OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 23. kapitola

10.03.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 359×

„Ještě něco?“ ptal se Matteo značně zaskočeně, když jsem se zničehonic zjevila u jeho boku. Nejspíš si vůbec nevšiml toho zmetka, který kolem něj běžel s mou plážovou taškou, ve které jsem měla jistý obnos peněz a veškeré potřebné doklady, jejichž zcizení v cizí zemi by mi způsobilo akorát nepříjemnosti. Jo, jsem kráva, že to s sebou tahám na pláž, když jsem si ji mohla nechat na hotelu v trezoru, což příště už rozhodně udělám...

„Ukradli mi tašku!“ vybafla jsem na něj nazpět, poněvadž si i ten krátký sprint v tom horkém počasí vyžádal velmi rychlou reakci mého organismu, který jednoduše už nemohl. Nikdy jsem se rozhodně neřadila mezi běžce…

„Kdo ti ukradl tašku?“ zajímal se s nevěřícným tónem hlasu, jako by si o mně myslel, že si z něj snad utahuju. A tak jsem se na něj pohoršeně zamračila, poněvadž mě tohle jeho unáhlené pochybování poměrně zamrzelo. Začínala jsem z něj mít pocit, že mě nebere úplně tak vážně, jak bych si přála. Možná to zapříčinila ta má nerozhodnost ohledně jeho samotného. Že jsem mu dávala najevo svůj zájem, ale potom jsem nečekaně otočila list, když jsem zpanikařila a všechno to mezi námi, co vznikalo, totálně zazdila.

„No t-ten…. asi nějaký Ital, ne?“ vypadla ze mě jedna z těch hloupostí, která mě napadla jako první, čímž jsem ho celkem pobavila, když se mu na tváři objevil široký úsměšek. Mě tím ale ještě víc pobouřil, tudíž jsem se podívala před sebe, abych se jednak jaksi uklidnila, ale taktéž vyhodnotila stávající situaci, a to jestli je ten zlodějíček pořád na dosah. Několik metrů před námi se proplétal davem lidí, což ho viditelně zpomalilo. „Támhle je! Přímo v tom davu!“ zvolala jsem, načež jsem ukázala do davu na tu jeho bohatou, kudrnatou čupřinu, která všelijak uskakovala a vyskakovala mezi dalšími hlavami lidí, kteří mu znesnadňovali ten zběsilý úprk. Matteo se soustředěně zahleděl tím směrem, kterým jsem ukazovala a zatímco já jsem čím dál víc zpomalovala, jemu se do žil vlila tím adrenalinem zbrusu čerstvá dávka energie.

„Hned to vyřídím, vydrž,“ oznámil mi prostě a vyrazil kupředu prudce jako vržená šipka. V dalším okamžiku se mi bleskovým tempem nenávratně vzdaloval, ale alespoň jsem tak získala prvotřídní výhled na jeho pozadí, které se pěkně pohupovalo a napínalo v rytmu rychlého sprintu. Když mi zmizel z nerušeného dohledu, protože se všude motali lidi, konečně jsem se mohla na pár vteřin zastavit a několikrát se zhluboka nadechnout, než jsem se za nimi vydala alespoň svižným krokem.

Mattea jsem našla, jak se sklání nad tím zlodějíčkem a drží ho pod krkem za triko, přičemž tomu mladíkovi hrůza přímo čišela z očí, jak se mu evidentně Matteo chystal udělit pořádnou lekci.

„Matteo?!“ oslovila jsem ho docela vyděšeně, když jsem došla až k nim a ten klučina mě svým skleněným pohledem prosil o pomoc. Měl z Mattea nefalšovaný strach. „To není zapotřebí,“ upozornila jsem ho s důrazem, aby se nenechal unést a třeba nějak neublížil sotva odrostlému puberťákovi. Podle mě mu tohle bohatě stačilo. 

„Někdo by mu měl vysvětlit, že krást se nemá, protože ho to doma zřejmě nenaučili,“ namítl mi na to neoblomně a na toho výrostka se díval poměrně zlým a silně autoritativním pohledem. Matteo s tou horou svalů vypadal jako Hulk oproti tomu klukovi, který byl oproti němu úplné tintítko. Křečovitě se ho držel okolo jeho zápěstí, kterým ho Matteo svíral za triko a snažil se od něj odtahovat, co mu to látka jenom dovolila.

