OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 32. kapitola



Mr. Perfect - 32. kapitolaEma začíná dělat na své nejnovější zakázce, kde se opět připlete k něčemu nečekanému. Jako vždy. S Matteem po boku, tak jako téměř vždy.
Ať se Vám líbí, Vaše Sabienna

„Hotovo? Pojďte se nám ukázat, jak vám ty šaty sedí,“ vyzvala mě madam Brunni, zatímco já jsem se zvláštním pocitem prohlížela v zrcadle. Měla jsem na sobě nádherné svatební šaty, ale já si v nich vůbec necítila dobře. Naopak jsem bojovala s příšerným pocitem viny, protože ty sněhobílé krajkové šaty mi bolestně připomínaly, že se v nich mám brzy obléknout na svou cestu k oltáři.

„Emo? Všechno v pořádku?“ Z myšlenek mě vytrhl až sametový hlas Mattea, který se o mě mile staral.

„Jo, jo… hned,“ zvolala jsem nazpět a docela hektickým potřepáním hlavy jsem se snažila ze sebe všechno negativní setřást pryč. A jak jsem se do téhle nepříjemné situace vlastně dostala? Jak jinak než notoricky známým zákonem schválnosti. Jenom co jsem vešla do svatebního studia a seznámila se s jeho majitelkou a naší zákaznicí, bez okolků na mě vybalila, jestli bych se do pár šatů nenavlékla taky, jelikož jí modelka mé konfekční velikosti nečekaně odpadla a nestačila si za ni najít náhradu. Pochopitelně jsem po několika minutách naléhání, prosení a slibování, kterým obstojně sekundoval Matteův povzbuzující pohled a nadšení pro spontánní věc, tedy neradostně svolila. Pak už mi madam Brunni nanosila asi desatero úžasných svatebních šatů nejrůznějších stylů a střihů, pro něž jsem se měla stát živoucí figurínou. To, že jsem neměla nějak extra načesané vlasy ani makeup, majitelce nikterak nevadilo s tím, že prohlásila, že přece jde primárně o ty šaty. Matteo si mezitím připravil provizorní fotostudio se všemi potřebnými proprietami, aby měl na focení co nejlepší podmínky.

„Nějaký problém?“ starala se madam Brunni, pochopitelně asi o ty šaty, nežli o mě, na rozdíl od Mattea. Já ale měla problém, docela zásadní. Celkem mě překvapilo, jak hluboce se mi příčilo ten slavnostní oděv na sebe oblékat. Nepřipadalo mi to ani v nejmenším správné, ani za těmito reklamními účely. Co budu dělat, až nějaké takové na sebe budu navlékat ve svůj svatební den? Měla bych vůbec?

A tak jsem zatlačila veškeré své myšlenky kamsi do pozadí a vyšla jsem zpoza paravanu se sklopenou hlavou, poněvadž jsem klasicky bojovala se svou plachostí a studem. Byla tu totiž ještě další děvčata, která taktéž čekala na focení, které bylo původně v mé režii, ale jelikož jsem se čirou náhodou stala jednou z nich, focení se pochopitelně ujal zkušený a ve všech ohledech profesionální Matteo. Domluvili jsme se spolu, že nějaké fotky nafotí on a některé že zas udělám já, abych si to tedy také vyzkoušela, když už tahle zakázka padala na moje bedra. Neušlo mi, že se u mladých slečen, které dle stručných informací madam Brunni studovaly oděvní a návrhářskou vysokou školu, stal Matteo ihned středobodem jejich zájmu. Tohle se ovšem očekávat zcela jistě dalo... 

„Páni, Em… To je… vypadáš nádherně,“ zakoktal se Matteo, kterému to nedalo neokomentovat ten nevídaný pohled na mě a zněl skutečně fascinovaně. Nejistě jsem k němu vzhlédla a ten samý bezbřehý údiv a neskonalý úžas jsem spatřila i v jeho očích. Lehce se usmíval a působil tak jako by dojatě. 

