OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 3. kapitola



Mr. Perfect - 3. kapitolaMatteo se uvede i před zbytkem firmy a Ema opět zaperlí, když dostane jeden takový netradiční úkol, který by jakožto stážistka asi úplně nečekala.
Užijte si kapitolu, přeje Sabienna

Ještě před zahájením porady jsem panu Tekinovi nesla do zasedací místnosti ten jeho vytoužený čaj. Našla jsem ve skříňce nějaký obyčejný ovocný pytlíkový čaj, který tam měl nejspíš někdo ze zaměstnanců, po kterém jsem tedy nijak nepátrala, poněvadž šlo o jeden sáček čaje. Louhovala jsem ho na vteřinu přesný počet minut a ještě jsem do něj kvůli lepší chuti kápla několik slziček pomeranče a na špičku lžičky jsem mu tam přeci jenom dala alespoň med, aby se ty složky z čaje o něco víc chuťově rozvinuly na jazyku, ale nebyl ten med příliš výrazný. S trochu nejistým výrazem jsem ho položila před něj a přemlouvala jsem se k tomu, abych se na něj podívala a nějak okomentovala ten trapas, kterým jsem na něj určitě nemohla vůbec dobře zapůsobit.

„Tady je váš čaj, pane Tekine,“ pravila jsem s nepatrně se třesoucím hlasem, protože jsem z něj byla opravdu neuvěřitelně nervózní. Nejen kvůli té prvotní nepřístojnosti, ale také proto, že byl tak neuvěřitelně pohledný. Proklatě moc pohledný.

„Děkuju ti, Emo,“ ocenil mou snahu bezprostředně a jak vyslovil moje jméno, srdce mi u toho tak zvláštně povyskočilo. Naprosto jsem nechápala, co to se mnou ten chlap prováděl, protože jsem nikdy nic takového nezažila, ale cítila jsem se kvůli tomu děsně provinile, když jsem měla doma svého milovaného snoubence, kterému jsem s každou další hodinou určitě chyběla víc a víc.

„Pane Tekine, chtěla bych… chtěla bych si promluvit o tom, co se stalo před chvílí,“ načala jsem poněkud ostýchavě a stále jsem strnule zírala spíš přes sebe, abych znovu nepropadla těm podmanivým očím, které se rovnaly sladkému vězení mysli, do nějž mě pohled na něj okamžitě uvrhl. „Nebo bych se za to chtěla spíš rovnou omluvit. To, co jsem...“

„Počkej, moment, Emo.. ten čaj, co to je?“ přerušil mě, když se evidentně během mého pokusu o tklivou omluvu spíš věnoval tomu čaji než mým slovům. Překvapeně jsem se na něj podívala, přičemž on bedlivě sledoval hrníček s čajem a následně si k němu trochu nedůvěřivě i přičichl. Mírně jsem se podmračila, protože mi zrovna dvakrát nesedlo, jak mi skočil do řeči, zatímco jsem ze sebe dolovala upřímnou omluvu. 

„No… normální ovocný čaj. Šest minut jsem ho louhovala, pak jsem do něj přidala pár kapek pomeranče a taky… Aaa to je všechno,“ popsala jsem mu postup, jak jsem se dobrala k tomuhle výsledku, který zjevně neodpovídal jeho představám. Jen jestli to nebude trochu moc náročný prachatý fouňa...

„Aha… Tak to je moje chyba, měl jsem hned upřesnit, že jsem chtěl čaj tak, jak se dělá tradičně v Turecku. Tohle se s prominutím fakt nedá pít. Mohl bych ti dát jeden takový bojový úkol? Až tedy po té poradě, ať ti nic neuteče… Mohla bys někde sehnat çaydanlık a správný skleničky na čaj, protože v tomhle se u nás nepodávají. Co myslíš, zvládneš to?“ úkoloval mě dál bez nějakých ohledů, že bych tu měla mít jaksi odlišnou pracovní náplň. Jenomže se na mě u toho zadíval natolik úpěnlivě, že se mu to nedalo jinak než odkývat. Mezi zkrouceným obočím se mu přitom utvořily dvě menší starostlivé vrásky, pro jejichž zmizení jsem měla zcela iracionální potřebu udělat ledacos.