„Ale ty to být snad nemusíš, že ne?“ opáčila jsem s nepřeslechnutelným nesouhlasem a dívala jsem se na něj možná co nejvíc prosebně, aby mi alespoň v tomhle vyšel vstříc. Kupodivu mi na tom skutečně záleželo a z hloubky svého srdce jsem doufala, že dá na mě. Šlo o daleko víc než o to, jestli tomu klukovi dá nebo nedá nakládačku.

„Nechte mě bejt, chlape!“ zaúpěl mladík a vší silou se pod Mattem vzepřel, jak se mu chtěl vyvléct, ale s Matteem to sotva pohnulo.

„Abys mohl okrádat další, co? Tak na to zapomeň. Když máš kuráž na to krást, tak bys měl počítat s tím, že se ti to občas vymstí,“ vyrukoval na něj Matteo s takovým výsměchem, který dozajista pramenil i z té očividné převahy, jež nad tím výrostkem měl. Ale naštěstí to neznělo tak, jako že si to jakkoliv vychutnává.

„Matteo, prosím,“ trvala jsem si na svém a nebála jsem se překročit od původní žádosti k prosbě. Nemluvě o tom, že na nás koukalo nespočet kolemjdoucích a někteří se kvůli nám také zastavili a čekali, co se bude dít. Navázala jsem s Matteem intenzivní oční kontakt, skrz nějž jsem se ho pokoušela přesvědčit, ať přestane zastrašovat toho chudáka, kterému to nejspíš naprosto stačilo k tomu, aby kvůli němu měl na zítra pěknou noční můru. On jenom několikrát zrakem přejel ode mě k němu a zase zpátky, než se rozhodl, jak to s tím floutkem vyřeší.

„Tak slyšel jsi ji?! Pusť mě, ne?“ vložil se do toho znovu ten kluk, čímž rozhodně nenaklonil ručičku vah na svou stranu. Jen jsem se do něj příkře zabodla pohledem, protože kdyby mlčel, udělal by mnohem lépe.

„Pustím tě, až se tady slečně omluvíš,“ napadlo Mattea, když si na něj ten hošík opět dovolil otevřít ústa. Pak jednoduchým a velice efektivním chvatem zpacifikoval toho drzouna, když mu zkroutil ruku za záda a vystrčil ho přede mě, abych tu požadovanou omluvu slyšela bez sebemenších obtíží. Já se nejprve trochu zaskočeně stáhla, když ho takhle profesionálně zpacifikoval, jako by to pro něj byla naprostá hračka, ale upřímně tím na mě udělal značný dojem, když chtěl tímhle alfasamčím způsobem bránit mou čest. Bylo na tom cosi imponujícího, částečně i hrdinského.

„A ještě slíbil, že už znovu krást nebudu, ne?“ vysmíval se mu ten zloděj a čím víc jsem toho od něj slyšela, tím víc jsem pozbývala chuť se ho jakkoliv zastávat, ba naopak jsem se začínala přiklánět k tomu, že by tu lekci vskutku nutně potřeboval. Matteo hned vzápětí jeho přespříliš drzou poznámku potrestal tím, že mu jeho ruku za zády zkroutil o něco těsněji, až se mu ta ušklebovačná tvář zkroutila do bolestné grimasy.

„To beru jako samozřejmou věc,“ zavrčel Matteo takovým hlubokým, hrdelním hlasem, tomu klukovi přímo do ucha, a mohla jsem jen spekulovat, jak to na něj zapůsobilo, protože třeba mně z toho až přejel mráz po zádech.

