OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 28. kapitola



Mr. Perfect - 28. kapitolaEma zažije další turisticky výživný víkend s Matteem po boku, který tentokrát proběhne o dost lépe než ten předchozí.
Užijte si kapitolu, přeje Sabienna

Postávala jsem pod obrovským akváriem, které mě obklopovalo ze tří světových stran, a zírala jsem s povolenou bradou vzhůru. Proplouvalo nade mnou zrovna menší stádo delfínů a já se na ně nemohla vynadívat. Pozorovala jsem je přinejmenším už půl hodiny a pořád jsem neměla dost. Delfíni byli jedni ze zástupců fauny, kteří mě naprosto fascinovali. Svými ladnými pohyby, jejich jedinečnou komunikací mezi s sebou a také tou jejich nebývalou inteligencí. Mezi nimi se prosmýkala další velká a pestrobarevná hejna nejrůznějších druhů rybek v perfektně zařízené nádrži s co nejvíce věrným ekosystémem. Bylo to dokonalé, až mi to bralo dech. 

„To je taková nádhera,“ žasla jsem nad tím a začaly mě mírně pálit oči, jak jsem byla z toho výhledu dočista na měkko. Nebo možná především proto, že jsem nestíhala pořádně mrkat a zvlhčovat tak oční bulvy.

„Jako dítě jsem sem vždycky chodil rád,“ sdělil mi Matteo polohlasem, jak postával těsně vedle mě. Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem dojem, že víc sledoval mě než to úchvatné podvodní představení nad našimi hlavami. Ale jelikož já jsem od toho nemohla odtrhnout oči, neměla jsem čas se v tom utvrdit a jakkoliv kvůli tomu červenat, jak již bylo mým zvykem. Ono by to stejně nebylo vidět, protože ty tisíce a tisíce litrů vody kolem nás na všechny vrhaly modravé světlo, které vše slévalo do jedné barvy.

„No to naprosto chápu. Já bych tu asi byla pečená vařená… A budu tu odteď každý den, než odsud neodjedu,“ soukala jsem ze sebe fascinovaně a uvnitř jsem se tetelila štěstím. Takové podobné věci mě vždycky dovedly dojmout.

„Tímhle teprve začínáme,“ připomněl mi, že nás dnešní den čeká ještě výlet do Camogli, Portofina a San Fruttuosa. Měli jsme toho na programu víc než dost, ale tentokrát Matteo zvolil jako dopravní prostředek svoje auto, které nás všude doveze v ideálním čase, který si sami zvolíme a který dost odlehčí mému pochroumanému kotníku. 

„Pochybuju, že tohle něco překoná… Nic ve zlém, ale…“ stála jsem si za svým a zmlkla jsem, když jsem si zrovna všimla dvou mrštných delfínů, kteří spolu hravě dováděli a prováděli psí kusy. Tomu jsem se dětinsky zasmála, protože mě prostě pobavili. „Já delfíny naprosto zbožňuju. Jen se na ně podívej! No nejsou úžasní?“ vyhrkla jsem unešeně a vůbec jsem si neuvědomovala, jak hrozně pateticky zním. Matteo se ale potutelně culil a přikyvoval. „Jeden z mých dětských snů je se koupat v moři s delfíny. Jenže s Wi...“ zasekla jsem se zničehonic, když už jsem málem vyslovila Willovo jméno a postěžovala si na to, že s tím peciválem se mi jenom tak nesplní. Konečně jsem se odtrhla od těch božských stvoření a trochu zaskočeně jsem se zadívala na Mattea. Ten se netvářil nijak zvláštně, že by zaregistroval něco nevhodného.

„Teď se asi chovám jako malý dítě, co?“ zamluvila jsem to bleskově a omluvně jsem na něj mrkala očima.

„Ani ne… Je to náhodou docela roztomilý,“ vyvedl mě z omylu, když se na mě naprosto sladce usmál. Trochu se ke mně přiblížil, když se sklonil, jako by mi snad chtěl něco pošeptat anebo mě políbit, na což jsem se jenom hloupě usmála a podivně jsem ztuhla, což ho asi úspěšně odradilo mě dál uvádět do rozpaků.

