poněvadž mi tou poznámkou víceméně naznačil, že si spíš hledám výmluvy nežli řešení. Vyskočila jsem čile na nohy a pěstí jsem odhodlaně praštila do stolu, čemuž se Enzo akorát šibalsky ušklíbl, ale nakonec mi ukázal dva zdvižené palce, skrze něž mi chtěl vyjádřit svou podporu. A tak jsem se odhodlaně odporoučela k Matteově kanceláři, do níž mě automaticky pozval, aniž by věděl, že jsem to já. Když Matteo zjistil, že jsem to právě já, obočí se mu vyhouplo o něco blíž ke kořenům vlasů, jelikož mě tady zřejmě takhle brzy po té naší rozmíšce nečekal.

„Emo? Děje se něco?“ pídil se po motivech mé nenadálé návštěvy a díval se na mě poněkud nedůvěřivě.

„Ale jo, Matteo, děje,“ stvrdila jsem mu jeho odhad, který mi z mé průhledné tváře vyčetl hned po příchodu. Tím potvrzením jsem ho ještě víc rozhodila, ale snažil se to přede mnou skrýt tím, když o něco sklonil hlavu níž, ale i tak jsem si povšimla toho, jak se jeho rysy zvláštně napjaly. Neočekával ode mě asi nic milého…

„Ještě něco k té kauze fotomontáž?“ Obával se, že jsem sem přišla udělat další dusno.

„Vlastně jo, ale… není to tak, jak si myslíš,“ ubezpečila jsem ho, abych nějak umírnila tomu jeho očividnému napětí, protože se vůbec netajil tím, že se mu o tom už znovu diskutovat nechce.

„Tak o co jde?“ vyzval mě, ať rovnou přejdu k věci a těma svýma uhrančivýma očima mi prohlédl snad až na dno mého žaludku, načež jsem naprosto zapomněla, co jsem mu to vlastně chtěla říct. Nebo proč tu jsem. Anebo jak se jmenuju. Bezmyšlenkovitě jsem se rukou chytila za hlavu, ale šikovně jsem to zamaskovala tím, že jsem se laxně podrbala ve vlasech, zatímco jsem usilovně dumala nad tím, jak se do té rádoby omluvy zakousnout.

„Heh, no, jde o to, že… si myslím, že jsem to dopoledne asi trochu přehnala,“ vysoukala jsem ze sebe se značnými potížemi, ale na druhou stranu jsem samu sebe udivila, že jsem ze sebe dostala aspoň něco srozumitelného. 

„Co přehnala?“ dožadoval se konkrétnějšího vysvětlení, ale v očích mu u toho tak lišácky zablesklo, čímž jsem ihned pojala podezření, že si mě teď jenom vychutnává. Cítila jsem se ale vůči němu natolik provinile, až jsem byla ochotná na tu jeho hru přistoupit a přidat se.

„Noo… asi jsem neměla tak reagovat, když ses snažil vyřešit tu kauzu fotomontáž,“ použila jsem jeho výraz, když se mi to takhle hodilo, což on přešel s drobným úsměvem. Nebo možná nad tím, že jsem se mu takhle neohrabaně omluvila, ale zajisté jsem tím současně potěšila jeho ego. Ale tak snad i to se počítá, ne? Díky tomu zahanbení, se kterým jsem bojovala od onoho incidentu, jsem prostě nedovedla vydržet tu intenzitu jeho pohledu, který byl momentálně jaksi udivený, avšak pozitivně, tak jsem ukotvila svůj nesmělý zrak dolů a zevnitř jsem se zlehka kousala do spodního rtu.

„Reagovala jsi tak, jak jsi to cítila. Já to chápu, Em,“ vyjádřil mi svoje bezmezné pochopení, čímž mě solidně vyvedl z míry, a tak jsem pouze vyvalila oči, kterými jsem na něj ihned zaměřila. On se mezitím tvářil jaksi povzneseně, jak nad mou reakcí, tak nad celou tou záležitostí, což mi zrovna dvakrát nesedlo, poněvadž to bylo na moje poměry docela dost suverénní.

„Vážně?“ Nechtělo se mi tomu věřit.