„Ano, ano, opravdu vám ty šaty skvěle padnou,“ uznala sama madam Brunni, ačkoliv na mě stále poněkud skepticky hleděla, jak dost možná hledala nějaké nesrovnalosti, které by se daly před focením jakkoliv napravit. „Ještě že jste se tady ukázala. Byla by škoda nechat ty šaty pouze na figurínách,“ dodala věcně a kývala u toho uznale hlavou. Matteo si mě stále konsternovaně prohlížel a oči mu vteřinu od vteřiny zářily čím dál jasněji.

„Můžeme jít fotit? Seš připravená, Em?“ vyzval mě Matteo, jakmile se dostatečně vzpamatoval, ačkoliv se na mě pořád tak potutelně usmíval a loupal po mně očima, které pořád tak živě svítily jako dvě Polárky. Trochu váhavě jsem přikývla, ale automaticky jsem vyšla vstříc provizornímu fotostudiu. Kráčela jsem ovšem jak na popravu.

„Další dáma za plentu a převlíkat! Budeme se točit po velikostech, ať to odsejpá!“ dirigovala madam Brunni naše focení a já nedokázala najít sílu jí jakkoliv odporovat. Matteo na mě pohlédl s obočím pozdviženým, jak se mě mlčky ptal, co na to říkám, když jsme měli tu dohodu, ale nemínila jsem se nijak dohadovat. Proto jsem nad tím jenom mávla rukou a lhostejně pokrčila rameny, poněvadž jsem se upamatovala na to pravidlo, že náš zákazník je náš pán.

„Em, já chápu, že z toho nejsi moc nadšená, ale zkus se tvářit o něco veseleji, prosím,“ pošeptal mi Matteo do ucha, zatímco mi na fotku rovnal vlasy i šaty, aby všechno dokonale ladilo.

„Já se o tohle neprosila,“ procedila jsem mezi zuby, aby mě madam Brunni neslyšela, ale ta se naplno věnovala dalším modelkám, které s radostí kibicovala. Matteo si jenom slabě povzdechl, čímž mi neverbálně naznačil, abych se takhle negativně nestavěla do opozice a naopak splynula s proudem.

„Ale bude to další zajímavá zkušenost, ne?“ Snažil se mě přivést na tu správnou vlnu a nepřestával po mně přejíždět očima, načež důvtipně dodal: „A navíc máš v praxi ověřeno, že jako nevěsta budeš naprosto okouzlující.“

„To by mi stačilo zjistit až před mou svatbou,“ zabručela jsem, ale již s takovým svolnějším tónem hlasu, kdy mě ten jeho kompliment nezměrně potěšil, až jsem o něco pookřála. On se na mě neustále roztomile usmíval a v jeho pohledu bylo tolik láskyplnosti a úžasu, že mi to neprodleně vhánělo červeň do tváří, která snadno nahradila tvářenku. Lehce ostýchavě jsem po něm pokukovala a cítila jsem, jak veškeré moje vnitřní napětí postupně mizí kamsi do neznáma. Ani jsem nevnímala to brebentění a chichotání ostatních holek nebo peskování naší zákaznice, ale pouze ty jeho uhrančivé oči, které mě něžně objímaly a konejšily do naprostého pokoje.

„Já se docela rád podíval,“ prozradil mi s mírným škádlením a uličnicky se zazubil. Nedalo se jinak, než se na něj taktéž poťouchle culit a roztávat přitom jak zmrzlina na slunci. „A ještě dalším plusem je to, že tohle ti určitě alespoň trochu pomůže před tím natáčením. Zbytečně se stydíš a přitom jsi úchvatná. Objektiv tě miluje a já…“ zasekl se v tom svém přívalu slov, kterými mě hodlal dobrotivě povzbudit. Zabodla jsem se do něj okamžitě pohledem, kterým jsem snad nedala vůbec nic znát. Jako třeba ten menší infarkt, který mi nevysloveným zbytkem věty způsobil. „A já to skrze ty fotky všem ukážu, Em, nic se neboj. Prostě se uvolni a užívej si to.“ Plynule navázal tam, kde skončil a opravdu šikovně to zahrál do outu, na což jsem pouze jaksi trhavě pokynula hlavou na souhlas a zhluboka se nadechla, abych tím dlouhým výdechem vyhověla jeho starostlivé radě.