„Tak se asi posuneme dál, co?“ navrhla jsem s drobným popíchnutím v hlase, ačkoliv mi oči pořád šilhaly po delfínech skákavých, kteří se vesele honili dál.

„Ale ne, klidně se dál kochej… Hezky se na tebe přitom kouká.“ Znovu mi zalichotil, na což jsem jen zavrtěla hlavou, jak mi to přišlo absurdní ve spojení s mým prostoduchým chováním, které jsem si hodlala už trochu pohlídat, abych se před ním nerozplývala jako holčička, která k narozeninám právě dostala růžového poníka.

„Jsme tu kvůli tomu akváriu, ne?“ připomněla jsem mu mírně káravě, když mě takhle rozptyloval a nejspíš záměrně vyváděl z míry, což si evidentně užíval, když se na mě pobaveně zašklebil.

„To už jsem viděl tisíckrát, ale na tebe jsem se ještě nevynadíval,“ smetl mou námitku nekompromisně a nepřestával se tak rozpustile culit, čemuž jsem se sama nedokázala ubránit a musela jsem se na něj culit taky. Připadala jsem si jako platonicky zamilovaná puberťačka na jednom z prvních rande. Akorát mezi námi vázlo to včerejší nedořešené téma, které bude chtít Matteo stoprocentně uzavřít, na což jsem se v podstatě od toho večera psychicky připravovala. Nebylo toho moc co říct a o to to bylo těžší.

„Matteo...“ oslovila jsem ho s nevyřčenou prosbou, trochu takovým úpěnlivým tónem, aby s těmi komplimenty přestal. Ani nevím, co mě to napadlo, ale byl to takový ten moment, kdy jsem prostě vypnula hlavu a dala jsem průchod své spontánnosti a přirozeným vnitřním pohnutkám. Jenom jsem se k němu o tři krůčky přiblížila a položila jsem si mu hlavu na rameno, což on vzal jako výmluvné gesto, které ho zdánlivě oprávnilo k dalšímu konání. Jednoduše mi své svalnaté paže ovinul kolem pasu, načež se postavil za mě, aby mě mohl obejmout zezadu. Zprvu jsem byla poněkud strnulá, ale nakonec jsem se v tom bezpečném, neochvějném objetí uvolnila a užívala si ho plnými doušky, jelikož to bylo prostě tak… hezké, neuvěřitelně hezké.

„Matte?“ přerušila jsem rozjímavé mlčení, kdy jsme si vychutnávali tu jedinečnou chvíli, na níž se značně podílela i ta jeho omamující blízkost. Těsně mě svíral ve své náruči, palci mě hladil po kůži a hlavou se opíral o tu mou. Matteo na to pouze broukl někam k mému uchu, abych věděla, že mě vnímá.

„Víš, k tomu včerejšku...“ nakousla jsem to, hlavně k mému údivu, jako první, abych mezi námi pročistila vzduch. Nechtěla jsem to protahovat na celý den, aby to kradmé napětí ještě o něco zesílelo.

„To je v pořádku, Em,“ pronesl blahosklonně a zněl naprosto smířeně s tím, že o tom nemusíme mluvit.

„Opravdu?“ přeptala jsem se kontrolně, jestli mu to opravdu nevadí.

„Ale jo, včera bylo včera, dnes je dnes,“ smetl to definitivně pryč ze stolu.

„T-tak dobře,“ vydechla jsem si s úlevou, protože jsem stejně pořád netušila, co bych mu k tomu měla víc říct. Všechno důležité už věděl a možná mu bohatě stačilo zrovna tohle.

„Já jsem hlavně rád, že jsi tady...“ řekl polohlasem, načež si mě k sobě opět otočil čelem, aby se mi mohl podívat zpříma do očí. Jakmile mě jimi zajal, neměla jsem nejmenším šanci se z toho poutavého pohledu vymanit. „To mi naprosto stačí, protože… to mluví za vše,“ odůvodnil s potutelným úsměvem a oči mu u toho spokojeností jen zářily. Stále mě držel za ruce a mně na tom přestávalo připadat cokoliv divného. Naopak mě počínal ovládat takový naplňující pocit, že takhle je to absolutně správně. Že jsem po boku toho správného muže. Po téhle myšlence jsem se na něj musela široce usmát, což patřilo zčásti i k tomu jeho monologu. Celá tahle výjimečná atmosféra, která nás obklopovala, byla tak příšerně kýčovitě romantická, že se jí nedalo příliš dlouho odolávat. A rozhodně ne jemu.