„No jo, vážně. A… skutečně si vážím toho, že jsi sama přišla s omluvou a že jsi pochopila moje úmysly, které rozhodně nebyly nijak mířené proti tobě,“ ocenil můj vstřícný a smířlivý krok a konečně se na mě alespoň trochu pousmál. Sice mi ta zmínka o omluvě, kterou jsem prakticky nevyslovila, beztak nějak nešla do uší a o těch jeho úmyslech jsem si myslela dál svoje, ale v závěru jsem byla spokojená, že se mi to s ním podařilo nějak urovnat. Proto jsem mu ten úsměv vrátila pohotově zpátky a podstatně širší.

„Možná jsi to nemyslel špatně, ale… to, že jsi to rozebíral přede všemi, se mi může ještě šeredně vymstít,“ pustila jsem se do rozboru toho jeho rozhodnutí, když už to načal jako první.

„Neočekávej hned to nejhorší,“ napomenul mě, ovšem s takovým přívětivým tónem hlasu, že se to nedalo vyložit si nějak zle. Tahle jeho dobromyslná výtka mě přiměla se zamyslet nad mým způsobem myšlení, které ne vždy odpovídalo zásadám správného osobnostního rozvoje.

„Mám k tomu důvod, když vznikla ta fotomontáž,“ připomněla jsem mu duchapřítomně, když měl takové tendence to zlehčovat, zatímco tedy já jsem to spíš hrotila, jak jsem se obávala toho, že díky té jeho intervenci si to teď vyžeru o to víc. Pochopitelně jsem se domnívala, že v tom má prsty Bianca a že ta fotomontáž vznikla v její režii, ale nemohla jsem někoho jen tak slepě obviňovat.

„Tak se to bude řešit jinak, ale já bych rád věřil tomu, že můj dnešní komentář k tomu naprosto stačil,“ podělil se se mnou o svoje očekávání, které bylo značně optimistické, a možná neměl ještě takový konkrétní obrázek o svých zaměstnancích, když většinu času trávil ve své kanceláři, zatímco já jsem s nimi přicházela do styku mnohem častěji. No a z takové Biancy jsem doteď měla dojem, že se jí moc věřit nedá...

„Snad jo,“ houkla jsem smířeně, když si Matteo evidentně stál za svým rozhodnutím a taktéž názorem, a tou svou sebejistotou pomaličku přesvědčoval i mě.

„Neboj, Em, udělám pro to vše, co je v mých silách a co je v nejlepších zájmu nás všech, téhle firmy,“ slíbil mi naprosto rezolutně a vlídně se na mě usmál, aby to nevyznělo nějak extra významně, protože jsme tu debatovali víceméně o malichernosti. Tou zmínkou o blahu jeho firmy se mi ale ani trochu netrefil do noty, poněvadž mi tím vlastně sdělil, že případně ani příště nehodlá vzít v potaz moji maličkost. „Tak to přece mezi… přáteli chodí, ne?“ dodal vzápětí, když jsem chvíli zadumaně mlčela, přičemž tomu touhle průpovídkou nasadil korunu. Nemohla jsem si pomoct, ale v té větičce jsem zaznamenala jistý trpký podtón, který nejspíš ještě souvisel s tím mým odmítnutím. Třeba ta jeho neochota mi vyjít vstříc, důmyslně maskovaná za snahu najít nejlepší řešení pro celý tým, vycházela pouze z jeho ukřivděného ega, kterého jsem se asi až příliš dotkla.

„Tak dobře, to je… dobrý nápad,“ odsouhlasila jsem mu to polohlasem, aby nemohl zaregistrovat mé čerstvé rozmrzení nad tím svým odhadem, které se mi neodbytně dralo i do mimických svalů. „Mám rozdělanou práci, takže… díky za tvůj čas a měj se,“ rozloučila jsem se kvapně a bez jakékoliv jeho reakce jsem se vypařila jako pára nad hrncem, abych se mohla frustrovaně zhroutit na židli. Jen jestli jsem neměla dál dělat kolem toho raději ty cavyky…

 * * *

„Ahoj, zlato!“ pozdravila jsem Williama na displayi telefonu a ještě jsem mu zvesela zamávala, zatímco on se na mě zářivě usmíval. Očkem jsem sledovala, kam jdu, jelikož jsem byla na cestě k pláži, abych se tam naložila na lehátko a po zbytek odpoledne chytala bronz společně s osvěžujícím koupání se v průzračně modrém moři. Kolemjdoucí se mi naštěstí samotní vyhýbali, když viděli, že civím do mobilu, který držím před sebou, čímž mi velmi usnadňovali chůzi po chodníku. Mohla jsem si počkat, až dojdu na tu pláž, ale já měla neuvěřitelné nutkání si co nejdřív promluvit s někým, u něhož jsem věděla, že mi nějak zvedne náladu.