„No tak jo,“ houkla jsem tónem, který značil, že se téhle další výzvě postavím rovnou čelem a pěkně si ji podám. Kupodivu jsem se v tomhle prostředí cítila daleko lépe, než když na mě zírali všichni kolegové z grafiky.

* * * 

„Zvládla jsi to skvěle, Em,“ vychvaloval si mou snahu Matteo, když jsem před ním ukázala poslední korzetové, upnuté šaty na špagetová ramínka s dlouhou vlečkou dozadu. U každého nového modelu se na mě Matteo nemohl vynadívat a dokonce vyhlásil soutěž o nejhezčí šaty, ovšem pouze v mém případě. Ty odrostlé puberťačky se před ním sice všelijak nakrucovaly, házely po něm vilné pohledy, hihňaly se a neskrývaně s ním flirtovaly. Nicméně Matteo si zachoval absolutní profesionální přístup a jedině ke mně se odvážil být o něco přátelštější než k ostatním, ale nezacházel nikterak za hranici, kdy by to bylo jakkoliv nepřípustné, jelikož již na to znal můj rezolutní postoj. 

„Ty jsi mi s tím hodně pomohl. Měl jsi pravdu, že jsme docela dobrý tým,“ uznala jsem vděčně a neustále jsem se na něj přihlouple usmívala. Nemohla jsem si prostě pomoct, až mě z toho někdy dokonce bolely tváře.

„To bych řekl,“ odkvitoval mi energicky a rozverně na mě zamrkal.

„Jdu to ze sebe sundat, už jsem z toho trochu… nervózní,“ oznámila jsem mu s dosti výmluvným výrazem, kterému se krátce zasmál, ale díval se na mě takovým pohledem, že by mu nevadilo, kdybych si ty šaty na sobě ještě nějakou chvíli nechala.

„Ale přitom ti to tak sluší,“ pochvaloval si, zatímco po mně neustále celý rozzářený pomrkával. Zaplula jsem za paravan a dala jsem se do vyprošťování se z té na kůži chladivé a hladké látky, která mě těsně obepínala. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedařilo se mi rozepnout drobný zip, který se jakoby zasekl. Já si s tím samozřejmě ale chtěla poradit sama, slečna emancipovaná, a tak jsem si vzpomněla na důmyslnou radu, že když to nejde silou, tak to musí jít ještě větší silou. 

Tuhle průpovídku ale musel vymyslet nějaký tupec, jelikož jak jsem opravdu zabrala a vzala to švihem, najednou jsem zaslechla zvuk trhajícího se materiálu, což mě tak vyděsilo, že mi div nevyskočilo srdce z hrudi. Vyvalila jsem oči skoro na vrch hlavy, až v zrcadle vypadaly jako dva tenisáky. Dočista jsem zkoprněla na místě a jenom jsem čekala, jestli se mi tep a tlak zklidní anebo tu s sebou švihnu o zem. 

„Ne, ne, ne, ne, ne,“ opakovala jsem tiše a držela jsem stále ruce za zády, které jsem kvůli té nepřirozené poloze přestávala jaksi cítit. V hlavě jsem měla tím šokem absolutně vymeteno a cítila jsem se příšerně provinile, snad ještě víc než doposud vůči Williamovi. Zachvátila mě ochromující panika, která se mi bleskově přesouvala do všech končetin, ve kterých jsem zaznamenala takové zvláštní cukání a chaotické těkání, takže mi ještě zcela jistě neodumřely. Asi jsem podvědomě toužila uniknout tomuhle dalšímu otřesnému průšvihu, kdy jsem svou nešikovností zničila práci a píli lidí, kteří ty překrásné šaty ručně ušili. Proč? Krucinál proč zase já?! 

„Matteo?! Mohl bys sem na chvilku, prosím?“ zvolala jsem s co možná nejméně zoufalým tónem, aby mu ihned nedošlo, že jsem zase nadělala nějaké faux pas. Jenže mně v ten moment taktéž nedošlo to, že muselo docela divně působit to, že jsem si ho volala k sobě za plentu, za níž jsem se převlékala. Čekala jsem pár vteřin, ale Matteo nereagoval, místo toho jsem zaslechla hromadnou debatu, když se ty holčiny nejspíš na Mattea sesypaly jako včely na med a on mě přes ně asi ani neslyšel.