Proto jsem se k němu záhy přitáhla za jeho ruce a přisála se na jeho přesladké rty, které mi od včerejšího večera už docela chyběly. Byly příšerně návykové. Pár minut jsme strávili tím, že jsme se hravě, pomalu a něžně líbali, jak jsme si dosytosti chtěli užít tenhle společný moment a nikam nespěchat. Nechali jsme svět kolem nás zpomalit a ztišit. Líně nám proplouval nad hlavami dohromady s delfíny, rybami i žraloky. Bylo to tak kouzelné, nezapomenutelné…

* * * 

V poledne jsme se přemístili do malého, malebného městečka Camogli, kde jsme se nejprve zastavili na jídle. Předtím jsme ještě stihli projít pobřežní promenádu Via Garibaldi, než nám naprosto vyhládlo a museli jsme se nutně posilnit. Na Matteovo doporučení jsem si dala pražmu s pečenými brambory, olivami a rajčátky, což si objednal taky. Vybral nám jednu zapadlou restauraci s božským výhledem na moře, jelikož jsme byli kousek od hlavní pláže, která byla poloprázdná, protože většina lidí taktéž momentálně obědvala. Já jsem navíc potřebovala kvůli tomu svému kotníku trochu víc odpočívat, abych ho příliš nenamáhala, což jsem vždy využili buď na dobré jídlo, anebo na rozhovor, kdy jsme stále poznávali jeden druhého.

Poté jsme se vydali vstříc místnímu kostelu Santa Maria Assunta a hradu della Dragonora, kam jsme prošli půvabnou ulicí della Repubblica. Pěší trasou jsme pokračovali do přírodní rezervace Portofino, jehož součástí byla další okouzlující vesnička. Prošli jsme si přístav s desítkami drobných loděk a jednou z místních ikon, románských kostelík s jednou boční věží a velkou rozetou nad portálem, San Martino. Čistá, pískově bílá pláž byla typicky zastavěná obdélníkovými domy s barevnou fasádou, kde jsme se tentokrát zastavili na dobrý zákusek a kafe, abychom si tu naši turistiku zase trochu zpříjemnili. Pochutnali jsme si na perfektním domácím tiramisu, což bylo naprosté nebe v hubě, takže jsem si musela dát ještě jednu porci. Matteo přitom obdivoval a taky chválil můj apetit, na který zřejmě u svých dosavadních protějšků nebyl úplně zvyklý. 

Po další občerstvující zastávce jsme se pustili na výšlap na výběžek Punta del Capo, kde jsme objevili naprosto dechberoucí výhled na okolí. Jakmile jsme se pokochali, my dva se spolu trochu pomuchlali, zamířili jsme k hlavnímu cíli dnešního dne. Věhlasné zátoce San Fruttuoso, což byla velmi oblíbená turistická destinace, jak mi mamka neúnavně vtloukala do hlavy, a abych se tam rozhodně podívala, když už jsem pobývala kousek odtud. Cestou jsme narazili ještě na jeden menší hrad Castello Brown, který byl postavený v 16. stol. pro obranu zálivu, a kousek od něj stál další kostel z 12. stol., San Giorgio, kolem nějž jsme již rovnou pospíchali do oné zátoky. Tolik a tolik krásy, až mi z toho šla hlava kolem. 

„Tak co? Lepší akvárium, nebo zátoka?“ zajímal se, jestli jsem nezměnila názor, když jsme stanuli přes ikonickou farou hned u pláže, která byla lidmi přímo přehlcená. To tomuhle jinak čarovnému místu poněkud ubíralo na kráse.

„To se… asi úplně nedává srovnávat.“ Zvolila jsem obligátní odpověď hodnou obratného politika, jejichž proslovy byly vždy takové. Vodopády slov, ale žádný kloudný závěr. Matteo se tomu pobaveně usmál, ale nehodlal se v tom zřejmě dál rýpat, místo toho se jen zasněně díval a nasával všemi smysly tohle jedinečné prostředí.