„Ahoj, lásko. To jsem rád, že voláš. Tak jak se máš, hm? Kam to máš namířeno? Že jdeš pláž, ne?“ pustil se do zpovídání mě hned, jakmile moje slova vyšuměla do ztracena a smísila se s všudypřítomným hlukem, který mě osobně velmi uklidňoval.

„Potřebovala jsem slyšet tvůj hlas, Wille...“

„Děje se snad něco?“ odhadl naprosto bezpečně, jenom co jsem zlehka nakousla motiv mého telefonátu, který dnes přišel o něco později, než jak jsme se původně domlouvali. Naštěstí mi to vzal a mohla jsem si tak s úlevou vychutnat jeho hlas a pohlédnout do jeho rozzářené tváře, která prozrazovala, že měl dozajista o něco lepší náladu nežli já. Jen jsem si povzdechla, protože jsem o tom s ním nemohla otevřeně mluvit, ale alespoň jsem to mohla třeba nějak zlehka naťuknout. Akorát jsem si nebyla jistá, jestli se mi skutečně chtělo... „Ale ani snad ne, jen nemám zrovna nejlepší den. A jo, zlato, máš pravdu, jdu na pláž, potřebuju trochu relax,“ zodpověděla jsem mu na ty ostatní otázky, aby měl představu o tom, jak budu trávit zbytek dnešního nepříliš zdařilého dne.

„To se někdo má, tyyyjo. Válečka na pláži a koupačka v moři, ty máš tu stáž i místo dovolený,“ podotkl mírně kousavě, ale jenom v tom duchu přátelského popichování.

„Tohle na mě ani nezkoušej! My dva pojedeme ještě na společnou dovolenou, aby bylo jasno,“ upozornila jsem ho horlivě, poněvadž jsem přesně věděla, co mi tím naznačuje. Will nebyl úplně ten dobrodružný typ, který by třeba na půl roku odcestoval někam na jiný kontinent a cestoval a objevoval jeho taje i krásy.

„Na líbanky pojedeme, Em, na líbánky,“ osvěžil mi paměť, co máme v plánu, až se odsud vrátím. Kupodivu to u mě tentokrát vyvolalo úplně jinou reakci, než doposud, a to takové zvláštní píchnutí kdesi v oblasti žaludku, celkem dost nepříjemné.

„A pojedeme někam… hodně, hodně daleko odsud,“ zařekla jsem se, poněvadž jsem toužila po tom se podívat skutečně někam mimo evropský kontinent, kam jsme času od času s Willem vycestovali. V hlavě jsem měla několik tipů, pochopitelně na něco exotického a tropického, ale tušila jsem, že se to u Williama s úspěchem nejspíš nesetká, kvůli mnoha a mnoha malicherným důvodům. Dlouhá cesta letadlem, očkování proti místním nemocem, otravný hmyz přenášející nemoci, velký časový posun, problém s komunikací atd.

„Hm… já bych to viděl třeba na Krétu, co?“ vhodil do placu jen tak mezi řečí a zvídavě čekal na mou reakci. No prosím, co jsem říkala?

„Teď to neřešme, zlato,“ smetla jsem pohotově ze stolu tuhle debatu o místu našich líbanek, protože mi bylo nad slunce jasné, že jakmile bychom se do ní teď pustili, tak už bych se do vody dneska nedostala. A určitě jsem se nechtěla znovu s někým dohadovat, ale především jsem na tuhle debatu ještě nebyla úplně tak zcela připravená.

„A tak stalo se něco, nebo jsi ráno jenom vstala špatnou nohou?“ vrátil se zpět ke starostlivému vyptávání se, když nejspíš cílil k tomu, abych se mu svěřila a mně se tak o to víc ulevilo. Trochu se u toho podmračil, čímž mi ale naznačil, že ho to téma opravdu zajímá a že je stoprocentně ochotný mě vyslechnout a já se mezitím mračila kvůli tomu, jak jsem váhala, jestli mám nebo nemám.