„A-ano, to určitě zvládnu, pane Tekine. Ale… když já, já... heeeh,“ pokusila jsem mu naznačit, že jsem tu od něčeho jiného, než abych běhala někde po městě a hledala cosi potřebného na tvoření pravého tureckého čaje. Jak že se to vlastně jmenuje, kruci? No znovu se ptát nebudu, ještě že existuje google. Jenomže po mém souhlasu se ty jeho svůdně tvarované a plné rty roztáhly do tak přesladkého úsměvu, ze kterého jsem pocítila náhlou slabost v nohou, že jsem v tu ránu opět zapomněla, jak že se to jmenuju a kde to jsem. Poprvé mi tak ukázal svoje perfektně rovné a bílé zuby, které tím dokonale ladily k tomu nejhezčímu úsměvu, který jsem měla tu čest spatřit. Ihned jsem se na něj bezmyšlenkovitě usmála taky, aniž bych k tomu měla nějaký důvod, proto jsem ho vzápětí urychleně setřásla dolů a rty stáhla do příkré linky, aby je to opět nepokoušelo.

„Copak? Nějaký problém?“ optal se kontrolně a pozorně se u toho narovnal, načež vypnul hruď a pod trikem se mu vyrýsovaly takové velké svaly, z čehož se mi málem zamotala hlava. Něco takového jsem na vlastní oči ještě neviděla. Tohle z hlavy rozhodně jen tak nevyženu. Ach jooo…

„Ale ne, žádný, jenom… Jenom bych chtěla upozornit na to, že stážistka neznamená to samé co asistentka,“ nakousla jsem s okázalou pokorností a trochu váhavě jsem se na něj podívala. On to ale vzal s naprostým přehledem, načež se mu levý koutek jeho úst vyhoupl o něco výš.

„Neboj se, Emo, já velmi dobře vím, jaký je rozdíl mezi stážistkou a asistentkou. Jen vždycky mnohem raději uvítám na místo jakýchkoliv omluv přímo nějaké očividné činy, kterými se to dá mnohem lépe vynahradit, takže jestli ti to nebude vadit, sežeň mi to, oč tě žádám, hm? Já bez pořádného čaje nemůžu začít žádný pracovní den,“ objasnil mi svůj úhel pohledu, který se zdál být víc než pochopitelný, proto jsem mu to uvědoměle odkývala a nehodlala k tomu mít žádné další nepatřičné poznámky.

„Chápu, pane Tekine. Po poradě se vydám na lov,“ zařekla jsem se odhodlaně a vzala mu ten špatný vzorek pod nosem, abych si ho vypila já sama. Byla by taková škoda ho vylít, když jsem ho dělala s takovou pečlivostí.

„Děkuju,“ hlesl zdvořile a žoviálním gestem mi nabídl, ať vezmu místo. Kdyby to bylo čistě na mně, tak se asi posadím na druhou stranu velkého konferenčního stolu, co nejdál od něj, abych odtamtud na něj mohla nenápadně zírat jako na sedmý div světa a rozplývat se nad jeho neuvěřitelně pohlednou tváří. Oproti němu by byl i Adónis naprosto obludný šereda, kvůli kterému by se mezi sebou nejkrásnější řecká bohyně Afrodíta a bohyně podsvětí Persefóna pustily do sebe. A tak jsem se poněkud ztuhle usadila vedle něj a pokradmu jsem sledovala, co dělá. Pan Tekin si čekání na zbytek zaměstnanců grafického studia krátil surfováním na internetu, čímž mi nevědomky dával šanci se kochat výhledem na něj. Ovšem když se naše oči nečekaně střetly, úplně jsem s sebou trhla, jak jsem se lekla a jak mě jeho jiskřivé oči okamžitě pohltily do svých nekonečných hlubin.