„Fajn, fajn, tak dobře!… Já se teda, heh, omlouvám, jasný?“ Na té jeho skromné omluvě bylo zřetelně znát, že je vynucená a že ji snad ani nemyslí vážně, ale aby se Mattea konečně zbavil, nejspíš byl odhodlaný snést mnohé a udělat mnohé. Matteo mu zezadu zjevně znovu vykroutil ruku, protože se ten kluk tak zvláštně zašklebil a pak jenom zaťal čelisti k sobě. „Moc mě to mrzí, slečno. Už se to znovu opakovat nebude,“ poupravil svoje první politování nad svým trestuhodným činem, ale přesto se nedalo počítat s tím, že by si z toho vzal nějaké ponaučení. Dokud fakt nedostane velkou nakládačku, bude v tom s největší pravděpodobností pokračovat. Kluk se ale znovu útrpně zaškaredil, a to když Matteo opět zesílil svůj chvat, aby z něj dostal poslední slůvko: „N-nikdy.“

„Tak si to dobře zapamatuj, ty hrdino… A vrať tu tašku, kterou jsi ukradl,“ instruoval ho Matteo, načež mu předal mou plážovou tašku, aby mi ji mohl s nebývalým potupením vrátit přímo do ruky. Ani se mi přitom nepodíval do očí, jak mu nejspíš bylo stydno. Zajisté ne pro to, že něco ukradl, ale že mu Matteo právě zašlapal to mladické ego hluboko do země a udělal z něj totálního blba. „A teď už vypadni, než si to rozmyslím,“ poručil mu Matt již značně pobaveně, což bylo to jediné, čemuž by ten klučina dozajista vyhověl také dobrovolně. Trošku nejistě se na něj podíval, a když mu Matt gestem ruky naznačil, že skutečně může odejít, vzal nohy na ramena a pelášil dvakrát tak rychle, než s tím ukořistěným úlovkem.

„Páni, tak to bylo… docela šílený,“ zhodnotila jsem předešlou situaci bez nějakého přikrášlování a použila jsem hned první výraz, který mi přešel přes mysl. Matteo se tomu pouze ušklíbl a v očích mu tak zvláštně blýsklo, jak se taktéž jemu hlavou honily nejspíš trochu divoké myšlenky.

„Alespoň víš, jaké to je, když se pro jednou naše role obrátily,“ vrátil mi to i s úroky, takže jsem jenom sklapla čelisti k sobě a nepatrně jsem se podmračila, poněvadž měl prostě a jednoduše pravdu, a to se mi moc nelíbilo.

„Asi bych zůstala u té staré dobré klasiky… Ale každopádně… No, heh… podle mě ti za tohle nestačí jen tak obyčejně poděkovat, takže...“ soukala jsem ze sebe nesouvisle, jak jsem nabyla přesvědčení, že za záchranu mé tašky, i se všemi penězi, doklady a dalšími věcmi, obyčejné děkuju nestačí, ale nevěděla jsem přitom, čím bych mu to mohla vrátit nebo nějak oplatit.

„No tak co třeba… druhý rande, hm?“ navrhl mi zcela nenuceně a potutelně se na mě usmíval, díky čemuž jsem měla neskutečné nutkání mu to ihned bezhlavě odkývat.

„Ale vždyť… Ty máš snad dneska rande s Alessiou, ne?“ zarazila jsem se, jakmile jsem si vybavila náš rozhovor před tou krádeží. Bohužel mi přitom v hlase nějakým nedopatřením prosákl podtón hořkosti. Kdybych k sobě měla být absolutně upřímná, tak mi silně vadilo, že měl s tou dlouhonohou bohyní rande. Víc než dost mi to vadilo na to, že jsem byla spokojeně a šťastně zasnoubená.

„Pracovní schůzku,“ upravil pohotově můj nesprávně zvolený výraz a dal na to takový speciální důraz.

„Tu jsme měli my taky, jestli jsi zapomněl,“ vypálila jsem ze sebe neomylně a opět jsem si nedala pozor na to, abych v sobě utlumila tu částečnou dotčenost a jízlivost, které se v té jedné větě pochopitelně odrazily.

„Rozhodně ne, ale… nezapomněla jsi ty náhodou na to, že beze mě bys to tady nejspíš ani nepřežila?“ osvěžil mi paměť v takové nadlehčené, úsměvné otázce, načež jsem si naprosto živě vybavila, jak mě zachránil před tím jedoucím autem. Úplně se mi přitom vzrušením zhoupnul žaludek, když jsem si vzpomněla na to, jak si mě přitiskl k sobě na hrudník a bezpečně si mě schoval do své velké náruče. A tam mi bylo tak hrozně moc dobře, nejen po těle, ale hlavně na duši, která mu v ten heroický moment propadla zas o něco víc. 