„Matteo? Můžeš?!“ přidala jsem na intenzitě hlasu a najednou v místnosti zavládlo ticho. Pak se ozvaly chvátavé kroky, které se zastavily až u paravanu.

„Ano? Děje se něco?“ zajímal se ihned se slyšitelnou starostí v jeho melodickém hlase.

„Bohužel jo. Mohl bys… Podíval by ses zezadu na ty šaty, prosím? My-mslím, že jsem je... já je asi zničila, kruci,“ brblala jsem si pod nos, aby mě nikdo jiný kromě Mattea neslyšel. Nešťastně jsem na něj koukala v odraze zrcadla a začínala jsem být docela na měkko. Byla to další opravdu nepříjemná situace, kterou mi osud připravil, a protože už jsem jich za tu dobu svého pobytu zde nasčítala opravdu mnoho, docela dost mě ten nejnovější průšvih frustroval. Matteo mi ihned vyhověl a přistoupil blíž ke mně, když jsem se natočila víc jeho směrem. „Tak co? Špatný?“ vyzvala jsem ho, ať je upřímný.

„Hmm, jo… roztrhla se látka vedle zipu,“ potvrdil mi mé nejhorší podezření.

„To snad ne, to ne. Do háje,“ povzdechla jsem si bezradně a nejraději bych do něčeho praštila. Nejlépe svou hlavou o to zrcadlo. „Co s tím mám teď jako dělat?!“ zaúpěla jsem nešťastně, načež jsem se k němu otočila čelem a rozhodila jsem přitom ruce do stran. Oči se mi zaplnily slzami a v krku mě strašně pálilo, jak se mi chtělo se naplno rozbrečet. Automaticky jsem mu ten výhled na mě mínila upřít, a tudíž jsem se podívala k zemi, což ale mluvilo samo za sebe.

„No co, koupíme je,“ oznámil mi prostě a uvolněně se usmál. Působil neuvěřitelně klidně a smířeně, což ve stejně míře přeléval také na mě. Zaskočeně jsem se na něj podívala, ale než jsem tohle jeho rozhodnutí stačila nějak okomentovat, ujal se toho iniciativně opět on: „Vydrž, já to s madam Brunni nějak vyřídím.“ Pak se ke mně naklonil, aby mě mohl krátce a láskyplně políbit a vyjádřit mi tím tak svou bezbřehou podporu. On byl prostě úžasný, no ne? Poté se otočil na patě a odporoučel se za majitelkou, se kterou to hodlal vyřídit místo mě, což jsem považovala za neobyčejně kavalírské gesto. Pak že rytíři v lesklé zbroji už vyhynuli, co?

 

„Ty šaty mě moc mrzí, madam Bruni,“ kála jsem se s pohledem uvrtaným k podlaze, zatímco mi předávala zabalené šaty do velké, papírové tašky, jelikož ten materiál šatů nebyl nějak extra mačkavý. Hlavou mi přitom proběhla sarkastická myšlenka, že mám alespoň vybrané šaty na tu naši veselku s Williamem. To, že byly zničené, přesněji natržené, docela přesně vystihovalo stav mého vztahu s Willem. Will o tom sice nevěděl, ani nemusel, protože naprosto stačilo, že jsem s tím vědomím musela žít já. Že jsem svým bezohledným chováním narušila náš dlouholetý vztah.

„V pořádku, to se stane. Váš přítel to za vás vyřešil,“ pronesla velkoryse a docela mile se u toho usmívala.

„M-můj přítel?“ vykoktala jsem ze sebe mírně zaskočeně, když jsem nestíhala pojmout, jak k tomuhle závěru přišla, jelikož jsme se my dva k sobě opravdu nijak zvlášť okatě neměli.

„Je vážně báječný, toho se držte, slečno,“ doporučila mi vlídně a dívala se na mě stylem a la babička, která radí svojí vyvedené vnučce, aby se jí v životě lépe vedlo. Já ale furt zpracovávala, jak nás snadno odhalila jako pár.