„Je to tu vážně krásný. Chápu, proč je to tak oblíbené místo pro turisty,“ vychvalovala jsem si, zatímco jsem se podobně unešeně rozhlížela. Moře svítilo překrásnou azurovou barvou a i na tu dálku se dalo poznat, že je úžasně průzračné. To přímo zvalo k tomu, aby se v něm člověk smočil. V tomhle horku by to byla skvělá odměna.

„Pod vodou jsou moc pěkné červené útesy a asi sedmnáct metrů po hladinou socha Ježíše, lidi se tu rádi potápějí,“ informoval mě v rámci svých průvodcovských služeb, za což měl můj neskonalý obdiv a vděk. Díky němu jsem se dozvěděla takových věcí, kterých bych se nejspíš ani na googlu nedopátrala.

„To je hluboko,“ řekla jsem a dumala jsem přitom nad tím, jaká tam dole bude asi viditelnost. Nikdy jsem se nepotápěla, takže se mi to nesnadno odhadovalo, ale zaujalo mě to.

„To se ti jen zdá, já se tam potopil nějak ve třinácti,“ podělil se se mnou o jednu z mnoha pokořených výzev, kterou zvládl už jako dítě. Možná tím objevil tu svoji dobrodružnou povahu, která se opět projevila po spoustě letech, kdy ho přestal bavit život bohatého floutka. Nemůžu si pomoct, ale úplně mi to připomíná příběh Olivera Queena.

„Fakticky? To ti teda odvaha nescházela ani jako dítěti,“ vysmekla jsem mu poklonu pro změnu já, která se zvrtla v široký úsměv, když se on na mě sám smál od ucha k uchu.

„Zvládla bys to taky,“ prohlásil naprosto přesvědčeně, což jsem ihned nesouhlasně zamítla vrtěním hlavy.

„Rozhodně ne, i teď bych s tím měla problém,“ vymlouvala jsem mu ten jeho mylný dojem, že bych snad byla až takhle akční. Je pravda, že se mi stávají někdy hodně zvláštní věci, ale to má s kuráží vskutku pramálo společného. On zase odmítavě třepal hlavou na mou podceňující poznámku a už se nadechoval, že mi na to něco opáčí.

„Tak v tom případě bysme měli jít pod vodu,“ navrhl mi s nadšením a tak roztomile se usmál, že kdyby mi správně nefungoval pud sebezáchovy, tak mu to zřejmě bezmyšlenkovitě odkývu.

„C-cože? Ne, ani náhodou. Já se nebudu potápět,“ smetla jsem jeho nápad poněkud nevybíravě a obočí mu u toho povyskočilo o něco výš, jak tuhle mou asi příliš jednoznačnou odpověď nečekal.

„Bojíš se?“ uhodil na mě jedinou logickou otázkou, když jsem se tomu návrhu ihned rezolutně bránila.

„No… j-jo,“ připustila jsem neochotně, ačkoliv nám oběma tahle odpověď byla předem jasná.

„Proto bys to měla udělat,“ doporučil mi pokorně a díval se na mě s nejvyšší důležitostí, jako by na tom závisel snad zbytek mého života. Vzhledem k tomu, že měl ale daleko víc zážitků a zkušeností, v tichosti jsem usoudila, že na tom nejspíš něco doopravdy bude.

„Vážně?“ přeptala jsem se ještě se značnými pochybnostmi.

„No jasně. Jestli máš z něčeho strach, překonáš ho jedině tím, že ho pokoříš a zjistíš, že se vlastně ani nebylo tolik čeho bát,“ rozvedl svou myšlenku o něco detailněji a povzbudivě se na mě usmíval. Takhle mi ta teorie dávala celkem smysl a tím, že mě nijak nenutil a nechal mě nad tím samotnou přemýšlet, tak ve mně vyvolal chuť si ji ověřit v praxi. Četla jsem něco o tom, že terapie šokem většinou taky zabírá…

„No tak jo, jdu do toho. Když už jsme tady,“ rozhodla jsem se v jedné z těch chvil zatmění mého mozku, kdy jsem ho chytila za ruku a táhla jsem kdo ví kam, protože jsem netušila, kde to středisko pro potápěče sídlilo.