„Za to bych si snad zasloužil, abys mi splnila jedno takovéhle menší přání,“ přidal další argument, aby mě přesvědčil, což se mu obstojně dařilo. Protože jsem o to opravdu hodně stála... 

„Když… to teda budeme brát oba dva s rezervou, protože…“ nechala jsem vyznít větu do ztracena, ale nepochybovala jsem o tom, že by nepochopil, na co jsem tím narážela. Poněkud mě překvapilo, že si mínil prosadit další rande, když to první skončilo naprostým fiaskem a vlastně jeho určitým ponížením. Proč si na tom tedy trval, když jsem ho už jednou odmítla? To si byl sebou tak proklatě jistý? Nedovedl přijmout odmítnutí? 

„Jak jinak,“ přitakal mi bez zaváhání, že na to má stejný názor a tak bezstarostně se u toho usmíval, jak se nad tím naším rozhovorem pořád tak trochu bavil, a možná i nad mými reakcemi a odpověďmi.

„Možná… bys mi mohl ukázat zase něco ve městě nebo tak nějak,“ nadhodila jsem a mně osobně to přišlo daleko přijatelnější, než kdybych s ním měla riskovat další rande. Ačkoliv to bylo na jednu stranu přesně to, po čem jsem v hloubi svého srdce nepředstavitelně prahla a zároveň jsem se toho oprávněně obávala jako čert kříže. Měla jsem pro Mattea takovou obrovskou slabost, kterou jsem k Willovi nikdy předtím nepocítila.

„Určitě, proč ne. To zní dobře,“ odsouhlasil mi ten můj nápad, že bych ráda znovu využila jeho skvělých průvodcovských služeb. Ani zdaleka jsme posledně nestihli všechno, co tohle překrásné město a přilehlé okolí nabízelo a ve spojení s jeho oslnivou společností to bude další úžasně strávený den.

„Jo, to zní moc dobře,“ zopakovala jsem po něm trochu zasněně, protože jsem se znovu ztratila ve svých vzpomínkách na víkend s ním, který nakonec nedopadl dobře. Do reality mě vrátil až jeho bedlivý pohled, kterým si mě nerušeně prohlížel, stále s tím drobným úsměvem na těch jeho krásně plných rtech. Několikrát jsem rozpačitě zamrkala řasami a zostuzeně jsem zčervenala, když jsem se nechala přistihnout v nestřežený okamžik, jak přímo o něm fantazíruju. Ještě že mi neviděl do hlavy, protože by ho pak například moje sny o něm zaručeně dost šokovaly…

„Já budu muset běžet dál, Em...“ pronesl omluvně, že bude muset tuhle konverzaci proti své vůli ukončit, jelikož ho čekaly jiné povinnosti.

„Jasně, ať na tebe Alessia nečeká. Tak ji ode mě pozdravuj,“ poznamenala jsem zcela věcně, ale celkově to stejně vyznělo jako opatrné rýpnutí. On nad tím jenom zavrtěl hlavou a usmál se natolik, až se mu na slunci zablýskly zuby. „Už si začínám zvykat na to, že budu hvězda reklamy její kosmetické firmy,“ zahrála jsem to do outu, abych nějak zmírnila ten žárlivý dojem, který jsem mohla ohledně Alessie vyvolávat. Matteo se nad těmi mými škodolibými komentáři akorát povzneseně uculoval a v očích mu tak šibalsky jiskřilo, že jsem od nich nedokázala odtrhnout ty své.

„Zatím, Em, a buď na sebe opatrná,“ doporučil mi rozpustile, ale bylo na něm znát, že o mě jeví nefalšovanou starost, která zase mě nefalšovaně zahřála u srdce, a proto jsem na něj začala usmívat jako pitomá.