„Heh, jo, to on je,“ přitakala jsem jí, pořád ještě vyvedena z míry, zatímco jsem již svůj pohled dělila mezi naši zákaznici a svého šéfa, který byl v nezdolném zajetí těch holek, kdy jim ukazoval fotky, které nafotil. Jakmile jsem se na něj zadívala, nemohla jsem se odtrhnout. Vyzařovala z něj taková silná, mužská aura, která mě neuvěřitelně přitahovala. Připadlo mi nemálo absurdní, že tenhle chlap by měl zájem o někoho takového, jako jsem já. Jenže to by ho určitě velice rychle přešlo, kdyby věděl, kdo jsem ve skutečnosti. Dost prolhaná potvora…

„Sluší vám to spolu, opravdu. Mohl na vás v těch šatech oči nechat. Je to taková zajímavá náhoda, že to dneska dopadlo koupí svatebních šatů, že? Jen jestli to něco neznamená,“ podbízela mi nenápadně svoje představy, kterými mě přesvědčila, že patří k té skupině lidí, kteří věří na znamení, náhody, možná i víly, trpaslíky a jednorožce.

„Znamená to hlavně to, že jsem hrozně nešikovná,“ uvedla jsem na pravou míru a přestávala jsem mít chuť v téhle debatě pokračovat.

„To focení se vám ale vydařilo. Jsem ráda, že jste se tady ukázala zrovna vy,“ pochvalovala si madam Brunni.

„No jo, bylo to fajn,“ odsouhlasila jsem bezmyšlenkovitě, přestože uvnitř jsem se cítila pořád docela na nic. Williama jsem ze své hlavy prostě vymazat nemohla a zrovna tohle bylo velice citlivé téma. „Jak byste si představovala ten katalog? Abych vycházela z vašeho přání,“ otázala jsem se přímo k práci, kvůli které jsme tu také byli.

„Všechny informace má Bianca, ale víceméně to nechám na vás. Udělejte mi víc návrhů, ať mám z čeho vybírat,“ naporoučela si z vrchní pozice platícího a já jí to zpod té podřízené opět akorát odkývala. Však já si s tím vyhraju, akorát to bude trochu zvláštní, že na části fotek budu znovu já. A to o to člověk ani nestojí!

* * *

„Matteo, k tomu dnešku… jak ses zachoval, to bylo… úžasný, vážně,“ vysmekla jsem mu poklonu, když jsme se ruku v ruce procházeli po pláži při pomaloučku zapadajícím slunci a užívali si společné chvíle při jednom z nejkrásnějších přírodních přestavení, které nám naše matička Země každý den servírovala na zlatém podnose.

„Vždyť o nic nešlo,“ zlehčoval svůj gentlemanský zásah, kterým mi vytrhl obří trn z paty, a mávl nad tím laxně rukou.

„Právě naopak… Pro mě to znamenalo opravdu hodně,“ zdůraznila jsem a podívala jsem se na něj rozněžnělým pohledem, jelikož mě ten jeho ušlechtilý čin stále slušně dojímal. Matteo měl nesporně srdce na správném místě.

„Ty šaty máš ode mě k tomu snubnímu prstenu,“ zažertoval, když zřejmě aktuálně nebyl úplně naladěn na tenhle typ konverzace, ale já mu k tomu musela říct svoje. Přesto ve mně ta jeho zmínka o šatech ve spojitosti s prstenem pohřbila veškeré pozitivní emoce a naopak se ve mně vzedmula řádná vlna znelíbení.

„Nechceš mi tím něco naznačit, že ne?“ přistoupila jsem na ten jeho lehkovážný postoj, ale vzápětí jsem se zhrozila nad tím, jestli jsem si právě trošku nenaběhla. Okamžitě jsem se totiž vzpomenula na ten moment dopoledne, kdy to téměř vypadalo, že mi chce vyznat svou lásku. Potom to sice tak šikovně zamluvil, ale přesto cosi zůstalo viset ve vzduchu a já na to nemohla přestat myslet. A střídala jsem to úměrně tím, že jsem se užírala kvůli Willovi.

„Hmm, tímhle fakt ne,“ vyvedl mě z mylné domněnky a zastavil, čímž přiměl zastavit i mě. Nemohla jsem si pomoct, ale vyloženě jsem se obávala toho, co teprve přijde. Na cokoliv takhle vážného, jak se to prozatím jevilo, jsem momentálně nebyla ani v nejmenším připravená. Pouze jsem na něj tázavě vzhlédla, ale veškeré rysy mi ve tváři zcela ztvrdly a v hrdle jsem měla v tu ránu sucho. On se na mě ale tak sladce usmíval, že tím vytlačoval jakékoliv mé obavy někam daleko ode mě a já díky němu zase dočista zvláčněla.

„Něčím jiným snad?“ vypadlo ze mě najednou a zněla jsem vskutku nanejvýš zvědavě. Ne ustaraně ani nějak vystrašeně..

„Em, vážně se mi moc líbíš, jakože fakt moc. Ještě jsem nikoho takového, jako jsi ty, ve svém životě nepotkal. Baví mě s tebou trávit čas, tak rád si s tebou povídám a zbožňuju, když se směješ,“ započal svůj monolog lichotkami, které mi klasicky vehnaly horkost do tváří, ale i tak jsem se nemohla jinak než hloupě usmívat.

„Nemáš ponětí, co pro mě znamená, že jsi tomuhle mezi náma dvěma dala šanci. Vím, že jsi s tím asi docela dost bojovala a o to víc si toho vážím. A jsem díky tomu šťastný, ani nevíš jak. Být s tebou, to je neskutečná jízda a já si ji neuvěřitelně užívám. Je to něco úplně jiného, než jsem doteď zažil a… i když to možná brzy skončí, jo, no... budeš tu sice ještě pár týdnů, ale uteče to jako voda a věř mi, že to nebude ani zdaleka tolik času, který bych s tebou chtěl strávit, ale… Za cokoliv, co s tebou budu moct sdílet a co sdílím, jsem doopravdy vděčný a děkuju ti za to,“ dokončil svůj proslov, kterým mě regulérně vyrazil dech. Celá paf jsem na něj zírala a srdce mi u toho vzrušením hlasitě bušilo, jak jím ta překrásná slova tolik rezonovala.

„Ach, Matteo,“ vydechla jsem pouze zmámeně a vrhla jsem se mu kolem krku, jelikož jsem právě nutně potřebovala vnímat jeho blízkost, abych uvěřila tomu, co jsem právě slyšela. Obmotal si kolem mě svoje svalnaté ruce a něžně se se mnou ve svém náruči houpal ze strany na stranu. Ten opojný pocit bezpečí byl k nezaplacení… 

Nato jsem k němu vzhlédla, aby sám viděl, jak mě tou svou řečí dojal, přičemž jeho podmanivé oči se právě odevzdaně leskly pod tím náporem zranitelné otevřenosti a čím dál hlubších citů. Odlepila jsem dlaně z jeho širokých zad a přesunula jsem je na jeho tváře ozdobené pěstěným vousem, který byl kupodivu měkký a poddajný. Konečky jeho kaštanových vlasů se mu vlnily nad rameny a šimraly mě na kůži, jejíž značnou část jsem tiskla přímo na jeho tělo. „Tohle jsou chvíle, kdy si občas nejsem jistá, jestli je to skutečné nebo se mi to jenom zdá,“ pravila jsem rozechvěle a prsty jsem ho nepatrně hladila po vousech, přičemž jsem si vychutnávala veškeré ty hmatové vjemy.

„To se mi taky někdy stává,“ přiznal se mi sotva slyšitelně, protože se ke mně mezitím sklonil, takže naše rty se téměř dotýkaly. Následně jsem se toužebně vpila do jeho rtů a naplno jsem tuhle společnou, romantickou chvíli prožívala, abych si ji mohla co nejvěrněji uložit do svých vzpomínek. Kolena mi u toho zase měkla a moje nitro po něm doslova prahlo. Zakrátko se naše jazyky vášnivě vzájemně proplétaly v divoké souhře, která mi jako vždy úplně brala dech. Proto jsem se od něj zanedlouho zase odtáhla, ale jen na nezbytně nutnou vzdálenost.

„Dneska… když jsem tě viděl v těch šatech, tak… jsem si uvědomil, že tohle… čemu ty zatím nechceš dávat žádné nálepky, ani to nijak škatulkovat,“ šeptal mi do roztoužených rtů a pochopitelně mi neušlo, jak použil mou přesnou terminologii. Musela jsem se tomu pousmát, načež mě v tom objetí o něco pevněji k sobě přivinul. „Pro mě to je už teď něco víc,“ svěřil se mi jaksi zdráhavě, ale se slyšitelnou úlevou. Já jsem na místo nějaké patrné reakce pouze zavřela oči a nechávala jsem tuhle dost podstatnou informaci projít svou myslí i srdcem. Bylo to překvapivé, opojné, ale stejně tak děsivé.

„A já myslela, že tohle to je…“ Netušila jsem, jak na to vhodně reagovat, protože za tenhle den toho na mě bylo přinejmenším už dost, a proto jsem to vzala tak jako po svém. Odtáhla jsem se od něj, abych mu mohla pohlédnout do očí a nijak ho nemátla a on na mě mírně rozpačitě mrkal. „No naznačoval jsi, že tohle je něco jako letní flirt, ne? Nic neřešit, jen to nechat tak plout. A najednou prsteny, svatební šaty, co bude dál?“ Pojala jsem to v žertu, čímž se znatelně uvolnil a já se proto rozešla původním směrem dál.

„Ty kdybys jednou místo těch řečí raději držela pusu zavřenou,“ poznamenal se smíchem, přičemž mě následoval a vzal mě rukou kolem ramen.

„To mi moc nejde,“ konstatovala jsem prostě a tak rozpustile jsem se na něj křenila.

„No právě,“ protáhl s tónem značícím jeho bezradnost ohledné mé poněkud nevymáchané pusy, načež mě k sobě za chůze přitáhl a dlaní mi zakryl pusu, abych nemohla pokračovat v těch zesměšňujících komentářích. Vtom jsme se oba dva rozesmáli a kráčeli jsme spolu v částečném objetí vstříc naším dalším společným zážitkům. Jelikož pro mě tohle znamená taky mnohem, mnohem víc, než jsem si byla ochotná doteď přiznat. To je fakt špatný, špatný a ještě jednou, do háje, špatný! 


 Teo


 Letní flirt to zřejmě nebude ani z dálky, že? Příště se těšte na menší lekci turečtiny versus irštiny, no a taky se opět zjeví William a trable za průlivem. Do toho se Ema dozví jednu opravdu nepříjemnou novinku, která ji uvrhne do nevítaných potíží, protože jich měla za tu stáž málo, že? :D 

Velmi všem dosavadním přeživším čtenářům děkuji za neutuchající přízeň, která mě týden co týden nevídaně těší. Jste úžasní, nemáte ani ponětí, jak moc! Tisíceré díky Vám! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 32. kapitola:

2. Sabienna přispěvatel
21.06.2021 [20:38]

SabiennaChce to si je trochu užít, když všechno běží jako po drátkách.. byla to poměrně dlouhá a namáhavá cesta, než se k tomu dobrali Emoticon
Jo, Ema se dostala do velmi nezáviděníhodné situace, ale.. koneckonců, může si za to sama, no ačkoliv se tomu fakt nelze divit, Matteo je holt Matteo... Emoticon
A to je další věc, nad kterou můžeme jen polemizovat.. víme asi tolik, co Ema, což moc není, že Emoticon
všechno přijde, akorát vše má svůj čas Emoticon

Mockrát ti děkuju, May, moc si toho vážím, že to stále nevzdáváš! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Maya666
03.06.2021 [18:17]

Ti jsou tak sladcí až mě z toho bolí zuby Emoticon Em tuhle situaci a výčitky nezávidím vztah na dálku je těžký hlavně když se okolo ní motá někdo jsko je Matteo.... Ale zase na druhou stranu kdo ví co vyvádí Will? Stále je před námi spousta otázek.... Uvidíme jakých odpovědí se dočkáme Emoticon Emoticon těším se na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!