„Tudy, Em.“ Upravil můj směr Matteo snadno, když mě chytil rukou kolem pasu, zatímco mi vlípl pusu do vlasů. Automaticky jsem ho vzala také kolem pasu a spokojeně jsem si to s ním nakračovala vstříc jednomu z největších zážitků mého dosavadního života. A to, že u toho nebyl Will, nýbrž Matteo, mi připadalo naprosto v pořádku. Cítila jsem, že přesně takhle to má být…

 * * *

Při západu slunce jsme povečeřeli v jedné z mnoha restaurací, které lemovaly pláž, tudíž jsme si opět užívali neuvěřitelný výhled na moře, nad nímž postupně zapadá slunce. I tohle by se mohlo zdát jako bolestně kýčovité, ale popravdě jsem moc hezčích věcí ve svém téměř třicetiletém životě neviděla. Na prstech jedné ruky bych je stěží spočítala. Pak jsme ještě jen tak seděli a povídali si, Matteo mě nechával zásobovat výborným italským vínem, přičemž si sám dal nějakou tu skleničku. Ne že bych mu to počítala, ale za volant už by raději sedat neměl, i když nás čekal ještě nějaký ten kilometr pěšky k autu, které stálo až u Camogli. Ani jednoho z nás netrápilo, že to bude v kopcovitém terénu v podstatě za tmy... 

„Měl bych takový nápad,“ načal nové téma, když definitivně vyčerpal povídání o svých cestách po Indonésii a Malajsii. Vyprávěl mi o tom, jak téměř týden stopovali sloní stádo nebo jak měsíc pracoval jako dobrovolník v záchranné stanici pro orangutany, kteří se zranili při vypalování pralesů. Vykládal mi také o tom, jak vedl osvětové přednášky kvůli dopadům deforestrace na naši planetu. Spoustu zajímavých věcí, díky nimž jsem ho pochopitelně obdivovala víc a víc. To nasazení, které projevoval jen při vyprávění, to bylo přímo pohlcující. 

„Poslouchám,“ pobídla jsem ho, ať si ho dál nenechává pro sebe, protože jsem byla nefalšovaně zvědavá.

„Co kdybychom tady někde zůstali přes noc? V Portofinu mám známé, třeba by nás tam nechali anebo by nám dohodili někde nějaký nocleh, hm?“ argumentoval co nejvěcněji, ale do jeho hlasu se vkrádaly určité náznaky očekávání. A mně to znělo nebývale lákavě, že se mi to ani v nejmenším nechtělo sabotovat.

„Že tys už trochu přebral!“ uhodila jsem na něj poměrně rozverně, protože jsem trochu přebrala hlavně já.

„Ale ne, jen… mi to připadá jako lepší možnost, než se táhnout pěšky kus k autu a pak se ještě hnát do Janova, když… můžeme zůstat přes noc tady a užít si tohohle místa, atmosféry…“ nechal větu vyznít do ztracena, ale bylo nad to zacházející slunce jasné, co měl na mysli. Nás dva, ale tohle zavánělo až příliš velkou romantikou a taky šancí na nejrůznější nepatřičnosti, které byly každopádně naprosté tabu. „A myslím, že ten tvůj kotník toho má pro dnešek asi taky dost,“ přidal ještě jeden další pádný argument, který jsem mu musela chtě nechtě odkvitovat.

„No… to máš zřejmě pravdu,“ připustila jsem, když ani já jsem nestála o ten výšlap až do Camogli, když hned za kopcem bylo Portofino, kde bychom snad mohli někde složit hlavy. „Ale co když nic k přenocování neseženeme?“ přemítala jsem okamžitě i nad tím, kdyby jeho plán nevyšel.

„Tak můžeme spát pod širákem. Nějaké spacáky, hamaku, stan nebo houpací síť si někde půjčíme,“ vymyslel nám z fleku plán B, který se mi až tolik lákavě zase nejevil. Všichni ti brouci, pavouci a jiná havěť, ta by mi nejspíš ani nedala spát. Moje myšlenky se mi nejspíš okamžitě zrcadlily taky v obličeji, protože jsem se už zase tolik kvůli těm několika skleničkám nekontrovala. Matteo se nad tím trochu zarazil, ale trpělivě vyčkával na nějakou moji verbální reakci, aby si nedělal ukvapené závěry. Vždyť je to vlastně jedno, kde a jak přenocujeme, důležitější je, že budu s ním...

„Proč ne,“ zahlásila jsem nakonec v jeho prospěch, čímž jsem mu na tváři vykouzlila obří úsměv. Normálně bych to asi bez zaváhání smetla ze stolu, ale jelikož jsem si něco upila a taktéž to znamenalo další jedinečné zážitky po jeho boku, o to jsem se vědomě prostě nemohla připravit.

* * *

V Camogli se Matteovi podařilo sehnat skromný, ale útulný pokoj pro hosty u jeho dávného přítele, který se čile těšil sedmdesátce. Pan Domenico byl skutečně milý pán, s takovou mladickou jiskrou v oku a ani za nic jsme mu nedokázali vymluvit, že my dva nejsme pár. Matteovi svěřil klíč od domu a doporučil nám, abychom se prošli pod noční oblohou podél pláže, že prý to má svoje nedocenitelné kouzlo, a tak jsme ho pochopitelně poslechli. Letům ověřených zkušeností se neodmlouvá. Dokonce nám na cestu doslova vnutil košík s dekou, svíčkami, skleničkami, vínem a dvěma sýry místní výroby, abychom si procházku užili o to víc. Romantik jeden…. 

„Pan Domenico je vážně sympaťák,“ zahlásila jsem již s takovou tou nepatrně opileckou intonací.

„Vždycky byl, typický dobrosrdečný Ital, který rád pomůže a rád se zasměje. Pochází z jedné malé vesničky Acciaroli, ta je známá tím, že v ní žije nejvíc stoletých lidí. Je to náš rodinný přítel, ale snad od dětství jsem ho neviděl,“ rozpovídal se, když to dobré víno rozvázalo jazyk také jemu a pořád se evidentně držel své role průvodce a informátora.

„No tak to bys měl možná nad sklenkou posedět s ním, než se tu motat po pláži se mnou,“ doporučila jsem mu zcela smířeně a vrhala jsem po něm pohledy, že by to měl rozhodně zvážit.

„O tom bych ho asi nepřesvědčil,“ uznal věcně, čímž mě rozesmál, protože to naprosto trefil. „A docela by mě mrzelo, kdybych o tohle přišel,“ přiznal a rukou ležérně rozhodil do strany, aby poukázal na tu všeobjímající nádheru. Dneska jsem toho viděla tolik krásného, že už jsem to nejspíš ani nedovedla patřičně pojímat. Hvězdy nad námi jasně svítily, měsíc právě dorůstal do úplňku a jeho záře ostře dopadala na hladinu moře, na níž tančila v tisíci mystických odrazů. Od moře vlál vlahý vítr a hladil nás oba po kůži. Příroda kolem klidně šuměla a vítala nás ve svém středu.

„To ano, báječná tečka za celým dnem,“ pochvalovala jsem si ten magický výhled a nevěděla jsem kam koukat dřív. Na tu hvězdnou oblohu, třpytící se moře anebo jeho laskavou tvář.

„Ještě zdaleka nekončí, Em,“ vyvedl mě z omylu a sladce se pousmál, načež se zastavil, aby nám na již příjemně chladivém písku rozložil deku a nachystal to menší pohoštění od pana Domenica. Vlny s nepravidelným šploucháním omývaly břeh a kolem bylo jinak liduprázdno, takže jsme se nemuseli bát o soukromí. Ve městě žádné ubytování pro turisty totiž vůbec nebylo, pouze domy místních, tudíž k večeru se návštěvníci přesunuli do jiných míst, kde zábava neutichala s desátou hodinou večerní.

„Chtěla bych, aby nikdy neskončil,“ pokračovala jsem, jakmile jsme se pohodlně usadili.

„Nemusí to skončit,“ namítl na to pevným hlasem, který mi měl mezi řádky sdělit něco úplně jiného. Poněkud zmateně jsem se na něj podívala a on upřeně sledoval cosi v dáli, jak mu momentálně scházela odvaha k tomu, aby to potvrdil i svým rozhodným pohledem, ačkoliv jsem postřehla jeho snahu se překonat. Na jednu stranu to bylo doopravdy přesladké, ale na tu druhou mi to bylo líto.

„Můžu znova využít možnosti se nebavit o něčem, co by… však víš,“ naznačila jsem, když mi přišlo zbytečné tu větu dokončit, protože její význam byl naprosto očividný. Matteo se jenom skoupě pousmál, ale vypadal najednou o dost smutněji. Něco ho trápilo, o tom nebylo pochyb…

„Já jen… přemýšlel jsem nad tím vším a…“ Na to, že jsme si oba dva něco málo popili a že alkohol zpravidla způsoboval přímo nezastavitelný příval slov, tak nám naopak snad každou další minutou vázla kterákoliv nová slabika v krku. Oba jsme po sobě opatrně pokukovali, jak jsme věděli, že se jedná o poměrně ošemetnou debatu a nechtěli jsme to jakkoliv přehnat, kdy to už bude pro jednoho z nás krajně nepříjemné.

„Karty jsou jasně rozdané, Matteo,“ hlesla jsem pokorně, jelikož taková byla holá pravda.

„Jo, já vím, ale… proč nevyužít ty, které tady máme a sehrát s nimi co nejlepší hru?“ podělil se se mnou o svoje nejniternější myšlenkové pochody a díval se na mě s takovým bezradným výrazem, který dokonale odrážel jeho pocity. V očích se mu ale jednoznačně leskla určitá naděje, kterou ode mě toužil potvrdit.

„P-počkej, trochu jsem se do toho sama zamotala… Co tím… co tím chceš říct?“ požádala jsem ho o přímočaré vysvětlení, když jsem z té jeho či své metafory nedovedla vyvodit prostý závěr. Nebo jsem prostě podvědomě nechtěla? 

„Že bychom odteď měli brát to, co se nám nabízí… Tohle, mezi námi. Ty to už nemůžeš popřít a já to ani nikdy popřít nechtěl,“ poukázal na ten jakýsi vztah, nějaký druh pouta, které se mezi námi za ty dva týdny vytvořily. Musela jsem mu dát za pravdu, ale pouze tím, že jsem to odkývala.

„A co bude pak?“ vyrukovala jsem na něj s těžkopádnou, nevyhnutelnou otázkou.

„To nechme na později… Teď berme to, co je, a dostaňme z toho maximum...“ ponoukal mě vážným tónem, ale slyšela jsem to nucené potlačení jistého rozjaření, které nejspíš po tomhle skvělém dni pociťoval. Já ho totiž cítila také.

„Hmm… tak proto ten pokoj, pane Tekine,“ plácla jsem lehkomyslně, jak jsem chtěla tu vážnou debatu o něco zlehčit, ale on se na mě jenom nesouhlasně podmračil. To mělo za následek moje okamžité zahanbení, i s dalšími klasickými projevy, které naštěstí pod rouškou tmy nebyly jakkoliv patrné.

„Takhle jsem to nemyslel, Em… O to fakt nejde, mluvím vážně, tak...“ sestřelil rezolutně tu mou docela nemístnou narážku, která se do téhle diskuze doopravdy zrovna dvakrát nehodila. Ale to vysvětlujte někomu, kdo je celkem picnutý.

„O co teda jde, Matteo?“ vyhrkla jsem vzápětí, že mi bylo sotva rozumět, ale on si to nějak pobral.

„Víš, dneska… měl jsem pocit, že jsi konečně přestala tolik přemýšlet nad tím vším a dělala jsi to, co tě zrovna napadlo… Co jsi ty sama chtěla. Byl bych rád, kdybys v tom pokračovala….“ sdělil mi vlídně, blahosklonně, aby mi dal najevo, že mu záleží především na tom, co je pro mě nejlepší. A on se domníval, že je to právě takovéto chování, které mě podle něj mělo asi nějakým způsobem osvobodit.

„Jo? Tak to je dobře, protože se mi to takhle líbí,“ oznámila jsem mu vesele a zeširoka jsem se na něj usmála, což mi vzápětí oslnivě opětoval. „A teď mám fakticky hroznou chuť skočit do toho moře!“ zahlásila jsem jako u vytržení, načež jsem se bez nějakých okolků začala vysvlékat z oblečení až na spodní prádlo.

„C-cože?“ přeptal se se smíchem, jestli opravdu slyšel dobře a zíral na mě s očima až na vrch hlavy.

„Žádný c-cože! Ty tam jdeš se mnou!“ nařídila jsem mu nekompromisně, ale nečekala jsem na něj, protože ani v té opilosti jsem se před ním nehodlala nějak promenádovat ve spodním prádle. Vyrazila jsem úprkem k moři a nahlas jsem se u toho smála jako pominutá. A Matteo mě záhy odevzdaně a nadšeně následoval…


 Teo


 Tak konečně se ledy prolomily. Myslíte, že na trvalo? Příště se na drátě opět objeví William a taky někdo nevítaný navíc. 

Moc všem děkuju za neutuchající přízeň!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 28. kapitola:

3. Sabienna přispěvatel
Včera [19:27]

SabiennaMay: A já taky, docela jim to spolu sluší, že jo? Emoticon taky si je spolu dovedu představit.. ale jinak veškeré srovnávání.. to asi nepřipadá v úvahu.. S Matteem je to super čerstvé, zatímco s Willem jsou to dlouhá léta, která se na vztahu rozhodně podepíšou.. Dalo by se to srovnávat jen v tom případě, když by Ema s Matteem vydržela tak dlouho, jako s Willem.. Emoticon
Máš zlatýho bludišťáka za to, že si uhádla toho neznámého na telefonu! Emoticon Emoticon Emoticon

Flu: Jop, slušně se odvázala, skočila do toho rovnou po hlavě.. nějaká ta sklenka ji k tomu dost pomohla, ale! stejně Emoticon nooo, nechci ji omlouvat, fakt ne, tohle dost tristní vztahová situace, ale ono prakticky teď ten Will v jejím životě fakt neexistuje, jen na té virtuální rovině a to je oproti reálné přítomnosti velký rozdíl, ale samozřejmě.. v pořádku to ani v nejmenším není Emoticon
S tou svatbou bych to asi viděla tak, že po tolika letech, asi po 6, jestli si dobře pamatuju, co jsou ti dva spolu, to je buď vztah posunout na další level, aby se prostě nějak dál vyvíjel, anebo to utnout.. buď a nebo.. Em to akorát rozstřelila románkem, to je trochu jiný level Emoticon
Otázkou je, jak ta romantika dlouho vydrží, což zákonitě věčně nemůže.. na to si to Ema moc zkomplikovala Emoticon

Holky moje zlaté, mockrát Vám děkuji! Jste prostě nejlepší!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Fluffy admin
08.05.2021 [12:03]

FluffyNaše Ema, že se svlékla před Mattem (i když ne úplně) a skočila do vln? Emoticon Přiletěli mimozemštani a unesli ji? Že s ním vlastně naprosto beze studu flirtuje a svádí ho? Jako já vím, že je do něj mega zabouchlá, ale Will jako kdyby skoro neexistoval. Emoticon Mám takovej pocit, že pan Angličan prohrál už teď, když mu jeho snoubenka těsně před svatbou provádí tohle. Jako sorry, ale zrovna před svatbou by člověk řekl, že se tohle fakt stát nemůže. Lidi, co se berou, jsou většinou fakt zamilovaní. Emoticon Jako tu romantiku s Matteem si jako čtenář užívám, mám slabost pro červenou knihovnu, to není žádný tajemství. Emoticon Jsem zvědavá, jak to vyřešíš, Sab. Emoticon Emoticon

1. Maya666
02.05.2021 [21:17]

Já bych jim to tak přála Emoticon Emoticon Jako pár by byli Matteo a Ema naprosto roztomilí Emoticon Emoticon Ovšem otázkou zůstavá co se bude dít s Willem a myslím si že nevytaný host na drátě bude sestřička Emoticon Emoticon
Těším se na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!