„Jak jinak, já si další záchranné akce nechám na to, až budeš zase poblíž,“ vylítlo ze mě bezmyšlenkovitě, když jsem si nechala zdravý rozum totálně zazdít tou jednou nevinnou větičkou, z níž moje bujná představivost nadělala hned takové laskavé gesto. Bylo tím naprosto zřejmé, jakým směrem se udávaly moje tužby…

„No já si říkal, jestli to všechno neděláš naschvál,“ podělil se se mnou o svoje podezření, ale podal to natolik vážně, že se nedalo pochybovat o tom, že to myslí pouze z legrace.

„Rozhodně. Není lepší způsob se s někým seznámit, než skočit pod auto a dát mu tak možnost mě hrdinsky zachránit…. Anebo být svědkem ošklivé autonehody,“ rozvinula jsem jeho narážku s ještě větší dávkou sarkasmu, čímž jsem ho regulérně rozesmála. Bože, i jeho smích byl proklatě sexy.

„To rozhodně zanechá dojem,“ pravil za smíchu, který postupně umírňoval, až s ním přestal úplně. Pořád na mě ale pozorně pomrkával očima s těmi jeho dlouhými řasami a nějak se mu nedařilo s tím přestat. „No nic,… tak se měj, Em,“ rozloučil se se mnou, když si uvědomil, že už na mě zírá asi přespříliš dlouho.

„Ty taky, Teo,“ vrátila jsem mu jeho přání pěkného dne, načež se na mě tak sladce usmál, když jsem ho takhle mile oslovila. Úsměv jsem mu automaticky vrátila, načež jsem se pozvolna vydala zpátky na cestu k moři, kde jsem se už těšila na opalování. Po pár ušlých metrech jsem měla velké nutkání se na Mattea ještě ohlédnout, poněvadž jsem cítila, že se na mě na mém odchodu stále dívá, ale naštěstí jsem se ovládla a s docela dobrým pocitem jsem se od něj vzdálila. Takže… my budeme mít druhé rande, jo? Jak k tomu došlo, proboha?

Ležela jsem uvolněně na lehátku a plnými doušky jsem si vychutnávala zdejší počasí. Slunce mě neskutečně příjemně hřálo po celém těle, které jsem mu vystavovala v poměrně úsporných plavkách. Chvílemi pálilo tak hutně, že mě na kůži tak jakoby štípalo, až kousalo. Naštěstí těžký, tetelivý vzduch osvěžoval svěží přímořský vánek, který člověka příjemně ochlazoval. Zhluboka jsem se přitom nadechovala, jelikož jsem se snažila tak trochu meditovat. Potřebovala jsem se trochu uklidnit po té scéně s tou mou ukradenou taškou, kterou znovu neohroženě získal Matteo a opět tím na mě slušně zapůsobil. No a taky tohle mořské, vlhčí ovzduší moje plíce i zbytek dýchacích cest dokázaly velmi ocenit. Všechno dohromady to skvěle fungovalo, když vtom jsem si vzpomněla, že by bylo skutečně dobré, abych se ozvala Willovi, kterému jsem to zase naprosto zničehonic položila. Trochu neochotně jsem si vzala mobilní telefon do ruky a přiměla jsem se vytočit jeho číslo, ačkoliv mě to stálo v ten daný moment fakt snad veškeré přemáhání se. Ale věděla jsem, že prostě musím, jinak by to potom mohlo být ještě horší…

Ozvalo se trojité pípnutí, než mi Will nepochybně záměrně hovor odmítl. Anebo to musela být nějaká hodně zvláštně načasovaná náhoda, že se mnou zrovna nemohl mluvit, a tak jsem se asi dalších dvacet minut slunila, než jsem to zkusila podruhé. Tenkrát to vydržel jen na dvojité pípnutí a hovor mi zase zamítl, čímž mi potvrdil tu mou teorii o tom, že se mnou jednoduše mluvit nechce, proto jsem zvolila jinou metodu. Nemohla jsem ten incident nechat bez nějaké reakce a hlavně jeho v tom negativním rozpoložení.

Ty se se mnou nebavis, Wille? Nebo ted nemas cas? Naťukala jsem obratně zprávu na messengeru, když byl stále online a odeslala jsem ji. Než mi od něj přišla odpověď nazpět, tak jsem se otočila na břicho, abych mohla chytat bronz i z druhé strany.