„Ehm… no, hmm, co kdybys mi zatím o sobě něco řekla? Když tě tu budeme mít jen na tu krátkou chvíli, tak ať se o tobě alespoň něco málo dozvíme,“ navrhl mi, abych mu o sobě něco sdělila a já měla v tu ránu v hlavě úplně vymeteno. Pouze jsem na něj vyděšeně zírala a nemohla jsem přestat s tím zběsilým mrkáním. Tak jsem se to pokusila zachránit alespoň tím, že jsem se natáhla pro hrnek s čajem, abych se napila a získala alespoň nějaký čas pro to něco o sobě smysluplného vymyslet, co by stálo za zveřejnění. On se na mě u toho díval ještě o něco soustředěněji než při sledování displeje svého chytrého telefonu a mně se z toho solidně orosilo čelo, jak jsem z něj byla nervózní. Spásná záchrana přišla vzápětí ve formě všech zaměstnanců, kterých bylo asi kolem čtrnácti a které za sebou vedla slečna Bianca jako husa s housaty. Všichni se rozesadili ke stolu a mezitím pan Tekin naopak vstal a začal energicky pochodovat sem a tam na několika metrech čtverečních, přesně jako divoké zvíře zavřené v kleci. Všimla jsem si, že si během toho přecházení místnosti vytáhl z kapsy nějaké dvě kuličky nebo prostě něco, s čímž si pohrával mezi prsty a co vydávalo takový třeskavý zvuk, když to na sebe narazilo. Jakmile se lidi definitivně usadili a utišili, pan Tekin se jal slova rozhodným a sebejistým hlasem, který zněl líp než rajská hudba.

„Tak jo, všechny vás tady srdečně vítám! Kdyby to ještě někdo nevěděl, jmenuju se Matteo Tekin a jsem váš nový kreativní ředitel a majitel firmy. Stačí, když mě budete oslovovat pane Matteo nebo Matteo. Mám rád, když s lidmi spolupracuju z přátelské pozice, nikoliv z té povýšené, jako že já jsem zaměstnavatel a vy moji zaměstnanci. Jak se trochu poznáme, určitě to půjde mnohem lépe… Jak už jsem dneska jednou řekl -“ Přitom se na mě s potutelným úsměvem podíval, z čehož jsem okamžitě zrudla jako to rajče, protože to byla zřetelná narážka, kterou pochopil jenom Enzo, který seděl hned vedle mě a který do mě pohotově pod stolem kopnul nohou. Slabě jsem bolestivě sykla a alespoň jsem tím přerušila ten potupný oční kontakt s panem Tekinem, protože jsem se varovně zabodla očima do těch Enzových, které pěkně lišácky jiskřily. „- udělám všechno pro to, abych tuhle firmu opět postavil na nohy. Má dost pevné základy, které vytvořili velmi schopní lidé ještě před vámi, proto ji nehodlám nechat padnout. A vy, vy všichni, včetně mě, jsme její stejně pevné pilíře, které ji teď musí podržet, aby se nezhroutila. Takže jestli někdo z vás nemá zájem se na tom podílet, prosím, odejděte hned teď, protože já potřebuju lidi, kteří jsou stoprocentně odhodlaní udělat všechno, co je jenom v jejich silách, pro její záchranu. Navíc by to bylo pouhé plýtvání jak vaším časem, tak také tím mým. Rozumíme si?“ Jeho proslov byl působivý a evidentně fungoval na všechny zaměstnance, kteří usilovně vrtěli hlavami, že ano. Nikdo se naštěstí nezvedl, když pan Tekin vyzýval k odchodu, možná i proto, že v jeho očích při tom byla taková nekompromisnost a nemilosrdnost, které nikdo nechtěl v tom nátlaku čelit. Třeba se někdo sbalí později a v tichosti po italsku se vypaří.

„Jak jistě víte, firma je teď něco jako potápějící se loď, na jejíž palubě panuje očividná panika a já jsem tu pro to, abych té panice učinil přítrž a všem řekl, co mají dělat, abychom tuhle loď společně zachránili... Možná se někdo z vás ptá, proč jsem se zrovna já rozhodl téhle lodi pomoct, aby se neocitla na dně jako ten vrak. Jasně, já jakožto cestovatel, spisovatel, fotograf, dědic a nevím jakými dalšími tituly mě poctil zdejší bulvár, tak jsem mohl svůj čas klidně věnovat něčemu jinému, ale... Co je pro vás mnohem důležitější, jsem taktéž synem ženy, která stála právě u zrodu této firmy tak, jak už ji dobře znáte a zásadně se na na tom všem podílela. Právě od ní jsem se dozvěděl, jak na tom firma je a když jsem viděl svou milovanou maminku, jak se kvůli tomu den za dnem trápí, pochopitelně jsem musel udělat něco, abych ji zase viděl šťastnou a spokojenou. Proto vám všem tímto přísahám, že udělám vážně cokoliv pro to, abych téhle firmě pomohl. Abych ji vrátil zpět její dny slávy a její věhlas, který bohužel v posledních několika měsících ztratila. Bude to ovšem znamenat jisté změny oproti tomu, na co jste zvyklí. Všechno probereme, všechno společně naplánujeme, ale já teď od vás chci slyšet jediné, a to jestli do toho jdeme společně, ano? Takže co… jdeme do toho?“ vyzval kompletní tým všech grafiků, aby mu teď před ostatními veřejně odpřísáhli svou stoprocentní účast na této záchranné misi. Vůbec mě nepřekvapilo, že tím v ostatních vyvolal neochvějné zapálení pro věc, protože pan Tekin mluvil jako rozený vůdce. Měl v sobě to nepopiratelné charisma, jeho hlas byl neuvěřitelně přesvědčivý a důkladně volená slova úžasně motivační. Ten chlap mě fascinoval čím dál víc. Nejen pro jeho hříšně pohledný obličej a svůdné tělo, ale evidentně měl i dost sexy mozek... Svatá prostoto, chraň mě od všeho zlého...

„Tak jo, teď se mi docela ulevilo, že mě v tom nenecháte se plácat samotnýho, protože vás všechny vážně potřebuju. Trochu jsem spoléhal na váš smysl pro loajalitu. Moc všem vřele děkuji, vážím si toho,“ nadlehčil celou tu situaci, když se s kolektivem podělil o své obavy, kterými většinu záhy i rozesmál a při svém vyjádření díků spojil ruce ve vřelém gestu podobajícímu se modlení, přičemž stále něco schovával v pravé dlani.

„A než se pustíme do práce, protože jí máme opravdu hodně, ještě bych tu chtěl svým jménem, i celé naší firmy, přivítat naši novou stážistku,“ odmlčel se, aby mě mohl mlčky vybídnout k tomu, abych se postavila na nohy, což jsem záhy udělala, ačkoliv značně vyjeveně. „Tohle je Ema Whitfieldová a po dobu… Jak tu vlastně budeš dlouho?“ otázal se mě s jedním obočím pozdviženým a jakmile jsem se mu zadívala do těch jedinečně výrazných očí, opět jsem se v nich naprosto ztratila, že jsem z toho měla v hlavě zase totálně vymeteno. Jestli s tím něco honem rychle neudělám, tak si o mně velmi brzy začne myslet, že jsem přinejmenším retardovaná a že mě sem poslali z nějaké chráněné dílny.

„A-asi… na šest týdnů,“ vykoktala jsem ze sebe víceméně bezmyšlenkovitě, jak to moje podvědomí vyhrabalo v uložených faktech a vědělo, že čeká na mou odpověď.

„Takže po dobu šesti týdnů nám tu bude zajisté potřebnou oporou a to samé očekávám já od vás, aby ta její stáž byla opravdu něčím přínosná. A taky ti, Emo, přeju a doufám v to, aby se ti tu u nás líbilo a abys na nás potom mohla vzpomínat jedině v dobrém,“ vyjádřil svoje další vnitřní tužby, které se tentokrát týkaly mě a já díky tomu pocítila náhlý příval endorfinů, které mi asi poněkud zatemnily racionální úsudek, protože ze mě následovně vypadlo: „Tak na to se teda spolehněte, že budu.“ Jakmile jsem se dovtípila, co za nestoudnost jsem to opět tím nedopatřením vypustila z pusy ven, naprosto ve mně hrklo a znovu se mi do tváří mocně nařinula krev, která mi ve tváři zapříčinila barvu zralého granátového jablka. Pan Tekin to přešel s takovým pobaveným, nepatrně škádlivým úsměvem, ale naštěstí mě nechal si opět potupně sednout a schovat si rudý obličej mezi vlasy, které jsem si prsty nahrnula dopředu.

Enzo do mě opět pod stolem několikrát lehce kopnul, na což jsem reagovala tím, že jsem mu to s o něco větší silou vrátila, protože mě s tím začal docela vytáčet. Bylo mi ovšem jasné, že se mi hloupě šklebí, protože ta má nervozita a zbrklost před panem Tekinem musela být naprosto zřejmá a průhledná i před všemi ostatními. Mohla jsem to jedině svést na to, že jsem tu právě první den a že jsem trochu trémista. A téhle verze se hodlám zuby nehty držet, dokud mě ta fascinace panem Tekinem nějak sama postupně nepřejde. Snad mě přejde hodně brzo!

„Všem moc díky za vaši pozornost a teď se zase v klidu vraťte ke své práci. Kdyby něco, najdete mě v kanceláři hned vedle toho kuchyňského koutu, kde budu všem k dispozici, když bude potřeba,“ rozpustil tuhle kratší poradu, kde ostatní především povzbudil do následujících týdnů, které pro firmu zjevně nebudou úplně jednoduché. Když už jsem se jaksi zatuhle zvedala, s pohledem bezpečně uvrtaným k zemi, abych se mohla nenápadně vypařit, pan Tekin se rozhodl pro přesný opak. „A, jo, Emo, nezapomeň – máš ode mě ten bojový úkol,“ připomněl mi, kdyby náhodou moje těkavá mysl tenhle úkol omylem vytěsnila, protože mi s každou další minutou dával bambilion nových podnětů, nad kterými bych mohla zasněně přemítat.

„Jasně, jdu hned na to,“ ubezpečila jsem ho, že je to na mém aktuálním seznamu priorit a trochu křečovitě jsem se na něj usmála, přičemž jsem na něj kdoví proč ukázala prstem. Fakt bych se u toho nejraději viděla někde... jinde. Musím vážně co nejrychleji ven na čerstvý vzduch. Pan Tekin se tomu pouze shovívavě pousmál a rozverně na mě mrkl, čímž mi málem přivodil menší zástavu srdce. V životě, fakt už nikdy v životě se do něčeho takového nepřihlásím! Vrátím se pěkně spořádaně zase domů a zapomenu na všechno, co se tu stalo a hlavně ještě stane...

 

Enzovi jsem oznámila, že jdu na průzkum do města hledat nějaký krámek s tureckými domácími potřebami nebo na nějaký turecký trh, kde bych mohla tu speciální konvici na čaj, což jsem si v ústraní pochopitelně vygooglovala, pak taky skleničky a nejspíš i přímo sušený čaj najít. Pak jsem samozřejmě i googlovala, jestli někde ve městě není takové místo, jenže bohužel bezvýsledně, ale Enzo mi poskytl pár tipů, které jsem mínila otestovat.

Asi po necelé tři čtvrtě hodině bloumání podél pobřeží a jeho zákoutích, kdy jsem se zařekla, že cíl své cesty si nenechám od nikoho poradit a najdu ho sama, jsem čistě náhodou narazila na jakýsi malý, zapadlý obchůdek s cedulí, která by dle jazyku odpovídala nejspíš té turečtině. Potřebovala jsem si nějak dokázat, že nejsem tolik marná, jak se před panem Tekinem chovám, takže když jsem zapadla dovnitř obchůdku, kde mě uvítala menší, snědá a černovlasá žena s pozdravem günaydın, což bylo taky něco z mála, co jsem turecky poznala a co znamenalo pěkné ráno. Jako malá jsem chodila do třídy z jedním Turkem, než jsme se odstěhovali pryč. Neměl to chudák vůbec jednoduché, protože příliš vyčníval z davu, nejen zjevem a jazykovou bariérou, a to dávají ty průbojnější děti ostatním někdy dost drsně najevo.

Naštěstí jsem v obchůdku sehnala najednou vše, co po mně pan Tekin vyžadoval, takže jsem s plnou taškou věcí pochodovala hrdě zpátky do firmy, když jsem svou soukromou misi splnila. Jenom jsem si trochu nebyla jistá tím, jestli nebude panu Tekinovi vadit, že jsem namísto klasické dvojité konvice na plotýnku koupila elektrickou do zásuvky, protože ve firemní kuchyňce žádná plotna fakticky nebyla. Jakmile jsem vybalila všechny věci, dala jsem se do googlování toho, jak se správně dělá turecký čaj. Přičemž jsem se dočetla, že Turci jsou hned po nás Britech největšími konzumenty čaje v globálním měřítku. Nejprve jsem nasypala pravý sypaný černý čaj do vrchní konvičky a do té větší spodní jsem nalila vodu, načež jsem zapnula samovar. Jakmile čaj v horní konvičce díky páře z té spodní začal vonět a dole voda vřít, konvice se vypnula, abych mohla vroucí vodu nalít do vrchní konvičky a několikrát s obsahem zakroužit po směru hodinových ručiček. Pak se čaj musel nechat ještě dalších deset až patnáct minut louhovat, aby lístky čaje sedly na dno a dostatečně pustily svou barvu i chuť, teprve poté jsem mohla čaj slít. Do třetiny čiré sklenice tulipánového tvaru jsem nalila červenou tekutinu, kterou jsem dolila vodou ze spodní konvice. Sklenici jsem vložila do hlubokého podšálku a s pocitem dobře odvedené práce jsem si to mířila za panem Tekinem.

Zaťukala jsem na skleněné dveře jeho kanceláře a jakmile mě vláčným gestem ruky pozval dovnitř, přičemž měl svůj božský obličej schovaný za monitorem notebooku, vkročila jsem dovnitř jako největší hvězda, které se povedl opravdu hodně slušný kousek. Takhle speciálně jsem čaj vařila úplně poprvé. Energicky jsem nakračovala blíž k němu, až mi uteklo pár kapek stranou do podšálku, ale to mě nijak dvakrát netrápilo, protože jsem si za tenhle nadstandardní výkon hodlala vydobýt svoje oprávněné uznání.

„Tak už se vám to nese, pane Tekine!“ upozornila jsem ho poměrně halasně, když už jsem musela kvůli tomu čaji podniknout takové útrapy. Z toho chození po pobřeží a jeho zákoutích mě docela bolely nohy, ale nic, co by se nedalo přežít.

„Skvěle, Emo. Toho čaje už jsem se vážně nemohl dočkat.“ Odtrhl se od toho počítače a svůj veškerý zájem soustředil na mě, což dělat rozhodně neměl. Do mě jako by v ten moment uhodil blesk, protože ty jeho uhrančivě přitažlivé oči mě znovu naprosto paralyzovaly. Byly to dva ďáblovy uhlíky, ve kterých se blyštily vyzývavost, hravost, živost, uvědomělost, tajemnost, svůdnost a spousta dalších vlastností, díky němuž si dokázaly člověka k sobě dočista připoutat a jen tak ho už nepustit. Prostě jsem se nezvládla přimět k tomu, abych se podívala někam jinam, přestože jsem podvědomě věděla, že to je absolutně nevhodné. Jenomže to vědomí, že mi věnuje svůj maximální zájem, mě naprosto rozhodilo, což v mém nitru rozpoutalo další neúprosnou bouři, která vyústila v určitou slabost v nohách, když se mi zvrtl pravý kotník, ve kterém mi nepatrně luplo. Jen jsem zaskočeně sykla bolestí a snažila jsem se to podivné zavrávorání zachránit tím, že jsem přidala do kroku, ale bohužel to skončilo tím, že ten s láskou vyráběný čaj skončil přímo v jeho klíně. S vyděšeným úlekem jsem otevřela ústa a ihned jsem si je s tlumeným plesknutím přikryla rozevřenými dlaněmi. Pan Tekin vyděšeně vykulil ta svoje překrásná kukadla, na několik sekund naprosto zkoprněl, načež prudce vyskočil na nohy, čímž mě o to víc vystrašil. Ten čaj už nemohl být tolik horký, když se skoro čtvrt hodiny louhoval, že ne? Že jsem ho tím čajem neopařila? Přímo... přímo tam!

„Proboha! Pane Tekine! Já se strašně, strašně moc omlouvám! Jste v pořádku?!“ vychrlila jsem na něj skrz na skrz kajícným tónem hlasu a se soucitně zkrouceným výrazem jsem sledovala, co to s ním dál dělá. Dvakrát přešel sem a tam, jak to nejspíš musel rozchodit, a pak ztěžka dosedl zpět do své pohodlné kancelářské židle. Pak se na mě dlouze, opravdu velmi dlouze zabodl pohledem, z čehož mi regulérně vyschlo v krku, načež se nadechl, že by mi na to něco řekl, ale pak jenom stáhl rty do úzké linky a mírně se podmračil. Tak jo, teď už si asi ty věci vážně půjdu zabalit…


 Teo


 To je tak, když se člověk příliš snaží, že? :D Ale alespoň máte trochu lepší představu o tom, co je Ema za přetrhdílo. Ty se tam s ní rozhodně nudit nebudou. :D

Moc všem vřele děkuji! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 3. kapitola:

3. Sabienna přispěvatel
Včera [20:57]

SabiennaMay: Emě se příliš nedaří, že Emoticon Emoticon jedna blbost za druhou Emoticon Emoticon však on pan Matteo brzy zjistí, s kým má tu čest Emoticon to mi povídej, já být na jejím místě, tak už mě odnáší na nosítkách, protože bych to psychicky nedala Emoticon ale ona už je Ema tak nějak zvyklá, je to tak trochu její denní chleba Emoticon Emoticon zatím se drží statečně Emoticon Emoticon

Flu: v pořádku, vůbec se nemusíš omlouvat Emoticon Emoticon Emoticon já zas nestíhám odpovídat ani přidávat nové kapitoly Emoticon Emoticon a to jsem si myslela, že budu mít o prázdninách víc času Emoticon Emoticon jak naivní zjevně Emoticon
No, jak píšu výš, za mě je to naopak statečná baba, já jsem oproti ní naprostá bábovka Emoticon ale mohla by být asi víc profesionální, to zas jo Emoticon jenže to by nesměla být celkově takový střevo Emoticon Emoticon ale víš jak, když je ženská v zajetí splašených hormonů, to se pak snadno říká Emoticon
Tak to si hezky napsala Emoticon Emoticon Emoticon no nebylo na tom proslovu nic extra originálního či super motivačního, to je fakt... jak jdou tahle témata mimo mě, tak jsem to uhrála na jistotu, jak z příručky prostě Emoticon ale jinak si to trefila, zatím žádné firmě nešéfoval, takže na to musel od píky Emoticon já bych šla asi podobnou cestou Emoticon
Hmmm, on je pan Matteo náhodou sympaťák, akorát.. asi vzal i on po svém, jak udělat první dojem první den ve firmě Emoticon Emoticon Emě se to taky úplně nepovedlo Emoticon
To jsem ráda, fakt Emoticon Emoticon Emoticon .. a budu náhodou moc ráda, jestli tam pro tebe bude něco k pitvání, fakt je ten příběh takový jednoduchý a plochý Emoticon Emoticon

Děkuju Vám, čtenářky moje nejmilejší Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Fluffy admin
01.07.2020 [8:48]

FluffyPardon, pardon, nestíhala jsem, ale vůbec tentokrát. Emoticon Ema by se měla sebrat, je to dospělá ženská, i když s magnetem na průšvihy. Emoticon Ale alespoň by se mohla snažit bejt trochu profík a slintat si pak v soukromí. Emoticon Matteo a jeho proslov... ježiši, on se přímo vyžívá v těch klasickejch manažerskejch metaforách, co? Emoticon Měla jsem teda trochu tendence při tom otáčet oči v sloup, asi jsem už moc poznamenaná korporátním světem a některými rádoby šéfy, ale jestli na druhou stranu nikdy žádnou firmu nevedl, když je takovej filantrop spíš, tak chápu, že si musel pár příruček nastudovat... a tohle by zřejmě bylo mezi "jak dobře motivovat zaměstnance". Emoticon Na druhou stranu alespoň na mě to působí, že dost dobře má možná prostě jen ještě jednu, trochu víc nevinnou, milou a nejistou vrstvu toho svýho macho já... a vlastně tohle odhalení se mi na tom líbí úplně nejvíc. Emoticon Anebo to možná už zas začínám moc pitvat. Emoticon takže prostě bude lepší, když si počkám, co sis na nás připravila příště! Emoticon

1. Maya666
28.06.2020 [15:16]

Nooooo tak to je v háji Emoticon ale nedivím se jí já bych z pana Tekina byla taky tahle vypsychlá Emoticon Emoticon těším se na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!