„Nooo, to úplně ne, ale… jde o to, že oni mě tu chtějí obsadit do nějaké reklamy na nóbl voňavky a já z toho nejsem zrovna dvakrát nadšená,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec, abych se podělila alespoň o jedno ze svých trápení.

„A řekla si jim, že o to nestojíš?“ přeptal se mě kontrolně s takovým zesměšnujícím tónem, jak se mi snažil zvednout náladu a nějak nadlehčit tu mou situaci, která koneckonců nebyla tak zlá, protože se mi mohlo přihodit tisíc daleko horších věcí. Víme, jak to se mnou je…

„Ukecali mě,“ zhodnotila jsem prostince, jelikož to přesně takhle bylo.

„Máš právo na to říct ne, Em,“ ujasnil mi, kdybych na to snad náhodou zapomněla a vrhl na mě pro změnu významný pohled, jelikož mi bylo jasné, že mě podezřívá z toho, že jsem opět propadla tomu svému dobrodinství. Občas mám totiž problém říct druhým ne, ale tohle kupodivu nebyl ten případ.

„Já vím, já vím… Akorát…“ zmlkla jsem, když se mi nedařilo najít vhodná slova, kterými bych mohla pokračovat dál. Na moment jsem se zadívala mimo display telefonu a v tu chvíli mě málem ranila mrtvice. Přímo několik metrů přede mnou si to vyklusával Matteo, zjevně si opět běžel svou oblíbenou trasu podél pláže, jako tehdy ten první den, co jsem ho poznala. Naprosto jsem jako na povel na místě zkoprněla a netušila jsem, co mám dělat. Kdyby to šlo, tak bych se klidně někam vypařila, ale bohužel. A tak jsem úplně nepochopitelně zpanikařila, přičemž jsem začala dělat všelijaké chaotické pohyby bez smyslu a cíle.

„Emo? Seš v pohodě?“ Povšiml si toho samozřejmě William, který to absolutně nepobíral dle jeho tónu hlasu.

„J-jo, jo, jasně… jsem, ale… já jen… kruci…“ koktala jsem jako mentálně narušená a zevnitř jsem cítila takové nesnesitelné napětí, kvůli němuž jsem měla obličej jak v křeči a vlastně i každý sval v těle. Těkala jsem očima sem a tam a vůbec se mi nedařilo racionálně myslet, abych tuhle pro mě kritickou chvíli nějak elegantně vyřešila. Ježiši, to zas bude šílený trapas!

„Emo? Mluv se mnou! Co se děje?“ naléhal na mě, ale já ho nedokázala vnímat, protože jsem strnule sledovala, jak se ke mně Matteo nezadržitelně blíží. Čím byl blíž, tím jsem zřetelněji viděla, že mě poznal a že se nejspíš bude chtít zastavit na kus řeči.

„Já musím končit, Wille. P-promiň mi to,“ vychrlila jsem ze sebe překotně, sotva mi bylo rozumět.

„Co? Proč? Už zase?!“ vyrukoval na mě se slyšitelnou výčitkou, protože přesně takhle jsem mu to nedávno položila, když se přede mnou přesně takhle nečekaně Matteo zjevil. Ani to mě nezastavilo, abych zmáčkla červené tlačítko na displayi, a to i přes ten Williamův nechápavý a pohoršeně nesouhlasný výraz, který mě bude dnes strašit před spaním. Hovor jsem stačila ukončit sotva pár vteřin předtím, než ke mně Matteo doběhl.

„No ahoj, Emo. Že se zase potkáváme tady na pláži, co?“ dal se se mnou energicky do hovoru, ačkoliv značně udýchaně a s rukama v pase se zhluboka nadechoval, aby se co nejrychleji uklidnil. Svaly na rukou se mu na slunci pěkně leskly, jak byl z toho běhu zpocený, čímž vynikaly o to víc.

„Náhoda, co,“ pronesla jsem lehce mrzutě, protože mě podvědomě štvalo, jak jsem to Willovi znovu takhle neuctivě položila. Jak si vyžehlím tohle? O nějaký další striptýz se rozhodně pokoušet nebudu…

„Ani ne, ty bydlíš kousek odsud a já tady běhám skoro každý den,“ vymluvil mi mou domněnku zcela logicky, a tak jsem mu to poslušně odkývala. Matteo nejspíš očekával, že s ním v tom rozhovoru budu pokračovat dál, ale po tom dnešním podivném dni jsem už na další sociální interakci neměla nejmenší chuť. Přesto jsem se přemohla, nebo spíš moje sarkastické já, které se u mě čas od času projevilo.

„Na honění se někde po pláži máš ještě docela velké teplo, ne?“ rýpla jsem si, ale ve vší nenápadnosti.

„V sedm mám schůzku s Alessiou, takže bych to pak už nestihl,“ objasnil mi, proč se tu plahočí na tom poměrně ještě ostrém slunci takhle při pozdním odpoledni. Ta zmínka o Alessie mě nepříjemně zaskočila a cosi se ve mně dost ostentativně vzpříčilo. Jako by si tu poznámku o Alessii nemohl nechat pro sebe! Taková provokace!

„Tak to se ode mě nenech zdržovat, ať na tebe Alessia potom nečeká. To by se jí asi moc nelíbilo,“ poznamenala jsem varovně a neubránila jsem se kyselému obličeji, když se mi vybavilo, jak mě vmanipulovala do té reklamy.

„Vůbec ne, spíš přemýšlím nad tím, že se k tobě přidám a dám si ještě několik temp, kdyby ti to teda nevadilo. Jdeš k moři, ne?“ podělil se se mnou o svoje úmysly, když si mě krátce rentgenovým zrakem sjel od hlavy až po paty, čímž mi způsobil další menší mrtvičku. S něčím takovým jsem nebyla ani v nejmenším psychicky smířená. Sice už jsem ho ve vodě viděla a je to jedna z nejčastějších vzpomínek, která se mi v mysli vrací stále před oči, a to velmi živě, ale teď? V žádném případě!

„Heh, no, to jdu, ale… asi byla bych raději sama. Potřebuju už dneska konečně vypnout,“ oznámila jsem mu nekompromisně, jelikož se mi nechtělo cokoliv zbytečně zdlouhavě okecávat, což by stejně nakonec nemusel pochopit, protože chlapům je lepší vše říkat co nejjednodušeji. Matteo se na mě zpříma zahleděl, jako by ze mě chtěl vyčíst to, co jsem mu stejně záměrně zatajovala. 

„Jasně, chápu. Promiň, jen jsem si z tebe utahoval. Nezdá se, že bys měla zrovna tu nejlepší náladu a mám pocit, že za to můžu především já,“ zkoušel mě dál, jak na jeho poznámku obsahující hypotézu budu reagovat, čímž mě docela solidně popíchl. Nějak jako když člověk začne šťourat do vosího hnízda.

„Tak to seš vedle, Matteo. Není to kvůli tobě, i když by sis to asi rád myslel,“ odbyla jsem ho s maximální věcností, avšak v závěrečné části souvětí mi omylem prosákla taková kousavá výtka, kterou jsem mířila k té jeho sebestřednosti a domýšlivosti. Měla jsem nutkavou potřebu mu to nějak vrátit, když už mě evidentně provokoval narážkami na tu dlouhonohou kozu, u které by mě ani trochu nepřekvapilo, kdyby o něj měla jakýsi romantický zájem. Sice jsem ji neznala, ale i tak jsem u ní nabyla dojmu, že patří do té skupiny žen, kterým se Matteo snaží spíše vyhýbat. Ale... co když ne?

„Nejvyšší čas běžet zase dál. Tak se měj, Emo. Užij si to moře, to ti určitě zlepší náladu,“ usoudil Matteo poté, co ho naplno zasáhla ta má vlna uštěpačnosti, ačkoliv on si z toho absolutně nedělal těžkou hlavu. Ba naopak.

„Na to spoléhám, alespoň něco….“ zabrblala jsem nevrle, namísto toho, abych se s ním rozloučila.

„Em, víš, že…“ odmlčel se, když si teprve skládal slova na jazyku a trochu rozpačitě těkal očima sem a tam, jak si asi nebyl cela jistý, jestli by to měl vůbec vyslovovat nahlas. Já jsem jen povytáhla obočí výš, aby věděl, že má mou plnou pozornost a že si získal i mou zvědavost pro to, na co se chystal mi sdělit. „Víš, že… že mi můžeš říct všechno, ať už jde o cokoliv, hm? Buď ke mně upřímná tak jako doteď, prosím,“ požádal mě docela naléhavě, abych jeho upřímné přání vyslyšela. Celkem mě tím vyvedl z míry, takže jsem na něj konsternovaně civěla a nevěděla se rozhodnout, jestli mě to má obměkčit anebo ještě víc pobouřit. Jasně, že mě to málem dostalo do kolen, hlavně asi kvůli tomu jeho pohrouženému pohledu, kdy byl totálně k sežrání. 

„To bych vážně ráda, když budu mít pocit, že to bude mít smysl,“ vypadlo ze mě poněkud melodramaticky, ale co už. Chtěl po mně upřímnost, tak ji ve vší své kráse také dostal. To pro změnu vykolejilo jeho, když se tak zvláštně napřímil a několikrát zmateně zamrkal, načež se odmítavě zachmuřil.

„Já pokračuju k pláži, Matteo… Pozdravuj ode mě Alessiu a zítra ve studiu,“ rozloučila jsem se s ním kvapně, když evidentně tápal v tom, co mi na tu mou záludnou větičku odpovědět, a tak jsem toho mínila duchapřítomně využít. Trochu ztuhle jsem se na něj pousmála, načež jsem rázným a sebejistým krokem rozpochovala pryč. Cítila jsem jeho pohled v zádech, ale s každým ušlým metrem ubíral na síle. 

Když už jsem si chtěla vydechnout, že jsem tuhle debatu s Mattem zvládla na jedničku, přihodilo se něco úplně jiného. Semlelo se to ovšem tak rychle, že jsem nejprve vůbec netušila, co se stalo, ale když jsem si dala dvě a dvě dohromady, dovtípila jsem se, že se mě někdo snaží zjevně okrást. Nějaký mladý floutek mě chytil za ucho plážové tašky, kterou jsem měla na svém levém rameni a dost neurvale s ním trhl, až to se mnou cuklo, čímž se mu povedlo mi ji strhnout dolů. Vrhla jsem na něj rozhořčený pohled, ale stále jsem se pevně, se zatnutou pěstí, držela tašky, protože jsem ji rozhodně nehodlala takhle snadno dát. Jenomže jemu stačilo jedno prudké trhnutí s náznakem jakéhosi výpadu vůči mně, čímž mě společně s mými přirozenými instinkty zastrašil, a tak tu mou plážovou tašku nakonec ukořistil. Taky mi zároveň s tím dokonce spadl mobil na zem, což mě na pár sekund rozptýlilo, čehož on bleskově využil, aby se dal na úprk, a shodou okolností tím směrem, kterým běžel Matteo. Moc času na litování rozbitého displeje telefonu jsem tudíž neměla, jelikož jsem to takhle prostě nechat nemohla.

„Pomoc! Ten zmetek mi ukradl tašku!“ zaječela jsem na své okolí, abych ho trochu zburcovala z té lhostejné apatie, ale oni na mě civěli podobně vyjeveně jako já doposud na toho zloděje. Proto jsem se rozhodla vzít spravedlnost do svých vlastních rukou, když jsem hbitě sebrala mobil ze země a sprintem jsem se vydala za tím zpropadeným zlodějíčkem. Bohužel on už měl dost velký náskok na to, abych ho mohla dohnat, ale po několika desítkách metrů jsem doběhla někoho úplně jiného, kdo si klusal takovým pohodovým tempem. Asi aby měl dobrou tepovku, sporťák jeden...


 Teo


 Mockrát všem čtenářům děkuji za tu neskutečnou výdrž! Nemáte ponětí, jak moc mě to těší!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 22. kapitola:

1. Maya666
09.12.2020 [20:28]

Připadá mi, že se Ema postavila do obranné pozice. Otázkou je jesli jí to k něčemu bude?? Emoticon Emoticon A co chudák Will jak ten k tomu všemu přijde? Hlavně jak chce Em tohle vyřešit? Ještě tady máme drama s ukradenou taškou Emoticon Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí tak šup šup s další kapitolou Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!