Z nas dvou jsi to spis ty, kdo nema cas a nebavi se se mnou, a ne ja! Hm, jako bych to neříkala, že… Chvíli jsem dumala nad tím, co na to mám vlastně napsat, protože mi to docela solidně vysvětlil, ale já jsem si nebyla zcela jistá, jestli ho skutečně chci podporovat v tomhle vybíjení si frustrace na mně. Jistě, dala jsem mu k tomu jistý podnět, ale sotva mohl věděl z jakého důvodu to bylo, ale on si to pochopitelně hned vyložil po svém.

Tak to není, Wille, jen jsem tu mela nejake komplikace, ale i tak se ti za to omlouvam. Nezlob se na me, prosim? Nebylo to schvalne… Muzeme si zavolat? Rada bych si s tebou popovidala, slysela te. Sesmolila jsem nějakou kloudnou odpověď, do které jsem zakomponovala prostou omluvu, kterou jsem mu plánovala zopakovat o něco srdceryvněji i přes klasický telefonát, jestli mi k tomu dá tu příležitost. 

Ty se nezlob na me, ale ja s tebou ted nechci mluvit. Asi bych nebyl uplne prijemny a pak by to nejspis nedopadlo dobre. Smetl okamžitě můj smířlivý návrh ze stolu, což mě trochu dotklo. 

Mrzi me, ze to mezi nami ted takhle drhne… Je to pro nas zrejme tezsi zkouska, nez jsme si mysleli. Zmocnila se mě určitá beznaděj, když jsem si v myšlenkách zrekapitulovala naši historii komunikace od té chvíle, co jsem sem přiletěla. Za tu dobu jsme měli již nebývalý počet neshod a rádoby hádek, což nám znatelně zvyšovalo náš obvyklý roční průměr. Asi jsme měli začít o něco dřív trávit čas odděleně, protože do téhle mé stáže jsme byli skoro jako dvojvaječná dvojčata. To asi není ta nejlepší párová strategie... 

Nerekl bych, ze pro tebe je to nejak extra tezke. Podle fotek vypadas celkem spokojene. Vyčetl mi, když trefně poukázal na mou nejnovější fotku, dva dny starou, na které jsem se zubila od ucha k uchu.

Vzdyt me znas, ze ja to nikde a nikdy nemam uplne lehke! Ale jo, jsem tu spokojena a libi se mi tu, akorat ty mi to obcas dost zneprijemnujes. Nedala jsem se, když už se do mě takhle drsně pustil. Kdybych si s ním volala, nejspíš bych se na taková kurážná slova nevzmohla, stejně jako on, ale vzhledem k tomu, že zvolil tuhle zbabělou formu interakce, nebrala jsem si s ním vůbec žádné servítky. Vzápětí Willův messenger skončil v offline módu a bylo po jakékoliv další komunikaci. A tak jsem si jenom frustrovaně povzdechla a mobil jsem raději schovala do té proklaté tašky, aby mě to nepokoušelo k nějaké další peprné poznámce, abych si ještě přisadila, poněvadž mě celkem namíchlo, že se takhle zničehonic vypařil. Tak si trhni, ty náfuko urážlivej! Co já se budu snažit nebo se tě doprošovat… Kdybys jen věděl, jak se kolem mě točí Matteo, tak bys sedl na první letadlo a tyhle scény sis určitě rozmyslel!

 Po čtvrt roce zase ahoj! Omlouvám se za tu podstatně delší pauzu, než kterou jsem původně plánovala, ale potřebovala jsem si nutně dát od téhle telenovely pauzu. Ačkoliv v televizi znovu běží její "předloha", takže jsem v tom zas až po uši. :D Každopádně mezitím jsem byla dál autorsky aktivní a podařilo napsat opravdu krátkou povídku, abych si dokázala, že něco takového přece jenom zvládnu, ale v případě tohohle příběhu to skutečně nebude. Bohužel, zase. :D 

Takže všem přeživším, kteří na tuhle povídku ještě úplně nezanevřeli, vřele děkuji a máte můj o to větší obdiv, než před tou pauzou! Jste báječní, báječní čtenáři!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 23. kapitola: